Po tom všem

Pozn.: Krátká povídka pro dlouhou (karanténní) chvíli. Hezké čtení a držte se! Z.

„Ahoj,“ zašeptala, když otevřel dveře.

Jedinou odpovědí, které se dočkala, bylo jeho ostré vdechnutí, zatímco na ni bez mrknutí oka zíral.

„Mohla bych jít dál?“ váhavě se zeptala.

Poodstoupil jen o tolik, aby kolem něj mohla proklouznout.

Rozhlédla se po malém domku, jehož útroby, kam až její oči dohlédly, byly zaplněny nevybalenými krabicemi. Věděla, že se nastěhoval teprve před pár dny. Zhluboka se nadechla a otočila se, aby se na něj mohla znovu podívat.

„Přišla jsem se omluvit…“ zmlkla, když o krok couvl, zatímco ona udělala krok kupředu.

„Ani nevíš, jak je mi to líto,“ zkusila to znovu. „Pořád tě miluju! Byla to chyba.“

„Chyba?“ odfrkl skoro pohrdavě. První slovo, které z jeho úst slyšela po… Jak dlouhé době? Měsíci?

„Prosím…“ popošla o další krok k němu a jemně mu položila dlaň na tvář.

Zavřel oči, jako by se snad před ní mohl schovat za stisknutými víčky s nekonečně dlouhými řasami. Rozhodla se toho využít a zlehka ho políbila.

„Ne,“ zašeptal a v jeho hlase bylo slyšet tolik bolesti.

„Prosím,“ zopakovala a znovu ho políbila.

Všechno to působilo tak dramaticky. Jako v nějaké pitomé telenovele. Jenomže tohle byla skutečnost. Její život. Jejich život!

Sice neuhnul, ale polibek jí ani neoplatil. Vjela mu prsty do vlasů a nepřestávala jemně tisknout svoje rty k jeho. Malinko ho zatahala za vlasy, aby ho probrala z té divné strnulosti, a nehty druhé ruky mu sjela po zádech. Utekl mu polohlasný sten a konečně svůj tichý protest vzdal. Prudce ji objal a hltal její polibky, jako by chtěl dohnat svoji předchozí nečinnost.

Přitiskl ji ke zdi, zvedl jí ruce nad hlavu a jen na kratičký okamžik se od ní odtáhl, aby jí mohl stáhnout tričko přes hlavu.

Z té náhlé změny situace se jí malinko zamotala hlava. Přece sem přišla, aby si s ním promluvila. A měli by si promluvit! Jenomže… tohle bylo prostě lepší!

Rozepnula mu košili a ve spěchu mu ji stáhla z těla, aby už konečně cítila jeho kůži na své. Jeho vůně ji obestoupila a ona měla pocit, že je konečně zpátky tam, kam patří.

Svými hladovými polibky se přesunul k jejímu odhalenému krku a ona už teď věděla, že zítra budou její citlivou kůži zdobit tmavé fleky. Ale tentokrát jí to nevadilo. Bude to nepopiratelný důkaz, že je pořád jeho.

Chytil ji za ruku a podíval se jí do očí. Nebyla si jistá, jestli se ptá na svolení, nebo vede vnitřní debatu sám se sebou. Malinko se pousmála a jeho pohled zněžněl. Zvedl ji do náruče a odnesl do ložnice. Byla to jediná místnost v domě, která byla kompletně zařízená. Přesto se mu až doteď, bez ní, zdála prázdná.

Rozhodně to nebylo poprvé, co se spolu milovali, ale svým způsobem jí to tak připadalo. Doufala, že tohle by pro ně mohl být nový začátek. Že by mohli zapomenout na všechno, co se pokazilo, a začít zase s čistým štítem.

Zatímco se jejich trhaný dech pomalu uklidňoval, dovolila si prolomit ticho mezi nimi.

„Miluju tě.“

„Potřebuju čas,“ řekl s pohledem upřeným ke stropu.

„Dobře,“ přikývla. „To je v pořádku.“

A pro ni to opravdu bylo v pořádku. Neřekl jí, ať odejde, nebo že ji už nemiluje. Jen potřeboval čas. A to jí stačilo. Znamenalo to, že ještě mají šanci.

Když ji pevně objal a ona si položila hlavu na jeho hrudník a poslouchala klidný tlukot jeho srdce, věděla, že když ji nechává spát ve své posteli, pořád ji chce. Pořád ji miluje.

A oba spali lépe, než za celé měsíce, přitisknutí jeden k druhému.