Happy end

Nastoupila jsem do auta, jehož řidiči se nějakým zázrakem podařilo zaparkovat přímo před vchodem do mojí práce, a jako na povel mě v žaludku zašimrala křídla milionů motýlků.

Nebuď blbá, okřikla jsem v duchu sama sebe. Už ti není devatenáct!

Právě tehdy jsem Daniela zahlédla poprvé. Na první přednášce mého prvního semestru na vysoké škole. A okamžitě jsem se do něj zakoukala. Nebyl prvoplánový krasavec. Vlastně ani nebyl přesně můj typ. Ale měl něco v sobě, co mě k němu nezadržitelně přitahovalo. Jakési jeho osobní charisma. Přidejte k tomu ještě přirozenou inteligenci, se kterou se bez námahy pouštěl do diskuze s přednášejícím o tématech, o kterých já jsem v prváku neměla ani potuchy, a není těžké pochopit, proč jsem se na každý společný předmět těšila bez ohledu na probíranou látku.

Když se ke mně na seznamovací párty přitočil s drinkem v ruce a šibalským úsměvem na rtech, věděla jsem, že jsem ztracená. Kámen úrazu byl v tom, že už tehdy chodil s Lucií, svou nynější manželkou. Moje nejlepší kamarádka Áďa mě neustále ponoukala k tomu, abych jí Daniela přebrala.

„Copak nevidíš, jak po tobě kouká?“ šťouchla do mě při jedné z mnoha studentských střed, které jsme se spolužáky trávili v našem oblíbeném klubu.

„Je zadanej,“ ošila jsem se, ačkoliv jsme obě moc dobře věděly, že to ani jemu, ani mně nebránilo, abychom spolu okatě neflirtovali.

Velmi dlouho na nic víc nedošlo, protože ani přes Ádino ujišťování, že je na Danovi vidět, jak moc se mu líbím, se s Lucií nerozešel. A přestože jsem svoji sokyni v lásce neznala, nedokázala jsem se přimět k tomu, abych jí Dana přebrala. Nechtěla jsem stavět svoje štěstí na neštěstí někoho jiného.

A tak jsem většinu vysoké školy strávila snahou se do Daniela nezamilovat. Nebo aspoň ne moc. Nebo aspoň ne víc, než už jsem stejně byla.

Celou kapitolu „Má mě rád? Nemá mě rád?“ jsem v sobě definitivně uzavřela rok po promoci, kdy Dan požádal Lucii o ruku. Teď to zní strašně jednoduše, ale v tu chvíli, kdy na mě tahle informace vyskočila z jeho profilu, jsem měla pocit, že se mi srdce roztříštilo na tisíc kousků. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně celou dobu doufala, že jednoho krásného dne přijde k rozumu, odejde od Lucie a objeví se na prahu mých dveří s vyznáním na rtech. K rozumu jsem ale očividně měla přijít já.

Po půl hodině nezřízeného vzlykání jsem se vzchopila a vymazala všechny společné fotky i konverzace na všech možných platformách.

„Gratuluju,“ napsala jsem mu ještě a nedokázala připojit nic víc. Dokonce ani pitomýho smajlíka. Doufala jsem, že pochopí.

„Děkuju,“ přišlo mi obratem.

A to byla naše poslední komunikace na několik následujících let…

Až do minulé středy, kdy pod tím jedním slovem náhle vyskočilo: „Uvidíme se příští týden?“

Překvapeně jsem zamrkala, jestli se mi to nezdá.

Za týden se konal tradiční předvánoční sraz party z našeho ročníku. Těžko říct, jestli tomu tak chtěl osud nebo Daniel, ale na žádném z těch předchozích jsme se nepotkali. Když mohl on, nehodilo se to mně, a když jsem mohla já, nepřišel on. A zdálo se, že letos to dopadne na chlup stejně.

„Nejspíš ne. Máme v práci důležitou poradu, a potom už se tam asi nedostanu,“ naťukala jsem stručně.

Kdoví, jestli už všem došly nápady na bary a hospody v centru, nebo bylo před Vánoci všude obsazeno, ale tentokrát se náš sraz měl konat na druhém konci města. Věděla jsem, že se mi po náročném pracovním dni nebude chtít vléct tak daleko, a tak jsem svou účast ještě pořád nepotvrdila. Kde byly ty časy, kdy jsme s Áďou celé nadšené jezdily na diskotéku několik vesnic za městem.

„Ani kdyby na tebe čekalo auto s řidičem?“ Na tuhle zprávu jsem zírala ještě zmateněji, než na tu předchozí.

„A ten řidič by měl být…?“

„Tvůj nejoblíbenější bývalý spolužák :-)“

„Tak nejoblíbenější?“ uchichtla jsem se sama pro sebe a nedalo mi to, abych si do něj trochu nerýpla: „Myslíš, že Šimon pro mě bude ochotný dojet?“

Čekala jsem nějakou vtipnou odpověď a namísto ní přišlo jen: „Nevadilo by, kdybych ti zavolal?“

Zamračila jsem se. Vadilo? Možná by mělo…

Jenomže momentálně byla moje zvědavost daleko větší než jakákoliv jiná emoce.

S odevzdaným povzdechem jsem našla v seznamu kontaktů ten, který jsem si myslela, že už nikdy nepoužiju, a ťukla na zelené sluchátko.

„Tak Šimon, jo?“ ozvalo se na druhém konci pobaveně.

„Hezký den i tobě,“ odvětila jsem s úsměvem na rtech.

„Promiň. Ahoj. Jak se máš?“

„Přiměřeně možnostem,“ pokrčila jsem rameny.

„Co to je za odpověď?“ zasmál se Dan.

„No, to by bylo na dlouhé vyprávění…“ Neviděli jsme se několik let. Jak bych je měla shrnout do jedné věty?

„Na to snad ještě dojde,“ pronesl Daniel a než jsem se nad tím stačila víc zamyslet, rychle dodal: „Zpátky k tomu Šimonovi.“

„Psal jsi ‚nejoblíbenější spolužák‘, tak jsem si říkala, že máš na mysli toho, který mě zve na kafe, přeje mi k narozeninám a pokaždé mi tvrdí, jak mi to sluší.“

„Plus ti nikdy nezlomí srdce,“ dodal Dan.

To byla svatá pravda. Šimon by ho totiž nikdy nezlomil ani svému partnerovi, se kterým vychovával dva francouzské buldočky. Natožpak mně.

„Na rozdíl od jiných,“ neodpustila jsem si.

„OK, uznávám, naběhl jsem si na to sám. Ostatně to by mohlo být další z témat, která bychom mohli probrat osobně,“ nadhodil Daniel a já jsem podlehla své zvědavosti.

„Dobře. Vyzvedni mě o půl osmé. Kde pracuju, víš?“

Ukázalo se, že Daniel toho věděl mnohem víc. Zatímco jsme kličkovali zasněženými ulicemi, vyptával se na moji nedávnou stáž v zahraničí i na zdravotní stav mého dědečka. Přemítala jsem, jestli mě tak pečlivě sleduje na sociálních sítích, nebo se na mě informoval u našich společných přátel.

„Nakonec jsem ráda, že jsi pro mě přijel,“ zamračeně jsem pozorovala sníh, který se neúnavně snášel z těžkých mraků, a pod koly aut se měnil na klouzavou šedo-hnědou břečku. „V tomhle počasí by se mi autobusem s přestupem cestovat nechtělo. A za volant bych už vůbec nevlezla.“

„Pamatuju si, že jsi byla skvělá řidička,“ mrkl po mně Dan.

„Hlavně řidička, která se bojí jezdit potmě, za deště nebo ve sněhu,“ zasmála jsem se.

„Takže v takových situacích tě vozí přítel?“ tentokrát nespustil oči z vozovky.

Pousmála jsem se: „Klidně se můžeš zeptat napřímo.“

Očividně ne všechno o mně zjistil.

Daniel se krátce zasmál, ale všimla jsem si, že jeho stisk na volantu zlehka zesílil, když se zeptal: „Máš přítele?“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. Ne že by na tom záleželo, dokud on měl manželku.

Na pár minut se mezi námi rozhostilo ticho.

Teprve ve chvíli, kdy náš pomalý postup městem zastavilo červené světlo na semaforu, se na mě Dan znovu podíval: „Taky jsem rád, že jsem pro tebe přijel. Aspoň na okamžik tě mám jenom pro sebe, než se kolem nás nahrnou všichni spolužáci.“

Pozorovala jsem ho, jak zařadil a znovu uvedl auto do pohybu. Uvědomoval si vůbec, že mě mohl mít pro sebe na mnohem déle, než jen okamžik? Stačilo, kdyby se tehdy jinak rozhodoval.

„Neříkej mi, že se historie opakuje,“ vyvalila na mě oči Áďa, když uviděla, kdo mě na sraz doprovází.

„Asi zapomínáš, že se nemá co opakovat,“ sykla jsem, aby nás neslyšeli ostatní.

„Jednou jste se přece líbali,“ připomněla mi. Zbytečně. Ten večer bych nemohla zapomenout, ani kdybych chtěla.

Tancovala jsem na parketu miniaturního klubu, kam tenkrát chodila snad celá naše škola, když jsem přes poskakující dav zahlédla, jak vchází Daniel. Okamžitě jsem odvrátila zrak. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem si ho všimla.

Netrvalo dlouho a na rameni jsem ucítila lehký dotek.

„Nevěděl jsem, že tady budeš taky,“ Danův dech mě zalechtal těsně u ucha.

„Copak bych si to mohla nechat ujít?“ zazubila jsem se na něj. Copak bych si jakoukoliv akci mohla nechat ujít? Vysoká škola se nám úspěšně blížila ke konci a já jsem si hodlala poslední studentské měsíce užít se vším všudy.

„Spíš mě překvapuje, že jsi tady ty.“ Daniel nedávno začal pracovat a od té doby jsem ho vídala míň a míň. Jak v klubech, tak ve škole.

„Byl jsem zvědavý na tu barmanskou show,“ nespouštěl ze mě oči. „Doporučíš mi, co mají dobrého?“

„Všechno,“ zasmála jsem se. Až pozdě mi došlo, že se zřejmě ptal proto, abych s ním šla k baru. No, teď už jsem za ním nemohla trapně běžet.

A tak jsem zůstávala na parketu, dokud se mi zpocené vlasy nezačaly lepit k zátylku, a dokud mě Áďa i s našimi drinky neodvlekla ke schodišti, které se v zadní části klubu točilo vzhůru k nouzovému východu. Ten byl momentálně zabezpečený těžkou petlicí, ale to nám nevadilo. Naším cílem byl poslední, široký schod, na nějž nebylo zespodu vidět, a na který jsme se pohodlně usadily.

„Tak co s uděláme s tím Danielem?“ usrkla si Áďa své klasické vodka sunrise.

„Nejspíš nic,“ zasmála jsem se.

„Jsi z toho smutná?“ starala se Áďa.

„Ani ne,“ zatřepala jsem hlavou. To jsem ještě netušila, jak se večer vyvine, a jak se mnou díky tomu za čas zamává jedna pitomá fotka prstenu s obřím diamantem.

„Já bych vám to tak přála,“ povzdechla si Áďa.

„Jenomže když si to nepřeje on, tak s tím já těžko něco nadělám,“ pokrčila jsem rameny.

„Třeba jenom neví, co chce,“ nadhodila ještě moje nejlepší kamarádka.

„A já mám donekonečna čekat, až si to uvědomí?“ podívala jsem se na ni.

Teď pro změnu pokrčila rameny ona.

Dopila jsem zbytek svého koktejlu a Áďa na mě spiklenecky mrkla: „Dáme ještě jeden? Poslední?“

„Tak jo,“ zvedala jsem se, ale Áďa mě zarazila: „Ještě chvíli posedíme a pokecáme. Hned jsem zpět.“

Jakmile mi zmizela z dohledu, vytáhla jsem mobil a prohlížela si fotky z dnešního večera. Většina byla nepublikovatelná, ale nevymazala jsem ani jednu. Časem z nich vždycky byly ty nejvtipnější vzpomínky.

Zvedla jsem hlavu, když ke mně znovu začaly stoupat kroky. K mému překvapení mi sklenici nepodávala Áďa, ale Dan.

„Áďa se trochu zasekla na baru,“ vysvětlil s úsměvem a posadil se vedle mě.

Zdálo se mi to, nebo se najednou hudba z klubu ozývala jaksi z větší dálky?

„Měl bych se ti omluvit,“ podíval se na mě zboku.

„Za co?“ nechápala jsem a vlastně se ani neodvažovala tipovat.

„Za to, že jsem ti lhal,“ na vteřinu sklopil zrak, načež se vpil pohledem do mých očí: „Věděl jsem, že tady budeš.“

„To nebylo tak těžké uhodnout,“ s úsměvem jsem odložila svůj drink. Co jsem mu na to měla říct?

„Máš pravdu,“ pousmál se.

Naklonil se ke mně, jeho oči na vteřinu zkoumavě přelétly po mé tváři, jako by mě viděl poprvé v životě, a pak mě políbil.

Šokovaně jsem vydechla a asi bych se kvůli takové reakci cítila trapně, kdybych právě neodplouvala na obláčku.

Dychtivě jsem ho objala a přisunula se po studeném schodu blíž k němu. Cítila jsem, jak se mu zrychluje dech, a ten můj pospíchal, aby se mu vyrovnal. Danielovy dlouhé prsty silně stiskly moje holé paže, jako by se i on musel ujistit, že to, co se právě děje, je skutečně pravda. Nedostávalo se mi kyslíku, ale raději bych omdlela, než bych tu chvíli přerušila.

Nakonec to bylo překvapené vyjeknutí, které mě vrátilo zpátky na zem.

„Kristepane! Pardon,“ zarazil se v půli schodiště Šimon a zpoza něj vykukovala hlava nějakého blonďáka, kterého jsem v životě neviděla.

Byl to taky Šimon, kdo mi dva dny na to oznámil, že si o mně a Danielovi vykládá celá škola, protože nás několik spolužáků zahlédlo, jak se celí rozcuchaní a zardělí snažíme rádoby nenápadně vytratit ze zašívárny na schodišti.

Bylo mi to jedno. Cítila jsem, že teď se konečně něco změní.

„A tady je fotka našeho Honzíka, když měl rok,“ přisunula mi jedna ze spolužaček svůj mobil s naaranžovanou fotkou batolete a nevkusného narozeninového dortu.

Jak se naše večírky změnily!

„Moc hezký,“ pokývala jsem hlavou a s omluvou, že si musím odskočit, jsem vzala do zaječích.

Cestou zpět jsem se zastavila u baru, abych si objednala ještě deci chardonnay.

„Jestli uvidím další fotku mimina, tak si vystřelím mozek z hlavy,“ ozval se za mnou známý hlas.

S úsměvem jsem se otočila: „Jen abys na dalším srazu taky neukazoval fotky z porodnice.“

„To asi těžko,“ zakroutil Dan hlavou.

„Někdy to přijde, ani nevíš jak,“ pokrčila jsem rameny.

„To snad každý ví, jak,“ usmíval se.

Neměla jsem chuť představovat si, jak Daniel s Lucií „vyrábí“ dítě, takže jsem raději změnila téma.

„Zrovna jsem si říkala, že ty naše večírky nějak ztrácí grády.“

„Je fakt, že tohle asi nebude jeden z těch večerů, na které vzpomínám,“ přisvědčil Dan.

„A na které vzpomínáš?“ zvedla jsem k němu oči.

Dan povytáhl jeden koutek a já jsem věděla, že myslíme na to stejné.

„Slečno, vaše víno,“ vyrušil nás barman a já jsem s poděkováním sáhla po sklenici na vysoké stopce.

„Nicméně noc je ještě mladá,“ podotkl Dan, když jsem opatrně usrkla a zanechala na skle otisk své rtěnky.

„Myslíš, že se stane něco vzrušujícího?“ zkoumavě jsem ho pozorovala.

„Necháme se překvapit.“

Proč jsem za těmi slovy slyšela víc, než za nimi pravděpodobně bylo?

S tím, jak noční hodina pokročila, se salónek vinárny postupně vylidňoval, až jsme u posledního stolečku zůstali jen já, Dan, Áďa a Šimon.

Počkala jsem, až se naši kamarádi odporoučeli k baru, a otočila jsem se na Daniela: „Dovol mi otázku. Co by tvoje žena řekla na to, že tady se mnou teď tak sedíš?“

Jak by asi reagovala na to, jak se Danova noha pod stolem opírá o tu moji, a jak se mě co chvíli jakoby bezděky dotkne?

„Zřejmě by jí to bylo jedno,“ pronesl tónem, který jsem nedokázala rozklíčovat.

„To určitě,“ odfrkla jsem.

„Nám to zrovna moc neklape,“ pozoroval Dan svoji sklenici s vodou.

„Jako vážně?“ naklonila jsem hlavu a nad následující větou udělala prsty ve vzduchu uvozovky: „Moje manželka mi nerozumí?“

„Zní to jako klišé, co?“ pousmál se.

„Ne, nezní to jako klišé. Je to klišé,“ začínala jsem být naštvaná. Tohle ke mně opravdu nebylo fér. Ani k Lucii.

„My si tak nějak nerozumíme navzájem,“ pokračoval Daniel. „Pravda je taková, že se rozvádíme.“

Moje bojovnost mě okamžitě opustila.

„Cože?“ hlesla jsem. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.

„Všechny papíry už jsou vyplněné. Dohodli jsme se na rozdělení majetku.“

„To mě mrzí,“ tentokrát jsem to byla já, kdo k němu vztáhl ruku a zlehka se ho dotkl prsty.

„To nemusí,“ podíval se na mě. „Už jsme se s tím oba srovnali. Vlastně se nám spíš ulevilo, že jsme to konečně rozsekli. A že můžeme začít žít své životy po svém.“

Styděla jsem se za svou reakci, ale srdce se mi rozběhlo dvojnásobnou rychlostí.

„Už brzy budu zase svobodný a pokusím se napravit, co jsem zvoral.“

Teď už moje srdce bilo zběsilým tempem. Konečně ho můžu milovat! Konečně může být můj!

„Mám takové dilema,“ otočil se ke mně Dan poté, co jsme nastoupili do jeho auta.

Zvědavě jsem se na něj podívala a čekala, co z něj vypadne.

„Rád bych tě někdy příští týden pozval na večeři. Jenomže nechci, aby sis myslela, že si teď chci užívat nově nabyté svobody a ty jsi první, kdo mi v té souvislosti vytanul na mysli. Nebo že si chci po rozvodu zvyšovat sebevědomí náhodným randěním.“

„To by mě nikdy nenapadlo,“ zakroutila jsem hlavou. Na to jsem ho znala až moc dobře.

„Opravdu se mi líbíš. Vždycky ses mi líbila. No… myslím, že to na mně bylo trochu poznat,“ usmál se. „Rád bych tomu, co mezi námi je, dal šanci.“

„Moc ráda s tebou zajdu na večeři.“

Moc ráda s tebou budu dělat naprosto cokoliv, nejraději bych dodala.

Dan si viditelně oddechl: „Ani nevíš, jak jsem se bál se tě zeptat.“

„Vážně?“ podivila jsem se. To si opravdu myslel, že bych dokázala odpovědět jinak?

„Měl jsem strach, že mi řekneš, že už je pozdě. Že jsem si to měl uvědomit před deseti lety.“

„Pozdě, ale přece,“ pokrčila jsem rameny.

Daniel s úsměvem přikývl a nastartoval a mně se znovu v hlavě vyrojily vzpomínky na ten jeden jediný společný polibek a na to, jak jsem na pažích ještě notnou chvíli poté, co jsme se od sebe zadýchaně odtrhli, měla rýhy po jeho nehtech.

„Z čeho usuzuješ, že na tobě bylo poznat, že se ti líbím?“ šibalsky jsem po něm mrkla.

Dan se na mě krátce podíval a jako na povel jsme se oba rozesmáli.

Zbytek naší cesty městem, které pod naducanou sněhovou peřinou pokojně spalo, se nesl ve veselém duchu. Snad neexistovalo nic lepšího, než tohle počáteční, koketní pošťuchování.

Teprve když jsme zaparkovali před domem, ke kterému Daniela dovedla navigace, jsme oba zvážněli.

„To musí být hezké bydlení,“ vykoukl Dan z okýnka řidiče.

„Jo, to je,“ přisvědčila jsem a snažila se nepředstavovat si ho ve svém bytě. Ve své posteli.

Ne, dnes ještě ne. Třeba příští týden…

Daniel stočil pohled od moderní zástavby směrem ke mně.

„Copak?“ povytáhla jsem obočí.

„Chci tě políbit,“ oznámil mi a mně rázem vyschlo v krku.

„Ale?“ vydolovala jsem ze sebe alespoň tři písmenka.

„Ale nevím, jestli smím,“ upřeně mě pozoroval.

„Smíš,“ pousmála jsem se, protože i on se mi líbil. Vždycky. A řekla bych, že i na mně to bylo poznat.

Mírně jsem se k němu naklonila a Daniel rázem smazal tu krátkou vzdálenost, která nás od sebe dělila.

Nebyl to takový nenasytný polibek jako ten náš první. Byl něžný a plný očekávání. Plný touhy dohnat ztracený čas.

Ačkoliv jsem už stihla vystřízlivět, z Danielova auta jsem vystupovala jako opilá. Hlava se mi motala a nohy mě tak úplně nechtěly poslouchat. Pořád jsem nedokázala pochopit, co se to vlastně děje.

Že by se moje studentské fantazie nakonec naplnily? Všechno tomu nasvědčovalo. Přes veškeré nečekané zápletky a odbočky v ději, jsme směrovali k happy endu.

„Haló?“ zmáčkla jsem loktem tlačítko na domovním telefonu, v jedné ruce zrcátko, ve druhé matnou rtěnku, zatímco se mi v koupelně nahřívala žehlička na vlasy.

„Tady Daniel,“ ozvalo se spolu s praskáním z maličkého reproduktoru u dveří.

„Myslela jsem si, že jsme se měli sejít až tam,“ mrkla jsem na hodinky. Ještě jsem měla skoro hodinu čas.

„Já vím, ale nemohl jsem čekat až do restaurace.“

„Aha, tak pojď nahoru,“ vteřinu jsem přidržela bzučák, načež jsem se vrhla do ložnice, odhodila zrcátko i rtěnku a rychle si přes hlavu přetáhla šaty.

Teď to přijde. Nedokáže dál čekat! Musel mě vidět dřív, než v domluvený čas. To může znamenat jediné. Jde mi říct, že jsem ta pravá. Že mě celou tu dobu miluje.

„Ahoj,“ usmívala jsem se od ucha k uchu a moje nadšení mě tak pohltilo, že jsem si nevšimla jeho strnulého výrazu.

Daniel vešel do mé malé předsíňky, tiše za sebou zavřel dveře, ale neměl se k tomu, aby šel dál.

„Dej mi jenom vteřinu. Hned jsem u tebe,“ chtěla jsem se ještě v rychlosti doupravit, ale Dan mě chytil za ruku.

„Počkej. Už to musím říct, nebo…“ zatřepal hlavou.

Zadívala jsem se na něj se širokým úsměvem na rtech.

Daniel při pohledu na můj rozzářený výraz ztěžka polkl: „Lucie je těhotná.“

Srdce se mi zastavilo.

„Těhotná,“ zopakovala jsem, abych si byla jistá, že jsem se nepřeslechla.

„Nezlob se na mě,“ Danovi se zkřivil obličej bolestí.

„Ale…jak? Vždyť se rozvádíte. Říkal jsi, že vám to neklape…“ nakrátko ve mně zaplála jiskřička naděje. Třeba to dítě není jeho.

„To jsem nelhal. Jenomže jednou jsme… Asi před dvěma měsíci. Byla to hloupost, ale stalo se,“ sklopil hlavu.

„Takže?“ zdráhala jsem se uvěřit tomu, co muselo nevyhnutelně přijít.

„Chceme si to nechat. Oba dva. Možná to bude nový impuls pro naše manželství,“ teď už skoro šeptal.

Přikývla jsem a nebyla schopná ze sebe vypravit žádné další slovo.

„Mrzí mě to. Opravdu. Nechtěl jsem ti znovu ublížit. Kéž bych se to dozvěděl o týden dřív,“ zvedl ke mně ruku, ale já jsem se odtáhla. Dokonce jsem o krůček couvla.

„Mrzí mě to,“ zopakoval a otočil se k odchodu.

Sledovala jsem ho, jak mizí po schodech dolů, a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy.

Bylo možné, aby mi jeden člověk zlomil srdce, poté posbíral všechny kousky a slepil je zpět dohromady jenom proto, aby mi ho mohl znovu rozlámat na padrť?

Netušila jsem, jak dlouho jsem stála u otevřených dveří a zírala do prázdné chodby. Teprve když šla okolo sousedka a zvědavě natahovala krk, aby viděla, co se to děje, jsem jí rázně zabouchla před nosem.

Podívala jsem se do zrcadla a rukávem malých černých jsem si setřela slzy i zbytky řasenky.

Nebreč, ty hloupá! Vždyť stejně nikdy nebyl tvůj. A že jsi chtěla happy end?

Na svět přijde nový život. Miminko, které se ještě nenarodilo, a přitom ho jeho rodiče už teď tolik milují, že jsou ochotní kvůli němu hodit za hlavu svoje rozdílnosti a pokusit se zachránit svoje manželství.

To přece je happy end!

Jenom ten happy end není můj.