Poznámka: Po delší době jsem zpět s novou povídkou. Tentokrát jsem se inspirovala svou oblíbenou televizní show Star dance :-)
Hezké čtení! Z.
Valčík
Zapnula
jsem si svoje prošlapané taneční boty a pozdravila se s kameramanem a
režisérem.
„Tak
co, Klárko, kdo myslíš, že to bude letos?“ zamrkal na mě ten první z nich.
„Necháme
se překvapit,“ usmívala jsem se sebevědomě.
Oni
dva už samozřejmě věděli, jakou celebritu jsem dostala přidělenou do další řady
taneční soutěže Hvězdy na parketu. A právě proto jsme se dnes všichni sešli ve
filmovém studiu na několik měsíců proměněném ve studio taneční. Aby natočili
moji reakci, až mi bude ten, koho se v daném časovém intervalu budu snažit
naučit tančit, představen. Podle jejich potutelných úsměvů jsem očekávala
někoho, kdo bude dřevo.
Byla
to už moje třetí řada v téhle show. V první jsem tancovala se
seriálovým hercem a dotáhli jsme to až na třetí místo. Na někoho, kdo si dřív
k latině ani standardu nepřičichl, byl neuvěřitelně talentovaný. Loni jsem
dostala přiděleného televizního kuchaře. Ten byl o něco tvrdší oříšek. Vypadli
jsme sice už ve čtvrtém kole, ale humorem jsme si naprosto dokonale seděli. A jeho
tendence nosit na tréninky svoje kulinářské výtvory mě málem stála moji
vydřenou figuru. Ačkoliv se z nás stali opravdoví přátelé, byla jsem si
jistá, že co se týče tance, nikdo horší už mě potkat nemůže. Takže jsem
z dnešního setkání neměla ani nejmenší obavy.
„Tak
jdeme na to,“ pokývnul na mě Standa, náš kameraman, a světýlko na kameře se
rozsvítilo.
Do
místnosti vstoupil vysoký, štíhlý muž a já jsem strnula. To, čeho jsem se už
v první řadě obávala, se naplnilo. Moje celebrita mě při vstupu do studia
nevyděsila tím, že bych ji odhadla na taneční dřevo. Netušila jsem, jak se bude
umět pohybovat. Já jsem totiž vůbec netušila, kdo to je!
„Děkuju,“
s profesionálním úsměvem jsem převzala rudou růži na dlouhém stonku,
kterou mi přinesl, zatímco mi to v hlavě šrotovalo.
Zpěvák
kapely, kterou neposlouchám? Herec ze seriálu, který nesleduju? Moderátor
pořadu, na který se nedívám? Byla jsem totálně mimo.
„Klára
Baroňová, těší mě,“ snaživě jsem k němu napřáhla pravici.
„Pavel
Rubecký,“ pevně mi stiskl ruku a mně zasvítily oči, protože to jméno jsem
znala.
Bylo
napsáno na hřbetech hned dvou detektivek na polici mé malé knihovničky.
Spisovatel! A rázem mi docvaklo taky to pošklebování Standy i režiséra. Pavel
Rubecký byl kromě autorství úžasných detektivek slavný také svou nechutí
k novinářům, autogramiádám, setkáním s fanoušky a jakékoliv publicitě
vůbec. Co ho tedy proboha vedlo k tomu, aby se nechal zlanařit do soutěže,
v níž bude každý týden v přímém přenosu v televizi? Peníze asi
těžko. Byl nejprodávanějším českým autorem. Třeba mi svou motivaci prozradí na
některém z tréninků. Až se lépe poznáme a až na nás nebudou mířit kamery.
„Jestli
můžu, ráda bych navrhla tykání,“ usmála jsem se na něj a ani ve snu by mě
nenapadlo, že by to mohl odmítnout. Jenomže přesně to udělal.
„Raději
ne.“
Zamrkala
jsem a režisér v odpovědi na kameramanův zmatený pohled zamumlal: „To
vystřihneme.“
„Ehm,
dobře,“ položila jsem růži na jedno z křesílek po obvodu tanečního
parketu, abych měla záminku alespoň na chvíli se od něj odvrátit.
Zhluboka
jsem se nadechla, abych našla ztracenou rovnováhu: „Co si vyzkoušet pár kroků?
Máte nějaké zkušenosti s tancem?“
„Počítají
se taneční na střední škole?“ zeptal se tónem, ze kterého jsem nedokázala
vyčíst, jestli vtipkuje nebo to myslí vážně.
„Spíš
ne,“ opáčila jsem. Moc dobře jsem si pamatovala svoje taneční. V té době
jsem za sebou měla desítky soutěží a šlapání zelí se spolužáky mě neskutečně
ubíjelo.
„V
tom případě nemám,“ pousmál se.
„Začneme
valčíkem. To bude náš první soutěžní tanec,“ přistoupila jsem k němu,
vzala ho za ruce a zvedla mu je do správné pozice. Poté jsem se ho jednou rukou
zachytila a druhou mu zlehka položila na paži.
„Loket
výš,“ ukázala jsem bradou.
„To
není moc pohodlné,“ poznamenal.
„Tanec
nemá být pohodlný,“ ušklíbla jsem se.
Věděla
jsem, že to byla jen a jen jeho volba, s kým se chce přátelit a s kým
ne, ale to, že odmítl moji nabídku na tykání, mě stejně smrtelně urazilo.
Obzvlášť před kamerou. Ale jestli si chce hrát na odtažitého, tak fajn. Třeba
vypadneme hned v prvním vyřazovacím kole a už ho nikdy neuvidím. Až na to,
že to by moje soutěživá povaha nesla ještě hůř než to drobné ponížení, kterému
mě před chvílí vystavil.
S neuvadajícím
úsměvem jsem mu ukázala základní krok a za přítomnosti kamery jsme několikrát obkroužili
parket, dokud nám režisér neoznámil, že už mají dost natočeného materiálu.
„Příště
vás přijdeme natočit až týden před prvním přímým přenosem.“
„Jako
vždy,“ přikývla jsem.
Měla
jsem zhruba měsíc na to, abych z pana strnulého spisovatele vykřesala
alespoň trošku vášně.
Počkala
jsem, až se kameraman s režisérem vypaří, a přitočila jsem se k přezouvajícímu
se Pavlovi.
„Trénovat
začneme pozítří. Musíme se domluvit, na které dny si zamluvíme studio. Chtělo
by to alespoň třikrát týdně dvě hodiny. Vezmi…měte si taneční boty, co jste
dostal od produkce a něco pohodlného na oblečení.“
„Myslel
jsem, že tanec nemá být pohodlný,“ zvedl ke mně oči od zavazování tkaniček.
„První
lekci jste úspěšně zvládl,“ s úsměvem jsem pohodila hlavou a odkráčela do
šatny.
Věř
mi, že následující měsíc pro tebe bude všechno, jen ne pohodlný!
„Stranou,
zpátky, otoč a stop. Ne!“ rozhodila jsem rukama, „Jestli tady neudržíte
rovnováhu, spadneme oba.“
Frustrovaně
jsem se napila z láhve s vodou od jednoho ze sponzorů pořadu.
„Kláro,
nepřeháníte to trochu? Včera jsem viděl trénink Petry a Lubomíra a jejich
choreografie není ani z poloviny tak náročná jako ta naše.“
„Lubomír
je šedesátiletý hokejista,“ podívala jsem se na něj nevěřícně.
„A
já jsem třicetiletý spisovatel,“ pokrčil rameny, „Co to s tím má
společného?“
„To,
že vy máte na rozdíl od něj talent,“ vymáčkla jsem ze sebe, ač nerada.
I
přes hodiny, které jsme trávili dotýkáním se jeden druhého, mě k sobě ve
skutečnosti vůbec nepustil, a já jsem se cítila čím dál víc dotčená jeho
odtažitostí. Proto jsem ho ani přes jeho rychlé pokroky a neskutečnou pohybovou
paměť téměř nechválila.
„Talent?“
podivil se tedy naprosto oprávněně.
„Ano.
A já chci, aby to bylo před porotou vidět.“
„Máte
nějaké sourozence?“ zaskočil mě.
Za
dva týdny trénování jsme o sobě navzájem nezjistili žádné osobní informace. Ne,
to bych lhala. Já jsem o něm věděla všechno. Alespoň všechno, co dokáže najít
Google. Svobodný, bezdětný, občas byl spatřen s nějakou dívkou, ale nikdy
nepotvrdil, jestli byla některá z nich přítelkyně. Jednu dobu se
spekulovalo, jestli není gay, ale z těch několika týdnů, co jsem
s ním trávila čas, jsem si byla na sto procent jistá, že tomu tak není.
Svou první knihu napsal už na střední škole a od té doby posbíral několik
literárních cen. Rozsáhlý fanklub a malá rodina. Jedináček, na rozdíl ode mě.
„Tři,“
odpověděla jsem mu, nechápajíc, kam tou otázkou míří.
Pokýval
si, jako by najednou rozluštil celou moji osobnost: „To vysvětluje tu
soutěživost.“
„A
vy máte sourozence?“ založila jsem si ruce v bok. Odpověď jsem samozřejmě
znala už předem.
„Ne.“
„To
vysvětluje, proč jste tak hrozně nespolečenský.“
Lhala
bych, kdybych se tvářila, že nezávidím Soně, která tančila se známým
moderátorem, a která s ním chodila na kafíčko, smáli se spolu po tréninku
na parkovišti a dokonce se za ním byla podívat do rádia. Moje a Pavlova
komunikace se striktně omezovala jen na diskuze ohledně tréninků, hudby a
choreografií. V tom posledním jsem vládla pevnou rukou. Co se týče hudby,
nechala jsem si ale poradit. Přes všechno, co mě na něm štvalo, měl Pavel
skvělý hudební vkus a opravdu jedinečný cit na její výběr pro jednotlivé tance.
Ačkoliv
jsem čekala, že ho moje poznámka urazí, k mému překvapení se zasmál:
„Jedna jedna.“
„A
teď nám povězte, jaká je Klára trenérka?“
Nemohla
jsem uvěřit, že první přímý přenos je už za týden, a že už zase náš trénink
narušují kamery.
„Naprosto
profesionální. Přesně ví, co chce a taky, jak to ze mě vymlátit,“ odpověděl
Pavel, jako kdybych nestála asi dva metry od něj. Společný rozhovor nás čekal
až poté, co nás vyzpovídají hezky jednotlivě.
„Vymlátí?“
podivil se dramaturg.
„Ne
doslova, samozřejmě,“ podíval se na něj Pavel shovívavě.
„To
pro dnešek stačí a teď Klára,“ nerozváděl to nijak dál dramaturg.
Zatímco
jsem se usídlila na křesílku a do očí mi zasvítil reflektor, Pavel se odebral
ke stolu s občerstvením.
„Takže
jak jste si se svým partnerem sedli?“
„Řekla
bych, že velmi dobře,“ usmála jsem se. Říct, že se z nás stali přátelé, mi
tentokrát jaksi nešlo přes pusu. Nejspíš proto, že jsem nerada lhala.
„Prý
jste jediný pár, kde si partneři vykají. Zajímalo by mě proč.“
Pohled
mi utekl směrem ke cateringovému stolu, o který se Pavel právě opíral a upřeně
mě pozoroval.
„To
jste se měli zeptat v předchozím rozhovoru,“ zvesela jsem pokrčila rameny
a doufala, že mi aspoň někdo zbaští, že mi to vůbec nevadí.
Dramaturg
ale odmítal nechat tohle téma plavat, takže sotva jsme se před kamerou ocitli
oba dva, přišlo znovu na přetřes.
„Pavle,
vysvětlete nám ještě jednou to vykání. Vám snad není Klára sympatická?“
„O
to přece vůbec nejde,“ zpražil ho Pavel, „Někdy je prostě lepší udržet si
profesionální odstup.“
„Tanec
ale o odstupu zrovna moc není, co Kláro? Spíš o blízkosti, důvěře…“
„V
tanci je velmi důležitý talent, ale jenom ten samozřejmě nestačí,“ rozhodla jsem
se téma hovoru úplně otočit, „Za úspěchem stojí spousta dřiny, pilování
techniky…“
„Ale
sama jsi v jedné z předchozích řad řekla, že tanec jsou především
emoce…“
„My
máme dostatek emocí!“ zvolala jsem vesele.
Zrovna
teď ve mně bublala velmi silná emoce. Touha. Touha dramaturga praštit, že není
ochotný soustředit se v rozhovoru na něco jiného. A vzápětí taky Pavla, že
svou zarputilostí okolo vykání tohle vděčné téma vytvořil. Pevně jsem doufala, že
se ho nebudou držet i moderátoři v přímém přenosu. To bych si pak asi
vážně přála, abychom ze soutěže co nejdřív vypadli.
Když
jsem ale ve večer prvního dílu stála v zákulisí, čekala, až na nás přijde
řada, abychom se vydali na parket, a v těle mi nadšením pulzoval
adrenalin, věděla jsem, že vykání, nevykání, trapas, netrapas, v téhle
soutěži se chci udržet, jak dlouho to půjde.
„Dalším
tanečním párem je Klára Baroňová a Pavel Rubecký. Klára je už stálicí naší
soutěže. Pavel je vůbec první spisovatel, kterého jsme tu kdy měli. Ale pokud
zvládne taneční kroky kombinovat stejně dobře, jako kombinuje slova ve svých
románech, tak se rozhodně nebojím, že by se v této soutěži ztratil.“
Na
obrazovce se spustil náš medailonek. Nejdříve Pavel a něco o jeho životě, psaní
a vztahu k tanci, a poté já a moje taneční úspěchy, vyjmenované během
zpomaleného záběru na mě při několikanásobné otočce, kdy kolem mě povlávaly
třpytivé tyrkysové šaty i rozpuštěné vlasy. Následovala ukázka z našich
tréninků. Zatnula jsem zuby.
„Přesně
ví, co chce a taky, jak to ze mě vymlátit.“
Záběr
jak počítám, zatímco Pavel krokuje jednu z tanečních vazeb.
„Ne
doslova, samozřejmě.“
Smích.
„V
tanci je velmi důležitý talent, ale jenom ten samozřejmě nestačí.“
Záběr
na náš nácvik zvedačky. Moje vyjeknutí, ale Pavel mě zachytil dřív, než jsem
mohla spadnout. Další záběr, kde Pavla diriguju ohledně správné techniky a ve
chvíli, kdy se k němu otočím zády, abych mu předvedla, jak to má vypadat,
on si povzdechne a zlehka zvedne oči v sloup. To jako vážně?? Moje
vyprsknutí smíchy, když se Pavlovi zamotají nohy a málem oba vrazíme do
kameramana.
„My
máme dostatek emocí,“ pronese na závěr můj hlas ke zpomalenému záběru, kde mě
Pavel s vážnýma očima hypnotizuje pohledem při jedné z otoček.
Překvapeně
jsem se podívala na toho chladného muže, čekajícího ve fraku vedle mě, až nás
vyzvou na parket. Někdo ve střižně by zasloužil přidáno. Podle toho, co jsem
právě viděla, jsem měla dojem, že jsem asi celý měsíc chodila na naprosto jiné
tréninky. V medailonku vypadaly naše hodiny ve studiu tak zábavně a lehce!
Jakmile se dostanu domů, rozhodně si pustím záznam z dnešního večera,
abych viděla, jak budeme působit na parketu. Alespoň na pohled. Jak se budeme
cítit, zjistíme už za pár vteřin.
„Valčík
nám zatančí Klára Baroňová a Pavel Rubecký!“
Pavel
mi beze slova nastavil rámě a já jsem se ho poslušně zachytila. Říkala jsem si,
že ho třeba nervozita prvního přímého přenosu rozpovídá. Ze zkušenosti jsem
věděla, jak takové společné zážitky dokážou tanečníky sblížit. A překvapení!
Nestalo se tak. Šum zákulisí ani oslnivá scéna s ním absolutně nehnuly.
V rohu
parketu jsme se postavili do začáteční pózy a potom už jsem se nechala unášet
jemnými tóny hudby v Pavlově pevném sevření. Možná až moc pevném. To nám
porota určitě vyčte.
Náročná
zvedačka si vysloužila od diváků spontánní potlesk a než jsem se nadála, byl
náš valčík u konce.
„Jsem
velká fanynka vašich knih. Vždycky jste mi připadal stejně charismatický jako
vaši hlavní hrdinové a upřímně jsem se trošku obávala, abyste mi ten dojem
nezkazil. A ono to bylo přesně naopak! Jste skvělý tanečník a já se moc těším,
co nám v dalších kolech předvedete,“ rozplývala se první z porotkyň.
„Musím
se Štěpánkou naprosto souhlasit,“ přidala se druhá, „Na někoho, kdo
s tancem začal před měsícem, máte opravdu obdivuhodnou techniku a cítila
jsem tam i ty emoce, o kterých jste mluvili v medailonku.“
Tak
znovu. To jako vážně?? Nevěřila jsem svým uším.
„Já
bych jako vždy ještě rád vyzdvihl Klářinu choreografii. Pavle, buďte rád, že
máte za partnerku tak fenomenální choreografku,“ vzpomněl si alespoň jeden
z porotců na to, že na parketu netančil Pavel sám.
„To
samozřejmě jsem,“ usmál se Pavel a zlehka mi prsty přejel po bedrech, jako by
mě rád chytil okolo pasu. Pak si to ale zřejmě uvědomil a ruku rychle stáhl.
„A
my jsme rádi, že vás tady oba máme,“ pokynul nám moderátor a zatímco jsme
odcházeli na balkón za ostatními, pokračoval, „Víte, jak slavné hollywoodské
páry dostávají společné jméno? Třeba Brad a Angelina bývají označováni jako
Brangelina. Tak jsem si trochu pohrával se jmény Kláry a Pavla a z nich by
nám vyšla Pára. No, tak doufejme, že dostanou od poroty vysoké známky, aby se
nám ze soutěže nevypařili jako pára nad hrncem.“
Jeho
obavy byly naprosto zbytečné.
„Osm,“
zvedla první porotkyně své číslo.
Obočí
mi překvapeně poskočilo. Byl to teprve první večer. Hodně brzy na tak vysoké
známky. A upřímně jsem musela přiznat, že jsme si je ani nezasloužili. Ještě
bylo hodně co pilovat.
„Osm,“
přidala se druhá z nich a usmála se směrem k nám.
No,
tak v prvním kole bychom nevypadli, ani kdybych chtěla. Podle toho
koketního úsměvu nebylo těžké odhadnout, proč ta vysoká čísla. Porotkyně byly
k mému údivu z Pavla celé pryč.
Však
taky poté, co jsme na konci večera skončili v čele výsledkové tabulky, a
reflektory na scéně zhasly, k nám ihned obě přicupitaly, aby nám
pogratulovaly.
Potutelně
jsem se usmála, když se k nim Pavel choval stejně odměřeně jako ke mně.
Aspoň jsem věděla, že to není mnou. Já jsem ovšem měla alespoň tolik sebeúcty,
abych se před ním snaživě nenatřásala. Raději jsem se klidila do šatny, abych
tomu tokání nemusela přihlížet.
Šaty
s peřím, které jsem opatrně vrátila kostymérce, jsem vyměnila za rifle a
tričko, a taneční boty za barevné tenisky. Těšila jsem se, až si umyju vlasy,
protože lokýnky mi držely díky silné vrstvě laku a třpytky mi opadávaly na
ramena a holou šíji. Nemusela jsem se trápit tím, že jsem se s Pavlem
nerozloučila, protože jsem na něj vzápětí narazila u východu ze studia.
„Hezký
zbytek večera,“ usmála jsem se rozpačitě, „Uvidíme se zítra v jednu.“
„Kláro!“
zavolal na mě, než jsem stihla zmizet za rohem.
Zvědavě
jsem se otočila.
„Nechcete
svézt?“ překvapil mě.
„Ne,
děkuju. Mám to celkem daleko,“ už jsem se zase otáčela k odchodu. Nechtěla
jsem ho zdržovat, plýtvat mu benzínem a přiznejme si to, ani jsem po náročném
večeru neměla náladu na nucený small talk.
„Tím
spíš,“ trval na svém, „Neměla byste se takhle v noci toulat sama po
Praze.“
„Tak
dobře,“ svolila jsem nakonec, než abych se s ním dál dohadovala. Aspoň
budu dřív ve sprše.
Tmavé
auto na jednom z parkovacích míst u studia zablikalo a Pavel mi otevřel
dveře spolujezdce.
„Děkuju,“
vklouzla jsem dovnitř a zabořila se do kožené sedačky.
Počkala
jsem, až obešel auto a sednul si za volant, a dodala: „A děkuju za odvoz. To
jste vážně nemusel.“
„Ale
musel,“ nastartoval a hladce vycouval z parkovacího místa, „S kým bych
tančil, kdyby se vám něco stalo?“
Pousmála
jsem se: „Jistě by vám našli nějakou jinou tanečnici.“
„Já
bych jinou nechtěl,“ zkontroloval provoz a vjel na silnici.
Krátce
po mně mrknul a v odpovědi na moje překvapeně zdvižené obočí dodal: „Už
jsem si na vás zvyknul.“
No
to je tedy kompliment! Povzdechla jsem si.
Nemohla
jsem se ubránit otázce, která ve mně hlodala už od našeho prvního setkání:
„Proč jste do toho vůbec šel? Co vás přimělo vzít nabídku na účinkování
v téhle soutěži?“
„Ani
ne tak co, jako spíš kdo,“ zastavil na červené a podíval se na mě, „Podle Magdy
je to skvělá příležitost, jak ukázat lidem svoji lidskou tvář. Píše se o mně
kde co. I když o kom ne?“
„Podle
Magdy?“ neudržela jsem svoji zvědavost na uzdě.
Že
by přítelkyně? Nikdy se o žádné nezmínil. Na druhou stranu, s čím se mi
taky svěřoval, že? Veškeré informace o něm jsem získala díky brouzdání na
internetu.
„Moje
nová PR manažerka. Mladá a aktivní. Možná až moc…“
Jestlipak
je z něj stejně na větvi jako naše milé porotkyně.
Pavel
hodil blinkr a zatočil do vedlejší ulice. Zarazila jsem se.
„Kam
mě to vezete?“
„Domů,“
nechápavě se zamračil.
„Neřekla
jsem vám, kde bydlím.“
Jeho
galantnost s odvozem mě tak zaskočila, že mě vůbec nenapadlo dát mu
instrukce, kam jet.
„Na
generálce jste se o tom bavila se Soňou,“ pokrčil rameny.
Měl
pravdu. Skutečně jsme si se Soňou povídaly, jak blízko od sebe bydlíme. Ale
Pavel v tu chvíli seděl v rohu se svým všudypřítomným notebookem a
zdálo se, že zatímco všemi deseti svižně ťuká do klávesnice, okolní svět
nevnímá.
„Aha,“
přikývla jsem a zavládlo ticho, které se mezi námi úspěšně drželo, dokud jsme
nevjeli do mé ulice.
Ten
jeho zvláštní chlad jako by svazoval jazyk i mně. Jakmile jsme nebyli na
tanečním sále, najednou jsem nevěděla, jak se k němu chovat, co si můžu
dovolit.
„Který
dům?“ prolomil konečně to mlčení.
„Ten
druhý napravo,“ ukázala jsem a rozepnula si bezpečnostní pás, abych se po
zastavení dál nezdržovala.
Pavel
zaparkoval před vchodem a prohlédl si dům s typickými muškáty za okny.
„Kdybych
věděl, do čeho jdu, asi bych si to líp rozmyslel,“ pronesl a vzhledem
k tomu, že se mezitím moje mysl rozutekla všemi možnými směry, chvíli mi
trvalo, než mi došlo, že už zase mluví o své účasti v soutěži.
„Takže
už toho začínáte litovat?“ pousmála jsem se. Většinou soutěžící začali naříkat
až tak po třetím kole, kdy už jim z nepřetržitých tréninků a biflování
choreografií docházely síly.
Vážně
se mi podíval do očí: „Ne. To rozhodně ne.“
Polkla
jsem a po vteřině uhnula pohledem.
„No,
měla bych jít.“
Pavel
přikývnul, aniž by se na mě znovu podíval: „Dobrou noc, Kláro.“
„Dobrou
noc,“ vystoupila jsem z auta a teprve když jsem za sebou zabouchla domovní
dveře, jeho motor se znovu probudil k životu.
Ve
výtahu jsem se zahleděla do zrcadla. K civilnímu oblečení vypadal můj
televizní make-up poněkud přehnaně. Zkoumavě jsem přivřela oči. Co to
s ním sakra je? Proč nemůžeme být normální přátelé jako všechny ostatní
páry?
Výtah
s cuknutím zastavil a já jsem zakroutila hlavou, až se lokny mých vlasů
rozhoupaly. Otočila jsem se zády k zrcadlu a silou strčila do dveří
výtahu, abych ze sebe už konečně mohla smýt pozůstatky dnešního večera.
Cha-cha
„Dělám
to správně?“ podíval se na mě Pavel, když jsem překvapivě mlčela a
nekritizovala jeho držení těla ani nášlapy.
Naklonila
jsem hlavu. Ne, rozhodně to nedělal správně. Přesto jsem se nedokázala donutit
říct mu, že by měl víc zapojit boky. Ačkoliv by to bylo technicky správně,
nemohla jsem se ubránit dojmu, že by při tanci vypadal komicky. Takhle by sice
nevyhrál soutěž v latinskoamerických tancích, ale za to vyhlížel tak nějak
mužně a… no… sexy.
„Vypadá
to dobře,“ zamumlala jsem a přistoupila k němu, abychom si vazbu
vyzkoušeli dohromady.
Pavel
mě otočil a já jsem se přitiskla zády na jeho hrudník. Přejel mi prsty po paži,
následovala další moje otočka a na závěr vazby mě efektně zaklonil. Zlehka mě
zvedl zpátky do stoje a následovala kroková pasáž. Podívala jsem se na něj zpod
řas, ale on se mi koukal kamsi přes rameno.
„Pohled
do očí,“ napomenula jsem ho a on okamžitě poslechnul.
Standard
minulý týden pro nás byl milosrdnější v tom, že nebyl tak intimní jako
latina. Bylo to pro mě něco úplně nového, tančit tělo na tělo s někým,
s kým jsem si během tréninků nevybudovala žádný vztah. Aspoň ne v tom
tradičním slova smyslu.
Vedl
mě po parketu a pevně držel můj pohled. Stejně tak pevně jako mě tiskl ke svému
tělu. Nic jsem neřekla, když se v jednom kroku spletl. Soustředila jsem se
jen na ten pocit, který mnou proudil. Protože jsem mlčela, poprvé jsme
dotančili celou choreografii až do konce.
„Žádné
námitky?“ nespouštěl ze mě oči, ani když jsme zastavili v závěrečné póze.
Čokoládové oči.
„Dnes
ne,“ zakroutila jsem hlavou.
„V
tom případě nevadí, když skončíme dřív? Potřeboval bych si něco zařídit.“
„Samozřejmě,“
přikývla jsem a Pavel mě konečně pustil ze svého objetí.
Bez
ohledu na to, jak jsem předešlé taneční partnery držela na parketu do poslední
vteřiny, s Pavlem to bylo jiné. Ta podivná atmosféra na trénincích mě
zvláštně vyčerpávala i nabíjela energií. Bylo to matoucí.
„Děkuju,“
pousmál se a začal si sbírat svoje věci.
Už
byl na odchodu, když jsem na něj křikla: „Proč nechcete, abychom si tykali?“
Ta
maličkost mě sžírala víc, než by měla.
Chvíli
si mě měřil pohledem a potom řekl: „Je to tak jednodušší.“
Nečekal
na mou reakci a zmizel ve dveřích.
Jednodušší?
Proboha v čem?
„Oči
nahoru,“ ozvalo se za mnou.
Kupodivu
to žádný tanečník nenapomínal svoji celebritu, aby se při tanci nekoukala do
země, ale Pavel rádiového moderátora Ivana, aby mi nezíral na nohy.
„Promiň,
kámo,“ zvedl Ivan se smíchem ruce v omluvném gestu a odebral se
k jedné z maskérek.
„Ty
šaty mohly být delší,“ konstatoval Pavel a kriticky přejel pohledem přes flitry
a peří mých růžových šatů.
Zatočila
jsem se před jedním z mnoha zrcadel kostymérny.
„Myslím,
že to vypadá dost dobře,“ konstatovala Soňa, která si vedle mě právě zapínala taneční
boty.
„To
je právě ten problém,“ zamračil se Pavel a následoval Ivana za maskérkou, která
ho už podruhé volala.
„Ten
po tobě docela jede, co?“ zachichotala se Soňa.
„Co
to plácáš?“ zakroutila jsem hlavou, „Já nevím, kdo tady flirtuje jako o závod.“
Soňa
se podívala na Ivana a zasmála se: „Víš, co se říká. Pes, který štěká,
nekouše.“
Doufala
jsem, že mluví pravdu, vzhledem k tomu, že během charitativního večera,
který proběhne za dva týdny, a v němž každý dostaneme jiného partnera, já
budu tančit právě s užvaněným moderátorem.
Nicméně
délku mých šatů měl potřebu okomentovat i jeden z porotců a dokonce
tvrdil, že díky tomu krásnému pohledu dostaneme bod navíc. Mnohem víc mě ale
zarazilo hodnocení zástupkyně ženské části poroty.
„Úplně
se mi tajil dech. Mezi vámi funguje taková chemie! Když tančíte, jako by celý
sál jiskřil elektrickým výbojem. Jste nádherný pár!“
Po
očku jsem mrkla, co na to Pavel. Usmíval se.
„Tak
to bylo krásné hodnocení. Snad budou i odpovídající známky,“ ujal se znovu
slova moderátor.
Náš
druhý soutěžní večer pro nás znamenal druhé místo v tabulce. Proto mě moc
nepřekvapilo, když nás moderátor poslal do bezpečí.
„A
budeme i nadále moci sledovat jiskření na parketu, protože do dalšího kola
postupuje také pár Klára Baroňová a Pavel Rubecký!“
I
když jsem se nebála, že bychom vypadli, stejně jsem se nadšeně otočila
k Pavlovi. Nakonec překvapením večera nebylo ani hodnocení poroty, ani to,
že v soutěži pokračujeme, nýbrž jeho reakce. Zlehka mi položil ruku na
bedra a políbil mě na obě tváře. Srdce mi v hrudníku udělalo kotrmelec a
zkoumavě jsem se zahleděla do těch čokoládových očí. Ty ale zůstaly stejně
nečitelné.
Tango
Myslela
jsem si, že tango pro nás bude hračka. Nevyžadovalo od Pavla žádné nakrucování.
Naopak jeho vážný výraz byl pro můj nejoblíbenější tanec naprosto ideální. Jenomže
ani den před přímým přenosem to pořád jaksi nebylo ono.
„Ostřeji.
Ostřeji!“ napomínala jsem ho snad posté.
Pavel
zopakoval poslední figuru.
Dloubla
jsem mu do zad: „Narovnat.“
„Kristepane!“
rozhodil rukama a přejel si dlaní přes obličej.
Odešel
ke stolku, na němž byly vyskládané láhve s vodou, zády ke mně jednu otevřel a
dlouze se napil. Zůstala jsem stát sama uprostřed parketu s rukama
založenýma v bok.
„Sjedeme
to ještě jednou celé od začátku,“ rozhodla jsem.
Pavel
si frustrovaně povzdechl, ale pořád se ke mně neotočil.
„Haló!“
začínala mi docházet trpělivost.
Konečně
odložil tu zatracenou vodu a podíval se na mě: „Nemůžeme aspoň na vteřinu
zvolnit?“
„Nemůžeme.
Přenos je už zítra a pořád to není dokonalé.“
„To
ani nemá být,“ popošel o krok ke mně, „Někdy se mi zdá, že si vůbec
neuvědomujete, že tohle je televizní show, ne soutěž profesionálních
tanečníků.“
„To
není důvod proto, aby náš tanec alespoň nevypadal profesionálně.“
Pak
by si televize nenajímala nás, tanečníky. Klidně mohli na parketu šaškovat jen
celebrity a pro mě za mě tančit třeba mazurku.
„K
čertu s tím, jak tanec vypadá. Lidi se chtějí u televize bavit. Nečekají
žádné vysoké umění. I pro nás by to měla být především zábava.“
Vyprskla
jsem ironickým smíchem: „Jo, s váma se člověk opravdu přímo za břicho
popadá.“
Přiblížil
se o další krok: „Možná kdybyste mě pořád jen nebuzerovala…“
„Možná
kdybyste se aspoň trochu snažil…“
„Snažil?
A co tady asi celou dobu dělám?“
„Nemyslím
v tanci,“ prskla jsem na něho, „Kdybyste se snažil být přátelštější. Ještě
jsem nezažila, aby si v téhle soutěži někdo vykal.“
„A
jsme zase u toho,“ zvedl oči v sloup.
„No
tak pardon, ale odmítnutí tykání je to nejzákladnější znamení, že se
s druhým člověkem nemám zájem přátelit.“
„Chápete
to úplně špatně,“ s úšklebkem zakroutil hlavou.
„Tak
mi vysvětlete, jak to mám chápat. Já vám do hlavy nevidím.“
„Máte
pravdu. Nevidíte. Nevíte o mně a mých důvodech, proč dělám to, co dělám, vůbec
nic.“
„Tak
mi to osvětlete,“ založila jsem si ruce na prsou.
„Proč,
když vy se stejně chcete jenom hádat?“ pokrčil rameny.
„Vidím,
že zatímco já o vás nic nevím, vy mě znáte naprosto dokonale,“ odfrkla jsem.
„To
jsem neřekl,“ odsekl.
Minutu
jsme na sebe vztekle hleděli.
Naštvaně
jsem zakroutila hlavou: „Na tohle vážně nemáme čas. Buď budeme trénovat, nebo
můžeme jít domů.“
„Fajn!“
vykročil ke mně Pavel.
K mému
naprostému překvapení mě ale nechytil do náruče pro naši začáteční pózu, ale
obloukem mě obešel, posbíral si svoje věci a vypochodoval ze studia.
Zírala
jsem za ním s otevřenou pusou. Tak tohle je vrchol!
„Problémy
v ráji?“ přimotal se ke mně v kostymérně Ivan.
„Cože?“
podívala jsem se na něj v odrazu zrcadla, před kterým jsem si
kontrolovala, jestli jsem si nerozmazala rudou rtěnku. Přímý přenos začínal za
pár minut.
„Že
jste se svým tanečním partnerem neprohodili ani slovo.“
„Ty
nás tak sleduješ?“ zasmála jsem se.
„Jeho
ne. Jen tebe,“ zamrkal na mě.
Pobaveně
jsem zatřepala hlavou: „Však mě po pár trénincích budeš mít taky plné zuby.“
„Tebe?
Nikdy!“ dušoval se.
„Jen
nech na hlavě,“ pokývala jsem.
„Ani
nevíš, jak se na ten společný týden těším,“ chytil mě a navedl mě do několika
improvizovaných tanečních kroků.
Nedokázala
jsem rozeznat, jaký tanec to měl být. Ivan nebyl ani z poloviny tak dobrý
tanečník jako Pavel, ale byl mnohem známější a lidi ho měli rádi. Tudíž se i
přes nižší známky od poroty v soutěži suverénně držel.
„Taky
se těším,“ usmála jsem se na něj, když mě po dramatickém záklonu zvednul zpátky
do stoje.
„S
dovolením,“ ozvalo se za námi chladně a než jsem stačila něco říct,
s kamenným výrazem se kolem nás prosmýknul Pavel v černé košili,
ladící s mými černo-fialovými šaty.
Doběhla
jsem ho až u vstupu do studia, kde se jednotlivé páry řadili za sebe předtím,
než nás vyvolají na parket. Stoupla jsem si vedle něj a zvedla k němu oči,
ale on se díval na obrazovku, na níž jsme v zákulisí sledovali, co se děje
v hlavním sále.
Zatímco
si ostatní páry povídaly, povzbuzovaly se a smály, my jsme mlčeli. Nechtěla
jsem před ostatními nic řešit a hlavně jsem nevěděla, co bych měla říct. A
vlastně ani, jestli se mnou chce mluvit.
Když
jsme přišli na řadu, nastavil mi rámě, aniž by mi věnoval jediný pohled.
„Pár
číslo tři: Klára Baroňová a Pavel Rubecký.“
Zachytila
jsem se ho, nasadila zářivý úsměv a vstoupila do světel reflektorů.
„Tango
nám zatančí Klára Baroňová a Pavel Rubecký!“ ozvalo se ze sálu a já jsem si
oddechla.
Snad
nikdy jsem se na televizní parket netěšila tak, jako dnes. Tančili jsme jako
poslední a s každým párem, který už měl svoje vystoupení za sebou, moje
nervozita stoupala. Věděla jsem, že nemáme natrénováno tak, jak bychom měli.
Nebo mohli, kdyby se na mě včera někdo na tréninku nevykašlal a potom se
neobtěžoval dorazit ani na generálku. Ten někdo mě navíc celý večer ignoroval,
což nemalou měrou přispělo k tomu, že jsem měla pocit, že je tohle ten
nejdelší přímý přenos v historii televizního vysílání.
Za
potlesku diváků jsme se postavili do začáteční pózy. Kapela zahrála první takt
naší skladby a Pavel odstrčil moji ruku s trochu větší razancí, než bylo
nezbytně nutné. Zamračila jsem se. Popošla jsem blíž k němu a vztáhla
k němu dlaň, ale on se prudce otočil. Zezadu jsem ho pevně objala a on mě
chytil za zápěstí. Naučeným pohybem si mě přitáhl do náruče a pohledem, ze kterého
šlehaly blesky, se mi vpil do očí. Ostrým krokem mě vedl po parketu a já jsem
proplouvala choreografií, aniž bych si uvědomovala, co přesně dělám. Nevnímala
jsem diváky, ani kameramana, který kolem nás kroužil. Byla jsem lapena v čokoládové
temnotě Pavlových očí. Vydechla jsem, když mě zvedl z parketu a několikrát
se se mnou otočil. Dolehl ke mně potlesk obecenstva. S pootevřenými rty
jsem sklouzla zpátky do jeho náruče a s posledním tónem zvedla ruce
v závěrečné póze, přičemž Pavel skončil na kolenou u mých nohou.
Publikum
propuklo v nadšený potlesk. Sálem se rozléhalo povzbudivé hvízdání a
několik lidí dokonce vstalo. Zadýchaně jsem se podívala na Pavla a zachytila
jeho spalující pohled. Podala jsem mu ruku, když se zvedal, a několikrát jsme
se uklonili divákům v sále i porotě. Tentokrát nebyla nadšená jen její
ženská část.
„Tedy!
To nejlepší na konec. Opravdu.“
„Naprosto
profesionální výkon. Kdyby vás, Pavle, přestalo bavit psaní, můžete se směle
vydat na dráhu tanečníka.“
„Úžasné!
Napětím se mi tajil dech.“
„Celé
to bylo tak skutečné. Věřila jsem vám každý pohled, každý krok. Jako byste
opravdu byli rozhádaní milenci, které to přes všechny rozdíly k sobě pořád
táhne. A nakonec muž skončí na kolenou, protože ví, že bez ní nemůže žít.“
Podle
slovního hodnocení jsem čekala, že to bodové bude hodně vysoké, ale to, co
následovalo, mi vyrazilo dech.
„Deset.“
„Deset.“
„Deset.“
Už
v tuhle chvíli jsme se bezpečně vrátili do čela tabulky, a to ještě
nehodnotil poslední porotce.
„Deset.“
Se
zavýsknutím jsem vyskočila do vzduchu a Pavel vedle mě sebou trhnul. Až teď
jsem si uvědomila, že se ještě pořád držíme za ruce.
Rumba
Týden
trénování s Ivanem pro dobročinný večer, kdy nebude žádný z párů
vypadávat, a kdy bude každý tančit s někým jiným, byl zvláštním mixem
odpočinku a velké dřiny. Nemusela jsem zvládat to neustálé psychické vypětí,
které pro mě představovalo trénování s Pavlem. S ním jsem totiž byla
jaksi pořád ve střehu. Hlídala jsem si svoje reakce a kontrolovala ty jeho. Stále
jsem nevěděla, co si k němu můžu dovolit a co od něj čekat. Na druhou
stranu byl Pavel mnohem lepší tanečník a já jsem si zvykla, že naučit ho choreografii
mě nestojí zdaleka takové úsilí, jaké jsem musela vynaložit, když jsem se
snažila vtlouct Ivanovi do hlavy a do nohou rumbu.
Nakonec
jsem se rozhodla choreografii postavit především na efektních pózách a
zvedačkách a méně na skutečných rumbových krocích. Tušila jsem, že nám to
porota vyčte, ale v tomto kole se stejně nedalo vypadnout, tak proč si
neušetřit trochu námahy. V koutku duše jsem navíc věděla, že kdyby někdy
nastala příležitost zatančit si rumbu s Pavlem, chtěla bych si svoje
nejlepší choreografické nápady schovat pro něj.
Tedy
pokud se mnou bude ještě někdy mluvit. Ani po fenomenálním čtyř desítkovém
hodnocení se mu nálada nějak viditelně nezlepšila, a přestože jsem doufala, že
během týdenního odloučení vychladne, nestalo se tak.
Na
generálce se bavil jen se Soňou, kterou vyfasoval namísto mě, a kdoví, co
vtipného ji povídal, že se neustále chichotala. Na druhou stranu já jsem se
s Ivanem taky nenudila. Možná, že nás měli hned v začátku spárovat
takto. Zamračila jsem se. Až na to, že i přes veškeré neshody bych po těch
společně strávených týdnech už Pavla za Ivana nevyměnila. Ivan byl jeden
z nejhorších tanečníků. Ale přesto jsem chápala, proč mu diváci posílali
hlasy. Měl charisma, byl vtipný a dokázal si lidi získat. Kromě Pavla, který na
něj po celou dobu, co jsme si zkoušeli náš tanec, vrhal nevraživé pohledy. Když
jsem si odběhla do zákulisí pro mikinu, abych neprochladla, odchytil mě a
poprvé za celý týden na mě promluvil.
„To
jsi udělala naschvál?“ zatarasil mi cestu.
„Cože?“
nechápavě jsem se na něj podívala.
„Tohle,“
trhl hlavou směrem ke vchodu na taneční parket.
„Produkce
rozhoduje, kdo bude s kým tančit. Ne já,“ pokrčila jsem rameny. O co mu
šlo?
„O
tom nemluvím,“ sykl Pavel.
Nedaleko
od nás jsme zaslechli hlasy. Chytil mě za ruku a odtáhl kousek stranou.
Překvapeně jsem k němu zvedla oči.
„Opravdu
musel být váš tanec tak sexy?“
Založila
jsem si ruce na prsou: „To je rumba. Ta má být sexy.“
„Ano,
ale já moc dobře vím, že choreografii stavíš ty, takže kdybys nechtěla,
nemusela by ses po něm tak plazit!“
Ohromeně
jsem na něj zírala. Ne proto, co řekl, ale proto, že jsem si náhle uvědomila
něco jiného.
„Takže
my si najednou tykáme?“ pozvedla jsem obočí.
Pavel
zatěkal očima: „Ne.“
Než
jsem stihla něco říct, vpadla mezi nás Soňa.
„Jsme
na řadě,“ bez okolků popadla Pavla za ruku a vlekla ho k tanečnímu
parketu.
Nešla
jsem se podívat na jejich tanec. Raději jsem se odevzdala do rukou maskérek a kostymérek.
Ostatně jejich quickstep uvidím v plné parádě večer.
Dobročinný
díl vynesl nečekaně vysokou sumu peněz, což jsme se s většinou účinkujících a
několika členy štábu rozhodli oslavit v nedalekém baru. Nejdříve jsem se
bála, že naše skupinka více či méně známých osobností bude budit pozornost, ale
když jsme okolo půlnoci do baru dorazili, byl téměř prázdný. Vlastně jsem měla
dojem, že se barmanka chystala zavřít, ale zřejmě v ní převládla vidina
dalšího výdělku, když viděla tolik alkoholuchtivých lidí. A nejspíš taky
poznala, kdo že to k ní přišel pít, protože na dveře diskrétně vyvěsila
tabulku s nápisem „Dnes uzavřená společnost“.
Jaké
bylo moje překvapení, když namísto z taxíku vystoupila Soňa z Pavlova
auta. A vzápětí za ní majitel drahého vozu osobně. Nálada se mi rázem o
stupínek zhoršila. Možná to bylo mnou. Možná, že Soňa byla ta pravá, kdo
z něj dokázal vykřesat trochu lidskosti. Možná, že měl opravdu tančit
s ní.
Bez
námitek jsem do sebe kopla panáka, který přede mnou přistál bůhví odkud. Díky
tomu, že jsem naposledy jedla víc než hodinu před přímým přenosem, mi téměř okamžitě
ztěžkly nohy a myšlenky se mi zlehka zamlžily. Ani jsem si nepamatovala, kdy
jsem naposledy byla opilá. Že by bylo načase si ten pocit připomenout?
„Na
náš dnešní výkon,“ podstrčil mi Ivan dalšího panáka. Snažil se mě snad opít?
Zvedla
jsem druhou skleničku a přes hlavy několika zvesela se bavících tanečníků jsem
zachytila Pavlův zamračený pohled. Jeho nesouhlasně přivřené oči mě na vteřinu
zmrazily uprostřed pohybu, ale vzápětí jsem do sebe obrátila i druhou dávku
alkoholu.
Bylo
mi fajn. Neidentifikovatelné množství ginu otupilo moje smysly a
v potemnělém baru jsem se usmívala na všechny okolo. Tedy téměř na
všechny. Mělo to ovšem i svoje úskalí. Když jsem si chtěla odskočit, málem jsem
z barové stoličky netrefila na zem.
„Hups,“
zakymácela jsem se a se smíchem se opřela Ivanovi o rameno.
Ten
se mi sice nabízel, že mě na toalety doprovodí, ale já jsem mu před obličejem
varovně zamávala ukazováčkem.
„Nene.
Hned jsem zpět.“
I
přes několik promile, které jsem teď pravděpodobně měla v krvi, jsem si
dovedla živě představit, v čem by takový doprovod spočíval. A taková já
nejsem. Obzvlášť, když jsem věděla, že Pavel sleduje každý můj krok. Přesto
jsem se tvářila, že jsem si nevšimla, že mi je cestou zpátky k baru
v patách.
Ivan
už pro mě měl nachystaný další drink.
„Opravdu
to hodláte ještě pít?“ ozvalo se za mnou.
Prudce
jsem se otočila, až mě Pavel musel jednou rukou zachytit a stabilizovat.
Podívala jsem se na jeho ruku, svírající moje rameno, a on ji ihned spustil.
„Ne.“
„Už
jsem se lekl.“
„Nenene,“
zakroutila jsem hlavou, protože si mou odpověď špatně vyložil, „Jednou jsme si
začali tykat, takže už žádné vykání.“
Pavel
se zamračil: „Pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
zhoupla jsem se na patách.
„Necháš
mě, ať tě odvezu domů.“
Podívala
jsem se na Ivana, který naši diskuzi se zájmem sledoval. Můžu tady zůstat, dál
pít a bavit se. Nebo si můžu sednout do auta s tím nejpodivněji se
chovajícím chlapem na světe.
Otočila
jsem se zpátky k Pavlovi: „Fajn.“
Zamířila
jsem rovnou ke dveřím, aniž bych se obtěžovala vzít si kabát nebo kabelku.
Pavel mě dohnal až na chodníku před barem s mými věcmi v rukou.
„Je
zima,“ nastavil mi kabát a já jsem ochotně vklouzla do rukávů a přitáhla si
teplou látku k tělu. Byla zima.
Vzala
jsem si od něj kabelku a rozhlédla se okolo.
„Za
rohem,“ ukázal Pavel a mlčky jsme se vydali daným směrem.
Pečlivě
jsem kladla jednu nohu před druhou a soustředila se na to, abych na houpajícím
se chodníku neupadla. Hlavou mi blesklo, jestli se stejně cítí naše celebrity,
když je učíme komplikované choreografie. Zachichotala jsem se. Pavel se po mně
zvědavě podíval, a i když to nijak nekomentoval, přísahala bych, že mu zacukaly
koutky.
Za
vzájemného ticha proběhlo naše naloďování do auta, i první část cesty.
„Proč?“
vzdychla jsem.
„Co
proč?“ zamračil se Pavel.
„Proč
jsi pořád takový tichý a tajemný?“ frustrovaně jsem zamručela.
Tentokrát
se Pavel skutečně zasmál: „Tajemný?“
„Nic
o tobě nevím. Vůbec nemluvíš. Unavuje mě to.“
„Co
bys chtěla vědět?“
„Proč
nemáš rád slávu?“
Samotnou
mě překvapilo, že ze mě vypadla právě tahle otázka, když jsem se ve skutečnosti
chtěla zeptat na milion jiných věcí.
„Nepíšu
proto, abych byl slavný. Píšu, protože mě to baví. Protože se mi líbí ta
představa, že někdo čte moji knížku a je napjatý, jak to dopadne.“
„Taky
jsem zvědavá, jak to dopadne,“ usmála jsem se.
Pavel
se po mně podíval, ale nic na to neřekl.
„Naštval
jsi mě,“ utrousila jsem.
Dočkala
jsem se dalšího pohledu, ale jinak Pavel zřejmě vyčkával, až to více rozvedu.
„Když
Herrietta umřela,“ dodala jsem.
Pavel
se znovu rozesmál: „Omlouvám se. To byl osud její postavy. Musela zemřít, aby
mohl příběh pokračovat.“
„Omluva
přijata,“ zavřela jsem oči.
„Nevěděl
jsem, že čteš moje knihy,“ ozvalo se vedle mě po chvíli.
„Mmhmm,“
přikývla jsem.
„Klárko,
nespi. Už jsme tady,“ ucítila jsem jemný dotek na rameni.
Zmateně
jsem otevřela oči a opravdu. Přední světla Pavlova auta osvětlovala moji ulici.
Vzdychla
jsem: „Děkuju za odvoz.“
Pavel
vystoupil z auta spolu se mnou.
„Co
to děláš?“ nechápala jsem.
„Ujišťuju
se, že se dostaneš do postele v pořádku.“
Byla
jsem si jistá, že kdyby byl na jeho místě Ivan, ujistil by se o tom, jestli
jsem se dostala do postele, mnohem důkladněji. Pavel mi pouze přidržel vchodové
dveře do domu, doprovodil mě po schodech a zastavil se před mým bytem.
Odemknula
jsem, vešla do malé předsíňky a váhavě se otočila.
„Můžu
ještě jednu otázku?“ opřela jsem se o zárubeň dveří.
„Jistě,“
přikývnul.
„Proč
sis se mnou nechtěl tykat?“
Vteřinu
se na mě beze slova díval, jako by zvažoval, jestli mi to má říct nebo ne.
„Tušil
jsem, že jít do téhle soutěže nebude dobrý nápad. A pak jsem tě uviděl…,“
pousmál se, „To poslední, co bych potřeboval, by byl románek s televizní
tanečnicí. Takže jsem si říkal, že bude nejlepší zachovat si určitý odstup.“
Polkla
jsem: „Co v tom případě děláš tady?“
Pokrčil
rameny: „Zachovat si od tebe odstup je těžší, než jsem si myslel.“
Chvíli
jsem si myslela, doufala jsem, že mě políbí. Ale on mi jen popřál dobrou noc a
otočil se k odchodu.
Jive
Probudila
jsem se s hlavou jako střep a jen při představě fyzicky náročného jiveu se
mi zvedal žaludek. Nicméně jako profesionálka jsem se vyhrabala z postele
a zamířila do televizních studií na trénink. Navíc mě strašně zajímalo, co se
teď bude dít. Prolomil včerejší večer ledy? Nebo se Pavel naopak ještě víc
uzavře do sebe?
„Ahoj,“
usmál se na mě, když jsem vešla do studia.
Tak
minimálně vykání bylo zřejmě nadobro zapomenuto.
„Pro
tebe,“ podal mi kelímek, z něhož se linula vůně silné kávy.
„Děkuju,“
usmála jsem se a sáhla po lákavém nápoji. Naše prsty se o sebe otřely a já jsem
zamrkala.
Usrkla
jsem z kelímku, abych měla záminku se na něj dál nedívat. V duchu
jsem nad sebou zvedla oči v sloup. Vždyť jsem se ho dotýkala
v podstatě nepřetržitě už několik týdnů, proboha!
„Jak
se cítíš?“ zeptal se opatrně.
„Jako
že mě ten trénink dnes asi zabije,“ přiznala jsem popravdě.
„Těžká
jsou rána opilcova,“ zasmál se.
„Od
spisovatele bych očekávala něco originálnějšího,“ utrousila jsem.
„A
já bych od tanečnice čekal větší výdrž,“ kontroval.
„Děkuju,
že ses o mě postaral,“ podívala jsem se mu do očí.
„Nemohl
jsem tě nechat napospas Ivanovi. Ten chlastá první ligu. Kdo ví, jak bys
skončila.“
Ten
slovní obrat mě pobavil, ale oba jsme věděli, že má pravdu. Stejně jako jsme
oba věděli, že přemíra alkoholu nebyla jediný důvod, proč mě Pavel nechtěl
nechat s Ivanem samotnou.
„Tak
konec flákání. Je čas trénovat,“ vzal mi Pavel z rukou kelímek, ze kterého
jsem sotva upila.
„To
je moje replika,“ zasmála jsem se.
K mému
nemalému překvapení jsem víc než polovinu tréninku zvládla fungovat zcela
normálně. Poté mě ale přepadnul obrovský (kocovinový) hlad. Pavel objednal
pizzu, a zatímco jsme ji jedli rukama přímo z krabice, usazení na zemi
vedle tanečního parketu, povídali jsme si. Úplně obyčejně jsme si povídali. A
poznávali se. Tak, jak jsem si to představovala hned zkraje našeho seznámení.
Krůček po krůčku jsem odkrývala to, co suchopárné údaje, vyčtené
z internetu, nedokázaly o člověku vypovědět. Ačkoliv jsme toho z nové
choreografie moc nenatrénovali, tak spokojená jsem z tréninku už dlouho
neodcházela.
Nemohla
jsem uvěřit, že už je zase sobota a já jsem opět v rukou maskérek před
přímým přenosem. Poslední týden mi utekl jako voda. Nejspíš to bylo tím, že můj
vztah s Pavlem se zásadně změnil. To ostatně bylo vidět i v sestřihu
z našich tréninků, který ukazovali před naším vstupem na parket. Většina
záběrů nás zachycovala s úsměvem na rtech a jen slepý by neviděl, jak po
sobě pořád koukáme. Ovšem to bylo všechno. Ačkoliv jsem si myslela, že se po
tom, co mi Pavel před týdnem řekl, když mě vezl domů, o něco pokusí, čekala
jsem zbytečně. I proto se mi často vracela jeho slova: „To poslední, co bych
potřeboval, by byl románek s televizní tanečnicí.“ Pokud to tak opravdu
cítil, nedalo se nic dělat.
„Jive
nám zatančí Klára Baroňová a Pavel Rubecký!“ ozvalo se ze scény a my jsme za
potlesku diváků vkročili na parket osvětlený zářivými reflektory.
Náš
jive byl hodně veselý a já jsem byla ráda, že na něj v soutěži přišla řada
až teď, kdy přesně takové byly i naše tréninky. Velmi těžko bych ho tančila
s vážným Pavlem, se kterým jsem trénovala valčík.
„Opět
skvělé,“ nešetřila porota chválou, „Úplně jiné, než všechny vaše předchozí
tance. Nemůžu se dočkat, čím nás překvapíte příště.“
„Musím
říct, že se mi trochu víc líbíte v té vážné, vášnivé poloze, než když jste
takto rozjásaní. Ale přesto to byl nádherný výkon a já vám nemám co vytknout.“
Pavel
mi stiskl prsty, za které mě zlehka držel.
„Ještě
než se dozvíme bodové hodnocení poroty, měl bych jednu otázku,“ otočil se na
nás moderátor, „Pavle o vás je známo, že se ve vašich knihách spousta lidí
najde. Sám jste přiznal, že často píšete postavy podle lidí, které znáte.
S Klárou už jste strávil nějaký čas, tak by mě zajímalo, jestli bude ve
vaší nové knize některá postava inspirována právě vaší krásnou taneční
partnerkou.“
„Zvláštní,
že vás napadla zrovna taková otázka,“ pousmál se Pavel, „Ale vlastně ano. Jedna
z mých postav je inspirovaná Klárou.“
Překvapeně
jsem se po něm podívala.
„Tak
na to budeme určitě všichni zvědaví,“ usmíval se moderátor.
Zvědaví?
To je tedy hodně slabé slovo! Umírala jsem touhou vyptat se Pavla na detaily.
Během frmolu přímého přenosu jsem k tomu ale neměla šanci. Teprve
v průběhu komerční přestávky před rozhodnutím o dalším vypadnuvším páru,
kdy si někteří nechávali poupravit make-up a jiní využili pauzy
k občerstvení, jsem ho odchytla v šatně.
„Proč
jsi mi o tom neřekl?“
Pavel
pokrčil rameny: „Nejsem zvyklý mluvit o knihách, které ještě nejsou dokončené.“
„Jaký
je její osud?“ dívala jsem se mu do očí.
„Promiň?“
zamračil se.
„Říkal
jsi, že Herriettin osud byl, že musela zemřít, aby mohl příběh pokračovat,“
popošla jsem k němu blíž, „Jaký je můj osud?“
Pavel
se usmál a já jsem si myslela, že jen zdržuje, aby mi nemusel povídat o své
knize. Jenomže potom zvedl ruku a prsty mi jemně přejel po tváři. Zadržela jsem
dech. Lehounkým dotekem putoval přes můj krk a holé rameno až po kanárkově
žlutou látku mých šatů, která těsně obepínala moje boky. Potom mě pevně obejmul
kolem pasu a přitáhl si mě k sobě o ten poslední krůček, který nás od sebe
dělil. V jeho náručí jsem se ocitla už stokrát, ale nikdy se přitom na mě
takhle nedíval.
„Tohle
je její osud,“ zašeptal a sklonil se ke mně.
Prvotní
jemný dotek rtů v nás probudil onu jiskru, na kterou porotci neustále
poukazovali. Napodobila jsem jeho pevné objetí a jednou rukou mu vjela do
vlasů, absolutně bez zájmu zachovat mu ten dokonalý styling, na kterém maskérky
před přenosem tak urputně pracovaly.
Naše
rty se pootevřely v téměř dokonalém synchronu a okolní svět pro mě přestal
existovat. Snažila jsem si do paměti vrýt každý jeho dotek ze strachu, že už se
tohle nikdy nebude opakovat. Jenomže moje mysl odmítala spolupracovat. Jako by
můj mozek veškerou svou činnost přepnul do mých smyslů. Vnímala jsem každičký
milimetr, kterým se naše těla dotýkala, ať už přímo nebo přes naše
pestrobarevné kostýmy. Vdechovala jsem jeho vůni, na kterou jsem si za ty týdny
tolik zvykla. Slyšela jsem jeho zrychlený dech, odpovídající tomu mému.
Ochutnávala jsem jeho rty a nemohla se jich nabažit. Jen moje slastně zavřené
oči viděly tmu. Ale byla to krásná tma.
Dřív,
než bych si přála, do mého opojení Pavlem vpadl nepříjemný rozhlasový hlas:
„Všichni účinkující zpátky na scénu.“
Jen
s těžkým srdcem jsem se od Pavla odtrhla a tázavě k němu zvedla oči.
Tohle bylo tedy nečekané. Díval se na mě jiskřivýma očima a na rtech mu hrál
úsměv. Když jsem viděla jeho výraz, jako na povel jsem se taky rozzářila.
Chytil
mě za ruku: „Pojď, ať nepřijdeme pozdě.“
Stoupli
jsme si na nenápadné značky, nalepené na parketu a jeden bodový reflektor
ozářil každý pár. Vyřazování začalo. Pavel měl dlaně zlehka položené na mých
bocích, a co kamery nemohly vidět, palcem jedné ruky mi po zádech jemně
přejížděl nahoru a dolů. Ten miniaturní pohyb mi vysílal záchvěvy po celém těle,
které neměly zhola nic společného s nervozitou z vypadnutí ze
soutěže.
Mohla
bych být nervózní. Podle bodového hodnocení poroty jsme skončili na druhém místě
a při snižujícím se počtu tanečních párů mohl být vyřazený už opravdu kdokoliv.
Moderátoři se po krátkém úvodu zahleděli do kartiček, na nichž měli napsány
postupující páry. Pavlovy prsty na mých bocích se napjaly. A já jsem si
uvědomila, že vůbec poprvé za celé trvání soutěže je mi to, jestli vypadneme
nebo ne, úplně jedno.
Žádné komentáře:
Okomentovat