Bonus Bea

Dnes pro vás mám takový malý bonus z mé čtvrté knihy Bea, a to dvě scény, které jsem napsala a nakonec v knize nepoužila. Vůbec nechápu, jak můžou někteří autoři psát své příběhy na přeskáčku. Já píšu zásadně větu po větě, kapitolu po kapitole, tak, jak na sebe navazují. Pokud ne, tak se stane přesně to, co u těchto dvou scén. Než dojdu v příběhu až k místu, kde jsem je chtěla použít, už nemůžu, protože se děj mezitím natolik změnil, že se do něj dál nehodí.

Může se zdát, že je to jen pár nedůležitých vět, ale já jsem měla v hlavě přesně vymyšleno, kde v knize budou zasazené, a co na ně bude navazovat. Nakonec jsem namísto nich napsala podobné scény a tyto zůstaly jen v souboru s názvem „Bea nápady“.

Pro zajímavost si je můžete přečíst alespoň tady ;-)

Z.

Pohrávala jsem si s mobilem a moje myšlenky jako by se rozletěly všemi možnými směry. Povzdechla jsem si. Co si to nalhávám. Moc dobře vím, co chci.

„Spíš?“ napsala jsem do zprávy a odeslala ji na číslo ukryté pod jednoduchým „Michal“.

Čekala jsem pět, deset minut. Nic.

„Odpověď zřejmě zní ano,“ ušklíbla jsem se sama pro sebe.

Co jsem čekala dvě hodiny po půlnoci? A ráno mi bude trapně, až mou zprávu najde. Psát mu jako nějaká zoufalka. Bože!

Vypnula jsem vyzvánění i vibrace a odložila mobil na noční stolek.

Začínala se mi klížit víčka, když se displej rozsvítil. Popadla jsem telefon a zarazila se. Nepsal, volal.

„Ahoj,“ špitla jsem do sluchátka.

„Nespím,“ zareagoval na mou otázku.

Po špičkách jsem přeběhla ke dveřím a co nejtišeji je zavřela.

„To vidím,“ uchichtla jsem se. „Nebo spíš slyším.“

***

Vyhlédla jsem si tři volná parkovací místa vedle sebe a opatrně zastavila na tom prostředním. Stačilo, že jsem bez dovolení používala tátovo auto. Kdybych ho, nedej bože, odřela, s velkou pravděpodobností by mě přetrhl jako hada. Možná by mi našel nějakou fajn brigádu i během školního roku. Nahlas bych to nikdy nepřiznala, ale představa, že se do ošklivé kostky obchodu pro kutily už brzy nebudu denně vracet, mě nepochopitelně rozesmutňovala.

Bea - Favourite part

Pozn.: Moje oblíbená část z mé čtvrté knihy Bea.

Nezapomeňte si přečíst také mé oblíbené části z Niky, Nely a Lindy.

Z.

Nadechla jsem se: „Michale, já…“

Vzápětí jsem pusu zase sklapla, protože si Michal položil prst na rty. Zamračila jsem se. Opravdu mu tak záleželo na tom, aby nás někdo nezaslechl, a tím pádem nenašel? Nebo jen nechtěl slyšet, co mám na srdci?

Těsně kolem nás někdo proběhl a já i Michal jsme se instinktivně stáhli dál od okraje regálu, čímž jsme se dostali do ještě užšího výklenku. Zatnula jsem zuby. Michal se podíval po směru vzdalujícího se poklusu, který znamenal, že nás Maťo opět minul.

Počkala jsem, dokud znovu nenastalo ticho, a zašeptala: „Jen jsem ti chtěla…“

Michal se na mě podíval a zakroutil hlavou, což mě efektivně umlčelo v půlce věty. Teď už jsem měla jistotu. Nezajímalo ho, co mu chci říct. Probodla jsem ho mrazivým pohledem. Fajn! Jak myslíš!

Michal mě chvilku pozoroval a poté povytáhl obočí, jako by se němě ptal, co se děje.

Naklonila jsem hlavu. Co bys tak řekl?

Michal se zamračil, očividně zmatený naší konverzací beze slov.

S úšklebkem jsem frustrovaně zakroutila hlavou. Bože! Chlapi! Co jim neřeknete polopatě, nepochopí.

Tím pohybem hlavy se mi uvolnil pramen vlasů z nedbalého drdolu a spadl mi přes oči. Protože teď už jsme k sobě byli přimáčknutí tak natěsno, že jsem nemohla zvednout ruku, zkusila jsem pramen odfouknout. Zlehounka se nadzvedl a dopadl mi zpět na obličej. Zkusila jsem fouknout větší silou, ale se stejným výsledkem. Michal mě pobaveně pozoroval a jeho tělo se rozvibrovalo bezhlasným smíchem.

Moc vtipný! Obrátila jsem oči v sloup a snažila se ignorovat chvění, které se přeneslo z jeho těla na mé.

Michal s úsměvem naklonil hlavu, jako kdyby říkal: „Ale no tak!“

Snažila jsem se udržet naštvaný výraz, ale nemohla jsem si pomoct. Koutky mi zacukaly a Michal se na mě triumfálně zazubil. Se zatřepáním hlavou jsem to vzdala a úsměv mu oplatila.

Napadlo mě, jak by to asi muselo vypadat zvenčí, kdyby nás někdo viděl, jak tu stojíme vmáčknutí za regálem a usmíváme se na sebe jako idioti. Ta představa mi najednou připadala ohromně vtipná a tentokrát to bylo moje tělo, které se začalo otřásat smíchy. Michalovi stačilo jen málo a přidal se ke mně. Což mi ovšem přišlo ještě legračnější. Jak se tu oba třepeme zadržovaným smíchem kvůli tomu, abychom na sebe neupozornili v dětské hře.

Stiskla jsem rty, abych nevydala ani hlásku, a oči mi začínaly slzet smíchem. Neslyšně jsem se zajíkla a ten pohyb se prostřednictvím Michala přenesl až na kovový regál, který v tichu krátce zarachotil. Michal mi položil dlaně na boky, aby nás stabilizoval. Ještě jednou jsem se trhaně nadechla a smích ve mně náhle utichnul. Se zamlženýma očima jsem se na něj podívala a jeho pohled pomaloučku zvážněl. Rty, které jsem dosud tiskla k sobě ve snaze nesmát se nahlas, se mi samy od sebe pootevřely a já jsem vdechla vzduch, který kolem nás najednou ztěžknul. Tentokrát měl ale můj trhaný dech naprosto jinou příčinu.

Michalův pohled bezděky sklouzl k mým rtům. Byla to jen vteřina, než si to uvědomil a oči znovu zvedl, ale bylo pozdě. Všimla jsem si toho. Myslel na to samé, co já. Do háje s Laurou a jejími teoriemi! Tentokrát jsem si byla jistá.

Michalovi se podařilo zvednout jednu ruku a spadlý pramen vlasů mi uhladil pryč z obličeje. Mlčky jsem ho pozorovala a čekala, jestli se odhodlá. Konečky prstů putoval po mé tváři a cestou setřel slzu, která se mi při záchvatu smíchu přehoupla přes řasy. Obkreslil moji šíji, jen lehounce se dotknul strany mého hrudníku, a když jeho dlaň znovu spočinula na mém boku, sklonil ke mně hlavu.

Linda - Favourite part

Co se týče Lindy, měla jsem poměrně jasno, jaká je moje oblíbená pasáž. I když musím říct, že v těsném závěsu je ještě úplně poslední odstavec. Ale ten už by prozradil hodně :-)

Pokud jste nečetli moje oblíbené pasáže z Niky a Nely, najdete je tady a tady.

A jaká je vaše oblíbená pasáž?

Z.

„Úspěch. Není to ten nejlepší pocit?“ ozvalo se těsně za mnou, až jsem nadskočila.

S přehnaným povzdechem jsem se otočila. David pozoroval vítězky obklopené gratulanty.

„Když myslíš,“ pokrčila jsem rameny.

Zvědavě se na mě podíval: „Co si myslíš ty?“

„Jako o čem?“ zvedla jsem obočí.

„Co je podle tebe nejlepší pocit?“

I když jsem s ním před chvílí nesouhlasila jen proto, že jsem měla potřebu být vůči němu v opozici, odpověď se mi v hlavě zformovala sama.

„Úleva.“

„Úleva?“ podivil se.

„Jo,“ přikývla jsem rozhodně. „Protože když jsi šťastný, tak jsi prostě šťastný. Úspěch je výsledek nějaké snahy. Obvykle ho očekáváš nebo v něj aspoň doufáš. Ale úleva přichází po něčem nepříjemném. Strachu, stresu, bolesti… A právě ten kontrast z ní dělá ten nejlepší pocit.“

David na mě ohromeně zíral: „Kolik že ti je?“

Trhla jsem rameny. Neměla jsem náladu na další rozhovor o tom, jak jsem na svůj věk vyspělá.

„Ale vážně,“ zakroutil hlavou.

Naštěstí se ke mně v tu chvíli nahrnuly missky, aby vyměnily mamčiny róby za skromnější koktejlky ze zapůjčené konfekce, a David se taktně otočil k odchodu.

Ještě se ale zarazil a ohlédl se přes rameno: „A nejhorší pocit?“

„Bezmoc,“ nezaváhala jsem.

Pousmál se: „Tak v tom s tebou souhlasím.“

Nela - Favourite part

Přesně před měsícem jsem zveřejnila Favourite part k Niky, takže je myslím načase, podělit se s vámi i o mou oblíbenou pasáž z Nely. Možná vás překvapí, že je to zrovna tahle část. Ačkoliv mám ráda ty pozitivní, veselé i romantické pasáže, tahle pro mě prostě má něco do sebe.

POZOR! Obsahuje spoilery!

Z.

Pohřeb byl krátký, ale proto nebyl o nic snazší nebo méně smutný. Mamka se i vsedě ztěžka opírala o tátu a Marek pevně svíral Adélčinu dlaň. Styděla jsem se za to, že se moje slzy žalu mísí se slzami z vlastních problémů. Přesto, když jsme vycházeli ze síně, která nikdy nebyla svědkem žádné veselé události, a já jsem byla jediná, kdo nešel ruku v ruce se svým partnerem, nemohla jsem přestat myslet na Moničina slova. K čemu mi bylo chození s někým, kdo mě nemohl podpořit v těžkých chvílích, a s kým jsem se nemohla dělit o ty radostné? Kterého jsem sice v soukromí mohla nazývat svým přítelem, ale mimo čtyři stěny jeho bytu jako by neexistoval? Byla jsem unavená a najednou jsem pochybovala o své odpovědi na Mončinu otázku. Opravdu mi to stálo za to?

Pod prošívaným kabátem jsem ještě stále měla černé šaty, když pro mě Adam chvatně došel k venkovní brance a vpustil mě do svého bytu. Obezřetně jsem si sedla na okraj jeho postele a on mě vzal za ruku.

„Jak jste to zvládli?“

Podívala jsem se na něj a stáhlo se mi hrdlo. Přesto, že jsem si celou cestu nacvičovala, co přesně mu řeknu, náhle jsem nemohla vydat ani hlásku.

„Strašně mě mrzí, že jsem tam nemohl být s tebou,“ pokračoval.

Do očí mi vhrkly slzy.

„Nelo,“ objal mě Adam, „ššš.“

Jemně jsem ho odstrčila a snažila se ignorovat jeho zmatený výraz.

„Já… Chtěla jsem… Přišla jsem ti říct, že…“

Adam mě zkoumavě pozoroval a náhle mu přes obličej přelétlo zděšení.

„Ne,“ vydechl, „Nelo, ne. Prosím tě, to nedělej.“

Zakroutila jsem hlavou. Oči mě pálily a na tvářích se mi tvořily mokré cestičky.

„Já už takhle dál nemůžu. Nemůžu.“

Chtěla jsem vstát, ale Adam se mi v tom snažil zabránit.

„Já vím, že jsi smutná. Nedělej teď žádná rozhodnutí. Počkej, až se situace uklidní.“

Zírala jsem na něj. Situace? Měla jsem čekat, až se budeme moci přestat skrývat, protože je můj učitel? Až mě moji kamarádi přestanou vydírat? Až nějakým zázrakem zmizí video, na němž jsem zachycena v té nejintimnější chvíli, včetně všech kopií? Až nebude každá moje šťastná vzpomínka zastíněna lží, slzami nebo zklamáním?

„Promiň,“ zajíkla jsem se.

Vymanila jsem se z jeho sevření, a aniž bych se ohlédla, utekla jsem pryč z jeho bytu, pryč od Adama, pryč ze vztahu, o kterém jsem si myslela, že bude navždy.

Niky - Favourite part

Když se mě kamarádi ptají, jestli mám raději Niky nebo Nelu, je to těžká volba. Miluju oba dva příběhy. Kdyby ne, tak bych je nepsala :-) Ale když se někdo zeptá na oblíbenou pasáž, tak těch bych dokázala vyjmenovat hned několik. Co se týče Niky, tak jedna z nich, možná dokonce ta nejoblíbenější, je tahle.

Máte i vy nějakou oblíbenou scénu? POZOR! Pokud jste Niky nečetli, obsahuje spoilery!

Hezkou neděli Z. :-)

„Mám přinést sůl,“ řekl, jako by mi snad musel vysvětlovat přítomnost ve vlastní kuchyni.

Přikývla jsem, neschopná slova. Martin chvíli otvíral jednu skříňku po druhé, očividně zcela ztracený. Nakonec se mi ho zželelo a sáhla jsem do správné přihrádky. Už mockrát jsem tady Barče pomáhala připravovat něco na zub, a proto jsem věděla, kde co hledat. Pořád mlčky jsem Martinovi podala skleněnou dózu.

„Díky,“ vzal si ji a zamířil zpět k obývacímu pokoji.

Vztek ve mně vybublal na povrch. Teď se bude tvářit jako že nic? Poté, co mě dusil před našimi kamarády? Před mým klukem?

„Co to mělo znamenat?“ vyštěkla jsem na něj, než se mi stihl ztratit z dohledu.

Martin se zarazil a pomalu se ke mně otočil. Výraz v obličeji mu ztvrdnul.

„Co máš na mysli?“ optal se s arogantním úšklebkem, který jsem na něm nesnášela. Tolik mi připomínal Martina z těch prvních měsíců po našem seznámení.

„Ty to moc dobře víš,“ sykla jsem a popošla k němu blíž. Nechtěla jsem, aby nás zaslechli ostatní. Obzvlášť ne Tomáš.

„Hráli jsme hru na pravdu, ne? Ty ses nebavila?“ skoro se mi vysmíval.

„Jo, bylo to k popukání. Obzvlášť když jsi vytahoval to, co se mezi námi stalo, před mým klukem a tvou holkou!“ Navztekaně jsem se mu dívala přímo do očí.

„Já nic tajit nemusím. Já,“ to slovo zdůraznil, „jsem svou holku nepodvedl.“

„Řekli jsme si, že to bude mezi náma,“ připomněla jsem.

„A ty jsi to nikomu neřekla, co?“ uchechtl se sarkasticky. „Vidím, jak Niky s Bárou pozorují každej náš pohyb. Poslouchají každý naše slovo.“

„Neřekla jsem to nikomu, komu by to mohlo ublížit,“ bránila jsem se.

„No jistě. Chraň pánbůh, abys ty někomu ublížila,“ odfrkl.

„Jak to myslíš?“ založila jsem si ruce v bok.

„Zeptej se na vysvětlení svýho kluka. To k němu jsi běžela hned, co jsme se vrátili z Itálie!“ sekl po mně výčitkou ostrou jako břitva.

„Měli jsme snad dohodu!“ rozhodila jsem zoufale rukama. V Itálii s ním, doma s Tomem, ne? „Byl to tvůj nápad,“ zdůraznila jsem.

„To bylo předtím,“ výraz v obličeji se mu změnil. Už v něm nebyla agrese ani výsměch.

„Před čím?“ nechápala jsem.

„Do háje, Niky!“ bouchl pěstí do kuchyňské linky a pak se o ni opřel jen pár centimetrů ode mě.

„Já jsem ti řekl, že tě miluju!“ zašeptal tak důrazně, jako kdyby ta slova na mě zakřičel.

Nadechovala jsem se k odpovědi, když se objevila Barča.

„Kde jsi s tou solí? Nině tam zůstane flek!“

„Už jdu,“ otočil se rychle Martin a zmizel.

Vydechla jsem a pohlédla na zmatenou Báru.

„Co to bylo?“ zvedla obočí.

Jenom jsem zavrtěla hlavou. Sama jsem nevěděla. 

Bonus Nela

Poznámka: Po bonusu k Niky pro vás dnes mám i bonus k Nele. Je to taková malá scéna, která se tuším odehrávala před bouřkou v Chorvatsku. Nakonec jsem se rozhodla ji do knihy nepoužít, protože mi připadalo, že neposouvá děj kupředu. Ale je taková milá, takže se o ni s vámi podělím aspoň tady :-) Z.

Markéta se rozhodla nás v tom parnu zbytečně netrápit a rozpustila lekci o víc než deset minut dřív. Rychle jsem si sbírala věci – podložku na cvičení, ručník, láhev s vodou a odložené sluneční brýle. Chtěla jsem se konečně zajít podívat na výcvik bojového umění, co zrovna měli kluci. Ne, že by mě bojové sporty kdoví jak zajímaly, ale měla jsem tušení, že u nich Adam bude vypadat hodně dobře. Než jsem však stačila opustit klec tenisového kurtu, z reprobeden hi-fi soupravy, kterou Markéta ještě nestihla vypojit, začalo hrát Walking on sunshine.

„Jéé! Vzpomínáš?“ vyvalila na mě Monika oči a okamžitě začala pohupovat boky do rytmu.

Zasmála jsem se. Na tuhle písničku jsme spolu tančily v prváku na párty u jednoho z našich spolužáků. Myslím, že to byl přesně ten moment, kdy se ze spolužaček staly nejlepší kamarádky.

„I’m walking on sunshine whoa…“ zpívala Monika a hopkala okolo mě.

„No tak!“ drcla do mě.

„Whoa!“ zpívala jsem spolu s ní.

Chytila mě za ruce a než jsem se nadála, tančily jsme obě. Ostatní holky nás pobaveně pozorovaly. Některé se smály, ale jiné se k nám spontánně přidávaly.

„Vidím, že horko vám na energii nijak neubírá. Nemusely jsme končit dřív,“ poznamenala Markéta s úsměvem.

Podívala jsem se na ni a za plotem jsem uviděla Adama. Nejspíš i on zkrátil jím vedenou lekci. Zíral přímo na mě a koutky mu cukaly.

Bonus Niky

Poznámka: Nápad na Niky jsem nosila v hlavě několik let. Napsala jsem několik různých úryvků a začátků. Říkala jsem si, že by bylo zajímavé, se s vámi o jeden podělit. Jak vidíte, tak se v průběhu příběh trošku změnil a taky některé postavy dostaly jiná jména. Pokud nechcete, aby se vám to pletlo, tak dál nečtěte. Pokud vás zajímá, jak to taky mohlo být, tak hurá do toho :-) Z.

Předmluva

Umírala jsem vedrem, kytička v mojí ruce pomalu vadla a cítila jsem, jak se mi v nových botách dělá puchýř.  Podívala jsem se na něj. Je moc hezký. Až příliš na můj vkus. Ne, že by někomu záleželo na mém názoru. Znovu jsem se ošila. Z těch podpatků mi brzy upadnou nohy! Aspoň že moje bílé šaty nepřitahují tolik sluníčka jako jeho černý oblek, napadlo mě. To byl opravdu geniální plán, mami. Svatba uprostřed července, venku na zahradě, otočené na jih. Snažila jsem se poslouchat monotónní přednes oddávajícího, ale hlavou se mi honilo milion jiných věcí. Všechno bude jinak…

Konečně! První novomanželský polibek, následovaný potleskem hostů. Ten určitě vyprovokovala teta Denisa, blesklo mi hlavou. Z jeho konzervativní rodiny by polibku zaručeně nikdo netleskal. Sklopila jsem oči. Už jen projít uličkou zpátky a máme to z krku. Poslušně jsem se zavěsila do jeho nastaveného rámě a znovu na něj po očku mrkla. Moc hezký. Rozhodně až příliš hezký na to, aby byl můj bratr. Ovšem když se moje rozvedená máma a jeho ovdovělý táta rozhodli vzít, moc jiných alternativ na výběr nám tím nedali. Vzdychla jsem. No co, tak si jdeme hrát na šťastnou rodinku.

1. Kapitola

„Ahoj tati,“ rychle jsem zvedla vyzvánějící mobil.

„Ahoj Niky, tak jak bojuješ?“

„Ani se neptej,“ zvedla jsem oči v sloup a se skleničkou sektu se vyplížila z restaurace na terasu, abych unikla svatebnímu veselí.

„Však jste mohli s holkama přijít. Máma by vás ráda viděla,“ připomněla jsem asi po stopadesáté. Mým nevlastním sestrám, šestiletým dvojčatům, by se svatba určitě moc líbila.

„Máma možná, ale co Kája?“ zasmál se táta. Musela jsem se smát taky. Mému novému nevlastnímu otci každý říkal „Karle“. Jen můj táta ho okamžitě začal familiárně oslovovat „Kájo“. Prý když už jsme jedna velká rodina…

V tu chvíli se ozvalo ťukání na prosklené dveře terasy a mamka na mě gestikulovala, ať jdu okamžitě dovnitř. Ušklíbla jsem se. Odkdy je taková?

„Musím jít, tati. Pozdravuj holky. Pa.“

„A ty mámu. A hlídej ji, ať moc neblázní. Však ji znáš.“

Usmála jsem se. Ano, nikdo mámu nezná tak, jako já a táta. Naši zůstali i po rozvodu kamarádi. Vlastně nevím, jestli někdy byli něco víc. Sice se chvíli snažili tvářit jako rodina, ale když jsem byla dost stará na to, abych to chápala, máma mi řekla pravdu. Rodiče byli od mládí kamarádi. Bydleli kousek od sebe a patřili do party, která jezdívala společně na hory, na vodu, chodila na diskotéky anebo se scházela vždycky u toho v bytě, čí rodiče zrovna odjeli na chalupu. Při mejdanu na oslavu maturity ale rodiče hranici přátelství jedinkrát překročili a za pár týdnů máma zjistila, že je těhotná. Protože v té době bylo nemyslitelné, aby byla svobodná matka, jednoduše se vzali. Manželství jim vydrželo skoro přesně sedm let. Tedy do té doby, kdy si táta uvědomil, že miluje Markétu.

Zhluboka jsem se nadechla a vrátila se právě včas na krájení dortu. Přisedla jsem si k Niky, mé nejlepší kamarádce. Správně, já a moje nejlepší kamarádka, Niky a Niky. I když mě rodiče pojmenovali Nikola a ji Veronica, oběma se odmalička říkalo Niky a podle nás to byl osud. Podle naší teorie jsme byly dvě poloviny jednoho člověka, který se nějakým nedopatřením rozdělil, ale my jsme se naštěstí hned v dětství zase našly, a od té doby jsme se nerozdělily. Blbost, my víme, ale tak nějak to cítíme. Moje máma a teta Denisa, máma Niky, by si samozřejmě veškeré zásluhy za naše přátelství přisvojily, protože to byly ony, kdo nás přihlásil do stejného oddílu gymnastiky a kdo nás pošťuchoval, ať si spolu hrajeme, když ony po tréninku zašly na kafíčko. Ale my s Niky víme svoje. Byl to osud! A i když jsme se ve třetí třídě vydaly každá svojí cestou, Niky na latinsko-americké tance a já do taneční skupiny, vydupaly jsme si, abychom šly po páté třídě společně na gympl. A když nás při zápisu zařadili každou do jiné třídy, teta Denisa zavolala do školy a nějakým způsobem zařídila, ať jsme zase spolu. Tuhle zvláštní vlastnost ostatně měla i Niky. Vždycky se jí podařilo dosáhnout svého. Možná za to mohly ty velké uhrančivé zeleno-hnědé oči, které jako jediné ze třech dětí Niky po Denise zdědila. Nebo možná Denisina neuvěřitelná pozitivní energie a italský temperament strejdy Alessandra, které se v Niky dokonale namíchaly.

„Tvůj novej brácha je sladkej. Má někoho?“ naklonila se ke mně Niky.

„Ty jsi nemožná,“ uchichtla jsem se, „Co Petr?“

„Já nevím, vždyť se chová divně,“ pokrčila rameny, ale hned se vrátila zpět k tématu: „Proč jsi mi ho nikdy neukázala? Jsi hrozná, ani se nepodělíš!“

„No promiň, měla jsem tě vzít na jednu ze třech rádoby rodinných večeří, co jsme měli, než nám rodiče oznámili, že se berou?“

„Třeba,“ zasmála se Niky. „Nebo snad nejsem rodina?“

„Chudák Karel ještě netuší, že kromě mě vyženil i celou vaši rodinu,“ chechtala jsem se.

„Tss, může být rád za takovou krásnou svatbu.“

Poznámka 2: Tak to je, co se týče Niky, vše. Přeju vám krásný Štědrý den a v novém roce se potkáme u nového příběhu! :-* Z.