Pozn.: Nezapomeňte, že všechny moje povídky najdete také na Wattpadu (RysavaZuzana). Omlouvám se za chaotické formátování. Blogger se mnou nějak odmítá spolupracovat... Z.
Půl
roku.
Půl
roku na to, abych obdivovala růže, které právě vykvetly před domem. Půl roku,
abych přečetla všechny knihy a podívala se na všechny filmy, které mě zajímají.
Abych ochutnala všechna jídla, na která jsem si doteď netroufla, a abych si
znovu užila ta, která už jsem si zamilovala. Abych si oblékla všechny ty šaty,
které jsem si šetřila na zvláštní příležitost. Abych zašla do divadla, do muzea
nebo třeba na hudební festival. Abych ještě procestovala alespoň malý kousek
světa a poznala co nejvíce míst. Abych se znovu podívala k moři i na hory.
Půl roku, abych byla co nejvíc doma se svou rodinou a přáteli. Abych jim stihla
říct všechno, co jsem jim v životě říct chtěla, a abych jim řekla i to, co
bych jim nejraději neříkala. Půl roku na to, aby se s tím vyrovnali. Půl
roku na to, abych se s tím vyrovnala já.
„Půl
roku,“ zněla odpověď doktora na moji otázku: „Jak dlouho?“
Svým
zažívacím potížím jsem nevěnovala příliš pozornosti. Připisovala jsem je stresu
a nepravidelnému stravování. Teprve když se k nim přidaly bolesti, které
se den za dnem stupňovaly, až mě nakonec budily ze spaní, jsem chtě nechtě
absolvovala vyšetření.
Ani
ve snu by mě nenapadlo, že slova „maligní“ a „terminální stádium“ uslyším někde
jinde, než v seriálu z lékařského prostředí, který jsem roky pravidelně
sledovala. Díky tomu jsem taky okamžitě věděla, co taková diagnóza znamená.
Z nemocnice
jsem vyšla duchem nepřítomná. Minula jsem parkoviště a zapomněla, že jsem sem
přijela autem. Automaticky jsem kladla jednu nohu před druhou a příliš
nevnímala, kam vlastně jdu. Nevšímala jsem si běžců, kteří mě míjeli, ani maminek
s kočárky, které se mi s podrážděným výrazem vyhýbaly, když jsem jim
neuhnula z cesty. Neviděla jsem silnice zaplněné odpolední dopravní
špičkou, parky, v nichž si hrály děti, ani ulice lemované zahrádkami
kaváren. V hlavě mi zněla jen dvě slova.
Půl
roku.
Hlavou
mi blesklo, že můj oblíbený nekonečný seriál zřejmě už nedokoukám. A potom mi
došlo, co dalšího už nestihnu.
Nedostuduju školu. Nenajdu si práci svých snů. Nezjistím, jestli můj
bráška a jeho novomanželka budou mít děti. Já sama se nikdy nevdám a nebudu mít
děti!
Nebudu
pozorovat, jak se střídají roční období. Jak listí na stromech zlátne a
červená, než ho větve setřesou. Neuvidím, jak se sníh na louce za babiččiným
domem třpytí v zimním slunci. Za domem mojí devadesátileté babičky, která
mě pravděpodobně přežije. Babičky, která mi vždycky říkala, že jsem ten
nejveselejší, nejoptimističtější člověk na světe.
Ukázalo
se, že i optimismus má svoji záruční lhůtu. A ta v mém případě právě
vypršela…
Ale
možná by nemusela!
Ještě
to přece nemusím vzdávat! Půl roku je dlouhá doba. Můžu vyzkoušet nějakou
alternativní léčbu. Existuje přece spousta lidí, kterým pomohla. Můžu změnit
svůj životní styl. Vyhledat jiného doktora. Třeba i v zahraničí. Nebo se
třeba najde nový způsob léčby. Vždyť věda jde tak rychle kupředu! Nebo se třeba
stane něco neočekávaného. Třeba se moje tělo zvládne ubránit samo. Zázraky se
přece dějí každý den. Stačí na ně věřit. Stačí se rozhlédnout okolo.
Skrz
mlhu, která obestírala moji mysl, prorazilo ostré zatroubení. Prudce jsem se ohlédla,
ale už bylo pozdě cokoliv udělat. Ucítila jsem náraz a moje nemocné tělo
přeletělo přes kapotu bezvýsledně brzdícího auta. Dopad na rozpálený beton
znamenal zastavení se v tom nenadálém chaosu.
Stačila
jen malá chvilička a do oblečení se mi okamžitě začalo vsakovat cosi teplého a
lepkavého a v nose i v ústech jsem ucítila zvláštní pachuť.
Ztěžka
jsem otevřela oči.
Půl
minuty.
Půl
minuty na to, abych se zadívala na blankytně modré nebe. Abych si ještě jednou
uvědomila, jak mě sluníčko hřeje na tvářích. Půl minuty, abych se oprostila od
křiku, pachu spáleniny a benzínu. Abych nevnímala bolest, která tříštila moje
tělo na tisíce kousků. Půl minuty, abych ještě žila.
Abych
si všimla sakur, které kvetou na opačném konci ulice. Motýla, který mi proletěl
nad hlavou. Hudby, která se ozývala kdoví odkud. Půl minuty na to, abych
obdivovala maličkosti každodenního života. Půl minuty, abych byla vděčná za to,
co všechno mi můj život dal. Půl minuty, abych optimisticky nepřestávala věřit
na zázraky. Půl minuty, abych… abych…
Zuzi (odpusťte toto osobni osloveni), tak toto ma pro mě tak obrovskou hloubku...nedavno jsem ztratila milovaneho cloveka...dekuji za tuto povidku, prispevek..🙏💙 Jana
OdpovědětVymazatTo mě moc mrzí :-( Držte se!
Vymazat