Linda - 1. kapitola

Pozn.: Po prologu, první a druhé kapitole z první knihy Niky, a také první kapitole z druhé knihy Nela, tady pro vás konečně mám i ukázku z mé třetí knihy Linda. Pokud jste ji zatím nečetli, tak vás snad první kapitola navnadí, abyste se pustili i do zbytku ;-) Z.

1

Mediální hvězda

„Lindo! Lindo! Jednu fotku!“

Zastavila jsem se u jednoho z vystavovaných obrazů, dala si ruku v bok a usmála se do objektivů několika fotoaparátů. Nikdy jsem nebyla středem zájmu paparazziů. Jen občas někdo z novinářů poznal, kdo jsem. Respektive čí jsem dcera. Moje máma byla módní návrhářka, jejíž modely nosily známé ženy od zpěvaček až po manželky velvyslanců. Můj otec podnikal v naprosto odlišném odvětví. Obchodoval s nemovitostmi. Některé skupoval, jiné výhodně prodával a další zůstávaly v jeho správě.

Díky našim jsem žila v relativním přepychu, navštěvovala soukromé francouzské gymnázium a účastnila se různých společenských akcí. Nic z toho ale nebyl důvodem k tomu, aby se kdekdo na ulici snažil ukořistit moji fotku. Všechno se změnilo před pár měsíci, kdy jsem se na veřejnosti začala objevovat s Denisem, nádherným mulatem, který se přes kariéru fotomodela dostal až k moderování televizní show v hlavním vysílacím čase. Média se mohla přetrhnout, aby zjistila, kdo je ta záhadná přítelkyně miláčka národa Denise Brandta.

Nakonec se jednomu bulvárnímu plátku podařilo to tajemství rozluštit. Linda Langerová, dcera Elišky a Richarda Langerových, dědička módního impéria. Ten titulek mě vážně pobavil. Dědička! Jako bych snad byla Paris Hilton nebo Ivanka Trump! Rozhodně jsem neměla v plánu pokračovat v podnikání kteréhokoliv ze svých rodičů. Ačkoliv jsem zdědila umělecké nadání po mámě, srdce mě táhlo jinam. Do náruče Denise, jak si mysleli novináři.

Jaký to pro ně musel být šok, když Denis před týdnem přiznal, že je gay. A jestliže předtím zájem o mou osobu pomalu utichal, tohle byla nová voda na pomyslný novinářský mlýn. Jak se dědička Linda vyrovná s rozchodem? Náš vztah byl horkým tématem. Ne ale pro nás s Denisem. Já jsem totiž na rozdíl od veřejnosti znala pravdu od samého začátku. S Denisem jsme se poznali na kadeřnické show, kde jsme společně vzdychali nad nádhernými účesy a zkoušeli nové přípravky. Okamžitě jsme si padli do noty a všechny ty schůzky, při kterých se někomu podařilo nás vyfotit, byla jen kamarádská setkání. Dokonce jsem časem poznala i jeho utajovaného přítele. Za oba jsem byla opravdu ráda, že se Denis rozhodl vyjít s pravdou ven, a nemuseli se tak dál skrývat. Zasloužili si to.

Dnešní slavnostní vernisáž byla první příležitostí, kdy se na mě novináři mohli vrhnout s vtíravými dotazy. Všichni chtěli znát mou reakci na onu šokující novinu. Ale pokud jsem se od mamky něco naučila, pak to, abych za žádných okolností nekomentovala svůj soukromý život. Ačkoli bych bulváru ráda vmetla do obličeje, že jsem o Denisově orientaci dávno věděla a že všechno, co o nás napsali, je sprostá lež, věděla jsem, že to nemá smysl. Buď by tvrdili, že si vymýšlím, nebo by pravdu překroutili tak, aby se jim hodila. Jistě by si dokázali vymyslet plno zajímavých teorií, jak to s námi doopravdy je.

Celý večer jsem se tedy zdvořile vyhýbala rozhovorům, ale hledáčkům fotoaparátů jsem stejně neunikla.

„Ještě se otočte, Lindo!“ křikl jeden z fotografů a já jsem poslechla. Ostatně musela jsem mámě dělat reklamu.

Podívala jsem se přes rameno a místnost ozářily desítky blesků. Prý jednu fotku! Spouště zběsile cvakaly a mně bylo jasné, že se zítra objevím v rubrice Módní policie všech časopisů. Model, který mi mamka pro dnešní večer vybrala, vypadal na první pohled docela obyčejně. Dlouhé, úzké, černé šaty s rozparkem. Stačilo se však otočit, aby každý poznal, že nejde o běžné šaty z konfekce. Díky rafinovaným průstřihům jsem měla holá téměř celá záda a ručně malovaný květinový vzor se táhl od ramen až po lem šatů, který se dotýkal země. Tohle byl můj nejoblíbenější kousek z máminy nové kolekce. Hlavně proto, že jsme na něm pracovaly spolu.

Naposledy jsem se usmála směrem k objektivům a zamířila k šatně. Na jeden večer už jsem toho měla dost. Nehledě na to, že být sama na společenské akci nebyla kdovíjaká zábava. Přehodila jsem přes sebe teplý pléd a vyšla na ulici. Ačkoliv přes den ještě svítilo sluníčko, studené večery nenechaly nikoho na pochybách, že léto už je dávno pryč. Trochu jsem se klepala, když jsem nastupovala do přistaveného auta.

„Dobrý večer, slečno Langerová. Jak jste si užila vernisáž?“ optal se mě pan Karásek, tátův řidič.

Ne vždycky jsem si mohla užívat toho luxusu, že bych měla k dispozici auto s řidičem. Pan Karásek pracoval pro tátu už spoustu let. Vozil ho na delší trasy, když chtěl táta po cestě pracovat nebo odpočívat, vyzvedával zahraniční obchodní partnery na letišti, a pokud to bylo třeba, semtam odvezl i mě a mamku. Dnešek byl jednou z těch vzácných příležitostí. Nepřipadalo v úvahu, abych v máminých originálních šatech, jejichž cena se šplhala do závratných výšek, cestovala taxíkem. Nedej bože metrem! A naši by navíc neradi viděli, abych se v noci potulovala po Praze sama.

„Já vím, že je ten malíř neuvěřitelně slavný a úspěšný, ale nemůžu si pomoct. Jeho styl není můj šálek kávy,“ přiznala jsem upřímně.

Teď, když novináři viseli na každém mém slově a čekali na jakékoliv škobrtnutí, bylo poměrně těžké vyjádřit svůj názor beze strachu, že ho překroutí, a já tak třeba někoho urazím. Ale u pana Karáska jsem neměla strach. Věděla jsem, že je k naší rodině naprosto loajální. Stejně jako všichni tátovi zaměstnanci.

Uvažovala jsem, že bych si po cestě začala vyndávat sponky ze složitého účesu, který mi před odchodem vytvořila kadeřnice ze salonu mamčiny kamarádky, s níž spolupracovala při svých přehlídkách. Ale pak mě napadlo, že by před domem mohli čekat paparazzi, jako se to už jednou stalo. Nebylo by dobré objevit se před nimi celá rozcuchaná. Určitě by přišli s nějakým vtipným titulkem, jako že si Linda rve vlasy z nešťastné lásky.

Naštěstí byly moje obavy zbytečné. Na ulici nebylo ani živáčka a mně se podařilo nepozorovaně proklouznout přes recepci až k výtahům. Zasunula jsem klíč do otvoru pod tlačítky a navolila kód našeho patra. Z výtahu jsem vystoupila přímo do vstupní haly, kde jsem si odložila pléd a lodičky na vysokém podpatku. Ačkoliv mi příroda nadělila drobnou postavu, díky které jsem se krásně vešla do mamčiných přehlídkových šatů ušitých na míry modelek, výšku jsem kvůli svým pouhopouhým 164 centimetrům musela vždycky dohánět vhodnými botami.

Šaty jsem opatrně pověsila na ramínko a schovala do šatny k dalším věcem čekajícím na čistírnu. Přes hlavu jsem si přetáhla tátovu starou košili, která byla kdysi bílá, ale teď ji zdobily fleky všech barev. Stoupla jsem si před plátno, na kterém jsem už pár týdnů pracovala, a zavřela oči. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a potom jsem namíchala požadovaný odstín barvy. Chvíli jsem se nechávala unášet načerpaným pocitem a štětec po plátně jako by klouzal sám od sebe. Když jsem malovala, svět kolem mě se zastavil. Nezáleželo na tom, jestli jsem kreslila tužkou portrét na papír nebo malovala barvami abstraktní výjevy na plátno. Milovala jsem to!

Poodstoupila jsem od stojanu a kriticky přivřela oči. Obraz byl trochu moc agresivní. Žluto-bílé plochy se u hran plátna přetavovaly do modra. Přesně tak jsem viděla blesky fotoaparátů. Některým částem obrazu ale dominovaly nepravidelné černé skvrny. Přesně takové, jaké jsem měla před očima, když jsem se omylem podívala přímo do jednoho ze zářivých světel.

Ačkoliv jsem se navenek tvářila statečně, celá ta situace s Denisem a mojí nechtěně nabytou slávou mi neskutečně překážela. A obraz, který mi vznikal pod rukama, to jen dokazoval. Mým jediným štěstím bylo, že jsem byla díky postavení svých rodičů vychovávaná tak, abych se na veřejnosti uměla chovat. Hádala jsem, že bulvární novináře brzy přestanu bavit, když nebudu vyvolávat žádné skandály.

Teprve ve dvě hodiny po půlnoci jsem se konečně od plátna přesunula do postele, a tak nebylo divu, že mě ráno vzbudil až jemný dotek na rameni.

„Lindo? Nezlobte se, že vás budím, ale domlouvala jsem se s maminkou, že umyju okna. Vaše jsou poslední,“ stála nade mnou Majka, naše paní na úklid.

Obvykle k nám chodila v pondělí vysát, vytřít, utřít prach. Neděle byla mimořádná, což vysvětlovalo, proč jsem na její návštěvu úplně zapomněla.

„Omlouvám se. Hned jsem pryč,“ zvedla jsem se z postele a popadla župan.

„Na stole máte snídani,“ mrkla na mě Majka.

Zarazila jsem se ve dveřích: „To jste nemusela.“

Majka nám sice pomáhala zvládat chaos v naší zaneprázdněné domácnosti, ale rozhodně nebyla naše služka.

„V pekárně na rohu měli čerstvé muffiny,“ usmála se na mě. Dobře věděla, že těm nikdy neodolám.

Měla jsem chuť Majku obejmout, když jsem vedle talířku s dvěma čokoládovo-višňovými muffiny našla i kelímek s kouřící kávou. Ta ženská byla prostě poklad! Zhltla jsem jeden z muffinů, oblékla se a přes rameno si přehodila tašku s podložkou na jógu.

„Jdu cvičit! Děkuju za snídani!“ křikla jsem do útrob rozlehlého bytu. Bylo by mi hloupé odejít jen tak bez rozloučení.

„Užijte si to!“ ozvalo se z mého pokoje.

Vzala jsem si kelímek se zbytkem kávy na cestu a pro jistotu si na hlavu narazila kšiltovku. Stejně jako včera jsem se ale obávala zbytečně. Před domem na mě nikdo nečekal. Asi už začínám být paranoidní. Třeba nejsem zase taková senzace, jak jsem si myslela.

Do jógového studia jsem došla procházkou přes park, aniž si mě někdo všímal. Ještě před vstupem jsem vyhodila kelímek od kávy. To by mi naše cvičitelka (veganka a zapřisáhlá zastánkyně zdravého životního stylu) dala, kdyby mě s ním viděla!

V šatně se proti mému očekávání převlékala jen jedna dívka. Míša, jedna z mála mých opravdu blízkých kamarádek.

„Kde máš mamku?“ optala jsem se, když jsem si zouvala tenisky.

„Nějaká krize se sušáky,“ mávla Míša rukou.

Míšina maminka Helena vlastnila několik luxusních salonů a byla to právě ona, kdo mi na včerejší večer zapůjčil jednu ze svých nejlepších kadeřnic. Až s křížkem po funuse mě napadlo, že jsem mohla její salon zmínit před některým z dotíravých novinářů a udělat jí reklamu. Tak snad příště.

„Dnes to bude masakr,“ poznamenala Míša.

„Promiň?“ nechápala jsem.

„Když budeme samy dvě. To se na nás Blanka vyřádí.“

Míša měla pravdu. Obvykle jsme na soukromé lekce s jogínkou Blankou chodily ve čtyřech – já s mojí mámou a Míša s tou svou. I tak nás Blanka opravovala snad stokrát za hodinu. Když nás bude o polovinu méně, určitě jejímu ostřížímu zraku neunikne vůbec nic.

„Koho vůbec napadlo chodit v neděli dopoledne?“ zakňourala Míša jako každý týden.

Zasmála jsem se: „Myslím, že Helenu. Navíc je to asi jediný den, kdy se sejdeme všechny čtyři.“

„Jako třeba dnes?“ pronesla pravdivě Míša a natáhla si šedé legíny.

Míša byla ještě o něco menší a drobnější než já. A to zřejmě proto, že  v kontrastu ke svému typicky českému jménu – Michaela Svobodová – byla čistokrevná Vietnamka. Helena s manželem ji adoptovali ještě jako miminko. Sami děti mít nemohli, a když si naši pořídili už druhé dítě – mě – rozhodli se pro adopci. Míša neměla zrovna šťastný start do života. Jakýsi důchodce ji našel odloženou v parku. Rodiče se nikdy nenašli. Ke Svobodovým se Míša dostala v necelém půl roce, jen chvíli poté, co jsem já oslavila první narozeniny. A nutno říci, že alespoň na svou druhou rodinu měla Míša opravdu štěstí. Ačkoliv to nikdy nahlas neřekla, nejspíš si to moc dobře uvědomovala. O své biologické rodině se nezmiňovala a rozhodně se ji nesnažila hledat.

„Tak děvčata, kde to vázne?“ strčila Blanka hlavu do šatny.

„Už jdeme,“ zvedla jsem ze země srolovanou podložku.

„Dnes se vám aspoň budu moct pořádně věnovat,“ rozplývala se Blanka ve svém režném triku neurčité barvy.

Míša se na mě významně podívala a dala oči v sloup. Se smíchem jsem ji postrčila kupředu.

***

Blanka nás opravdu nešetřila a já jsem cítila, že mě zítra bude bolet celé tělo. Navíc na mě začala doléhat únava z předešlé noci.

„Mám hlad,“ prohlásila Míša, když jsme se couraly parkem pryč od té mučicí místnosti, která se tvářila jako jógové studio.

„Já taky,“ přisvědčila jsem.

„A chuť na hranolky. Vždycky, když vidím tu její bio-eko-stravu, dostanu chuť na něco pořádně nezdravýho a mastnýho.“

Uchechtla jsem se. Blanka nám nabízela na ochutnání zeleninovo-sójové cosi, ale my jsme s díky odmítly.

„Hele,“ drcla do mě Míša a ukázala na velké žluté M.

„Tak jo,“ pokrčila jsem rameny. „Stejně se mi nechce nic chystat.“

S tácem obtěžkaným dvěma cheeseburgery a dvěma sáčky hranolek jsme se usadily v jednom z boxů s výhledem na ulici. Zatímco jsme přežvykovaly zdravý oběd, probíraly jsme události posledních dní. Náhle se Míša zarazila.

„Co to… Tamhle nás někdo fotí!“ ukázala naštvaně prstem k protějšímu chodníku.

Hlava mi vystřelila směrem, kterým ukazovala a opravdu! Okamžitě jsem zaregistrovala fotoaparát s dlouhým objektivem.

„Sakra!“ nakrčila jsem se a narazila si na hlavu kšiltovku.

„Pořád hvězdou bulváru, jo?“ ušklíbla se Míša a znovu k fotografovi vztáhla ruku, tentokrát se zdviženým prostředníčkem.

„Míšo!“ okřikla jsem ji.

„No co?“ trhla rameny.

„Nech toho!“ chňapla jsem jí po ruce. „Víš, že se snažím nebudit rozruch.“

„Vždyť si to zaslouží,“ nechápala.

„Já vím, ale to neomlouvá, jak je to gesto… ehm… neslušné,“ stála jsem si na svém.

„Prosím tě,“ odfrkla Míša pobaveně nad mým výběrem slov. „Nebuď pořád tak dokonalá.“

Zavrtěla jsem hlavou a šla vyhodit zbytek svojí porce. Přešla mě chuť. Ne kvůli Míšinu chování. I když jsem jí ho vyčítala, ve skutečnosti jsem jí tak trochu záviděla. Přesto, že pocházela z dobře postavené rodiny, na rozdíl ode mě žila v naprosté anonymitě. A ačkoliv se na ni Helena snažila být přísná, lidé měli tendenci Míše všechno odpouštět kvůli jejímu traumatickému dětství. Mohla tedy být tak trochu rebel, a přitom nenést za své chování žádnou odpovědnost.

To, co mi zkazilo apetit, bylo připomenutí mojí vlastní reality. Ne, opravdu už jsem nebyla jen holka z davu. Teď mě fotili dokonce i při takové banalitě, jakou byl oběd. Trochu nesmyslně mě napadlo, že snad náš prohřešek proti zdravému životnímu stylu nezahlédne cvičitelka Blanka. To by ovšem musel paparazzi prodat své snímky do magazínu s veganskými recepty. A vůbec! Koho zajímá sedmnáctiletá holka sedící ve fast foodu? Kdo vlastně takové fotky koupí? Třeba nikdo. A brzy budou na kartě fotografa přemazány něčím zajímavějším. Třeba nějakou opilou herečkou nebo zpěvákem přistiženým s milenkou.

Velkoryse jsem se rozhodla na tento malý incident zapomenout a doufat, že totéž udělá i onen paparazzi.

***

„Libora hrozně mrzí, že nebude doma na tvoje narozeniny,“ přesvědčovala mě po telefonu mamka.

To určitě, ušklíbla jsem se. Úplně vidím brášku, jak roní slzy nad tím, že nemůže oslavit narozeniny se svou mladší sestrou.

„Ale má pro tebe dárek. Překvapení,“ pokračovala mamka.

„Jo? To je fajn,“ zamumlala jsem nepřítomně a dál se probírala příchozími maily. Opravdu bych měla schránku kontrolovat častěji.

„Posloucháš mě vůbec?“ rozčilila se mamka. Znala mě až moc dobře.

„Promiň. A co táta?“ začala jsem znovu dávat pozor.

„Vypadá to, že už se s tím smířil.“

Vzdychla jsem. Naši byli pátým dnem na první návštěvě u svého jediného, nezvedeného syna. Jenom v naší rodině je možné bratra, který vystudovat design s červeným diplomem a hned po promoci se odstěhoval za prací do Rakouska, považovat za nezvedeného. Jenomže táta se v něm viděl. Snažil se ho zasvětit do tajů svého podnikání a probudit v něm alespoň jiskřičku zájmu o nemovitosti. Marně. Stejně jako já zdědil Libor spíš vášeň pro umění po mámě než cit pro obchod po tátovi. Studium designu si vydupal přes protesty rodičů. Už na škole získal několik ocenění, a když před státnicemi dostal pracovní nabídku, za kterou by mu spolužáci utrhali obě ruce, neváhal ani na vteřinku. Co na tom, že musel opustit rodinné hnízdo a prchnout přes hranice. Kdykoliv jsem s ním skypovala, působil dokonale šťastně. Dokonce jsem ho podezřívala, že už si v Rakousku stihl najít i holku, přestože o tom zarytě mlčel.

Táta bral bráškův úprk téměř jako zradu rodinného podniku, ale po týdnech mamčina naléhání se konečně nechal přemluvit k návštěvě. Však jsem viděla, jak jim oběma Libor chybí. Mně ostatně chyběl taky.

„Tak je oba pozdravuj a vyřiď Liborovi, že brzy taky přijedu. A že doufám, že na Vánoce přijede on.“

„Vyřídím,“ slíbila mamka. „A jaká byla ta včerejší vernisáž?“

„Hmm. Dobrá,“ zamračila jsem se, když mi ve schránce přistál nový e-mail. Byl od Denise a v předmětu bylo jediné slovo: „betrayer“.

„Všechno ti povím, až přijedete. Musím končit,“ snažila jsem se hovor utnout.

„Dobře, dávej na sebe pozor,“ zopakovala mamka svoji obvyklou mantru.

„Do zítřka už to nějak zvládnu,“ zasmála jsem se.

„Tak pa.“

„Pa pa,“ řekla jsem spěšně a otevřela mail. Z jakého důvodu by mě Denis nazýval zrádcem?

Tak ty už ses z našeho rozchodu oklepala? A já myslel, že ti na mně opravdu záleželo! Teď půjdu, pustím si Lásku nebeskou a natruc sním celou čokoládu! D.

Pochichtávala jsem se Denisově vzkazu a klikla na přiložený odkaz. Na monitoru se mi rozbalila bulvární rubrika online verze jinak celkem solidních novin.

„Dědička Linda na vernisáži zářila,“ četla jsem polohlasně.

Obrátila jsem oči v sloup a rozklikla fotogalerii k článku. Vedle fotek s ostatními návštěvníky vernisáže na mě vyskočily i dva moje snímky. Na prvním jsem se sklenicí vody diskutovala s kurátorem výstavy před jedním z obrazů. Druhý byl jeden z těch focených těsně před mým odchodem. Holá záda, koketní pohled přes rameno.

Zhluboka jsem se nadechla a vrátila se zpět ke krátkému článku. Letěla jsem očima po řádcích a kroutila hlavou. Autor článku si víc než obrazů všímal toho, kdo z českých celebrit se na akci mihl, co pil a co měl na sobě. Konečně jsem narazila na svoje jméno.

Nejvíc pozornosti ovšem poutala mladičká ex-milenka Denise Brandta, dědička Linda Langerová. V odvážných šatech z dílny své matky, módní návrhářky Elišky Langerové, zastínila všechny přítomné dámy. Jako by se svým modelem snažila dát najevo, že je opět na lovu, poté, co její krátký románek s modelem a moderátorem Denisem skončil minulý týden Denisovým šokujícím přiznáním, že je gay. Přestože Linda rozhovory odmítala, na akci zářila, a není tak pochyb, že už se z ošklivého rozchodu vzpamatovala.

Nevěřila jsem vlastním očím. Už to použití slova „ex-milenka“. To nemohli napsat alespoň „ex-přítelkyně“? Slovo milenka se mi vždycky příčilo. Jako by se za ním skrývalo něco nemravného. Není to moje přítelkyně, není to moje manželka, je to moje milenka. Brr!

Navíc „mladičká ex-milenka“. Jak by mohli alespoň jednou nezmínit náš věkový rozdíl? Denisovi bylo 23. Mně 17. V tom šestiletém rozdílu nás dostatečně vymáchali hned tehdy, když se poprvé objevily naše společné fotky. Rázem byli zapomenuti všichni zpěváci a herci s o třicet let mladšími manželkami. Snad to bylo tím, že jsem ještě nebyla plnoletá.

Taky mě pobavilo, jak bulvár s naprostou přesností věděl, že náš rozchod byl „ošklivý“.

Zhnuseně jsem zavřela článek a odepsala Denisovi.

Myslela jsem, že jsme se dohodli, že na bulvár nereagujeme a neupozorňujeme se navzájem. L.

Vzápětí se mi na stole rozezvonil mobil.

„Promiň, zlato,“ ozval se na druhém konci můj „ex-milenec“. „Já jsem prostě musel, když ti to tam tak slušelo. Ale pro pobavení ti pošlu ještě jeden článek.“

„Ne, já už nechci nic vidět,“ protestovala jsem.

„Tenhle je o mně. Protože já jsem se očividně přes náš rozchod nepřenesl tak snadno jako ty.“

Ještě pořád jsem ho měla na drátě, když se objevila nová příchozí pošta. Odkaz na článek s titulkem „Lituje Denis svého rozhodnutí?“ s fotkou Denise zírajícího do prázdna u stolečku mé oblíbené kavárny. Pod fotkou srdceryvný popis, kterak Denis pravidelně navštěvuje kavárnu, v níž jsme spolu randili, vzpomíná na zašlé časy a lituje našeho rozchodu a svého přiznání.

„To je děs,“ vydechla jsem do telefonu.

„Víš, co je největší sranda? Čekal jsem tam na Luďka!“ zasmál se Denis a mně neušlo, s jakou láskou jméno svého přítele vyslovil.

„To fakt nemá cenu sledovat. Ať uděláme, nebo řekneme cokoliv, stejně si budou psát, co chtějí,“ mávla jsem odevzdaně rukou.

„Co naděláš. Za pár týdnů se objeví nějaká jiná senzace a přestaneme je bavit. Hele, nechceš s námi dnes chvíli posedět?“ změnil téma.

„Dnes ne, potřebuju se ještě učit,“ odmítla jsem s těžkým srdcem.

„Ach, ty dokonalá studentko,“ zasmál se mi Denis, ale nepřemlouval mě, protože věděl, že je to marné.

***

První pondělní vyučovací hodina byla paradoxně jedna z mých nejoblíbenějších. To proto, že jsme měli angličtinu, tedy jediný předmět, kde se nemluvilo francouzsky. Za to Dominika vedle mě očividně trpěla. Její rodiče obchodovali s francouzským vínem. Dominika proto byla ve Francii každou chvíli a francouzštinu ovládala levou zadní. Na angličtinu ale byla neskutečné dřevo. Dnešní písemka jí na náladě nepřidala a otrnulo jí, až když jsme vycházely ze školy.

„Počkej, koupím si Cosmo,“ zastavila se u novinového stánku.

„Kup si aspoň anglickou verzi,“ škádlila jsem ji.

„Pff, to bych si moc nepočetla.“

Nasadila jsem si sluneční brýle a zamžourala do podzimního sluníčka. Kdyby bylo na mně, odstěhovala bych se natrvalo někam do tepla. Na hory jsem nejezdila, a tak jediná věc, kterou jsem na zimě měla ráda, byly Vánoce.

„Celá Míša,“ podotkla nevzrušeně Dominika a já jsem se zmateně ohlédla, kde mou kamarádku vidí.

Byla hned za mnou. Ovšem ne ve skutečnosti, ale na fotce. V rohu titulní strany časopisu za pár korun jsem seděla v McDonaldu a sahala po ruce Míši ukazující na fotografa prostředníček.

Nešťastně jsem se zamračila.

„Můžu se podívat na tenhle časopis?“ zeptala jsem se prodavačky.

„Vypadáme snad jako knihovna? Jestli si to chcete přečíst, tak si to kupte,“ vyštěkla na mě.

Vztekle jsem plácla na pult drobné vylovené z kapsy a vytrhla jí z ruky časopis. Ještě budu za takovou slátaninu platit! Prolistovala jsem barevné stránky a až na předposlední jsem našla změť různých, z větší části rozmazaných fotek s titulkem „Zachyceno čtenáři“. Cha! Čtenáři, to teda určitě! Ten, co fotil mě, byl zcela jistě profík. Možná je tohle opravdu jediný způsob, jak nekvalitní fotky nepříliš známé holky prodat.

I Linda Langerová si občas zajde na oběd do fast foodu jako obyčejní lidé.

Jistě, Linda Langerová není obyčejný člověk. Je dědička. A ex-milenka.

Časopis jsem vyhodila do nejbližšího odpadkového koše.

***

„Lindo!“ vrhla se na mě mamka, jako bychom se neviděly minimálně půl roku.

Naši mě neradi nechávali doma samotnou, bez ohledu na to, že už jsem byla skoro dospělá.

„Ahoj,“ objala jsem ji. „Co brácha?“

„Ten jeho byt… To je jedna velká spoušť. Ale v práci si ho moc chválí. Asi z něj přece jen nakonec něco bude.“

„Mami, už z něj přece něco je,“ upozornila jsem ji.

„Já vím, já vím,“ přitakala a táhla mě do pokoje. „ Něco jsme ti přivezli. A musíš mi ukázat ty šaty!“

Zatímco jsem zapínala svůj sněhově bílý laptop s fialovými kytičkami, vybalila z tašky značkový vínový kabátek.

„Ten je super, mami!“ vydechla jsem.

„Bude se ti hodit k těm novým kozačkám,“ usmívala se mamka.

Obrazovka počítače se mezitím rozsvítila a na pozadí se objevila fotka francouzské Riviéry zalité sluncem.

„Už aby bylo léto,“ vzdychla jsem a otevřela článek s mými fotkami.

Jednu výhodu moje nechtěná sláva měla. Nemusela jsem se obtěžovat s focením. Můj život byl dostatečně dokumentován i bez mého přičinění.

„Vypadalo to dobře,“ přivřenýma očima zkoumala mamka fotku. „Škoda, že ty detaily nejsou víc vidět.“

Teď byla plně v modu návrhářky. Až zase přepne do modu matky, bude nevěřícně kroutit hlavou nad tím, že její sedmnáctiletou dceru pronásledují novináři, a povzdychne si, co je tohle za svět.

„Eliško?“ ozvalo se ze vstupní haly.

Táta se vrátil z kanceláře. Na rozdíl od mamky si dnes nebral volno z práce.

Mamka odběhla a já jsem se chystala zavřít internet a jít se s tátou přivítat. Jenomže pak mi zrak padl na diskuzi pod článkem.

Není Linda Langerová na takové šaty trochu mladá? Já bych svou dceru v něčem takovém ven nepustila.

Zasmála jsem se. To jako vážně? Moje kamarádky chodily odvážněji oblečené i do školy. Zvědavě jsem prohlédla i další příspěvky. Někdo přece musí té dámě oponovat. Ale to jsem udělala obrovskou chybu. Diskuze se hemžila nenávistnými komentáři. Jeden horší než druhý.

Co sem pořád cpete tu mladou Langerovou? To, že se vyspala s jedním gayem, z ní ještě nedělá hvězdu.

Nechápu, co na ní všichni vidí. Normální tuctovka. Navíc totálně blbá.

To se jí to usmívá, když za ni vydělávají jiní.

Nedivím se Denisovi. Než takovou holku, tak to budu taky radši gay.

Moje sestřenice se zná s její spolužačkou. Prý je to namyšlená kráva, která si o sobě myslí, že je víc než ostatní.

Oči se mi zalily slzami. Chápala jsem, když o mně psali novináři. I když třeba nepěkně. Byla to jejich práce. Dávno jsem věděla, že to nesmím brát osobně. Ale tohle mě zabolelo. Proč mě kritizují lidé, kteří mě vůbec neznají? Co jsem jim udělala? Nikdy se mnou nemluvili, nic o mně nevědí, a přesto mě nesnáší. A opravdu o mně některá z mých spolužaček řekla, že jsem namyšlená? Vždycky jsem si myslela, že se ke všem chovám mile a přátelsky.

Ozvalo se zaťukání na dveře: „Lindo?“

Rychle jsem zaklapla laptop a setřela si hřebem ruky slzy: „Ano?“

Táta nakoukl dovnitř a usmál se: „Ahoj, naše mediální hvězdo.“

Donutila jsem se k úsměvu. Zrovna tohle jsem slyšet nepotřebovala.

Táta odsunul dárkovou tašku a sedl si na mou postel: „Jak se ti líbí dárek?“

„Je úžasný, děkuju.“

„To jsem rád,“ pokýval taťka hlavou a rozhlédl se po pokoji.

Čekala jsem, až mi řekne, co má na srdci.

„Chtěl jsem tě o něco poprosit,“ podíval se na mě.

„Dobře,“ přikývla jsem opatrně. Nějak jsem nechápala, kam míří.

„V sobotu mám schůzku s Richterem. Tím dědicem po Slečně. No schůzku… Pozval mě na večeři. Kdoví proč. Budu potřebovat doprovod. On přijde se synem, takže nepřipadá v úvahu, aby šla mamka.“

„Mám ti dělat doprovod na večeři?“ nechápala jsem, proč s tím tolik nadělá.

„Možná to nebude příjemná večeře,“ upozornil mě.

Vždycky, když se u nás doma mluvilo o Slečně, byla tím myšlena slečna Medková. Stará elegantní paní vlastnící dům, ve kterém měla mamka obchod, ateliér i dílny. Slečna byla téměř členem naší rodiny. Ráda jsem k ní chodila, prohlížela si staré fotky a poslouchala její historky z mládí. Slečna podporovala a obdivovala mamčinu práci a byla pyšná, že mamka tvoří právě v jejím domě. Ale táta si uvědomoval, že takhle to nebude fungovat na věky věků. Rozjednal se Slečnou odkup celého domu, samozřejmě za předpokladu, že ji nechá dál žít v jejím rozlehlém apartmánu v posledním patře. Jenomže pak Slečna nečekaně zemřela a rozjelo se vleklé dědické řízení. Protože Slečna neměla přímého dědice, začala velká tahanice mezi jejími synovci a neteřemi z druhého a kdovíkolikátého kolene. Dům, o který měli naši zájem, totiž nebyl zdaleka jediným majetkem, kterým Slečna disponovala.

Po dlouhých měsících se táta konečně dozvěděl, komu dům s mamčiným ateliérem připadl. A po dalších týdnech domlouvání se mu podařilo sjednat si s ním schůzku.

To, že mě táta takto opatrně před večeří varoval, mohlo znamenat jen jedinou věc. Odkup se nevyvíjel podle jeho představ.

Usmála jsem se na zamračeného tátu: „Jako v Pretty woman?“

„Cože?“ podíval se na mě.

„Jak Richard Gere nutně potřeboval hezký doprovod na večeři, protože jeho oponent si s sebou vzal vnuka,“ připomněla jsem mu. Ten film jsem viděla snad stokrát.

„Asi tak,“ zasmál se táta najednou, „Jenom já dám radši přednost dceři před prostitutkou.“

Teď už jsme se smáli oba.

***

„Co si mám vzít na sebe?“ Nevěděla jsem, jaký byl dress code pro doprovod na pracovní večeři.

„Malé černé,“ prohlásila mamka, aniž zvedla oči od rozečtené knížky.

„Vážně?“ zapochybovala jsem.

„Vždycky, když nevíš, tak si vezmi malé černé a lodičky. Tím nic nezkazíš,“ ujistila mě.

„A tohle řekne návrhářka,“ zakroutila jsem pobaveně hlavou. „Člověk by čekal nějakou kreativní radu.“

„No dobře,“ odložila mamka brýle na čtení i knihu. „Co sis teda chtěla vzít?“

„Já nevím,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak vidíš,“ usmála se mamka spokojeně. „Malé černé.“

Samozřejmě jsem se nakonec nechala ovlivnit mamčiným názorem odborníka, včetně toho, že silonky k šatům na společenské akci znamenají módní faux pas. V důsledku toho stačilo na deseticentimetrových jehlách ujít pět kroků potřebných k překonání vzdálenosti mezi autem taxi služby a dveřmi restaurace, abych začala ve studeném podzimním větru mrznout. Zatímco jsem s kabátem ledabyle přehozeným přes ramena čekala, až táta zaplatí řidiči, moje světlá porcelánová kůže úspěšně nabrala fialový nádech.

Vděčně jsem vklouzla do restaurace, sotva mi táta galantně otevřel dveře. Na rozdíl od mamky si na společenské konvence nikdy moc nepotrpěl, tudíž jsem se nad tím gestem musela uchichtnout. Mezitím, co mi mladík s motýlkem a vestičkou s nápisem Violet Ivy Restaurant sundal a odnesl kabát, se nás ujal další člen personálu, aby nás odvedl ke stolu. Pan Richter se synem už na nás čekali. Oba vstali a já jsem je rychle přejela pohledem. Pán zhruba v tátových letech a docela obyčejný kluk v naprosto neobyčejně padnoucím saku. Natolik jsem se díky mámě vyznala, abych na první pohled poznala, že jeho oblek nejen není konfekce, ale ani značkový kousek z některého návrhářského domu. Tohle byla očividně práce na míru.

„Doufám, že jste nečekali moc dlouho,“ pronesl táta konverzačně, zatímco si s panem Richterem potřásal rukou, a mě napadlo, že mi dnešek možná poskytne malý vhled do toho, jaký je můj táta, když není táta, ale businessman.

„Ne. Ve skutečnosti jsme zrovna přišli,“ pronesl pan Richter s výrazným ostravským přízvukem.

Napadlo mě, jestli je, jakmile promluvím, taky okamžitě jasné, že pocházím z Prahy.

„Můj syn David,“ pokračoval pan Richter a mně zacukaly koutky.

Okamžitě jsem si vzpomněla na svoji poznámku o Pretty woman. Pokud jsem si dobře pamatovala, vnuk pana Morse, představený na večeři, se taky jmenoval David. Náhoda? Osud?

„Těší mě,“ podal mu táta přátelsky ruku a potom se otočil ke mně.

„Moje dcera Linda.“

„Těší mě,“ podala jsem ruku nejdříve panu Richterovi, který mi s ní se zdvořilým „potěšení na mé straně“ potřásl, a potom i Davidovi.

Posadila jsem se jako první, dobře si vědoma toho, že jako jediná dáma u stolu mám podle etikety na tohle právo. Pánové mě následovali a sotva dosedli, přispěchal k nám číšník, abychom si mohli objednat pití. Táta přenechal volbu vína na panu Richterovi a mně neušlo, že i tahle maličkost je součástí jeho obchodní taktiky. Chce po něm něco velkého, a proto mu ustupuje v něčem malém.

Pan Richter konečně vybral dva roky starý Merlot (upřímně jsem neměla ani potuchy, jestli je jeho volba správná, nebo ne) a poručil čtyři sklenice.

„Jen tři,“ opravil ho táta. „Dcera není plnoletá.“

Nedala jsem na sobě nic znát, přestože mě to překvapilo. Ne, že bych se běžně nalévala alkoholem, ale když si naši doma otevřeli víno, občas jsem ochutnala. Nikdy proti tomu nic nenamítali. Dospěla jsem k názoru, že i tohle musí být součástí tátovy hry. Zřejmě aby ho protivník neměl na čem nachytat.

„Vážně?“ otočil se na mě překvapeně David.

„Co?“ zeptala jsem se nevychovaně.

„Ještě ti není osmnáct?“ podivoval se.

„Už brzy bude,“ ubezpečila jsem ho.

„Vypadáš starší. Teda ne, že bys vypadala staře, ale vyspěle…,“ rozpačitě si odkašlal, když si uvědomil, že obojí vyznělo naprosto špatně.

Nevěděla jsem, jestli mám jeho slova brát jako kompliment, nebo právě naopak, ale naprosto bezdůvodně mě potěšilo, že nemluvil stejným ostravským přízvukem jako jeho otec. Zvláštní. Docela mě zajímalo, jak je to možné. Jenomže jsem nepřišla na žádný vhodný způsob, jak bych se na to zeptala, a brzy už jsem ani neměla příležitost, protože naši otcové zapředli hovor. Chroupala jsem chřest ze svého předkrmu a zdvořilostní konverzaci pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Až když před námi přistály hlavní chody, otočil se pan Richter přímo na mě: „Co studujete, Lindo?“

„Francouzské gymnázium.“

„Francouzština,“ pokýval hlavou pan Richter. „Člověk by řekl, že v dnešní době se mladí zaměřují spíše na angličtinu.“

„Anglicky mluvím taky,“ ujistila jsem ho.

David překvapeně povytáhl obočí. V mysli mi vytanul komentář z internetové diskuze. Namyšlená…

„Teda učím se,“ opravila jsem se a David se usmál.

„David je fotograf,“ pochlubil se pan Richter a zakrojil do svého steaku.

Fotograf. Okamžitě jsem si vzpomněla na všechny ty parazity, kteří pronásledovali mě a Denise a potažmo další více nebo méně známé lidi. Jazýček vah toho, jak jsem Davida vnímala, se malinko posunul od neutrality k averzi.

„Zajímavé,“ okomentoval to táta, když bylo jasné, že ode mě se žádné reakce nedočkají. „Co fotíte?“

„Baví mě příroda, ale tím se člověk zrovna neuživí. Takže se teď snažím zaměřovat na portréty a společenské akce.“

„Potřebuje ateliér,“ vložil se do toho pan Richter. „A k tomu by byl dům po tetě ideální.“

Aha, tak odtud vítr vane. Pan Richter bravurně stočil konverzaci k jádru věci. Uměl v tom chodit stejně jako táta.

„Na fotoateliér je ten dům poměrně dost rozlehlý,“ namítl táta klidně.

„To ano. Ale bohužel by se nám hodila zrovna ta část, kde má vaše žena obchod,“ žvýkal nevzrušeně Richter.

„Myslím, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že pro vás bude mnohem výhodnější mít téměř celý dům obsazený spolehlivým nájemníkem než si část zabrat pro soukromé účely a většinu nechat bez využití,“ taktizoval táta.

„Naštěstí dům patří mně, takže je na mém uvážení, jak s ním naložím. A nepochybuji, že se mi i zbytek domu podaří obsadit,“ začínal se Richter chovat poněkud samolibě.

„Víte, teď je asi vhodná chvíle, abych vám řekl, že jsme se slečnou Medkovou měli rozjednaný odkup celého domu. Jsem ochotný nabídnout velmi štědrou částku,“ táta se ještě pořád tvářil neutrálně, ale tušila jsem, že uvnitř jen vře.

Nešlo jenom o to, že chtěl tuhle rozepři vyhrát. Ani o to, že by se mamka musela nedej bože s celým ateliérem stěhovat. Nejdůležitější bylo, že značka Elišky Langerové byla s touto adresou spjata spoustu let. Zákaznice byly zvyklé tam chodit a dům byl na ideálním místě. Téměř v centru města, snadno dostupný a s dostatečně velkým parkovištěm. Takové místo by se znovu hledalo dost obtížně. Nehledě na nepříjemnosti se změnou adresy.

„Slyšel jsem, že jste o téhle možnosti jednali. Naneštěstí nemáte v ruce žádnou písemnou smlouvu. Co se mě týče, dům není na prodej,“ pokrčil Richter rameny a napil se vína.

„Jsem si jistý, že bychom se dokázali dohodnout na řešení, se kterým bychom byli všichni spokojení,“ nevzdával to táta.

„Pochybuju,“ zavrtěl Richter hlavou. Věděl, že má navrch. Pokud se rozhodl dům neprodat, nikdo s tím nemůže nic udělat. Dokonce ani můj táta.

Měla jsem houstnoucí atmosféry u stolu plné zuby.

„Omluvíte mě?“ zvedla jsem se.

Zatímco jsem mířila na toaletu, napadlo mě, že se nikdo z pánů neobtěžoval při mém odchodu vstát. Nějak rychle zapomněli na etiketu.

Před zrcadlem jsem si obtáhla rty světlou rtěnkou, prohrábla si rozpuštěné vlasy a stříkla si na zápěstí oblíbený parfém Escada. Kriticky jsem se na sebe zahleděla. Normální tuctovka. Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vytřepala všechny negativní internetové komentáře, a vyšla jsem zpět do restaurace. Překvapilo mě, že přede dveřmi toalet na mě čekal táta i s mým kabátem.

„Odcházíme,“ zodpověděl moji nevyslovenou otázku. Vypadal neuvěřitelně dopáleně.

Až ve výtahu v našem domě jsem se odvážila zeptat, co se za těch pár minut, co jsem nebyla  u stolu, proboha stalo.

„Je to idiot,“ odfrkl táta. „S takovými lidmi se nedá vyjednávat.“

„Tak co?“ vyhrkla netrpělivě mamka, sotva nás uviděla.

„Neprodá,“ oznámil táta tvrdě.

***

„Koho pozveš na oslavu?“ sedla si mamka na mou postel. Ze všech sil se snažila tvářit, že se nic neděje, ale já jsem věděla, že má kvůli ateliéru plno starostí.

„Nevím,“ pokrčila jsem bez zájmu rameny a dál hleděla na monitor počítače.

„No tak, Lindo, osmnáctiny jsou velká věc. Měla bys to oslavit,“ promlouvala mi do duše.

„Míšu, Dominiku, Denise. Myslela jsem, že bychom zašli na sushi,“ otočila jsem se na židli směrem k ní.

„To je všechno? Nikdo další?“ divila se. Asi měla na mysli velkou oslavu ve stylu reality show My super sweet sixteen. Jako by mě neznala.

„Denis může vzít ještě Luďka,“ připočítala jsem dalšího účastníka.

Míša ani Dominika zrovna zadané nebyly a ve škole jsem se sice bavila s několika spolužačkami, ale žádnou jsem nepovažovala za tak dobrou kamarádku, abych s ní slavila narozeniny. Tím byl tedy můj výčet úplný.

„A zrovna sushi?“ pokrčila mamka nos.

„Vždyť ho máš taky ráda,“ nechápala jsem.

„Mám, ale myslela jsem, že budete chtít třeba někam do klubu. Bude ti osmnáct, už můžeš pít,“ zamrkala na mě spiklenecky.

„Jo, ale Míša a Dominika ještě ne,“ upozornila jsem ji se zdviženým obočím.

„Ach jo,“ pohladila mě mamka po vlasech. „Někdy si říkám, co jsem udělala špatně, že jsi takhle předčasně rozumná a dospělá.“

„Není to dobře? Buď ráda, že se nikde netahám a neopíjím a nedělám ti ostudu,“ namítla jsem.

Neměla jsem opravdu ani nejmenší chuť vidět na internetu svoje kompromitující fotky.

„Jsem ráda. Ale jsi mladá a měla by sis užívat života.“

„Ale já si přece užívám i tak,“ mračila jsem se.

„A neměla bys být pořád tak vážná,“ přimhouřila na mě oči.

„Mami,“ zasmála jsem se, „přestaň mě zkoumat.“

„Mám o tebe starost. Libor je pryč, už jsi mi zbyla jenom ty.“

„Slibuju, že si oslavu užiju a budu se snažit nebýt tak vážná. Stačí? A teď si potřebuju dopsat tenhle referát.“

„Tu zodpovědnost musíš mít po tátovi, ty moje pilná studentko,“ vzdychla mamka, ale mávla nade mnou rukou a odešla z pokoje.

***

Vzhledem k tomu, že Luděk nemohl přijít, opravdu jsme ke stolu v sushi restauraci usedali jen čtyři. Poté, co nám číšnice donesla objednané pití – švestkové víno pro Denise a japonský zelený ledový čaj pro nás holky –, se Denis pobaveně rozhlédl.

„Tak jo, teď si připadám jako pedofilní pasák.“

Míša vyprskla smíchy, já jsem se zakuckala.

„Cože?“ vyvalila na něj Dominika oči.

„Jedinej chlap mezi třema holkama? Navíc o několik let starší. Víš, jak to musí zvenčí vypadat?“ povytáhl Denis jedno obočí ve svém typickém výrazu.

„Jenže ty jsi gay,“ podotkla opravdu velmi taktně Míša. „To je něco jinýho, než kdyby tady s náma byl normální heterák.“

„A holky jsou vyspělejší. Psychicky jsme vlastně skoro stejně staří,“ šťouchla jsem do něj přátelsky.

„No když myslíš,“ usrkl Denis pochybovačně ze své sklenice.

„Psychicky je z nás rozhodně nejstarší Linda,“ řekla Domča, aniž se namáhala zvednout oči od jídelního lístku.

„To je fakt,“ přikývla nevzrušeně Míša.

„Co s tím pořád máte?“ nechápala jsem a ve snaze najít nějakou oporu jsem se otočila k Denisovi. Ten se ale tvářil, že s holkama naprosto souhlasí.

V tu chvíli se u našeho stolu naštěstí objevila číšnice, a stopla tak další polemizování na téma mé předčasné vyspělosti či vážnosti. Objednala jsem jarní závitky jako předkrm a byla ráda, když Denis nakousl jiné, byť téměř stejně ožehavé téma.

„Tak mi holky řekněte, jak je možný, že jsou tři takový kočky single?“

„To bych taky ráda věděla,“ ušklíbla se Dominika.

U ní nebylo tak těžké přijít na to, proč nikoho nemá. Už rok byla beznadějně zamilovaná do našeho spolužáka, který o ni ovšem nejevil nejmenší zájem. Co se týče Míši, u té se zdálo, že snad ani žádného kluka nehledá. Měla spoustu obdivovatelů, kteří by s ní z fleku začali chodit (nebo cokoliv jiného, co by jim dovolila), ale ona je všechny brala jen jako kamarády a spíš si z nich dělala srandu. Jenomže čím víc je odmítala, tím víc se snažili. Asi doufali, že ji jednou hra na nedostupnou přestane bavit a právě oni budou ti, kteří ukořistí tak cennou trofej. Dominika, která stála na pomyslné druhé straně barikády, Míše její chování často vyčítala a poukazovala na to, jak se ti kluci asi musí cítit. Míša nad tím ale vždycky jen mávla rukou a dál si vedla svou.

A pokud šlo o mě a vztahy… No, vlastně jsem nad tím ani moc nepřemýšlela. Určitě jsem nehodlala zůstat sama až do smrti, ale vždycky jsem věřila, že si mě láska sama najde, až přijde ta pravá chvíle. Upřímně jsem měla tolik svých aktivit a tak nabitý program, že jsem si ani nedovedla představit, kam bych v něm v tuto chvíli napasovala randění.

„Řekl bych, že vás s někým seznámím, ale neznám nikoho, kdo by za to stál,“ zamyslel se Denis.

„Ten jediný, co za něco stojí, je už můj,“ zasmál se po chvíli.

„A i kdyby nebyl, tak my bychom určitě nebyly jeho typy,“ podívala se na něj Míša.

„Pravda,“ se smíchem přikývl Denis.

„Ty přece musíš znát spoustu zajímavých slavných lidí,“ zajiskřily Dominice oči.

„Věř mi, není na nich nic zajímavého,“ zavrtěl Denis hlavou a poprosil číšnici, která nám zrovna přinesla závitky, o další švestkové víno.

„Navíc, největší hvězda je tady přece s námi,“ mrkl na mě a já jsem obrátila oči v sloup.

„Je to všechno tvoje vina. Dokud jsem se s tebou nezačala kamarádit, nikdo neměl ani páru, kdo jsem,“ obvinila jsem ho.

„Neříkej mi, že si to ani trochu neužíváš,“ zamumlal Denis s pusou plnou zeleniny.

„Ne.“

„Ani když píšou, jak dokonale vypadáš v šatech od mamky?“

Neodpověděla jsem. Ne, neužívala jsem si, ani když mě chválili. Protože na jednu pochvalu připadlo minimálně dvacet jízlivých komentářů a kritik.

„A ještě ke všemu na tebe tamhleten sladkej kluk neustále zírá,“ nenechal se Denis mým mlčením rozhodit.

Jako na povel jsme se všechny tři otočily. Přes několik stolů jsem zachytila upřený pohled. Sotva se naše oči setkaly, tmavovlasý kluk na mě přátelsky pokýval. Zaraženě jsem mu pozdrav oplatila a otočila se zpět ke zvědavým kamarádům.

„Kdo to je?“ zašeptala spiklenecky Domča, jako kdyby nás snad přes celou restauraci mohl slyšet.

„David Richter,“ oznámila jsem suše.

„Jako ten, co se snaží Elišku vykopnout z ateliéru?“ ujišťovala se Míša.

„Jeho syn,“ přitakala jsem.

„Proč musí být bad boys vždycky tak roztomilí?“ zadíval se Denis znovu jeho směrem. Běžně kombinoval češtinu s angličtinou.

Potlačila jsem nutkání ohlédnout se přes rameno. Opravdu je David roztomilý? Nezdálo se mi. A i kdyby se mi to zdálo, za dané situace bych ho stejně za roztomilého považovat nemohla.

„Co kdybychom ti popřáli, než začneme jíst?“ navrhla Dominika, která vycítila moje napětí.

„Myslíš, než budeme jíst dál?“ odfoukl Denis ze stolu drobečky, které byly to jediné, co zbylo z jarních závitků.

„Já první,“ vyskočila Míša a já jsem ji následovala.

„Všechno nejlepší,“ mlaskla mi pusu na každou tvář a bez dalších okolků mi do ruky vrazila růžovou pruhovanou tašku Victoria’s Secret.

„Krásné narozeniny a hlavně hodně lásky,“ usmála se Dominika, když mi potřásala rukou.

„Všechno nejlepší a ať se ti splní každé přání,“ políbil mě Denis.

Než jsem stihla dosednout, objevila se po mém boku číšnice: „Vidím, že slavíte. Mohu vám nabídnout sekt?“

„Ne, děkuju. Ale objednáme si sushi,“ kývla jsem na ostatní, aby si řekli, na co mají chuť.

Když servírka s našimi různorodými objednávkami odešla, vrhla jsem se na rozbalování dárků. Brala jsem to hezky popořadě.

„Míšo!“ vydechla jsem a rychle cpala černé průhledné krajkové cosi zpátky do tašky.

„Uklidni se. Je to noční košilka, ne spodní prádlo,“ zubila se na mě Míša.

„Tohle?“ pochybovačně jsem vytáhla cíp látky na světlo.

„Vidíš? Kromě téhle vrchní části není vůbec průhledná. Očekávám, že tě v ní uvidím na dovolené.“

Zasmála jsem se: „Děkuju. Ačkoliv by člověk řekl, že něco takového je pro jiné oči než kámoščiny.“

„Na to třeba taky brzy dojde,“ zamrkala na mě Míša, zatímco jsem sahala po dalším balíčku.

Z černé krabičky na mě vykoukly tři stříbrné prstýnky. Na dvou bylo z kamínků vyskládáno srdíčko. Na třetím byla srdíčka dvě, otočená špicemi k sobě. Prstýnky se mohly nosit každý zvlášť, ale když se naskládaly nad sebe, ze srdíček vznikl čtyřlístek.

„To je nádhera! Děkuju,“ rovnou jsem si je nechala na ruce a Dominika mávla rukou, jako že to nestojí za řeč.

Jako poslední jsem otevřela velkou, ale podezřele lehkou krabici od Denise.

„Neklopit,“ upozornil mě ještě.

Krabice byla plná lístků růží a na té temně rudé podestýlce ležely dva bělostné lístky do divadla.

„Londýnský balet?“ vydechla jsem překvapeně.

„Za měsíc tady hostují. Dávno je vyprodáno. Nebýt toho, že znám pár lidí v divadle, nikdy bychom ty lístky nesehnali,“ vykládal nadšeně Denis.

„Teda, je ti doufám jasný, že jdeme spolu?“ podíval se na mě.

„Samozřejmě. S kým jiným bych asi šla?“ zasmála jsem se a jako důkaz pravdivosti svých slov jsem mu hned jeden z lístků podala.

„A právě proto tě miluju,“ zazubil se Denis a lístek pečlivě uložil do peněženky.

„Víš, že takové věci nemáš na veřejnosti říkat. Někteří si to pak špatně vyloží,“ kárala jsem ho.

„Kašlem na bulvár!“ zvolal Denis.

„Ať se každej stará sám o sebe!“ přidala se Míša.

„Kéž by,“ usmála jsem se a odklidila dárky stranou. „Každopádně moc děkuju.“

„Nemáš vůbec zač,“ řekla Dominika a dopila zbytek ledového čaje, když viděla, že se k nám blíží servírka.

„Dám si ještě jeden. Děkuji,“ podala jí Domča prázdnou sklenici a sklonila se nad svým sushi s lososem a avokádem.

„Slíbil jsi, že nás naučíš, jak správně držet hůlky,“ připomněla poté Denisovi.

Denis z nás jako jediný navštívil Japonsko, když tam fotil pro modelingovou agenturu. Od té doby se taky chlubil, jaký je expert na sushi a japonské jídlo obecně. Ačkoliv jsem měla za to, že umím hůlkami jíst poměrně slušně, a věděla jsem, že je držím správně, zvědavě jsem se k němu natočila.

„Tak pozor,“ zvedl Denis dramaticky jednu ruku ve varovném signálu, druhou rukou, zlehka držící hůlky, nabral svoje nigiri a velmi pomalu, jako by nás učil, jak vlastně jíst, si vložil rýži s tuňákem do pusy.

Míša se zamračeným výrazem vážně přikyvovala a soustředěně nabodla své okurkové maki.

„Takhle?“ zamumlala s plnou pusou, zatímco jsme se s Dominikou smály.

Bylo absurdní, že ze všech mých kamarádů zrovna ona – původem Asiatka – hůlky absolutně neovládala.

„Skoro,“ přikývl Denis s hraným entusiasmem. Ti dva se opravdu hledali.

Soustředila jsem se na Denisovo vysvětlování, o který prst se mají hůlky správně opírat, a proto jsem nadskočila překvapením, když si za mnou někdo odkašlal. Zmateně jsem se otočila, když se Denisovi rozšířily oči a Míše obočí vyšplhalo málem až k vlasům. Za mnou stál David Richter, v každé ruce jednu sklenici švestkového vína s limetou a ledem.

„Promiň, že ruším, ale viděl jsem, že slavíš narozeniny, tak jsem ti chtěl popřát,“ natáhl ke mně ruku.

Opatrně jsem si od něj víno vzala a podezřívavě se podívala do sklenice.

„Teď už přece pít můžeš,“ povytáhl koutky v připomínce společné večeře, kdy mi táta odmítl nalít.

Vstala jsem a beze slova si s ním přiťukla, ale pořád jsem se neměla k tomu, abych se napila.

„Neboj, není v tom jed,“ usmál se laškovně a já za sebou zaslechla zachichotání, které jsem bez jakýchkoliv pochyb identifikovala jako Denisovo.

Neurčitě jsem se usmála a usrkla sladkého nápoje. Nebylo to špatné.

„Všechno nejlepší,“ pokynul mi David a taky se napil.

„Děkuju,“ řekla jsem a čekala, že odejde.

Jenže David se k ničemu neměl. Pokud si myslel, že ho pozvu, aby si k nám přisedl, šeredně se pletl. Sice se říká, že si má člověk držet přátele blízko a nepřátele ještě blíž, ale na něj jsem tohle pravidlo uplatňovat nehodlala. Jakžtakž jsem zvládala ustát lži novinářů a útoky čtenářů namířené proti sobě. Jenomže David se nesnažil ublížit jen mně, ale především mojí mámě. A na mou rodinu nikdo sahat nebude!

„Víš, já… Ohledně té večeře…“ nadechl se David, když se trapné ticho mezi námi prodlužovalo.

Oči mi sklouzly k jeho stolu.

„Myslím, že by ses měl vrátit ke svým kamarádům,“ řekla jsem vlídně, ale pevně.

O večeři, na které se jeho otec choval jako totální hulvát, s ním rozhodně diskutovat nebudu.

David se rozpačitě ohlédl přes rameno: „Jasně, teď není vhodná chvíle. Promiň. Ehm… Užij si narozeniny.“

Ještě jednou se napil svého vína, usmál se na mě a zmizel.

Rozmrzele jsem dosedla zpátky ke stolu.

„Kolik mu asi je?“ hloubal Denis.

„Nevím,“ odfrkla jsem

„Řekla bych přes dvacet, ne?“ pokrčila Dominika rameny.

Ohlédla jsem se. Měla pravdu. Určitě ještě studuje. Moc by mě zajímalo, jak to ve skutečnosti je s tím jeho focením. Opravdu tak nutně potřebuje ateliér? Copak takový mladý kluk může mít nějakou klientelu? Nějaké skutečné zakázky? Nebo to byla jen záminka jeho otce, jak mamku dostat z domu po Slečně?

„Jak říkám, roztomilej,“ zamrkal Denis a snědl poslední kousek ze své porce.

Kromě mě měli všichni dojedeno.

„Spíš pěkně drzej, ne?“ namítla Míša. „Snaží se Elišku vyhodit na ulici a ještě má žaludek na to, aby Lindě klidně přišel popřát k narozeninám. Asi pěkná svině.“

„Celý tatínek,“ utrousila jsem, aniž bych se pohoršovala nad tím, jakými slovy Míša lidi označuje. To asi proto, že jsem cítila, že v tomhle případě to sedí.

***

„Hele, už jsem taky slavná,“ strkala mi Míša pod nos jakýsi časopis, když jsme se týden nato sešly na naší nedělní lekci jógy.

Zaostřila jsem na několik fotek nevalné kvality a vydechla. To snad není pravda! Jak se paparazziům povedlo zdokumentovat mou oslavu narozenin, aniž si toho kdokoliv z nás všiml?

Přečetla jsem si titulek Denis a Linda opět spolu!

„Ukaž,“ vzala jsem si od Míši časopis, aniž jsem se namáhala podívat na titulní stranu, o který z bulvárů se vlastně jedná.

Minulý týden byl Denis opět spatřen se svou údajnou ex-přítelkyní Lindou Langerovou. Fanynky svalnatého moderátora ale můžou zůstat v klidu. Ačkoliv se do sushi restaurace dostavil bez svého přítele, s Lindou neměl žhavé rande. Spolu s Lindinými kamarádkami slavil její osmnácté narozeniny. Podařilo se nám vypátrat, že jedna z kamarádek je adoptivní dcera Heleny Svobodové, majitelky několika luxusních kadeřnických salonů.

Aha, tak odtud pramenilo Míšino nadšení z bulvární slávy. Četla jsem dál.

Zdroj přímo z restaurace nám exkluzivně prozradil, že společnost neměla žádné zvláštní požadavky. K večeři se podávalo sushi a japonské víno. Všichni prý navštěvují restauraci často a vždycky se chovají mile a přátelsky.

Zavrtěla jsem hlavou. Ačkoliv by mě tenhle článek měl teoreticky potěšit, protože v něm v podstatě nebyla žádná lež ani nás nikdo nekritizoval, byla jsem otrávená skoro jako kdyby ano. Už jen ta potřeba zmínit, že jsme neměli žádné zvláštní požadavky a chovali jsme se mile. To se od nás opravdu očekává, že se budeme chovat jako problémové primadony jen proto, že si nás náhodou reportéři vybrali za cíl a udělali z nás tyhle pseudocelebrity?

Zajímalo mě, jak noviny přišly na to, že v restauraci budeme. Připadalo mi trochu přitažené za vlasy, že by jim dal echo přímo někdo z personálu. Ale náhoda to taky být nemohla.

„Dobrý, co?“ křenila se Míša, naprosto neotřesená tím, že naši společnou večeři někdo sledoval.

„Úžasný,“ ušklíbla jsem se.

„Měla bych si to nechat zarámovat?“ poklepávala si Míša prstem po bradě, až to vypadalo, že nad tím opravdu uvažuje.

„Ty jsi pako,“ zasmála jsem se.

„No jasně. Víš, jaké je naše nové heslo, ne?“ zmuchlala potištěné stránky do kuličky.

„Jaké?“ podivila jsem se.

„Kašlem na bulvár,“ zasmála se Míša, obloukem hodila časopis do koše a k mému překvapení se opravdu trefila.

„Kašleme na bulvár,“ přikývla jsem vesele a vyšla ze šatny do malého sálu, kde už si naše mamky chystaly podložky a o něčem se spolu vážně bavily.

„…takže mi nic jiného nezbývá,“ říkala zrovna mamka, ale sotva nás uviděla, nasadila veselý tón a pokynula nám: „No konečně. Nachystaly jsme vám podložky. Člověk by řekl, že se vám po ránu nechce cvičit, jak se loudáte.“

Sice se pořád tvářila jako že nic, ale znala jsem ji příliš dobře na to, abych se dala ošálit.

„Mami?“ začala jsem, když jsme se s Míšou a Helenou rozloučily a zamířily domů.

„Hm?“ pohrávala si s provázkem na obalu své cvičební podložky.

„Co se děje?“

Mamka si vzdychla a podívala se na mě. Zdálo se mi, že chvíli debatovala sama se sebou, jestli mi to má říct, ale nakonec povolila.

„Nevypadá to dobře. Budu muset přestěhovat ateliér.“

„Cože?“ zarazila jsem se. „Přece tě nemůžou jen tak vyhodit. Máš přece nájemní smlouvu, nebo ne?“

Sice jsem nebyla právník, ale tohle musí něco znamenat. Dobře jsem si pamatovala, jak táta mluvil o tom, že nájemní smlouva je platná ještě další dva roky.

„Už pár dní nefunguje topení,“ smutně se na mě mamka podívala.

Nechápavě jsem se na ni zamračila.

„Richter říká, že je tam nějaká porucha, ale já o tom pochybuju. Musela jsem zrušit zkoušky s několika klientkami. Nemůžu po nich chtít, aby se mi tam vysvlékaly v té zimě,“ zavrtěla hlavou. „Dvě na ty šaty spěchaly, takže šly ke konkurenci.“

„To ti přece nemůže dělat!“ rozčilila jsem se. „Nesmíš se jen tak vystěhovat. Nesmíš se vzdát! Musíš bojovat!“

„Mám tam zůstávat a čekat, až mi vypne i elektřinu? Vodu?“ pokrčila rameny. „Nic proti němu nezmůžu.“

„Nemůžete ho zažalovat nebo něco?“ rozhodila jsem rukama.

Nesnášela jsem ten pocit bezmoci.

„Táta už zvažuje právní kroky. Jenomže to se může táhnout měsíce. Roky. A já nemůžu tak dlouho čekat. Nemůžu sedět v ateliéru, kam není možné pozvat klienty. A nemůžu nutit zaměstnance, aby pracovali někde, kde je zima. Kde si ani nemůžou umýt ruce teplou vodou. A kde se budou ty podmínky už jen zhoršovat.“

„Třeba je to topení vážně rozbité,“ zoufale jsem se snažila najít nějaké jiné vysvětlení. Jakékoliv.

Mamka mě jen pohladila po vlasech a znovu zavrtěla hlavou. Trhalo mi srdce vidět ji takhle nešťastnou. Kdybych teď na Richtera narazila, utrhla bych mu hlavu. A to měl ještě David tu drzost za mnou před týdnem přijít a přát mi k narozeninám! Musel už tenkrát vědět, co má jeho otec za lubem, a stejně se mi dokázal klidně podívat do očí. Oba jsem je z duše nenáviděla!