1 - Svatba

Seděla jsem na parapetu, nohy opřené o studený radiátor, a pozorovala, jak pode mnou na zahradě teta Andrea, nejlepší kamarádka mojí mámy a máma mojí nejlepší kamarádky, a její italský manžel Domenico chystají stoly pro hosty naší malé svatby.

„Zašpiníš si šaty, “ konstatovala suše Niky, zatímco si před zrcadlem upravovala vlasy.

„Zašpiníš si šaty, “ ozvalo se jako ozvěnou, ovšem mnohem vyšším, hlasitějším a vystresovanějším hlasem. To jak máma vešla do pokoje mojí nejlepší kamarádky a uviděla mě.

„Teto, ty vypadáš úžasně, “ zatrylkovala Niky a já jsem byla docela ráda, že aspoň někdo dokáže projevit dostatečné nadšení.

Samozřejmě, Niky opravdu byla nadšená. Svatbu pomáhala plánovat spolu s oběma našimi mámami a tak taky vznikl nápad na svatební dar od našich přátel tak blízkých, že byli skoro rodina. Svatba bude v jejich domě, jehož přízemí a část zahrady zabírala rodinná italská restaurace. Ale možná byla Niky taky nadšená z toho, že se mě konečně zbaví. Nápad na místo svatby jsem totiž považovala za dokonalou výmluvu, jak oddálit moje stěhování do Karlova domu. V rodině Bonelliových jsem byla vždycky vítaná a v šestičlenné domácnosti, čítající tři děti, dva rodiče a jednu babičku, se jeden člověk navíc ztratil jako nic. Takže jsem většinu času před svatbou trávila tady, pouze s malými přestávkami, kdy si mě nárokovala babička nebo táta. Přestože jsem věděla, že se chovám jako malé děcko, zarputile jsem si stála na svém, že stěhovat se přece máme až po svatbě. I když všechno, včetně mámy, už bylo nastěhované v Karlově domě. Ach jo, asi bych měla přestat říkat „Karlův dům“ a začít používat „doma“.

Ze zamyšlení mě vytrhla až teta Andrea, která nakoukla do pokoje: „Tak co? Jdeme na to?“

Máma začala teatrálně zhluboka dýchat pusou a já jsem nevěděla, jestli se mám začít smát nebo obrátit oči v sloup. Tohle vůbec nebyla ona! Nebýt její nervozity, byla by to tak pohodová svatba. Žádný boj s časem a dopravou, protože obřad bude na zahradě a ne někde na úřadě, ani s hosty, mezi kterými byli opravdu jen ti nejbližší. Z naší strany babička, mamčin brácha s manželkou a mým bratrancem a Bonelliovi. Ze strany Karla jeho bratr a jeden kamarád s rodinami a druhý kamarád jen s manželkou. No a samozřejmě já a Hynek.

Obřad naštěstí proběhl rychle. Oddávající si uvědomoval, že zbytečné vykecávání není v červenci pod odpoledním sluníčkem zrovna vhodné. A ani potřebné, vzhledem k tomu, že šlo už o druhou svatbu obou zúčastněných. A tak se za chvíli všichni ládovali dobrotami z Domenicovy kuchyně a chladili se ve stínu obrovských slunečníků.

Se skleničkou sektu jsem se usadila kousek stranou, skopla boty na jehlových podpatcích (fajn nápad na zahradu…) a hodila jsem si nohy na protější židli. V tu chvíli zavibroval můj mobil.

„Tati?“

„Ahoj, tak jak to tam zvládáte?“ zdálo se, že tátovi skutečnost, že se jeho první manželka vdává, vůbec nevadila. Vlastně zněl spíš pobaveně. No jistě, taky si myslí, že se máma musela zbláznit. I když zrovna on by ji měl chápat.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jak to nejlépe popsat?

„Obřad byl krátký, jídlo je úžasný a je vedro.“

„Haha, to je tedy report,“ smál se táta. „Tak vyřiď, že gratuluju. Třeba teď budeme jezdit na rodinné dovolené spolu.“

„Vtipný,“ ušklíbla jsem se.

„No tak, užívej si párty. Nebudu rušit pa.“

„Čau,“ odložila jsem mobil a místo něj zvedla skleničku a naráz dopila zbytek bublinek.

„Můžu ti dolít?“ ozvalo se za mnou a já jsem trochu nadskočila úlekem.

Aniž bych se na něj podívala, natáhla jsem ruku se skleničkou. Hynek mi dolil a přesunul se přede mě. Ukázal na židli, na které jsem měla natažené nohy.

„Můžu?“

Kristepane! Ty jsi mi tady teda chyběl! S okatým povzdechem jsem sundala nohy dolů. Jestli si myslíš, že když jsou z nás teď nedobrovolně sourozenci, stanou se z nás i kamarádi, tak na to zapomeň!

Hynek si taky dolil a pak se natáhl, aby si se mnou přitukl: „Na nevěstu a na ženicha.“

Mírně se na mě usmál a pak bylo ticho. Pokud čeká, že mluvit začnu já, tak to se plete. On si přisedl, tak ať se snaží, jestli chce komunikovat. Jenže ticho se prodlužovalo. I když jsem si opět připadala jako paličaté malé děcko, v duchu jsem se vztekala jako čert. Fajn!

„Ty neumíš mluvit nebo nemluvíš jen se mnou?“ prskla jsem na něj a vzápětí si uvědomila, jak strašně trapné to bylo.

„Zkoušel jsem, jak dlouho to vydržíš,“ zasmál se Hynek, čímž mě vztekl ještě víc.

„Já vím, že z toho taky nejsi nadšená, ale podívej, jak jsou šťastní. A my už jsme dospělí… víceméně… nemůžeme trucovat jako v první třídě.“

Vzdychla jsem. Věděla jsem, že měl pravdu. To samé jsem si přece říkala taky. A taky jsem si moc dobře uvědomovala, že tenhle vzdor jen zakrýval mou nejistotu z toho, co bude dál.

„Já vím, že to není žádná tragédie, ale je těžký se najednou stěhovat.“

„Neříkala jsi, že chceš na vysokou do Prahy? To myslíš, že by ses stěhovat nemusela?“

Sakra, není nějak chytrej? Samozřejmě, že jsem vždycky vykládala, že chci na vysokou do nějakého jiného města, ale realita byla trošku jiný kafe.

„Hmm…,“ vyhnula jsem se odpovědi.

Naštěstí v tu chvíli dorazila Niky: „Pojďte se vyfotit!“

Když byla takhle rozjařená, slušelo jí to snad víc než obvykle. Niky byla zvláštní mix svojí české matky a italského otce. Pleť o odstín tmavší než ta moje, dlouhé tmavé vlasy, které se jí jemně vlnily, a zeleno-hnědé oči. Ale rysy ty zdědila výhradně po Andrey, a proto si byly ty dvě nezaměnitelně podobné. Mnohem víc než já s mámou. Tím spíš, že zatímco moje máma měla modré oči a vlasy obarvené na mahagonovo, já jsem zdědila po tátovi zvláštní hnědé oči s jemným žlutým a zeleným nádechem a už několik let jsem si na vlasech, sahajících kousek pod ramena, nechávala dělat blond melír.

Po focení se začalo tančit, což byla kupodivu zábava. Hlavně díky strejdovi Domenicovi a Niky, kteří na improvizovaném parketu předváděli neuvěřitelné kreace. Když se hudba zpomalila, Domenico vyzval k tanci svou manželku Andreu a Niky si kecla na židli vedle mě. Hynek došel pro mou mámu a já jsem se v duchu modlila, aby Karla nenapadlo přijít pro mě. Instinktivně jsem se trochu přikrčila. Jako ve škole, když doufáte, že vás učitel nevyvolá.

„Tak co, Niky, neměla bys jít taky tančit?“ drcla do mě Niky.

Správně, Niky a Niky. Já a moje nejlepší kamarádka jsme se jmenovaly stejně. Vlastně ne úplně. Zatímco já jsem byla Nikola, ona Veronica. Ale odmalička nám oběma rodiče říkali Niky. Rády jsme o tom používaly svoji teorii, že jsme byly dvě poloviny jednoho celku, který vesmír nedopatřením rozdělil. Ale my jsme se našly a znovu se daly dohromady. A od té doby, co jsme se poznaly, jsme opravdu všechno dělaly spolu.

Naše mamky by ale jistě namítly, že žádný osud, ale to ony nás skamarádily. A to když nás v dětství náhodou přihlásily do stejného kroužku. Zatímco my jsme nacvičovaly gymnastické sestavy, ony si chodily do blízké kavárny popovídat, a tak z nich byly nejlepší kamarádky mnohem dřív než z nás. Taky by určitě připomenuly, jak jsme se s Niky ze začátku vůbec rády neměly, ale ony nás svým kamarádstvím a neustálým trávením času spolu tak nějak ke kamarádství donutily. Ale my víme své. Osud.

„Ale jednu věc ti teda závidím,“ pokračovala Niky, když jsem nereagovala na předchozí otázku.

„Bratra máš moc hezkého,“ uchichtla se s pohledem upřeným na Hynka ve světlé košili a tmavých kalhotách, jak mámu při tanci nesměle držel kolem pasu.

Očima jsem zabloudila ke stolu nalevo od nás, kde se Nikčini bratříčci, osmiletý Alessandro a tříletý Mateo, ládovali zmrzlinou, zapatlaní od hlavy až k patě. Mateo zachytil můj pohled, zazubil se a zamával mi lžičkou, čím švihl zrovna nabranou zmrzlinu na sněhově bílý ubrus.

Zasmála jsem se: „Vyměním za Matýska.“

„Beru,“ plácla si se mnou Niky a vstala, aby šla brášky utřít ubrouskem.

První týden v novém domově jsem prožila jako v mlze. Jako když máte důležitou zkoušku a pak si z jejího průběhu nic nepamatujete, protože váš mozek prostě ve stresu vypne. Jelikož jsem měla prázdniny, vstávala jsem obvykle, až když máma s Karlem už byli v práci. Pro případ, že bych se potkala u snídaně s Hynkem, jsem se vždycky pečlivě nalíčila a učesala ještě předtím, než jsem vylezla z pokoje. Párkrát jsme se potkali v koupelně v patře, kterou jsme teď měli napůl. Chtěl mi dát přednost, ale já jsem vždycky odmítla. Když tam byl první, já počkám. Tahle přehnaná slušnost ve mně totiž ještě víc umocňovala pocit, že jsem někdo cizí, kdo je v jejich domě jen na návštěvě.

Hynek naštěstí doma moc času netrávil a já jsem nezkoumala, co pořád dělá. Byla jsem ráda, že se můžu s novým domem v klidu sžít. Většinou jsem seděla u počítače nebo televize, nebo si četla na zahradě. Kvůli složité dopravě se mi nikam nechtělo, až mi nakonec Niky vztekle volala, že už pomalu neví, jak vypadám, a ať koukám zvednout zadek a laskavě se dopravit do centra.

Zlom nastal jeden den, kdy jsem vstala malinko dřív než obvykle. Se zíváním jsem se vykulila z postele a otevřela okno, abych pustila dovnitř trochu vzduchu, než zase bude příliš velké vedro. Ze svého pokoje jsem měla výhled na zahradu a tam jsem uviděla Hynka. V bazénu. Polonahého. Jak dělal dlouhá tempa a svaly na zádech a rukou se mu napínaly… Zastavila jsem se v půlce zívnutí. Niky měla pravdu. Je moc hezký. Je to tvůj bratr, zakřičel můj vnitřní hlas. Ne, není! Ale bydlíte spolu! Ale je vážně hezký… Možná až moc. Není to vůbec můj typ! Mám Tomáše. Jasně! Mám přece Tomáše, který teď sice někde v Čechách sjíždí vodu, ale už brzy bude zpátky. Tomáše, moji už téměř roční lásku. A ten je přesně můj typ!

Musela jsem se usmát. Už jsem se na něj vážně těšila. S lehkou hlavou jsem hopskala dolů po schodech, abych si dala něco dobrého k snídani, když jsem se srazila s ještě mokrým Hynkem.

„Promiň,“ zadrmolil a oči mu rychle sjely z mého obličeje až k bosým nohám a zase zpět.

Jako první mě napadlo, že jsem se zapomněla namalovat. Ale vzápětí mi došlo, že ho asi spíš překvapil můj outfit. V tomhle vedru jsem totiž spávala v lehké noční košilce na ramínka, která byla více ušitá z krajky než z látky.

„Nevěděla jsem, že jsi tady,“ zalhala jsem, „Měla bych se obléct.“

Potlačovala jsem touhu zakrýt se rukama a vyběhnout zpátky do poschodí.

„V pohodě,“ řekl Hynek, ale viděla jsem, jakou snahu vynakládá, aby jeho pohled zůstal přišpendlený na mém obličeji. „Jsi tady doma, choď si oblečená, jak je ti to pohodlné.“

To je vlastně fakt, napadlo mě. Jsem tady doma. Copak jsem doma, myslím tím u nás doma, v bytě, kde jsme bydlely s mamkou, chodila pořád nalíčená a hezky oblečená? Vzpomněla jsem si na zimní víkendy, které jsme trávily u televize ve starých teplácích. No, jestli to tady chci začít považovat za domov, měla bych se tak začít chovat, ne?

S úsměvem jsem pokrčila rameny, vyhnula se mu a seběhla poslední schody do kuchyně. Nachystala jsem si velkou snídaní a usadila se s ní na zemi v obýváku před televizí. Bosá. Nenalíčená. V noční košili.