Zimní II

Pozn.: Pokud teď hledáte Zimní I, hledáte marně. Měla jsem ji rozepsanou, když mě napadlo tohle pokračování. Obě části se dají číst zvlášť, takže nechám na vás, jestli si nejdřív přečtete Zimní II, nebo počkáte na první část. Pokud jste ještě nečetli Letní a Podzimní, tak klikněte TADY a TADY. Hezké čtení! Z.

Oknem na chodbě v druhém patře jsem pozorovala, jak se Kopřivová a Procházka líbají v neúnavně padajícím sněhu. Pousmála jsem se. Jako pedagožka bych asi měla zasáhnout, ale nechala jsem je být. Vlastně jsem to Dianě přála. A byť o patnáct let starší, dokonce jsem ji i chápala. Procházka byl objektivně nejhezčí kluk na celém gymplu. Tak trochu úleťák, ale správný kluk. Rebel, díky čemuž byl mezi spolužáky oblíbený, ale zároveň vtipný a chytrý kluk, takže ho měla ráda i většina profesorského sboru.

„Na co se tu tak culíš?“ přitočila se ke mně Ilona.

Kývla jsem bradou ke dvojici, která se od sebe očividně nedokázala odtrhnout.

„No jo, Procházka,“ mávla nad čerstvým párem nezaujatě rukou.

„Není to sladký? Tyhle první lásky?“ otočila jsem se k ní a opřela se o radiátor. Nesnášela jsem dozory na chodě. Obzvlášť v zimě, kdy v nezateplené části školy nebylo o moc tepleji než venku.

„Jo, takhle to začíná a takhle,“ ukázala na své vzedmuté těhotenské šaty, „to končí.“

„Doufejme, že u nich to tak daleko nezajde,“ rozesmála jsem se. „Ale vážně. Jak se cítíš?“

„Jako že už je načase, aby tady tu divou zvěř převzal někdo pohyblivější. Kučero! Nelítej tady! Nejsi na dostizích!“

„Spěchám do třídy, paní profesorko,“ křikl přes rameno jeden z letošních maturantů.

„Tak spěchej, ale nedupej přitom jako slon,“ stihla na něj ještě zavolat Ilona, než smykem zmizel za rohem.

„Mně se snad ani nebude stýskat,“ zakroutila hlavou.

„Ale mně jo,“ málem jsem se cítila dotčeně.

„Však jen dvoje maturity a jsem zpátky jako na koni,“ pohladila si Ilona rostoucí bříško.

My učitelky jsme neměřily čas na měsíce a roky, ale na čtvrtletí, pololetí a počty maturit. Můj bývalý přítel tvrdil, že učitelka není povolání, ale diagnóza.

„Evo, nevyřvávej tu jako hokynářka na trhu!“ křikla jsem po blondýnce z tercie.

Nutno říct, že můj ex měl možná pravdu.

„Sednout,“ mávla jsem rukou na třídu septimánů, kteří neochotně vstali, když jsem vplula do třidy. Byla to zvláštní korelace. Čím starší studenti, tím líněji se při příchodu vyučujícího zvedali ze židlí. Bylo mi to šumák. Na tyhle kraviny jsem si moc nepotrpěla. Maturantům jsem často dovolovala, aby mi tykali. Zase o tolik starší jsem ještě nebyla.

Diana vrazila do třídy přesně ve chvíli, kdy se zase všichni usadili.

„Omlouvám se, já…“ zatěkala bezradně očima.

Pokynula jsem jí, aby si sedla a její pozdní příchod nijak nekomentovala. Zazubila se na Pavlínu, se kterou seděla, a já jsem musela potutelný úsměv schovat do třídní knihy.

„Kdo má službu?“ rozhlédla jsem se po třídě.

„Já,“ vyklonil se z poslední lavice Vrba.

Beze slova jsem ukázala na zaňahňanou tabuli a zatímco ji Vrba šudlal špinavou houbou, jsem vyzkoušela dva jeho spolužáky. Dnes žádná sláva. Trojka a čtverka.

„Příští týden si napíšeme písemku,“ oznámila jsem potom a dočkala se sborového: „Neee.“

„Bez řečí,“ utrousila jsem suše.

Za ta léta, co jsem učila, už jsem to znala. Den před písemkou mě přijdou dva vyslanci třídy přemlouvat, jestli bychom ji nemohli posunout, protože už píšou z matiky/fyziky/chemie. Vždycky to je nějaký těžký předmět, aby se mohli vymlouvat, že toho mají straaašně moc. Jenže já už vím, že nemá cenu jim vyhovět, protože by se za týden opakovalo to samé.

„Otevřete si učebnici na straně 68,“ řekla jsem a mrkla z okna na poletující vločky. Vsadila bych se, že se na zazvonění těším skoro stejně jako oni. Ne-li víc.

„Děkuju vám všem. Vážně se mi bude stýskat,“ tvrdila Ilona v naprostém rozporu s tím, co mi říkala ještě dopoledne, když jsme jí po poslední hodině předávali ve sborovně dárek na rozloučenou – balení vlhčených ubrousků, plen a titěrný outfit neutrální krémové barvy. Snad jako jediná těhule si totiž nenechala říct pohlaví dítěte a nechávala si překvápko na porodní sál.

„Už se nějak chystáš na porod? Čteš knížky nebo tak?“ zajímala se naše kolegyně, profesorka biologie.

„Ne. Předpokládám, že doktoři budou vědět, co dělat a uvnitř to dítě nenechají.“

Zasmála jsem se. Ilona byla tak trochu drsňačka a nikdy se s ničím nepárala. Nejspíš i proto byla jedna z nejoblíbenějších profesorek. Už teď bylo jasné, že to její nástupce nebude mít u dětí snadné. Nebo jsem si to aspoň myslela, dokud jsem ho v pondělí ráno neuviděla.

Když ředitel nakráčel do sborovny s novým kolegou, spadla mi brada.

To. Si. Děláš. Srandu!

Mrkla jsem po Veronice. Když teď byla Ilona na mateřské, byla tu můj jediný spojenec. Ostatní kolegyně byly všechny okolo padesátky a pravděpodobně se jim nehonilo hlavou to, co nám dvěma. Verča koukala na ředitele a jeho doprovod se zdviženým obočím a nebylo těžké uhodnout, na co právě myslí.

„Dovolte, abych vám představil našeho nového angličtináře magistra Petra Vaňka,“ ujal se slova ředitel, a poté nastalo představovací kolečko.

Vtipné je, že když se představují učitelky, neříkají jen své jméno, ale taky předmět, který učí. Potřásání rukou tedy provázela slova jako: „Soňa Doubravová, biologie, chemie.“ Nebo „Veronika Dvořáková, základy společenských věd.“

Když přišla řada na mě, usmála jsem se: „Lada Králová, čeština, dějepis.“

Velká silná dlaň jemně stiskla tu moji a já jsem měla co dělat, abych nevzdechla.

Když se ředitel s novým kolegou vydali po dalších povinnostech, vyšly jsme s Verčou ze sborovny, podívaly se na sebe a zachichotaly se jako dvě puberťačky.

„Panebože! Viděla jsi ho?“ vykulila na mě Veronika oči, jako bych snad měla šanci nového angličtináře přehlédnout.

„Asi požádám o výměnu kabinetu,“ zasmála jsem se.

„Myslíš, že bude chodit na obědy?“ spekulovala Veronika.

„Těžko říct. Ale už vím, koho poprosím, aby jel s mojí třídou jako druhý dozor na výlet.“

Abyste pochopili naše nadšené špitání, museli byste vědět, jaké to je pracovat v ženském kolektivu, kde je nulová šance zakopnout o normálního chlapa. Jistě, v našem profesorském sboru se našlo pár kolegů – chlapů. Ovšem ani vysloužilý profesor zeměpisu, ani potrhlý vyučující fyziky nebyli zrovna moje typy.

Petr Vaněk měl dle mého odhadu přes metr osmdesát. Modrá košile mu dokonale seděla na širokých ramenou a zpod světle hnědých vlasů se na mě při potřásání ruky dívaly inteligentní oříškově hnědé oči. Lhala bych, kdybych tvrdila, že když se otočil k odchodu, nemrkla jsem na jeho zadek v tmavých riflích. A ten mě jenom přesvědčil o tom, že magistr Petr Vaněk by rozhodně stál za hřích.

„Vsadím se, že nevydrží ani do konce zkušební lhůty,“ prohodila Veronika, když zazvonilo.

„To neee,“ protáhla jsem zklamaně, když jsem si uvědomila, že má nejspíš pravdu.

Státní gympl s tabulkovým platem nebyl zrovna slibný stupínek na kariérním žebříčku mladého, perspektivního chlapa. Ačkoliv… třeba bych dokázala najít důvod, který by ho přiměl zůstat.

„Dobrou chuť,“ přisedla jsem si k profesorskému stolu ve školní jídelně.

„Když myslíš,“ nadzvedla Soňa vidličku a pozorovala, jak z ní odkapává UHO na talíř s rýží.

„A já jsem si naivně myslel, že tohle už se v jídelnách nevaří,“ ozvalo se za mnou a mně přeběhl mráz po zádech. Takže magistr Petr Vaněk na obědy chodí!

„Tak to asi přicházíš z nějaké lepší školy,“ vydedukovala jsem si.

„Vlastně z vůbec žádné. Učím angličtinu soukromě. Tohle je jen výpomoc strýci,“ vysvětloval, zatímco se usadil naproti mně vedle Soni.

„Strýci?“ podivila jsem se.

„Ředitel téhle školy je můj strýc,“ přitakal a málem jsem viděla, jak se rázem změnil postoj ostatních kolegů k nováčkovi. „Nemohl sehnat dalšího angličtináře, tak mě poprosil, jestli bych na ty dva roky nemohl zaskočit.“

„Mladým se učit nechce,“ pokývala profesorka výtvarné výchovy. „Tadyhle Lada je čestná výjimka.“

„Princezna se zlatou hvězdou na čele?“ usmál se na mě Petr.

„No jo,“ ušklíbla jsem se. „Našim zřejmě připadalo, že když je můj otec Král, bude vtipné mě pojmenovat po princezně.“

„Mně se to jméno líbí,“ nepřestával se usmívat.

„Však já si nestěžuju,“ ujistila jsem ho a spolkla sousto jídla, které chutnalo podobně, jako vypadalo. Ani jsem se nedivila studentům, že vrací své porce téměř netknuté.

V jídelně posedávali spíš mladší ročníky. Podle septimánů a maturantů bylo chození na školní obědy trapné a o velké přestávce houfně vyráželi do blízké Brněnky pro chipsy, čokoládové tyčinky a případně cigarety, což jsem se už dávno rozhodla přehlížet. Dnes bych se k nim nejraději přidala. Ačkoliv ne zrovna kvůli těm cigaretám.

„Myslím, že mám pro dnešek dost,“ zvedla jsem se a odnesla napůl nedojedený talíř k okýnku. Ke mně si alespoň kuchařka nedovolila mít žádné připomínky.

Na chodbě mě dohonil Petr: „Nedá se tady stravovat nějak jinak?“

„Za rohem prodávají pizzu,“ poradila jsem mu. „Jinak bys musel někam na polední menu, ale to bys asi během přestávky nestihl. Ne, že by studentům vadilo, kdyby ses na hodinu opozdil.“

Usmála jsem se na něho: „A jak vlastně proběhly tvoje první hodiny?“

„Překvapivě dobře. Ani jsem nečekal, že je tady angličtina na tak vysoké úrovni. Až na pár výjimek,“ zasmál se.

„Ilona, tvoje předchůdkyně, je dost cepovala.“

„A přesto se zdá, že ji milovali. Zajímalo by mě, jak toho dosáhla.“

„Tebe budou určitě taky milovat,“ byla jsem si jistá. Minimálně holky bezpochyby.

„No nevím… Zatím si je ani nedokážu všechny zapamatovat. Jsem zvyklý mít jednoho studenta na lekci, ale dvacet, třicet? Ty si opravdu pamatuješ celou školu?“ podíval se na mě.

„Ty třídy, které učím, ano. Obvykle ti jako první utkví ta největší kvítka.“

„To dává smysl,“ přikývl.

„Koho máš teď?“ optala jsem se.

„Tercie A,“ řekl automaticky, aniž by se musel podívat do rozvrhu.

„Ti jsou zlatíčka. Jen holky v zadní lavici jsou dost ukecané,“ podívala jsem se na Petrův soustředěný výraz. I když dnes možná holky nebudou ani dutat, napadlo mě.

Tichým kabinetem se rozlehlo zaťukání na dveře. Zvedla jsem oči v sloup. Delegace ze septimy je tady.

„Dále,“ nasadila jsem svůj přísný učitelkovský tón.

K mému překvapení do místnosti se starým nábytkem a hromadou knih vešel náš hojně diskutovaný angličtinář.

„Neruším?“ zeptal se, když za sebou zavřel dveře.

„Ne,“ zalhala jsem, ačkoliv jsem před sebou měla stoh slohovek.

„Přišel jsem tě o něco poprosit,“ popošel o pár kroků ke mně a moje neposedná mysl byla záhy zaplavena všemi možnými i nemožnými scénáři, které zahrnovaly také sex na kabinetním stole.

„Probírali jsme se septimou divadlo a nějak nemůžeme přijít na nic, co by se nám líbilo.“

„Vám nebo jim?“ podívala jsem se na něj.

Každý rok hrála septima anglické divadlo. Byla to zábavná forma, jak se naučit nová slovíčka nejen pro ně, ale i pro další třídy, které se na představení chodily dívat do malého divadla, které nám v dopoledních hodinách zapůjčilo své prostory. A každoročně se septimě nezdálo nic z osnov, co by bylo považováno za vhodné, aby se hrálo pro žáky různých věkových kategorií.

„Popravdě ani mně ne. Takže mě napadlo, že bychom si něco napsali sami.“

Tušila jsem, kam tím míří, ale mlčela jsem.

„Jenomže děcka by v tom potřebovaly nějaké vedení a já nejsem zrovna spisovatel. Ale Klára a Bára mi řekly, že v učitelském sboru jednu spisovatelku máme…“ sladce se na mě usmál.

Povzdechla jsem si. Kromě toho, že jsem češtinu vyučovala, jsem napsala a nějakým zázrakem i vydala dvě knihy pro děti a krátkou sbírku básní. Za spisovatelku jsem se ale nepovažovala. Byl to spíš koníček.

„Víš, kolik to zabere času? Vymyslet námět, a potom ho zpracovat do nějaké přijatelné podoby? Nehledě na to, že to bude muset odsouhlasit ředitel.“

„S tím už jsem mluvil a je pro,“ pohotově mi skočil Petr do řeči.

Ušklíbla jsem se. No jistě. Strýček.

„A námět už taky máme. Jen potřebujeme, aby tomu, co napíšeme, dal někdo formu.“

„Hmmm,“ zabručela jsem otráveně.

„Prosím,“ k mému překvapení padl na kolena: „Prosím.“

Zvedla jsem se ze židle: „Proboha vstaň.“

„Až řekneš, že do toho jdeš,“ mrkl na mě.

„Co když někdo přijde?“ nechtěla jsem se tak snadno vzdát.

„Tak řeknu, že tě žádám o ruku,“ hravě se na mě uculil.

„To není vtipný,“ procedila jsem skrz zuby.

„Trošku jo,“ nenechal se vyvést z míry.

O krok jsem se k němu přiblížila: „Dobře, jdu do toho. Spokojen?“

„Naprosto,“ zazubil se na mě.

„A teď už proboha vstaň, než někdo přijde!“

Petr se se smíchem zvedl do stoje a z výšky se mi podíval do očí: „Uvidíš, jakou budou mít děcka radost.“

„Proto jsme tu. Abychom rozdávali lásku a radost,“ pronesla jsem ironicky.

„I lásku?“ naklonil hlavu a já jsem si najednou uvědomila, jak blízko sebe stojíme, a že kdyby někdo přišel, bude to vypadat ještě podezřeleji, než když přede mnou klečel.

„Když je to potřeba…“ pousmála jsem se.

Na chodbě začalo zvonit.

„Měl bych jít,“ řekl Petr, přestože stál jako přikovaný.

Přikývla jsem a dál na něj zírala.

Najednou se sklonil a mně se zatajil dech. Petr si ale jen oprášil kolena a otočil se k odchodu.

„První schůzka je zítra po vyučování v učebně 204,“ otočil se ještě ode dveří.

Teprve když za ním zapadly, jsem vydechla.

Sedla jsem si k neopraveným slohovkám a položila si hlavu do dlaní. K čemu jsem se to proboha upsala?

Musela jsem si přiznat, že mě to neskutečně bavilo. Když mi septimáni nastínili svůj námět, kreativní část mého mozku se okamžitě sepnula a během necelých dvou týdnů jsme dali dohromady téměř celé první dějství. Petr studentům pomáhal to, co jsem s nimi sepsala, přeložit do angličtiny a líbilo se mi, že jsme měli k práci stejný přístup. Nechávali jsme je pracovat samostatně, aby to bylo opravdu jejich dílo, jen jsme uhlazovali drobné nedokonalosti. Brzy se tak stalo, že jsme si téměř každý oběd nebo přestávku povídali spolu a Verča na mě pokaždé významně mrkala. Přesto jsem na její vyzvídání neměla, co odpovědět. Mezi mnou a Petrem k ničemu nedošlo. Ani nemohlo, vzhledem k tomu, že kolem nás byla vždycky banda děcek. Ty ovšem nebyly o nic lepší, než Veronika.

„Paní profesorko?“ naklonila se ke mně Bára.

„Ano?“ podívala jsem se na ni přes monitor malého notebooku.

„Nelíbil by se vám profesor Vaněk?“ zeptala se narovinu.

„Prosím?“ vykulila jsem na ni oči.

„My jsme si říkaly, že byste se k sobě skvěle hodili,“ přisedla si k nám Klára.

„Jak jste na to, prosím vás, přišly?“ zakroutila jsme pobaveně hlavou.

„Vy jste mladá a hezká, on je mladej a hezkej…“ pokrčila Klára rameny.

Zasmála jsem se. Jak jednoduchá kritéria mají sedmnáctileté holky. V dospělosti už je to trochu složitější.

„Dobrý den, pane profesore,“ zacvrlikala Bára.

Ohlédla jsem se přes rameno a uviděla ve dveřích učebny Petra. Zadoufala jsem, že předchozí rozhovor nezaslechl, ale zbytečně, protože holky podobné obavy nesdílely.

„Zrovna říkáme tady profesorce Králové, jak byste se k sobě hodili,“ usmála se na něj Klára bezelstně.

„Kláro!“ okřikla jsem ji, nicméně Bára se okamžitě přidala.

„Nechcete ji pozvat na rande?“

„Přestaňte vymýšlet kraviny a soustřeďte se radši na hru. Co nejdřív musíme začít zkoušet,“ okřikl je Petr přísně.

Holky zklamaně protáhly obličeje, ale věděla jsem, že mu jeho příkrost odpustí. Během pár týdnů se z Petra stal idol půlky školy. Kláru a Báru nevyjímaje.

„Pro dnešek už stejně končíme,“ zaklapla jsem notebook a vyhnala známé dívčí duo ze třídy.

„Někdy je to s nimi náročné,“ dívala jsem se za mizejícími dlouhými vlasy.

„Všiml jsem si,“ usmál se Petr.

„Ale myslí to dobře.“

Petr si sedl na okraj levice, u které jsem seděla, a podíval se na mě.

S úsměvem jsem se opřela o dřevěnou židli. Najednou jsem si připadala jako jedna ze studentek.

Koketně jsem si namotala pramen vlasů na prst: „Pane profesore, nemůžeme tu písemku vynechat?“

Petrovi přeběhlo po tváři překvapení, ale v další vteřině mu to došlo a přistoupil na moji hru: „Ale já si vás potřebuju vyzkoušet.“

„Proč musíte být tak přísný? Víte, že jste náš nejoblíbenější učitel? Snad nechcete, aby se to změnilo,“ zamrkala jsem na něj.

Petr se zasmál: „Ty jsi musela být pěkný kvítko. Tohle jsi zkoušela na profesory?“

S úsměvem jsem pokrčila rameny.

„Tak to jsem rád, že jsem tě neučil.“

„Proč ne? Mohla by to být sranda,“ nespouštěla jsem z něj oči.

„Protože by bylo těžké ti odolat,“ opětoval mi upřený pohled.

„A teď to není těžké?“

„Odolat studentkám?“ povytáhl obočí. „Nebo tobě?“

Zasmála jsem se: „Studentkám, samozřejmě.“

„Ani ne. Tobě na druhou stranu…“

Pevně jsem se mu dívala do očí a čekala, jestli odolávat přestane. Možná v to trošku i doufala. On se ale jen pousmál a já jsem mu s povzdechem úsměv oplatila. Jasně, asi ne tady a teď.

„Můžu se podívat?“ ukázal na můj stříbrný notebook.

Znovu jsem ho otevřela. Petr seskočil z lavice, stoupl si za mě a četl mi přes rameno. Když se natáhl, aby stránku posunul, přitiskl se ke mně hrudníkem. Stiskla jsem rty.

„Je to skvělý,“ zamumlal mi polohlasně těsně u ucha. „Vlastně mi to připadá škoda překládat. V angličtině se ztratí plno těch tvých geniálních obratů.“

„Ale to by potom anglické divadlo trochu ztratilo smysl,“ podívala jsem se na něj a snažila se ignorovat, jak blízko jsou jeho oči. Nebo jeho rty.

Petr mi pohled opětoval: „Jen abys věděla, nemyslím si to, co jsem říkal. Že by byla kravina pozvat tě na rande.“

„Ale?“ povytáhla jsem obočí.

Najednou se ozval dívčí hlas.

„Promiňte, jenom jsme si zapomněly…“ Klára s Bárou se překvapeně zarazily ve dveřích, „…sešit.“

Petr se ode mě odtáhl a opřel se o lavici za námi. Zatímco Bára zašátrala v lavici a vítězoslavně vytáhla pomalovaný sešit, oba jsme mlčeli. Když se potom chodbou neslo dvojí chichotání, povzdechla jsem si. A zítra to ví celá škola.

Slíbila jsem účast na první zkoušce naší společné hry v divadle. Dokud studenti text jen načítali ve třídě, nemělo smysl, abych je chodila poslouchat. Ale trvali na tom, že v divadle, kde opravdu začnou hrát, musím jako scénáristka být.

Usedla jsem do třetí řady ztmavlého hlediště a pozorovala septimány, jak se scénáři posedávají nebo popochází po jevišti. Najednou vypadali tak dospěle a to teprve nedávno nastupovali do primy. Zkusila jsem si představit letošní primány, jak tu budou za pár let podobně stát. Budu v té době taky sedět v hledišti?

„Tak jsi přece jen přišla,“ usmál se na mě Petr a očividně bez přemýšlení mě políbil na obě tváře.

„Juuu,“ ozvalo se z jeviště sborově.

„No tak se všichni uklidníme a nachystejte se na první scénu,“ otočil se k nim Petr.

Někteří studenti se uklidili do zákulisí a pár jich zůstalo sedět v první řadě. Na scéně zůstala jen Diana a pět kluků v hloučku kousek od ní.

„I can’t believe this!“ pronesla Diana první repliku a hra se tak uvedla do pohybu.

Fascinovaně jsem sledovala, jak se slova, která jsem doteď znala jen na papíře, budí k životu.

„Jsou úžasní,“ naklonila jsem se k Petrovi.

Pyšně se na mě usmál a já jsem věděla, že už si děcka zamiloval stejně jako ony jeho. Bylo to zvláštní, ale o to víc sexy mi připadal.

Po chvíli do mě drcnul ramenem, a když jsem se po něm podívala, nenápadně kývnul bradou ke kraji jeviště, kde si Bára se soustředěným výrazem mumlala text spolu s herci.

„Berou to strašně vážně,“ zašeptal mi do ucha.

„To je dobře, ne?“ odvětila jsem stejně tiše jako on.

Naše paže se teď dotýkaly a jeho dech mě šimral na tváři. Docela mě zajímalo, jestli na něj intimní atmosféra a bezprostřední blízkost působí stejně jako na mě.

Když na jeviště vstoupil další z žáků, pokusila jsem se znovu dávat pozor, jenomže v té chvíli jsem ucítila jemný dotek na koleni. Po očku jsem mrkla po překladateli mé první divadelní hry, který se ale díval přímo před sebe a zdánlivě zaujatě hru sledoval.

Stočila jsem pohled zpátky k dění na scéně a snažila se potlačit úsměv. Takže ty elektrické výboje, které vibrovaly vzduchem okolo nás, taky vnímal. Zřejmě byl konec odolávání.

Zatímco se na jevišti rozvíjela zápletka, Petrovy horké prsty pomaloučku putovaly nahoru po mém stehně a mně dávalo čím dál větší práci soustředit se na anglický text. Když se dostal až k lemu mojí sukně a nehtem ho obtáhl, uniklo mi hned několik vět, které z jeviště zaznívaly.

„Pane profesore, je ta výslovnost správná?“ pronikla ke mně skrz změť angličtiny čeština.

Rázem se k nám všechny hlavy otočily a Petr ruku stáhl.

„V podstatě ano. Jen pozor na to ostré „er“.“

Další hodinu, během níž se na jevišti vystřídali téměř všichni žáci obou tříd, jsem seděla jako na trní. Zbytečně, Petr se o nic dalšího nepokusil.

„Co na to říkáte, paní profesorko?“ přitočila se ke mně Diana, když jsem si sbírala kabát a kožené rukavice.

„Myslím, že budete mít velký úspěch,“ řekla jsem popravdě.

„Opravdu si to myslíte?“ visela na mých slovech Bára, která se náhle zhmotnila vedle mě.

„Opravdu,“ ujistila jsem ji.

Bára nadšeně zatleskala a zbytkem osazenstva zašumělo vzrušení.

„Kdyby byli takhle aktivní v každém předmětu,“ povzdechla jsem si, když se divadlo rychlostí blesku vylidnilo, Petr pozhasínal a vydali jsme se spolu k proskleným dvoukřídlým dveřím.

„Copak ty jsi v jejich věku projevovala ve vyučování nějaké nadšení?“ vzal mi kabát z ruky a galantně mi ho podržel, abych se mohla obléci.

„Ne,“ zasmála jsem se a omotala si kolem krku dlouhatánskou šálu.

„Tak vidíš,“ usmál se na mě Petr, když jsem se k němu otočila. „Ale může tě těšit, že mají radost z projektu, na kterém ses podílela.“

Bok po boku jsme vyšli do mrazivého večera a Petr vypůjčeným svazkem klíčů zamkl divadlo. V pondělí večer se nehrálo, takže nám bylo volně k dispozici.

Zastavili jsme se pod pouliční lampou, kde se naše cesty rozcházely. Zvedla jsem hlavu k nebi. Ani jsem nepamatovala, kdy byla taková zima, že by sněžilo téměř každý den. Pozorovala jsem, jak se vločky třpytily, když na ně dopadlo světlo lampy. Vzhledem k tomu, jaké teplo bylo na Vánoce, to byl skoro zázrak.

„Mám dojem, že jsem ti dostatečně nepoděkoval,“ porušil Petr to posvátné ticho. „Bez tebe by nic z toho nebylo možné.“

„Jsem ráda, že jsi mě přemluvil. Stálo to za to,“ řekla jsem a popravdě tím nemyslela jen samotné tvoření hry.

„Takže se ti první zkouška líbila?“

„Líbila,“ přikývla jsem a dodala: „Některé části víc než jiné.“

„To nejlepší teprve přijde,“ usmíval se na mě dvojsmyslně.

„Doufám v to,“ odpověděla jsem v podobném duchu.

„Dobrou noc,“ líbl mě na tvář.

„Dobrou,“ krátce jsem se mu podívala do očí a otočila se k odchodu.

„Lado?“ chytl mě za ruku.

Ohlédla jsem se. Petr si mě přitáhl k sobě, a když už jsem si myslela, že mě políbí, jako by si to rozmyslel a jen centimetr od mých rtů se zastavil.

Povytáhla jsem obočí v němé otázce.

„Poslední šance mě zarazit,“ zašeptal.

„Ale já nechci,“ opáčila jsem.

Zdálo se, že takové ujištění mu stačilo. Zlehka přitiskl svoje rty na moje dřív, než z nich dozněla poslední slabika. Dlaň, kterou mi nesvíral, jsem mu položila na hrudník a ochotně pootevřela rty. Krátká sukně a vysoké kozačky očividně konečně zabraly. Byla jsem ráda, že mi zadek nemrzl zbytečně. Nicméně když si mě Petr přitáhl blíž a vjel mi prsty do vlasů, o nějakém mrazu nemohla být řeč. Rázem mi celé tělo zalila vlna horka, bez ohledu na studené vločky, které mi tály na tvářích obrácených k tmavému nebi.

Těžko odhadnout po jak dlouhé době jsme se od sebe konečně odtrhli, ale Petr i nadále odmítal pustit moji ruku.

„Kdybych tušila, že k divadlu patří takové benefity, nenechala bych se přemlouvat,“ usmála jsem se.

„Právě proto, že jsem v takové benefity doufal, jsem tě tak ochotně přemlouval,“ kontroval Petr.

„Takže ty jsi měl plán,“ naklonila jsem hlavu.

„Spíš zbožné přání,“ líbl mě na špičku nosu. „Jsi úplně zmrzlá. Měli bychom jít.“

Měla jsem sto chutí navrhnout, že by mě mohl zahřát, ale nakonec jsem se spokojila ještě s jedním letmým polibkem a vydala se domů. Však nás čeká ještě spousta zkoušek a měl pravdu. To nejlepší teprve přijde.

„Je to pravda, co se říká?“ zvedla k nám při obědě oči Soňa.

Podívala jsem se na Petra a hlavou mi probleskly obličeje všech studentů, kteří nás mohli zahlédnout spolu.

„Že jste pro anglické divadlo vymysleli úplně novou hru?“ zvedla Soňa tu větu do otázky, když se ani od jednoho z nás nedočkala odpovědi.

„Ah,“ vydechla jsem (snad ne příliš nápadnou) úlevou. „Jo, to je pravda. Septimě se žádná klasika nezdála.“

„No, to si tedy troufáte,“ nabodla Soňa těstovinu a vymáchala ji v rajčatové omáčce.

„Štěstí přeje odvážným,“ pokrčila jsem rameny a snažila se zamaskovat úsměv, když Petr pod stolem nenápadně přisunul svoji nohu k mojí.

„Myslíš, že jsme udělali chybu, když jsme se rozhodli pro autorské divadlo?“ podívala jsem se na něj poté, co jsme opustili jídelnu a zamířili ke svým kabinetům.

„Rozhodně ne. A i kdyby… Vždyť o nic nejde,“ pokrčil Petr rameny.

„Ty asi úplně nechápeš, jak vážně se tady anglické divadlo bere,“ zasmála jsem se.

„Řekl bych, že na téhle škole nechápu víc věcí,“ položil mi ruku na bedra.

Rychle jsem jeho doteku uhnula: „Někdo nás uvidí.“

„Odvážným štěstí přeje,“ zašeptal mi provokativně do ucha a bez ohledu na moje varování mě líbl na tvář, než s lišáckým úsměvem zmizel za rohem.

Nejistě jsem se zastavila u dveří a zaposlouchala se do zvuků za nimi.

Když mi Petr během druhé vyučovací hodiny napsal, ať přijdu na polední přestávku za ním do kabinetu, bez váhání jsem souhlasila. Potom mi ale došlo, že sdílí kabinet s další angličtinářkou a nadšení mě rázem přešlo. Možná chtěl jen probrat něco ohledně divadla.

Dvakrát jsem klepla do lakovaného dřeva a vzala za kliku.

„Můžu?“ nakoukla jsem dovnitř a zase jsem si připadala jako studentka, která jde za svým hezkým profesorem, ačkoliv ví, že tady nemá co dělat.

„Samozřejmě,“ vstal Petr s úsměvem od stolu, pokrytého plastovými krabičkami.

„Kde je Jitka?“ rozhlédla jsem se po malém kabinetu.

„Šla dnes k doktorovi. Supluju za ni dvě hodiny. Tak jsem si říkal, že by byla škoda toho nevyužít. Školních obědů bylo už dost. A i když nestihneme nikam zajít, pořád existuje donášková služba,“ odkryl víko jedné z krabiček a odhalil úhledný řádek sushi.

S úsměvem jsem za sebou zavřela a přistoupila k němu: „Jestli máš v plánu ohromovat kolegyně obědem, tak velmi brzy zjistíš, že učitelský plat ti na každodenní donášku moc dlouho nevydrží.“

Petr mi zlehka položil dlaně na boky: „Neboj, nemám v plánu ohromovat své kolegyně.“

Sklonil se, a než mě políbil, zamumlal mi na rty: „Možná jen jednu.“

„Pojď sáňkovat,“ řekl zničehonic Petr, zatímco mě doprovázel domů.

„Sáňkovat?“ zopakovala jsem. Doufala jsem, že mě konečně pozve na rande mimo školu, ale v mých představách jsem viděla spíš víno a svíčky.

„Jo,“ zasmál se na mě.

„Nejsme na to už trochu staří?“ povytáhla jsem obočí.

„Ne,“ odpověděl prostě.

Se smíchem jsem se zastavila před vchodem. Vlastně proč ne.

„Tak fajn, ale mám jeden problém. Nemám sáňky.“

„Já ano. Problém vyřešen.“

„Ty jsi se vším hned hotov,“ usmívala jsem se na něj, když mě objal okolo pasu.

„Se vším ne,“ mrkl na mě.

Ukázalo se, že kromě sáněk nevlastním ve svých dvaatřiceti letech ani žádné oblečení vhodné na sáňkování. Nakonec jsem si vzala svůj outfit na snowboard, na kterém jsem nestála už tři roky, a za tu dobu moje modrobílé kalhoty a bunda pravděpodobně vyšly z módy.

Podívala jsem se na hromádku písemek a přesvědčovala sama sebe, že je opravím, až se večer vrátím. Jestli se tedy do svého bytečku vrátím sama… Ach jo, kdo by čekal, že i jako učitelka budu mít domácí úkoly?

Při nasedání do Petrova auta jsem si všimla snad třicet let starých sáněk na zadním sedadle.

„To si děláš srandu,“ zasmála jsem se. „Přesně takové jsem měla jako malá.“

„Zůstaly ve sklepě po předchozím nájemníkovi,“ vysvětlil. „A bylo mi líto je vyhodit. Tak se aspoň vrátíš do dětství.“

Vycouval z našeho sídliště, a když jsme najeli na výpadovku z města, zamyšleně dodal: „Je to zvláštní, ale co jsem u vás na gymplu, připadám si, jako bych se vrátil do studentských let. Asi to dělá ta atmosféra školy a energie děcek.“

„Taky si občas přijdu jako studentka,“ přiznala jsem, ale už ne, že obvykle ve spojení s ním.

A ačkoliv jsem měla pocit, že sáňkování je pro malé děti, když si za mě Petr obkročmo sedl a přitiskl se ke mně, nedovedla jsem si představit dospělejší zábavu.

Odrazili jsme se a naše společná váha nás tryskem poslala z kopce dolů. V půlce kopce se mi z hrdla vydral spontánní výkřik a Petr se mému zavýsknutí zasmál, zatímco maminka, která opodál bobovala s malým chlapečkem, se po nás podezřívavě ohlédla.

Se soumrakem, který v této roční době přicházel brzy a rychle, ale řady maminek notně prořídly, a poté začalo být sáňkování opravdu zajímavé. Svištěli jsme dolů přitisknutí jeden k druhému a vzápětí opět ruku v ruce stoupali do kopce a od úst se nám zvedaly obláčky páry, zatímco jsme si povídali o všem a o ničem.

Po několika dnech vydatného sněžení ležela na zemi taková vrstva bílého poprašku, že když jsme nestihli zabrzdit a společně se svalili ze saní, bylo to jako spadnout do chladných peřin.

„Jsi v pořádku?“ naklonil se nade mnou Petr.

Beze slov jsem ho stáhla na sebe a moje promrzlé rty pod jeho dotekem snadno roztály.

Líbaly jsme se dlouze a pomalu a být o několik stupňů víc, klidně bych tu ležela až do svítání. Bohužel v této roční době musela jít romantika stranou.

„Pojď, vezmu tě domů,“ odhrnul mi mokré vlasy z čela. „Nerad bych, aby ses mi nachladila.“

„Pročpak? Máš něco v plánu?“ propletla jsem svoje prsty s jeho.

„Mám toho v plánu spoustu,“ zašeptal mi na rty, a potom mě bez varování vytáhl na nohy. „Ale hlavně děcka by mi neodpustila, kdybys tak krátce před premiérou onemocněla. Chystají pro tebe překvapení.“

„Vážně?“ zajiskřily mi oči nad oběma částmi jeho odpovědi.

„Vážně,“ ujistil mě a odvedl k nedaleko stojícímu autu.

Uvelebila jsem se na vyhřívaném sedadle a znovu si připadala jako nezkušená holka, když jsem celou cestu sama se sebou debatovala, jestli se mám zeptat nebo ne. Když jsme zastavili před mým domem a Petr mě políbil na rozloučenou, zatnula jsem zuby. Není ti přece šestnáct, okřikla jsem sama sebe.

„Nechceš jít ještě na chvíli ke mně?“ Znělo to vždycky takhle trapně, nebo jen dnes večer?

„Až jindy. Zítra máme dlouhý den a měla by sis odpočinout,“ usmál se na mě Petr, a i když se zřejmě snažil být ohleduplný, moje pocity byly všelijaké.

Než jsem vešla do domu, ještě jsem mu zamávala, a pak jsem si povzdechla. No, stejně mě ještě čekají domácí úkoly.

Seděla jsem na svém oblíbeném místě ve třetí řadě hlediště malého divadla a pozorovala dění na jevišti. Studenti už dávno zkoušeli bez papírů v ruce a po scéně se pohybovali s mnohem větší jistotou. Mně ale pohled neustále utíkal k režisérovi, ve kterého se Petr velmi rychle proměnil. Dost možná jsem působila jako zamilovaná puberťačka, ale opravdu mě bavilo sledovat, jak s děckama umí pracovat, a jak ony jeho poznámky bez připomínek přijímají. A přiznejme si to. Taky mě neskutečně bavila skutečnost, že přesto, jak na něj některé holky dělaly oči, byla jsem to já, kdo za ním mohl po zkoušce jít a políbit ho.

„Tak co myslíš?“ objal mě okolo pasu.

„Že už to vypadá jako skutečné divadlo. Až tě přestane bavit učení, můžeš se dát na dráhu divadelního režiséra,“ prohrábla jsem se mu prsty v krátkých vlasech.

„Leda že bys mi dělala scénáristku,“ pousmál se.

„Říká se tomu u divadla scénáristka?“ naklonila jsem hlavu a přejela mu nehty po zádech.

„Kdoví,“ zdvihl mě ze země a posadil na stůl, který byl jako rekvizita uklizený v zákulisí.

„Očividně máme ohledně práce v divadle ještě nějaké mezery,“ zajela jsem mu prsty pod černé tričko a otiskla dlaň o jeho holou kůži.

„Očividně,“ vydechl Petr a přitiskl svoje pootevřené rty na můj krk.

„Jedno ale vím,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Hmm?“

„Tohle bychom tu dělat neměli,“ hravě jsem ho odstrčila a seskočila ze stolu.

Než jsem se kolem něj ale stihla prosmýknout, chytil mě za ruku a stáhl nazpět k sobě.

„To je mi ale úplně jedno,“ prohlásil tiše, zvedl mi bradu a hluboce mě políbil.

Protože jsem před chvílí protestovala jen tak pro formu, víc než ochotně jsem mu polibky oplácela. Aniž by se naše rty rozdělily, mě znovu vyzvedl na stůl a já jsem kolem něj omotala nohy a přitáhla si ho blíž. Když svými polibky zamířil zpátky k jemné kůži na mém krku a zároveň jeho prsty zmizely pod lemem mojí sukně, hlava mi s povzdechem spadla vzad.

Mžourala jsem na otřískaný zákulisní strop a nevnímala nic, než nás dva.

Jasně, občas jsem si přála být zase studentka, stát na jevišti a nacvičovat divadelní hru. Ale panebože! Být dospělá a prožívat v zákulisí svůj vlastní příběh bylo mnohem lepší!