Pozn.: Krátká povídka pro dlouhou (karanténní) chvíli. Hezké čtení a držte se! Z.
„Ahoj,“
zašeptala, když otevřel dveře.
Jedinou
odpovědí, které se dočkala, bylo jeho ostré vdechnutí, zatímco na ni bez
mrknutí oka zíral.
„Mohla
bych jít dál?“ váhavě se zeptala.
Poodstoupil
jen o tolik, aby kolem něj mohla proklouznout.
Rozhlédla
se po malém domku, jehož útroby, kam až její oči dohlédly, byly zaplněny
nevybalenými krabicemi. Věděla, že se nastěhoval teprve před pár dny. Zhluboka
se nadechla a otočila se, aby se na něj mohla znovu podívat.
„Přišla
jsem se omluvit…“ zmlkla, když o krok couvl, zatímco ona udělala krok kupředu.
„Ani
nevíš, jak je mi to líto,“ zkusila to znovu. „Pořád tě miluju! Byla to chyba.“
„Chyba?“
odfrkl skoro pohrdavě. První slovo, které z jeho úst slyšela po… Jak
dlouhé době? Měsíci?
„Prosím…“
popošla o další krok k němu a jemně mu položila dlaň na tvář.
Zavřel
oči, jako by se snad před ní mohl schovat za stisknutými víčky s nekonečně
dlouhými řasami. Rozhodla se toho využít a zlehka ho políbila.
„Ne,“
zašeptal a v jeho hlase bylo slyšet tolik bolesti.
„Prosím,“
zopakovala a znovu ho políbila.
Všechno
to působilo tak dramaticky. Jako v nějaké pitomé telenovele. Jenomže tohle
byla skutečnost. Její život. Jejich život!
Sice
neuhnul, ale polibek jí ani neoplatil. Vjela mu prsty do vlasů a nepřestávala
jemně tisknout svoje rty k jeho. Malinko ho zatahala za vlasy, aby ho
probrala z té divné strnulosti, a nehty druhé ruky mu sjela po zádech.
Utekl mu polohlasný sten a konečně svůj tichý protest vzdal. Prudce ji objal a hltal
její polibky, jako by chtěl dohnat svoji předchozí nečinnost.
Přitiskl
ji ke zdi, zvedl jí ruce nad hlavu a jen na kratičký okamžik se od ní odtáhl,
aby jí mohl stáhnout tričko přes hlavu.
Z té
náhlé změny situace se jí malinko zamotala hlava. Přece sem přišla, aby si s ním
promluvila. A měli by si promluvit! Jenomže… tohle bylo prostě lepší!
Rozepnula
mu košili a ve spěchu mu ji stáhla z těla, aby už konečně cítila jeho kůži
na své. Jeho vůně ji obestoupila a ona měla pocit, že je konečně zpátky tam,
kam patří.
Svými
hladovými polibky se přesunul k jejímu odhalenému krku a ona už teď
věděla, že zítra budou její citlivou kůži zdobit tmavé fleky. Ale tentokrát jí
to nevadilo. Bude to nepopiratelný důkaz, že je pořád jeho.
Chytil
ji za ruku a podíval se jí do očí. Nebyla si jistá, jestli se ptá na svolení,
nebo vede vnitřní debatu sám se sebou. Malinko se pousmála a jeho pohled
zněžněl. Zvedl ji do náruče a odnesl do ložnice. Byla to jediná místnost v domě,
která byla kompletně zařízená. Přesto se mu až doteď, bez ní, zdála prázdná.
Rozhodně
to nebylo poprvé, co se spolu milovali, ale svým způsobem jí to tak připadalo.
Doufala, že tohle by pro ně mohl být nový začátek. Že by mohli zapomenout na
všechno, co se pokazilo, a začít zase s čistým štítem.
Zatímco
se jejich trhaný dech pomalu uklidňoval, dovolila si prolomit ticho mezi nimi.
„Miluju
tě.“
„Potřebuju
čas,“ řekl s pohledem upřeným ke stropu.
„Dobře,“
přikývla. „To je v pořádku.“
A
pro ni to opravdu bylo v pořádku. Neřekl jí, ať odejde, nebo že ji už
nemiluje. Jen potřeboval čas. A to jí stačilo. Znamenalo to, že ještě mají
šanci.
Když
ji pevně objal a ona si položila hlavu na jeho hrudník a poslouchala klidný
tlukot jeho srdce, věděla, že když ji nechává spát ve své posteli, pořád ji chce.
Pořád ji miluje.
A oba spali lépe, než za
celé měsíce, přitisknutí jeden k druhému.
Žádné komentáře:
Okomentovat