Zimní I

Pozn.: První díl Zimní je tu! :-) Pokud jste ještě nečetli Zimní II, tak klikněte TADY. A samozřejmě nezapomeňte na Podzimní a Letní. Hezké čtení! Z.

Město přikryla čerstvá dávka sněhu, což vyvolalo notnou dávku nadšení u koulujících se primánů. Já jsem si naproti tomu přitáhla šálu ještě blíž k bradě a zalitovala, že jsem si nevzala i čepici. Jenomže to jsem radši mrzla, než bych si na hlavu narazila tu pletenou ohyzdnost. Byla jsem ten typ, kterému neslušela žádná pokrývka hlavy.

Kolem mě se jako vítr prohnala partička maturantů. Očividně nejen děcka z primy sníh potěšil.

„Kluci,“ zakroutila jsem nad nimi hlavou.

V tu chvíli mi ale tašku z ramene srazil další z nich.

„Promiň,“ zastavil se v letu a já jsem překvapeně zamrkala.

Robin. Moje o rok starší platonická láska. Která samozřejmě vůbec netušila, že existuju. Zatímco já jsem už od primy se zaujetím sledovala jeho měnící se účesy a spolužačky, které se po jeho boku střídaly. Nikdy jsem nepřestala toužit být jednou z nich. I kdyby jen na chvíli. I kdyby jen pro jeden polibek.

„Jsi v pohodě?“ sklouznul mě pohledem od hlavy až k patě a já jsem v duchu nadávala na počasí, díky kterému jsem byla zachumlaná do prošívané bundy a teplých kozaček.

„Jasně,“ usmála jsem se.

„Super,“ mrkl na mě a běžel za svými kamarády.

Ve školní šatně jsem si musela sednout, abych to rozdýchala.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě někdo během pěti minut už podruhé. Tentokrát to ovšem byla moje kamarádka Pavča.

„Jak se to vezme,“ uculila jsem se na ni a pověděla jí o sněhové bitvě, která právě probíhala v parku u školy.

Pavlína usoudila, že nejlepší výhled budeme mít z chodby v prvním patře, kam jsme se s prvním zvoněním vydaly. Primáni se pomalu trousili do školy, ale maturanty očividně zvonění nijak nevzrušovalo.

V bílých závějích jsem neomylně identifikovala Robinovu tmavě modrou kšiltovku, zpod níž mu vykukovaly světlé vlasy. Na rozdíl ode mě si mohl na hlavu narazit cokoliv a stejně byl pořád nejvíc sexy kluk z celého gymplu. A když říkám cokoliv, myslím opravdu cokoliv. Kromě několika kšiltovek nosil často taky beanie, ale během jeho krátké éry dlouhých vlasů jsem ho viděla i s culíkem nebo čelenkou. Nejvíc se mi ale podlamovala kolena, když v létě nosil ve vlasech usazené černé Ray-Bany.

Momentálně mu kšiltovku z hlavy málem srazila přesně mířená sněhová koule jeho spolužáka. Robin se jí na poslední chvíli vyhnul a zakřičel něco, co přehlušilo druhé zvonění. Neochotně jsem se odtrhla od okna a s Pavčou v zádech zamířila do naší učebny. Pět minut na to se chodbou rozezněl dupot provázený halasným smíchem.

Náš profesor podrážděně rozrazil dveře: „Co se to tady děje?“

„Spěcháme na hodinu, pane profesore,“ pohotově se Robin ujal slova.

Natáhla jsem krk, abych ze svého místa v řadě u oken lépe viděla.

„Druhé zvonění znamená, že máte sedět ve třídě s nachystanými pomůckami. Ne, že se teprve vydáte do školy,“ hřímal profesor. „Jakou máte omluvu pro svůj pozdní příchod?“

„Sněží,“ řekl prostě Robin a celá naše třída se rozesmála.

Vzápětí na to zachytil můj pohled a zazubil se. Nešlo než mu úsměv oplatit.

„Doufám, že budete takhle výřečný i u maturity. Ať už vás tady nevidím,“ mávl nad ním profesor rukou.

Robin zasalutoval a zmizel nám i se svým doprovodem z dohledu.

Zírala jsem z okna autobusu a modlila se, aby mi nebylo špatně. Kvůli sněhové kalamitě jsem musela cestou do školy vzít zavděk náhradní dopravou. Až na to, že od školního výletu v druhé třídě jsem s autobusy nebyla zrovna kamarádka.

„Hele, to jsi ty,“ ozvalo se nade mnou, a když jsem překvapeně zvedla hlavu, usmíval se na mě Robin.

„Můžu?“ ukázal na prázdné místo vedle mě, a než jsem stihla něco říct, už na něj žuchnul.

„Ty jsi…“ přimhouřil oči jako by si snažil vzpomenout.

„Diana,“ ušetřila jsem ho námahy.

„Krásná a bláhová?“ pousmál se.

„Bláhová každopádně.“

Obzvlášť směrem k určitým typům kluků, které jsem nikdy nemohla mít, a přesto jsem o nich, přesně, bláhově snila.

„Krásná taky,“ prohodil Robin jako by nic a mně poskočilo srdce.

„Robin,“ podal mi ruku a já jsem nemohla uvěřit, že se ho opravdu dotýkám.

Bylo hezké, že se představil, ačkoliv musel vědět, že ho zná celá škola.

„Ty jsi v septimě, že?“ zajímal se.

„Jo, v béčku,“ přitakala jsem.

„Že jsme se nikdy dřív nepotkali,“ divil se.

Ale potkali! Kdyby jen tušil, kolikrát jsme se na chodbě míjeli!

„No jo, škoda,“ pousmála jsem se.

„Takže tě letos čeká anglické divadlo,“ přestože to bylo konstatování, a ne otázka, přikývla jsem.

„Co chystáte?“

„Zatím nevíme. Bosáková už to s námi nechtěla začínat, takže čekáme, až za ni nastoupí někdo nový.“

Popravdě mi bylo celkem ukradené, jaká hra se letos vybere. A to i přesto, že anglické divadlo se spolu s plesem na našem gymplu považovalo za vrchol školního roku. Na loňské představení Robinova ročníku stejně nikdy nebudeme mít. Dodnes jsem si dokázala živě vybavit jeho excelentní výkon v Králově řeči.

„Áčko by prý chtělo, ať si hru napíšeme sami,“ dodala jsem ještě nejnovější zvěst, co se šířila po chodbách.

„Budu hádat. Klára a Bára,“ zasmál se Robin.

Zamrzelo mě, že zatímco svoje jméno jsem mu musela říct, jména volejbalových reprezentantek naší školy a pravidelných přispěvatelek do školního časopisu vysypal z rukávu jako nic. Na druhou stranu Klára a Bára byly něco jako Robin ve dvojitém dívčím vydání. Každý je znal.

„A co ty by sis chtěla zahrát?“ díval se na mě se zájmem.

„Nejraději nic. Nejsem ráda středem pozornosti,“ přiznala jsem.

„To nějak nechápu,“ zamračil se Robin. No jistě, pro něj bylo přirozené, že byl středem pozornosti a nedělalo mu to problém. Dost možná si to dokonce užíval. Ukázalo se ale, že to myslel trošku jinak.

„Proč mají hezký holky problém s tím být středem pozornosti?“

„Zkus se nějaké zeptat,“ zasmála jsem se nervózně.

„To právě dělám,“ podíval se mi do očí.

Cítila jsem, jak mi červenají tváře. Bylo zbytečné doufat, že si toho Robin nevšimne. Seděli jsme deset centimetrů od sebe. Namísto toho se mu koutky roztáhly do typického úsměvu a ramena mu nadskočila potlačeným uchechtnutím.

Vzpomněla jsem si na Pavčina slova: „Jo, je hezkej, ale dej si na něj pozor. Je to hráč.“

Uhnula jsem pohledem a silou vůle se snažila vyhnat krev z tváří.

„Promiň. Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků,“ naklonil se ke mně.

Podívala jsem se na něj zpod řas.

„Ale dobře, že jsem to udělal,“ pousmál se. „Jsi roztomilá, když se červenáš.“

Zalapala jsem po dechu, ale než jsem stihla vyplodit nějakou kloudnou odpověď, autobus zabrzdil na zastávce u školy.

Robin vystoupil jako první, a potom se otočil a podal mi ruku: „Opatrně. Klouže to.“

„Děkuju,“ zamumlala jsem, zatímco mi galantně pomohl seskočit ze třech schůdků.

Ačkoliv bych se ho klidně držela dál, když jsem byla na pevné zemi, pustil mě a strčil si ruce do kapes.

„Jak to, že jsi dnes jel tudy?“ odvážila jsem se položit otázku, která ve mně hlodala celou cestu.

„Jezdím tudy vždycky, když jsem u otce. Což není zrovna často…“ zamračil se.

„Aha,“ pokývala jsem hlavou a rozhodla se v tom dál nešťourat. Jenomže jsem jaksi ani nevěděla, co říct jiného. Málem se mi zavařily mozkové závity, jak jsem rychle vymýšlela nové téma. Ke škole nám chybělo posledních pár kroků a nechtěla jsem si nechat ujít tu výjimečnou příležitost, že mluvím s Robinem. Už už jsem se nadechovala, když na něj zavolal dívčí hlas.

Robin zamával na partičku spolužáků, kteří postávali v parku před školou, a ani se nesnažili zakrývat, že kouří.

„No, tak já tě tady opustím. Díky za příjemnou cestu,“ mrkl na mě a zatočil na přechod.

Vzápětí se ale otočil, jako by si ještě na něco vzpomněl: „Kolik máš dnes hodin?“

„Šest,“ odpověděla jsem automaticky.

„Tak to se třeba ještě potkáme cestou domů,“ usmál se, než dlouhými kroky vyrazil do parku.

„A pak mi musíš říct, jakou budeš hrát roli. Ať vím, na co se těšit,“ křikl na mě ještě z druhé strany přechodu, načež se jeho spolužačky podívaly nejdřív na něj, potom na mě a začaly se chichotat.

„Oktáva A tu zase nechala třídnici,“ povzdechla si profesorka Králová, když zjistila, že na katedře leží kromě naší třídní knihy ještě jedna. „Nemůžete jim ji někdo odnést? Nebo mě z nich dnes už asi klepne!“

„Já tam skočím,“ přihlásila jsem se pohotově, protože moji pozornost měla ve vteřině, kdy vyslovila zaklínadlo „oktáva A“.

„Díky, Diano,“ podala mi profesorka Králová třídní knihu Robinovy třídy a začala zapisovat do té naší.

Seběhla jsem do prvního patra, abych se na velké nástěnce podívala na rozvrh oktávy. Zrovna měli základy společenských věd v přízemí.

O patro níž jsem se zastavila před dveřmi do učebny, pročísla si prsty vlasy a zhluboka se nadechla. Teprve potom jsem zaklepala a vešla.

„Dobrý den, nesu třídní knihu. Zůstala v učebně 307.“

„Ani tak nezůstala, jako ji tam spíš někdo nechal,“ rozhlédla se profesorka Dvořáková po třídě a já jsem ji následovala.

Když jsem se pohledem střetla s Robinem, mrkl na mě. Pousmála jsem se a rychle se podívala zpět na profesorku: „Tak na shledanou.“

„Díky, Diano. I když poděkovat byste měli spíš vy, že jste nemuseli jít třídnici hledat,“ podívala se znovu na maturanty.

„Děkujemeee,“ ozvalo se vzápětí sborově a já jsem vyprskla smíchy.

„To jsem ráda, že jste před zkoušením tak veselí,“ zpražila je Dvořáková.

„Na shledanou,“ zopakovala jsem a otočila se k odchodu.

Neušla jsem ani pět kroků, když dveře znovu klaply a tichou chodbou se ozvalo tlumené: „Počkej!“

Překvapeně jsem se otočila, ale to už stál Robin vedle mě.

„Kam jdeš?“ podivila jsem se.

„Oficiálně na záchod,“ zazubil se na mě.

„A neoficiálně?“

„Tě doprovodit do třídy.“

Pousmála jsem se: „Myslíš, že bych to sama nezvládla?“

„Proč to riskovat?“ s úsměvem pokrčil rameny. „Kde že teď jste?“

Náš gympl měl tu zvláštnost, že jsme se na každou hodinu stěhovali do jiné učebny. Nikdy jsem moc nepochopila, jaký to mělo smysl.

„Učebna 307.“

„Tolik pater,“ rádoby se zhrozil, nicméně se dal do kroku.

„Já tě přece nenutím, abys šel se mnou,“ zasmála jsem se. Nenutím, ale chci to. Když jsem se nabídla, že odnesu třídnici, ani ve snu by mě nenapadlo, že se dočkám něčeho víc, než jen letmého pohledu.

„Ale stejně půjdu,“ mrkl na mě zboku, když jsme začali stoupat po prvním schodišti.

„Nebude to vypadat podezřele, že jsi tak dlouho pryč?“ zajímalo mě.

„Jako že jsem schválně nechal třídní knihu ve vaší učebně, abych si s tebou mohl dát rande během vyučování?“ usmíval se.

„No… třeba,“ přikývla jsem, už zase v rozpacích.

„Kdyby to byl záměr, tak bych to vymyslel líp. Radši bych pořádný rande, než procházku po chodbě.“

Ačkoliv mi srdce v hrudním koši udělalo přemet, snažila jsem se v jeho prohlášení nevidět víc, než tam bylo. Je to hráč.

Možná bych měla taky hrát.

„A já jsem si myslela, že jsi na rande na chodbě odborník,“ pousmála jsem se. Kolikrát jsem ho viděla líbat se s některou spolužačkou ve studovně nebo flirtovat s jinou v šatně.

„Budeš se divit, ale tohle je poprvé,“ pobaveně se na mě podíval. Naše definice rande byla zřejmě odlišná.

„Všechno je jednou poprvé,“ pokrčila jsem rameny a snažila se dělat, jako že jsem hrozně v pohodě s tím, že právě potvrdil, že máme rande. Sice to nebylo rande v pravém slova smyslu, ale stejně…

„Pravda,“ přikývl. „Ale některá poprvé se člověku vryjí do paměti víc než jiná.“

Zatnula jsem zuby, ale bylo pozdě. Moje tváře už zdobila barva přezrálých rajčat.

Robin se rozesmál: „Teď bych dal nevím co za to, abych věděl, na co právě myslíš.“

Trhla jsem rameny. No na co asi?

Robin mě ještě pár schodů nechal potrápit, načež mě konečně vzal na milost: „Já jsem náhodou měl na mysli den, kdy jsem poprvé přišel do téhle školy.“

Zvědavě jsem se po něm podívala. To jsem ho ještě neznala. Zajímalo mě, jaký byl Robin, sex symbol naší školy, jako vyjukaný prvák.

„Byl jsem hrozný ucho,“ usmál se na mě, jako by mi četl myšlenky. „Zrovna jsme se sem přestěhovali z vesnice. A tahle škola vypadala tak velká a strašidelná. Bál jsem se, že nikdy nezapadnu. Chtěl jsem zpátky na základku. Ale ono to nakonec nějak klaplo.“

„Vlastně ani moc ne,“ zastavila jsem se před učebnou 307.

„Jak to myslíš?“ zamračil se.

„Ty nejsi zrovna zapadávací typ. Spíš se přizpůsobuje okolí tobě, než ty okolí,“ vysvětlila jsem.

Robin vždycky vyčníval z řady.  Byl jeden z těch, co nesleduje trendy, ale určuje je. Minimálně na naší škole určitě.

Chvíli nad tím přemýšlel s pohledem upřeným z okna chodby, za nímž znovu začalo sněžit.

„Na tom možná něco bude,“ zasmál se po chvíli. „I když mě to nikdy dřív nenapadlo.“

Podíval se na mě: „Takže nejen krásná a bláhová, ale taky chytrá.“

„Spíš všímavá,“ usmála jsem se.

„To je to samé. Hloupí lidé všímaví nebývají,“ mrkl na mě tak sebejistě, že jsem jeho slova brala jako fakt, ne názor. „A řekl bych, že taky zodpovědná. Určitě už teď trneš, co ti ve vyučování utíká, zatímco se tu vybavuješ se mnou.“

„To do mě tak vidíš?“ zasmála jsem se, ačkoliv částečně měl pravdu.

„Podle toho, co jsi mi řekla před chvílí, tak ne tolik, jako ty do mě,“ pobaveně povytáhl obočí.

„Uvidíme se,“ lehce mi stiskl paži a otočil se k odchodu.

Moje obavy z toho, co jsem během procházky do třídy maturantů zameškala, byly naprosto zbytečné. Ze zbytku hodiny jsem stejně nevnímala vůbec nic.

„Diano!“

Už už jsem měla nakročeno do trolejbusu, ale ve vteřině, kdy jsem uslyšela známý hlas volat moje jméno, jsem nohu vrátila na namrznutý chodník.

Robin se hnal k zastávce, jak jen mu to neposolená ledovka dovolovala, nicméně řidič přesto, anebo možná proto, v poslední chvíli zavřel dveře a ujel.

„Idiot! To udělal naschvál!“ rozčiloval se Robin.

Potom se ale otočil na mě a zazubil se: „Třikrát v jednom dni. To nemůže být náhoda. To musí být osud.“

Zasmála jsem se: „Potkat se ve škole, kam oba chodíme? To není ani náhoda, ani osud, ale vysoká pravděpodobnost.“

„Ty vůbec nejsi romantik,“ obvinil mě pobaveně.

„A ty snad ano?“ povytáhla jsem obočí.

„Vlastně ani ne,“ uchechtl se. „Nepůjdeme zastávku pěšky? Nechce se mi tu jen tak postávat.“

„Klidně,“ přikývla jsem.

Ne, že bych měla zrovna náladu na procházku, ale byla jsem ráda za příležitost vzdálit se od školy. Tak se aspoň vyhneme zvědavým pohledům každého spolužáka, co projde okolo.

„Jaký jsi měla den?“ optal se Robin, když jsme se bok po boku vydali k další zastávce.

„Docela to šlo,“ odpověděla jsem popravdě. Samozřejmě, že ty okamžiky, co jsem strávila s ním, byly highlightem mého dne, ale jeho zbytek díky dvěma písemkám za moc nestál. Když se to zprůměrovalo, tak to docela šlo.

„A co ty?“

„Vyhrožování maturitou, vyhrožování přijímačkama na vysokou… Prostě normální den čtvrťáka. Však to příští rok taky poznáš.“

„Z čeho budeš maturovat?“ zajímala jsem se.

„Prosím, nemluvme o škole,“ zaúpěl Robin.

„Tak o čem chceš mluvit?“

„Řekni mi něco o sobě,“ podíval se na mě.

„Hmm… Mám sestru, psa a ráda čtu.“

„Myslel jsem něco zajímavého. Nebo vtipného. Něco, co nikdo neví.“

„Třeba co?“ marně jsem v mysli pátrala, co z mého docela obyčejného života by se dalo považovat za zajímavé.

„Tak já dám příklad. Když jsem byl malý, naši chtěli, abych hrál na housle. Nevím, jak na to přišli, a já jsem to samozřejmě nesnášel. Takže když jsme jednou byli u dědečka, vzal jsem sekeru, rozsekal je a hodil do kamen. Dva měsíce jsem potom každou středu chodil s prázdným futrálem pryč z domů, aby to vypadalo, že pořád chodím na lekce. Starší ségra od mého kamaráda zavolala do hudební školy jako moje máma, aby mě omluvila, že mám nějakou vleklou nemoc.

Prasklo to, když děda našel v kůlně smyčec. Nedovedeš si představit ten průser, co jsem doma měl. Jenomže já jsem ty dva měsíce strávil na hřišti a trenér si mě vybral do přípravky. Takže od té doby hraju fotbal. A když jsem dvěma brankami pomohl naší vesnici vyhrát žákovský přebor, táta mi řekl: „Ještě že jsi ty housle tenkrát rozsekal.“ To mě naučilo, že člověk má vždycky jít za svým srdcem, protože jenom to je ta správná cesta.“

Usmála jsem se: „A pak že nejsi romantik.“

Mrknul na mě: „Trochu možná jo.“

„A teď ty,“ hravě do mě drcnul.

„Já asi nemám žádnou historku s takovým životním poselstvím. Ale vzpomněla jsem si na jednu věc. Jako malá jsem si vymyslela imaginární kamarádku Anaid.“

„Jako pozpátku Diana?“ ihned to pochopil. „To je roztomilý.“

„No, mamce to tak moc nepřišlo. Dokud jsem si s ní jen hrála a povídala, tak na to nic neříkala, ale když jsem pro ni vyžadovala židli navíc u stolu, začala se bát, jestli nejsem blázen, a vzala mě k psychologovi.“

„A ten řekl co?“

„Že jsem úplně normální dítě s velkou představivostí.“

„Tak to se mi ulevilo, že tady celou dobu nesbírám odvahu k tomu, abych pozval na rande blázna,“ zasmál se Robin.

Překvapeně jsem se po něm podívala a přesně v tu chvíli mi na náledí podklouzla noha. Instinktivně jsem ho chytila za paži, a i když mi ve vteřině blesklo hlavou, že ho strhnu s sebou a skončíme na zemi oba, Robin okamžitě zareagoval, přitáhl si mě k sobě oběma rukama, a tím nás oba vybalancoval.

Z několika málo centimetrů jsem mu zírala do očí, přitisknutá v jeho náručí a cítila, jak se mi srdce rozbíhá dvojnásobným tempem.

„Budu se snažit nebrat si to osobně, že tě ta představa tak vyděsila, že jsi upadla,“ sklouzl pohledem k mým rtům.

„Ne, to ne,“ zakroutila jsem hlavou.

Ačkoliv jsem si ještě před chvílí gratulovala, jak jsem schopná s ním docela obstojně komunikovat a nepřipadat si přitom trapně a v rozpacích, najednou moje mysl s údajně velkou představivostí nedokázala najít žádná vhodná slova.

„Já…“

„Klid, dělám si srandu,“ mrkl na mě.

Najednou kolem nás projel trolejbus.

„Měli bychom sebou pohnout, nebo nám ujede i ten další,“ chytil mě Robin za ruku a společně jsme se rozeběhli na pár metrů vzdálenou zastávku.

Samozřejmě jsem tušila, že takové štěstí, abych Robina potkala cestou do školy dva dny po sobě, mít nebudu. Ani tak jsem ale nedokázala potlačit zklamání, když nenastoupil na stejné zastávce jako včera. Namísto toho jsem ho zahlédla s partičkou kouřících spolužáků v parku. Rozdíl oproti včerejšku byl ten, že dnes se odpojil od nich, aby se přidal ke mně.

„Dnes jsi tu nějak brzy,“ usmála jsem se na něj.

Podíval se na mě: „Nějak jsem nemohl dospat.“

To já jsem zase včera nemohla usnout. Ale nahlas bych mu to nepřiznala.

„Počkej ještě,“ chytil mě za ruku, když jsem chtěla vstoupit na schody, vedoucí ke vchodu do školy, a zatáhl mě stranou.

„Vím, že už se pravděpodobně ptám pozdě, ale stejně to zkusím. Šla bys se mnou na ples?“ díval se na mě a ignoroval mého spolužáka, který kolem nás právě prošel a ještě dvakrát se po nás ohlédl.

„Já?“ musela jsem se ujistit, že tohle není taky jen výplod mojí fantazie, a snažila jsem se zaplašit představu, jak spolu vcházíme do sálu. Vždyť jsem neměla ani plesové šaty!

„Ano, ty,“ zasmál se mému nevěřícnému výrazu.

V hlavě se mi rozezněl Pavčin varovný hlas: „Dej si na něj pozor. Je to hráč.“

Stejně jsem se ho ale rozhodla ignorovat a odpověděla: „Tak dobře.“

Robinovi přeběhla po tváři úleva a já jsem se musela zasmát. Jako by snad existoval nějaký paralelní vesmír, ve kterém bych já odmítla jeho.

Palcem mi setřel vločku, která mi přistála na tváři, usmál se na mě a popošel o krůček blíž.

Zatajil se mi dech, když jsem si uvědomila, co se chystá udělat.

Chytil mě za ruku, propletl svoje prsty s mými a naklonil hlavu.

Možná bych ho měla zarazit. Možná si se mnou opravdu jen hraje. Vždyť ještě včera ani nevěděl, jak se jmenuju! Možná bych se měla chovat jako rozumný, dospělý člověk.

Jeho rty se dotkly mých.

Možná…

Pootevřela jsem rty a dala mu tak tiché svolení.

Jenomže dospělá budu celý život. Ale bláznivou studentskou lásku můžu prožít jen tady a teď. A v tuhle chvíli jsem si byla jistá, že nic lepšího prostě neexistuje.