Pampeliška

Pozn.: Sice později, než jsem chtěla, ale konečně mám pro vás novou povídku. Tentokrát trošku jinak :-) Z.

Poprvé jsem ji uviděl první den v práci. Bezva, napadlo mě, zrovna když se mám učit, co všechno tady budu dělat, tak je tu ona, aby mě rozptylovala. To jsem samozřejmě ještě netušil, že se v kempu mého strýce jednak nenaučím nic nového a jednak, že vlastně ani nebudu nic moc dělat.

„Tohle je Jakub, můj synovec. Bude mi tady pomáhat se vším, co bude potřeba,“ představil mě Milan.

„A tohle je Eliška. Bude hlídat děti.“

Proti své vůli jsem ji přejel pohledem od hlavy až k patě. Dlouhé tmavé vlasy, spletené do copu, ze kterého jí uteklo pár neposlušných pramenů, na nohou černé conversky, v puse žvýkačka a v očích nadšení. Jo, rozhodně silně rozptylující.

Povinné kolečko představování zbytku personálu jsme absolvovali spolu. Aspoň se ta trapnost mezi nás trochu rozložila. Byli jsme tady jediní dva nováčci. Někteří zaměstnanci byli v kempu nastálo po celý rok. Ale pak tady byla skupinka brigádníků, kteří stejně jako já s Eliškou přijížděli vypomáhat jen během hlavní sezóny. Většina z nich sem jezdila každé léto.

Eliška bydlela s dalšími dvěma hlídačkami dětí a já jsem dostal postel ve vedlejší chatce, kterou jsem sdílel spolu s barmanem. Veškerý personál bydlel na konci areálu, nejdál od hlavní budovy. Vzhledem k tomu, že jsme přijeli ve střídací den, ztratili jsme se v davu lidí, pendlujících s taškami z parkoviště k chatkám a naopak. Nebylo těžké poznat, že začínají prázdniny. Klientů, kteří přijížděli, bylo asi dvakrát tolik, než co jich kemp opouštělo. Hodil jsem svou sportovní tašku pod postel, aniž bych se obtěžoval s vybalováním, a zamířil zpět k hlavní budově, ve které se nacházela jídelna a bar, abych zjistil, jestli je s něčím potřeba pomoct. Milan mě vyslal ke vstupní bráně, abych z cesty odházel spadané větve po nedávné bouřce. Měl strach, aby si někdo z klientů neodřel auto. Docela jsem jeho obavy chápal. Přestože jsem čekal, že dovolenou v kempu u řeky, tráví spíš rodiny s nižším příjmem, překvapilo mě, že většina aut na parkovišti patřila spíš do vyšší cenové kategorie.

Po deseti minutách práce, kdy mi pod letním sluníčkem začínaly na čele rašit kapky potu, se před jídelnou objevila Eliška. Vedla se za ruku s malou holčičkou a něco jí ukazovala. Stála zády ke mně, a když se v riflových kraťasech těsně pod zadek k malé ohnula, nevědomky jsem se naklonil, abych získal lepší výhled. V tu chvíli mě málem smetl sněhově bílý mercedes, který se jako střela prohnal vstupní bránou. Nakřivo zastavil na parkovišti, a než se jeho motor utišil, vyskákali z něj tři malí kluci a rozletěli se po areálu. Chvíli po nich vystoupila z auta udržovaná čtyřicátnice ve značkové teplákové soupravě, rozhlédla se kolem a zamířila ke mně.

„Promiň, kdo letos hlídá děti?“

„Eliško!“ zavolal jsem směrem ke schodům, kde si jmenovaná ještě pořád povídala s blonďatou holčičkou.

Dáma přede mnou se na mě podívala přes brýle, které jí zakrývaly půlku obličeje: „A kdo hlídá maminky?“

Ozvalo se pobavené uchechtnutí a Eliška s blondýnkou v náručí najednou stála vedle mě.

„Jak je to letos s programem pro děti?“ zaměřila řidička mercedesu svou pozornost na Elišku.

„Veškeré aktivity jsou vypsané v jídelně na nástěnce. Ale hlídání se dá domluvit i individuálně,“ usmála se Eliška, aniž by se nechala rozhodit chladným tónem.

„To jsem ráda. Ubytuju se a přijdu se s tebou domluvit.“

Trochu mě zarazilo, jak samozřejmě jí ta dáma tykala. Odhadoval jsem, že Elišce bude přes dvacet jako mně. Ale ona jen s úsměvem přikývla, položila holčičku na zem a chytila ji za ruku.

„Vypadá to, že práce tady budu mít dost,“ mrkla na mě, když nám dáma ve slunečních brýlích zmizela z dohledu, a nechala se malou odtáhnout na pískoviště.

„Marková,“ přikývl Libor – kuchař, „Ta sem jezdí každej rok. Nic nežere a ti její fakani už zdemolovali půlku areálu.“

Opřel jsem se o pult, kde zrovna krájel zeleninu na litry polévky. Neměl jsem co na práci.

„Vypadá docela zazobaná.“

„Její manžel má soukromou plastickou kliniku. Ona je jen reprezentativní manželka. A zřejmě taky nejčastější klientka. Hele mladej, jestli mi tady chceš zavazet, tak aspoň přilož ruku k dílu,“ podal mi nůž a ukázal horu brambor. K mé úlevě už oškrábaných.

Pokrčil jsem rameny. Stejně jsem se nudil, tak aspoň v něčem pomůžu. Ještě jsem nebyl ani v polovině, když do kuchyně vpadla udýchaná Eliška.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Pšt! Hrajeme s děckama na schovávanou,“ ohlédla se přes rameno.

„Děcka ať mi sem nelezou,“ zamával Libor varovně nožem.

„Jenom chviličku,“ zaprosila Eliška.

„Fajn, ale jestli se mi tady objeví jeden z těch malých Markových, tak ho vlastnoručně nakrájím do téhleté polívky,“ zahrozil Libor.

Výhružky od něj zněly asi tak výhružně jako od nemluvněte. Byl malý, podsaditý, při chůzi se srandovně kolíbal a i já jsem věděl, že měl sám čtyři děti.

„Díky,“ líbla ho Eliška na tvář a schovala se za roh.

V tu chvíli jsem si přál být na jeho místě, i kdyby to znamenalo, že bych měl jeho směšný knír.

Okolo kuchyně se s rozjíveným výskotem prohnalo několik dětí a Eliška se tiše zasmála.

„Musíš asi hodně mít ráda děti, co?“ poznamenal jsem.

„Studuju pajdák, tak bych asi měla,“ usmála se na mě a já jsem si všiml, že se jí ve tvářích dělají roztomilé dolíčky.

„Já studuju architekturu,“ pochlubil jsem se honem, aby si snad nemyslela, že pomáhání v kempu je moje stálé zaměstnání.

„Jo?“ vykoukla zpoza rohu do jídelny.

Potlačil jsem zklamání. Nevypadalo to, že by ji ten fakt nějak ohromil nebo snad imponoval.

„Tak já běžím,“ oznámila a tiše se vyplížila ze své schovky.

Než mi stihla zmizet z výhledu omezeného výdejním okýnkem, ještě se otočila.

„Budu se těšit na večeři,“ mrkla na mě a můj entusiasmus ohledně krájení brambor hned nabyl větších rozměrů.

Kdybych tvrdil, že jsem nečíhal, až Eliška půjde na večeři, tak bych pěkně kecal. Místo toho jsem rádoby nenuceně vyšel ven zrovna ve chvíli, kdy míjela moji chatku.

„Taky na večeři?“ velmi inteligentně jsem zahájil konverzaci.

„To víš, musím zkusit, co jste tam odpoledne vytvořili,“ zastrčila si ruce do kapes a bok po boku jsme se vydali směrem k jídelně.

„Obzvlášť si všimni, jak esteticky jsou nakrájené brambory,“ zboku jsem se na ni podíval.

„Od architekta bych nic jiného ani nečekala,“ podívala se zpět na mě.

Vida! Takže moji poznámku přece jen vzala na vědomí.

„Budeš tady celé léto?“ vyslovil jsem otázku, co mě pálila na jazyku od první minuty.

„Jo. A ty?“ odhrnula si zatoulaný pramen vlasů z obličeje.

„Taky.“

„Prima,“ přikývla a já jsem v tom jednom slovíčku pravděpodobně slyšel větší význam, než ve skutečnosti mělo.

Do místnosti plné cinkání příborů, smíchu a povídání jsme vešli mlčky. Od zadního stolu na nás zamávala Katka, další z hlídaček dětí. Od Libora jsme si nechali na talíř vyrovnat řízek a brambory, přelité rozpuštěným máslem, a usadili jsme se k ostatním zaměstnancům.

„Ve střídací den jsou vždycky řízky,“ informovala nás Katka, „Mňam!“

„Copak řízky, ale ty brambory jak jsou krásně nakrájený!“ poznamenala Eliška, aniž by od svého talíře zvedla oči.

„Takhle to zvládne jen architekt,“ pokrčil jsem rameny a Eliška se na mě zpod řas podívala se šibalským úsměvem.

Ostatní se na nás dívali jako na dva blázny. Usmál jsem se. Byli jsme tady teprve první den a už jsme měli inside joke.

„Posekej trávu kolem bazénu,“ zněl můj první úkol druhého dne.

Pochybovačně jsem vyhlédl z okna Milanovy rádoby kanceláře. U bazénu se zrovna povalovala paní Marková se svými kamarádkami, zatímco opodál na trampolíně skákaly jejich ratolesti pod dohledem Elišky a Katky.

„Ok, během oběda se do toho pustím.“

„Udělej to hned. Po obědě tě budu potřebovat někde jinde,“ oznámil mi Milan a sklonil hlavu zpět k fakturám, což jsem bral jako narážku ke svému odchodu.

Pokrčil jsem rameny. Jestli chce, aby si paničky stěžovaly, že je hlukem sekačky ruším při opalování, tak fajn.

Zíral jsem, když si nejen nestěžovaly, ale ještě se ochotně přesouvaly i s osuškami, aby mi při sekání nezavazely. Možná jsem je podcenil. I tak mi ale oči neustále utíkaly směrem k trampolíně. Potěšilo mě, když jsem se párkrát pohledem setkal s Eliškou.

Když jsem po obědě nedostal žádný nový úkol, rozhodl jsem se Milana najít sám. Objevil jsem ho, jak jinak, na baru, s cigaretou v ruce a hrnkem černé kávy na stole. Zrovna koketoval s paní Markovou, která čekala, až jí barman Honza (můj spolubydlící), který se na směně zrovna vystřídal s barmankou Sylvou, nachystá její objednávku.

„Promiň,“ omluvil jsem se, když se po mně všichni tři otočili, „Jen jsem se chtěl zeptat, co jsi ode mě potřeboval.“

„Cože? Jo aha!“ rozsvítilo se Milanovi po chvíli zaváhání, „To už padlo.“

„Dobře,“ přikývl jsem, a když to nevypadalo, že dostanu nějakou jinou práci, otočil jsem se k odchodu.

„Vlastně,“ zarazil mě Milan, „Mohl bys pomoct tady paní Markové odnést pití k bazénu.“

„Jasně,“ chopil jsem se dvou dvojek bílého, aniž bych se pozastavoval nad jejím zvykem pít těsně po poledni ve třicetistupňovém horku.

„Děkuju,“ zamrkala na Milana, sebrala z pultu další dvě vína a vykročila ven.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ otočila se na mě.

„Jakub,“ zamračil jsem se do ostrého sluníčka.

„Já jsem Lýdie,“ usmála se na mě.

„Hmm,“ zamručel jsem trochu rozpačitě.

„My máme svého osobního číšníka?“ zaradovaly se její kamarádky, sotva můj stín dopadl na jejich osušky.

„Tady Jakub byl tak hodný, že se nabídl, že mi pomůže,“ prohodila nonšalantně paní Marková.

Nechal jsem tu lež bez komentáře a podal orosené sklenice dvěma dámám, jejichž jména jsem zatím neznal.

„Děkujeme.“

„Není zač. Kdybyste s něčím potřebovaly pomoc, stačí říct,“ řekl jsem automaticky.

„To si piš, že dáme,“ odpověděla jedna z nich a já jsem okamžitě své nabídky zalitoval.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a na lavičkách kolem ohniště jsem zahlédl bandu dětí s Eliškou a Hankou, třetí hlídačkou, ve středu. Automaticky jsem zamířil k nim.

„Ahoj. Co chystáte?“ zastavil jsem se před Eliškou, která zrovna zaplétala naprosto stejný cop přes rameno, co měla z vlasů spletený ona sama, jedné z menších holčiček.

„Budeme mít superstar. Můžeš nám dělat porotu,“ vzhlédla ke mně Eliška.

„Superstar? To na programu nebylo, ne?“ téměř jsem přiznal, že jsem Eliščin program z nástěnky v jídelně znal nazpaměť.

„Ne, nebylo. Tenhle týden máme hodně hlídání na individuální žádosti,“ zabloudila pohledem k bazénu, jehož osazenstvo se od rána nezměnilo.

„Chápu,“ přisedl jsem si k ní, „A kdo bude soutěžit?“

„Všichni. My budeme zpívat Elsu,“ ukázala na sebe a holčičku, které zrovna dopletla cop.

„Jako tu lvici?“ zvedl jsem obočí.

Zasmála se: „Ne, princeznu. Z Ledového království.“

Konečně mi to docvaklo. Jasně, ta disneyovka, kterou si ségra pouštěla pořád dokola.

„Můžeš zpívat taky,“ přisedla si k nám Hanka.

„Elsu?“ zasmál jsem se.

„Cokoliv,“ pokrčila Eliška rameny.

„To radši budu dělat tu porotu,“ ujistil jsem je.

„Tak fajn,“ zvedla se zase Hanka, aby nahnala všechny děti dohromady.

„Doufám, že vyhrajeme,“ zašeptala mi Eliška do ucha, než se k ní přidala, a mně bylo jasný, že i kdyby zpívala sebehůř, ode mě dostane plný počet bodů.

Ačkoliv jsem čekal cokoliv, z toho, co jsem uslyšel, když Eliška jako poslední ze sedmi soutěžících přišla na řadu, mi spadla brada. Bylo zřejmé, že spolu s jednou z nejmladších holčiček zpívala proto, že se jednak malá opravdu hodně styděla, a jednak neuměla polovinu slov. Eliška nejen, že slova uměla bez jediného zádrhelu, ale zpívala tak, že by z fleku mohla titulní píseň pohádky zpívat ona. A rozhodně to nebylo jenom tím, že jsem vůči ní byl naprosto nekritický. Dokonce i další obyvatelé kempu, se začali kolem ohniště srocovat, aby se podívali, co se to tady děje.

Když Eliška dokončila druhou sloku, kterou už zpívala víceméně sama, protože holčička, která se jí držela za ruku, se čím dál víc ustrašeně rozhlížela po davu, který se kolem vytvořil, rozezněl se nadšený potlesk. Eliška se usmála, otočila se směrem k malé se zapleteným copem a začala tleskat taky, jako by ten potlesk patřil jí. Byla dokonalá.

Já i další tři porotci jsme zvedli ruce s nataženými všemi deseti prsty a dav se po chvíli zase rozptýlil. Vítěz byl jasný.

„Kde ses to naučila?“ ani jsem se nesnažil skrývat svoje ohromení.

„Mamka je učitelka hudby,“ pokrčila Eliška rameny, jako by o nic nešlo.

„Jakube!“ ozvalo se afektovaně od bazénu, než jsem stihl říct něco víc.

Omluvně jsem se na ni podíval.

„Jen běž,“ mávla se smíchem rukou.

S povzdechem jsem došel k vodě, páchnoucí chlórem.

„Potřebujete něco, paní Marková?“

„Lýdie,“ opravila mě, „Mohl bys nám přenést tuhle lavičku? Už je tady stín.“

„Není problém,“ posunul jsem lavičku o pár metrů, „Takhle?“

„Díky, jsi zlato,“ položila mi Lýdie ruku na paži.

„Není zač,“ poodstoupil jsem od ní, „Musím ještě něco udělat na hlavní budově, tak jestli už je to všechno…“

„Prozatím,“ zamrkala na mě Lýdie řasama s tlustým nánosem maskary a já jsem se zdekoval do kuchyně, pryč z jejího dohledu.

Zatímco klienti trávili večery v baru, personál se scházel v uklizené jídelně. Byl jsem rád, jak nás s Eliškou ostatní rychle vzali mezi sebe.

„Mě z těch pacošů letos asi klepne!“ stěžoval si zrovna údržbář, „Víte, že si Marková a ten její spolek slepic stěžovaly na čistotu bazénu? Hodil jsem tam jednu dávku chlóru navíc.“

„Co když se z toho osypou nebo něco?“ strachovala se Katka.

„Prosím tě, ty se stejně nekoupou. Jen se tam válí a chlastají,“ mávl rukou.

„No, s dětma asi půjdeme radši do řeky,“ poznamenala Eliška, sedící naproti mně.

Ostatní se začali bavit historkama, co kdy s klienty zažili, ale já jsem se otočil k ní.

„Jak ses k téhle práci vlastně dostala?“

„Loni tady byla kamarádka. Letos jet nemohla, ale když jí Milan volal, dala mu kontakt na mě. Byla jsem ráda. Něco si vydělám a navíc je to docela dobrá praxe.“

„Já popravdě moc nechápu, proč najal mě,“ zamračil jsem se. Zatím jsem nepřišel na to, jakou funkci bych měl v kempu zastávat.

„Vážně ne?“ zasmála se Eliška.

Nechápavě jsem na ni hleděl.

„Já myslím, že je celkem jasný, proč tě sem vzal,“ dívala se na mě, jako by mi unikalo něco naprosto zřejmého.

„Proč?“

Než se stihla nadechnout k odpovědi, plácl mě Libor po zádech.

„Tak mě napadá, že tady naši dva nováčci ještě nebyli pokřtěni.“

Kolem stolu se okamžitě strhl souhlasný nadšený křik. S Eliškou jsme se na sebe podívali.

„Pokřtěni?“ zeptala se podezřívavě.

„No jasně!“ vyskočila Hanka, „Každý kdo je tady poprvé, musí projít zasvěcovacím rituálem.“

„Což je?“ vlastně jsem si nebyl jistý, jestli to chci vědět.

„Musíte se o půlnoci vykoupat v řece,“ oznámila mi Hanka.

„Nazí!“ doplnila Katka s neskrývaným nadšením.

„Na to zapomeňte,“ zakroutil jsem hlavou ve chvíli, kdy Eliška vyhrkla: „Ani omylem!“

„Tradice je tradice,“ pokrčil Honza rameny, jako by to bylo něco, s čím nemůže nic udělat, přes co nejede vlak.

„Sylvu bude mrzet, že musí být za barem,“ mrkla Katka na Elišku.

Ta se na mě podívala: „Co myslíš?“

„Půlnoc je za půl hodiny…“ řekl jsem neurčitě.

„Tak fajn,“ nadechla se Eliška odhodlaně, „Ale budu potřebovat panáka.“

„Už se to nese!“ vyskočil Honza a zmizel v kuchyni, která byla průchozí do baru.

Za chvíli se objevil s podnosem plným skleniček a lahví slivovice.

„Mělas pravdu,“ otočil se na Katku, „Sylvu fakt mrzí, že o to přijde.“

Zmizel ve mně panák slivovice, pak další (do druhé nohy) a najednou se všichni zvedali, že už je půlnoc. V rozesmátém hloučku jsme došli až k břehu řeky. Podíval jsem se na Elišku. Noc byla sice teplá, ale bylo mi jasné, že voda bude pěkně studená. Přesto jsem se do jejích ledových spárů těšil. Zvláštně mě vzrušovala představa, že budeme s Eliškou nazí jen pár centimetrů od sebe. I když to samozřejmě v kontextu situace nic neznamenalo.

Eliška se zhluboka nadechla, přetáhla si přes hlavu tričko a shodila kraťasy. Do tmy zasvítilo její bílé spodní prádlo, ale za chvíli bylo i to pryč. Polkl jsem a následoval jejího příkladu. K mému překvapení mě vzala za ruku a vtáhla za sebou do řeky. Až když kolem nás hučela tekoucí voda, pustila mě.

„Kristepane!“ vykřikla a slyšel jsem, jak jí drkotají zuby.

„Tak dělejte nebo se nachladíte!“ ozvala se z břehu starostlivě Katka a já jsem si až teď uvědomil přítomnost ostatních, kteří se o nás očividně nijak nebáli a dobře se bavili.

„Honem!“ třepala se Eliška a sunula se z vody.

Než jsme na sebe ve spěchu naházeli svoje svršky, někdo zapálil táborák. Ve světle ohně jsem si všiml, že má Eliška úplně fialové rty. Beze slova jsem jí podal svoji mikinu. Mlčky se na mě usmála a přetáhla si ji přes hlavu. Na ní měla délku šatů. Připadal jsem si trochu pateticky, že se mi líbí představa, že má na sobě něco mého.

I když jsem čekal, že zábava bude kolem táboráku pokračovat, postupně se začali všichni trousit do svých chatek, popřípadě ti, co byli z okolních vesnic, tak domů. Přece jen ráno všichni vstávali do práce. Eliška se k odchodu neměla a já jsem zůstával v naději, že nakonec zůstaneme pod oblohou plnou hvězd sami. Naši spolubydlící – Honza, Katka a Hanka, ale vydrželi s námi a k chatkám na konci areálu jsme se nakonec vydali společně.

„Ještě, že tady nejsem jediný nováček. To bych sama nedala,“ drcla do mě Eliška hravě.

Trochu jsem zpomalil a ostatní před námi získali několikametrový náskok.

„Kdybys do toho nešla ty, tak já rozhodně taky ne,“ ubezpečil jsem ji.

„Příště to zkusíme v nějaké teplejší vodě,“ poznamenala.

Povytáhl jsem obočí. Příště?

„A možná bez obecenstva,“ zkusil jsem opatrně.

„To rozhodně!“ zasmála se.

„Dobrou noc!“ křikla na nás Katka a spolu s Hankou zapadla do chatky. Honza se taky vypařil.

„No… Tak dobrou noc,“ usmála se na mě Eliška rozpačitě.

„Dobrou,“ taky jsem se usmál, a i když mi pohled sklouzl k jejím rtům, o nic jsem se nepokusil.

„Počkej,“ zavolal jsem ještě, když se otočila k odchodu.

Zvědavě se po mně podívala.

„Jsem rád, že jsi tady taky,“ vypadlo ze mě a hned bych si nejradši nafackoval.

K mému překvapení si ale Eliška nezaťukala na čelo, ale překvapeně se usmála: „Nápodobně.“

I přes tmu, místy rozbitou jen slabými žárovkami na verandách chatek, bych se vsadil, že se červenala.

Sotva jsem za sebou zavřel dveře, ozvalo se zaklepání. Otevřel jsem s neskrývanou nadějí.

Eliška držela v ruce moji mikinu: „Zapomněla jsem. Děkuju.“

„Není zač,“ díval jsem se, jak odchází.

Zakroutil jsem nad sebou hlavou. Co jsem čekal? Znovu jsem zavřel dveře a podíval se na mikinu ve svých rukou. Opatrně jsem k ní přičichl. Zavřel jsem oči a opřel se čelem o studenou zárubeň dveří.

Třetí den bylo mou jedinou prací natřít krátké zábradlí u schodiště k hlavní budově. Začalo mi docházet, že na téhle brigádě se zrovna nepředřu. Po Elišce a dětech nebylo ani vidu ani slechu, a i když jsem nástěnku s programem studoval horem spodem, nezjistil jsem, kde můžou být. Dlouhou chvíli jsem si krátil zdržováním ostatních, dokud mě Honza nevyhodil z baru a Libor z kuchyně.

Až odpoledne pro mě měl Milan konečně nějaký úkol. Měl jsem zajet do obchoďáku a nakoupit pár věcí, co začínali docházet, nebo co si objednali klienti.

Zapínal jsem si bezpečnostní pás, když se vedle mě ozvalo: „Čau!“

Nadskočil jsem leknutím, ale nadávat jsem nemohl. Vedle auta stála Eliška.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a spolkl otázku, kde sakra celý den byla.

„Můžu jet s tebou?“ zeptala se tak, jako by se bála, že ji odmítnu.

„Jasně,“ pokrčil jsem rameny.

Nasedla vedle mě, a když jsme se rozjeli, dodala na vysvětlenou: „Potřebuju si něco koupit.“

Počkal jsem, až jsme byli dostatečně daleko, aby už byla hloupost se vracet a řekl jsem: „Stačilo, kdybys mi řekla, co potřebuješ. Nemusela jsi jezdit taky. Dovezl bych ti to.“

„Některý věci si radši kupuju sama.“

„Jasně,“ přikývl jsem a bylo mi trochu trapně. Určitě nějaký ženský věci.

„Navíc se těším na změnu prostředí. Aspoň na chvilku.“

„To chápu. Uzavřenej kemp, pořád stejný lidi. Může to být trochu klaustrofobní.“

„Nosíš tu mikinu docela často, co?“ změnila náhle téma.

„Moje oblíbená,“ podíval jsem se do zpětného zrcátka, abych zkontroloval neexistující provoz za námi a nemusel se dívat na ni.

Nelhal jsem. Opravdu to byla moje oblíbená mikina. Ale až od té doby, co voněla jako ona.

„Nikdy nenosíš rozpuštěné vlasy?“ zeptal jsem se, když už jsme byli u těch postřehů ohledně toho druhého.

„Když něco dělám, tak ne. Mám je už hodně dlouhé a zavazí mi. Ale nějak se nemůžu odhodlat je zkrátit.“

Dnes jí seděl na temeni drdol, ze kterého jí už tradičně vypadávalo několik tmavých pramenů.

„Mimochodem, jak jsi to včera myslela?“ mrkl jsem na ni, než jsem obrátil pozornost zpět k nerovné silnici.

„Co myslíš?“ zčervenala a mně došlo, že si myslí, že se ptám na chvíli, kdy jsme se v noci loučili.

„Jak jsi říkala, že chápeš, proč mě Milan zaměstnal,“ připomněl jsem.

„Ale no tak,“ zasmála se.

„Co? Já to vážně nechápu. Zase tolik práce tam nemá, aby mě tam potřeboval.“

„Ty jsi tam hlavně…no…na koukání,“ pokrčila rameny.

Zamračil jsem se: „Můžeš mi to vysvětlit?“

„Nevšiml sis, kdo tam hlavně jezdí na dovolenou?“

„Rodiny s dětma?“ zkusil jsem.

„Maminky s dětma,“ opravila mě, „Děti mají spoustu programu, ale maminky se trošku nudí. A nikde nikdo mladý a hezký. Tak myslím, že jsi tam hlavně na koukání.“

Chvíli jsem si to přebíral v hlavě.

„Proč myslíš, že jsi musel sekat trávu kolem bazénu zrovna, když tam ležely? Copak sis nevšiml, jak ochotně ti uhýbaly? Na nás se sotva podívají a s tebou je to samý Jakube sem, Jakube tam.“

Vzpomněl jsem si, jak dnes Milan musel nutně mít natřené zábradlí zrovna v tu samou dobu, co na terase před barem seděla celá skupinka kolem Lýdie. A já pitomec jsem si ještě v tom vedru sundal tričko.

„Do háje!“ vydechl jsem, „Jsem zajíček pro zábavu paničkám.“

„To nic,“ zasmála se Eliška a pohladila mě po ruce.

Pak vykoukla z okna a poznamenala, že už tam budeme a neviděla tak, že jsem málem rozdrtil řadící páku, jak se mi po jejím doteku všechny svaly v těle napjaly.

Po cestě zpátky jsme si povídali o všem a o ničem, a když jsme v kempu celí rozesmátí vystupovali z auta, bylo mi jasné, že jsem v tom až po uši.

Maloval jsem si, jak další den budeme v konverzaci pokračovat, vzhledem k tomu, že měla Eliška volnější program, ale Milan mě hned u snídaně vyvedl z omylu. Zavolal si mě ke stolu, kde se bavil s Lýdií.

„Pokud ho to nebude obtěžovat,“ říkala zrovna.

„Jistě, že ne. Bude rád, že si trochu zasportuje. Že, Jakube?“ chytil mě Milan kolem ramen, jako že jsme strašní kamarádi.

„Promiň, cože?“ nechápal jsem.

„Tady paní Marková s paní Brzobohatou by si chtěly vyjet na lodi, ale samy dvě se bojí. Tak jsem si říkal, že bys mohl jet s nima. Co myslíš?“ podíval se na mě tak, že mi bylo jasné, že to není otázka, ale příkaz.

Oči mi zabloudily k našemu stolu, kde mimo jiné snídala i Eliška. Stiskla rty, aby potlačila úsměv a sklonila hlavu k míchaným vajíčkům.

„Jasně, pojedu rád,“ zahrál jsem nadšení.

Lýdie s kamarádkou se odebraly do chatek, aby se převlékly do plavek, a já jsem se otočil na Milana: „Je ti jasný, že řeka teče jen jedním směrem? Jak se dostaneme zpátky?“

„Honza pojede do města na poštu. Počká na vás u hráze,“ oznámil mi Milan, a aby mi dokázal, že diskuze je u konce, odešel rozdávat další pokyny ostatním zaměstnancům.

Nafukovací loď mi na řeku pomohl dostat údržbář a pak se za vydatného pištění nalodily i Lýdie a paní Brzobohatá.

„Už jsme se trochu nudily,“ vysvětlila mi spiklenecky druhá z nich.

Zdvořile jsem se usmál a chopil se vesla. Brzy mi došlo, proč jsem byl na výletě potřeba. Dámy se sice rádoby střídaly u veslování, ale vlastně jsem jedinou práci odváděl já. Brzy to vzdaly úplně a s obličejem nastaveným slunci si začaly povídat.

Byla to stoprocentně ta nejhorší část prázdnin, co jsem kdy zažil. A to jsem v osmi letech strávil celé léto s nohou v sádře! Ty dvě si celou dobu stěžovaly. Na všechno a na všechny. Bazén byl špinavý. Řeka studená. Jídlo málo dietní. Nabídka baru neuspokojující. Naprosto všechno bylo špatně. Nebylo mi jasné, proč tedy do kempu rok co rok jezdí. Za těch několik hodin jsem jich měl plné zuby. Vidět proto po příjezdu Elišku, jak si s pampeliškou za uchem čte před chatkou a usmívá se nad stránkami knihy, jejíž název jsem nezahlédl, bylo jako balzám na duši.

„Nová ozdoba?“ ukázal jsem si na ucho, když ke mně zvedla oči.

Eliška si překvapeně vytáhla z vlasů žlutý květ: „Zapomněla jsem na ni. Dala mi ji Karolínka.“

„Karolínka?“ sedl jsem si vedle ní na schodek na verandu.

„Dcera Novotných,“ vysvětlila.

Pokrčil jsem rameny.

„Bydlí v chatce hned na začátku.“

„Očividně znáš místní klientelu líp než já.“

„Za to ty ses dnes určitě dobře poznal s paní Markovou, co?“ podívala se na mě.

„To teda! Díky bohu, že už budou odjíždět,“ zvedl jsem oči v sloup.

„Až tak hrozné to bylo?“ tvářila se pobaveně.

„Ještě horší. Co čteš?“ kývl jsem směrem ke knížce na jejím klíně.

Beze slova ke mně naklonila obálku. Nebe nezná vyvolených.

„Remarque?“ zatvářil jsem se uznale.

„Četl jsi to?“

„Jo, kdysi. Líbila se mi.“

„Taky se mi líbí,“ souhlasila Eliška.

Mně se líbíš ty, napadlo mě.

Stezka odvahy byla nejen jediným dětským programem, do kterého se zapojili i dospělí, ale navíc se na něj snad i víc těšili, než děti. Přípravy začínaly ještě před setměním a ve strašidla se proměnil téměř celý personál a dokonce i někteří rodiče. Ne všichni ale vypadali děsivě. Katka jako víla Amálka, tančící za zvuků mobilu, ukrytého ve křoví, byla krásná a kuchař Libor v kostýmu vodníka, kterého zřejmě hrál rok co rok, turnus co turnus, byl spíš roztomilý. Já jsem díky své výšce dostal roli smrtky. Byl jsem navlečený v černém hábitu, který už něco pamatoval, a mou hlavní rekvizitou se stala zrezlá kosa, která jinak doplňovala arzenál kůlny s nářadím.

Podezřívavě jsem ucuknul, když se ke mně přiblížila Eliška s rukama zapatlanýma čímsi bílým a hutným.

„Klid, to je divadelní make up,“ s rukama pořád vztaženýma směrem ke mně kývla bradou k lahvičce, položené na stole.

„Make up?“ zašklebil jsem se.

„Je naprosto neškodný a půjde dolů obyčejnýma odličovacíma ubrouskama,“ ujistila mě.

„Sakra, ty jsem si zapomněl doma,“ podíval jsem se na ni, když se dotkla mého obličeje.

„Nějaké ti půjčím,“ slíbila a pak už se soustředila na rozmazávání make upu.

Pozoroval jsem její soustředěný výraz a to, jak si vždycky odfoukla pramen vlasů, co jí padal do obličeje. Automaticky jsem zvedl ruku a pramen jí zasunul za ucho.

Podívala se mi do očí: „Děkuju.“

„Hmm,“ zamručel jsem, když mi prsty přejela přes rty.

„No,“ zhodnotila kriticky svoje dílo, „Příští týden to zvládneme líp.“

Při představě, že její drobné dlaně budou jemně klouzat po mém obličeji každý týden po následující dva měsíce, mi ani fakt, že mám na sobě make up, nevadil.

„První půjdou ty menší děti. Ty moc neděs,“ poučila mě ještě, než jsem odešel najít si místo ve křoví u příjezdové cesty.

„Co vlastně taková smrtka dělá?“ zarazil jsem se.

Eliška pokrčila rameny: „Myslím, že bude stačit, když se budeš zlověstně smát a natahovat po nich kosu. Ale hlavně nikoho nesekni.“

„Žádný dítě, co by tě nějak extra štvalo?“

„Ani ne,“ zasmála se.

S úsměvem jsem opustil jídelnu a ukryl se, dokud se děti, ty menší s rodiči a ty větší samy, nezačnou trousit po stezce. Docela mě mrzelo, že jsem Elišku neviděl v žádném kostýmu. Třeba jako vílu. Zůstávala na začátku stezky, aby v pravidelných intervalech vypouštěla odvážlivce do tmy. Smrtka byla hned první atrakce. Další byl oběšenec, kterého představoval Honza. Dál už jsem nevěděl, ale podle výkřiků jsem mohl alespoň tipovat, kolik dalších děsivých zastávek na děti čekalo.

Věděl jsem, že poslední půjde nejstarší syn Lýdie, a tak když jsem na něj udělal své „Muhehe“, odložil jsem kosu vedle sebe do trávy. Ani ne minutu potom jsem ale na cestě uviděl další drobnou postavu, která ve světlých šatech zářila ve tmě jako duch. Přikrčil jsem se. Eliška procházela stezku, aby posbírala všechna strašidla. Podle toho, jak si zkoumavě prohlížela každé křoví, nevěděla přesně, kde jsem.

„Muhehe,“ využil jsem toho a sápal se na ni, ne kosou, ale rukama.

„Já se tě nebojím!“ zasmála se Eliška a vrhla se na mě.

Protože útok jsem nečekal, spadli jsme na tvrdou zem. Já první a ona na mě. Se smíchem na rtech i v očích se na mě podívala, vyskočila na nohy a podala mi ruce. Vytáhl jsem se nahoru a tím švihem jsme si padli do náruče. Díval jsem se jí do očí a vjel jí rukou do vlasů. Chytil jsem černou gumičku, a když zavřela oči, pomalu jsem ji stáhl z jejího vysokého copu. Eliška se najednou schovala v záplavě dlouhých tmavých pramenů. Mrkla na mě zpod řas.

„Chtěl jsem vidět, jak by to vypadalo,“ vysvětlil jsem.

„A?“ zeptala se se zvednutými koutky.

„Sluší ti to.“

Její úsměv se zvětšil, a tak když jsme se vedle sebe dali do kroku, ještě jsem dodal: „Jako vždycky.“

K táboráku a opékání prasete na závěr turnusu dorazila Eliška s rozpuštěnými vlasy. Bylo to vůbec poprvé.

„Jak hodnotíš náš první týden?“ zeptal jsem se, když si přisedla vedle mě na dřevěnou lavici.

Zamyslela se: „Pozitivně. A jak ty sis zvykl na roli zajíčka?“

„Pokud sis nevšimla, tak teď už opravdu pracuju,“ důležitě jsem se na ni podíval a ona vážně přikývla, ale v očích jí hrál smích.

Poslední dva dny jsem pomáhal s vyvážením starého pískoviště a zasazením nového a taky jsem byl při drobných opravách k ruce údržbářovi. Nevěděl jsem, jestli to znamenalo, že jsem v roli zajíčka pohořel nebo jestli se Eliška v Milanově záměru pletla. Tak jako tak mi současný stav vyhovoval rozhodně víc.

„Jakube! Skoč pro další dřevo!“ křikl na mě Milan.

„Vidíš?“ vstal jsem a významně se na Elišku podíval.

„Aby ses nepředřel,“ zavolala za mnou se smíchem.

Čím víc jsem se vzdaloval od plápolajícího táboráku, tím víc jsem se nořil do tmy. Na konci areálu, kde na kraji lesa stála hromada vyrovnaných špalíků dřeva, nebylo vidět ani na krok. Vytáhl jsem mobil a jeho světlem přejel po okolí. Vzdychl jsem, dvoukolák jsem nechal u ohniště.

„Jdu ti pomoct,“ ozvalo se za mnou a já jsem se s úsměvem otočil za Eliščiným hlasem.

„V rukách toho moc neodneseš,“ došlo jí, na rozdíl ode mě, a popostrčila ke mně dvoukolák.

Mně ale zaujalo světýlko nad její hlavou, třepotající se ve větru. Otočila se po směru mého pohledu. Z místa, kde jsem tušil břeh řeky, se k nebi vznášelo několik lampionů štěstí.

Zakroutil jsem hlavou: „To musel být někdo z klientů. Milan by to nikdy nepovolil. Ještě podpálí les.“

„Ale je to krásný,“ zašeptala Eliška s hlavou zakloněnou k obloze, kropenaté hvězdami.

Podíval jsem se na ni: „Bylo by totální klišé říct, že to ty jsi krásná?“

Její oči se stočily ke mně a rty se jí roztáhly v potěšeném úsměvu, ale nic neřekla.

Chtěl jsem ji políbit. Strašně. Vlastně jsem nemyslel na nic jiného od chvíle, co jsem ji poprvé uviděl. Z jejího pohledu jsem vyčetl, že by nebyla proti. Ale neudělal jsem to. Nebylo kam spěchat. Léto teprve začínalo a nás čekaly celé dva měsíce spolu. Za tu dobu se může stát spousta věcí. Vlastně cokoliv.