Podzimní

Pozn. Slíbila jsem, že vás budu informovat, jak se vyvíjí možné vydání Niky. Zatím nemůžu říct nic konkrétního, ale můžu prozradit, že vydání se blíží :-)

Prozatím pro vás mám novou povídku Podzimní, která není nutně pokračováním Letní.

Hezký začátek týdne! Z.

Překročila jsem bedýnku s jablky, kterou nám nachystala teta, a usadila se v kuchyni, kde spolu s mamkou a další jejich sestrou chystala sváteční oběd. Bratranci a sestřenice běhali okolo s papírovými draky, které vyráběli ve škole, ale neměly pořádnou konstrukci na to, aby opravdu vzlétly. Mikulovský strejda se jako každoročně dohadoval se strejdou z Čejkovic, čí burčák je lepší a kdo koho trumfne, až nastane čas na svatomartinské víno. Táta se debaty neúčastnil. Máma jako jediná ze třech sester sešla z cesty a namísto vinaře si vzala kluka z města. Tím pádem jediné období, kdy jsem si mohla přičichnout k životu mezi vinohrady, bylo vinobraní, na němž se scházela celá rodina z mamčiné strany.

Jako malá jsem víkendy plné jídla, dobré nálady a vinařských historek milovala. V pubertě jsem tvrdě bojovala za to, abych se té trapnosti nemusela účastnit. A teď jsem je prožívala s určitou nostalgií v srdci. Možná proto, že mi sluncem zalitý vinohrad, který se za okny táhnul, kam jen oko dohlédlo, připomínal dědečka, který s námi letos poprvé vinobraní neslavil. Ať se strejdové předháněli sebevíc, jeho burčák byl vždycky nejlepší.

Všimla jsem si sousedky, procházející okolo v tradičním barevném kroji. Vyklonila jsem se z okna.

„Dobrý den! Je Míla doma?“

Svou kamarádku z dětství jsem neviděla přes rok. Na jižní Moravu už jsem nejezdila tak často jako dřív a ona studovala v Olomouci.

„Je na dvoře. Zajdi za ní,“ zamávala mi a zmizela mezi sloupky vinohradu, jímž si krátila cestu na náměstí.

Bez zaváhání jsem se pustila stejnou trasou, kterou jsme s Milenou používaly jako děti. Protáhla jsem se dírou v plotě a zahnula kolem chlívku, v němž kam až moje paměť sahá, nikdy žádné prasátko nebydlelo. Za rohem jsem se srazila s klukem také v kroji. Zamračeně si mě přeměřil a potom se mu obličej vyjasnil.

„Emo?“ usmál se na mě.

Jonáš. Milenin starší bratr. Neviděla jsem ho ještě déle než ji.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu úsměv.

„Staré zvyky nerezaví, co?“ ukázal na vyšlapanou cestičku podél zdi.

„Očividně,“ přejela jsem pohledem jeho úbor.

Zasmál se: „Rodinná tradice. Musím jít, ať na mě nečekají.“

Uhnula jsem mu z cesty, a když mi z dohledu zmizela poslední stuha jeho klobouku, vyhledala jsem na dřevěné lavičce Mílu, louskající vlašské ořechy.

„Emo!“ vyskočila a setřepala ze sebe kousíčky tvrdých skořápek.

„Ahoj,“ objala jsem ji, „Kde máš kroj?“

„Prosím tě,“ zvedla oči v sloup. Na sobě měla rifle, černé tričko a vestu.

Sundala z lavičky košík s ořechy a uvolnila mi místo vedle sebe.

„Jak se máš? Povídej, přeháněj.“

Ani celý den by nám nevystačil, abychom si pověděly všechno, co jsme zameškaly.

Stmívalo se, když se mě zeptala: „Půjdeš s námi na stezku odvahy?“

„Na stezku odvahy?“ nechápala jsem.

Míla zatřepala hlavou: „Tomu se jen tak říká. Brácha a jeho kamarádi se vždycky, když je vinobraní, schází o půlnoci ve vinohradu. Pije se burčák a… No vlastně se nedělá nic zvláštního.“

„To zní docela dobře,“ zasmála jsem se. Ostatně proč ne. Žádné jiné plány jsem stejně neměla.

Těsně před půlnocí prolezl dírou v plotě dřív Jonáš než Míla. Povytáhla jsem obočí. Nepamatovala jsem si, kdy jsem ho naposledy viděla „v civilu“. Tmavé rifle a šedá mikina mu vyloženě svědčily. Míla mě chytila za ruku, jako když jsme byly malé, a pomohla mi proplést se bludištěm sloupků a vína až na místo srazu. Tam už doutnal malý ohýnek a parta kluků sázela do popela velké brambory. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Zřejmě jsem právě vpadla doprostřed scény z Ladovy pohlednice. Několik holek na nás zamávalo, naléval se burčák a já jsem byla všem postupně představena. Veškerá jména jsem samozřejmě vzápětí zapomněla, ale nijak jsem se tím netrápila.

„Je jedna hodina. Měli bychom vyrazit na stezku odvahy,“ rozhlédl se jeden z kluků po ostatních.

Podívala jsem se po Mileně: „Jako vážně? Myslela jsem si, že se tomu jen tak říká.“

„To já taky,“ pokrčila nechápavě rameny.

„Vidíte?“ ukázal na nás další z kluků. „To, že mladší generace neví, o co se jedná, jen dokazuje, jak jsme tuhle tradici v posledních letech zanedbávali.“

„Měli bychom víc dbát na její udržování,“ přikývl Jonáš rádoby vážně.

„Takže tady jsou pravidla. Vydáme se támhle ke kapličce,“ ukázal na kopeček, který se vzdušnou čarou zdál být docela blízko, ale dovedla jsem si představit, že pěšky to bude slušná procházka, „Každý samozřejmě na vlastní pěst. Nikoho nesmí být vidět. Kdo bude spatřen někým jiným, musí vypít celou láhev burčáku. Kdo nedorazí do cíle, musí vypít láhev burčáku. Bez ohledu na to, jestli se ztratil nebo to vzdal. Najdeme si ho tak jako tak.“

Zamotala se mi hlava. Ačkoliv jsem měla kořeny na jižní Moravě, celou flašku burčáku jsem v životě nevypila. Dokázala jsem si snadno představit ty následky.

„Připraveni?“ optal se hlavní mluvčí, a aniž by čekal na naši odpověď, vykřikl: „Prohlašuji letošní stezku odvahy za zahájenou!“

Všichni se rozprchli mezi lány vinohradu a dupání i veselé pokřiky postupně slábly ve tmě. Nechtěla jsem kazit zábavu a už vůbec ne požívat kvanta kalného burčáku, takže jsem se s povzdechem vydala kupředu.

Nejdříve jsem prostě jen šla, ale jakmile jsem kousek od sebe zaslechla kroky, chvatně jsem uskočila za nejbližší sloupek a přikrčila se. Vetřelec mi brzy zmizel z doslechu a já jsem s bušícím srdcem pokračovala. Kluci se na rozdíl ode mě nesnažili schovávat, ale naopak nachytat někoho jiného. Díky svému kličkování jsem se odklonila od původní trasy a měla dojem, že se kaplička absolutně nepřibližuje. V těle mi stoupal adrenalin a proti mé vůli mě nečekaná bojovka vlastně bavila. Jen kdybych tak věděla, kam jdu…

Někdo mě čapnul za ruku a než jsem stačila vykřiknout, přikryl mi pusu dlaní.

„Pšš,“ díval se mi Jonáš do očí.

Zamračila jsem se a on spustil ruku, abych mohla promluvit.

„Takže teď musím vypít celou láhev burčáku?“

S tichým smíchem zakroutil hlavou: „Napadlo mě, že asi nebudeš vědět kudy jít. Dovedu tě ke kapličce a tam se rozdělíme. Nerad bych tě ještě za dvě hodiny hledal.“

„A co Míla?“ Neměl by dřív pomáhat své sestře?

„Ta se tady vyzná. Určitě tam bude dřív než my,“ mávl rukou.

„Tak pojď,“ vydal se naprosto jiným směrem, než jsem měla namířeno já.

„Tudy?“ ukázala jsem nejistě.

„Věř mi,“ podíval se na mě přesvědčivě.

Co jiného mi zbývalo? Poslušně jsem se zařadila po jeho boku a nechala se vést. Podle všeho se dalo ke kapličce dojít mnohem jednodušeji, než jsem tušila.

„Bavíš se?“ mrknul po mně Jonáš.

„Kupodivu jo,“ usmála jsem se.

„Opravdovou stezku odvahy jsme nedělali roky. Řekl bych, že k tomu Tondu navnadilo to, že jsme tě přivedli. Nováčci se obvykle ztratí. A když jsou to holky, Tonda je rád zachraňuje.“

„Který je Tonda?“

„Ou! Ještě že tě neslyší. Poranila bys jeho ego. Myslí si, že je místní Casanova.“

„Vážně?“ nevěřila jsem. Ať byl Tonda kterýkoliv z kluků, rozhodně mě nezaujal tak, abych ho mezi ostatními dokázala rozlišit. Nehledě na to, že nejhezčí z nich byl na sto procent Jonáš.

„Vážně, jede po něm půlka holek z okolí. Řekl bych, že i Míla.“

„Zvláštní… A mně ses přitom vždycky líbil ty. Když jsem byla malá.“

Jonáš se po mně překvapeně podíval: „Jak moc malá?“

„Příliš malá na to, aby se mi už líbili kluci,“ zasmála jsem se.

Jonáš se nadechoval k odpovědi, když kousek od nás zašustilo listí. Oba dva jsme ztuhli a já jsem se instinktivně přikrčila za něj. Zadržela jsem dech, zatímco se okolo prohnal blonďatý kluk, aniž by si nás ve stínu vína všimnul.

„Tohle byl Tonda,“ usmíval se Jonáš pobaveně, „Vsadil bych se, že tě hledal.“

„No, pozdě,“ podívala jsem se na něj. Já už jsem byla nalezena.

„Jdeme,“ chytil mě za ruku a pokračoval v cestě.

Překvapeně jsem zamrkala. Kus před námi přeběhla mezi dvěma řadami vinohradu jedna z holek. Naštěstí si nás ani ona nevšimla.

„Neměli by teď oba dva pít?“ otázala jsem se. Přece jsme je zahlédli.

„To bychom museli přiznat, že jsme tu spolu. A pak by nás čekal trest oba dva.“

„Jaký trest?“ zajímala jsem se.

Jonáš se na mě jen významně podíval.

„Nech mě hádat. Láhev burčáku.“

Zasmál se: „Učíš se rychle.“

Čím blíž jsme kapličce byli, tím častěji jsme se museli vyhýbat setkání s ostatními. Jonášovi se to ale vždycky nějak povedlo.

„Jsme tady první,“ zarazil se, když se před námi rozevřely větve nízkých keříků a naskytl se nám pohled na kapličku zalitou měsíční září.

„Tak super,“ vykročila jsem směrem k ní, ale Jonáš mě za ruku, kterou stále ještě svíral v dlani, stáhl zpátky.

„Nikdo by ti neuvěřil, že jsi sem tak rychle trefila sama. Budeme muset počkat.“

Usídlili jsme se za jeden z keřů, odkud jsme měli dokonalý výhled, ale sami jsme vidět nebyli, a čekali.

„Takže já jsem se ti dřív líbil…“ pronesl Jonáš zadumaně.

„Ty a Pepek námořník,“ přikývla jsem.

Jonáš se uchechtl: „Tak to mi lichotí. I když na těch svalech ještě budu muset zapracovat.“

Bez přemýšlení jsem mu přejela rukou po bicepsu, schovaném pod dlouhým rukávem sportovní mikiny: „Myslím, že tvoje svaly jsou poměrně uspokojivé.“

Vteřinu sledoval pohyb mých prstů na jeho paži, a pak se na mě podíval zpod řas: „A teď?“

„Co teď?“

„Teď už se ti nelíbím?“ na tváři mu hrál pobavený úsměv.

Proboha, vždyť jsem ho léta neviděla! Ačkoliv hezký byl pořád. To jsem mu musela přiznat. A dnešní noc měla zvláštní kouzlo. Nakonec jsem se rozhodla pro neutrální: „Teď už nejsem malá.“

„Škoda,“ prohodil a podíval se směrem ke kapličce, kde se právě ze tmy vyloupl jeden z kluků, „Teď se zase líbíš ty mně.“

Neobtěžovala jsem se zkoumat, kdo že na místo určení dorazil první. Byla jsem zaneprázdněná zíráním na Jonáše.

„Co se na mě tak díváš?“ pozvedl obočí.

„Nemůžeš holce jen tak říct, že se ti líbí, a nečekat žádnou reakci,“ zakroutila jsem hlavou.

„Ale když se nelíbím já jí…“

„To jsem neřekla.“

Jonášovi zajiskřily oči.

„Na co myslíš?“

„Na to, že bych tě rád políbil.“

„Myslím na to samé,“ přiznala jsem.

Jonáš se pousmál a vjel mi rukou do vlasů. Zavřela jsem oči. Nejdříve mi jenom jemně přejel rty po mých. Voněl po sladkém burčáku a štiplavém kouři z táboráku. Rozlepila jsem víčka, ale viděla z něj jen rozmazanou šmouhu, když opravdu přitiskl svoje ústa na moje. Biceps, kterého jsem se ještě před chvílí nesměle dotýkala, jsem stiskla a s druhou rukou okolo jeho krku jsem se k němu přitáhla blíž. Oči se mi znovu zavřely v dokonalém synchronu s tím, jak se jeho rty pootevřely. Můj jazyk se vydal naproti tomu jeho, a když se setkaly, klesli jsme k zemi. Naše těla se dotýkala po celé délce, ale leželi jsme na trávě jen tak vedle sebe. Aniž bych mu dovolila, aby mě přestal líbat, zatahala jsem za látku jeho mikiny a převalila nás, takže jsem byla přikrytá celou jeho váhou. Opřel se dlaní vedle mojí hlavy a malinko se nadzvednul, ale já jsem ho přimáčkla zpátky k sobě. Ocenil to spokojeným zamručením, které se rozvibrovalo skrze mě celou. Naše polibky neustávaly. Naopak nabíraly na intenzitě. Vjela jsem mu rukou pod mikinu a nahmátla napjaté svaly jeho zad. Kam se hrabe Pepek! Usmála jsem se, když i jeho prsty zamířily pod moji bundu. Dostal se přesně k hranici mé krajkové podprsenky, když se kousek od nás ozvaly hlasy.

„Ha! Tady jste. Nejsem poslední. Super!“

S Jonášem jsme se na sebe podívali. Ta slova naštěstí nepatřila nám, ale těm, kteří už se stihli sejít u cíle a o jejichž přítomnosti jsme doteď neměli ani potuchy. Jonáš se otřásl tichým smíchem. Pobaveně jsem se usmála na měsíc nad sebou, který co chvíli zakryly mraky, líně plynoucí oblohou, a nořily tak vinohrad pod námi do střídavě menší a větší tmy.

„Myslím, že už můžeš. Já přijdu chvíli po tobě,“ zašeptal Jonáš, krátce mě líbl na rty a opatrně se zvedl.

Posadila jsem se, uhladila si vlasy, a poté, co mi Jonáš pomohl na nohy, jsem se sebevědomě vydala ke kapličce. Míla už tam postávala spolu s dalšími a já jsem byla vděčná za všudypřítomnou tmu, která milosrdně zakrývala ruměnec na mé tváři.

Předtím, než se k nám přidal Jonáš, se objevila ještě jedna z holek. Jako poslední dorazil Tonda. Jonáš se na mě významně podíval a já jsem pochopila, že se tak zdržel zřejmě proto, že doufal, že někde narazí na mě.

„Ty jsi jí pomáhal,“ okamžitě obvinil Tonda Jonáše.

Ten zvedl ruce v obranném gestu: „Mám svědky na to, že dorazila naprosto sama.“

Nevěděla jsem, nakolik mu ostatní skutečně věří, ale jeho verzi odkývali. Nakonec si nikdo nevysloužil trest v podobě litru burčáku.

Postupně se všichni vydali na cestu zpět a někteří se od skupinky oddělovali, využívajíc zkratky domů přes důvěrně prošlapané vinohrady.

„Jestli chceš, ukážu ti tu cestu za denního světla. Abys příští rok nebloudila,“ prohodil Jonáš, když jsme byli z doslechu.

„Ne, díky,“ podívala jsem se na něj, „Letos mě docela bavilo bloudit. Příští rok si to klidně zopakuju úplně stejně.“

Jonáš mě s úsměvem chytil za ruku.

„Ale můžeš mě za denního světla vzít třeba někam jinam,“ navrhla jsem, „ Odjíždím až za dva dny. To je ještě spousta času…“