pátek 16. října 2015

Lovebirds II

Bethany
Úsměv mi vydržel přesně tak dlouho, abych mohla podepsat několik svých fotek a zapózovat na selfie s fanoušky. Oni nemohli za to, jaký pitomec Greg Davis byl. Navíc to byli právě oni, mí loajální a milující fanoušci, díky nimž jsem žila svůj sen. Ještě jsem zamávala davu a všem těm, na které se bohužel nedostalo, a nasedla do velkého, černého auta. Za tmavými skly jsem si opřela hlavu o sedadlo a shodila svoje Louboutinky. Snažila jsem se zaplašit vzpomínky, které ve mně vyvolaly. Dnešek byl neuvěřitelně dlouhý den. Schůzka s renomovaným režisérem nešla vůbec tak dobře, jak jsem si představovala. Potom rozhovor pro časopis, k němuž jsme před týdnem fotili sérii snímků uprostřed pouště. Odpoledne strávené v pracovní společnosti Cary a Lilly, mé stylistky a make-up artistky. A nakonec Late show Grega Davise. Ta mě rozhodně vyčerpala nejvíc. A to přesto, že jsem od svých čtrnácti byla zvyklá na dlouhé pracovní hodiny a celonoční natáčení.
„V pohodě?“ otočila se na mě z předního sedadla Alex, moje agentka.
„Naprosto,“ ujistila jsem ji. Nebyl to první a určitě ani poslední nepříjemný rozhovor. A kam se hrabal Greg na nenávistné anonymní komentáře na internetu! I s tím jsem se musela naučit žít.
„Totální kretén,“ zamumlala si pro sebe Alex.
Usmála jsem se. Produkce talk show si od ní vyslechla pěknou řádku peprných slov. Proto byla ve své práci tak dobrá. Věděla, co pro své klienty chce, a pokud to nedostala, neváhala použít, co bylo třeba. Mohla dělat všechno to, co já v mé pozici ne. Občas jsem jí tu svobodu záviděla. Na mém místě by se jistě nespokojila s profesionálním úsměvem a zdvořilými odpověďmi. Pěkně by to Gregovi vytmavila. Jako někdo podobně temperamentní, koho jsem znala…
„Josh by ho pořádně setřel,“ vyletělo mi z pusy dřív, než jsem dokázala tu myšlenku zadržet.
Alex se ke mně znovu otočila a zírala na mě s vyvalenýma očima. Za ta léta, co pro mě pracovala, se z nás staly opravdové kamarádky. Mohla jsem s ní mluvit o čemkoliv. Po rozchodu s Joshem a dlouhé, proplakané noci, jsme měly tichou dohodu, že o něm se bavit nebudeme. Dost na tom, že se mě na něj ptali všichni ostatní.
„Na Joshe by si tohle nedovolil,“ řekla nakonec Alex. A protože se zdálo, že moje mlčení ohledně mého superslavného expřítele je prolomeno, dodala: „Vzpomínáš, jak tehdy odešel uprostřed rozhovoru s Candice?“
Rozesmála jsem se. Candice byla reportérka jedné bulvární televizní relace, která ráda překrucovala fakta. Video, v němž se Josh nekompromisně zvedl ze židle a opustil studio, mělo na youtube miliony zhlédnutí a on tak nechtěně přispěl k lepší propagaci jejího pořadu Got ya!
Přesto, jak moc se mně ani Alex dnešní chování Grega nelíbilo, věděla jsem, že produkční společnost bude nadšená. Lepší reklamu, než choulostivé interview, které se bude online šířit rychlostí blesku, jsem svému novému filmu nemohla zajistit. Zákonitosti fungování showbusinessu byly neúprosné.
„Slyšela jsem, že je v New Yorku,“ prohodila Alex jako by nic.
„Já vím,“ ujistila jsem ji. Nemělo cenu předstírat, že mi unikla ta informace, že Josh natáčí velkofilm ve stejném městě, které se mi právě míhalo za okny.
„Neozval se?“ vyzvídala Alex.
Podívala jsem se na svého bodyguarda Douga, sedícího tiše vedle mě. Ani nemrkl okem. Profesionál každým coulem. Vlastně se zdálo, že nás ani neposlouchá. Vyhlížel ven a kontroloval situaci před hotelem, k němuž jsme se blížili. Skupinka čekajících fotografů mě nijak nerozhodila. Byla jsem na ni zvyklá.
„Ne,“ vzala jsem si lodičky do ruky, počkala, až mi Doug otevře dveře a s Alex v patách proběhla uličkou, kterou mi mezi blesky fotoaparátů Doug razil, do vestibulu hotelu.
V mém pokoji si Cara nerušeně listovala lesklými stránkami módního časopisu.
„Jaké to bylo?“ zvedla ke mně oči.
„Ty ses nedívala?“ nevěřila jsem.
„Dívala. Musela jsem vidět svoje dílo v akci,“ sjela mě pohledem odshora dolů a potom nazpět, „Ptala jsem se na tvůj dojem.“
„Horší to snad ani být nemohlo,“ odpověděla Alex. Rozhlédla se po apartmánu, jestli v době naší nepřítomnosti neudělala pokojová služba něco, co neměla, a otočila se k odchodu: „Jestli už nic nepotřebuješ, tak se uvidíme ráno. V deset je tiskovka, ale předtím si tě přijdou vyfotit na oficiální portrét.“
„Ok,“ přikývla jsem.
Ještě ani nebyla pryč ze dveří a Cara už mi rozepínala zip smaragdově zelených šatů. Studu jsem se dávno zbavila. Svou první milostnou scénu jsem točila v šestnácti a ani bych nedokázala spočítat, kolik kostymérek mě vidělo nahou.
„Přehání,“ naklonila se mi Cara přes rameno, „Zase tak hrozné to nebylo. Zajímalo by mě, jestli to viděl Josh.“
Opatrně ze mě stáhla šaty a umístila je do cestovního vaku, v němž přišly z dílny mého oblíbeného designéra, kam se taky budou vzápětí vracet. Mlčela jsem, když mi odepínala diamantový náhrdelník, ale ta otázka ve mně hlodala. Viděl to Josh? Díval se? Já ano. Snažila jsem se chytnout každý jeho rozhovor. Dokázal tak poutavě vyprávět. Fascinovalo mě, jak byl jeho náhled na role úplně jiný než ten můj. Dokázal vidět drobné detaily příběhu a spojovat je do zajímavého celku. Před natáčením Lovebirds jsme strávili hodiny debatováním nad scénářem. Právě tehdy, týdny předtím, než se naše rty poprvé dotkly před objektivem kamery, jsem se do něj zamilovala.
„Lilly ti přijde udělat pleťovou masku,“ oznámila mi ještě Cara, když zaklapla drahý šperk do diskrétní krabičky.
„Dobře, děkuju,“ usmála jsem se na ni a zachumlala se do měkoučkého hotelového županu. Nemohla jsem se dočkat sprchy.
„Dobrou noc a žádné řádění,“ zamrkala na mě Cara a se šaty i náhrdelníkem zmizela o patro níž, kde spolu s Lilly bydlela, stejně jako Alex a Doug. Tentokrát se mnou byl celý můj tým.
Zasmála jsem se. Opravdu nevím, jak bych mohla v hotelovém pokoji vysoko nad New Yorkem řádit. Zatímco Cara a Lilly často vyrážely do víru velkoměsta, ať už jsme byli v L.A., v Paříži nebo v Tokyu, to, co se v mém případě nejvíc blížilo večírku, bylo ponocování u televize. Obvykle kvůli jet legu. Dnes jsem ale měla v plánu leda tak postel a dlouhý spánek.
Po horké sprše, v níž jsem si smyla poslední zbytky Lillyina make-upu, jsem se zastavila před nabídkou své garderoby. K pyžamovým kraťáskům Victoria’s secret jsem si navlékla seprané šedé tričko. Jednu z mála věcí, co mi po Joshovi zbyla. Už sice nevonělo jako on, ale stejně ve mně navozovalo pocit domova.
Rozčesala jsem si vlasy. Tahle zrzavá barva mi vůbec nesluší! Mračila jsem se na sebe do zrcadla, když Lilly zaklepala. Otevřela jsem a zarazila se, když jsem na prahu nenašla svoji vizážistku.
„Joshuo?“
„Beth,“ koutky se mu povytáhly.
Usmála jsem se. Neznala jsem nikoho jiného, kdo by mi říkal Beth. Stejně jako jsem já byla jediná, kdo Joshe oslovoval celým jménem.
Trošku se zamračil. Jako kdyby najednou nevěděl, proč je tady.
„Ehm. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku.“
„Takže jsi to viděl,“ úsměv mi pohasl.
„Samozřejmě,“ přikývl, „Můžu dál?“
Beze slova jsem poodstoupila a Josh se kolem mě protáhl. Krátce jsem zavřela oči. Tričko, co jsem měla na sobě, už sice možná nevonělo jako Josh, ale Josh rozhodně pořád voněl jako Josh.
Bezpečně jsem za sebou zavřela dveře, než jsem znovu promluvila: „Jak jsi věděl, že jsem tady?“
„Jako vážně?“ povytáhl obočí. „V tomhle hotelu bydlíš vždycky.“
„Myslela jsem v New Yorku.“
„Ah. No, co jsme se rozešli, tak tak trochu porušuju naši dohodu, že nebudeme jeden druhého sledovat na internetu,“ přiznal.
To jsme byli dva.
„Jak ses sem dostal?“ pokračovala jsem ve výslechu.
„Alex…“
„Cameron to ví?“
„Nic neřekl, ale nejspíš tuší, kam jsem šel.“
Jak komplikované to bylo pro nás dva sejít se.
„Jsem naprosto v pořádku. Nemusel jsi sem jezdit.“
„Nemusel,“ přistoupil ke mně blíž, „Ale chtěl.“
Zvedl ke mně ruku a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Strnula jsem. Co to dělá?
„Joshi…“ uhnula jsem mu.
„Já vím. Byl to hloupý nápad. Zase půjdu,“ vydal se ke dveřím.
Když mě minul, znovu mě ovanula jeho vůně. Kolikrát jsem se do ní probouzela? A mohla bych zase, napadlo mě.
„Počkej,“ vyklouzlo mi, ačkoliv jsem věděla, že dělám příšernou chybu.
Joshua se po mně vyčkávavě podíval, s rukou už na klice.
„Zůstaň,“ zaprosila jsem, i když jsem netušila, proč to chci. Co chci, aby se v tomto pokoji stalo. Možná jsem chtěla ještě jednu noc s ním. Ještě jednou se probudit v jeho náručí. Ale opravdu jsem chtěla další loučení? Další přiznání si, že tohle prostě nemůže a nebude fungovat?

Žádné komentáře:

Okomentovat