čtvrtek 22. prosince 2022

Happy end

Nastoupila jsem do auta, jehož řidiči se nějakým zázrakem podařilo zaparkovat přímo před vchodem do mojí práce, a jako na povel mě v žaludku zašimrala křídla milionů motýlků.
Nebuď blbá, okřikla jsem v duchu sama sebe. Už ti není devatenáct!
Právě tehdy jsem Daniela zahlédla poprvé. Na první přednášce mého prvního semestru na vysoké škole. A okamžitě jsem se do něj zakoukala. Nebyl prvoplánový krasavec. Vlastně ani nebyl přesně můj typ. Ale měl něco v sobě, co mě k němu nezadržitelně přitahovalo. Jakési jeho osobní charisma. Přidejte k tomu ještě přirozenou inteligenci, se kterou se bez námahy pouštěl do diskuze s přednášejícím o tématech, o kterých já jsem v prváku neměla ani potuchy, a není těžké pochopit, proč jsem se na každý společný předmět těšila bez ohledu na probíranou látku.
Když se ke mně na seznamovací párty přitočil s drinkem v ruce a šibalským úsměvem na rtech, věděla jsem, že jsem ztracená. Kámen úrazu byl v tom, že už tehdy chodil s Lucií, svou nynější manželkou. Moje nejlepší kamarádka Áďa mě neustále ponoukala k tomu, abych jí Daniela přebrala.
„Copak nevidíš, jak po tobě kouká?“ šťouchla do mě při jedné z mnoha studentských střed, které jsme se spolužáky trávili v našem oblíbeném klubu.
„Je zadanej,“ ošila jsem se, ačkoliv jsme obě moc dobře věděly, že to ani jemu, ani mně nebránilo, abychom spolu okatě neflirtovali.
Velmi dlouho na nic víc nedošlo, protože ani přes Ádino ujišťování, že je na Danovi vidět, jak moc se mu líbím, se s Lucií nerozešel. A přestože jsem svoji sokyni v lásce neznala, nedokázala jsem se přimět k tomu, abych jí Dana přebrala. Nechtěla jsem stavět svoje štěstí na neštěstí někoho jiného.
A tak jsem většinu vysoké školy strávila snahou se do Daniela nezamilovat. Nebo aspoň ne moc. Nebo aspoň ne víc, než už jsem stejně byla.
Celou kapitolu „Má mě rád? Nemá mě rád?“ jsem v sobě definitivně uzavřela rok po promoci, kdy Dan požádal Lucii o ruku. Teď to zní strašně jednoduše, ale v tu chvíli, kdy na mě tahle informace vyskočila z jeho profilu, jsem měla pocit, že se mi srdce roztříštilo na tisíc kousků. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně celou dobu doufala, že jednoho krásného dne přijde k rozumu, odejde od Lucie a objeví se na prahu mých dveří s vyznáním na rtech. K rozumu jsem ale očividně měla přijít já.
Po půl hodině nezřízeného vzlykání jsem se vzchopila a vymazala všechny společné fotky i konverzace na všech možných platformách.
„Gratuluju,“ napsala jsem mu ještě a nedokázala připojit nic víc. Dokonce ani pitomýho smajlíka. Doufala jsem, že pochopí.
„Děkuju,“ přišlo mi obratem.
A to byla naše poslední komunikace na několik následujících let…
Až do minulé středy, kdy pod tím jedním slovem náhle vyskočilo: „Uvidíme se příští týden?“
Překvapeně jsem zamrkala, jestli se mi to nezdá.
Za týden se konal tradiční předvánoční sraz party z našeho ročníku. Těžko říct, jestli tomu tak chtěl osud nebo Daniel, ale na žádném z těch předchozích jsme se nepotkali. Když mohl on, nehodilo se to mně, a když jsem mohla já, nepřišel on. A zdálo se, že letos to dopadne na chlup stejně.
„Nejspíš ne. Máme v práci důležitou poradu, a potom už se tam asi nedostanu,“ naťukala jsem stručně.
Kdoví, jestli už všem došly nápady na bary a hospody v centru, nebo bylo před Vánoci všude obsazeno, ale tentokrát se náš sraz měl konat na druhém konci města. Věděla jsem, že se mi po náročném pracovním dni nebude chtít vléct tak daleko, a tak jsem svou účast ještě pořád nepotvrdila. Kde byly ty časy, kdy jsme s Áďou celé nadšené jezdily na diskotéku několik vesnic za městem.
„Ani kdyby na tebe čekalo auto s řidičem?“ Na tuhle zprávu jsem zírala ještě zmateněji, než na tu předchozí.
„A ten řidič by měl být…?“
„Tvůj nejoblíbenější bývalý spolužák :-)“
„Tak nejoblíbenější?“ uchichtla jsem se sama pro sebe a nedalo mi to, abych si do něj trochu nerýpla: „Myslíš, že Šimon pro mě bude ochotný dojet?“
Čekala jsem nějakou vtipnou odpověď a namísto ní přišlo jen: „Nevadilo by, kdybych ti zavolal?“
Zamračila jsem se. Vadilo? Možná by mělo…
Jenomže momentálně byla moje zvědavost daleko větší než jakákoliv jiná emoce.
S odevzdaným povzdechem jsem našla v seznamu kontaktů ten, který jsem si myslela, že už nikdy nepoužiju, a ťukla na zelené sluchátko.
„Tak Šimon, jo?“ ozvalo se na druhém konci pobaveně.
„Hezký den i tobě,“ odvětila jsem s úsměvem na rtech.
„Promiň. Ahoj. Jak se máš?“
„Přiměřeně možnostem,“ pokrčila jsem rameny.
„Co to je za odpověď?“ zasmál se Dan.
„No, to by bylo na dlouhé vyprávění…“ Neviděli jsme se několik let. Jak bych je měla shrnout do jedné věty?
„Na to snad ještě dojde,“ pronesl Daniel a než jsem se nad tím stačila víc zamyslet, rychle dodal: „Zpátky k tomu Šimonovi.“
„Psal jsi ‚nejoblíbenější spolužák‘, tak jsem si říkala, že máš na mysli toho, který mě zve na kafe, přeje mi k narozeninám a pokaždé mi tvrdí, jak mi to sluší.“
„Plus ti nikdy nezlomí srdce,“ dodal Dan.
To byla svatá pravda. Šimon by ho totiž nikdy nezlomil ani svému partnerovi, se kterým vychovával dva francouzské buldočky. Natožpak mně.
„Na rozdíl od jiných,“ neodpustila jsem si.
„OK, uznávám, naběhl jsem si na to sám. Ostatně to by mohlo být další z témat, která bychom mohli probrat osobně,“ nadhodil Daniel a já jsem podlehla své zvědavosti.
„Dobře. Vyzvedni mě o půl osmé. Kde pracuju, víš?“
Ukázalo se, že Daniel toho věděl mnohem víc. Zatímco jsme kličkovali zasněženými ulicemi, vyptával se na moji nedávnou stáž v zahraničí i na zdravotní stav mého dědečka. Přemítala jsem, jestli mě tak pečlivě sleduje na sociálních sítích, nebo se na mě informoval u našich společných přátel.
„Nakonec jsem ráda, že jsi pro mě přijel,“ zamračeně jsem pozorovala sníh, který se neúnavně snášel z těžkých mraků, a pod koly aut se měnil na klouzavou šedo-hnědou břečku. „V tomhle počasí by se mi autobusem s přestupem cestovat nechtělo. A za volant bych už vůbec nevlezla.“
„Pamatuju si, že jsi byla skvělá řidička,“ mrkl po mně Dan.
„Hlavně řidička, která se bojí jezdit potmě, za deště nebo ve sněhu,“ zasmála jsem se.
„Takže v takových situacích tě vozí přítel?“ tentokrát nespustil oči z vozovky.
Pousmála jsem se: „Klidně se můžeš zeptat napřímo.“
Očividně ne všechno o mně zjistil.
Daniel se krátce zasmál, ale všimla jsem si, že jeho stisk na volantu zlehka zesílil, když se zeptal: „Máš přítele?“
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. Ne že by na tom záleželo, dokud on měl manželku.
Na pár minut se mezi námi rozhostilo ticho.
Teprve ve chvíli, kdy náš pomalý postup městem zastavilo červené světlo na semaforu, se na mě Dan znovu podíval: „Taky jsem rád, že jsem pro tebe přijel. Aspoň na okamžik tě mám jenom pro sebe, než se kolem nás nahrnou všichni spolužáci.“
Pozorovala jsem ho, jak zařadil a znovu uvedl auto do pohybu. Uvědomoval si vůbec, že mě mohl mít pro sebe na mnohem déle, než jen okamžik? Stačilo, kdyby se tehdy jinak rozhodoval.


„Neříkej mi, že se historie opakuje,“ vyvalila na mě oči Áďa, když uviděla, kdo mě na sraz doprovází.
„Asi zapomínáš, že se nemá co opakovat,“ sykla jsem, aby nás neslyšeli ostatní.
„Jednou jste se přece líbali,“ připomněla mi. Zbytečně. Ten večer bych nemohla zapomenout, ani kdybych chtěla.
Tancovala jsem na parketu miniaturního klubu, kam tenkrát chodila snad celá naše škola, když jsem přes poskakující dav zahlédla, jak vchází Daniel. Okamžitě jsem odvrátila zrak. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem si ho všimla.
Netrvalo dlouho a na rameni jsem ucítila lehký dotek.
„Nevěděl jsem, že tady budeš taky,“ Danův dech mě zalechtal těsně u ucha.
„Copak bych si to mohla nechat ujít?“ zazubila jsem se na něj. Copak bych si jakoukoliv akci mohla nechat ujít? Vysoká škola se nám úspěšně blížila ke konci a já jsem si hodlala poslední studentské měsíce užít se vším všudy.
„Spíš mě překvapuje, že jsi tady ty.“ Daniel nedávno začal pracovat a od té doby jsem ho vídala míň a míň. Jak v klubech, tak ve škole.
„Byl jsem zvědavý na tu barmanskou show,“ nespouštěl ze mě oči. „Doporučíš mi, co mají dobrého?“
„Všechno,“ zasmála jsem se. Až pozdě mi došlo, že se zřejmě ptal proto, abych s ním šla k baru. No, teď už jsem za ním nemohla trapně běžet.
A tak jsem zůstávala na parketu, dokud se mi zpocené vlasy nezačaly lepit k zátylku, a dokud mě Áďa i s našimi drinky neodvlekla ke schodišti, které se v zadní části klubu točilo vzhůru k nouzovému východu. Ten byl momentálně zabezpečený těžkou petlicí, ale to nám nevadilo. Naším cílem byl poslední, široký schod, na nějž nebylo zespodu vidět, a na který jsme se pohodlně usadily.
„Tak co s uděláme s tím Danielem?“ usrkla si Áďa své klasické vodka sunrise.
„Nejspíš nic,“ zasmála jsem se.
„Jsi z toho smutná?“ starala se Áďa.
„Ani ne,“ zatřepala jsem hlavou. To jsem ještě netušila, jak se večer vyvine, a jak se mnou díky tomu za čas zamává jedna pitomá fotka prstenu s obřím diamantem.
„Já bych vám to tak přála,“ povzdechla si Áďa.
„Jenomže když si to nepřeje on, tak s tím já těžko něco nadělám,“ pokrčila jsem rameny.
„Třeba jenom neví, co chce,“ nadhodila ještě moje nejlepší kamarádka.
„A já mám donekonečna čekat, až si to uvědomí?“ podívala jsem se na ni.
Teď pro změnu pokrčila rameny ona.
Dopila jsem zbytek svého koktejlu a Áďa na mě spiklenecky mrkla: „Dáme ještě jeden? Poslední?“
„Tak jo,“ zvedala jsem se, ale Áďa mě zarazila: „Ještě chvíli posedíme a pokecáme. Hned jsem zpět.“
Jakmile mi zmizela z dohledu, vytáhla jsem mobil a prohlížela si fotky z dnešního večera. Většina byla nepublikovatelná, ale nevymazala jsem ani jednu. Časem z nich vždycky byly ty nejvtipnější vzpomínky.
Zvedla jsem hlavu, když ke mně znovu začaly stoupat kroky. K mému překvapení mi sklenici nepodávala Áďa, ale Dan.
„Áďa se trochu zasekla na baru,“ vysvětlil s úsměvem a posadil se vedle mě.
Zdálo se mi to, nebo se najednou hudba z klubu ozývala jaksi z větší dálky?
„Měl bych se ti omluvit,“ podíval se na mě zboku.
„Za co?“ nechápala jsem a vlastně se ani neodvažovala tipovat.
„Za to, že jsem ti lhal,“ na vteřinu sklopil zrak, načež se vpil pohledem do mých očí: „Věděl jsem, že tady budeš.“
„To nebylo tak těžké uhodnout,“ s úsměvem jsem odložila svůj drink. Co jsem mu na to měla říct?
„Máš pravdu,“ pousmál se.
Naklonil se ke mně, jeho oči na vteřinu zkoumavě přelétly po mé tváři, jako by mě viděl poprvé v životě, a pak mě políbil.
Šokovaně jsem vydechla a asi bych se kvůli takové reakci cítila trapně, kdybych právě neodplouvala na obláčku.
Dychtivě jsem ho objala a přisunula se po studeném schodu blíž k němu. Cítila jsem, jak se mu zrychluje dech, a ten můj pospíchal, aby se mu vyrovnal. Danielovy dlouhé prsty silně stiskly moje holé paže, jako by se i on musel ujistit, že to, co se právě děje, je skutečně pravda. Nedostávalo se mi kyslíku, ale raději bych omdlela, než bych tu chvíli přerušila.
Nakonec to bylo překvapené vyjeknutí, které mě vrátilo zpátky na zem.
„Kristepane! Pardon,“ zarazil se v půli schodiště Šimon a zpoza něj vykukovala hlava nějakého blonďáka, kterého jsem v životě neviděla.
Byl to taky Šimon, kdo mi dva dny na to oznámil, že si o mně a Danielovi vykládá celá škola, protože nás několik spolužáků zahlédlo, jak se celí rozcuchaní a zardělí snažíme rádoby nenápadně vytratit ze zašívárny na schodišti.
Bylo mi to jedno. Cítila jsem, že teď se konečně něco změní.


„A tady je fotka našeho Honzíka, když měl rok,“ přisunula mi jedna ze spolužaček svůj mobil s naaranžovanou fotkou batolete a nevkusného narozeninového dortu.
Jak se naše večírky změnily!
„Moc hezký,“ pokývala jsem hlavou a s omluvou, že si musím odskočit, jsem vzala do zaječích.
Cestou zpět jsem se zastavila u baru, abych si objednala ještě deci chardonnay.
„Jestli uvidím další fotku mimina, tak si vystřelím mozek z hlavy,“ ozval se za mnou známý hlas.
S úsměvem jsem se otočila: „Jen abys na dalším srazu taky neukazoval fotky z porodnice.“
„To asi těžko,“ zakroutil Dan hlavou.
„Někdy to přijde, ani nevíš jak,“ pokrčila jsem rameny.
„To snad každý ví, jak,“ usmíval se.
Neměla jsem chuť představovat si, jak Daniel s Lucií „vyrábí“ dítě, takže jsem raději změnila téma.
„Zrovna jsem si říkala, že ty naše večírky nějak ztrácí grády.“
„Je fakt, že tohle asi nebude jeden z těch večerů, na které vzpomínám,“ přisvědčil Dan.
„A na které vzpomínáš?“ zvedla jsem k němu oči.
Dan povytáhl jeden koutek a já jsem věděla, že myslíme na to stejné.
„Slečno, vaše víno,“ vyrušil nás barman a já jsem s poděkováním sáhla po sklenici na vysoké stopce.
„Nicméně noc je ještě mladá,“ podotkl Dan, když jsem opatrně usrkla a zanechala na skle otisk své rtěnky.
„Myslíš, že se stane něco vzrušujícího?“ zkoumavě jsem ho pozorovala.
„Necháme se překvapit.“
Proč jsem za těmi slovy slyšela víc, než za nimi pravděpodobně bylo?


S tím, jak noční hodina pokročila, se salónek vinárny postupně vylidňoval, až jsme u posledního stolečku zůstali jen já, Dan, Áďa a Šimon.
Počkala jsem, až se naši kamarádi odporoučeli k baru, a otočila jsem se na Daniela: „Dovol mi otázku. Co by tvoje žena řekla na to, že tady se mnou teď tak sedíš?“
Jak by asi reagovala na to, jak se Danova noha pod stolem opírá o tu moji, a jak se mě co chvíli jakoby bezděky dotkne?
„Zřejmě by jí to bylo jedno,“ pronesl tónem, který jsem nedokázala rozklíčovat.
„To určitě,“ odfrkla jsem.
„Nám to zrovna moc neklape,“ pozoroval Dan svoji sklenici s vodou.
„Jako vážně?“ naklonila jsem hlavu a nad následující větou udělala prsty ve vzduchu uvozovky: „Moje manželka mi nerozumí?“
„Zní to jako klišé, co?“ pousmál se.
„Ne, nezní to jako klišé. Je to klišé,“ začínala jsem být naštvaná. Tohle ke mně opravdu nebylo fér. Ani k Lucii.
„My si tak nějak nerozumíme navzájem,“ pokračoval Daniel. „Pravda je taková, že se rozvádíme.“
Moje bojovnost mě okamžitě opustila.
„Cože?“ hlesla jsem. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
„Všechny papíry už jsou vyplněné. Dohodli jsme se na rozdělení majetku.“
„To mě mrzí,“ tentokrát jsem to byla já, kdo k němu vztáhl ruku a zlehka se ho dotkl prsty.
„To nemusí,“ podíval se na mě. „Už jsme se s tím oba srovnali. Vlastně se nám spíš ulevilo, že jsme to konečně rozsekli. A že můžeme začít žít své životy po svém.“
Styděla jsem se za svou reakci, ale srdce se mi rozběhlo dvojnásobnou rychlostí.
„Už brzy budu zase svobodný a pokusím se napravit, co jsem zvoral.“
Teď už moje srdce bilo zběsilým tempem. Konečně ho můžu milovat! Konečně může být můj!


„Mám takové dilema,“ otočil se ke mně Dan poté, co jsme nastoupili do jeho auta.
Zvědavě jsem se na něj podívala a čekala, co z něj vypadne.
„Rád bych tě někdy příští týden pozval na večeři. Jenomže nechci, aby sis myslela, že si teď chci užívat nově nabyté svobody a ty jsi první, kdo mi v té souvislosti vytanul na mysli. Nebo že si chci po rozvodu zvyšovat sebevědomí náhodným randěním.“
„To by mě nikdy nenapadlo,“ zakroutila jsem hlavou. Na to jsem ho znala až moc dobře.
„Opravdu se mi líbíš. Vždycky ses mi líbila. No… myslím, že to na mně bylo trochu poznat,“ usmál se. „Rád bych tomu, co mezi námi je, dal šanci.“
„Moc ráda s tebou zajdu na večeři.“
Moc ráda s tebou budu dělat naprosto cokoliv, nejraději bych dodala.
Dan si viditelně oddechl: „Ani nevíš, jak jsem se bál se tě zeptat.“
„Vážně?“ podivila jsem se. To si opravdu myslel, že bych dokázala odpovědět jinak?
„Měl jsem strach, že mi řekneš, že už je pozdě. Že jsem si to měl uvědomit před deseti lety.“
„Pozdě, ale přece,“ pokrčila jsem rameny.
Daniel s úsměvem přikývl a nastartoval a mně se znovu v hlavě vyrojily vzpomínky na ten jeden jediný společný polibek a na to, jak jsem na pažích ještě notnou chvíli poté, co jsme se od sebe zadýchaně odtrhli, měla rýhy po jeho nehtech.
„Z čeho usuzuješ, že na tobě bylo poznat, že se ti líbím?“ šibalsky jsem po něm mrkla.
Dan se na mě krátce podíval a jako na povel jsme se oba rozesmáli.


Zbytek naší cesty městem, které pod naducanou sněhovou peřinou pokojně spalo, se nesl ve veselém duchu. Snad neexistovalo nic lepšího, než tohle počáteční, koketní pošťuchování.
Teprve když jsme zaparkovali před domem, ke kterému Daniela dovedla navigace, jsme oba zvážněli.
„To musí být hezké bydlení,“ vykoukl Dan z okýnka řidiče.
„Jo, to je,“ přisvědčila jsem a snažila se nepředstavovat si ho ve svém bytě. Ve své posteli.
Ne, dnes ještě ne. Třeba příští týden…
Daniel stočil pohled od moderní zástavby směrem ke mně.
„Copak?“ povytáhla jsem obočí.
„Chci tě políbit,“ oznámil mi a mně rázem vyschlo v krku.
„Ale?“ vydolovala jsem ze sebe alespoň tři písmenka.
„Ale nevím, jestli smím,“ upřeně mě pozoroval.
„Smíš,“ pousmála jsem se, protože i on se mi líbil. Vždycky. A řekla bych, že i na mně to bylo poznat.
Mírně jsem se k němu naklonila a Daniel rázem smazal tu krátkou vzdálenost, která nás od sebe dělila.
Nebyl to takový nenasytný polibek jako ten náš první. Byl něžný a plný očekávání. Plný touhy dohnat ztracený čas.
Ačkoliv jsem už stihla vystřízlivět, z Danielova auta jsem vystupovala jako opilá. Hlava se mi motala a nohy mě tak úplně nechtěly poslouchat. Pořád jsem nedokázala pochopit, co se to vlastně děje.
Že by se moje studentské fantazie nakonec naplnily? Všechno tomu nasvědčovalo. Přes veškeré nečekané zápletky a odbočky v ději, jsme směrovali k happy endu.


„Haló?“ zmáčkla jsem loktem tlačítko na domovním telefonu, v jedné ruce zrcátko, ve druhé matnou rtěnku, zatímco se mi v koupelně nahřívala žehlička na vlasy.
„Tady Daniel,“ ozvalo se spolu s praskáním z maličkého reproduktoru u dveří.
„Myslela jsem si, že jsme se měli sejít až tam,“ mrkla jsem na hodinky. Ještě jsem měla skoro hodinu čas.
„Já vím, ale nemohl jsem čekat až do restaurace.“
„Aha, tak pojď nahoru,“ vteřinu jsem přidržela bzučák, načež jsem se vrhla do ložnice, odhodila zrcátko i rtěnku a rychle si přes hlavu přetáhla šaty.
Teď to přijde. Nedokáže dál čekat! Musel mě vidět dřív, než v domluvený čas. To může znamenat jediné. Jde mi říct, že jsem ta pravá. Že mě celou tu dobu miluje.
„Ahoj,“ usmívala jsem se od ucha k uchu a moje nadšení mě tak pohltilo, že jsem si nevšimla jeho strnulého výrazu.
Daniel vešel do mé malé předsíňky, tiše za sebou zavřel dveře, ale neměl se k tomu, aby šel dál.
„Dej mi jenom vteřinu. Hned jsem u tebe,“ chtěla jsem se ještě v rychlosti doupravit, ale Dan mě chytil za ruku.
„Počkej. Už to musím říct, nebo…“ zatřepal hlavou.
Zadívala jsem se na něj se širokým úsměvem na rtech.
Daniel při pohledu na můj rozzářený výraz ztěžka polkl: „Lucie je těhotná.“
Srdce se mi zastavilo.
„Těhotná,“ zopakovala jsem, abych si byla jistá, že jsem se nepřeslechla.
„Nezlob se na mě,“ Danovi se zkřivil obličej bolestí.
„Ale…jak? Vždyť se rozvádíte. Říkal jsi, že vám to neklape…“ nakrátko ve mně zaplála jiskřička naděje. Třeba to dítě není jeho.
„To jsem nelhal. Jenomže jednou jsme… Asi před dvěma měsíci. Byla to hloupost, ale stalo se,“ sklopil hlavu.
„Takže?“ zdráhala jsem se uvěřit tomu, co muselo nevyhnutelně přijít.
„Chceme si to nechat. Oba dva. Možná to bude nový impuls pro naše manželství,“ teď už skoro šeptal.
Přikývla jsem a nebyla schopná ze sebe vypravit žádné další slovo.
„Mrzí mě to. Opravdu. Nechtěl jsem ti znovu ublížit. Kéž bych se to dozvěděl o týden dřív,“ zvedl ke mně ruku, ale já jsem se odtáhla. Dokonce jsem o krůček couvla.
„Mrzí mě to,“ zopakoval a otočil se k odchodu.
Sledovala jsem ho, jak mizí po schodech dolů, a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy.
Bylo možné, aby mi jeden člověk zlomil srdce, poté posbíral všechny kousky a slepil je zpět dohromady jenom proto, aby mi ho mohl znovu rozlámat na padrť?
Netušila jsem, jak dlouho jsem stála u otevřených dveří a zírala do prázdné chodby. Teprve když šla okolo sousedka a zvědavě natahovala krk, aby viděla, co se to děje, jsem jí rázně zabouchla před nosem.
Podívala jsem se do zrcadla a rukávem malých černých jsem si setřela slzy i zbytky řasenky.
Nebreč, ty hloupá! Vždyť stejně nikdy nebyl tvůj. A že jsi chtěla happy end?
Na svět přijde nový život. Miminko, které se ještě nenarodilo, a přitom ho jeho rodiče už teď tolik milují, že jsou ochotní kvůli němu hodit za hlavu svoje rozdílnosti a pokusit se zachránit svoje manželství.
To přece je happy end!
Jenom ten happy end není můj.

neděle 18. září 2022

Rozhovor + Web

Moji milí čtenáři,
dnes pro vás mám dvě informace.
První je, že na webu nakladatelství Backstage Books najdete můj rozhovor nejen o psaní. Přečíst si ho můžete kliknutím TADY.
Druhá informace se týká mých webových stránek, které jsem se po poradě s vámi rozhodla zrušit. Nadále mě však najdete tady na blogu, na Wattpadu, na Facebooku a samozřejmě na Instagramu, tak mě nezapomeňte sledovat, ať vám neunikne žádná novinka :-)
Přeji vám krásné poslední letní dny
Z.



úterý 19. července 2022

Bonus Bea

Dnes pro vás mám takový malý bonus z mé čtvrté knihy Bea, a to dvě scény, které jsem napsala a nakonec v knize nepoužila. Vůbec nechápu, jak můžou někteří autoři psát své příběhy na přeskáčku. Já píšu zásadně větu po větě, kapitolu po kapitole, tak, jak na sebe navazují. Pokud ne, tak se stane přesně to, co u těchto dvou scén. Než dojdu v příběhu až k místu, kde jsem je chtěla použít, už nemůžu, protože se děj mezitím natolik změnil, že se do něj dál nehodí.
Může se zdát, že je to jen pár nedůležitých vět, ale já jsem měla v hlavě přesně vymyšleno, kde v knize budou zasazené, a co na ně bude navazovat. Nakonec jsem namísto nich napsala podobné scény a tyto zůstaly jen v souboru s názvem „Bea nápady“.
Pro zajímavost si je můžete přečíst alespoň tady ;-)
Z.


Pohrávala jsem si s mobilem a moje myšlenky jako by se rozletěly všemi možnými směry. Povzdechla jsem si. Co si to nalhávám. Moc dobře vím, co chci.
„Spíš?“ napsala jsem do zprávy a odeslala ji na číslo ukryté pod jednoduchým „Michal“.
Čekala jsem pět, deset minut. Nic.
„Odpověď zřejmě zní ano,“ ušklíbla jsem se sama pro sebe.
Co jsem čekala dvě hodiny po půlnoci? A ráno mi bude trapně, až mou zprávu najde. Psát mu jako nějaká zoufalka. Bože!
Vypnula jsem vyzvánění i vibrace a odložila mobil na noční stolek.
Začínala se mi klížit víčka, když se displej rozsvítil. Popadla jsem telefon a zarazila se. Nepsal, volal.
„Ahoj,“ špitla jsem do sluchátka.
„Nespím,“ zareagoval na mou otázku.
Po špičkách jsem přeběhla ke dveřím a co nejtišeji je zavřela.
„To vidím,“ uchichtla jsem se. „Nebo spíš slyším.“

***

Vyhlédla jsem si tři volná parkovací místa vedle sebe a opatrně zastavila na tom prostředním. Stačilo, že jsem bez dovolení používala tátovo auto. Kdybych ho, nedej bože, odřela, s velkou pravděpodobností by mě přetrhl jako hada. Možná by mi našel nějakou fajn brigádu i během školního roku. Nahlas bych to nikdy nepřiznala, ale představa, že se do ošklivé kostky obchodu pro kutily už brzy nebudu denně vracet, mě nepochopitelně rozesmutňovala.

čtvrtek 26. května 2022

Bea - Favourite part

Pozn.: Moje oblíbená část z mé čtvrté knihy Bea.
Nezapomeňte si přečíst také mé oblíbené části z NikyNely a Lindy.
Z.

Nadechla jsem se: „Michale, já…“
Vzápětí jsem pusu zase sklapla, protože si Michal položil prst na rty. Zamračila jsem se. Opravdu mu tak záleželo na tom, aby nás někdo nezaslechl, a tím pádem nenašel? Nebo jen nechtěl slyšet, co mám na srdci?
Těsně kolem nás někdo proběhl a já i Michal jsme se instinktivně stáhli dál od okraje regálu, čímž jsme se dostali do ještě užšího výklenku. Zatnula jsem zuby. Michal se podíval po směru vzdalujícího se poklusu, který znamenal, že nás Maťo opět minul.
Počkala jsem, dokud znovu nenastalo ticho, a zašeptala: „Jen jsem ti chtěla…“
Michal se na mě podíval a zakroutil hlavou, což mě efektivně umlčelo v půlce věty. Teď už jsem měla jistotu. Nezajímalo ho, co mu chci říct. Probodla jsem ho mrazivým pohledem. Fajn! Jak myslíš!
Michal mě chvilku pozoroval a poté povytáhl obočí, jako by se němě ptal, co se děje.
Naklonila jsem hlavu. Co bys tak řekl?
Michal se zamračil, očividně zmatený naší konverzací beze slov.
S úšklebkem jsem frustrovaně zakroutila hlavou. Bože! Chlapi! Co jim neřeknete polopatě, nepochopí.
Tím pohybem hlavy se mi uvolnil pramen vlasů z nedbalého drdolu a spadl mi přes oči. Protože teď už jsme k sobě byli přimáčknutí tak natěsno, že jsem nemohla zvednout ruku, zkusila jsem pramen odfouknout. Zlehounka se nadzvedl a dopadl mi zpět na obličej. Zkusila jsem fouknout větší silou, ale se stejným výsledkem. Michal mě pobaveně pozoroval a jeho tělo se rozvibrovalo bezhlasným smíchem.
Moc vtipný! Obrátila jsem oči v sloup a snažila se ignorovat chvění, které se přeneslo z jeho těla na mé.
Michal s úsměvem naklonil hlavu, jako kdyby říkal: „Ale no tak!“
Snažila jsem se udržet naštvaný výraz, ale nemohla jsem si pomoct. Koutky mi zacukaly a Michal se na mě triumfálně zazubil. Se zatřepáním hlavou jsem to vzdala a úsměv mu oplatila.
Napadlo mě, jak by to asi muselo vypadat zvenčí, kdyby nás někdo viděl, jak tu stojíme vmáčknutí za regálem a usmíváme se na sebe jako idioti. Ta představa mi najednou připadala ohromně vtipná a tentokrát to bylo moje tělo, které se začalo otřásat smíchy. Michalovi stačilo jen málo a přidal se ke mně. Což mi ovšem přišlo ještě legračnější. Jak se tu oba třepeme zadržovaným smíchem kvůli tomu, abychom na sebe neupozornili v dětské hře.
Stiskla jsem rty, abych nevydala ani hlásku, a oči mi začínaly slzet smíchem. Neslyšně jsem se zajíkla a ten pohyb se prostřednictvím Michala přenesl až na kovový regál, který v tichu krátce zarachotil. Michal mi položil dlaně na boky, aby nás stabilizoval. Ještě jednou jsem se trhaně nadechla a smích ve mně náhle utichnul. Se zamlženýma očima jsem se na něj podívala a jeho pohled pomaloučku zvážněl. Rty, které jsem dosud tiskla k sobě ve snaze nesmát se nahlas, se mi samy od sebe pootevřely a já jsem vdechla vzduch, který kolem nás najednou ztěžknul. Tentokrát měl ale můj trhaný dech naprosto jinou příčinu.
Michalův pohled bezděky sklouzl k mým rtům. Byla to jen vteřina, než si to uvědomil a oči znovu zvedl, ale bylo pozdě. Všimla jsem si toho. Myslel na to samé, co já. Do háje s Laurou a jejími teoriemi! Tentokrát jsem si byla jistá.
Michalovi se podařilo zvednout jednu ruku a spadlý pramen vlasů mi uhladil pryč z obličeje. Mlčky jsem ho pozorovala a čekala, jestli se odhodlá. Konečky prstů putoval po mé tváři a cestou setřel slzu, která se mi při záchvatu smíchu přehoupla přes řasy. Obkreslil moji šíji, jen lehounce se dotknul strany mého hrudníku, a když jeho dlaň znovu spočinula na mém boku, sklonil ke mně hlavu.

neděle 24. dubna 2022

Bea - 1. kapitola

Pozn.: První kapitola z mé čtvrté knihy Bea, kterou si můžete koupit TADYTADY či TADY. Ukázky ze všech mých knih najdete také na mém Wattpadu, stejně tak, jako moje povídky. Z.

1. týden


„Tak pojďte, slečno Linhartová, představím vám vedoucího směny a ten už vám poví co a jak,“ pokynul mi vedoucí obchodu, sotva jsem si k riflové sukni natáhla svoji novou uniformu, ve které jsem nepochybně vypadala jako ošklivý pomeranč.
„Je jen o něco starší než vy. Určitě si budete rozumět,“ povzbudivě se na mě usmál.
Určitě ne, ušklíbla jsem se sama pro sebe.
Propletli jsme se několika řadami regálů, načež zamával na tmavovlasého kluka: „Michale, můžeš na chvíli?“
Kluk slezl ze štaflí, pomocí kterých cosi rovnal na jedné z vyšších polic, a dvěma dlouhými kroky byl u nás.
„Tohle je Beáta Linhartová, naše nová posila.“ Vedoucí obchodu se zlehka dotkl mého ramene, zřejmě aby bylo jasné, o kom mluví, přestože tady kromě nás tří nikdo nebyl. Nepatrně jsem se odtáhla.
„Čau, já jsem Michal,“ zazubil se na mě ten kluk a podal mi ruku.
„Bea,“ bez většího zájmu jsem mu s ní potřásla.
„Vidím,“ s úsměvem pokývl k mé jmenovce.
Zírala jsem na něho, aniž bych se pokusila alespoň ze zdvořilosti povytáhnout koutky.
„Michal bude váš přímý nadřízený,“ vložil se do toho opět vedoucí obchodu. „Všechno vám vysvětlí a ukáže. Je to jeden z našich nejschopnějších zaměstnanců. Pracuje tu už několik let.“
„Vážně?“ otázala jsem se ze slušnosti. V duchu jsem však obrátila oči v sloup. To je tedy kariéra!
„Budete s ním v dobrých rukou,“ poplácal ho vedoucí obchodu po rameni (nesnášela jsem lidi, co měli tendenci se druhých bezdůvodně dotýkat), načež se podíval na hodinky. „No, myslím, že už to tu zvládnete. Já poběžím za dalšími povinnostmi. Kdyby byl nějaký problém, víte, kde mě najít.“
Ještě jednou se na mě usmál a byl pryč. Vyčkávavě jsem se zahleděla na Michala. Nejspíš bych se měla zeptat, co mám dělat, ale neměla jsem v úmyslu vyvíjet žádnou aktivitu.
„Máš nějaké zkušenosti z prodeje?“ podíval se na mě a neušlo mi, že mu oči utekly k mojí krátké sukni.
„Ne.“
„A vyznáš se trochu v nářadí.“
Povytáhla jsem obočí: „Ne.“
„V zahrádkářských potřebách?“
„Ne.“
„Tak v květinách?“ zkusil to ještě.
„Ne.“
„A z čeho teda pramení tvůj zájem pracovat zrovna tady?“ nechápal.
„Vypadám, že jsem tady dobrovolně?“
Bezradně si prohrábl vlasy: „Ukázal ti pan Boubalík, co všechno prodáváme?“
„Kdo?“ zamračila jsem se.
„Pan Boubalík, vedoucí obchodu,“ podíval se na mě, jako bych byla úplně blbá.
Ohlédla jsem se přes rameno, kde jmenovaný před chvílí zmizel. „Jo aha. Ne, jen mi dal tohle slušivé tričko.“
Michal se pousmál: „Fajn, tak začneme tím. Potom ti najdeme nějakou práci. Tady je pořád co dělat.“
Jupí, povzdechla jsem si.
„Obchod je pomyslně rozdělen do třech částí. Zahrada, domácnost a stavebnictví. Něco z toho se samozřejmě prolíná. Pak se zákazníci často ptají, kde konkrétně něco najdou. Proto bys měla vědět, že třeba kachličky jsou v části domácnost, ne stavebnictví. Jiné věci jsou jasné. Třeba květináče najdeš v sekci…“
„Stavebnictví?“ doplnila jsem.
„Přesně,“ zasmál se. „Ale zákazníkům raději řekni, že v sekci zahrada. Ne každý chápe ironii a nechceme, aby se nám tu zmateně motali.“
Okamžitě mě napadlo, že to by mohla být docela sranda. Posílat zákazníky do jiných regálů. Když jsme ale začali procházet jednotlivými uličkami s rozličným zbožím, došlo mi, že se o něco takového pravděpodobně nebudu muset snažit záměrně. Už ve čtvrté uličce jsem se ztrácela v tom, co je kde uskladněno. A to jsme ještě nebyli ani v půlce obchodu.
„To si všechno pamatuješ?“ vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě.
Přikývl: „Když si nebudeš jistá, prostě koukej na směrovky na začátku každé uličky.“
U některých regálů jsme se zastavili a Michal mi vysvětloval rozdíly v jednotlivých typech zboží. Informace o tom, čím se liší různé vodovodní kohoutky nebo žárovky, jsem pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Zahradní lehátka a slunečníky mě zajímaly, jen pokud stály u našeho bazénu. Popřípadě na pláži na Fuerteventuře, kam jsem letos měla v plánu letět. Mezitím už snad táta vychladne a tahle šaškárna s brigádou bude u konce. Do té doby budu muset nějak vydržet. Povzdechla jsem si.
„Je toho hodně, co?“ odložil Michal prý nejprodávanější vrtačku. „Začátky jsou vždycky těžké. Ale neboj, za to, že něco spleteš, tě nevyhodí.“
Zpozorněla jsem. Mohla bych se nechat vyhodit! Vzápětí mi ale došlo, že to by nic neřešilo. Táta by mi jistě do druhého dne sehnal jinou práci a spíš bych tím jen přilila olej do ohně.
„Máš nějaké dotazy?“ otočil se ke mně Michal.
„Nejspíš ne,“ pokrčila jsem rameny.
„Prima. Dnes mi jen budeš pomáhat a zítra uvidíme, co s tebou.“
Neochotně jsem se vlekla za ním na místo, kde nechal štafle a rozdělanou práci. Znovu vylezl nahoru a ukázal na vozík s paletou plnou plechovek pod sebou.
„Můžeš mi podávat ty barvy? Aspoň nebudu muset lozit nahoru dolů.“
Několik minut jsem mu mlčky podávala plechovky, zatímco je Michal úhledně skládal do čím dál vyšších polic. Kolem nás se pomalu začali rojit první zákazníci a neušlo mi, jak po mně mužské osazenstvo v montérkách nebo tričkách zamazaných od barev neomaleně kouká.
Michal chvíli sledoval dva chlapíky, kteří se za mnou ještě třikrát otočili, a nevšimnul si, že mu podávám další plechovku. Mrkl na mě dolů a mírně se zamračil.
„Hele, já tě nechci nějak buzerovat, ale asi by sis zítra měla vzít delší sukni. Nebo možná spíš kalhoty. A nějaké pevnější boty,“ dodal s pohledem upřeným na moje barevné letní sandálky.
„Cože?“ uhnula jsem s plechovkou, po které se natahoval, takže na štaflích zavrávoral.
„Ne že by ti to neslušelo, ale tohle není zrovna vhodný oděv do práce,“ povytáhl obočí. „Tím spíš, že tady je často potřeba něco zvedat nebo přenášet. Chce to něco pohodlného, u čeho ti nevadí, že se třeba trochu umažeš.“
Kristepane! Nejen, že mě navlíkli do toho otřesnýho umělohmotnýho trička, ale ještě mi budou diktovat, co si mám vzít k němu.
„Fajn!“ odsekla jsem.
„Bezva,“ usmál se Michal smířlivě a já jsem si pomyslela, že se ještě bude divit.
„Takže ty jsi tu za trest,“ podíval se na mě, když si ode mě bral další plechovku.
Vzhledem k tomu, že to nebyla otázka, mlčela jsem.
„Co jsi provedla?“ zajímal se.
„Rozmašírovala jsem auto,“ oznámila jsem mu.
„Jak moc?“ byla jeho další otázka spolu s další předanou plechovkou.
„Úplně.“ To sice nebyla pravda, ale nehodlala jsem mu vysvětlovat, jaké škody moje autíčko utrpělo.
Michal hvízdl: „Hlavně že jsi v pořádku ty. To je pozůstatek?“
Sledovala jsem jeho pohled k modřině na mém pravém stehně: „Mimo jiné.“
Další modřiny zdobily můj hrudník a břicho. Přesně kopírovaly místa, kde se mi bezpečnostní pás zaryl do kůže a zabránil mi tak, abych při nárazu proletěla předním sklem. Pruh hrající všemi barvami ale nemohl na první pohled vidět. Momentálně ho totiž skrývalo moje oranžové firemní tričko.
„Ty nejsi zrovna ukecaná, co?“ umístil Michal poslední plechovku a slezl ze štaflí.
„Jen nemám potřebu každýmu na potkání vykládat svůj životní příběh.“
Koutky mu zacukaly: „Tak pojď. Odvezeme vozík do skladu. Porozhlídneš se, kdybys tam někdy něco potřebovala.“
Sklad mi byl asi tak stejně ukradený jako zbytek obchodu. Po cestě jsme ale potkali několik dalších zaměstnanců, kteří si mě zvědavě prohlíželi. Už jsem chápala, proč na mě zákazníci tak zírali. Všechny ostatní holky měly k firemnímu tričku kraťasy nebo legíny a tenisky. Taky měly všechny stažené vlasy. A vůbec to nebyly typy, se kterými bych se kamarádila, kdybychom spolu chodily třeba do školy. Tady jsem ovšem neunikla představování ani dotazům, jak se mi obchod líbí a kde jsem dřív pracovala, načež jsem musela vždycky protrpět upřímný údiv nad tím, že je tohle moje první brigáda v životě.
Při třetím stejně se opakujícím rozhovoru mě zachránilo místní rádio, kterým kdosi vyvolával Michala, aby se dostavil k pokladně číslo jedna. Okamžitě se rychlým krokem vydal tím směrem. Protože jsem nevěděla, jestli bych ho měla následovat, a hlavně se mi nechtělo za ním běžet, zůstala jsem stát se založenýma rukama.
„Jestli ti Michal nezadal žádnou práci, můžeš mi jít pomoct do zahrady,“ nabídla mi aktivně Irena, která mi byla představena jako poslední.
„Tady je zahrada?“ podivila jsem se.
Irena se upřímně rozesmála: „Ne, tak tady říkáme části se zahradnickými potřebami. Kde by se tady vzala zahrada?“
Smála se, jako bych řekla nějaký vtip, a mně bylo jasné, že baculatou kolegyni s červenými tvářemi nebudu mít ráda.
Zavěsila se mi za ruku a vlekla mě do zadní části obchodu, kde jsem jí pomáhala obírat uschlé lístky z mnoha pokojových rostlin vystavených v barevných květináčích.
„Je to nekonečná práce, ale uschlé kytky nikdo nekoupí,“ poučila mě.
Poté mi vrazila do ruky rozprašovač a zatímco jsem šplíchala vodu na rostliny, na které ukazovala, spiklenecky se ke mně naklonila: „Co říkáš na Michala?“
„Jako co?“ nechápala jsem.
„Je hezkej, že?“ usmívala se a kulaté tvářičky jí ještě více zčervenaly.
„Když myslíš,“ pokrčila jsem rameny.
„Rozhodně je nejhezčí ze všech, co tu pracují,“ pokývala hlavou.
Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Být nejhezčí v místní konkurenci, to tedy byla výhra.
„Takže tobě se líbí šéf,“ pronesla jsem, jako bych ji obviňovala z porušení etického kodexu (Má vůbec obchod pro kutily nějaký etický kodex?).
„Ne, to ne,“ uhnula pohledem, což ji prozradilo.
„Jasně, že jo,“ zasmála jsem se.
„Pšt!“ podívala se mi najednou přes rameno. „Už jde.“
„Tady jste,“ ovanula mě vůně kolínské. „Promiň, že jsem ti tak utekl.“
Pokrčila jsem rameny a dál rosila květiny.
„Ale vidím, že tě Iris zabavila. Díky,“ mrkl na ni a ona okamžitě znovu zčervenala.
Zadoufala jsem, že Michala s „Iris“ v nejbližších týdnech nenačapám, jak se muchlají za regály s hnojivy. Ačkoliv z pohledu, který Iris za Michalem vysílala, když si mě odváděl pryč, bylo nad slunce jasné, že ona doufá v pravý opak.
Highlightem mého dne, který jsem strávila cupitáním za Michalem po obchodě a pomáháním s tím, co mi řekl, byl oběd. Což zřejmě dost vypovídá o tom, jak moc můj život v tuhle chvíli stál za houby. Doma připravený salát s lososem jsem si rozbalila na lavičce vedle zadních dveří skladu, kam zřejmě zaměstnanci chodili kouřit. Michal mi sice nabízel, ať jdu s ním do bufetu, kde nabízeli denně dvě teplá jídla a kde se kromě zaměstnanců hojně stravovali i zákazníci, ale neměla jsem chuť ani na jídlo jako ze školní jídelny, ani na společnost svých nových kolegů. Takhle jsem se alespoň na chvíli dostala na vzduch. Z té pitomé všudypřítomné klimatizace v obchodě určitě budu mít úplně vysušenou pleť!
Se slunečními brýlemi na očích jsem spokojeně chroupala lístky salátu a přejížděla prstem po displeji telefonu. Laura mi poslala fotku, na které byla orosená sklenice vína na pozadí jejich zahrady s bazénem. Hm, bezva!
„Zpátky do práce,“ ozvalo se za mnou, až jsem nadskočila.
„Cože? Už?“ podívala jsem se znovu na mobil.
„Polední pauza je půl hodiny,“ usmíval se Michal a mhouřil oči do sluníčka.
Jak v base!
„Všichni zaměstnanci se musí postupně vystřídat,“ vysvětloval mi, jako by mi četl myšlenky.
S povzdechem (kolikátým už dnes?) jsem se zvedla na nohy a zanesla krabičku s nedojedeným obědem zpět do zaměstnanecké šatny. Spolu s ní jsem do skříňky, od níž jsem nafasovala klíč, hodila mobil i s Laurou a jejími opalovacími fotkami. To já jsem přece měla kámoše vytáčet prázdninovými snímky! A místo toho trčím tady. Plechová dvířka skříňky jsem zabouchla s trochu větší razancí, než bylo nutné.
Iris, která se na svou polední pauzu naopak teprve chystala, nadskočila: „Co je?“
„Nic,“ zavrčela jsem na ni.
Jedinou výhodou zbytku směny byla rychlost, se kterou mi utíkala. Jakožto Michalův ocásek jsem byla neustále v poklusu a práce jsem měla tolik, že jsem si málem ani nestihla zajít na záchod. Na sedačku autobusu jsem se zřítila totálně vyřízená a vytrvale jsem ignorovala významné pohledy důchodkyně stojící nade mnou. Beztak prosedí celý den u televize, tak ji ta chvilka nezabije. Zápach, linoucí se z mnoha zpocených těl, namačkaných v tom malém prostoru, se už ignoroval hůř. Zatoužila jsem po svém klimatizovaném autíčku. S tím by se do práce jezdilo úplně jinak. Jenomže kdybych ho stále měla, nejezdila bych do práce, takže vůbec nemělo cenu tohle řešit. V dalším autobuse, do kterého jsem po dvaceti minutách jízdy přestoupila, už jsem takové štěstí neměla a zavěšená za tyč, na niž jsem sotva dosáhla, jsem druhou půlku jízdy musela přežít na stojáka.

„Chuděrko,“ litovala mě Laura, když mi otevřela oblečená jen do neonově žlutých bikin. S nelibostí jsem si všimla, že je ještě o odstín opálenější, než když jsem ji viděla naposledy před pár dny.
Ještě se mi nechtělo domů, protože to by znamenalo potkat tátu. V tuhle chvíli jsem si popravdě nebyla jistá, jestli jsem víc naštvaná, nebo uražená. Tudíž jsem raději zamířila ke kamarádce.
„Přece tě nemůže táta nutit, abys tam tvrdla celý prázdniny. Vždyť to jsou skoro čtyři měsíce!“ upřímně se děsila Laura, zatímco mi nalévala víno z načaté láhve. Dnes jsem ho vážně potřebovala.
„Celý tenhle týden mám ranní směnu. Víš, v kolik musím vyrazit z domu, abych tam byla včas? O půl šesté!“ lokla jsem si ze skleničky na vysoké stopce.
„To zahrádkáři musí chodit nakupovat tak brzy?“ vedla mě Laura k bazénu.
„Očividně jo. A navíc musím odpracovat jeden víkend v měsíci!“ stěžovala jsem si.
„Celý?“ vyděsila se.
Ještě to tak!
„Proboha ne! Jednu směnu,“ uvedla jsem na pravou míru.
„Ještě že mně z té havárky zůstalo jenom trauma,“ plácla sebou na lehátko.
„Jo, vypadáš opravdu traumatizovaně,“ pohlédla jsem na ni, jak se válí na sluníčku s vinným střikem v opálené ruce.
„Každý se s tím vyrovnáváme jinak,“ zvesela pokrčila rameny. „Ale jestli ti to zlepší náladu, tak pro tebe zítra přijedu a zajdeme někam na drink.“
Ačkoliv jsem chtěla poznamenat, že zřejmě zas tak traumatizovaná nebude, když se nebojí sednout za volant a jet přes celé město, její nápad mě skutečně potěšil, takže jsem svoji námitku spolkla spolu s dalším lokem vína.

Prvním úkolem mého druhého pracovního dne bylo vyskládat do regálu vonné svíčky. Nebylo to nic náročného, ale poté, co jsem očichala všechny druhy (a rozhodla se, že nejlíp voní vanilka), ani zábavného. Když jsem měla hotovo, vyfasovala jsem balíček červených štítků s nápisem „Akce!“ a seznam zboží, ke kterému jsem je měla připevnit. Nejdříve jsem dvacet minut zmateně pobíhala mezi policemi, než mi došlo, že čísla za popisem zboží znamenají jeho umístění. Potom už to šlo raz dva. Polední pauzu jsem strávila o samotě nad krabičkou se salátem caprese. Skoro jsem byla vděčná, když jsem na další úkol byla přidělena k Iris. Skoro.
„Jak sis užila včerejšek s Michalem?“ zamrkala na mě.
Ach bože! Už zase!
„Normálně,“ pokrčila jsem rameny.
„O čem jste se bavili?“ vyzvídala.
Nemohla jsem odolat: „O všem možným. I o tobě.“
„Vážně?“ zastavila se v půli pohybu.
„Hm,“ tvářila jsem se, že nevidím její nadšené očekávání.
„A co říkal?“ nevydržela to.
„Že jsi fajn.“ Ve skutečnosti řekl, že kolektiv je fajn, ale tak úplně lež to nebyla.
„Fakt jo?“ zírala na mě Iris a vypadala, že snad každou chvíli omdlí.
„Třeba se mu taky líbíš…“ To už jsem asi přeháněla. Na druhou stranu ta možnost, že city Iris jsou opětované, tady být mohla, ne?
„To by bylo super,“ rozplývala se Iris, načež se rozpovídala o různých signálech, o kterých si myslela, že je k ní Michal vysílá. Jak se na ni usmívá a chválí ji v práci. Podle mě nic z toho žádný signál nebyl. Po čtvrt hodině jejího monologu jsem začínala litovat, že jsem jí to nepatrné semínko naděje zasela do hlavy.
„… a jednou se mě zastal před takovým protivným zákazníkem…“ mlela.
„Hele, Iris,“ skočila jsem jí do řeči v půlce věty, „buďto po něm vyjeď, nebo prosím tě zmlkni.“
Iris překvapeně otevřela pusu, ale potom ji zase sklapla.
Nestihla jsem ani začít přemýšlet nad tím, jestli bych měla mít výčitky svědomí, že jsem ji tak odbyla, protože se vedle nás náhle vynořil Michal. O kom se mluvívá…
„Beo, pojď mi pomoct dozadu do skladu,“ pokynul mi.
„Iris, ty jsi šikovná. Zvládneš to dodělat sama, že jo?“ usmál se na ni a Iris horlivě přikývla.
„Tohle bys jí neměl dělat,“ poznamenala jsem, když jsme se vzdálili z jejího doslechu.
„Cože?“ nechápavě se na mě podíval.
Povzdechla jsem si. Kluci si ničeho nevšimnou.
„To chválení, mrkání. Ona si to vykládá trochu jinak než ty,“ vysvětlila jsem.
„To snad ne,“ nevěřil mi. „Jsme jen kamarádi.“
„Vždyť je z tebe úplně vedle. Neříkej mi, že to nevidíš,“ zakroutila jsem hlavou.
Michal se zamračil. Mávla jsem nad ním rukou a vplula do skladu, abych následující hodinu strávila kontrolováním seznamu dodaného zboží. Když jsem se konečně vrátila do samotné prodejny, našla jsem mezi regály bloumat Lauru.
„Ježiši, no tady seš! Už jsem si myslela, že jsem si spletla obchod. Volala jsem ti snad desetkrát,“ dramaticky si odhodila světlé vlasy z ramene.
„Nemám u sebe telefon,“ pokrčila jsem rameny.
„To vám nedovolí ani mobil?“ vyvalila na mě oči.
„Nemám ho kam dát,“ výmluvně jsem mávla na oranžové tričko. S kabelkou jsem po obchodě asi chodit nemohla.
„Takže jsi neviděla, co dávala Julča na Instagram?“
„Na to fakt nemám čas,“ zatřepala jsem hlavou.
„Chudinko moje upracovaná,“ našpulila Laura pusu a vytáhla svůj zbrusu nový mobil, který dostala za úspěšně zvládnutou maturitu. Sklonila jsem se nad displej a vyprskla smíchy.
„Hrozný, co?“ smála se se mnou Laura.
„Řekla bych, že tomu jejímu úžasnému kadeřníkovi ujela ruka, ale když si to dává na Instagram, tak to asi byl záměr,“ chichotala jsem se.
Pupkatý chlapík v montérkách, který zrovna procházel okolo, se po nás zvědavě podíval.
„Prosím tě, pojď jinam,“ chytla jsem Lauru za ruku a vlekla ji do zadní části obchodu, kde jsme se usadily na vystavené zahradní houpačce.
„A víš, co mi napsal Radim?“ otočila se ke mně Laura, nabitá novými informacemi.
Radim byl náš společný kamarád, s nímž Laura tak nějak randila, ale oficiálně nechodila. Už to trvalo pár měsíců, ale ani jeden z nich se neměl k tomu, aby situaci rozsekl. Zdálo se, že oběma vyhovovalo mít někoho, když potřebovali doprovod na různé akce, a taky, přiznejme si to, na sex. Zároveň ale neměli potřebu se vázat. Věděla jsem, že by Lauře nedělalo problém jít na rande s někým jiným. Tohle byla věc, která šla úplně mimo mě. Já jsem buď byla zamilovaná, a pak jsem s klukem prostě chtěla být, nebo jsem zamilovaná nebyla. V tom případě jsem neviděla důvod, proč s ním ztrácet čas. Momentálně u mě platilo to první. Už rok a půl jsem chodila s Jerrym, tím nejhezčím a nejlíp oblíkaným klukem, kterého jsem kdy viděla.
Zatímco jsme s Laurou rozebíraly, co by měla odpovědět na Radimovu drzou zprávu, koutkem oka jsem zahlédla, že se k nám blíží Michal. Vzpomněla jsem si, jak je z něj Iris poblázněná. Co by teprve dělala, kdyby poznala Jerryho?
„Beo, kde jsi? Všude tě hledám?“ vpadl mezi nás můj nadřízený.
„No všude asi ne. Už hodinu sedím tady,“ namítla jsem.
„Děláš si ze mě srandu? Ty se tady hodinu vykecáváš?“ Jako by se nemohl rozhodnout, jestli jeho tón má být nevěřícný, nebo rozčilený.
„Přišla mi návštěva,“ mávla jsem k Lauře, která se na něj koketně usmála.
„Tady jsi v práci, ne na táboře,“ upozornil mě Michal ledově.
„Tak snad se zase tolik nestalo,“ obrátila jsem oči v sloup.
Michal zarazil houpačku, na níž jsme se s Laurou ještě pořád pohupovaly: „Hele, já vím, že jsi tady z donucení, ale my ostatní jsme tu proto, že tu práci chceme a potřebujeme. Sice jsi tu nová, ale to neznamená, že tě nechám, aby ses flákala, zatímco ostatní dělají tvoji práci. Možná jsi zvyklá, že jinde ti všechno projde, ale tady teda ne. Mě nezajímá, kdo je tvůj otec.“
„Práce nemá nožičky, ta mi neuteče,“ odsekla jsem. Štvalo mě, jak se mnou mluví před mojí kamarádkou.
Spekulativně přivřel oči: „Máš pravdu, práce na tebe může počkat. Takže si tu hodinu naděláš dnes po konci směny.“
„Cože?“ vyskočila jsem. „Co tady jako budu dělat?“
„Přeceníš zboží,“ měl ihned nachystanou odpověď.
„Ale já už mám dnes něco v plánu,“ založila jsem si ruce v bok.
„Tak to máš vážně smůlu,“ otočil se k odchodu, aniž by čekal na můj další argument.
„Jestli nebudeš do pěti minut u pokladen, tak tady budeš o dvě hodiny dýl,“ křikl na mě ještě přes rameno, až se po něm zákaznice, která si vybírala konvičku na květiny, podívala.
Tváře mi zrudly vzteky.
„No chápeš to?“ otočila jsem se na Lauru, která si strčila prst do krku a naznačovala zvracení.

Pět minut poté, co dorazili dva brigádníci z odpolední směny, jsem se s Iris odebrala k šatně, abych se konečně zbavila oranžového trička, které jsem nenáviděla čím dál víc.
„Kam ty se ženeš?“ zahradil mi cestu Michal.
„Domů,“ pozvedla jsem obočí. Kam asi?
„Zapomněla jsi, že dnes zůstáváš přesčas?“ díval se na mě.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že svou výhrůžku opravdu myslel vážně. Přece mě tady nemůže držet proti mé vůli, ne? Laura se sice už vypařila a nečekala na mě, aby mě odvezla, jak slíbila, ale naše plány ohledně drinku v centru se nezměnily.
„A co budeš dělat, když odejdu?“ zvedla jsem hlavu. Iris těkala očima mezi mnou a Michalem, jako by sledovala zrychlený tenisový zápas.
„Budu to brát jako porušení pracovní kázně. To znamená srážku z platu.“
Měřila jsem si ho pohledem. Určitě blufoval. Jenomže co když ne? Menší plat znamená, že tu budu muset tvrdnout o to dýl. Z porušení pracovní kázně bych si moc nedělala. Až na to, že nevím, koho tu táta zná. A zrovna k němu bych nechtěla, aby se tohle doneslo. Zvažovala jsem svoje možnosti. Moc jich nebylo.
„Fajn!“ odstrčila jsem ho a mašírovala zpátky do útrob prodejny.
Zatímco jsem přeceňovala zboží, celkem šestkrát kolem mě prošel! Bylo mi jasné, že jen proto, aby zkontroloval, že skutečně pracuju. Bylo to směšné. Tvářil se, jako bychom tu snad léčili rakovinu, a ne prodávali vodovodní kohoutky. Potom mě napadlo, že tady kvůli mně zřejmě zůstal přesčas i on. V tom případě ho muselo buzerování podřízených vážně bavit, když tomu byl ochotný obětovat svůj vlastní volný čas. To já jsem s ním tedy plýtvat nehodlala. O osmatřicet minut později jsem k němu nakráčela, abych mu oznámila, že mám hotovo. Jestli tahle práce někomu zabrala hodinu, tak to musel být neschopný lempl.
„Teď už můžu odejít?“ prskla jsem na Michala, který si povídal s jednou z pokladních. Zvláštní, že on se vykecávat mohl.
„Zabilo by tě, kdybys projevila aspoň trochu snahy?“ odpověděl mi otázkou.
Zpražila jsem ho pohledem a otočila se k odchodu.
„A Beo?“
Neochotně jsem se zastavila. No co zase?
„Víš, co jsem ti říkal ohledně oblečení,“ podíval se na moje roztrhané riflové kraťasy, které byly tak krátké, že nenechávaly moc prostoru pro fantazii. „Buď tak hodná a zítra si obleč něco vhodnějšího.“
Pokladní vedle něj s významným úsměvem pokývala hlavou a Michal se ode mě odvrátil, aby si s ní mohl dál nerušeně povídat.
Zatnula jsem zuby. Idiot!

Chvíli jsem se přehrabovala ve své vysoké vestavěné skříni, načež jsem vytáhla bílou sukýnku. Už nějakou dobu jsem ji neměla na sobě, protože byla zakončena kanýrem, který se při sebemenším pohybu větru nadzvedl a ukázal, co mám pod ní. Dnes to byly krajkové kalhotky krémové barvy. Při odchodu z domu jsem si nazula sandálky na vysokém podpatku, nasadila si na oči Ray-Bany a škodolibě se usmála do sluníčka.
„Dobré ránko,“ zašveholila jsem na Michala, který mě nevěřícně pozoroval přicházet.
„Jen se převleču,“ zapadla jsem do šatny a zdálo se, že to Michala uklidnilo. Ne však na dlouho, vzhledem k tomu, že jsem se během půl minuty vrátila sice v oranžovém tričku à la popelář, nicméně stále v sukni a podpatcích.
„Děláš si ze mě srandu?“ zeptal se mě Michal ve dvou dnech už podruhé.
„Vypadám, že se směju?“ zírala jsem mu přímo do očí, bradu zvednutou.
„Převleč se,“ nařídil mi, jako by snad na to měl právo.
„Už se stalo,“ usmála jsem se na něj, plně si vědoma toho, že donutit mě nemůže.
Otočila jsem se a zamířila do skladu, kde jsem měla pomáhat Pepovi, jednomu ze stálých zaměstnanců. Při odchodu jsem pohupovala boky trochu víc, než bylo potřeba.
Těsně předtím, než za mnou zapadly dveře, mě dohnala Katka, tmavovláska, jejíž jméno jsem si vybavila jen díky přišpendlené jmenovce.
„Proč jsi řekla Michalovi, že se líbí Iris?“ vyštěkla na mě.
„Cože?“ nechápala jsem.
„Nedělej ze sebe svatouška. Řekl jí, žes to byla ty.“
Matně jsem si začala vybavovat, že jsem včera vážně Michalovi něco v tom smyslu pověděla. Popravdě jsem to už dávno vypustila z hlavy.
„Hned ráno za ní přišel a vysvětloval jí, že ji má moc rád, ale jen jako kamarádku. A že by stejně nebylo vhodné, aby si spolu něco začínali, když spolu pracují. Víš, jak jí bylo trapně?“
Ach bože! Ten je fakt pitomec.
„Nevěděla jsem, že je to tajemství,“ pokračovala jsem v cestě do útrob skladu.
„Takové věci jsou snad důvěrné, ne?“ pronásledovala mě. „Než je pustíš dál, měla by ses zeptat, jestli můžeš.“
„A ty jsi snad její mluvčí?“ podívala jsem se na ni otráveně. Na tohle jsem tak měla náladu. „Jestli mi něco chce, ať za mnou přijde sama.“
„Iris je moc hodná na to, aby ti něco řekla. Ale to neznamená, že je v pohodě, co jsi udělala. Měla by ses jí aspoň omluvit,“ byla k nezadržení.
„Může být ráda, že to má jednou provždy vyřešené. A teď mě omluv, mám práci,“ zamávala jsem na ni štosem papírů.
„Tobě je to snad úplně jedno!“ nevěřícně rozhodila rukama.
Pokrčila jsem rameny.
„Ty jsi fakt kráva. To snad není možný!“ prudce se otočila a odrázovala pryč.
Bez zájmu jsem otevřela tlustý šanon a podle data do něj začala zakládat papíry z velké hromady na stole.

Jen chvíli poté, co se ze skladu odporoučela Katka, vtrhl dovnitř Michal.
„Beáto, podle čeho jsi včera přecenila to zboží?“ vyštěkl na mě.
„Přece podle toho seznamu, co jsi mi dal,“ nechápala jsem. Co to dnes se všemi je?
„Tak jak mi vysvětlíš, že je u půlky věcí jiná cena?“ hodil přede mě papíry, podle kterých jsem se včera řídila.
„Šla jsem přesně podle toho seznamu,“ trvala jsem na svém. „Nemůže to být jinak.“
No, ukázalo se, že může. Zhruba v polovině jsem se o řádek přehlédla a zbytek položek jsem ocenila právě o ten jeden řádek špatně. Samozřejmě mě nenapadlo po sobě práci zkontrolovat. A i kdyby napadlo, tolik jsem spěchala pryč, že bych to stejně neudělala.
„Jestli to bylo naschvál…“ pohlédl na mě Michal a z očí mu sršely blesky.
„Proč bych to dělala naschvál?“ zatřepala jsem hlavou.
Pohledem přejel můj dnešní outfit. Ježišikriste! On s tím nepřestane.
„Fajn!“ zvedla jsem se od stolu. „Hned to opravím.“
„Ne!“ chytil mě za paži, když jsem se kolem něj chtěla prosmýknout.
Se zatnutými zuby jsem se podívala na ruku, kterou mě svíral.
Okamžitě mě pustil: „Až tady budeš hotová, přijď za mnou k bočnímu vchodu.“
Žuchla jsem zpátky na rozvrzanou židli a znovu sklopila oči k rozdělané práci, ale Michal se neměl k odchodu.
„Rozumíš?“ dožadoval se nějaké reakce.
„Ano!“ odsekla jsem a měla sto chutí dodat „pane“. Když už se ke mně chová, jako bych byla na vojně.
Konečně se otočil na patě a zmizel mi z dohledu.

Ačkoliv jsem práci ve skladu protahovala, jak jsem jen mohla, stejně jsem se nakonec musela zvednout a zamířit k bočnímu vchodu do prodejny, kde už na mě Michal čekal spolu s Katkou. Zrovna jí na vozík naložil několik krabic a ona odjela o kus dál, aby je vyskládala do prázdného regálu. Předtím mě ale ještě stihla zpražit pohledem. Obrátila jsem oči v sloup.
„Dovez si ze skladu vozík,“ poručil mi Michal.
„To jsi mi to nemohl říct rovnou?“ podívala jsem se na něj. Odtud jsem přece právě přišla!
„Promiň,“ pokrčil rameny, „neuvědomil jsem si to.“
Nasupeně jsem na svých podpatcích odklapala zpět do skladu. Něco mi říkalo, že si to uvědomoval moc dobře.
„Tyhle krabice odvezeš do zadní části obchodu, kde je zahradní nábytek. Stačí, když je tam naskládáš na zem. Potom přijedeš pro další,“ instruoval mě Michal, zatímco mi, podobně jako Katce, skládal na vozík hromadu krabic.
Až na to, že ona je přemisťovala jen o pár metrů dál, zatímco já jsem musela cupitat přes celou prodejnu. Poté, co jsem její délku zdolala potřetí, konečně mi došel účel tohoto úkolu. Byl to trest! Michal chtěl, abych se ve vysokých podpatcích a krátké sukni co nejvíce nadřela. Ale to se chlapec přepočítal. Dokázala jsem hodiny nakupovat v lodičkách a fakt, že se mi sukně při každém ohnutí zvedla, mě absolutně nevzrušoval. Jen ať se pánové podívají, když to doma nemají.
„Všechno?“ usmála jsem se na něj andělsky, když mi vyrovnal na vozík poslední z krabic.
„Pro dnešek ano,“ přikývl a já jsem s pocitem zadostiučinění odklapala pryč.
Doma jsem si všimla, že mám otlačené malíčky a na jedné patě se mi začínal nalívat puchýř, nicméně ani to mě neodradilo, abych si další den nevzala alespoň boty na klínu. Kanýrovou sukni jsem vyměnila za riflovou mini. S tričkem jsem nic udělat nemohla. Ze sušáku jsem stáhla tu umělohmotnou oranžovou příšernost a nacpala ji do batůžku. Snad si sousedi nevšimli, co za prádlo nám to na zahradě visí. Museli by si myslet, že jsem se buď přidala k popelářům, nebo vykonávám veřejně prospěšné práce a sbírám u silnice odpadky. Což by vlastně nakonec asi bylo příjemnější než další den v hobby marketu.
Katka se mě ani nepokoušela pozdravit (což ostatně bylo vzájemné), Iris sice broukla „Ahoj“, vzápětí ale sklopila oči, když se k nám přiblížil Michal, a ten směrem ke mně jen krátce pokývl hlavou. Žádné poznámky ohledně volby mého dnešního modelu jsem se kupodivu nedočkala, nicméně jsem alespoň vyfasovala práci, při které jsem musela neustále lézt nahoru dolů po štaflích. V úzké sukni a vysokých botách jsem se dvakrát málem přerazila, ale potom mi galantně nabídl pomoc Vláďa, další z brigádníků. Stačilo na něj koketně zamrkat a měla jsem ho v hrsti.
Když se později zeptal, jestli bych někdy nezašla na drink, usmála jsem se: „Jasně, proč ne.“
Na to k mojí nelibosti usoudil, že spolu strávíme i polední pauzu, a upřímně se podivoval nad tím, že si denně nosím vlastní oběd.
„Jsem zvyklá už ze školy,“ pokrčila jsem rameny. „Než jíst ty blafy, to jsem si raději přivstala a nachystala si něco, co mám ráda.“
Načež se Vláďa začal vyptávat na to, co jsem studovala. Odtud se konverzace přirozeně stočila k maturitě a k důvodu, proč jsem vůbec tady.
„Nehoda? Co se stalo?“ se zájmem se na mě zahleděl a poposedl si blíž.
Trochu jsem uplynulé události přibarvila. Vlastně ani nevím proč. Asi mě jen bavilo, jak visel na každém mém slově. Abych vyprávění trochu okořenila, vyhrnula jsem si firemní tričko a předvedla mu podlitiny na žebrech, které naštěstí už nebolely, ale vidět byly ještě pořád dost. Vláďa mi po zbarvené kůži jemně přejel prsty, spíš ve snaze se mnou flirtovat než ze zájmu o moje zdraví.
„Ehm,“ ozvalo se za námi.
Jako na povel jsme se oba otočili a uviděli Michala, který si nás se zvednutým obočím měřil.
„Jestli dovolíte, teď bychom si udělali polední pauzu já s Katkou,“ řekl tónem, který jasně naznačoval, že se nejedná o prosbu, nýbrž o příkaz.
„Jasně,“ stáhla jsem si tričko zpátky a rozpustile mrkla na Vláďu: „My už jsme stejně skončili, že?“
„Jojo,“ aktivně se zvednul a setřepal si z trička, které mu neslušelo stejně tak jako mně, drobečky ze své bagety zakoupené v místním bufetu.
„Ale jen pro dnešek,“ šeptl mi do ucha poté, co mi pomohl na nohy.
Zachichotala jsem se a nedbala na Michalův vražedný pohled, kterým nás doprovázel.

Michal netušil, že naštvat ho nebyl jediný důvod, proč jsem se vyfikla do sukně a botek na klínku. Odpoledne mě měl vyzvednout Jerry. Čím víc se blížil konec mé pracovní doby, tím hůř jsem ovládala svůj natěšený úsměv a tendenci dívat se co pět minut ke vchodu. Když Jerry konečně vstoupil, poskočila jsem nadšením. Sundal si sluneční brýle a rozhlédl se kolem. Jakmile mě spatřil, koutky se mu vytáhly do širokého úsměvu. Proběhla jsem mezi pokladnami a skočila mu do náruče. Moc dobře jsem si všimla, jak na něj všechny pokladní zírají. Prudce jsem ho políbila, aby nebylo pochyb. Ten je můj!
Ruku v ruce jsme se vydali k zaměstnaneckým šatnám.
„Jak to tu zvládáš, princezno?“ zajímal se.
„Ani se neptej. Horší práci mi táta sehnat nemohl,“ stěžovala jsem si.
„A co kdybys šla pracovat k mýmu otci? Vždycky potřebuje někoho na výpomoc. Zkopírovat pár papírů, odnést něco na poštu. Určitě by to bylo příjemnější než tady.“
„To by bylo super!“ ihned jsem se toho nápadu chytla. „Mohl by ses ho zeptat? Dala bych nevím co, jen abych odtud mohla vypadnout.“
„To chápu,“ přejel Jerry očima regály plné různě velkých šroubů, matic a dalšího haraburdí.
Už jsem se viděla, jak v krásných letních šatech a sandálcích pobíhám mezi prostornými prosklenými kancelářemi. Jerryho tatínek mě měl rád a do moderního prostředí jeho firmy bych se hodila určitě líp než sem.
Ze snění mě vytrhl Michalův pevný hlas: „Do šaten mají přístup jen zaměstnanci.“
„Tohle je Jerry, můj přítel. Přijel mě vyzvednout,“ vysvětlila jsem.
Ani jeden z nich se neměl k tomu, že by tomu druhému podal ruku a představil se.
„To nic nemění na faktu, že dovnitř nemůže,“ stál si Michal na svém.
„Ježiši, to si myslíš, že by tam něco ukradl?“ protočila jsem panenky. Jenom Jerryho hodinky měly vyšší hodnotu než veškerý obsah zaměstnaneckých skříněk dohromady.
Michal sklouzl pohledem z Jerryho na mě, ale zůstal mlčky.
„Víš co, princezno? Počkám na tebe v autě,“ přitáhl si mě Jerry k sobě a dlouze mě políbil.
„Ale spěchej, na půl máme rezervaci,“ mrkl na mě, nasadil si tmavé brýle a klidným krokem se vydal na parkoviště.
Michal mě naproti tomu následoval do šatny.
„Mohla bych se převléct?“ probodla jsem ho pohledem.
„Chtěl jsem s tebou ještě mluvit, než odejdeš.“
„Jak vidíš, tak mám trochu naspěch.“
„To bude jen chvilka. Ohledně zítřka…“ Michal se zarazil uprostřed věty, protože jsem si přetáhla tričko přes hlavu. Nehodlala jsem ho nechat, aby mě zdržoval, byť jen minutu.
Po vteřině se vzpamatoval a taktně se ke mně otočil zády: „Bylo by fajn, kdybys tu zítra mohla zůstat o něco déle. Bude potřeba…“
Tentokrát jsem mu skočila do řeči: „Zítra je pátek. Nehodlám tady tvrdnout přesčas.“
Už oblečená do vlastního černého topu jsem ho obešla, abych mu viděla do tváře: „Teda pokud to není rozkaz spíš než žádost.“
„Nutit tě samozřejmě nebudu, ale pokud bys jen trochu mohla zůstat…“
„Promiň, ale nemůžu.“ Zdálo se, že ho dnes nenechám dokončit ani jednu větu.
Chvíli si mě zkoumavě prohlížel. Neuhnula jsem. Samozřejmě, že bych mohla obětovat trochu ze svého volného času. Ale proč bych to proboha dělala?
„Když to nejde, tak to nejde,“ pokrčil Michal rameny a vyšel ven ze šatny. Vypadal zklamaně, což mě bůhvíproč rozhodilo mnohem víc, než kdyby na mě křičel.
Zaraženě jsem nastoupila do Jerryho sporťáku.
„Všechno v pořádku, princezno?“ líbl mě na tvář.
„Jasně,“ usmála jsem se. „Můžeme vyrazit.“
Jerry nastartoval a ještě jednou mrkl směrem k obchodu: „Co má ten kluk za problém?“
Nemusela jsem se ptát, koho měl na mysli. Stejnou otázku jsem si kladla já sama.
„Netuším,“ zamračila jsem se.

Bylo to asi poprvé v životě, kdy jsem byla neskonale vděčná, že je pátek. Se školou jsem nikdy problémy neměla. Vlastně jsem tam chodila docela ráda. Proto pro mě nikdy víkend neznamenal únik před něčím, co jsem nesnášela. Až doteď.
Vysoukala jsem se z Jerryho auta a stála před vchodem do obchodu tak dlouho, dokud nevymanévroval z rozlehlého parkoviště a hladce se nezařadil do ranní dopravní špičky.
„Dobré ráno, princezno,“ ozvalo se vedle mě, až jsem nadskočila.
Sjela jsem Michala pohledem a prošla automatickými dveřmi, aniž bych se obtěžovala s odpovědí. To proto, že jeho slova sice nesla milý význam, ale z jeho tónu málem odkapával sarkasmus.
Dohnal mě u šatny: „On se vážně jmenuje Jerry?“
Podívala jsem se na něj. Nechápala jsem, odkud najednou pramení ten zájem o mého kluka.
„To je samozřejmě přezdívka,“ obrátila jsem oči v sloup. „Jmenuje se Jarek.“
Michal vyprskl smíchy.
Bojovně jsem se narovnala: „Nevím, co je na tom vtipnýho.“
Zakroutil hlavou a vydal se směrem k informačnímu pultu. Prázdným obchodem se za ním nesl jeho smích.
Uraženě jsem pohodila hlavou. Co si o sobě myslí, blbec?

Během dopoledne jsem konečně zjistila, proč se zboží stěhovalo z jedné strany prodejny na druhou. Přijela totiž parta dělníků, kteří měli během následujících dní přestavět boční vchod. To byl taky důvod, proč Michal chtěl, abychom dnes zůstali v práci déle. Bylo potřeba jim z cesty odklidit poslední zbytky výrobků a taky některé regály. To všechno se dělalo za plného provozu, takže jsem spolu s ostatními brigádníky, ale i stálými zaměstnanci, makala jako šroubek.
Zedníci mě v krátké sukni a vysokých botách samozřejmě ihned zaregistrovali a nešetřili poznámkami ohledně mého vzhledu. Napoprvé jsem se na ně usmála, ale když jejich komentáře neustávaly, kdykoliv jsem se kolem nich mihla, začínaly mi jít na nervy. Co víc, zřejmě povzbuzeni mým prvotním úsměvem postupně přiostřovali.
„Takový nožky bych chtěl mít doma. Slečno, nemůžu si na ně aspoň šáhnout?“
„S takovým výhledem se nám tu bude pracovat jedna radost. Slečno, shýbněte se ještě. Haha!“
„Já na vás po práci počkám a zajdeme někam na panáčka, co?“
Na druhé straně obchodu, kde panovalo příjemné ticho, jsem odložila poslední krabici a zhluboka se nadechla předtím, než se opět vrátím do jámy lvové.
Zpoza vystavených slunečníků se najednou vyloupl Michal: „Tady jsi.“
„Už jdu zpět,“ ujistila jsem ho. Nemusel mě popohánět.
„Počkej,“ zarazil mě. „Na!“
Zmateně jsem zachytila šedou mikinu, která ke mně připlachtila vzduchem.
„Co s tím?“ podívala jsem se na něj, když jsem ji roztáhla v rukách. Na chvíli jsem si myslela, že jsem z ošklivého oranžového trička povýšila na ošklivou šedou mikinu. Po bližším ohledání jsem ale zjistila, že se jedná o teplákovku s kapucí, kterou jsem viděla viset v Michalově šatní skříňce.
„Uvaž si ji kolem pasu,“ pobídl mě. „A zbytek dne pomůžeš Janě na informacích. Není jí dnes dobře a naučíš se něco nového.“
Pochopila jsem, o co mu šlo, a byla jsem mu za to neskonale vděčná.
Sklopila jsem oči: „Děkuju.“
Zbytek směny proběhl mnohem příjemněji. Tedy až na to, že Jana, s níž jsem seděla za pultem s výrazným nápisem „Informace/Reklamace“, co půl hodiny odbíhala na záchod. Doufala jsem, že od ní něco nechytnu. Nicméně když jsem svoje obavy vyjádřila nahlas, se smíchem mi prozradila, že je těhotná.
„Aha, tak v tom případě gratuluju,“ usmála jsem se na ni a myslela to naprosto upřímně. Vždycky jsem zbožňovala děti, a přestože to bylo ještě daleko, svým způsobem jsem se těšila, až budu mít svoje vlastní.
„Proč teda nezůstaneš doma, když je ti špatně?“ nechápala jsem ale.
Jana se pustila do vyprávění, jak s přítelem plánují svatbu a taky se chtějí přestěhovat do většího bytu. Takže teď prostě potřebují každou korunu navíc. Já jsem se však přistihla, že moc nedávám pozor. Myšlenky mi neustále utíkaly k Michalovi.
Mohl mě v tom nechat vymáchat. V tom, že paličatě nosím oblečení, které se sem absolutně nehodí, i přes jeho několikeré upozornění. Mohl mě nechat, ať se dál promenáduju před zedníky, v krátké sukni se ohýbám k nízkým regálům a lezu po štaflích do těch vyšších. Mohl je nechat, ať na mě dál pokřikují, a kdoví, jestli by si časem nedovolili i něco víc. Nic z toho ale neudělal. Namísto toho mě poslal do bezpečí za těhotnou Jančou. Pohnulo se ve mně svědomí.
A tak jsem na konci směny nespěchala směrem k šatně jako vždy, ale prošla jsem půlku obchodu, abych ho našla.
Stál mezi sádrovými trpaslíky (kteří byli tak oškliví, že jsem nechápala, jak si je vůbec někdo může koupit) a mračil se na jakýsi papír.
Potlačila jsem úsměv: „Je teda potřeba, abych ještě s něčím pomohla? Můžu zůstat o něco déle.“
Překvapeně ke mně zvedl oči: „Dnes raději ne. Všichni ostatní tu budou, takže to nějak zvládneme.“
Přikývla jsem a snažila se zaplašit výčitky, že jsem jediná, kdo odchází domů. Vždyť je mi tahle práce ukradená! Proč bych měla dělat cokoliv navíc?
„Ještě jednou děkuju,“ rozvázala jsem uzel na mikině a podala mu ji.
„Není za co,“ sáhl po ní a naše prsty se nechtěně dotkly.
Rychle jsem ucukla: „Tak v pondělí.“
„V pondělí,“ přikývl, krátce se mi zahleděl do oči, načež opět sklopil zrak k papíru ve svých rukou.
Váhavě jsem se vydala do šatny a odtud ven z obchodu, aniž bych věnovala pozornost Katčině vražednému pohledu. Přešla jsem přes sluncem zalité parkoviště k prasknutí nacpanému auty a zamířila na autobusovou zastávku. Teprve tady, v dostatečné vzdálenosti od prodejny, jsem se dokázala pořádně nadechnout.

sobota 26. března 2022

Bea - Prolog

Poznámka: Jak na blogu, tak na mém Wattpadu můžete najít ukázky z mých prvních třech knížek - NikyNela a Linda. Postupně sem přidám také ukázky a bonusy ze čtvrté knihy Bea. Začneme prologem ;-) Z.

Prolog


Vyfasovala jsem ošklivé oranžové tričko a jmenovku a povzdechla si. Takhle jsem si teda léto nepředstavovala. Co víc, do poslední chvíle jsem nevěřila, že by k tomuhle mohlo dojít. Doufala jsem, že táta couvne. Myslela jsem si, že mě nějakou dobu podusí, ale nakonec řekne, že to nemyslel vážně. No, to jsem se šeredně pletla! Táta nehodlal ustoupit ani o píď. A přitom to nebyla moje vina!
Autíčko se třpytivou metalízou, se kterým jsem se už půl roku chlubila, nepřežilo cestu z maturitního večírku. Jeho čtyřčlenná posádka včetně mě, jakožto řidiče, naštěstí vyvázla jen s pár škrábanci a modřinami. Betonový sloupek plotu, o který se moje vozítko rozsekalo, taky nedopadl kdoví jak. To mi ale upřímně bylo úplně jedno. V tu chvíli jsem měla starost jen o svou nejlepší kamarádku Lauru a další dva spolužáky, kterým jsem jen pár minut předtím velkoryse nabídla odvoz domů. Což, jak se vzápětí ukázalo, byl vážně blbej nápad. Vzhledem k tomu, že byli totálně namol, připadalo jim nesmírně vtipné pouštět si z mobilu své oblíbené kapely na plný pecky a k tomu rádoby zpívat na celé kolo. Díky tomu jsem si taky přijíždějící sanitky všimla, až když se mi objevila ve zpětném zrcátku. Snažila jsem se rychle uhnout z cesty. Jenomže právě v tu chvíli jeden z mých drahých spolužáků vykřikl z plných plic a já jsem leknutím strhla volant trochu prudčeji, než jsem měla v úmyslu. A už to bylo. Smyk, brzdění, náraz. Potom bylo všechno v útržcích. Sanitka blikala do mé poslední středoškolské noci. Siréna ustala, takže jediný zvuk, který v tom šokovaném tichu přetrval, byla písnička hrající z mobilu, kterou už budu zřejmě do konce života nenávidět. Přibíhající záchranáři, se kterými bych za jiných okolností jistě flirtovala.
Lauřin hysterický hlas: „Panebože! Panebože!“
„Jste všichni v pořádku?“ ptá se jeden ze záchranářů jen pár vteřin poté, co jsem se na to samé zeptala svých pasažérů já.
Dveře na straně spolujezdce nejdou otevřít, takže Laura spolu se mnou vylézá přes místo řidiče. Druhý záchranář mluví do vysílačky a vzápětí kolem nás prosviští další sanitka. Jen minutu poté se s rozsvícenými majáčky objeví na místě auto policie. Ptají se, kdo řídil, a já začínám panikařit. Foukám do trubičky, abych potvrdila pravdivost svých slov o tom, že jsem před jízdou nepila. Jakmile předám tester policajtovi, volám tátovi. A je mi jasné, že tohle bude zlé.
A taky že bylo. Nezáleželo na tom, že jsem v sobě neměla ani kapičku alkoholu. Tak pitomá, abych si sedla za volant nalitá, jsem vážně nebyla. Nezáleželo ani na tom, že jsem nehodu nezpůsobila. Když táta uviděl sanitku, policajty a rozmašírované auto, byl vzteky bez sebe. Prý jsem nezodpovědná a někdo kvůli mně mohl umřít. Až později mi došlo, že neměl na mysli jen nás čtyři, kteří jsme teď rozpačitě postávali u sanitky, zatímco nás záchranáři postupně kontrolovali, ale taky toho, za kým původně sanitka jela. Zdržela jsem ji o několik minut, které mohly znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Bohužel v tu chvíli jsem jen namítla, že se přece nikomu nic nestalo a že auto je jen věc, která se dá opravit. Nebo koupit nové, když už jsme u toho. Moje nonšalantnost tátu moc neuklidnila. Právě naopak. Vyčetl mi, že neznám hodnotu peněz, že jsem se nikdy o nic nemusela zasloužit, že jsem vždycky všechno dostala na zlatém podnosu.
A z toho se zřejmě zrodil jeho geniální plán. Veškeré škody a opravu auta budu muset zacvakat ze svého. Moje naivní představa, že od toho přece existuje pojištění, se rozplynula v momentě, kdy jsem zjistila, že je potřeba zaplatit spoluúčast. A ta byla pěkně mastná. Už už jsem sedala k počítači, abych převedla peníze z účtu, na kterém mi naši udržovali slušný zůstatek. Jenomže i tady jsem se přepočítala. Táta chtěl, abych si peníze na opravy sama vydělala!
Dokonce neváhal a brigádu mi osobně domluvil. Zřejmě proto, abych si ji sama nehledala půl léta. Což jsem, upřímně řečeno, měla v plánu. Takhle jsem už čtyři dny poté, co se moje autíčko začalo ze svých zranění léčit v servisu, neochotně vystupovala z tátova auta na rozlehlém parkovišti obchoďáku. Ne, nečekala mě práce v butiku nebo v parfumerii. Tohle byl ten typ obchoďáku, kde se prodávaly potřeby pro zahrádkáře, kutily a chataře. Tedy přesně ten, do kterého bych dobrovolně v životě nevkročila. Ačkoliv jsem byla záhy poučena, že správně se neříká „obchod pro kutily“, nýbrž „hobby market“, byla jsem si jistá, že se tady neprodává nic, co by odpovídalo jakémukoliv mému hobby.
Táta počkal, dokud se za mnou nezavřely automatické dveře, a potom nastartoval a nechal mě svému osudu. Vedoucí obchodu mi srdečně potřásl rukou a osobně mi předal jmenovku, která hlásala, že se jmenuju Beáta, a tričko, které se za mě ptalo: „Mohu vám pomoci?“. Tušila jsem, že veškerá jeho ochota pramenila z faktu, že jsem Linhartová, než že by byl tak nadšený z přijetí nové brigádnice. Dávno jsem věděla, že moje příjmení otevírá dveře a zařizuje nezařiditelné. Ovšem před touto potupou mě nezachránilo. Znechuceně jsem zírala na sytě oranžovou barvu trička, jež mě na první pohled odlišovalo od zákazníků, a uvědomila jsem si, že moje představa bezstarostných čtyřměsíčních prázdnin předtím, než nastoupím na vysokou, se rozplývá v nenávratnu. Bylo načase přiznat si tvrdou realitu. Čekají mě ty nejhorší prázdniny v životě!

neděle 27. února 2022

E-knihy a rozhovor

Dnešní příspěvek není úplně pod jaký štítek zařadit. Bude to takové shrnutí informací, které jsem v poslední době sdílela na sociálních sítích.
Předně bych vám chtěla moc poděkovat za to, že je Niky beznadějně vyprodaná. Několik kusů se dá sehnat z druhé ruky (často se velmi pěkném stavu) například na webu Knihobot či Trh knih. Pokud byste knihu nesehnali ani tam, dala jsem celý text volně ke stažení na Uložto, tak můžete zvesela stahovat a číst :-)
Nevím, jestli jsem to v jiných postech dostatečně zdůraznila, ale Nelu a Beu, které vyšly u nakladatelství Backstage books, je možné zakoupit nejen jako klasické tištěné knihy, ale i jako e-knihy, a to tady a tady. Mé druhé knihy Nela jsou v prodeji už jen poslední kusy, ale e-kniha bude v prodeji stále.
A na závěr bych vás chtěla odkázat na mini rozhovor, který jsem poskytla bookstagramerce @_knihomolkaella_. Zjistíte v něm například co z mých knih je inspirováno skutečností, nebo jestli mám nějakou knihu aktuálně rozepsanou.
Děkuji vám za všechny krásné reakce na Beu, a pokud ji ještě nemáte, navštivte e-shop Kosmas či Luxor.
A nezapomeňte mě označovat na Instagramu ;-)
Mějte se krásně a zachovávejte si pozitivní mysl!
Z.