Nela - Favourite part

Přesně před měsícem jsem zveřejnila Favourite part k Niky, takže je myslím načase, podělit se s vámi i o mou oblíbenou pasáž z Nely. Možná vás překvapí, že je to zrovna tahle část. Ačkoliv mám ráda ty pozitivní, veselé i romantické pasáže, tahle pro mě prostě má něco do sebe.

POZOR! Obsahuje spoilery!

Z.

Pohřeb byl krátký, ale proto nebyl o nic snazší nebo méně smutný. Mamka se i vsedě ztěžka opírala o tátu a Marek pevně svíral Adélčinu dlaň. Styděla jsem se za to, že se moje slzy žalu mísí se slzami z vlastních problémů. Přesto, když jsme vycházeli ze síně, která nikdy nebyla svědkem žádné veselé události, a já jsem byla jediná, kdo nešel ruku v ruce se svým partnerem, nemohla jsem přestat myslet na Moničina slova. K čemu mi bylo chození s někým, kdo mě nemohl podpořit v těžkých chvílích, a s kým jsem se nemohla dělit o ty radostné? Kterého jsem sice v soukromí mohla nazývat svým přítelem, ale mimo čtyři stěny jeho bytu jako by neexistoval? Byla jsem unavená a najednou jsem pochybovala o své odpovědi na Mončinu otázku. Opravdu mi to stálo za to?

Pod prošívaným kabátem jsem ještě stále měla černé šaty, když pro mě Adam chvatně došel k venkovní brance a vpustil mě do svého bytu. Obezřetně jsem si sedla na okraj jeho postele a on mě vzal za ruku.

„Jak jste to zvládli?“

Podívala jsem se na něj a stáhlo se mi hrdlo. Přesto, že jsem si celou cestu nacvičovala, co přesně mu řeknu, náhle jsem nemohla vydat ani hlásku.

„Strašně mě mrzí, že jsem tam nemohl být s tebou,“ pokračoval.

Do očí mi vhrkly slzy.

„Nelo,“ objal mě Adam, „ššš.“

Jemně jsem ho odstrčila a snažila se ignorovat jeho zmatený výraz.

„Já… Chtěla jsem… Přišla jsem ti říct, že…“

Adam mě zkoumavě pozoroval a náhle mu přes obličej přelétlo zděšení.

„Ne,“ vydechl, „Nelo, ne. Prosím tě, to nedělej.“

Zakroutila jsem hlavou. Oči mě pálily a na tvářích se mi tvořily mokré cestičky.

„Já už takhle dál nemůžu. Nemůžu.“

Chtěla jsem vstát, ale Adam se mi v tom snažil zabránit.

„Já vím, že jsi smutná. Nedělej teď žádná rozhodnutí. Počkej, až se situace uklidní.“

Zírala jsem na něj. Situace? Měla jsem čekat, až se budeme moci přestat skrývat, protože je můj učitel? Až mě moji kamarádi přestanou vydírat? Až nějakým zázrakem zmizí video, na němž jsem zachycena v té nejintimnější chvíli, včetně všech kopií? Až nebude každá moje šťastná vzpomínka zastíněna lží, slzami nebo zklamáním?

„Promiň,“ zajíkla jsem se.

Vymanila jsem se z jeho sevření, a aniž bych se ohlédla, utekla jsem pryč z jeho bytu, pryč od Adama, pryč ze vztahu, o kterém jsem si myslela, že bude navždy.