Pozn.: První kapitola z mé čtvrté knihy Bea, kterou si můžete koupit TADY, TADY či TADY. Ukázky ze všech mých knih najdete také na mém Wattpadu, stejně tak, jako moje povídky. Z.
1. týden
„Tak pojďte, slečno Linhartová, představím vám vedoucího směny a ten už vám poví co a jak,“ pokynul mi vedoucí obchodu, sotva jsem si k riflové sukni natáhla svoji novou uniformu, ve které jsem nepochybně vypadala jako ošklivý pomeranč.
„Je jen o něco starší než vy. Určitě si budete rozumět,“ povzbudivě se na mě usmál.
Určitě ne, ušklíbla jsem se sama pro sebe.
Propletli jsme se několika řadami regálů, načež zamával na tmavovlasého kluka: „Michale, můžeš na chvíli?“
Kluk slezl ze štaflí, pomocí kterých cosi rovnal na jedné z vyšších polic, a dvěma dlouhými kroky byl u nás.
„Tohle je Beáta Linhartová, naše nová posila.“ Vedoucí obchodu se zlehka dotkl mého ramene, zřejmě aby bylo jasné, o kom mluví, přestože tady kromě nás tří nikdo nebyl. Nepatrně jsem se odtáhla.
„Čau, já jsem Michal,“ zazubil se na mě ten kluk a podal mi ruku.
„Bea,“ bez většího zájmu jsem mu s ní potřásla.
„Vidím,“ s úsměvem pokývl k mé jmenovce.
Zírala jsem na něho, aniž bych se pokusila alespoň ze zdvořilosti povytáhnout koutky.
„Michal bude váš přímý nadřízený,“ vložil se do toho opět vedoucí obchodu. „Všechno vám vysvětlí a ukáže. Je to jeden z našich nejschopnějších zaměstnanců. Pracuje tu už několik let.“
„Vážně?“ otázala jsem se ze slušnosti. V duchu jsem však obrátila oči v sloup. To je tedy kariéra!
„Budete s ním v dobrých rukou,“ poplácal ho vedoucí obchodu po rameni (nesnášela jsem lidi, co měli tendenci se druhých bezdůvodně dotýkat), načež se podíval na hodinky. „No, myslím, že už to tu zvládnete. Já poběžím za dalšími povinnostmi. Kdyby byl nějaký problém, víte, kde mě najít.“
Ještě jednou se na mě usmál a byl pryč. Vyčkávavě jsem se zahleděla na Michala. Nejspíš bych se měla zeptat, co mám dělat, ale neměla jsem v úmyslu vyvíjet žádnou aktivitu.
„Máš nějaké zkušenosti z prodeje?“ podíval se na mě a neušlo mi, že mu oči utekly k mojí krátké sukni.
„Ne.“
„A vyznáš se trochu v nářadí.“
Povytáhla jsem obočí: „Ne.“
„V zahrádkářských potřebách?“
„Ne.“
„Tak v květinách?“ zkusil to ještě.
„Ne.“
„A z čeho teda pramení tvůj zájem pracovat zrovna tady?“ nechápal.
„Vypadám, že jsem tady dobrovolně?“
Bezradně si prohrábl vlasy: „Ukázal ti pan Boubalík, co všechno prodáváme?“
„Kdo?“ zamračila jsem se.
„Pan Boubalík, vedoucí obchodu,“ podíval se na mě, jako bych byla úplně blbá.
Ohlédla jsem se přes rameno, kde jmenovaný před chvílí zmizel. „Jo aha. Ne, jen mi dal tohle slušivé tričko.“
Michal se pousmál: „Fajn, tak začneme tím. Potom ti najdeme nějakou práci. Tady je pořád co dělat.“
Jupí, povzdechla jsem si.
„Obchod je pomyslně rozdělen do třech částí. Zahrada, domácnost a stavebnictví. Něco z toho se samozřejmě prolíná. Pak se zákazníci často ptají, kde konkrétně něco najdou. Proto bys měla vědět, že třeba kachličky jsou v části domácnost, ne stavebnictví. Jiné věci jsou jasné. Třeba květináče najdeš v sekci…“
„Stavebnictví?“ doplnila jsem.
„Přesně,“ zasmál se. „Ale zákazníkům raději řekni, že v sekci zahrada. Ne každý chápe ironii a nechceme, aby se nám tu zmateně motali.“
Okamžitě mě napadlo, že to by mohla být docela sranda. Posílat zákazníky do jiných regálů. Když jsme ale začali procházet jednotlivými uličkami s rozličným zbožím, došlo mi, že se o něco takového pravděpodobně nebudu muset snažit záměrně. Už ve čtvrté uličce jsem se ztrácela v tom, co je kde uskladněno. A to jsme ještě nebyli ani v půlce obchodu.
„To si všechno pamatuješ?“ vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě.
Přikývl: „Když si nebudeš jistá, prostě koukej na směrovky na začátku každé uličky.“
U některých regálů jsme se zastavili a Michal mi vysvětloval rozdíly v jednotlivých typech zboží. Informace o tom, čím se liší různé vodovodní kohoutky nebo žárovky, jsem pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Zahradní lehátka a slunečníky mě zajímaly, jen pokud stály u našeho bazénu. Popřípadě na pláži na Fuerteventuře, kam jsem letos měla v plánu letět. Mezitím už snad táta vychladne a tahle šaškárna s brigádou bude u konce. Do té doby budu muset nějak vydržet. Povzdechla jsem si.
„Je toho hodně, co?“ odložil Michal prý nejprodávanější vrtačku. „Začátky jsou vždycky těžké. Ale neboj, za to, že něco spleteš, tě nevyhodí.“
Zpozorněla jsem. Mohla bych se nechat vyhodit! Vzápětí mi ale došlo, že to by nic neřešilo. Táta by mi jistě do druhého dne sehnal jinou práci a spíš bych tím jen přilila olej do ohně.
„Máš nějaké dotazy?“ otočil se ke mně Michal.
„Nejspíš ne,“ pokrčila jsem rameny.
„Prima. Dnes mi jen budeš pomáhat a zítra uvidíme, co s tebou.“
Neochotně jsem se vlekla za ním na místo, kde nechal štafle a rozdělanou práci. Znovu vylezl nahoru a ukázal na vozík s paletou plnou plechovek pod sebou.
„Můžeš mi podávat ty barvy? Aspoň nebudu muset lozit nahoru dolů.“
Několik minut jsem mu mlčky podávala plechovky, zatímco je Michal úhledně skládal do čím dál vyšších polic. Kolem nás se pomalu začali rojit první zákazníci a neušlo mi, jak po mně mužské osazenstvo v montérkách nebo tričkách zamazaných od barev neomaleně kouká.
Michal chvíli sledoval dva chlapíky, kteří se za mnou ještě třikrát otočili, a nevšimnul si, že mu podávám další plechovku. Mrkl na mě dolů a mírně se zamračil.
„Hele, já tě nechci nějak buzerovat, ale asi by sis zítra měla vzít delší sukni. Nebo možná spíš kalhoty. A nějaké pevnější boty,“ dodal s pohledem upřeným na moje barevné letní sandálky.
„Cože?“ uhnula jsem s plechovkou, po které se natahoval, takže na štaflích zavrávoral.
„Ne že by ti to neslušelo, ale tohle není zrovna vhodný oděv do práce,“ povytáhl obočí. „Tím spíš, že tady je často potřeba něco zvedat nebo přenášet. Chce to něco pohodlného, u čeho ti nevadí, že se třeba trochu umažeš.“
Kristepane! Nejen, že mě navlíkli do toho otřesnýho umělohmotnýho trička, ale ještě mi budou diktovat, co si mám vzít k němu.
„Fajn!“ odsekla jsem.
„Bezva,“ usmál se Michal smířlivě a já jsem si pomyslela, že se ještě bude divit.
„Takže ty jsi tu za trest,“ podíval se na mě, když si ode mě bral další plechovku.
Vzhledem k tomu, že to nebyla otázka, mlčela jsem.
„Co jsi provedla?“ zajímal se.
„Rozmašírovala jsem auto,“ oznámila jsem mu.
„Jak moc?“ byla jeho další otázka spolu s další předanou plechovkou.
„Úplně.“ To sice nebyla pravda, ale nehodlala jsem mu vysvětlovat, jaké škody moje autíčko utrpělo.
Michal hvízdl: „Hlavně že jsi v pořádku ty. To je pozůstatek?“
Sledovala jsem jeho pohled k modřině na mém pravém stehně: „Mimo jiné.“
Další modřiny zdobily můj hrudník a břicho. Přesně kopírovaly místa, kde se mi bezpečnostní pás zaryl do kůže a zabránil mi tak, abych při nárazu proletěla předním sklem. Pruh hrající všemi barvami ale nemohl na první pohled vidět. Momentálně ho totiž skrývalo moje oranžové firemní tričko.
„Ty nejsi zrovna ukecaná, co?“ umístil Michal poslední plechovku a slezl ze štaflí.
„Jen nemám potřebu každýmu na potkání vykládat svůj životní příběh.“
Koutky mu zacukaly: „Tak pojď. Odvezeme vozík do skladu. Porozhlídneš se, kdybys tam někdy něco potřebovala.“
Sklad mi byl asi tak stejně ukradený jako zbytek obchodu. Po cestě jsme ale potkali několik dalších zaměstnanců, kteří si mě zvědavě prohlíželi. Už jsem chápala, proč na mě zákazníci tak zírali. Všechny ostatní holky měly k firemnímu tričku kraťasy nebo legíny a tenisky. Taky měly všechny stažené vlasy. A vůbec to nebyly typy, se kterými bych se kamarádila, kdybychom spolu chodily třeba do školy. Tady jsem ovšem neunikla představování ani dotazům, jak se mi obchod líbí a kde jsem dřív pracovala, načež jsem musela vždycky protrpět upřímný údiv nad tím, že je tohle moje první brigáda v životě.
Při třetím stejně se opakujícím rozhovoru mě zachránilo místní rádio, kterým kdosi vyvolával Michala, aby se dostavil k pokladně číslo jedna. Okamžitě se rychlým krokem vydal tím směrem. Protože jsem nevěděla, jestli bych ho měla následovat, a hlavně se mi nechtělo za ním běžet, zůstala jsem stát se založenýma rukama.
„Jestli ti Michal nezadal žádnou práci, můžeš mi jít pomoct do zahrady,“ nabídla mi aktivně Irena, která mi byla představena jako poslední.
„Tady je zahrada?“ podivila jsem se.
Irena se upřímně rozesmála: „Ne, tak tady říkáme části se zahradnickými potřebami. Kde by se tady vzala zahrada?“
Smála se, jako bych řekla nějaký vtip, a mně bylo jasné, že baculatou kolegyni s červenými tvářemi nebudu mít ráda.
Zavěsila se mi za ruku a vlekla mě do zadní části obchodu, kde jsem jí pomáhala obírat uschlé lístky z mnoha pokojových rostlin vystavených v barevných květináčích.
„Je to nekonečná práce, ale uschlé kytky nikdo nekoupí,“ poučila mě.
Poté mi vrazila do ruky rozprašovač a zatímco jsem šplíchala vodu na rostliny, na které ukazovala, spiklenecky se ke mně naklonila: „Co říkáš na Michala?“
„Jako co?“ nechápala jsem.
„Je hezkej, že?“ usmívala se a kulaté tvářičky jí ještě více zčervenaly.
„Když myslíš,“ pokrčila jsem rameny.
„Rozhodně je nejhezčí ze všech, co tu pracují,“ pokývala hlavou.
Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Být nejhezčí v místní konkurenci, to tedy byla výhra.
„Takže tobě se líbí šéf,“ pronesla jsem, jako bych ji obviňovala z porušení etického kodexu (Má vůbec obchod pro kutily nějaký etický kodex?).
„Ne, to ne,“ uhnula pohledem, což ji prozradilo.
„Jasně, že jo,“ zasmála jsem se.
„Pšt!“ podívala se mi najednou přes rameno. „Už jde.“
„Tady jste,“ ovanula mě vůně kolínské. „Promiň, že jsem ti tak utekl.“
Pokrčila jsem rameny a dál rosila květiny.
„Ale vidím, že tě Iris zabavila. Díky,“ mrkl na ni a ona okamžitě znovu zčervenala.
Zadoufala jsem, že Michala s „Iris“ v nejbližších týdnech nenačapám, jak se muchlají za regály s hnojivy. Ačkoliv z pohledu, který Iris za Michalem vysílala, když si mě odváděl pryč, bylo nad slunce jasné, že ona doufá v pravý opak.
Highlightem mého dne, který jsem strávila cupitáním za Michalem po obchodě a pomáháním s tím, co mi řekl, byl oběd. Což zřejmě dost vypovídá o tom, jak moc můj život v tuhle chvíli stál za houby. Doma připravený salát s lososem jsem si rozbalila na lavičce vedle zadních dveří skladu, kam zřejmě zaměstnanci chodili kouřit. Michal mi sice nabízel, ať jdu s ním do bufetu, kde nabízeli denně dvě teplá jídla a kde se kromě zaměstnanců hojně stravovali i zákazníci, ale neměla jsem chuť ani na jídlo jako ze školní jídelny, ani na společnost svých nových kolegů. Takhle jsem se alespoň na chvíli dostala na vzduch. Z té pitomé všudypřítomné klimatizace v obchodě určitě budu mít úplně vysušenou pleť!
Se slunečními brýlemi na očích jsem spokojeně chroupala lístky salátu a přejížděla prstem po displeji telefonu. Laura mi poslala fotku, na které byla orosená sklenice vína na pozadí jejich zahrady s bazénem. Hm, bezva!
„Zpátky do práce,“ ozvalo se za mnou, až jsem nadskočila.
„Cože? Už?“ podívala jsem se znovu na mobil.
„Polední pauza je půl hodiny,“ usmíval se Michal a mhouřil oči do sluníčka.
Jak v base!
„Všichni zaměstnanci se musí postupně vystřídat,“ vysvětloval mi, jako by mi četl myšlenky.
S povzdechem (kolikátým už dnes?) jsem se zvedla na nohy a zanesla krabičku s nedojedeným obědem zpět do zaměstnanecké šatny. Spolu s ní jsem do skříňky, od níž jsem nafasovala klíč, hodila mobil i s Laurou a jejími opalovacími fotkami. To já jsem přece měla kámoše vytáčet prázdninovými snímky! A místo toho trčím tady. Plechová dvířka skříňky jsem zabouchla s trochu větší razancí, než bylo nutné.
Iris, která se na svou polední pauzu naopak teprve chystala, nadskočila: „Co je?“
„Nic,“ zavrčela jsem na ni.
Jedinou výhodou zbytku směny byla rychlost, se kterou mi utíkala. Jakožto Michalův ocásek jsem byla neustále v poklusu a práce jsem měla tolik, že jsem si málem ani nestihla zajít na záchod. Na sedačku autobusu jsem se zřítila totálně vyřízená a vytrvale jsem ignorovala významné pohledy důchodkyně stojící nade mnou. Beztak prosedí celý den u televize, tak ji ta chvilka nezabije. Zápach, linoucí se z mnoha zpocených těl, namačkaných v tom malém prostoru, se už ignoroval hůř. Zatoužila jsem po svém klimatizovaném autíčku. S tím by se do práce jezdilo úplně jinak. Jenomže kdybych ho stále měla, nejezdila bych do práce, takže vůbec nemělo cenu tohle řešit. V dalším autobuse, do kterého jsem po dvaceti minutách jízdy přestoupila, už jsem takové štěstí neměla a zavěšená za tyč, na niž jsem sotva dosáhla, jsem druhou půlku jízdy musela přežít na stojáka.
„Chuděrko,“ litovala mě Laura, když mi otevřela oblečená jen do neonově žlutých bikin. S nelibostí jsem si všimla, že je ještě o odstín opálenější, než když jsem ji viděla naposledy před pár dny.
Ještě se mi nechtělo domů, protože to by znamenalo potkat tátu. V tuhle chvíli jsem si popravdě nebyla jistá, jestli jsem víc naštvaná, nebo uražená. Tudíž jsem raději zamířila ke kamarádce.
„Přece tě nemůže táta nutit, abys tam tvrdla celý prázdniny. Vždyť to jsou skoro čtyři měsíce!“ upřímně se děsila Laura, zatímco mi nalévala víno z načaté láhve. Dnes jsem ho vážně potřebovala.
„Celý tenhle týden mám ranní směnu. Víš, v kolik musím vyrazit z domu, abych tam byla včas? O půl šesté!“ lokla jsem si ze skleničky na vysoké stopce.
„To zahrádkáři musí chodit nakupovat tak brzy?“ vedla mě Laura k bazénu.
„Očividně jo. A navíc musím odpracovat jeden víkend v měsíci!“ stěžovala jsem si.
„Celý?“ vyděsila se.
Ještě to tak!
„Proboha ne! Jednu směnu,“ uvedla jsem na pravou míru.
„Ještě že mně z té havárky zůstalo jenom trauma,“ plácla sebou na lehátko.
„Jo, vypadáš opravdu traumatizovaně,“ pohlédla jsem na ni, jak se válí na sluníčku s vinným střikem v opálené ruce.
„Každý se s tím vyrovnáváme jinak,“ zvesela pokrčila rameny. „Ale jestli ti to zlepší náladu, tak pro tebe zítra přijedu a zajdeme někam na drink.“
Ačkoliv jsem chtěla poznamenat, že zřejmě zas tak traumatizovaná nebude, když se nebojí sednout za volant a jet přes celé město, její nápad mě skutečně potěšil, takže jsem svoji námitku spolkla spolu s dalším lokem vína.
Prvním úkolem mého druhého pracovního dne bylo vyskládat do regálu vonné svíčky. Nebylo to nic náročného, ale poté, co jsem očichala všechny druhy (a rozhodla se, že nejlíp voní vanilka), ani zábavného. Když jsem měla hotovo, vyfasovala jsem balíček červených štítků s nápisem „Akce!“ a seznam zboží, ke kterému jsem je měla připevnit. Nejdříve jsem dvacet minut zmateně pobíhala mezi policemi, než mi došlo, že čísla za popisem zboží znamenají jeho umístění. Potom už to šlo raz dva. Polední pauzu jsem strávila o samotě nad krabičkou se salátem caprese. Skoro jsem byla vděčná, když jsem na další úkol byla přidělena k Iris. Skoro.
„Jak sis užila včerejšek s Michalem?“ zamrkala na mě.
Ach bože! Už zase!
„Normálně,“ pokrčila jsem rameny.
„O čem jste se bavili?“ vyzvídala.
Nemohla jsem odolat: „O všem možným. I o tobě.“
„Vážně?“ zastavila se v půli pohybu.
„Hm,“ tvářila jsem se, že nevidím její nadšené očekávání.
„A co říkal?“ nevydržela to.
„Že jsi fajn.“ Ve skutečnosti řekl, že kolektiv je fajn, ale tak úplně lež to nebyla.
„Fakt jo?“ zírala na mě Iris a vypadala, že snad každou chvíli omdlí.
„Třeba se mu taky líbíš…“ To už jsem asi přeháněla. Na druhou stranu ta možnost, že city Iris jsou opětované, tady být mohla, ne?
„To by bylo super,“ rozplývala se Iris, načež se rozpovídala o různých signálech, o kterých si myslela, že je k ní Michal vysílá. Jak se na ni usmívá a chválí ji v práci. Podle mě nic z toho žádný signál nebyl. Po čtvrt hodině jejího monologu jsem začínala litovat, že jsem jí to nepatrné semínko naděje zasela do hlavy.
„… a jednou se mě zastal před takovým protivným zákazníkem…“ mlela.
„Hele, Iris,“ skočila jsem jí do řeči v půlce věty, „buďto po něm vyjeď, nebo prosím tě zmlkni.“
Iris překvapeně otevřela pusu, ale potom ji zase sklapla.
Nestihla jsem ani začít přemýšlet nad tím, jestli bych měla mít výčitky svědomí, že jsem ji tak odbyla, protože se vedle nás náhle vynořil Michal. O kom se mluvívá…
„Beo, pojď mi pomoct dozadu do skladu,“ pokynul mi.
„Iris, ty jsi šikovná. Zvládneš to dodělat sama, že jo?“ usmál se na ni a Iris horlivě přikývla.
„Tohle bys jí neměl dělat,“ poznamenala jsem, když jsme se vzdálili z jejího doslechu.
„Cože?“ nechápavě se na mě podíval.
Povzdechla jsem si. Kluci si ničeho nevšimnou.
„To chválení, mrkání. Ona si to vykládá trochu jinak než ty,“ vysvětlila jsem.
„To snad ne,“ nevěřil mi. „Jsme jen kamarádi.“
„Vždyť je z tebe úplně vedle. Neříkej mi, že to nevidíš,“ zakroutila jsem hlavou.
Michal se zamračil. Mávla jsem nad ním rukou a vplula do skladu, abych následující hodinu strávila kontrolováním seznamu dodaného zboží. Když jsem se konečně vrátila do samotné prodejny, našla jsem mezi regály bloumat Lauru.
„Ježiši, no tady seš! Už jsem si myslela, že jsem si spletla obchod. Volala jsem ti snad desetkrát,“ dramaticky si odhodila světlé vlasy z ramene.
„Nemám u sebe telefon,“ pokrčila jsem rameny.
„To vám nedovolí ani mobil?“ vyvalila na mě oči.
„Nemám ho kam dát,“ výmluvně jsem mávla na oranžové tričko. S kabelkou jsem po obchodě asi chodit nemohla.
„Takže jsi neviděla, co dávala Julča na Instagram?“
„Na to fakt nemám čas,“ zatřepala jsem hlavou.
„Chudinko moje upracovaná,“ našpulila Laura pusu a vytáhla svůj zbrusu nový mobil, který dostala za úspěšně zvládnutou maturitu. Sklonila jsem se nad displej a vyprskla smíchy.
„Hrozný, co?“ smála se se mnou Laura.
„Řekla bych, že tomu jejímu úžasnému kadeřníkovi ujela ruka, ale když si to dává na Instagram, tak to asi byl záměr,“ chichotala jsem se.
Pupkatý chlapík v montérkách, který zrovna procházel okolo, se po nás zvědavě podíval.
„Prosím tě, pojď jinam,“ chytla jsem Lauru za ruku a vlekla ji do zadní části obchodu, kde jsme se usadily na vystavené zahradní houpačce.
„A víš, co mi napsal Radim?“ otočila se ke mně Laura, nabitá novými informacemi.
Radim byl náš společný kamarád, s nímž Laura tak nějak randila, ale oficiálně nechodila. Už to trvalo pár měsíců, ale ani jeden z nich se neměl k tomu, aby situaci rozsekl. Zdálo se, že oběma vyhovovalo mít někoho, když potřebovali doprovod na různé akce, a taky, přiznejme si to, na sex. Zároveň ale neměli potřebu se vázat. Věděla jsem, že by Lauře nedělalo problém jít na rande s někým jiným. Tohle byla věc, která šla úplně mimo mě. Já jsem buď byla zamilovaná, a pak jsem s klukem prostě chtěla být, nebo jsem zamilovaná nebyla. V tom případě jsem neviděla důvod, proč s ním ztrácet čas. Momentálně u mě platilo to první. Už rok a půl jsem chodila s Jerrym, tím nejhezčím a nejlíp oblíkaným klukem, kterého jsem kdy viděla.
Zatímco jsme s Laurou rozebíraly, co by měla odpovědět na Radimovu drzou zprávu, koutkem oka jsem zahlédla, že se k nám blíží Michal. Vzpomněla jsem si, jak je z něj Iris poblázněná. Co by teprve dělala, kdyby poznala Jerryho?
„Beo, kde jsi? Všude tě hledám?“ vpadl mezi nás můj nadřízený.
„No všude asi ne. Už hodinu sedím tady,“ namítla jsem.
„Děláš si ze mě srandu? Ty se tady hodinu vykecáváš?“ Jako by se nemohl rozhodnout, jestli jeho tón má být nevěřícný, nebo rozčilený.
„Přišla mi návštěva,“ mávla jsem k Lauře, která se na něj koketně usmála.
„Tady jsi v práci, ne na táboře,“ upozornil mě Michal ledově.
„Tak snad se zase tolik nestalo,“ obrátila jsem oči v sloup.
Michal zarazil houpačku, na níž jsme se s Laurou ještě pořád pohupovaly: „Hele, já vím, že jsi tady z donucení, ale my ostatní jsme tu proto, že tu práci chceme a potřebujeme. Sice jsi tu nová, ale to neznamená, že tě nechám, aby ses flákala, zatímco ostatní dělají tvoji práci. Možná jsi zvyklá, že jinde ti všechno projde, ale tady teda ne. Mě nezajímá, kdo je tvůj otec.“
„Práce nemá nožičky, ta mi neuteče,“ odsekla jsem. Štvalo mě, jak se mnou mluví před mojí kamarádkou.
Spekulativně přivřel oči: „Máš pravdu, práce na tebe může počkat. Takže si tu hodinu naděláš dnes po konci směny.“
„Cože?“ vyskočila jsem. „Co tady jako budu dělat?“
„Přeceníš zboží,“ měl ihned nachystanou odpověď.
„Ale já už mám dnes něco v plánu,“ založila jsem si ruce v bok.
„Tak to máš vážně smůlu,“ otočil se k odchodu, aniž by čekal na můj další argument.
„Jestli nebudeš do pěti minut u pokladen, tak tady budeš o dvě hodiny dýl,“ křikl na mě ještě přes rameno, až se po něm zákaznice, která si vybírala konvičku na květiny, podívala.
Tváře mi zrudly vzteky.
„No chápeš to?“ otočila jsem se na Lauru, která si strčila prst do krku a naznačovala zvracení.
Pět minut poté, co dorazili dva brigádníci z odpolední směny, jsem se s Iris odebrala k šatně, abych se konečně zbavila oranžového trička, které jsem nenáviděla čím dál víc.
„Kam ty se ženeš?“ zahradil mi cestu Michal.
„Domů,“ pozvedla jsem obočí. Kam asi?
„Zapomněla jsi, že dnes zůstáváš přesčas?“ díval se na mě.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že svou výhrůžku opravdu myslel vážně. Přece mě tady nemůže držet proti mé vůli, ne? Laura se sice už vypařila a nečekala na mě, aby mě odvezla, jak slíbila, ale naše plány ohledně drinku v centru se nezměnily.
„A co budeš dělat, když odejdu?“ zvedla jsem hlavu. Iris těkala očima mezi mnou a Michalem, jako by sledovala zrychlený tenisový zápas.
„Budu to brát jako porušení pracovní kázně. To znamená srážku z platu.“
Měřila jsem si ho pohledem. Určitě blufoval. Jenomže co když ne? Menší plat znamená, že tu budu muset tvrdnout o to dýl. Z porušení pracovní kázně bych si moc nedělala. Až na to, že nevím, koho tu táta zná. A zrovna k němu bych nechtěla, aby se tohle doneslo. Zvažovala jsem svoje možnosti. Moc jich nebylo.
„Fajn!“ odstrčila jsem ho a mašírovala zpátky do útrob prodejny.
Zatímco jsem přeceňovala zboží, celkem šestkrát kolem mě prošel! Bylo mi jasné, že jen proto, aby zkontroloval, že skutečně pracuju. Bylo to směšné. Tvářil se, jako bychom tu snad léčili rakovinu, a ne prodávali vodovodní kohoutky. Potom mě napadlo, že tady kvůli mně zřejmě zůstal přesčas i on. V tom případě ho muselo buzerování podřízených vážně bavit, když tomu byl ochotný obětovat svůj vlastní volný čas. To já jsem s ním tedy plýtvat nehodlala. O osmatřicet minut později jsem k němu nakráčela, abych mu oznámila, že mám hotovo. Jestli tahle práce někomu zabrala hodinu, tak to musel být neschopný lempl.
„Teď už můžu odejít?“ prskla jsem na Michala, který si povídal s jednou z pokladních. Zvláštní, že on se vykecávat mohl.
„Zabilo by tě, kdybys projevila aspoň trochu snahy?“ odpověděl mi otázkou.
Zpražila jsem ho pohledem a otočila se k odchodu.
„A Beo?“
Neochotně jsem se zastavila. No co zase?
„Víš, co jsem ti říkal ohledně oblečení,“ podíval se na moje roztrhané riflové kraťasy, které byly tak krátké, že nenechávaly moc prostoru pro fantazii. „Buď tak hodná a zítra si obleč něco vhodnějšího.“
Pokladní vedle něj s významným úsměvem pokývala hlavou a Michal se ode mě odvrátil, aby si s ní mohl dál nerušeně povídat.
Zatnula jsem zuby. Idiot!
Chvíli jsem se přehrabovala ve své vysoké vestavěné skříni, načež jsem vytáhla bílou sukýnku. Už nějakou dobu jsem ji neměla na sobě, protože byla zakončena kanýrem, který se při sebemenším pohybu větru nadzvedl a ukázal, co mám pod ní. Dnes to byly krajkové kalhotky krémové barvy. Při odchodu z domu jsem si nazula sandálky na vysokém podpatku, nasadila si na oči Ray-Bany a škodolibě se usmála do sluníčka.
„Dobré ránko,“ zašveholila jsem na Michala, který mě nevěřícně pozoroval přicházet.
„Jen se převleču,“ zapadla jsem do šatny a zdálo se, že to Michala uklidnilo. Ne však na dlouho, vzhledem k tomu, že jsem se během půl minuty vrátila sice v oranžovém tričku à la popelář, nicméně stále v sukni a podpatcích.
„Děláš si ze mě srandu?“ zeptal se mě Michal ve dvou dnech už podruhé.
„Vypadám, že se směju?“ zírala jsem mu přímo do očí, bradu zvednutou.
„Převleč se,“ nařídil mi, jako by snad na to měl právo.
„Už se stalo,“ usmála jsem se na něj, plně si vědoma toho, že donutit mě nemůže.
Otočila jsem se a zamířila do skladu, kde jsem měla pomáhat Pepovi, jednomu ze stálých zaměstnanců. Při odchodu jsem pohupovala boky trochu víc, než bylo potřeba.
Těsně předtím, než za mnou zapadly dveře, mě dohnala Katka, tmavovláska, jejíž jméno jsem si vybavila jen díky přišpendlené jmenovce.
„Proč jsi řekla Michalovi, že se líbí Iris?“ vyštěkla na mě.
„Cože?“ nechápala jsem.
„Nedělej ze sebe svatouška. Řekl jí, žes to byla ty.“
Matně jsem si začala vybavovat, že jsem včera vážně Michalovi něco v tom smyslu pověděla. Popravdě jsem to už dávno vypustila z hlavy.
„Hned ráno za ní přišel a vysvětloval jí, že ji má moc rád, ale jen jako kamarádku. A že by stejně nebylo vhodné, aby si spolu něco začínali, když spolu pracují. Víš, jak jí bylo trapně?“
Ach bože! Ten je fakt pitomec.
„Nevěděla jsem, že je to tajemství,“ pokračovala jsem v cestě do útrob skladu.
„Takové věci jsou snad důvěrné, ne?“ pronásledovala mě. „Než je pustíš dál, měla by ses zeptat, jestli můžeš.“
„A ty jsi snad její mluvčí?“ podívala jsem se na ni otráveně. Na tohle jsem tak měla náladu. „Jestli mi něco chce, ať za mnou přijde sama.“
„Iris je moc hodná na to, aby ti něco řekla. Ale to neznamená, že je v pohodě, co jsi udělala. Měla by ses jí aspoň omluvit,“ byla k nezadržení.
„Může být ráda, že to má jednou provždy vyřešené. A teď mě omluv, mám práci,“ zamávala jsem na ni štosem papírů.
„Tobě je to snad úplně jedno!“ nevěřícně rozhodila rukama.
Pokrčila jsem rameny.
„Ty jsi fakt kráva. To snad není možný!“ prudce se otočila a odrázovala pryč.
Bez zájmu jsem otevřela tlustý šanon a podle data do něj začala zakládat papíry z velké hromady na stole.
Jen chvíli poté, co se ze skladu odporoučela Katka, vtrhl dovnitř Michal.
„Beáto, podle čeho jsi včera přecenila to zboží?“ vyštěkl na mě.
„Přece podle toho seznamu, co jsi mi dal,“ nechápala jsem. Co to dnes se všemi je?
„Tak jak mi vysvětlíš, že je u půlky věcí jiná cena?“ hodil přede mě papíry, podle kterých jsem se včera řídila.
„Šla jsem přesně podle toho seznamu,“ trvala jsem na svém. „Nemůže to být jinak.“
No, ukázalo se, že může. Zhruba v polovině jsem se o řádek přehlédla a zbytek položek jsem ocenila právě o ten jeden řádek špatně. Samozřejmě mě nenapadlo po sobě práci zkontrolovat. A i kdyby napadlo, tolik jsem spěchala pryč, že bych to stejně neudělala.
„Jestli to bylo naschvál…“ pohlédl na mě Michal a z očí mu sršely blesky.
„Proč bych to dělala naschvál?“ zatřepala jsem hlavou.
Pohledem přejel můj dnešní outfit. Ježišikriste! On s tím nepřestane.
„Fajn!“ zvedla jsem se od stolu. „Hned to opravím.“
„Ne!“ chytil mě za paži, když jsem se kolem něj chtěla prosmýknout.
Se zatnutými zuby jsem se podívala na ruku, kterou mě svíral.
Okamžitě mě pustil: „Až tady budeš hotová, přijď za mnou k bočnímu vchodu.“
Žuchla jsem zpátky na rozvrzanou židli a znovu sklopila oči k rozdělané práci, ale Michal se neměl k odchodu.
„Rozumíš?“ dožadoval se nějaké reakce.
„Ano!“ odsekla jsem a měla sto chutí dodat „pane“. Když už se ke mně chová, jako bych byla na vojně.
Konečně se otočil na patě a zmizel mi z dohledu.
Ačkoliv jsem práci ve skladu protahovala, jak jsem jen mohla, stejně jsem se nakonec musela zvednout a zamířit k bočnímu vchodu do prodejny, kde už na mě Michal čekal spolu s Katkou. Zrovna jí na vozík naložil několik krabic a ona odjela o kus dál, aby je vyskládala do prázdného regálu. Předtím mě ale ještě stihla zpražit pohledem. Obrátila jsem oči v sloup.
„Dovez si ze skladu vozík,“ poručil mi Michal.
„To jsi mi to nemohl říct rovnou?“ podívala jsem se na něj. Odtud jsem přece právě přišla!
„Promiň,“ pokrčil rameny, „neuvědomil jsem si to.“
Nasupeně jsem na svých podpatcích odklapala zpět do skladu. Něco mi říkalo, že si to uvědomoval moc dobře.
„Tyhle krabice odvezeš do zadní části obchodu, kde je zahradní nábytek. Stačí, když je tam naskládáš na zem. Potom přijedeš pro další,“ instruoval mě Michal, zatímco mi, podobně jako Katce, skládal na vozík hromadu krabic.
Až na to, že ona je přemisťovala jen o pár metrů dál, zatímco já jsem musela cupitat přes celou prodejnu. Poté, co jsem její délku zdolala potřetí, konečně mi došel účel tohoto úkolu. Byl to trest! Michal chtěl, abych se ve vysokých podpatcích a krátké sukni co nejvíce nadřela. Ale to se chlapec přepočítal. Dokázala jsem hodiny nakupovat v lodičkách a fakt, že se mi sukně při každém ohnutí zvedla, mě absolutně nevzrušoval. Jen ať se pánové podívají, když to doma nemají.
„Všechno?“ usmála jsem se na něj andělsky, když mi vyrovnal na vozík poslední z krabic.
„Pro dnešek ano,“ přikývl a já jsem s pocitem zadostiučinění odklapala pryč.
Doma jsem si všimla, že mám otlačené malíčky a na jedné patě se mi začínal nalívat puchýř, nicméně ani to mě neodradilo, abych si další den nevzala alespoň boty na klínu. Kanýrovou sukni jsem vyměnila za riflovou mini. S tričkem jsem nic udělat nemohla. Ze sušáku jsem stáhla tu umělohmotnou oranžovou příšernost a nacpala ji do batůžku. Snad si sousedi nevšimli, co za prádlo nám to na zahradě visí. Museli by si myslet, že jsem se buď přidala k popelářům, nebo vykonávám veřejně prospěšné práce a sbírám u silnice odpadky. Což by vlastně nakonec asi bylo příjemnější než další den v hobby marketu.
Katka se mě ani nepokoušela pozdravit (což ostatně bylo vzájemné), Iris sice broukla „Ahoj“, vzápětí ale sklopila oči, když se k nám přiblížil Michal, a ten směrem ke mně jen krátce pokývl hlavou. Žádné poznámky ohledně volby mého dnešního modelu jsem se kupodivu nedočkala, nicméně jsem alespoň vyfasovala práci, při které jsem musela neustále lézt nahoru dolů po štaflích. V úzké sukni a vysokých botách jsem se dvakrát málem přerazila, ale potom mi galantně nabídl pomoc Vláďa, další z brigádníků. Stačilo na něj koketně zamrkat a měla jsem ho v hrsti.
Když se později zeptal, jestli bych někdy nezašla na drink, usmála jsem se: „Jasně, proč ne.“
Na to k mojí nelibosti usoudil, že spolu strávíme i polední pauzu, a upřímně se podivoval nad tím, že si denně nosím vlastní oběd.
„Jsem zvyklá už ze školy,“ pokrčila jsem rameny. „Než jíst ty blafy, to jsem si raději přivstala a nachystala si něco, co mám ráda.“
Načež se Vláďa začal vyptávat na to, co jsem studovala. Odtud se konverzace přirozeně stočila k maturitě a k důvodu, proč jsem vůbec tady.
„Nehoda? Co se stalo?“ se zájmem se na mě zahleděl a poposedl si blíž.
Trochu jsem uplynulé události přibarvila. Vlastně ani nevím proč. Asi mě jen bavilo, jak visel na každém mém slově. Abych vyprávění trochu okořenila, vyhrnula jsem si firemní tričko a předvedla mu podlitiny na žebrech, které naštěstí už nebolely, ale vidět byly ještě pořád dost. Vláďa mi po zbarvené kůži jemně přejel prsty, spíš ve snaze se mnou flirtovat než ze zájmu o moje zdraví.
„Ehm,“ ozvalo se za námi.
Jako na povel jsme se oba otočili a uviděli Michala, který si nás se zvednutým obočím měřil.
„Jestli dovolíte, teď bychom si udělali polední pauzu já s Katkou,“ řekl tónem, který jasně naznačoval, že se nejedná o prosbu, nýbrž o příkaz.
„Jasně,“ stáhla jsem si tričko zpátky a rozpustile mrkla na Vláďu: „My už jsme stejně skončili, že?“
„Jojo,“ aktivně se zvednul a setřepal si z trička, které mu neslušelo stejně tak jako mně, drobečky ze své bagety zakoupené v místním bufetu.
„Ale jen pro dnešek,“ šeptl mi do ucha poté, co mi pomohl na nohy.
Zachichotala jsem se a nedbala na Michalův vražedný pohled, kterým nás doprovázel.
Michal netušil, že naštvat ho nebyl jediný důvod, proč jsem se vyfikla do sukně a botek na klínku. Odpoledne mě měl vyzvednout Jerry. Čím víc se blížil konec mé pracovní doby, tím hůř jsem ovládala svůj natěšený úsměv a tendenci dívat se co pět minut ke vchodu. Když Jerry konečně vstoupil, poskočila jsem nadšením. Sundal si sluneční brýle a rozhlédl se kolem. Jakmile mě spatřil, koutky se mu vytáhly do širokého úsměvu. Proběhla jsem mezi pokladnami a skočila mu do náruče. Moc dobře jsem si všimla, jak na něj všechny pokladní zírají. Prudce jsem ho políbila, aby nebylo pochyb. Ten je můj!
Ruku v ruce jsme se vydali k zaměstnaneckým šatnám.
„Jak to tu zvládáš, princezno?“ zajímal se.
„Ani se neptej. Horší práci mi táta sehnat nemohl,“ stěžovala jsem si.
„A co kdybys šla pracovat k mýmu otci? Vždycky potřebuje někoho na výpomoc. Zkopírovat pár papírů, odnést něco na poštu. Určitě by to bylo příjemnější než tady.“
„To by bylo super!“ ihned jsem se toho nápadu chytla. „Mohl by ses ho zeptat? Dala bych nevím co, jen abych odtud mohla vypadnout.“
„To chápu,“ přejel Jerry očima regály plné různě velkých šroubů, matic a dalšího haraburdí.
Už jsem se viděla, jak v krásných letních šatech a sandálcích pobíhám mezi prostornými prosklenými kancelářemi. Jerryho tatínek mě měl rád a do moderního prostředí jeho firmy bych se hodila určitě líp než sem.
Ze snění mě vytrhl Michalův pevný hlas: „Do šaten mají přístup jen zaměstnanci.“
„Tohle je Jerry, můj přítel. Přijel mě vyzvednout,“ vysvětlila jsem.
Ani jeden z nich se neměl k tomu, že by tomu druhému podal ruku a představil se.
„To nic nemění na faktu, že dovnitř nemůže,“ stál si Michal na svém.
„Ježiši, to si myslíš, že by tam něco ukradl?“ protočila jsem panenky. Jenom Jerryho hodinky měly vyšší hodnotu než veškerý obsah zaměstnaneckých skříněk dohromady.
Michal sklouzl pohledem z Jerryho na mě, ale zůstal mlčky.
„Víš co, princezno? Počkám na tebe v autě,“ přitáhl si mě Jerry k sobě a dlouze mě políbil.
„Ale spěchej, na půl máme rezervaci,“ mrkl na mě, nasadil si tmavé brýle a klidným krokem se vydal na parkoviště.
Michal mě naproti tomu následoval do šatny.
„Mohla bych se převléct?“ probodla jsem ho pohledem.
„Chtěl jsem s tebou ještě mluvit, než odejdeš.“
„Jak vidíš, tak mám trochu naspěch.“
„To bude jen chvilka. Ohledně zítřka…“ Michal se zarazil uprostřed věty, protože jsem si přetáhla tričko přes hlavu. Nehodlala jsem ho nechat, aby mě zdržoval, byť jen minutu.
Po vteřině se vzpamatoval a taktně se ke mně otočil zády: „Bylo by fajn, kdybys tu zítra mohla zůstat o něco déle. Bude potřeba…“
Tentokrát jsem mu skočila do řeči: „Zítra je pátek. Nehodlám tady tvrdnout přesčas.“
Už oblečená do vlastního černého topu jsem ho obešla, abych mu viděla do tváře: „Teda pokud to není rozkaz spíš než žádost.“
„Nutit tě samozřejmě nebudu, ale pokud bys jen trochu mohla zůstat…“
„Promiň, ale nemůžu.“ Zdálo se, že ho dnes nenechám dokončit ani jednu větu.
Chvíli si mě zkoumavě prohlížel. Neuhnula jsem. Samozřejmě, že bych mohla obětovat trochu ze svého volného času. Ale proč bych to proboha dělala?
„Když to nejde, tak to nejde,“ pokrčil Michal rameny a vyšel ven ze šatny. Vypadal zklamaně, což mě bůhvíproč rozhodilo mnohem víc, než kdyby na mě křičel.
Zaraženě jsem nastoupila do Jerryho sporťáku.
„Všechno v pořádku, princezno?“ líbl mě na tvář.
„Jasně,“ usmála jsem se. „Můžeme vyrazit.“
Jerry nastartoval a ještě jednou mrkl směrem k obchodu: „Co má ten kluk za problém?“
Nemusela jsem se ptát, koho měl na mysli. Stejnou otázku jsem si kladla já sama.
„Netuším,“ zamračila jsem se.
Bylo to asi poprvé v životě, kdy jsem byla neskonale vděčná, že je pátek. Se školou jsem nikdy problémy neměla. Vlastně jsem tam chodila docela ráda. Proto pro mě nikdy víkend neznamenal únik před něčím, co jsem nesnášela. Až doteď.
Vysoukala jsem se z Jerryho auta a stála před vchodem do obchodu tak dlouho, dokud nevymanévroval z rozlehlého parkoviště a hladce se nezařadil do ranní dopravní špičky.
„Dobré ráno, princezno,“ ozvalo se vedle mě, až jsem nadskočila.
Sjela jsem Michala pohledem a prošla automatickými dveřmi, aniž bych se obtěžovala s odpovědí. To proto, že jeho slova sice nesla milý význam, ale z jeho tónu málem odkapával sarkasmus.
Dohnal mě u šatny: „On se vážně jmenuje Jerry?“
Podívala jsem se na něj. Nechápala jsem, odkud najednou pramení ten zájem o mého kluka.
„To je samozřejmě přezdívka,“ obrátila jsem oči v sloup. „Jmenuje se Jarek.“
Michal vyprskl smíchy.
Bojovně jsem se narovnala: „Nevím, co je na tom vtipnýho.“
Zakroutil hlavou a vydal se směrem k informačnímu pultu. Prázdným obchodem se za ním nesl jeho smích.
Uraženě jsem pohodila hlavou. Co si o sobě myslí, blbec?
Během dopoledne jsem konečně zjistila, proč se zboží stěhovalo z jedné strany prodejny na druhou. Přijela totiž parta dělníků, kteří měli během následujících dní přestavět boční vchod. To byl taky důvod, proč Michal chtěl, abychom dnes zůstali v práci déle. Bylo potřeba jim z cesty odklidit poslední zbytky výrobků a taky některé regály. To všechno se dělalo za plného provozu, takže jsem spolu s ostatními brigádníky, ale i stálými zaměstnanci, makala jako šroubek.
Zedníci mě v krátké sukni a vysokých botách samozřejmě ihned zaregistrovali a nešetřili poznámkami ohledně mého vzhledu. Napoprvé jsem se na ně usmála, ale když jejich komentáře neustávaly, kdykoliv jsem se kolem nich mihla, začínaly mi jít na nervy. Co víc, zřejmě povzbuzeni mým prvotním úsměvem postupně přiostřovali.
„Takový nožky bych chtěl mít doma. Slečno, nemůžu si na ně aspoň šáhnout?“
„S takovým výhledem se nám tu bude pracovat jedna radost. Slečno, shýbněte se ještě. Haha!“
„Já na vás po práci počkám a zajdeme někam na panáčka, co?“
Na druhé straně obchodu, kde panovalo příjemné ticho, jsem odložila poslední krabici a zhluboka se nadechla předtím, než se opět vrátím do jámy lvové.
Zpoza vystavených slunečníků se najednou vyloupl Michal: „Tady jsi.“
„Už jdu zpět,“ ujistila jsem ho. Nemusel mě popohánět.
„Počkej,“ zarazil mě. „Na!“
Zmateně jsem zachytila šedou mikinu, která ke mně připlachtila vzduchem.
„Co s tím?“ podívala jsem se na něj, když jsem ji roztáhla v rukách. Na chvíli jsem si myslela, že jsem z ošklivého oranžového trička povýšila na ošklivou šedou mikinu. Po bližším ohledání jsem ale zjistila, že se jedná o teplákovku s kapucí, kterou jsem viděla viset v Michalově šatní skříňce.
„Uvaž si ji kolem pasu,“ pobídl mě. „A zbytek dne pomůžeš Janě na informacích. Není jí dnes dobře a naučíš se něco nového.“
Pochopila jsem, o co mu šlo, a byla jsem mu za to neskonale vděčná.
Sklopila jsem oči: „Děkuju.“
Zbytek směny proběhl mnohem příjemněji. Tedy až na to, že Jana, s níž jsem seděla za pultem s výrazným nápisem „Informace/Reklamace“, co půl hodiny odbíhala na záchod. Doufala jsem, že od ní něco nechytnu. Nicméně když jsem svoje obavy vyjádřila nahlas, se smíchem mi prozradila, že je těhotná.
„Aha, tak v tom případě gratuluju,“ usmála jsem se na ni a myslela to naprosto upřímně. Vždycky jsem zbožňovala děti, a přestože to bylo ještě daleko, svým způsobem jsem se těšila, až budu mít svoje vlastní.
„Proč teda nezůstaneš doma, když je ti špatně?“ nechápala jsem ale.
Jana se pustila do vyprávění, jak s přítelem plánují svatbu a taky se chtějí přestěhovat do většího bytu. Takže teď prostě potřebují každou korunu navíc. Já jsem se však přistihla, že moc nedávám pozor. Myšlenky mi neustále utíkaly k Michalovi.
Mohl mě v tom nechat vymáchat. V tom, že paličatě nosím oblečení, které se sem absolutně nehodí, i přes jeho několikeré upozornění. Mohl mě nechat, ať se dál promenáduju před zedníky, v krátké sukni se ohýbám k nízkým regálům a lezu po štaflích do těch vyšších. Mohl je nechat, ať na mě dál pokřikují, a kdoví, jestli by si časem nedovolili i něco víc. Nic z toho ale neudělal. Namísto toho mě poslal do bezpečí za těhotnou Jančou. Pohnulo se ve mně svědomí.
A tak jsem na konci směny nespěchala směrem k šatně jako vždy, ale prošla jsem půlku obchodu, abych ho našla.
Stál mezi sádrovými trpaslíky (kteří byli tak oškliví, že jsem nechápala, jak si je vůbec někdo může koupit) a mračil se na jakýsi papír.
Potlačila jsem úsměv: „Je teda potřeba, abych ještě s něčím pomohla? Můžu zůstat o něco déle.“
Překvapeně ke mně zvedl oči: „Dnes raději ne. Všichni ostatní tu budou, takže to nějak zvládneme.“
Přikývla jsem a snažila se zaplašit výčitky, že jsem jediná, kdo odchází domů. Vždyť je mi tahle práce ukradená! Proč bych měla dělat cokoliv navíc?
„Ještě jednou děkuju,“ rozvázala jsem uzel na mikině a podala mu ji.
„Není za co,“ sáhl po ní a naše prsty se nechtěně dotkly.
Rychle jsem ucukla: „Tak v pondělí.“
„V pondělí,“ přikývl, krátce se mi zahleděl do oči, načež opět sklopil zrak k papíru ve svých rukou.
Váhavě jsem se vydala do šatny a odtud ven z obchodu, aniž bych věnovala pozornost Katčině vražednému pohledu. Přešla jsem přes sluncem zalité parkoviště k prasknutí nacpanému auty a zamířila na autobusovou zastávku. Teprve tady, v dostatečné vzdálenosti od prodejny, jsem se dokázala pořádně nadechnout.
