neděle 22. března 2020

MY DIARY - Leden + Únor

Není to zvláštní, jak čas plyne naprosto nekonzistentně? Měla jsem dojem, jako by leden trval minimálně dva měsíce. Potom stačilo mrknout a únor byl u konce. A teď jako by se čas úplně zastavil.
Působí to trochu nepatřičně psát v téhle situaci běžný příspěvek na blog. Na druhou stranu myslím, že všichni oceníme trochu "normálnosti" ve všem tom chaosu okolo. A taky oddech od nepřetržitých špatných zpráv. To, že píšu tenhle příspěvek rozhodně neznamená, že se mě aktuální dění nedotýká. Právě že dotýká. A možná dokonce víc, než jiných. Ale o to víc jsem ráda, že jsem toho v prvních měsících stihla tolik, když březen asi na zážitky moc silný nebude...

Původně jsem chtěla tenhle článek začít tím, že vás pozvu na Dopoledne mezi stranami, které se mělo konat v Knihovně Jiřího Mahena, a na které mě pozvala Sára, alias Dívka mezi stranami. Kvůli momentální situaci je akce z pochopitelných důvodů zrušená, ale doufáme, že ne nadobro, a že se jen přesune na jiný termín, kdy to bude pro nás všechny bezpečnější. Pokud program zůstane stejný, měla bych spolu s nakladatelstvím Backstage books, u kterého vyšla Nela, mluvit o knihách, jejich psaní a vydávání. Samozřejmě vám dám na svých sociálních sítích zavčas vědět, kdy se bude akce konat, a budu se na vás těšit.
A teď tedy k tomu, jaký byl můj začátek roku, než jsme se všichni zavřeli do bezpečí našich domovů. Hned v prvním týdnu jsme s babičkou vyrazily na prohlídku vily Tugendhat. Byl to vlastně můj vánoční dárek pro babičku, která tam nikdy nebyla. Měly jsme štěstí, že svítilo sluníčko, takže jsme viděly nádherně zářící onyxovou stěnu. Ještě víc fascinující je ale technické zázemí vily. Pokud se tam vydáte (až to zase bude možné), rozhodně si vyberte prohlídku, která zahrnuje i toto.
Dalším kulturním zážitkem prvního měsíce byla divadelní představení Kytice a Mamma mia. Na Kytici jsme byly v Mahenově divadle, kde hostoval Pražský komorní balet (chápejte, fanynka Dominika Vodičky :-) ). Vtipné bylo, že před představením jsme se s mamkou dohodly, že nebudeme kupovat program, že to pochopíme. Načež jsem se v půlce prvního dějství k mamce naklonila: „Já to nechápu.“ No takže jsme o přestávce hezky šupajdily pro program. Na Mamma mia si můžete zajít do Městského divadla a na tomto představení není nic k nepochopení :-)
S kamarádkami se základky jsme zašly do waflárny Waf-Waf. Marta donesla naše staré dopísky, malůvky a časopisy a musím říct, že tak jsem se dlouho nenasmála. Doma jsem potom vyhrabala svůj starý památník a schované dopisy nebo různé hry, co jsme hráli, a když na to tak člověk po (hodně) letech kouká, jsou to ty nejhezčí vzpomínky.
Když jsme u těch vzpomínek, v únoru to byl přesně rok, co jsme křtili mou třetí knihu Linda.
Vzhledem k tomu, že jsem se asi jako poslední na planetě zamilovala do Billie Eilish, písničkami měsíce byly její When the party's over a pro tuto dobu velmi příznačné No time to die.
Úlovky z Instagramu
Pokud už se doma, stejně jako já, nudíte, tak doporučuji film Vlastníci (některá kina už prý promítají online), anebo si přečtěte moje nové povídky Zimní I a Zimní II.  A dejte mi vědět, která se vám víc líbila. Je to sranda, že můj prvotní nápad byl na Zimní I. Zimní II byl jen takový doplněk, co mě trknul až v průběhu psaní Zimní I. Když jsem se ale ptala na Instagramu, většině lidí se víc líbila druhá část. Zajímalo by mě, čím to :-)
Opatrujte se, buďte zdraví a noste roušky!
Z.

Žádné komentáře:

Okomentovat