úterý 1. června 2021

Půl roku

Pozn.: Nezapomeňte, že všechny moje povídky najdete také na Wattpadu (RysavaZuzana). Omlouvám se za chaotické formátování. Blogger se mnou nějak odmítá spolupracovat... Z.

Půl roku. 
Půl roku na to, abych obdivovala růže, které právě vykvetly před domem. Půl roku, abych přečetla všechny knihy a podívala se na všechny filmy, které mě zajímají. Abych ochutnala všechna jídla, na která jsem si doteď netroufla, a abych si znovu užila ta, která už jsem si zamilovala. Abych si oblékla všechny ty šaty, které jsem si šetřila na zvláštní příležitost. Abych zašla do divadla, do muzea nebo třeba na hudební festival. Abych ještě procestovala alespoň malý kousek světa a poznala co nejvíce míst. Abych se znovu podívala k moři i na hory. Půl roku, abych byla co nejvíc doma se svou rodinou a přáteli. Abych jim stihla říct všechno, co jsem jim v životě říct chtěla, a abych jim řekla i to, co bych jim nejraději neříkala. Půl roku na to, aby se s tím vyrovnali. Půl roku na to, abych se s tím vyrovnala já.
„Půl roku,“ zněla odpověď doktora na moji otázku: „Jak dlouho?“
Svým zažívacím potížím jsem nevěnovala příliš pozornosti. Připisovala jsem je stresu a nepravidelnému stravování. Teprve když se k nim přidaly bolesti, které se den za dnem stupňovaly, až mě nakonec budily ze spaní, jsem chtě nechtě absolvovala vyšetření.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že slova „maligní“ a „terminální stádium“ uslyším někde jinde, než v seriálu z lékařského prostředí, který jsem roky pravidelně sledovala. Díky tomu jsem taky okamžitě věděla, co taková diagnóza znamená.
Z nemocnice jsem vyšla duchem nepřítomná. Minula jsem parkoviště a zapomněla, že jsem sem přijela autem. Automaticky jsem kladla jednu nohu před druhou a příliš nevnímala, kam vlastně jdu. Nevšímala jsem si běžců, kteří mě míjeli, ani maminek s kočárky, které se mi s podrážděným výrazem vyhýbaly, když jsem jim neuhnula z cesty. Neviděla jsem silnice zaplněné odpolední dopravní špičkou, parky, v nichž si hrály děti, ani ulice lemované zahrádkami kaváren. V hlavě mi zněla jen dvě slova.
Půl roku.
Hlavou mi blesklo, že můj oblíbený nekonečný seriál zřejmě už nedokoukám. A potom mi došlo, co dalšího už nestihnu.  Nedostuduju školu. Nenajdu si práci svých snů. Nezjistím, jestli můj bráška a jeho novomanželka budou mít děti. Já sama se nikdy nevdám a nebudu mít děti!
Nebudu pozorovat, jak se střídají roční období. Jak listí na stromech zlátne a červená, než ho větve setřesou. Neuvidím, jak se sníh na louce za babiččiným domem třpytí v zimním slunci. Za domem mojí devadesátileté babičky, která mě pravděpodobně přežije. Babičky, která mi vždycky říkala, že jsem ten nejveselejší, nejoptimističtější člověk na světe.
Ukázalo se, že i optimismus má svoji záruční lhůtu. A ta v mém případě právě vypršela…
Ale možná by nemusela!
Ještě to přece nemusím vzdávat! Půl roku je dlouhá doba. Můžu vyzkoušet nějakou alternativní léčbu. Existuje přece spousta lidí, kterým pomohla. Můžu změnit svůj životní styl. Vyhledat jiného doktora. Třeba i v zahraničí. Nebo se třeba najde nový způsob léčby. Vždyť věda jde tak rychle kupředu! Nebo se třeba stane něco neočekávaného. Třeba se moje tělo zvládne ubránit samo. Zázraky se přece dějí každý den. Stačí na ně věřit. Stačí se rozhlédnout okolo.
Skrz mlhu, která obestírala moji mysl, prorazilo ostré zatroubení. Prudce jsem se ohlédla, ale už bylo pozdě cokoliv udělat. Ucítila jsem náraz a moje nemocné tělo přeletělo přes kapotu bezvýsledně brzdícího auta. Dopad na rozpálený beton znamenal zastavení se v tom nenadálém chaosu.
Stačila jen malá chvilička a do oblečení se mi okamžitě začalo vsakovat cosi teplého a lepkavého a v nose i v ústech jsem ucítila zvláštní pachuť.
Ztěžka jsem otevřela oči.
Půl minuty.
Půl minuty na to, abych se zadívala na blankytně modré nebe. Abych si ještě jednou uvědomila, jak mě sluníčko hřeje na tvářích. Půl minuty, abych se oprostila od křiku, pachu spáleniny a benzínu. Abych nevnímala bolest, která tříštila moje tělo na tisíce kousků. Půl minuty, abych ještě žila.
Abych si všimla sakur, které kvetou na opačném konci ulice. Motýla, který mi proletěl nad hlavou. Hudby, která se ozývala kdoví odkud. Půl minuty na to, abych obdivovala maličkosti každodenního života. Půl minuty, abych byla vděčná za to, co všechno mi můj život dal. Půl minuty, abych optimisticky nepřestávala věřit na zázraky. Půl minuty, abych… abych…

neděle 31. ledna 2021

Wattpad

Jak nadpis napovídá, nově mě kromě blogu najdete také na Wattpadu pod jménem RysavaZuzana nebo prostě klikněte TADY. Zatím na Wattpad přidávám svoje starší příběhy, ale časem přibydou i zbrusu nové. Pokud Wattpad nepoužíváte, nemusíte se bát, že o něco přijdete. Všechny moje příběhy (nebo alespoň ty, co nemají knižní podobu :-) ) najdete i nadále tady. Pokud Wattpad používáte, tak budu ráda, když se přidáte mezi moje sledující, nebo mě doporučíte svým kamarádům. Případně mi můžete napsat, koho bych rozhodně měla sledovat já. Budu ráda za tipy na zajímavé příběhy. I třeba přímo vaše :-)
Z.
Foto vlevo nahoře: IG @noname_knihomol
Foto vpravo dole: IG @book_loverka_


sobota 24. října 2020

MY DIARY - Srpen + Září

Dva relativně normální měsíce, než zase začalo být všechno naprosto nenormální. Nebo už tohle navždycky bude naše "new normal"? Pevně doufám, že ne, protože mi opravdu chybí žít normálně. Moci bez omezení pracovat, vídat se s kamarády, zajít do kina nebo do divadla a nebát se cestovat. Prostě všechno to, co jsme až donedávna považovali za samozřejmé.
Nicméně jsem opravdu vděčná, že se na druhý pokus povedlo Odpoledne mezi stranami, kam mě pozvala Sára neboli Dívka mezi stranami. Na knihomolském srazu jsem povídala o své cestě ke psaní a vydávání knih a odpovídala na dotazy. Záznam z besedy najdete na Instagramu Sáry, takže pokud jste se na sraz nemohli dostavit, můžete mrknout alespoň na video.
A zatímco já pomalu finišuju se čtvrtou knihou, stále se mě ptáte, kde sehnat tu první. Niky je momentálně vyprodaná, ale určitě můžete zkusit napsat přímo do nakladatelství Egmont (spadá pod Albatros Media) a zeptat se, jestli ještě nemají nějaký poslední kus skladem. Popřípadě je malinko popostrčit, aby udělali dotisk ;-) Jinak jsem našla několik stránek, kde se dá Niky koupit alespoň z druhé ruky. První je Databáze knih. Kde byste knihu možná úplně nehledali, ale kupodivu tam v prodeji je, je Vinted. Další výtisk je v prodeji na webu Trh knih. Ale pokud zapátráte v dalších bazarech nebo antikvariátech, určitě ji najdete ještě i jinde. Nela a Linda jsou každopádně i nadále normálně v prodeji :-)
V září mi přibyl na kontě další rok života a přišlo by mi fér, kdybychom tento rok, který si nemůžeme pořádně užít, nezapočítávali. Pojďme letošní narozeniny oslavit až příští rok :-) I když je pravda, že já těm oslavám moc nedávám nikdy. Ani letos, jako každý rok, jsem si nenechala ujít running sushi s Míšou, kterou znám tak dlouho, že už jsme skoro sestry. Tradičně jsme si taky navzájem popřály s Verčou, se kterou jsme narozené přesně rok a den od sebe. Tentokrát jsme ale musely vynechat narozeninové kino. To sice ještě byla kina otevřená, ale Verče se blížil termín porodu. Zdá se mi to, nebo je letos nějaký babyboom? Na druhou stranu alespoň něco pozitivního z tohoto podivného roku vzejde...
A když mluvím o těch narozeninách, docela by mě zajímalo, jak letos proběhnou Vánoce. Budeme si moci dát svařák a trdelník na náměstí? Ano ano, já vím, že existují důležitější věci, ale neříkejte mi, že vám tyhle drobnosti nechybí. Mám docela problém vidět na současné situaci něco pozitivního, nicméně je pravda, že mě letošní rok naučil vážit si všeho, co nám ještě donedávna připadalo normální.
Držte se a hlavně buďte zdraví :-*
Z.

středa 2. září 2020

CO ČTU JÁ? - Andělé a démoni

Robert Langdon je povolán do švýcarského CERNu k tělu Leonarda Vetry. Vědec a kněz v jedné osobě byl zavražděn a na hruď mu byl cejchovacím železem vypálen znak Iluminátů. Ačkoliv historické prameny tvrdí, že řád, jehož členy byli nejvýznamnější vědci své doby, dávno zanikl, nyní se zdá, že znovu povstal, aby navždy vyhrál svůj dávný spor s církví. Leonardo Vetra totiž jako první vytvořil větší dávku antihmoty, jejíž nepatrné množství by mohlo z povrchu zemského smést i menší město. Jako je třeba Vatikán. Právě tam se totiž kanystr s antihmotou, který byl Vetrovi po jeho smrti ukraden, právě nachází a hrozí, že za necelých 24 hodin vybuchne. Pokud ho Langdon spolu s Vittorií Vetrovou, dcerou zavražděného vědce, do té doby nenajdou a nepřemístí do bezpečí. Kromě Vatikánu jsou ale v ohrožení také čtyři lidské životy, které mají vyhasnout ještě před výbuchem antihmoty. Načasování Iluminátů je totiž dokonalé. Před patnácti dny zemřel papež a právě v tento den se ve Vatikánu koná konkláve - volba nového papeže. A právě čtyři kardinálové, kteří jsou horkými kandidáty na post papeže, byli uneseni a každou hodinu má být na symbolických místech zavražděn jeden z nich. Pro Langdona a Vittorii začíná zběsilý a nebezpečný hon napříč Římem. Boj s časem, který je téměř nemožné vyhrát.

Po Ztraceném symbolu byla tohle moje už druhá knížka od Dana Browna a musím říct, že Andělé a démoni se mi líbili o hodně víc. Děj byl opět protkán zvrácenými myšlenkovými pochody vraha a záplavou historických faktů, které Brown mistrně kombinuje s fikcí, takže často nejste schopní rozeznat, co je ještě pravda, a co už ne. První polovina knihy měla z mého pohledu o něco pomalejší tempo, ale v druhé polovině nabrala spád. Zhruba od poloviny už mi taky bylo jasné, kdo za vším stojí, takže mě kupředu hnala zvědavost, jestli jsem se trefila :-) Chápu, že církev a věřící lidé pravděpodobně vnímají Anděle a démony jako naprosto nepřijatelnou knihu, ale musím se přiznat, že mě nijak nepobouřila. Naopak se v budoucnu chystám přečíst ještě další Brownovu knihu - Inferno.                                                                              Věta, která se mi líbila: Média jsou pravou rukou anarchie.

středa 12. srpna 2020

MY DIARY - Červenec

Ještě předtím, než se v dnešním článku vrhneme na to, co bylo, podíváme se na to, co teprve bude. A to knižní akce Odpoledne mezi stranami, která se bude konat už 20. srpna 2020 v Knihovně Jiřího Mahena v Brně na Kobližné (TEEN sekce ve 3. podlaží). Na této akci vás čeká bohatý program během celého odpoledne a hlavně se tu budeme moci potkat spolu :-) V čase od čtvrt do tři čtvrtě na tři zde budu mluvit o psaní a budu také odpovídat na vaše dotazy (klidně nejen o psaní :-)). Akce je zdarma, ale je lepší se na ni přihlásit dopředu. Přihlašovací formulář, program i všechny další informace najdete ve výše uvedeném prokliku. Budu se těšit, že se potkáme.
A jaký byl tedy můj červenec? Na to, že jsem nebyla u moře, ani nikde jinde na dovolené, vlastně docela fajn. Vyrazila jsem na několik jednodenních výletů a musím uznat, že v dojezdové vzdálenosti se dá najít spousta krásných míst i u nás v Česku.
Nejdříve jsem se byla podívat na Pálavě, kde to sice znám jako svoje boty, ale vždycky se sem ráda vracím. Cestou jsme se stavili na skleničku vína do vinařství Sonberk a teprve potom pokračovali do Pavlova. Než jsme vyšli na zříceninu Dívčí hrady, odkud je mimochodem opravdu nádherný výhled, dali jsme si ještě brunch ve viničním domě Marináda. Ten sice nemá takový výběr jako brněnská Marináda, ale v obou se mi líbí, že používají kvalitní suroviny a dělají věci tak jaksi poctivě. Mimochodem zrovna pár dní předtím, než jsem jela na Pálavu, tam jela na výlet i Bea v mojí čtvrté knize :-) Takže to je takový mini spoiler.
Poslední zastávkou byla levandulová farma ve Starovičkách, kde sice prodávají plno úžasně voňavých věcí, ale samotné pole mě popravdě trošku zklamalo. Představovala jsem si nekonečné lány a ono to tak úplně nebylo. Nicméně pokud toužíte po krásné fotce na Instagram, tak se tam určitě zastavte. Ale samozřejmě musíte vychytat tu správnou roční dobu, kdy levandule kvete.
Další tip na výlet není moc nápaditý, protože tím je Praha :-) Ale říkala jsem si, proč nevyužít příležitosti, kdy není totálně zaplavená turisty. Takže jsme prošli tradiční trasu Václavák - Staroměstské náměstí - Židovský hřbitov - Náplavka - Karlův most - Hrad - Národní divadlo. Je to sice trochu delší procházka, ale počasí nám nádherně vyšlo a úplně jsme se nehnali, takže ve výsledku byla náročnější cesta po D1. Ale to už je takový náš český folklór :-) Musím ale říct, že i když turistů bylo méně, než obvykle, tak úplně vylidněná Praha tedy nebyla.
Posledním takovým delším výletem v červenci byla Olomouc. Jakožto fanynka MasterChefa jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít návštěvu restaurace Entrée. Několikachodové menu bylo úžasné a kupodivu se mi ani nestal nějaký trapas, že bych nevěděla, co je jedlé, a co ne :-) Ale vlastně musím pochválit celou Olomouc, protože je to opravdu nádherné město se všemi těmi fontánami, kostely a klidným parkem s botanickou zahradou podél řeky. A oproti Praze byla milým bonusem cesta. Ani jsem se pořádně nestačila usídlit v autě a už jsme byli v cíli. Ale to samozřejmě mluvím o trase Brno - Olomouc. Záleží, odkud byste vyráželi vy.
Písnička měsíce mě napadá jen Dážď od Barbory Piešové, kterou zbožňuju (písničku i Báru :-)).
Doufám, že si prázdniny užíváte a nezapomeňte přijít na Odpoledne mezi stranami :-)
Z.

úterý 28. července 2020

CO ČTU JÁ? - Štěstí pro začátečníky

Rok po rozvodu se Helen rozhodne, že je načase, aby se přestala užírat doma, a začala se vídat i s někým jiným, než se svou vzteklou jezevčicí Píďalou. Start do nového života pro ni má představovat třítýdenní kurz přežití v divočině, kde hodlá překonat své limity a najít sama sebe. První rozčarování ovšem přijde už ve chvíli, kdy veze Píďalu na hlídání ke svému bratrovi Duncanovi a zjistí, že na kurz přežití pojede i jeho nejlepší kamarád Jake. Ale Helen přece chtěla jet sama! Nechat svoji minulost za sebou a poznat nové lidi! Nakonec sice svolí, že Jakea na místo konání kurzu sveze, ale nadšená z toho rozhodně není. Navíc se všechno zamotá už první večer, kdy s Jakem prohraje sázku, což znamená, že ho musí naučit líbat. Namísto toho, aby se z Helen díky dobrodružství stával nový člověk, nechá se vtáhnout do milostné aférky, která stejně nemá budoucnost. Tím spíš, že po Jakeovi jede polovina holek z kurzu. A tady je další problém. Helen okamžitě zjišťuje, že na kurzu přežití je nejen suverénně nejstarší, ale velmi rychle se taky zařadí mezi ty nejhorší. Helen je ovšem skoro stejně sveřepá jako Píďala. Ať si Jake klidně střídavě flirtuje s ní i s Windy, nejkrásnější holkou pod sluncem. Ať klidně vedoucí kurzu stále dokola prohlašuje: "Nebuďte jako Helen." Ona kurz úspěšně dokončí stůj co stůj. A získá také vysněný diplom pro nejlepšího účastníka! Anebo nakonec získá něco úplně jiného?

Román od Katherine Center se na první pohled tváří jako jednoduchá romantická oddechovka. Ovšem s tím, jak se noříme do příběhu Helen a Jakea, objevujeme jeho skryté hlubiny. Nakonec totiž nikdy nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Přesto se kniha čte rychle a je naprosto ideální právě na léto někam k vodě. Příběh vás pobaví i dojme a zaručuji, že si oblíbíte nejen Helen a Jakea, ale i Windy, Duncana a všechny účastníky kurzu přežití. No, nebo aspoň většinu :-) V průběhu vyprávění navíc zjistíte, že rozhodně neplatí omílané "Nebuďte jako Helen." Protože v některých věcech bychom si z Helen měli vzít příklad.
Část, která se mi líbila: Frustrace je touha... A chtít je vždycky lepší než dostat.
Z.

úterý 14. července 2020

CO ČTU JÁ? - Věštkyně

Na prahu nového milénia vede archeoložka Kateřina Alexanderová vykopávky na Sinajském poloostrově. Pokračuje ve výzkumu své matky a snaží se dokázat, že ženy byly již od samého počátku křesťanství stejně důležitými zástupci církve jako muži, a že tedy muži nemají výhradní právo na úřad papeže a další vysoké funkce. Tento postoj se pochopitelně církvi příliš nelíbí, takže Kateřinu, stejně jako kdysi její matku, bedlivě sleduje. Když odstřel při stavbě nového hotelu odkryje zasypanou studnu a v ní koš se starými svitky, dostává se však Kateřina do hledáčku mnohem nebezpečnějších lidí. Protože nechce, aby byly svitky zneužity, nebo ještě hůře ukryty, dřív, než se jejich poselství dostane do světa, prchá Kateřina spolu se svým vzácným nálezem ze země. Její pronásledovatelé jsou jí však v patách. Na pomoc jí nečekaně přichází zástupce jí nenáviděné církve - kněz Michael. Zdá se, že Michael je odhodlaný chránit Kateřinu za každou cenu, bez ohledu na to, že svitky by mohly otřást celým křesťanstvím. Spolu s tím, jak Kateřina svitky překládá a vyjevuje tak jejich tajemství, odhalují svá tajemství i ona a Michael. Je možné, že důvodem, proč jí tak ochotně pomáhá je láska? Nebo je v jejich nečekaném spojenectví něco víc?


Věštkyně byla už pátou knížkou, kterou jsem od Barbary Wood četla. Ačkoliv se mi všechny předchozí opravdu líbily, do téhle jsem se ani přes její zajímavé téma dlouho nemohla začíst. Trošku mi neseděl český překlad, což samozřejmě není chyba autorky. Ale když se mezi záplavou anglických jmen najednou objeví "Kateřina", docela vás to překvapí. Taky mi nebylo úplně jasné, proč se kniha jmenuje Věštkyně, když se v příběhu mluví pouze o prorokyni. Nicméně v druhé polovině nabrala kniha spád a nakonec nemůžu říct, že by se mi nelíbila. Vlastně v ní byla spousta zajímavých i krásných myšlenek. Obzvlášť se mi líbily informace (nedokážu posoudit jak moc historicky přesné) o různých spasitelích různých náboženství. Jednoduše to ve výsledku byla kniha, která člověka nutí se zamyslet. A to se mi vždycky líbí. Pokud jste ji ale někdo četl, můžete mi, prosím, vysvětlit tu pasáž s tygrem? Tu jsem totiž vůbec nepochopila a ani jsem se nedočkala žádného vysvětlení.
Část, která se mi líbila: ... víra tvoří. Jak věříš, tak se i stane.
Z.