Příběhy
obvykle svatbou končí. No, proč nebýt originální a svatbou nezačít? I když bych
možná měla začít dřív. Před dvěma lety, kdy proběhlo ono osudové seznámení se
zámožným Karlem. Nebo ještě dřív? Před osmnácti lety, kdy se jedno kamarádské
posezení mých rodičů trochu zvrtlo a za osm měsíců a tři týdny jsem se narodila
já?
Ano,
moji rodiče se přede mnou nikdy nesnažili ututlat, že ačkoliv byli skvělí
kamarádi, jejich manželství by nevzniklo nebýt mě. A tehdejší doby, a z ní
vyplývajícího postoje mých prarodičů, kteří by nedovolili, aby naši vychovávali
nemanželskou dceru. Nebylo proto žádným překvapením, že se jednoho dne stalo
to, co se prostě stát muselo. Jednomu z rodičů už nestačilo jen přátelské
manželství a zamiloval se. V mém příběhu byl oním zamilovaným hrdinou
táta. Já bych řekla, že jsem rozvodem rodičů nijak netrpěla a ani neměl vliv na
moje navazování vztahů. Zřejmě proto, že mě rodiče úspěšně přesvědčovali, že
svého manželství vůbec nelitují, protože díky němu mají mě (i když já bych spíš
řekla, že díky láhvi vypitého rumu). Ale psycholog, ke kterému mě po rozvodu chtěla
vypravit babička (zřejmě pod vlivem některého právě vysílaného amerického
seriálu) by byl jistě jiného názoru.
Já
jsem to spíš vnímala tak, že se s tátovou novou manželkou Renčou a jejich
dvojčaty, mými nevlastními sestrami, naše rodina rozšířila. Proto mi asi byt,
kde jsme s mámou zůstaly samy, nepřipadal tak prázdný jako jí. Chodila
jsem do školy a do kroužků, ze kterých se časem vytříbily moje koníčky, a máma
se ponořila do práce a vybudovala fungující firmičku. Vztah mých rodičů zůstal
stejně přátelský jako by zřejmě byl celou dobu nebýt mého narození a máma byla
dokonce schopná se čas od času bavit i s Renčou.
A
pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Objevil se Karel a náhle jsem si
vzpomněla, jak táta zářil, když se s Renčou seznámil, a jak se to zároveň snažil
skrývat, protože ho hryzalo svědomí, že nás kvůli ní opustí. Tu zář jsem viděla
i u mámy. A stejně tak i výčitky svědomí. Ne, že by mě kvůli Karlovi chtěla
opustit, ale chystala se mi kompletně překopat život. Vzhledem k tomu, že
tohle jsem v té době ještě netušila, nadšeně jsem ji podporovala
v randění, pomáhala vybírat šaty do divadla i trička na výlety a
s radostí pozorovala, jak je šťastná. No dobře, potají jsem se
uchichtávala jejímu puberťáckému zamilování a užívala si nečekané svobody, když
jsme náhle netrávily všechen volný čas spolu. Ale za tu jiskru v jejích
očích jsem byla Karlovi vážně vděčná.
Asi
jsem byla hloupá, když jsem necítila, co se blíží ani ve chvíli, kdy mě mamka
začala tahat s sebou. Sem tam do divadla, občas společné kino nebo večeře.
Návštěva u nás, návštěva u něj… Zřejmě se všeho měl účastnit i jeho syn Hynek,
ale ten pro jistotu zdrhl na rok studovat do Ameriky, takže jsme se potkali
všeho všudy třikrát. Proto jsme oba byli trochu v šoku, když nám na našem
čtvrtém společném setkání, na večeři v jedné z dražších restaurací,
máma s Karlem oznámili, že se chtějí vzít. Napadlo je to už dřív, ale
chtěli, aby Hynek už byl nadobro zpět z Ameriky, aby u toho byla celá
rodina. Jaká rodina? Moje rodina byla máma a táta s Renčou a dvojčaty. Ne
tenhle cizí chlap a ještě víc cizí kluk. Ale ta hlavní perla přišla až na
závěr. Po svatbě se s mámou odstěhujeme do Karlova domu. Vzpomínám, jak
jsem po tomhle oznámení nebyla schopná nic víc sníst. Dobře, asi jsem to
dramatizovala, ale věděla jsem, že tou svatbou se můj život obrátí vzhůru
nohama. A proto si myslím, že bych právě svatbou měla začít.
Žádné komentáře:
Okomentovat