středa 8. září 2021

Bea - Obálka + Anotace

Moje čtvrtá kniha Bea vyjde již brzy v nakladatelství Backstage Books. Dnes pro vás mám náhled finální verze obálky a také anotaci, abyste věděli, na co se můžete těšit :-)  Konkrétní termín, kdy kniha vyjde a budete si ji moci zakoupit, vám dám vědět hned, jak to bude možné. Z.



Drzá, sebevědomá Bea je zvyklá dostávat, co chce, a o peníze se příliš nestarat. Přítrž se tomu rozhodne učinit její otec, který má za to, že je načase, aby se jeho rozmazlená dcera naučila peníze nejen utrácet, ale také vydělávat. Přes veškerý odpor nastupuje Bea na letní brigádu do hobby marketu, kde jí nepadnou do oka ani noví kolegové, ani práce samotná. Navíc jí pije krev jen o pár let starší vedoucí Michal, jehož pracovní náplní nejspíš je znepříjemňovat Beátě život. Ztracená mezi nekonečnými regály se žárovkami, šroubky a dalším harampádím si Bea uvědomuje hořkou skutečnost. Čekají ji ty nejhorší prázdniny v životě!
.
.
.
Nebo ne?

čtvrtek 5. srpna 2021

Bea - sneak peek

Protože se blíží vydání mé čtvrté knížky Bea, mám dnes pro vás, co mě nesledujete na Facebooku ani na Instagramu, malou ukázku obálky a textu ;-) Z.


„Beo, vstávej,“ strčil Michal hlavu k nám do stanu.
„Hmmm,“ zabořila jsem obličej do spacáku.
Zatahal mě za nohu: „No tak. Všichni už se chystají.“
„Dej mi pokoj,“ zabručela jsem.
„Jestli nevylezeš, tak přísahám, že tě vytáhnu a hodím do řeky.“
Rozlepila jsem oči a zpražila ho pohledem: „Panebože ty jsi otravnej!“
Vyhrabala jsem z batohu miniaturní kosmetickou taštičku a tři stejně miniaturní kousky oblečení a v tričku na spaní zamířila do umývárny. Neušlo mi, jak se po sobě Katka s Vláďou významně podívali, když jsem je míjela. Ušklíbla jsem se. Ti dva by se měli dát dohromady. Mohli by mě nenávidět hezky spolu.
Ačkoliv jsem v umývárně nestrávila ani deset minut, když jsem z ní vycházela s vyčištěnými zuby, vyčesaným culíkem, natřená opalovacím krémem a převlečená do bikin a trička na ramínka, jeden klučičí stan už byl složený a zavřený v plastovém barelu. Do dalšího, navlas stejného barelu jsem uložila svůj batoh a smotaný spacák.
„Na,“ objevil se vedle mě najednou Michal a podával mi rohlík s paštikou a tatranku. „Budeš to potřebovat.“
„Děkuju,“ nezkoumala jsem, odkud se snídaně objevila, a zakousla jsem se do bílého pečiva.
„To ti koupil Michal,“ informovala mě pohotově Iris, když jsem s rohlíkem v jedné ruce obcházela stan, a druhou rukou vytahovala kolíky ze země.
Povytáhla jsem na ni obočí.
„Měl strach, aby ještě něco měli, až se vzbudíš,“ pokračovala, jako bych se jí na něco ptala. „On je vždycky tak hodný. Pokaždé se o ostatní stará.“
„Tak zítra zaspi a taky od něj budeš mít snídani,“ poradila jsem jí.
Myslela jsem si, že po tom posledním fiasku už máme vzdychání nad tím, jak je Michal úžasný, za sebou, ale očividně jsem se pletla. Stan jsme naštěstí zvládly sbalit bez dalších poznámek. Já jsem tedy víc zavazela, než pomáhala, ale pořád byla naděje, že se to během následujících dní ještě naučím.
Když jsme spouštěli loď na vodu, otočila jsem se na Michala: „Kolik dlužím za snídani?“
„Prosím tě, to nech plavat,“ mávl rukou a vzápětí se zasmál nad výběrem svých slov.
„Tak zítra kupuju snídani já, jo?“ opatrně jsem se nalodila.
„Jestli už budeš vzhůru,“ podotkl Michal a bez jakýchkoliv obtíží ke mně přistoupil. „Nerad bych zůstal o hladu.“
„Ts! Budeš mít naservírovanou snídani dřív, než rozlepíš oči.“
„Vsadíme se?“ zasmál se a pádlem nás odstrčil od břehu.
Mrkla jsem přes rameno: „Klidně.“
„Jen abys nelitovala,“ zajiskřily mu oči.
„Bojíš se?“ pousmála jsem se sebevědomě.
„Tebe určitě,“ nenechal se rozhodit. „A koukej dopředu.“
Otočila jsem se po směru jízdy a zabrala pádlem, abychom se konečně pohnuli. Vláďa, Maťo a Jirka se za námi právě skládali do raftu a další dvě kánoe před námi ujely sotva pár metrů. Stačilo jen několikrát zabrat a snadno jsme je dohonili. Zpomalili jsme u břehu, kde nebyl proud tak silný, a počkali, až nás dojede i raft. Potom jsme se konečně pustili po řece, která k nám v ranním slunci vysílala stříbřité odlesky.
„Tak o co?“ vrátila jsem se k tématu.
Za mnou bylo chvíli ticho, ale za jízdy už jsem si netroufala otočit se, abych se na svého kormidelníka podívala.
„O večeři,“ ozvalo se nakonec přes bublání vody. „Když už nebudu mít snídani.“
„Ty budeš mít snídani. Což mě přivádí k tomu, co vyhraju já.“
„V tom případě na tu večeři pozvu já tebe.“
Pousmála jsem se. Takže tak či tak spolu půjdeme na večeři. Zajímavá sázka…

úterý 1. června 2021

Půl roku

Pozn.: Nezapomeňte, že všechny moje povídky najdete také na Wattpadu (RysavaZuzana). Omlouvám se za chaotické formátování. Blogger se mnou nějak odmítá spolupracovat... Z.

Půl roku. 
Půl roku na to, abych obdivovala růže, které právě vykvetly před domem. Půl roku, abych přečetla všechny knihy a podívala se na všechny filmy, které mě zajímají. Abych ochutnala všechna jídla, na která jsem si doteď netroufla, a abych si znovu užila ta, která už jsem si zamilovala. Abych si oblékla všechny ty šaty, které jsem si šetřila na zvláštní příležitost. Abych zašla do divadla, do muzea nebo třeba na hudební festival. Abych ještě procestovala alespoň malý kousek světa a poznala co nejvíce míst. Abych se znovu podívala k moři i na hory. Půl roku, abych byla co nejvíc doma se svou rodinou a přáteli. Abych jim stihla říct všechno, co jsem jim v životě říct chtěla, a abych jim řekla i to, co bych jim nejraději neříkala. Půl roku na to, aby se s tím vyrovnali. Půl roku na to, abych se s tím vyrovnala já.
„Půl roku,“ zněla odpověď doktora na moji otázku: „Jak dlouho?“
Svým zažívacím potížím jsem nevěnovala příliš pozornosti. Připisovala jsem je stresu a nepravidelnému stravování. Teprve když se k nim přidaly bolesti, které se den za dnem stupňovaly, až mě nakonec budily ze spaní, jsem chtě nechtě absolvovala vyšetření.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že slova „maligní“ a „terminální stádium“ uslyším někde jinde, než v seriálu z lékařského prostředí, který jsem roky pravidelně sledovala. Díky tomu jsem taky okamžitě věděla, co taková diagnóza znamená.
Z nemocnice jsem vyšla duchem nepřítomná. Minula jsem parkoviště a zapomněla, že jsem sem přijela autem. Automaticky jsem kladla jednu nohu před druhou a příliš nevnímala, kam vlastně jdu. Nevšímala jsem si běžců, kteří mě míjeli, ani maminek s kočárky, které se mi s podrážděným výrazem vyhýbaly, když jsem jim neuhnula z cesty. Neviděla jsem silnice zaplněné odpolední dopravní špičkou, parky, v nichž si hrály děti, ani ulice lemované zahrádkami kaváren. V hlavě mi zněla jen dvě slova.
Půl roku.
Hlavou mi blesklo, že můj oblíbený nekonečný seriál zřejmě už nedokoukám. A potom mi došlo, co dalšího už nestihnu.  Nedostuduju školu. Nenajdu si práci svých snů. Nezjistím, jestli můj bráška a jeho novomanželka budou mít děti. Já sama se nikdy nevdám a nebudu mít děti!
Nebudu pozorovat, jak se střídají roční období. Jak listí na stromech zlátne a červená, než ho větve setřesou. Neuvidím, jak se sníh na louce za babiččiným domem třpytí v zimním slunci. Za domem mojí devadesátileté babičky, která mě pravděpodobně přežije. Babičky, která mi vždycky říkala, že jsem ten nejveselejší, nejoptimističtější člověk na světe.
Ukázalo se, že i optimismus má svoji záruční lhůtu. A ta v mém případě právě vypršela…
Ale možná by nemusela!
Ještě to přece nemusím vzdávat! Půl roku je dlouhá doba. Můžu vyzkoušet nějakou alternativní léčbu. Existuje přece spousta lidí, kterým pomohla. Můžu změnit svůj životní styl. Vyhledat jiného doktora. Třeba i v zahraničí. Nebo se třeba najde nový způsob léčby. Vždyť věda jde tak rychle kupředu! Nebo se třeba stane něco neočekávaného. Třeba se moje tělo zvládne ubránit samo. Zázraky se přece dějí každý den. Stačí na ně věřit. Stačí se rozhlédnout okolo.
Skrz mlhu, která obestírala moji mysl, prorazilo ostré zatroubení. Prudce jsem se ohlédla, ale už bylo pozdě cokoliv udělat. Ucítila jsem náraz a moje nemocné tělo přeletělo přes kapotu bezvýsledně brzdícího auta. Dopad na rozpálený beton znamenal zastavení se v tom nenadálém chaosu.
Stačila jen malá chvilička a do oblečení se mi okamžitě začalo vsakovat cosi teplého a lepkavého a v nose i v ústech jsem ucítila zvláštní pachuť.
Ztěžka jsem otevřela oči.
Půl minuty.
Půl minuty na to, abych se zadívala na blankytně modré nebe. Abych si ještě jednou uvědomila, jak mě sluníčko hřeje na tvářích. Půl minuty, abych se oprostila od křiku, pachu spáleniny a benzínu. Abych nevnímala bolest, která tříštila moje tělo na tisíce kousků. Půl minuty, abych ještě žila.
Abych si všimla sakur, které kvetou na opačném konci ulice. Motýla, který mi proletěl nad hlavou. Hudby, která se ozývala kdoví odkud. Půl minuty na to, abych obdivovala maličkosti každodenního života. Půl minuty, abych byla vděčná za to, co všechno mi můj život dal. Půl minuty, abych optimisticky nepřestávala věřit na zázraky. Půl minuty, abych… abych…

neděle 31. ledna 2021

Wattpad

Jak nadpis napovídá, nově mě kromě blogu najdete také na Wattpadu pod jménem RysavaZuzana nebo prostě klikněte TADY. Zatím na Wattpad přidávám svoje starší příběhy, ale časem přibydou i zbrusu nové. Pokud Wattpad nepoužíváte, nemusíte se bát, že o něco přijdete. Všechny moje příběhy (nebo alespoň ty, co nemají knižní podobu :-) ) najdete i nadále tady. Pokud Wattpad používáte, tak budu ráda, když se přidáte mezi moje sledující, nebo mě doporučíte svým kamarádům. Případně mi můžete napsat, koho bych rozhodně měla sledovat já. Budu ráda za tipy na zajímavé příběhy. I třeba přímo vaše :-)
Z.
Foto vlevo nahoře: IG @noname_knihomol
Foto vpravo dole: IG @book_loverka_