Referentka

Pozn.: Když jsme minule začali s těma kytkama... :-) Z.

Šla jsem pozdě. Strašlivě pozdě.

„No no! Kam ten spěch?“ zavolal za mnou vrátný, když jsem kolem něj proklapala ve svých černých semišových lodičkách, nasáklých dešťovou vodou. Byl tady nový a ještě nepostřehl, že nejsem zdejší studentka. Ostatně věkově bych jí ještě klidně mohla být.

Nezdržovala jsem se čekáním na výtah a schody do třetího patra vzala po dvou.

„Sakra!“ zamumlala jsem si pro sebe, když jsem uviděla frontu pěti lidí.

Omluvně jsem kolem nich proklouzla a udýchaně se zastavila přede dveřmi.

„Klid, nemusíš spěchat,“ podíval se na mě docela hezký kluk, stojící nejblíž ke mně, „Paní referentka si zřejmě dneska přispala. Neschopnost zdejších zaměstnanců je fakt zarážející.“

Beze slova jsem vylovila klíče a otevřela kancelář s cedulkou Bc. Jiřina Novotná, referentka pro Erasmus.

„Do háje!“ ozvalo se za mnou.

Potlačila jsem úsměv a otočila se na něj: „Pojďte dál.“

„Omlouvám se. Netušil jsem, že…“ spustil, sotva za sebou zabouchl a zkazil tak výhled pochechtávajícím se studentům v řadě za ním, kteří mě na rozdíl od něj už znali.

„To je v pořádku,“ ujistila jsem ho rychle. Věděla jsem, jak moc jsem se zdržela. Být na jeho místě, tak bych byla naštvaná.

„Co potřebujete?“ zeptala jsem se. I když jsem byla jen o něco málo starší, stejně stará a v některých případech dokonce mladší než ti, kteří se na fakultě ekonomie snažili získat titul, vždycky jsem zachovávala profesionální vykání.

„Chtěl bych jet na Erasmus,“ oznámil mi.

Usmála jsem se: „Proto jste v téhle kanceláři. Co potřebujete konkrétně? V jaké fázi podání přihlášky jste?“

„No, vůbec v žádné. Rozhodl jsem se včera.“

Myslela jsem si, že jsem ho ještě nikdy neviděla. Určitě bych si ho pamatovala. Pamatovala jsem si všechny, kterým jsem vyřizovala žádosti o studium v zahraničí.

„A který semestr byste chtěl odjet?“

„Ten příští.“

Překvapeně jsem zvedla obočí: „Podzimní? Tak to máme co dělat, abychom stihli všechno vyřídit.“

„Já vím. Proto jsem přišel hned ráno.“

„Dobře,“ sedla jsem si k počítači, který se konečně nastartoval. Už přes rok jsem škemrala o nový, ale bylo mi řečeno, že na nové počítače nejsou v rozpočtu peníze. O to víc mě točilo, když jsem zjistila, že učebna informatiky byla komplet nově vybavená před týdnem.

„Jaký jazyk?“ otevřela jsem příslušnou stránku v informačním systému a napadlo mě, co ho asi vedlo k takovému náhlému rozhodnutí. Rozchod? Utíkal před něčím?

„Cože?“

„V jakém jazyce byste chtěl studovat?“ podívala jsem se na něj. Vypadal trochu roztržitě.

„Kolik vám je let?“ odpověděl mi otázkou.

„Prosím?“

„Omlouvám se, ale vypadáte strašně mladě. Kdybych vás potkal na chodbě, tak bych si myslel, že jste spolužačka.“

Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „To bylo nevhodné. Samozřejmě mi to nemusíte říkat.“

Otočila jsem se zpátky k monitoru: „Dvacet šest. Takže jaký jazyk?“

„Angličtina.“

„A máte vybranou nějakou konkrétní školu?“

„Vlastně ani ne. Jak jsem říkal. Bylo to spíš takové spontánní rozhodnutí.“

Rozchod. Rozhodně to byl rozchod.

„Tak alespoň stát?“

„Jaké jsou možnosti?“

„V angličtině se vyučuje téměř všude. Záleží, jaké jsou vaše preference.“

Zadíval se z okna a já jsem v duchu tipovala. Švédsko? Ne ne, ten vypadá spíš na párty na pláži. Španělsko?

„Portugalsko…?“ zkusil váhavě a já jsem se usmála. Začínala jsem mít dobrý odhad.

„A chtěl bych na celý rok. Nejen na semestr,“ vyhrkl, jako by si najednou uvědomil, že čtyři měsíce jsou málo.

„Tím se nám výběr trochu zužuje…“ proklikávala jsem se informacemi, až jsem narazila na vyhovující položku. „Co třeba Porto?“

„Jasně!“ přikývl nadšeně.

„Nebo by ještě byla možnost…“

„Ne! Porto je perfektní. Porto beru,“ skočil mi do řeči, než jsem stihla navrhnout jinou variantu.

„Prima,“ usmála jsem se na něj a otevřela formulář, „Jméno?“

„Jan Rozkošný.“

Pobaveně jsem se na něj podívala: „Jako vážně?“

„Jo, já vím. Pitomý jméno,“ ušklíbl se.

„Naopak,“ ujistila jsem ho, „Taky bych chtěla být Rozkošná.“

Jeden koutek se mu zvedl v neúplném úsměvu: „Ale to vy přece jste.“

Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli, a pak popošel blíž ke mně: „Chtěl bych…“

Ozvalo se zaklepání a do dveří strčila hlavu Lenka, která se v příštím semestru chystala do Finska.

„Nerada ruším, ale za chvíli mi začíná přednáška. Můžu tady nechat tenhle formulář?“

„Jistě, Lenko,“ vstala jsem, protáhla se kolem Honzy a přeletěla očima po papíru.

„Máte to v pořádku. Pokud bysme se už neviděly, tak si to ve Finsku užijte.“

„Děkuju. Pošlu vám pohled,“ slíbila a zase zmizela na chodbě.

„To si pamatujete každého?“ podíval se za ní Honza a zavřel před frontou, která se k mému zděšení zdvojnásobila.

„Většinou ano,“ přikývla jsem a vrátila se zpátky za stůl. „Ale vás si asi taky každý pamatuje, ne?“

Tázavě se na mě podíval.

„Kvůli vašemu jménu,“ vysvětlila jsem. Ne kvůli vzhledu! Ačkoliv…

„Jo, to je pravda,“ přisvědčil.

„Takže,“ vrátila jsem se zpátky k práci, „Budu od vás potřebovat několik věcí…“

O dva dny později jsem Honzu našla před svou kanceláří znovu. Když mě pozdravil s úsměvem od ucha k uchu, podívala jsem se na hodinky.

„Jsem tady dřív,“ řekl v odpovědi na můj zmatený pohled.

„Máte všechno, co potřebuju?“ vpustila jsem ho dovnitř a s rachocením spustila počítač.

„Doufám v to…“

Vztáhla jsem ruku k formulářům, které držel, a zachytila jeho pohled, upřený na moje nohy v krátkých šatech.

„Ehm,“ odkašlala jsem si.

„Pardon,“ podal mi s úsměvem lejstra, ale jeho lišácký pohled prozradil, že mu to vůbec líto není.

S úsměvem jsem zakroutila hlavou a sklonila se k papírům.

„Tohle máte špatně,“ zabodla jsem prst do jedné z kolonek.

„Ukažte,“ obešel můj stůl, stoupl si těsně za mě a najednou byl jeho obličej těsně vedle mého.

„Aha, máte pravdu,“ pokýval hlavou a rozvířil kolem mě vůni své kolínské.

„Vytisknu vám to znovu.“

„To byste byla moc hodná.“

Otočila jsem na další stranu: „V pořádku. Ještě tady podepsat.“

„Můžu?“ ukázal na kelímek plný propisek s logem univerzity.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem.

Natáhl se přese mě a jeho hrudník se přitiskl na moje záda. Nadechla jsem se. Uvědomoval si vůbec, jak nevhodně se choval?

Honza vytáhl jednu z propisek, zapřel se pravou rukou vedle mého lokte o stůl a levou ukázal na vytečkovanou linku: „Tady?“

„Přesně tam,“ zamrkala jsem.

Byla jsem uvězněná v kleci, vytvořené jeho tělem. Uvědomoval si to moc dobře. Dělal to naschvál. Byla jsem si jistá.

Levák, blesklo mi hlavou, když načmáral klikyhák na místo podpisu a konečně se ode mě odtáhl.

„Posaďte se,“ ukázala jsem na volnou židli na opačném konci stolu, v bezpečné vzdálenosti ode mě.

Zmateně se zamračil. Už zase nedával pozor.

„Vytisknu vám ten první formulář, abyste ho mohl opravit,“ připomněla jsem mu.

„No jo, jasně,“ zakroutil s úsměvem hlavou.

Tiskárna se s hrkáním sepnula a my jsme oba současně sáhli po papíru, který se z ní pomalu sunul. Naše prsty se dotkly a na vteřinu se naše oči setkaly. Stáhla jsem ruku a nechala ho, ať si formulář vezme. Zatímco jej vyplňoval, odpovídala jsem na maily, abych se nějak zabavila.

„Tady. Snad už je to v pořádku,“ podal mi popsaný papír přes stůl.

Zkontrolovala jsem jednotlivé položky a zvedla oči. Zíral na mě. Pozvedla jsem obočí.

Omluvně pokrčil rameny: „Rozkošná.“

Polkla jsem. To si dělá srandu, ne?

„Tím máme všechno vyřízené,“ snažila jsem se ho vypakovat, „Informace vám brzy přijdou na školní mailovou adresu.“

„OK,“ přikývl, ale seděl dál.

„Potřebujete ještě něco?“ podívala jsem se na něj přísně.

Zasmál se, a přestože se zdálo, že má na jazyku něco jiného, řekl jen: „Ne, děkuju. Na shledanou.“

„Na shledanou,“ otočila jsem se zpátky k počítači. Když za ním zabouchly dveře, zakroutila jsem pobaveně hlavou.

Tmavě fialové baleríny jsem měla pohozené pod stolem a na kancelářské židli jsem seděla v tureckém sedu. Do konce úředních hodin mi zbývalo ještě půl hodiny, ale veškerou práci už jsem pro dnešek měla hotovou. Nastavovala jsem obličej slunci, které mi do kanceláře dopadalo otevřeným oknem a jen odpočítávala minuty. Ve spodním šuplíku jsem měla pro dlouhé chvíle ukrytou knížku, ale nechtělo se mi ani číst. Nemohla jsem se dočkat, až vyrazím do teplého, jarního dne.

„A teď tady máme něco pro všechny, co v tomhle krásném dni ještě pracují,“ říkal zrovna moderátor v rádiu, „Písnička, která vznikla ve spolupráci třech zpěvaček, a která musí zvednout ze židle úplně každého. Takže navrhuju, abyste vy všichni, co sedíte někde v kanceláři, zesílili rádio, vstali a všichni společně si zatančíme.“

Usmála jsem se, když se rozezněly první tóny Bang bang. Otočila jsem knoflíkem hlasitosti doprava, zvedla se a bosky začala tancovat po kanceláři. Při piruetě se kolem mě světle růžová sukně efektně zavlnila a já jsem zvedla ruce nad hlavu. Přejela jsem si jimi po bocích a pohodila vlasy. V tu chvíli se za mnou ozvalo zakašlání. Zděšeně jsem se otočila a uviděla ve dveřích Honzu.

„Pardon. Minule jsem vám omylem ukradl propisku,“ podával mi ji se špatně skrývaným úsměvem.

Zdálo se mi to nebo vždycky, když jsme se viděli, tak se mi za něco omlouval?

„Děkuju,“ vzala jsem si od něj tužku, jejíž absence jsem si absolutně nevšimla.

„Mimochodem… Působivé,“ mrkl na mě Honza, a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, zmizel mi z dohledu.

Celá červená jsem si zakryla obličej rukama, ztlumila rádio a rozesmála se.

V pátek odpoledne, kdy už jsem se viděla na víkendu, se u mě opět objevil Honza. Byla jsem přesvědčená, že ohledně jeho Erasmu už jsme měli všechno vyřízené.

„Dnes nejsou úřední hodiny,“ informovala jsem ho namísto pozdravu.

„Já vím,“ usmál se, bez dovolení vešel do kanceláře a položil přede mě barevný pásek.

„Co to je?“ zamračila jsem se.

„Vstupenka. Kamarád dnes pořádá párty,“ vysvětlil.

„A ta je pro mě?“ podívala jsem se na něj pochybovačně, když jsem si přečetla název klubu, ve kterém jsem byla naposledy za svých studentských let.

„Když jsem minule viděl, že tak ráda tančíte…“ usmíval se.

„No, děkuju, ale stejně dnes nemůžu,“ posunula jsem neonový pásek směrem k němu, „Sestra slaví narozeniny.“

Honza vytáhl ze zadní kapsy druhý, naprosto stejný pásek, a oba je posunul po stole zpět ke mně: „Super! Vezměte ji s sebou.“

„To můžete jen tak rozdávat volné vstupenky na cizí akci?“

„Pokud je vaše sestra tak hezká jako vy, tak mi kamarád jedině poděkuje,“ ujistil mě.

Přimhouřila jsem na něj oči: „Někdo by si tohle vaše chování mohl vyložit jako flirtování.“

„Pak by si to ten někdo vyložil správně,“ neuhnul pohledem.

Frustrovaně jsem vzdychla. Tohle bylo naprosto špatně. A nejhorší bylo, že se mi to líbilo. On se mi líbil.

„Slibte, že se aspoň pokusíte dorazit,“ zaprosil.

„Uvidíme,“ řekla jsem neurčitě.

„To mi stačí,“ přikývl spokojeně.

„Měly bysme se přesunout někam do klubu,“ prohlásila Klárka těsně před půlnocí, když v ní zmizel další hořící panák.

„Jasně,“ přizvukovaly jí její kamarádky.

Kdybychom byly hrdinky amerického filmu, moje sestra by byla včelí královna. Všechny holky se s ní chtěly kamarádit a všichni kluci s ní chtěli chodit. Nedokázala jsem říct, čím to bylo. Měla přirozené charisma. Asi jediný člověk, na kterého v životě dala, jsem byla paradoxně já.

„V Rose Bowl je dnes nějaká velká studentská párty,“ napila jsem se mojita, které jsem ucucávala od začátku večera.

Všechny se po mně překvapeně podívaly. Pro Klárčiny kamarádky jsem byla v podstatě důchodkyně, ke které její sestra chodila střízlivět, aby jí v nejhorším stavu neviděli rodiče.

„Vážně? No tak jdeme!“ zatleskala nadšeně Klárka a holky se okamžitě začaly zvedat.

Pobaveně jsem zakroutila hlavou a zamávala na číšníka. Klárka si vzala svazek balónku, který se vznášel u stropu a já jsem jí pomohla pobrat kytky a dárkové taštičky. Byla jsem docela zvědavá, kam to všechno v klubu dáme.

„Počkej,“ zastavila jsem se před vchodem a vylovila z kabelky dva pásky.

„Narozeninový dárek od jednoho mého studenta,“ nalepila jsem jí jeden z nich kolem zápěstí.

„Tak studenta, jo?“ zamrkala na mě, „Tak s tím mě budeš muset seznámit.“

Usmála jsem se. Až Honza pozná Klárku, tak na mě si už ani nevzpomene.

Naše skupinka sedmi holek, obtěžkaných kyticemi a balónky, natolik poutala pozornost, že se k nám ihned přitočil nejen Honza, ale i jeho kamarád, o kterém jsem si byla jistá, že už jsem ho párkrát viděla ve škole na chodbě. Na Erasmus ale nejel, takže jeho jméno jsem neznala.

„Vy jste přišla!“ vydechl Honza šokovaně a ani se nesnažil skrývat své nadšení.

S úsměvem jsem pokrčila rameny.

„Takovou párty jsme si přece nemohly nechat ujít,“ vložila se do toho Klárka.

„Tohle je moje sestra,“ ukázala jsem na ni, kdyby to náhodou někomu ještě nebylo jasné.

„Klára,“ podala si s ním ruku.

„Honza, těší mě. A tohle je Robin, pořadatel.“

„Hezký jméno,“ usmála se Klárka koketně a pak se i s Robinem vyčkávavě zadívala na mě.

Vzdychla jsem: „Jiřina.“

„Robin,“ podal mi Robin ruku.

Zatřásla jsem s ní, nevyhnutelně se otočila na Honzu a natáhla ruku i k němu. Beze slova mi ji stiskl a vytáhl jeden koutek v náznaku úsměvu.

„Mohly bysme tohle někam odložit?“ ukázala jsem na dárky.

„Pojď se mnou,“ mávl na mě Honza. Bylo zvláštní, že mi najednou tykal.

„Zvládneš to?“ podívala se Klárka na tašky.

„Jasně,“ posbírala jsem jí všechno z rukou. Tedy až na balónky, u kterých trvala na tom, že si je nechá. Když jsem s Honzou odcházela, Robin jí je zrovna přivazoval k zápěstí.

Honza mě zavedl do místnosti, o níž jsem netušila, že v klubu existuje. Bylo to něco mezi skladem a šatnou pro personál.

„Sem se smí chodit?“ rozhlédla jsem se.

„Normálně ne,“ položil barevné dárkové tašky na krabice od různých druhů alkoholu.

„Ještě něco na kytky,“ připomněla jsem.

Kdesi našel kyblík na šampaňské, naplnil ho vodou z kohoutku nad popraskaným umyvadlem a opatrně jsme do něj naskládali směsici tulipánů, růží a gerber.

„Díky,“ usmála jsem se a měla se k odchodu, ale Honza stál jako přikovaný a díval se na mě.

Zvedl ruku a jemně mi přejel prsty po tváři: „Jsem rád, že jsi přišla.“

„Děkuju za vstupenku,“ strčila jsem mu před oči neonový náramek na mém zápěstí.

Honza mě za něj chytil a vedl směrem k baru: „Zvu tě na panáka.“

„Měla bych najít Klárku,“ zaostřila jsem do ztemnělého klubu.

„Myslím, že to sama docela zvládá,“ ukázal směrem k parketu, kde v hloučku tancovaly její kamarádky, zatímco Klárka opodál tančila s Robinem.

S úsměvem jsem zvedla oči v sloup. Jak překvapivé.

„Zřejmě se učila od své starší sestry,“ poznamenal mi Honza do ucha.

„Tančit?“ zasmála jsem se.

„A balit kluky,“ dodal.

„No to nevím,“ ušklíbla jsem se.

„Ale já vím,“ podíval se na mě vědoucně.

„Tak co to bude?“ teprve teď pustil moji ruku a zlehka položil svoji dlaň na moje bedra.

„Mojito,“ nezaváhala jsem. Žádné míchání.

„Jedno mojito a jeden gin tonic,“ oznámil barmance.

„Přemluvil bych tě taky na jeden tanec?“ naklonil se ke mně, zatímco jsme čekali na naši objednávku.

„Ty tančíš?“ zeptala jsem se místo odpovědi.

Neurčitě pokrčil rameny: „Proč ne? S tebou…“

Úsměv jsem schovala za sklenici, kterou mi barmanka podávala. Připadala jsem si zase jako studentka.

„Nechám ti zahrát Bang bang,“ mrkl na mě.

Zasmála jsem se: „Ne, děkuju. Na tuhle písničku tancuju jenom v práci.“

„To je docela škoda,“ nespouštěl ze mě oči.

„Pročpak?“ naklonila jsem hlavu.

„Myslím, že nejsem jedinej, kdo by to rád viděl. I když… Dobře, že jsem to viděl jen já. Pokud by to mělo takovej vliv i na ostatní, tak bych měl docela velkou konkurenci.“

„Konkurenci v čem?“ hravě jsem pozvedla obočí.

Honza se ke mně přiblížil. Byli jsme jen centimetry od sebe.

„Ty víš v čem. Hrozne se mi líbíš.“

Polkla jsem. Takovou upřímnost jsem nečekala. Netušila jsem, co na to říct, a tak jsem byla vlastně ráda, když mezi nás vpadla Klárka.

„Tak ty prý jedeš na Erasmus,“ bez dovolení se napila z mojí sklenice a otočila se na Honzu.

„Jo, do Portugalska,“ přisvědčil.

„Jéé! Že bysme přijely na návštěvu?“ žduchla do mě.

„To klidně můžete,“ podíval se na mě Honza naprosto vážně.

„Nebo do Řecka,“ navrhl Robin.

„Do Řecka?“ zamračila jsem se.

„Tam budeme celé léto pracovat,“ ukázal Robin na sebe a na Honzu.

„Řecko miluju…“ začala se Klárka bavit s Robinem a nás si přestali všímat.

„Řecko, Portugalsko… Máš to nabitý,“ poznamenala jsem.

„Jo, přejíždím rovnou. Nebudu se mezitím vracet sem. Byl to super plán, ale teď se mi pryč vlastně ani nechce,“ podíval se na mě trochu nejistě.

„Určitě to bude skvělý. Plno krásných holek…“

„Nejhezčí holky jsou přece v Česku,“ vrátil se mu sebejistý úsměv.

„Vážně?“ bylo jednodušší s ním flirtovat, když jsem věděla, že bude tak dlouho pryč.

„Třeba která?“ rozhlédla jsem se po klubu.

„Tady se těžko vybírá.“

„Protože je tady tolik hezkých holek?“

„Protože jsi tady ty. A vedle tebe už žádná není tak hezká.“

Beze slova jsem se na něj usmála a on se usmál na mě. Ach bože! A to mám teprve druhý drink!

„Ale vážně. Dnes ti to moc sluší.“

Asi to byla změna oproti mým pracovním outfitům, ve kterých mě obvykle vídal. Černé lodičky, které kupodivu po nedávné bouřce neutrpěly žádnou újmu, jsem doplnila o tmavé rifle a černé tričko s holýma zádama. Před odchodem mi Klárka pomocí žehličky vytvořila ve vlasech měkké vlny, a přestože jsem namítala, že mi určitě do půl hodiny splihnou, nějak zázračně se jí podařilo moje jemné prameny zafixovat, že i po půlnoci vypadaly pořád docela obstojně.

„Děkuju,“ zazubila jsem se na Honzu, „Přítel mě taky dnes chválil.“

Sledovala jsem, jak mu zamrzl výraz ve tváři: „Ah…“

Spiklenecky jsem se k němu naklonila a zašeptala mu do ucha: „Dělám si srandu.“

Přimhouřil na mě oči: „To od tebe ale vůbec není hezký.“

„Takže žádný přítel?“ ujišťoval se.

Zakroutila jsem hlavou a dopila zbytek svého mojita.

„Jak je to možný?“ upřímně se divil Honza, ačkoliv se zdálo, že mu ta situace naprosto vyhovuje.

„Kdybych dostala korunu pokaždé, když se mě na tohle někdo zeptá, byla bych milionář.“

„Až tak?“ zasmál se.

Pokrčila jsem rameny. Zatímco Klárka byla zhruba od šestnácti schopná dotáhnout domů nového přítele každé dva měsíce, já jsem vlastně moc vztahů neprožila. Klárka mi vždycky říkala, že jsem moc kritická. Že čekám na prince na bílém koni, ale ten neexistuje. Nemyslela jsem si, že by měla pravdu, ale nedokázala jsem chodit s někým jen tak. Bez té pověstné jiskry.

„Ještě jedno mojito?“ ukázal Honza na sklenici, ve které se rozpouštěly poslední kousky ledu.

Podívala jsem se na hodinky.

„Snad už nechceš jít?“

„No vlastně…“ začala jsem.

„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se namísto toho, aby mě přemlouval, abych zůstala, jak jsem čekala.

„Můžeš,“ odložila jsem sklenici na bar, „Jen se rozloučím s Klárkou.“

Ta na mě významně vyvalila oči, když viděla, že Honza odchází se mnou.

„Tak to není,“ ujistila jsem ji.

„Jasně, že ne,“ zamrkala na mě, a pak mi zašeptala do ucha: „Zítra chci slyšet, jak to dopadlo.“

Zvedla jsem oči v sloup: „Nijak to nedopadne.“

Klárka jen vševědoucně pokývala hlavou, políbila mě na obě tváře a dál se věnovala Robinovi, čímž jsem byla ze své role sestry – ochranářky propuštěna. S Honzou jsme vyšli ze zakouřeného klubu do relativně čerstvého městského vzduchu a mě napadlo, že si pravděpodobně myslí to, co Klárka. Já jsem se chytla příležitosti, že nebudu muset jít po sídlišti, kde jsem si koupila svůj miniaturní byt, sama v noci, ale Honza asi očekával něco víc než jen noční procházku.

„Aby bylo jasno. Spát s tebou nebudu,“ vyhrkla jsem, když jsme došli na zastávku.

Parta děcek, co pokračovaly v nočním tahu, se po nás pobaveně ohlédla.

Honza se na mě překvapeně podíval: „Dobře.“

„Myslím to vážně,“ dodala jsem ještě.

„Proto jsem se nenabízel, že tě doprovodím.“

„Ne? Tak proč teda?“ čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si říkala, že přesně to musel čekat.

„Abys nešla v noci sama,“ pokrčil rameny.

„Gentlemani ještě nevymřeli?“ nastoupila jsem do autobusu, který právě přijel, aniž bych čekala na jeho odpověď.

Jak nesnáším cesty nočními rozjezdy plnými opilců, musela jsem přiznat, že v Honzově přítomnosti se mi na zastávce kousek od mého domu ani nechtělo vystupovat. Celou cestu jsme se bavili hrou, při které jsme hádali, co je který z cestujících zač a kam asi jede. Musela jsem uznat, že Honza byl nečekaně vtipný a já jsem se smála, jako bych v sobě měla víc než jen dvě mojita.

„Kam teď?“ rozhlédl se poté, co jsem smíchy spíš vypadla, než vystoupila z autobusu.

„Rovně, pak za roh a jsme tam,“ ukázala jsem.

„Víš, že mě teď vlastně mrzí, že za tři týdny odjíždím?“ náhle zvážněl.

„Už za tři týdny?“ překvapilo mě.

Měla jsem pocit, že každý semestr utíkal rychleji než ten předchozí. Ani se nenaděju a bude začínat podzimní a „moji“ studenti se rozutečou studovat do celého světa. Třeba do Portugalska, že?

„Řecko, Portugalsko… Kdo mohl tušit, že nakonec je to nejlepší v Česku?“ ze strany se na mě podíval.

„Nepřeháněj,“ hravě jsem do něj žduchla.

Honza ale zachytil moji ruku a už ji nepustil. Zastavila jsem se.

„Co je?“ zeptal se zmateně.

„Jsme tady,“ ukázala jsem na dveře s číslem 24.

„Aha,“ pokýval nepřítomně, „Máš hrozně studené ruce.“

„To já mám vždycky. Jenom…“ zarazila jsem se.

„Jenom co?“

„Ale nic,“ zakroutila jsem hlavou.

„No tak! Nemůžeš takhle něco nakousnout a pak to nedokončit,“ pronesl káravě.

Nadechla jsem se: „Jeden můj bývalý přítel říkal, že mám teplé ruce jenom po sexu.“

Honza se upřímně zasmál: „To byl šťastlivec.“

Ušklíbla jsem se. Jemu to tak zřejmě nepřipadalo, když se se mnou pár dní na to rozešel.

Honza ke mně přistoupil blíž: „Já vím, že jak je to s teplotou tvých rukou nezjistím, ale…“

Pohladil mě po vlasech a naklonil se ke mně. Vteřinu mi zíral do očí a pak opatrně přitiskl svoje rty na moje. Zavřela jsem oči a rukama ho objala okolo krku. Zdálo se, že to ho povzbudilo. Pootevřel rty a jazykem mi přejel po spodním rtu. Vydechla jsem a dotkla se špičkou jazyka toho jeho. Honza mě chytil kolem pasu a přitiskl k sobě. Málem jsem nemohla popadnout dech. Ani jsem si nepamatovala, kdy mě naposledy někdo takhle líbal. Kdy mě naposledy někdo doprovázel domů po propařené noci a doufal v polibek na rozloučenou venku před domem. Když jsem na jeho jazyku ucítila chuť ginu s tonikem, blesklo mi hlavou, že bych ho možná nahoru pozvala. Honza se pomalu odtáhl a opřel svoje čelo o moje.

„Wow,“ vydechl.

Usmála jsem se. Zapomněla jsem, jaký to je opojný pocit, mít na někoho takový vliv.

„Asi bych měl jít, aby mi neujel další rozjezd,“ pomalu ode mě poodstoupil.

„Asi jo,“ přisvědčila jsem, i když uvnitř jsem stále debatovala, jestli ho vzít k sobě nebo ne.

„Dobrou noc, Jiřinko,“ usmál se.

„Dobrou noc,“ otočila jsem se k odchodu.

Když jsem se u dveří ohlédla, ještě pořád tam stál a pozoroval mě. Doma jsem ze svého zápěstí odstřihla neonový pásek a magnetem ho připevnila k lednici. Připadala jsem si, jako by mi bylo zase osmnáct.

„Dále,“ křikla jsem v odpovědi na zaklepání, aniž bych zvedla oči od hromady papírů na mém stole.

Vzhlédla jsem, když se dveře otevřely, ale nikdo nevstoupil. Ve škvíře se objevila jedna růžová květina. Jiřina. Usmála jsem se a vstala od počítače. Chytla jsem ruku, která kytku svírala a vtáhla ji i s jejím majitelem dovnitř. Ještě jsem za námi ani nezavřela dveře a už mě Honza líbal. Vjela jsem mu prsty do vlasů, a přestože on měl v jedné ruce ještě pořád růžovou kytičku, tou druhou mě k sobě tiskl vší silou. Vlastně držel v každé ruce jednu Jiřinu.

„Víš, že tohle není dobrý nápad,“ vydechla jsem, když se jeho rty přesunuly k mému uchu.

„Proč ne?“ zašeptal a mně přejel mráz po zádech.

„Jsem starší než ty…“

„Jen o pár let,“ sklouznul svými polibky na můj krk.

„Jsi můj student,“ řekla jsem, ale navzdory svým slovům jsem slastně zaklonila hlavu.

„Ale ty nejsi moje učitelka. I když by to bylo sexy,“ uličnicky se mi podíval do očí.

„Odjíždíš na rok pryč,“ odpočítala jsem poslední ze svých argumentů.

„Jen na jedenáct měsíců…“

Pozvedla jsem obočí: „Opravdu velký rozdíl.“

„To je,“ přikývl a znovu se vpil do mých rtů.

Vzpomněla jsem si na jeho první návštěvu mojí kanceláře.

„Proč vlastně odjíždíš?“

„Cože?“ otevřel oči.

„Co to náhlé rozhodnutí odjet na rok pryč? Ze dne na den?“

Pokrčil rameny. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali.

„Tipovala jsem rozchod.“

Uhnul pohledem. Bylo mi jasné, že jsem trefila do černého.

Povzdechla jsem a vypletla svoje ruce z jeho vlasů. Netoužila jsem být předodjezdový románek, kterým si po rozchodu něco dokazoval. Jeho ruka sjela z mých beder.

„Asi máš pravdu. Není to dobrý nápad,“ sklonil hlavu.

Dívala jsem se na něj a nevěděla co říct. Věděla jsem, že mám pravdu.

„Promiň,“ podal mi jiřinu, „Měj se hezky. Ahoj.“

„Ahoj,“ řekla jsem potichu a nechala ho odejít.

Zachumlala jsem se do kabátu, na hlavu narazila huňatou čepici a vyšla do mrazivého odpoledne. Ještě nebylo ani pět hodin, ale už dávno padla na zasněžené město tma. Bílá pokrývka se ve světle pouličních lamp třpytila jako žárovičky v oknech okolních domů. Rozhodovala jsem se, jestli mám ještě vyrazit na lov posledních vánočních dárků, když mi v kapse zapípal mobil. Zubama jsem si stáhla koženou rukavici a přejela prstem po displeji. Zarazila jsem se, když jsem uviděla Honzovo jméno. Neslyšela jsem o něm šest měsíců. Ani jsem to neočekávala. Předpokládala jsem, že se v zahraničí oklepal z rozchodu, možná si i někoho našel a na mě zapomněl. Nastavila jsem tvář padajícím vločkám a zhluboka se nadechla, než jsem si zprávu přečetla.

Nemůžu na tebe přestat myslet. Na svátky přijedu domů. Myslíš, že bych tě mohl vidět?

Nedokázala jsem překonat úsměv, který se mi rozlil po tváři. Kousla jsem se do rtu.

Myslím, že bys mohl.