úterý 1. června 2021

Půl roku

Pozn.: Nezapomeňte, že všechny moje povídky najdete také na Wattpadu (RysavaZuzana). Omlouvám se za chaotické formátování. Blogger se mnou nějak odmítá spolupracovat... Z.

Půl roku. 
Půl roku na to, abych obdivovala růže, které právě vykvetly před domem. Půl roku, abych přečetla všechny knihy a podívala se na všechny filmy, které mě zajímají. Abych ochutnala všechna jídla, na která jsem si doteď netroufla, a abych si znovu užila ta, která už jsem si zamilovala. Abych si oblékla všechny ty šaty, které jsem si šetřila na zvláštní příležitost. Abych zašla do divadla, do muzea nebo třeba na hudební festival. Abych ještě procestovala alespoň malý kousek světa a poznala co nejvíce míst. Abych se znovu podívala k moři i na hory. Půl roku, abych byla co nejvíc doma se svou rodinou a přáteli. Abych jim stihla říct všechno, co jsem jim v životě říct chtěla, a abych jim řekla i to, co bych jim nejraději neříkala. Půl roku na to, aby se s tím vyrovnali. Půl roku na to, abych se s tím vyrovnala já.
„Půl roku,“ zněla odpověď doktora na moji otázku: „Jak dlouho?“
Svým zažívacím potížím jsem nevěnovala příliš pozornosti. Připisovala jsem je stresu a nepravidelnému stravování. Teprve když se k nim přidaly bolesti, které se den za dnem stupňovaly, až mě nakonec budily ze spaní, jsem chtě nechtě absolvovala vyšetření.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že slova „maligní“ a „terminální stádium“ uslyším někde jinde, než v seriálu z lékařského prostředí, který jsem roky pravidelně sledovala. Díky tomu jsem taky okamžitě věděla, co taková diagnóza znamená.
Z nemocnice jsem vyšla duchem nepřítomná. Minula jsem parkoviště a zapomněla, že jsem sem přijela autem. Automaticky jsem kladla jednu nohu před druhou a příliš nevnímala, kam vlastně jdu. Nevšímala jsem si běžců, kteří mě míjeli, ani maminek s kočárky, které se mi s podrážděným výrazem vyhýbaly, když jsem jim neuhnula z cesty. Neviděla jsem silnice zaplněné odpolední dopravní špičkou, parky, v nichž si hrály děti, ani ulice lemované zahrádkami kaváren. V hlavě mi zněla jen dvě slova.
Půl roku.
Hlavou mi blesklo, že můj oblíbený nekonečný seriál zřejmě už nedokoukám. A potom mi došlo, co dalšího už nestihnu.  Nedostuduju školu. Nenajdu si práci svých snů. Nezjistím, jestli můj bráška a jeho novomanželka budou mít děti. Já sama se nikdy nevdám a nebudu mít děti!
Nebudu pozorovat, jak se střídají roční období. Jak listí na stromech zlátne a červená, než ho větve setřesou. Neuvidím, jak se sníh na louce za babiččiným domem třpytí v zimním slunci. Za domem mojí devadesátileté babičky, která mě pravděpodobně přežije. Babičky, která mi vždycky říkala, že jsem ten nejveselejší, nejoptimističtější člověk na světe.
Ukázalo se, že i optimismus má svoji záruční lhůtu. A ta v mém případě právě vypršela…
Ale možná by nemusela!
Ještě to přece nemusím vzdávat! Půl roku je dlouhá doba. Můžu vyzkoušet nějakou alternativní léčbu. Existuje přece spousta lidí, kterým pomohla. Můžu změnit svůj životní styl. Vyhledat jiného doktora. Třeba i v zahraničí. Nebo se třeba najde nový způsob léčby. Vždyť věda jde tak rychle kupředu! Nebo se třeba stane něco neočekávaného. Třeba se moje tělo zvládne ubránit samo. Zázraky se přece dějí každý den. Stačí na ně věřit. Stačí se rozhlédnout okolo.
Skrz mlhu, která obestírala moji mysl, prorazilo ostré zatroubení. Prudce jsem se ohlédla, ale už bylo pozdě cokoliv udělat. Ucítila jsem náraz a moje nemocné tělo přeletělo přes kapotu bezvýsledně brzdícího auta. Dopad na rozpálený beton znamenal zastavení se v tom nenadálém chaosu.
Stačila jen malá chvilička a do oblečení se mi okamžitě začalo vsakovat cosi teplého a lepkavého a v nose i v ústech jsem ucítila zvláštní pachuť.
Ztěžka jsem otevřela oči.
Půl minuty.
Půl minuty na to, abych se zadívala na blankytně modré nebe. Abych si ještě jednou uvědomila, jak mě sluníčko hřeje na tvářích. Půl minuty, abych se oprostila od křiku, pachu spáleniny a benzínu. Abych nevnímala bolest, která tříštila moje tělo na tisíce kousků. Půl minuty, abych ještě žila.
Abych si všimla sakur, které kvetou na opačném konci ulice. Motýla, který mi proletěl nad hlavou. Hudby, která se ozývala kdoví odkud. Půl minuty na to, abych obdivovala maličkosti každodenního života. Půl minuty, abych byla vděčná za to, co všechno mi můj život dal. Půl minuty, abych optimisticky nepřestávala věřit na zázraky. Půl minuty, abych… abych…

2 komentáře:

  1. Zuzi (odpusťte toto osobni osloveni), tak toto ma pro mě tak obrovskou hloubku...nedavno jsem ztratila milovaneho cloveka...dekuji za tuto povidku, prispevek..🙏💙 Jana

    OdpovědětVymazat