Livi - Sneak peek 2

Anneli je rozhodně moje nejoblíbenější vedlejší postava a tahle scéna patří k těm, které mám z celé knihy nejradši.

Když jsem vystoupala po schodech, zahlédla jsem několik metrů přede mnou objímající se dvojici. V první vteřině mě napadlo, že se jedná o Marušku a Ondru, což by mě vlastně ani nepřekvapilo. Hned v té následující mi ale došlo, že jsem se spletla.

„Anneli!“ vykřikla jsem trochu víc nahlas, než jsem měla v úmyslu.

Miky odtrhl své rty od rtů mojí sestry a zatěkal mezi námi pohledem: „Jejda!“

Ann se zachichotala a zdálo se, že fakt, že jsem ji nachytala přicucnutou k mému kolegovi, ji vůbec nepřiváděl do rozpaků.

Jako bůh pomsty jsem nakráčela přímo k nim, zatímco Miky o kousek ucouvl jak od mojí sestry, tak ode mě.

„Necháš nás chvíli o samotě?“ probodla jsem ho pohledem.

„Samozřejmě,“ přikývl a nejspíš byl rád, že se může zdekovat.

„Dobrou noc,“ zavolala za ním Ann rozverně, než zmizel ve svém bytečku.

„Zbláznila ses?“ vyjela jsem na ni.

Anneli nasadila otrávený výraz a neobtěžovala se mi odpovědět.

„Vždyť je ti šestnáct,“ řekla jsem jí, jako by to sama nevěděla.

„No a?“ pokrčila nevzrušeně rameny. „Myslíš si, že jsem se nikdy s nikým nelíbala? Holky v mým věku dělají i jiný věci.“

V tom měla pravdu, ale stejně jsem pořád byla vytočená doběla.

„Je to můj kolega!“ rozhodila jsem tou rukou, ve které jsem nedržela krabici se vzácným obsahem. „Technicky vzato podřízený. Vážně ti to nepřipadá ani trochu nevhodné?“

„Takže ty si můžeš užívat a já ne?“ založila si Ann ruce na prsou.

„O čem to mluvíš?“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

„Ale prosím tě!“ prskla opovržlivě. „Myslíš si, že jsem slepá? Viděla jsem, jak po sobě s Linhartem koukáte. Plus jsi zapomněla, že vím, jak jsi u něj v Praze spala.“

„Ujišťuju tě, že s Tobim nic nemám a ani jsem nikdy neměla,“ dívala jsem se jí zpříma do očí.

„Aspoň mi nelži,“ ušklíbla se.

„Já ti nelžu,“ musela jsem se držet, abych znovu nezvýšila hlas. „Mezi mnou a Tobim nic není.“

Anneli si mě chvíli měřila přimhouřenýma očima a poté suše poznamenala: „V tom případě lžeš sama sobě.“

Livi - Favourite part

Moje oblíbená část z mé páté knihy Livi. Fun fact: Tuhle scénu jsem měla vymyšlenou jako jednu z úplně prvních. Ještě dřív, než jsem věděla, kde přesně v knize bude :-)

Tobi mi otevřel v dobré náladě: „Jsem rád, že sis na mě udělala čas.“
„Potěšení je na mé straně,“ zazubila jsem se na něj.
Zastavila jsem se uprostřed obývacího pokoje a tázavě se na něj zahleděla.

„Říkal jsem si, že bychom konečně mohli ochutnat tu skotskou,“ usmál se na mě.

„A já jsem si myslela, že si budeš chtít promluvit,“ povytáhla jsem obočí.

„Je to potřeba?“ pozoroval mě.
Pokrčila jsem rameny.

Tobi se uchechtl a vzal mě za ruku: „Pojď.“
Dovedl mě ke kuchyňské lince, na které už čekaly dvě broušené sklenice.
„Jenom trošku,“ bránila jsem se, když do nich začal nalévat zlatavou tekutinu. „Víš, že to stejně nedokážu ocenit.“
„Zatím,“ pousmál se, ale poslechl a v mojí sklenici nechal jen na dně.
Přiťukli jsme si a já jsem se na něj zkoumavě zadívala.
„Takže…“ usrkla jsem. „Pořád jsme kamarádi.“
„Kamarádi,“ přikývl Tobi s pohledem skloněným ke své sklenici, načež se na mě podíval zpod řas: „To znamená, že nechceš, abych tě teď políbil?“
Pobaveně jsem se zasmála: „Na to neexistuje správná odpověď.“
Tobi jen naklonil hlavu a čekal, až svoje prohlášení více rozvedu.
„Když řeknu, že ne, tak by ses mohl urazit,“ začala jsem.
„Nehledě na to, že by to byla lež,“ skočil mi Tobi do řeči.
„A když řeknu, že ano…“ nevšímala jsem si ho a pokračovala.
„Tak vyzradíš pravdu?“ provokativně se na mě culil.
„… tak si o sobě budeš moc myslet,“ dokončila jsem, ačkoliv původně jsem chtěla říct něco úplně jiného.
„Opravdu máš o mně tak nízké mínění?“ nespouštěl ze mě oči.
„Ne,“ vážně jsem zakroutila hlavou. „Nemám.“
„Ale kdybych tě teď chtěl políbit, tak bys mi to nedovolila.“
„Pravděpodobně,“ přitakala jsem.
Tobi odložil sklenici a přistoupil ke mně blíž: „Jak vysoká je ta pravděpodobnost?“
„Moc vysoká ne,“ zrychlil se mi dech.
Tobi mi hřbetem ruky přejel přes bok, nahoru po vnitřní straně paže a přes krk až k tváři, kde bříškem palce obkreslil tvar mé lícní kosti.
„Čím dál nižší,“ řekla jsem tak tiše, až jsem se bála, jestli mě vůbec slyšel.

Abych se ujistila, že ví, jak moc ve skutečnosti chci, aby mě políbil, raději jsem to udělala první.

Soused

Mám pro vás zbrusu novou (romantickou, letní) povídku pro horké dny či noci :-) Hezké čtení! Z.

Soused

Ještě jsem ani nevypnula motor a už se v okýnku vedle mě objevil široký úsměv.

„Ahoj,“ pozdravil mě jeho majitel.

„No nazdar,“ zazubila jsem se na něj, zavřela okýnko, div, že jsem mu nepřivřela nos, vytáhla klíčky ze zapalování a vystoupila, abych se s ním mohla konečně pozdravit tváří v tvář.

„To je teda přivítání,“ odfrknul naoko pobouřeně.

„Tak snad bys měl vítat ty mě, ne?“ naklonila jsem hlavu. „Ty jsi tady doma.“

„Už dlouho ne,“ mávnul rukou.

„Zase tak dlouho to být nemůže,“ namítla jsem.

Byly to necelé dva roky, co babička zemřela, její dům se prodal a já jsem přišla o důvod, proč se vracet do vesnice, v níž jsem strávila téměř celé dětství. A zároveň i o příležitost pravidelně se potkávat s Kryštofem, synem babiččiných sousedů, místním raubířem a mým dlouholetým kamarádem.

„Pět a půl měsíce,“ informoval mě.

„OK, to už je nějaká doba,“ uznala jsem. „A kde jsi teď doma?“

„V Praze,“ povytáhl obočí a očividně ho zajímalo, jestli mě ta novinka ohromí. Což se, popravdě řečeno, stalo. Nikdy bych netipla, že se kluk, který se mnou skákal přes potok a po večerech chystal dřevo na táborák, přestěhuje zrovna do Prahy.

„Tak ty jsi vyměnil vesnici za velkoměsto,“ měřila jsem si ho pohledem, jako bych čekala, že se na něm ta změna nějak fyzicky projeví.

„Začínala tady být trochu nuda,“ pousmál se a i on mě přejel pohledem od hlavy až k patě.

„To věřím,“ přikývla jsem, zatímco se jeho oči vpily do mých.

„Dlouho jsi tu nebyla,“ řekl najednou, jako kdyby ho myšlenky odvedly někam jinam.

„Nemohla jsem,“ hlas se mi zadrhl.

„Já vím,“ přitakal Kryštof a já jsem věděla, že nepřehání.

Na celém světě neexistoval nikdo jiný, kdo by lépe chápal můj výjimečný vztah s babičkou. V mém turbulentním dětství představovala jedinou jistotu. Můj bezpečný přístav. Její ztráta mě zasáhla víc, než kohokoliv jiného z rodiny.

„Ale teď jsi tady,“ Kryštofovy hnědo-zelené oči se rozzářily.

„Teď jsem tady,“ potvrdila jsem a sama jsem nemohla uvěřit, že jsem pozvání na poslední chvíli neodmítla. Ale i když jsem původně měla zaječí úmysly, neúčast na svatbě další kamarádky z dětství bych si určitě nadosmrti vyčítala. Přes všechen ten stále přetrvávající žal jsem zatnula zuby a svým služebním autem se dopravila do uličky vedoucí ke kostelu, kde stále ještě žili Darčini rodiče.

„A sluší ti to,“ podotkl nečekaně Kryštof, čímž mě vytrhl ze spárů chmurných myšlenek.

„Ačkoliv na svatbu je to trochu neobvyklý outfit,“ naklonil hlavu, jak si prohlížel moji riflovou sukni, crop top a tenisky. „Byl na pozvánce nějaký dress code, kterého jsem si nevšiml?“

Rozesmála jsem se a výmluvně ukázala zpět ke svému autu, kde se na ramínku, zavěšeném nad okýnkem u zadního sedadla houpaly světle modré šaty.

„Lepší?“ zasmála jsem se, když Kryštof uznale přikývl, a on namísto odpovědi zvedl oba dva palce.

„Ale ty taky nevypadáš, že bys byl připravený vyrazit do kostela,“ byla jsem na řadě, abych zhodnotila jeho ležérní kraťasy a sportovní tričko.

„Já si to musím nejdřív odpracovat. Ne jako někdo, kdo si přijede jen užívat,“ zamrkal na mě.

„Ale prosím tě! A co máš tak důležitého na práci?“ culila jsem se na něj, protože už jsem tušila.

„Dvacet krabic cukroví a svatebních koláčků!“ zalomil dramaticky rukama stejně jako to vždycky dělala jeho maminka, místní vyhlášená pekařka. V okruhu deseti kilometrů se nemohla pořádat byť jen jediná svatba, která by se obešla bez jejího cukroví.

„Tak ty už jsi převzal rodinný byznys a vrhl se na pečení?“ rádoby zvědavě jsem vykulila oči.

„Ještě to tak!“ zasmál se Kryštof. „Stačí, že mám za úkol to sem všechno přivézt.“

„Alespoň ti může být útěchou, že díky tvé snaze neumřeme při čekání na oběd hlady,“ poznamenala jsem. „A třeba ti některá z družiček projeví svou vděčnost.“

Kryštof nakrčil nos: „Úlet na svatbě? To je trochu klišé.“

„Nepovídej,“ s úsměvem jsem naklonila hlavu.

„Jedině že by…“ načal Kryštof další větu, ale než ji stihl dokončit, vyřítila se ze vrat nízkého domku s červenou střechou Darča a bez okolků naši debatu přerušila.

„Maky! Konečně jsi tady! Už jsem se bála, že nepřijedeš!“ vrhla se mi okolo krku.

„Já popravdě taky,“ zamumlala jsem jí do vlasů a potom, když se ode mě odtrhla, jsem se už normálním hlasem zeptala: „Neměla by ses už pomalu chystat?“

„Času dost,“ mávla bezstarostně rukou, načež se otočila na Kryštofa: „Už je to všechno?“

„Ještě tam zbylo posledních pár krabic,“ informoval ji a pohodil si v ruce klíčky od auta.

„Chceš pomoct?“ nabídla jsem se a překvapila tím i sama sebe.

Tahat v tomhle horku krabice s cukrovím nebyla zrovna zábava. Obzvlášť když už jsem měla udělané vlasy i make-up. Na druhou stranu bych se po dlouhé době ráda viděla s Kryštofovými rodiči. A co si budeme namlouvat, ta konverzace s Kryštofem taky vůbec nebyla špatná. Skoro jsem zapomněla, jak moc jsme si rozuměli. Darča pro mě ale měla nachystaný jiný program.

„Blázníš?“ zakoulela na mě očima. „Musíme si dát panáka.“

Rozesmála jsem se. Jak jsem si mohla myslet, že se na moravské svatbě vyhnu slivovici, která tu teče proudem?

Kryštof zvedl ruce v náznaku kapitulace: „Tomu se nedá konkurovat.“

„Ani odporovat,“ uchichtla jsem se.

Zatímco Kryštof zmizel v útrobách svého auta a vzápětí na to i s ním pryč z ulice ke kostelu, Darča mě za ruku vtáhla do domku, kde kdysi žili její praprarodiče, později prarodiče a nakonec tak dalece, jak jsem si pamatovala, její rodiče. Jak se dalo čekat, na dřevěném stole s krajkovým ubrusem stála láhev domácí slivovice a Darčina maminka právě z jedné z velkých papírových krabic vytahovala miniaturní svatební koláčky a úhledně je skládala na malované talířky.

Zahřálo mě u srdce. Jakkoliv jsem svůj dospělý život ve městě milovala, právě teď jsem měla pocit, jako bych vkročila zpět do mého venkovem vonícího dětství.

 ***

Odmítla jsem třetího panáka slivovice, nechala Darču a její tři družičky napospas kadeřnici a vyklouzla zadním vchodem na zahradu. Nezastavila jsem se, abych si utrhla černý rybíz, ani abych si přivoněla k růžím, které snad nikde jinde nekvetly tak intenzivně a tak dlouho jako tady, ale namísto toho jsem proběhla mezi záhonky se zeleninou až k nízké zídce na samém konci zahrady. Naučeným pohybem jsem se přes ni přehoupla a ocitla se v další ulici vesnice tak malé, že tady ulice neměly názvy. Já jsem ale nic takového nepotřebovala. Tuhle trasu jsem měla natrénovanou i potmě. Kolem staré stodoly, podél kvetoucích zahrádek, po lávce přes potok, a potom už jenom zahnout doleva do lipové aleje. Zhluboka jsem se nadechla. Zbývalo posledních pár kroků a budu u babiččina domu. Neviděla jsem ho téměř dva roky. A k mému naprostému šoku jsem ho neviděla ani teď. To, co stálo na místě babiččina domu, nemělo se starou chalupou nic společného. Snad jen půdorys. Původně přízemní domek vyrostl o další patro, dřevěná okna nahradila plastová, pod novou střechou se vyjímala štuková omítka a namísto plotu zakrývaly dvůr vzrostlé túje.

Vzduch, který jsem před chvílí nabrala do plic, se z nich náhle vytratil. Stála jsem jako opařená, neschopná pohybu.

„Markét?“ ozvalo se za mnou opatrně.

Trhaně jsem se otočila.

„Já…“ snažila jsem se vysvětlit, co to tady dělám.

„Napadlo mě, že sem přijdeš,“ nedal mi k tomu Kryštof příležitost. „A říkal jsem si, že bys neměla být sama.“

Kousla jsem se do rtu a proti mé vůli se mi oči zalily slzami.

Kryštof popošel až ke mně a beze slova mě chytil za ruku.

Zakroutila jsem hlavou: „Jsem pitomá. Mohla jsem to čekat. Každý, kdo koupí starý dům, ho zmodernizuje.“

„Ale stejně tě to zasáhlo,“ doplnil Kryštof.

Setřela jsem si z tváře jednu zatoulanou slzu: „Myslela jsem si, že když už ji nikdy v životě neuvidím, tak uvidím alespoň její dům. Ale už tady není ani jeden z nich.“

„Mrzí mě to,“ stiskl mi Kryštof dlaň, kterou ještě pořád svíral ve své. „Měl jsem si lehnout před stavební stroje a zabránit tomu.“

Přes slzy jsem vyprskla smíchy.

„Nebo se sem tajně vkrást, až budou na dovolené, zbourat to horní patro a vykopat túje,“ pokračoval ve fantazírování. „Z jiného domu, než toho našeho, sem stejně není vidět. Nikdo by mi nic nedokázal.“

„A co bys s těmi tújemi dělal?“ zajímala jsem se.

„Vyskládal bych je do nějakého strašidelného symbolu jako varování,“ nasadil drsný výraz a hrubým tónem zašeptal: „S Markétiným domem si nezahrávejte!“

Uchichtla jsem se: „To by stoprocentně zabralo.“

Nicméně potom jsem si povzdechla: „Bohužel to můj dům není. A nikdy nebyl.“

V dědickém řízení připadl mojí mámě a mým strýcům a ti ho po krátké domluvě obratem prodali. Co se starou chalupou, když můžete mít cash? Původně jsem doufala, že bych ji mohla koupit já, ale bylo to prostě nad moje finanční možnosti. Ledaže bych se vzdala svého bytu daleko odsud a vyměnila jednu hypotéku za druhou.

„Přece by ses nechtěla zahrabat tady,“ namítl Kryštof, jako by mi četl myšlenky.

„Máš pravdu. Bez babičky asi ne,“ odvrátila jsem se od domu, který jsem už nepoznávala a zadívala se na něj: „Když už ani Darča tady nebydlí, ani ty tu nejsi…“

Kryštof mě upřeně pozoroval: „Já tady budu vždycky.“

Oba jsme věděli, že tím „tady“ nemá na mysli tuhle vesnici, ale to, že tady bude vždycky pro mě.

Pousmála jsem se: „Jsem ráda, že tě napadlo, že sem půjdu. A díky, že jsi mě v tom nenechal samotnou.“

Aniž by ze mě spustil oči, lehce zavrtěl hlavou: „Nikdy.“

Zvedla jsem se na špičky a pevně ho objala. Na nějakém domě nezáleželo. Pořád jsem měla důvod, proč se sem vracet.

 ***

Shodila jsem svoje boty na podpatku a spolu s Darčou se vrhla na taneční parket. Po dojemném obřadu jsem měla pocit, že pro dnešek už bylo dost slz. Bylo načase začít se bavit.

Nechávala jsem se unášet hudbou a obratně se vyhýbala táckům s panáky, které po parketu neustále kolovaly. Čemu jsem se ale vyhnout nedokázala, byli taneční partneři. Pánové svatebčané si zřejmě dali za úkol provést každou tanceschopnou dámu. Se zdvořilým úsměvem jsem přetrpěla taneček s tatínkem i strýčkem Dariny a litovala svého rozhodnutí nechat boty pod stolem, když mi ženichův svědek dvakrát šlápl na nohu. Ovšem když se ke mně přimotal kamarád Darčina táty a místní starosta v jednom, vyslala jsem zoufalý pohled směrem ke Kryštofovi, který se očividně pohledem na mé zápolení s tanečníky královsky bavil. Nicméně k jeho cti se okamžitě odlepil od baru, kde už nějakou chvíli posedával, a hbitým krokem zamířil ke mně.

„Dovolíte, pane starosto? Tahle je naše oblíbená,“ hladce zalhal, ačkoliv právě hrající písnička určitě nebyla moje oblíbená a taky rozhodně neexistovalo žádné „my“.

Starosta se ochotně zdekoval a já jsem se nechala přivinout do Kryštofovy náruče. Dnes už podruhé.

„To jsi neměl říkat,“ zvedla jsem k němu oči. „Přijde pro mě, až začnou hrát něco jiného.“

„Tak tě znovu zachráním,“ pokrčil rameny jako by to bylo úplně samozřejmé.

„To bys mě musel pozorovat celý večer,“ namítla jsem.

„To stejně tak nějak nechtěně dělám,“ uchechtl se a mně naprosto nečekaně poskočilo srdce.

Nicméně jsem se tvářila, že jsem naprosto nad věcí.

„Nechtěně?“ s úsměvem jsem povytáhla obočí.

Kryštof pokýval hlavou: „Vůbec se to nedá ovládat. Jako bys přitahovala můj pohled. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně je to tvoje chyba.“

„Tak moje chyba?“ zasmála jsem se. „Ty ho nedokážeš udržet v kalhotách a je to moje chyba?“

„Hej hej,“ ohradil se pobaveně. „O kalhotách tady nepadla ani zmínka. Jen jsem tím chtěl říct, že ti to moc sluší. Ale nevěděl jsem, jestli by to dvakrát v jednom dni nebylo už trochu moc.“

Koutky se mi zvedly ještě o něco výš: „Toho není nikdy moc. A mimochodem, nápodobně.“

Sice se už zbavil saka a kravaty, podobně jako já podpatků, ale i tak vypadal ve sněhobílé košili a tmavých kalhotách neskutečně přitažlivě. Čím to, že stačilo, aby si chlap vzal oblek, a hned mu sex appeal poskočil minimálně o dvě třídy výš?

„Děkuju,“ potěšeně se usmál.

„A netvař se tak překvapeně,“ drcla jsem do něj. „Dobře víš, jak po tobě holky koukají.“

„Tak za prvé – to teda nevím,“ ohradil se, ačkoliv jsme oba věděli, že to není pravda. „A za druhé – i kdyby některé koukaly, tak bych nečekal, že k nim budeš patřit i ty.“

„Nejsem slepá, tak jsem jen okomentovala, co vidím,“ pokrčila jsem rameny. „Ale rozhodně si teď nemysli, že si tajně píšu do deníčku svoje jméno s tvým příjmením.“

„Jasně, že ne,“ okatě na mě zamrkal.

Hravě jsem ho plácla po rameni: „Přestaň s tím!“

„Ale já se docela dobře bavím,“ oči mu zajiskřily.

Sice mě lákalo pokračovat v našem popichování, ale při pohledu na Kryštofa jsem nakonec vsadila na upřímnost: „Já vlastně taky.“

 ***

Noc značně pokročila a Kryštof se na chvíli někam vypařil, takže jsem se před neúnavnými tanečníky musela zachránit sama. Svůj úprk z parketu jsem maskovala za důležitý hovor a s mobilem v ruce jsem zmizela do tmy. Sotva jsem se ztratila z dohledu i doslechu, schovala jsem telefon do kabelky, kterou jsem během dne transformovala z psaníčka na pohodlnější cross body, zvedla oči ke kropenatému nebi a zhluboka se nadechla svěžího vzduchu. Tohle mi ve městě chybělo.

Pomaloučku jsem se vydala po cestičce vysypané pískem, opatrně, aby se mi podpatky bot, které už jsem zase měla na nohou, nezabořily příliš hluboko. Zatočila jsem kolem okrasných keřů a překvapeně nadskočila. Protože jediné, co jsem slyšela, bylo křupání písku pod mými podrážkami a vzdalující se dunění taneční hudby, tak jsem postavu, do které jsem málem vrazila, zaregistrovala, až když se objevila přímo přede mnou.

„Panebože!“ položila jsem si ruku na srdce, které se mi rozbušilo úlekem dřív, než jsem si uvědomila, o koho jde. A jakmile mi to došlo, rozeběhlo se ještě dvojnásobnou rychlostí.

„Preferuju, když se mi říká normálně Kryštofe,“ zazubil se na mě.

„Co se tady plížíš potmě?“ ignorovala jsem jeho vtípek.

„Mohl bych se zeptat na to stejné,“ nepřestával se usmívat.

„Já prchám z parketu,“ řekla jsem popravdě.

„Já vlastně taky,“ přiznal Kryštof. „Nesnáším tancování.“

„Vždyť se mnou jsi ochotně tančil,“ zamračila jsem se. A ne jednou.

„No právě,“ přitakal.

„Co právě?“ nechápala jsem.

„Právě že to bylo s tebou. Jinak by mě na parket nikdo nedostal.“

Mlčky jsem se na děj dívala a snažila se odhadnout, jestli mají jeho slova takový význam, jaký si myslím.

Kryštof mě ale na pochybách nenechal dlouho. O krůček se ke mně přiblížil a urovnal mi zatoulaný pramen vlasů. Hvězdy nad námi jako by najednou ustoupily o něco výš a hudba z oslavy jako by ztratila svůj rytmus. Všechno okolo nás jako by ztratilo své ostré obrysy a zanořilo se hlouběji do tmy. Moje rty se s šokovaným výdechem automaticky pootevřely ještě dřív, než se jich dotkly ty jeho. Což ale netrvalo dlouho.

Ve chvíli, kdy se naše rty spojily, se k sobě přitiskla i naše těla. Nevěděla jsem jak Kryštof, ale já jsem měla pocit, že to svoje tak úplně neovládám. Moje ruce hladově putovaly po jeho pažích, ramenou, zádech a vplétaly se do jeho vlasů. Kryštof se ani nesnažil maskovat svůj zrychlující se dech. Mohli jsme tam tak stát hodiny a stejně by to nestačilo. Nejspíš proto, že jsme na tuhle chvíli tak dlouho čekali. Možná nevědomky anebo jsme si to možná až doteď nechtěli přiznat. Ale nyní, když už k tomu konečně došlo, jsme ani jeden nechtěli, aby to skončilo.

Naše polibky byly čím dál intenzivnější a naše ruce čím dál nenechavější. Začínala se mi motat hlava a ta trocha vína, co jsem na hostině vypila, s tím rozhodně neměla nic společného. Kromě nás dvou neexistovalo nic jiného, dokud…

„Jejda,“ zachichotala se Darča a já s Kryštofem jsem se od sebe jako na povel odtrhli.

„Nechtěli jsme rušit,“ se smíchem se k Darině přidal její novomanžel.

„Nerušíte. My jsme jenom…“ zatěkala jsem očima.

„Není třeba to vysvětlovat,“ zarazila mě Darča zvednutýma rukama.

„Půjdeme se projít někam jinam a necháme vás, ať… si vyřešíte, co potřebujete,“ objal ji její manžel okolo pasu a odváděl pryč.

Sotva se dostatečně vzdálili, vyprskla jsem smíchy.

„Bylo to trapný?“ podíval se na mě Kryštof pobaveně.

„Prosím tě,“ mávla jsem bezstarostně rukou. „Beztak sem šli dělat to stejné.“

Kryštof znovu popošel ke mně a prsty se jemně dotkl mojí dlaně: „Pojďme se projít podél potoka.“

Pousmála jsem se: „Jako za starých časů?“

„Tentokrát ale vynecháme skákání na opačný břeh,“ kývl směrem k mým podpatkům.

„To zní docela rozumně,“ s úsměvem jsem přikývla. Ostatně teď jsme měli na výběr mnohem zajímavější aktivity než přeskakování vody.

Kryštof propletl svoje prsty s mými a ruku v ruce jsme zamířili k místu, které jsem s ním měla nesmazatelně spojené dávno před dnešní nocí.

„Mimochodem,“ drcla jsem do něj ramenem. „Neříkal jsi, že úlet na svatbě je klišé?“

„Možná doufám, že tohle nebude jen úlet,“ zboku na mě mrkl.

„To je zvláštní,“ škádlivě jsem nakrčila nos. „Já možná taky.“

„Tak to můžeme doufat spolu,“ na oplátku do mě šťouchl on.

„Anebo můžeme zařídit, aby to nebyl jenom úlet,“ s úsměvem jsem povytáhla obočí.

„To zní ještě líp,“ přitakal a zdálo se, že se ani jeden z nás nemůže přestat usmívat.

„Ruku na to?“ zastavila jsem se, vymanila svoji dlaň z jeho sevření a natáhla ji k němu.

Kryštof se rozesmál, protože správně uhádl, co bude následovat. Nicméně bez váhání vložil svoji ruku do mé a po nevím kolika dlouhých letech jsme si znovu potřásli naším přísně tajným dětským pozdravem. Jediným rozdílem bylo, že tentokrát byl zakončen naprosto dospělým polibkem.

Livi - 1. kapitola

 Nový začátek

Zaparkovala jsem svůj letitý Ford na jedno z volných míst u rozlehlé budovy. Vypnula jsem motor, zatáhla ruční brzdu, ale pořád jsem se nějak neměla k tomu, abych vystoupila a pomyslně tak vykročila k této nové etapě mého života.

„Tak jo,“ zhluboka jsem se nadechla a vytáhla klíčky ze zapalování.

Mrkla jsem na svůj odraz ve zpětném zrcátku. Z mírně pobledlého obličeje na mě zíraly vytřeštěné oči. Zakroutila jsem nad sebou hlavou. Tohle přece vůbec nejsem já! Odmalička jsem tančila a zpívala. Neměla jsem problém stát na pódiu a předvádět se před lidmi. Nepatřila jsem mezi stydlivé děti ani nejisté teenagery. Nikdy jsem nebývala nervózní. Až na tuhle chvíli. Právě teď jsem si zřejmě vybírala nervozitu za celý předchozí život.

Možná měla mamka pravdu, blesklo mi hlavou. Samozřejmě jsem věděla, že moje rozhodnutí přejít z prezenčního studia na distanční byla tak trochu hurá akce. Nicméně studovat management volného času (nebo, jak říkala moje sarkastická mladší sestra, vysokou školu hopsání) teoreticky v posluchárně mi příliš nedávalo smysl, takže když se nečekaně objevila nabídka práce hlavní animátorky v jednom z největších rekreačních komplexů v Česku, věděla jsem, že není nad čím přemýšlet.

Mamka to tak jednoznačně neviděla. Podle jejího názoru nebyl jediný důvod, abych se do pracovního života tak hrnula. Navíc se bála, že jakmile jednou překročím práh univerzity, už si titul nikdy nedodělám. Musela jsem téměř odpřisáhnout, že dostuduju dálkově. Ostatně s vědomím, že budu muset čas od času odjet do školy nebo budu potřebovat volno na zkoušky, mě v resortu Lake Paradise přijímali. A nezdálo se, že by s tím mí budoucí zaměstnavatelé měli problém. Kdyby ano, nerozdýchávala bych se teď v autě k prasknutí narvaném mými osobními věcmi na jejich parkovišti.

Znovu jsem přejela pohledem po řadě nablýskaných oken hotelu a napadlo mě, že jestli mě za některým z nich někdo pozoruje, pravděpodobně si říká, jestli ta holka nepotřebuje umělé dýchání. Případně svěrací kazajku. Ta představa mě konečně donutila vystoupit do štiplavého vzduchu, který dával jasně najevo, že se zima své vlády nad světem nevzdá tak snadno.

Hodila jsem si přes rameno batůžek s nejdůležitějšími nezbytnostmi a rozhodným krokem se vydala k recepci za prosklenými automatickými dveřmi.

„Dobrý den,“ usmívala se na mě mladá recepční ještě dřív, než jsem došla k naleštěnému pultu. „Vítám vás v Lake Paradise resortu.“

„Dobrý den,“ oplatila jsem jí úsměv, moc dobře si vědoma faktu, že už jsme v podstatě kolegyně, „jsem Olivia Nilsson. Nová animátorka. Poradíte mi, kde bych našla pana Schobera?“

„Vteřinku vydržte, hned vás ohlásím,“ sáhla recepční po telefonu a za chvíli už pokračovala plynnou angličtinou: „Mister Schober? Miss Nilsson is here. Should I send her to your office? OK. Thank you.“

„Pokračujte dále touto chodbou. Předposlední dveře vpravo,“ přepnula zpátky do češtiny spolu s tím, jak se znovu obrátila na mě.

„Děkuji moc,“ ještě jednou jsem se na ni usmála a zamířila do kanceláře provozního celého resortu, Markuse Schobera.

Už když jsem si o resortu hledala informace, dávno předtím, než jsem vůbec poslala životopis, jsem zjistila, že tohle bude místo, kde se nikdo nebude pozastavovat nad mým ne zrovna typicky českým jménem. Zahraniční klientela tady představovala významné procento příjmů a i mezi zaměstnanci se našlo několik cizinců. Věděla jsem, že kromě mých pracovních předpokladů byla skutečnost, že jsem vyrůstala v trojjazyčné domácnosti, zásadním faktorem, který mi pomohl práci získat.

„Come in,“ ozvalo se za dveřmi, na které jsem zaklepala, poté, co jsem neslyšně přeťapala chodbou po měkkém koberci.

„Dobrý den, Olivia,“ překvapila mě uvnitř čeština, která se vydrala z hrdla udržovaného čtyřicátníka v dokonale padnoucím saku.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem překvapeně, protože z jazyků, kterými jsem se s panem Schoberem byla schopná domlouvat, jsem výběr mé mateřštiny z jeho strany rozhodně nečekala. Online pohovor, který se mnou před časem vedl striktně v angličtině a němčině, byl zřejmě prvním testem mých jazykových schopností. Díky tomu mě doteď ale vůbec nenapadlo zkoušet na něj mluvit česky.

„Prosím, posaďte se,“ pokynul mi, jakmile jsme za sebou měli potřásání rukou.

Následovalo zhruba dvacet minut, při kterých se monolog jeho řeči nepravidelně přeléval mezi češtinou a angličtinou, ačkoliv jeho přízvuk, stejně jako jeho jméno, prozrazoval, že ani jeden ze dvou jazyků, které ovládal, není jeho mateřský.

„Nějaké otázky?“ zadíval se na mě pronikavě modrýma očima.

„Ani ne,“ s úsměvem jsem zakroutila hlavou.

Ve skutečnosti jsem měla otázek asi tak milion, ale věděla jsem, že odpovědi na většinu z nich se dozvím za provozu. Nebylo to poprvé, co jsem prožívala první den v nové práci. Vždycky to chtělo trochu času, aby se všechno setřepalo a člověk se zaběhl do jakýs takýs kolejí.

Pan Schober se se mnou nápomocně vydal zpět k recepci, aby pro mě vyžádal klíč od pokoje, který se na příští měsíce stane mým domovem.

O pult se zrovna opíral světlovlasý kluk a zřejmě povídal recepční něco strašně vtipného, protože se smála na celé kolo. Když nás zahlédla, jak se s panem Schoberem blížíme, odkašlala si a rukama si urovnala halenku ve snaze působit opět profesionálně.

„Hi Markus!“ usmál se neznámý kluk na mého nového šéfa a prozradil tím, že není klientem, který se přišel ubytovat. Potom jeho pohled sklouzl ke mně a přísahala bych, že mu malinko poskočilo obočí.

„Hey Toby, this is our new staff member, Olivia,“ ukázal na mě pan Schober.

„Nice to meet you,“ snaživě jsem natáhla ruku.

„Tobi,“ opravil anglickou výslovnost na českou a moje drobná dlaň se na chvíli ztratila v jeho pevném stisku.

Nechápavě jsem se zamračila.

„Tobiáš,“ dodal na vysvětlenou. „A taky mě moc těší.“

Aha, pousmála jsem se. Tak tady jsem si očividně své jazykové znalosti mohla ušetřit.

„Když už jsme u toho představování, tak já jsem Radka,“ naklonila se ke mně přes pult recepční. „Tady si skoro všichni tykáme.“

„Olivia,“ potřásla jsem i jí pravačkou a napadlo mě, kolikrát dnes ještě to gesto zopakuju.

Zatímco jsem spolu s klíči od pokoje fasovala také další pokyny, Tobi zevloval u pultu a na rozdíl od Radky mu zřejmě nevadilo, že to před panem Schoberem vypadá, že nemá co na práci.

„Hodně štěstí. If you need anything, víte, kde mě najít,“ vyhnul se pan Schober elegantně písmenku „ř“ a odporoučel se zpět do své kanceláře a k nejspíš důležitější práci, než je vítání nováčků.

„Chceš pomoct s kufry?“ podíval se na mě Tobi a množné číslo prozrazovalo, že ví, jak to se zavazadly zaměstnanců chodí. Když se člověk balí na několik měsíců, během nichž se můžou potenciálně vystřídat všechna roční období, opravdu si s jedním kufrem nevystačí.

„Ty jsi místní portýr?“ povytáhla jsem na něj obočí a Radka vyprskla smíchy. Očividně jí připadalo vtipné úplně všechno.

„Ne, kuchař,“ zazubil se na mě. „Navíc portýři zavazadla nenosí.“

„To o mně prozrazuje, že jsem nikdy v hotelu, který by měl portýra, nebyla,“ usmála jsem se.

Čekala jsem, že Tobi řekne, že on taky ne, ale ten se jen zeptal: „Kde parkuješ?“

Asi jsem měla zdvořile odmítnout, ale popravdě jsem byla ráda, že mi někdo s mým rozměrným nákladem pomůže, takže jsem ho jen nasměrovala ke svému tmavě modrému autu, které jsem zdědila po tátovi.

„Nemáš toho zase tolik,“ prohlásil Tobi, když jsem s trhnutím otevřela zavazadlový prostor.

Pochybovačně jsem se zadívala na svoje tři kufry, sportovní tašku a dvoje barevné tenisky, které už se mi nepovedlo nikam nacpat, takže se bez ladu a skladu válely v útrobách auta.

„Jako že si toho někdo dovezl ještě víc? To už si snad musel sbalit celý byt, ne?“

„To by ses divila,“ vytáhl dva kufry a sportovní tašku si hodil přes rameno.

Zatímco jsme spolu kráčeli k další budově, kde podle všeho přebývali zaměstnanci, kteří nepocházeli z nejbližšího okolí, a kolečka kufrů drkotala po chodníku, se ke mně otočil: „Takže Olivia… Má to jméno nějakou kratší verzi?“

„Nejčastěji mi říkají Livi. Ale táta mě zásadně oslovuje celým jménem. Babička mi říká Olivko, což nesnáším, protože je to jako malá oliva,“ ušklíbla jsem se.

„Náhodou je to hezký. Taky bych se chtěl jmenovat jako nějaká potravina. I když by asi záleželo která,“ zasmál se.

„Profesní deformace?“ mrkla jsem na něj a on jen s úsměvem pokrčil rameny.

„Každopádně kdyby se ti kvůli tomu děti ve škole posmívaly, tak bys svoje přání rychle vzal zpátky,“ zastavili jsme se u výtahu.

„Copak ty jsi nebyla včelí královna?“ vmanévroval moje zavazadla do kabiny.

V tom maličkém prostoru jsem se mu tázavě zadívala do očí.

„Však víš, nejhezčí, nejoblíbenější holka ze školy,“ vysvětlil s lehce povytaženými koutky.

Ještě vteřinu jsme si opětovali pohled, a pak jsem pobaveně zakroutila hlavou. Známe se sotva patnáct minut a už se mnou flirtuje?

„Ne, nebyla,“ vykročila jsem z výtahu. Byla to jen krátká cesta, vzhledem k tomu, že se můj pokoj nacházel hned v prvním patře.

„Zvláštní,“ naklonil hlavu, „v tomhle se obvykle nepletu.“

„A v čem konkrétně?“ zastavila jsem se u dveří s číslem 102.

„V odhadování lidí,“ nespouštěl ze mě oči a já jsem si všimla, že mají zvláštní, téměř šedou barvu.

„No, jestli to měl být kompliment, tak ti děkuju, ale dál už to, myslím, zvládnu sama,“ odemknula jsem dveře a posunula přes práh první kufr.

„Nechceš pomoct s vybalováním?“ pozoroval mě a já jsem si nebyla jistá, jestli je jeho nabídka upřímná, nebo se za ní skrývá něco úplně jiného. V každém případě jsem mu nehodlala dávat falešnou naději.

„Uhádnul jsi. Nechci,“ počastovala jsem ho sladkým úsměvem, a když naoko zklamaně svěsil ramena, dodala jsem: „Ale díky za pomoc.“

„K vašim službám,“ pokynul mi a otočil se k odchodu.

Teprve potom jsem otevřela dveře dokořán a spadla mi brada. Ukázalo se, že můj pokoj je ve skutečnosti malý byteček. Dvě ložnice spojoval krátký pruh předsíně, ze které vedly jedny dveře do miniaturní kuchyně a druhé do koupelny. Teď už mi bylo jasné, proč jsou na svazku tři klíče. Jeden od budovy, druhý od bytu a třetí od ložnice napravo od vchodu. Že mi patří právě tato ložnice, mi bylo jasné hned, protože z té nalevo se vyřítila sympatická tmavovláska.

„Ahoj! Olivia, že? Říkala jsem si, kdy asi dorazíš. Já jsem Sára. Jsem tady už třetí den. Snad nevadí, že jsem si zabrala tenhle pokoj. Dívala jsem se, že jsou úplně stejné. Jen zrcadlově obrácené. Kdyby ses chtěla prohodit, tak klidně můžeme. Akorát že už jsem si všechno vybalila,“ nakrčila nos a vyčkávavě se na mě zahleděla.

„Neboj, nebudu tě nutit se stěhovat,“ usmála jsem se na ni, když jsem si byla jistá, že už ten příval slov skončil.

„To jsem ráda,“ oddechla si. „Chceš, abych ti pomohla vybalit?“

Tentokrát jsem neodmítla. Ne že bych to nezvládla sama, ale brala jsem to jako fajn příležitost poznat se s novou spolubydlící.

Můj pokoj byl malý, ale dobře zařízený a moje věci pojmul naprosto v pohodě. Ale hlavně, byl jenom můj! Když jsem několikery předchozí prázdniny pracovala jako animátorka u moře, bydlela jsem vždycky minimálně s jednou kolegyní. V Řecku jsme jeden pokoj obývaly dokonce čtyři. Vlastní pokoj byl tedy naprostý luxus.

Zatímco jsem o svých předchozích zkušenostech povídala Sáře, dozvěděla jsem se, že ona loni odmaturovala a od té doby pracovala jako učitelka v mateřské školce. Protože ale toužila po nějakém dobrodružství, rozhodla se, stejně jako já, strávit celou sezónu jako animátorka v resortu u jezera. Na starosti měla mít program pro děti. Jak jsem brzy zjistila, nemohlo vedení resortu najít pro tuto práci nikoho lepšího. Sára totiž byla princezna. Jako vážně. Jejím dlouhým vlnitým vlasům chyběla už jen korunka se závojem, jejímu drobnému obličeji dominovaly velké nevinné oči, její nejoblíbenější barva byla růžová, a když náhodou nezpívala, alespoň si něco tichounce broukala. Kdybych ji viděla mluvit s lesní zvěří nebo zahlédla, jak ji ráno oblékají ptáčci, ani by mě to nepřekvapilo. K dětem byste těžko hledali někoho vhodnějšího.

Kromě mě a Sáry sestával animátorský tým z dalších dvou holek a také dvou kluků. Pomyslně jsme byli rozděleni na dvě poloviny – ty, co měli vytvářet program pro dospělé, a ty, kteří měli hlídat a bavit děti. Já jsem navíc měla na starost koordinaci obou skupin. Proto byl také zřejmě můj a Sářin byteček uprostřed mezi ubytováním zbylých animátorů.

O pár kroků dál po chodbě jsem zaklepala na dveře s číslem 103 a našla za nimi mužskou část našeho týmu. A plán na animační aktivity se mi v hlavě rodil téměř sám. Ondra, sportovec a trenér, bude zajišťovat volejbalové nebo tenisové zápasy, turnaje v kuželkách či vyjížďky na kole. Pro to všechno, a mnohem víc, měl resort vybavení. Tanečník Miky se uplatní především při večerním programu a v teplejších měsících při zábavě u bazénu. Sára, Maruška a Kristýna, která by měla přijet zítra, budou především v baby clubu. A já, jakožto akreditovaná instruktorka, povedu různé lekce společného cvičení, od jógy až po aqua aerobik.

Ačkoliv mi bylo jasné, že v praxi se takto vytyčené hranice rychle smažou a budeme si navzájem vypomáhat, kde bude třeba, byla jsem ráda, že mám alespoň hrubý náčrt toho, jak budou následující měsíce probíhat. Součástí seznamu, který jsem si vyvěsila na korkovou nástěnku v pokoji, byly také akce, u nichž bylo zapotřebí, aby se nás zapojilo všech šest. Například taneční či divadelní představení a hry a soutěže pro klienty. V podstatě jsem hodlala zužitkovat všechny své zkušenosti z předchozích let na postu animátorky v zahraničí.

Mile mě překvapilo, že když jsme si den po mém příjezdu udělali strategickou schůzku, přišli ostatní s vlastními nápady. Nadšeně jsem přikyvovala a propiska mi po papíře jen letěla.

Na přípravu jsme měli zhruba týden. Poté začne hlavní sezóna. Ovšem ani teď, když jsme seděli v jedné ze dvou restaurací resortu, jsme tu nebyli sami. Někteří klienti po nás zvědavě pokukovali a jiní se nerušeně ládovali vyhlášenými specialitami místní kuchyně. Resort fungoval nepřetržitě celý rok, ovšem během zimních měsíců neposkytoval některé služby, mezi které patřily právě animace a hlídání dětí.

„Některé rodiny tu bývají i víc týdnů, takže nebudeme moct dělat každých čtrnáct dní to samé,“ podotkla Kristýna.

„Podrobnosti každého týdne budeme řešit za pochodu,“ řekla jsem. Dávno jsem věděla, že všechno člověk naplánovat nemůže. Obzvlášť když naše práce byla z velké části závislá na počasí.

Zaklapla jsem složku se svými poznámkami: „Myslím, že pro dnešek už bylo práce dost.“

„Souhlasím,“ vehementně přikývl Miky. „Dal bych si pivo. Z toho plánování mi nějak vyschlo v krku.“

Nakonec pivo či víno přistálo před každým z nás. Konverzace se stočila k osobnějším tématům, jako byly naše rodiny, koníčky či vztahy. Ukázalo se, že jsme všichni single. Což asi nebylo tak těžké uhádnout, vzhledem k tomu, že jsme se zavázali k několika měsícům mimo domov. Rozhlédla jsem se kolem stolu. V nejbližší budoucnosti bude moji rodinu představovat těchto pět lidí. Čím déle jsme si povídali a atmosféra mezi námi se uvolňovala, tím více jsem si byla jistá, že i přes mamčiny protesty a nervozitu, kterou jsem při svém příjezdu cítila, tohle byla správná volba.

„… jenomže jak jsme byli namol, nastoupili jsme do jiného vlaku. A sotva jsme si sedli do kupé, vytuhli jsme. Že jedeme úplně jinam, jsme zjistili, až když nás po několika zastávkách probudil průvodčí,“ vykládal zrovna Ondra, když se z kuchyně vynořil Tobi a zamířil k našemu stolu.

Až na jeden pár povídající si nad lahví vína už restaurace zela prázdnotou, takže kuchaři měli pro dnešek zřejmě padla.

„Vypadá to, že nováčci si udělali večírek,“ s úsměvem pohlédl Tobi na osazenstvo našeho stolu.

„Starousedlíci si večírky nedělají?“ zamrkala na něj Maruška.

„Obvykle ne,“ zakroutil Tobi hlavou. „Stálí zaměstnanci jsou, na rozdíl od vás sezónních, povětšinou místní, takže přímo v areálu nebydlí.“

To mě překvapilo. Měla jsem za to, že nízká budova, ve které se nacházel náš byteček, slouží právě pro ubytování personálu. Jak jsem časem zjistila, v přízemí se ve skutečnosti nacházely technické místnosti jako prádelna nebo sklady. Na to, co zabíralo druhé patro, jsem měla přijít velmi brzy.

„A věřte mi,“ pokračoval Tobi, „že když tu pracujete nějakou dobu, tak vám to tady zevšední. Po konci směny všichni spěchají domů a raději si zajdou do nějaké místní hospody, než aby se dobrovolně zdržovali v práci.“

„To je asi docela pochopitelný,“ přikývla jsem.

„Tak se můžeš přidat k naší párty,“ pohotově mu nabídla Maruška. „Jestli tedy taky nespěcháš domů.“

„Já patřím k těm chudákům, co bydlí tady,“ zasmál se Tobi, přitáhl si židli a kývl na barmana, aby mu načepoval pivo.

Zdálo se, že kromě Kristýny už se stihl se všemi členy animačního týmu seznámit, takže mu nedělalo problém okamžitě se do probíhající zábavy zapojit.

Brzy nato jsme v restauraci osaměli. Tobi poslal barmana domů a ten se vděčně rychlostí blesku sbalil a zmizel. Od té chvíle se o přísun alkoholu staral Tobi.

„Tvoje přítelkyně tady žije s tebou?“ zajímala se Maruška, když před ni postavil cuba libre.

„S přítelkyní jsme se před nějakou dobou rozešli, takže nebylo potřeba to řešit. Prosím,“ přisunul mi Tobi mojito a usmál se na mě.

„Díky,“ stihla jsem mu jen rychle oplatit úsměv, než si Maru znovu vyžádala jeho pozornost.

„To mě mrzí,“ zlehka se dotkla jeho ruky a snad každému muselo být jasné, že ji to nemrzí ani maličko.

„To vážně nemusí,“ mrkl na ni Tobi a já bych se vsadila, že ti dva spolu dřív nebo později skončí v posteli.

„Z vás je někdo zadaný?“ zajímal se Tobi.

„Ne,“ odpověděla za všechny Kristýna.

„Nikdo?“ podivil se Tobi a kdoví proč se přitom podíval na mě.

„Nikdo,“ potvrdila jsem.

„Ale třeba se to brzy změní,“ zapředla Maru koketně a já jsem se musela kousnout do rtu, abych zakryla svůj pobavený úsměv. Nesnažila se být zrovna nenápadná.

„Třeba,“ přikývl Tobi zamyšleně, a teprve když jeho hlas dozněl v prostoru vylidněné restaurace, odtrhl zrak ode mě a usmál se na Marušku.

Ta se už už nadechovala, ale než stihla něco říct, předběhl ji Ondra: „S Mikym uvažujeme, že bychom si zítra vyjeli někam na kole. Nechceš se přidat?“

„No jasně!“ naklonil se Tobi dychtivě přes stůl. „Obvykle tady nemám žádného sparing partnera. Jsem vděčnej za každou příležitost, kdy nemusím sportovat sám.“

„Super!“ rozzářil se Miky. „Určitě znáš okolí líp než my. Můžeš nám ukázat nějakou dobrou trasu.“

Kluci se pustili do plánování svého výšlapu a Maruška nespokojeně špulila pusu nad tím, jakým směrem se konverzace začala ubírat. Já, Sára a Kristýna jsme brzy přestaly dávat pozor a raději jsme si povídaly mezi sebou. Kika zrovna líčila úskalí své předchozí brigády jakožto chůvy tříletých dvojčat, když jí do řeči skočil Tobi.

„Vy se k nám nepřidáte?“ povytáhl obočí, jako by nás tím vyzýval, abychom řekly, že ano.

„Rozhodně ne!“ rezolutně odmítla jeho návrh Sára.

„Proč ne?“ vypadal Tobi trochu zklamaně.

„Zbláznili jste se? V té zimě?“ zakroutila jsem hlavou.

Vzhledem k tomu, že během zimy sněžilo všeho všudy dvakrát, bylo sice sucho, ale několik týdnů víceméně nepřetržitě mrzlo. Byla pravda, že teď, když se únor líně přehoupl do března, vystoupala teplota o několik stupínků nad nulu, ale stejně jsem v nejbližších dnech nehodlala opustit teplo tělocvičny. A to jsem sportování venku zbožňovala!

„Však pojedeme na kole. To nás zahřeje,“ namítl Ondra.

„Můžeme si dát závod. Holky proti klukům,“ navrhl Miky, a ačkoliv jsem si myslela, že mám poměrně dobrou kondičku, bylo mi jasné, kdo by v takovém případě byl vítězem.

„Hned je to mnohem lákavější,“ protočila Kika panenky.

„Snad se nebojíte,“ drcnul do ní Miky hravě.

„Tahle obrácená psychologie na mě nefunguje,“ nakrčila na něho Kika nos.

„My bychom vás taky netlačily k tomu, ať jdete třeba na jógu,“ vstoupila do jejich pošťuchování Sára.

„Já bych na jógu klidně šel,“ pokrčil Tobi rameny.

„Kecáš,“ nevěřila mu Kristýna.

„Přece to nemůže být tak těžký,“ věřil si Tobi.

„To by ses divil,“ zasmála jsem se.

„Tak fajn. Půjdu hned na první lekci jógy, kterou tady budeš mít, když s námi zítra vyrazíš na kolo,“ otočil se ke mně Tobi a natáhl ruku.

Vteřinu jsem mu zírala do očí, které mu pobaveně jiskřily, a poté jsem vložila svoji dlaň do jeho a krátce ji stiskla: „Platí.“
 

Coby personál jsme měli v resortu tři možnosti, jak se stravovat. Mohli jsme si sami vařit v naší mini kuchyňce, objednávat si z bohatého menu restaurace, kde jsme ovšem stejně jako klienti museli platit, nebo jsme se mohli vmísit mezi rekreanty, kteří si v rámci pobytu objednali plnou či polopenzi a chodit na jídlo do druhé restaurace, která sloužila v podstatě jako jídelna. Ovšem velmi luxusní jídelna. Poslední varianta pro nás byla logicky nejvýhodnější a také nejpohodlnější.

„Myslíš, že se nám to někdy omrzí?“ podívala se na mě Sára, když jsme ještě celé uzívané dorazily na snídani.

Z bohatého švédského stolu jsem si zrovna nabírala míchaná vajíčka a krajíc nadýchaného, ještě teplého, chleba: „Myslím si, že ne.“

„Ale vlastně je mi trochu trapně, že tady v podstatě zadarmo bydlíme a jíme,“ vzhlédla Sára od svých palačinek.

„Myslela jsem na to samé,“ připustila jsem. Ačkoliv technicky vzato jsme pracovali, protože jsme chystali program, který od příštího týdne spustíme, oficiálně jsme zatím nic nepředvedli. Taky jsem měla pocit, že jsme momentálně placení za nic.

„Co kdybychom alespoň částečně začali s animacemi už teď? Byli byste pro?“ zeptala jsem se, přestože naproti mně seděla jen Sára.

„Stoprocentně,“ horečně přikývla a zbytek týmu, který se k nám přidal o něco později, její stanovisko bez váhání potvrdil.

Dřív, než stihli Ondra s Mikym sežvýkat svoji třetí porci, jsme sestavili plán na následující dny, a já jsem s ním vyrazila za panem Schoberem. Ten byl naší aktivitou malinko zaskočen, ale v podstatě mile překvapen.

Ještě to dopoledne se nás všech šest dostavilo do skladu textilu, kde jsme vyfasovali uniformu. Což v tomto případě představovalo téměř kompletní garderobu ve žluté a tmavě modré barevné kombinaci. Do skříně ve svém pokoji jsem si uložila několik triček, bundu, teplákovku, kraťasy i sukni. Na hlavu jsem si narazila kšiltovku a podívala jsem se do zrcadla. Při pohledu na výšivku s logem resortu mnou projela známá vlna vzrušení. Další nová práce a nové zkušenosti. Další nový začátek! A já jsem se nemohla dočkat, co mi přinese.

Křest Livi

Moc děkuji všem, kteří se mnou přišli oslavit vydání mé páté knihy Livi 💗 Vůbec jsem nečekala, že se nás sejde tolik - více než 50! Tak si myslím, že v tomto počtu jsme Livi dostatečně pokřtili a zapili 😀

Samozřejmě také děkuji knihkupectví Barvič a Novotný za možnost uspořádání křtu v jejich krásných prostorách a všem z nakladatelství Backstage Books, bez kterých by kniha nikdy nevznikla 💗

Foto: Igor Ryšavý - moc děkuji za dokumentaci 💗

A se všemi se budu těšit opět u další knihy 😘