pondělí 29. června 2015

MD - Svědkyně

Minulý víkend jsem byla podruhé v životě za svědka na svatbě. Byla to svatba mé nejlepší kamarádky a byla nádherná. Svatba i nevěsta :-)
Jiná kamarádka se mě potom ptala, co to vlastně znamená jít za svědka. Jít za svědka ženichovi znamená před obřadem chvíli pohlídat prstýnky, během obřadu se podepsat a po obřadu se opít s ženichem. Být svědkyní nevěsty je něco úplně jiného. Přejete si, aby si vaše kamarádka svůj den užila, neměla s ničím starosti a všechno bez problémů klapalo.

Měsíce dopředu jí pomáháte vybírat svatební šaty. Týdny před svatbou s ní konzultujete svůj vlastní outfit. A když už máte tohle všechno vyřešené, zjišťujete, jestli máte chystat nějaký program. Na svatbu přijíždíte mezi prvními s ještě mokrým lakem na nehtech, protože jste naivně doufaly, že budete mít ráno dost času na přípravy. Hned ve dveřích dostáváte panáka slivovice a nervozita se jako mávnutím kouzelného proutku rozplývá. Zatímco si upravujete poničené nehty, rozebíráte s nevěstou, kterak jste obě dopoledne nestíhaly. S maminkou nevěstu šněrujete do korzetu a utahujete a utahujete, abyste později složité šněrování povolovaly ve strachu, aby se nevěsta neudusila. Snažíte se ostatní svatebčany držet dál od pokoje, kde se nevěsta chystá, ale marně. Konečně všechny vypakujete, s obavami, abyste neponičily dokonalý účes, nasadíte nevěstě závoj a společně taky vyrážíte. Máte radost, že s ní můžete jet v nazdobeném autě (nevím, jestli je to pravidlem, ale já jsem to privilegium měla) a po cestě se smějete hloupostem. Posloucháte pokyny matrikářky a modlíte se, ať v těch úžasných nových botičkách nezakopnete a nespadnete, zatímco uklidňujete nevěstu, že ona určitě nezakopne. Spolu s druhým svědkem se podepisujete a potom zatlačujete slzičky dojetí, když mladá zpěvačka zpívá „Ave Maria“. Zatímco se ve velkém gratuluje, rozdělujete hostům okvětní lístky, držíc přitom několik obálek se svatebními přáními a taky nějaké ty dary.

Na hostině sedíte spolu s nebližší rodinou hned vedle nevěsty (a přijde vám zvláštní, že se bavíte, jako kdybyste spolu byly někde ve městě na sushi). Na záchod chodíte s nevěstou zásadně spolu. Ne proto, že holky musí na toalety chodit vždycky ve dvou, ale protože jí musíte pomáhat držet šaty :-) Přes nechápavé pohledy ostatních hostů necháváte nevěstě zahrát písničku, na kterou jste tančívaly v osmnácti na diskotéce. Odjíždíte mezi posledními, obtěžkáni výslužkou, kytičkou a botami, ve kterých už se opravdu nedalo vydržet. Nad ránem usínáte s úsměvem na rtech, šťastní, že se svatba vydařila, a víte, že stejně tak, jako jste tady dnes byly vy pro svoji nejlepší kamarádku, tak tady jednou bude taky ona pro vás.
Z.

pátek 19. června 2015

MD - Asistenční kočka

Asistenční bývají obvykle psi. No, já mám asistenční kočku. Vlastně kocoura. Je mu 15 let a jmenuje se Miky. Častěji mu ale říkám bobíšek, miminko, koťátko, nebo taky obluda, smraďoch a příšerák.
Sice neumí přinést papuče a na ulici by člověka pravděpodobně navedl pod auto, ale zato musí asistovat naprosto u všeho, co se snažím dělat. Těšíte se na relaxační koupel o samotě ve vaně plné bublinek? Klidně, pokud vám nevadí, že na té vaně bude sedět a upřeně na vás zírat kočka. Občas se vás taky bude snažit napodobit a uloží se k odpočinku do umyvadla. 
Chystáte se pracovat na počítači? Jistě vám nebude vadit, že kocour leží (v horším případě sedí) před monitorem.
Stejně tak si zvykněte na to, že pokud si před sebou otevřete knížku nebo učebnici, bude to přesně to místo, kde musí kočka momentálně ležet. Pokud ji odstrčíte stranou, připravte se na nevrlé pohledy a následný uražený odchod.
Rozlučte se taky se soukromím na toaletě. Když asistovat, tak při všem! Tudíž pokud si dovolíte se na toaletě zavřít, očekávejte škrabání na dveře, postupně eskalující v srdceryvné mňoukání. A abych nezapomněla na jídlo! Nejen, že se bude kočka snažit procházet po kuchyňské lince přesně v tu samou chvíli, co budete něco krájet nebo vařit, ale během oběda budete taky co pět minut vstávat a sundávat kočku ze stolu, protože ne každý má v jídle rád chlupy.
Vy, co nemáte kočku a děsíte se představy její přítomnosti v kuchyni tak vězte, že kočka skáče velmi vysoko a tím pádem se dostane všude. Nedělejte si proto iluze, že když nejste doma, nevyleze kamkoliv se jí zachce. Ostatně jeden můj kamarád dělal pokus, aby zjistil, jestli jeho dvě kočky náhodou nechodí po lince. Vysypal na ni hladkou mouku a po návratu domů našel hned dvě sady otisků :-)
Kromě veškerých asistenčních aktivit má kočka další nesporné výhody. Například už nebudete potřebovat budík. Kočka je od přírody noční tvor. A uznejte, že pokud byste jako ona byli sami vzhůru celou noc, v pět ráno už byste se pekelně nudili. Je tedy logické, že byste se těšili, až konečně někdo vstane. Ostatně ranní ptáče dál doskáče. V praxi to vypadá přesně takto :-)
Ačkoliv se může zdát, že život za permanentní asistence kočky je poměrně náročný, určitě se dřív nebo později přistihnete, jak na ni láskyplně zíráte, když zrovna spinká nebo papá. Naučíte se vybíhat směr nadšené zvolání dalšího člena rodiny: „Pojď se honem podívat, jak srandovně sedí/krásně se protahuje/pije z hrníčku/roztomile okusuje koberec.“.  A časem už si nebudete umět představit, že by vám kočka neasistovala. Psáno z osobní zkušenosti :-)
Z.

středa 17. června 2015

MD - My Diary

Drazí čtenáři,
Rozhodla jsem se tady na blogu vytvořit novou rubriku My Diary, tedy Můj deník. Nebojte se, nepůjde o zápisky typu „Milý deníčku…“. Spíš bych se s vámi chtěla čas od času podělit o to, co mě zaujalo, co se mi líbilo, čeho zajímavého jsem byla svědkem a podobně. Na rozdíl od mých příběhů, které sice můžou být někdy inspirované skutečností, ale jinak jsou pouze výplodem mé fantazie, tyto příspěvky budou opravdu z mého života. Kromě toho, že je najdete na záložce My Diary, je poznáte taky podle toho, že budou mít vždy v názvu MD.
První článek se na blogu objeví už brzy. Doufám, že se vám bude líbit :-)
Z.



středa 3. června 2015

Sen...?

Pozn.: Tenhle příběh je tak trochu hořko-sladký (asi, že se v něm na chvíli přesouváme ze školních lavic dál do dospělosti), ale přesto doufám, že se vám bude líbit. Z.

„Ach jo,“ přišlo mi interním chatem.
Potlačila jsem úsměv a po očku se podívala na Hanku, sedící zhruba metr ode mě. Nebylo zrovna běžné, abychom spolu v jedné kanceláři komunikovaly přes počítač. Někdy to ale jinak nešlo. Už pětadvacet minut se u našich propojených stolů vykecával Tonda, náš kolega těsně před důchodem. Obvykle za námi přišel s tím, že něčemu nerozumí a potřebuje poradit. Hrozně mě to rozčilovalo, protože jednak naši práci dělal déle než my s Hankou dohromady, a měl by tak dávno všechno umět, a jednak proto, že když už přišel, byl schopný nás zdržovat klidně hodinu. Podezřívala jsem ho, že si problémy s informačním systémem vymýšlel, aby si mohl přijít popovídat za mladýma holkama.
Tentokrát to slízla Hanka, protože já jsem v kanceláři zrovna nebyla, když ten den už podruhé zaťukal na naše dveře. Unikl mi tedy jistě napínavý začátek příběhu o tom, kterak v noci na dnešek vůbec nemohl spát, takže si musel vzít prášek na spaní. Plynule v monologu přešel k tomu, jaké další prášky bere, jak se vyvíjí jeho krevní tlak a kterou ze zdravotních komplikací pravděpodobně zdědil po rodičích. Hanka se zdvořile usmívala, ale já jsem využila toho, že Tonda stál v místě, kde mu monitor mého počítače zakrýval výhled na mě.
„A jak ty se dnes vyspala, Aničko?“ pokusil se mě vtáhnout do konverzace a Hanka se uchichtla.
Mou životní misí bylo odnaučit mé okolí používání různých zdrobnělin a zkomolenin mého jména. Jen Tonda odmítal pochopit, že jsem prostě Anna.
Věnovala jsem velkou snahu tomu, abych nezvedla oči v sloup a vykoukla zpoza počítače.
„Skvěle,“ zalhala jsem a okamžitě začala datlovat na klávesnici, abych mu naznačila, jak straaašlivě zaneprázdněná jsem.
Přece mu nebudu vykládat, že jsem se probudila se slzami v očích a dřív, než jsem si stihla vzpomenout, jaký sen mě rozplakal, mi bylo jasné, o kom se mi zdálo. Zase. Možná za to mohl blížící se třídní sraz. Nebo fotky, které jsem si nedávno prohlížela. Filip byl moje školní láska. Až na to, že nebyl. Nebyli jsme jen nejlepší kamarádi. Vždycky tam bylo takové zvláštní napětí. Jako by mezi námi visela nějaká nevyužitá možnost, nezodpovězená, a hlavně nepoložená otázka. I když jsem si to uvědomila až dlouho potom, co jsme se přestali vídat, celou dobu, co jsem ho znala, jsem si podvědomě myslela, že nakonec budeme spolu. A nebyli jsme. Nějak jsme se v životě stále míjeli. Jeho první, v podstatě ještě dětské pokusy získat moji pozornost jsem nebrala vážně. Potom s někým chodil buď on, nebo já. Nebo se prostě ani jeden z nás nerozhoupal udělat první krok. Zřejmě ze strachu, jak by ten druhý zareagoval a co by se stalo s naším vzácným přátelstvím. A pak náhle skončilo všechno. Škola, naše přátelství, a poté, co se Filip odstěhoval do zahraničí, postupně utichla i naše komunikace.
Když se na jeho facebookovém profilu objevilo, že je zadaný, zrušila jsem jeho sledování. Nevím, co jsem čekala. Že bude navždycky single? Očividně existovaly jiné holky, které nebyly tak hloupé jako já, aby si ho nechaly utéct. Jenomže já jsem vždycky měla pocit, že je Filip můj.
Teprve ve chvíli, kdy mi přišla pozvánka na třídní sraz, který organizovala malá skupinka spolužáků, co se stále ještě scházeli, podívala jsem se téměř po dvou letech na Filipův profil. S rušením sledování jsem se nemusela namáhat. Filip svůj profil téměř vůbec neaktualizoval. Poslední jím přidané fotky byly z loňské zimy. Před pár týdny ho někdo označil na dvou snímcích z jakési oslavy. To bylo vše. Žádné informace ohledně aktuálního pobytu, ani rodinného stavu. Nedělala jsem si iluze, že by byl sám. Spíš to jen nevytruboval do světa. Klidně už mohl být ženatý, říkala jsem si s kapkou hořkosti. Napadlo mě napsat mu a zeptat se, jak se má. Ale rozmyslela jsem si to. On taky neměl potřebu mě jakkoliv kontaktovat. Alespoň jsem tedy pořádně prozkoumala těch pár fotek, co se mi zobrazily. A od té doby přicházely sny, které mi kazily klidný spánek. Zajímalo mě, jestli přijde na sraz, jehož účastníci na facebooku postupně přibývali. Jeho fotečka se ale stále nepřesunula z kategorie „pozvaní“ ani do kategorie „zúčastní se“, ani do „nezúčastní se“. Věděla jsem, že by pro mě bylo lepší, kdyby nepřišel a neotvíral tak staré rány. To ale mému podvědomí nezabránilo, aby se mi o něm nezdálo.
Vlastně jsem byla ráda za nabité pracovní dny, jako byl tento, které mi nedovolovaly myslet na voloviny. Jakmile jsme se Tondy zbavily, udělaly jsme s Hankou kus práce, než jsme se vydaly na polední pauzu. Venku bylo nádherně, takže jsme daly košem bufetu v přízemí budovy, koupily si ve večerce přes ulici salát a bagetu a usadily se na lavičce v parku. Kousek od nás na trávě posedávala parta lidí, očividně cizinců, v našem věku. Tipovala jsem, že šlo o zaměstnance velké IT firmy z vedlejší budovy. Natahovala jsem uši, ale jakým jazykem mluví jsem nezaslechla.
Naše vyměřená hodinka na čerstvém vzduchu utekla jako nic a my jsme se s Hankou chystaly vrátit do klimatizované kanceláře. Zastavily jsme se na přechodu a já jsem se s povzdechem protáhla. Nejraději bych zbytek dne strávila venku.
„Vidíš, já jsem ti říkal, že je Česko plné hezkých holek,“ ozvalo se za námi španělsky.
„Jo, ale nerozumí jinak než česky,“ odpověděl druhý hlas jiným přízvukem, ale stejným jazykem.
S úsměvem jsem se otočila a svou trochu zrezlou španělštinou od nedostatku používání odpověděla: „Abyste se nedivili, kolik lidí vám ve skutečnosti rozumí.“
Jeden z těch, které jsem před chvílí okukovala v parku, vypadal upřímně v šoku. Druhý se rozzářil úsměvem od ucha k uchu.
„Kde ses naučila španělsky?“ zeptal se mě rozhodně lepší češtinou, než byla moje španělština.
„Ve škole,“ pokrčila jsem rameny a dala se do kroku, protože na druhé straně ulice se právě rozsvítil zelený panáček.
„Vy tady pracujete?“ zeptal se ten, co nebyl v šoku.
„Ano, přímo tady,“ ukázala jsem na budovu před námi.
„My hned vedle,“ mluvil stále ten stejný a mně najednou došlo, že ten druhý neumí česky.
„Tak se mějte hezky,“ odpojily jsme se od nich s Hankou.
„Zítra v parku?“ optal se Španěl.
„Možná,“ pokrčila jsem neurčitě rameny.


„Támhle jsou!“ ukázala jsem na stejné místo, kde ajťáci obědvali v parku i včera.
Ten, co s námi mluvil, si nás hned všimnul a zamával na nás, ať se k nim přidáme. Trochu nejistě jsme se s Hankou usadily v kroužku pěti cizích lidí.
„Já jsem Miguel,“ konečně jsem zjistila, jak se jmenuje.
„Anna,“ podala jsem mu ruku, totéž zopakovala i u ostatních a téměř okamžitě zapomněla jejich jména.
Stejně nebyla důležitá, protože zatímco se Hanka se zbytkem osazenstva bavila anglicky, Miguel si v mixu češtiny a španělštiny zabíral veškerou moji pozornost. Nestíhala jsem ani žvýkat svůj zapečený toast, jak jsem odpovídala na jeho zvědavé otázky a neméně fascinovaně mu pokládala ty svoje. Miguela zajímalo, jestli jsem někdy byla ve Španělsku, a když jsem mu řekla, že jen dvakrát na Mallorce, tak se mi smál, že to není pravé Španělsko. A hned mě pozval, abych se někdy přijela podívat k němu. Se smíchem jsem jeho nabídku přijala. Připadala jsem si, jako bych byla uprostřed dovolené, a ne pracovního týdne. Chvíli jsem vážně zvažovala, že bych se vydala do cizí země za cizím chlapem. Potom jsem se ho ale zeptala, na jak dlouho je v České republice. Prozradil mi, že na neurčito. Ve Španělsku není práce a místní IT firma mu nabídla opravdu dobré podmínky. Naše polední pauza se nachýlila ke konci a Miguel mě poprosil o telefonní číslo. Protože se mi opravdu líbil, a protože jsem nemohla najít žádný důvod proti, dala jsem mu ho. Ještě tentýž večer mi přišla zpráva z neznámého čísla.

-        Pojď se mnou zítra na drink.

Usmála jsem se.

-         Neuvidíme se v parku?

-        Mám home office.

-        Dobře, tak večer. Kde?

-        Vinárna Za kostelem. V sedm.

Tu jsem znala. Dobrá vína a vynikající francouzské sýry.

-        Ok.

-        Těším se. Dobrou noc a sladké sny.

-        Dobrou noc.


Miguela nešlo v zaplněné vinárně přehlédnout. Na první pohled z něj vyzařovalo, že není místní. Tmavá pleť, stylové oblečení a celkově jaksi jiná aura. Sotva mě uviděl, vstal, jako správný gentleman mi sundal tmavě modré sako, přehozené přes bílé krajkové šaty, a posadil se, až když jsem své místo zaujala já. Před sebou měl jenom čistou vodu. S výběrem vína čekal na mě. Po dlouhém dohadování jsme se rozhodli pro dvě odlišná vína. Sice jsem pochybovala, že zvládnu sama celou láhev, ale Miguel trval na tom, ať si objednám to, co mi chutná. Nakonec to vlastně docela sedělo. Dvě různá vína ke dvěma rozdílným povahám. Miguel si poručil červené, temperamentní, syté víno. Moje bylo bílé, lehké a svěží. Vzhledem k tomu, že na zobání jsme si vystačili s praženými mandlemi a odmítli jsme zrající sýry, bylo mi jasné, že oba očekáváme stejný závěr večera.
Miguel byl neuvěřitelně zábavný společník. Se skutečným zájmem jsem poslouchala jeho historky o životě ve Španělsku a sama jsem mu vyprávěla o svém dětství u babičky na Vysočině. Miguel se rozhodl, že musí vidět rybník u lesa, kde naše rodina kdysi vlastnila dřevěnou chatu, a bez okolků pro nás naplánoval výlet na víkend. Dokonce mi nabídl, že můžeme po cestě navštívit moji babičku. Byla jsem v šoku. Nezažila jsem, že by se nějaký chlap dobrovolně hrnul do poznávání mé rodiny. Tím spíš ne někdo, koho jsem znala sotva pár dní. Babička pravidelně vyzvídala, co já a vztahy. Jaké by to pro ni bylo překvapení, kdybych po svém zarputilém tvrzení, že chlapi prostě nejsou, s jedním zničehonic přijela? Přesto jsem jeho nápad nezavrhla. Lákalo mě podívat se do míst mých šťastných, dětských vzpomínek. Miguel mi oznámil, že mě vyzvedne v sobotu v devět ráno a dolil mi víno. Usrkávala jsem ze sklenice na vysoké stopce a opatrně se vyptávala na jeho práci a rodinu. Nezdálo se, že by mu moje zvědavost vadila. Ochotně se rozpovídal o svých dvou sestrách a jejich rodinách a o tom, jak se mu stýská po neteřích a synovcích. Znovu zopakoval, že mě vezme do Španělska na návštěvu, a že bych měla trénovat španělštinu. Díky tomu, že už jsem byla v polovině láhve s etiketou znojemského vinařství, odvážně jsem se s ním pustila do diskuze ve své chabé španělštině. Smál se, když jsem vytvořila větu z kombinace českých, anglických a španělských slovíček. Nevysmíval se mi, smál se se mnou.
„Jsi roztomilá,“ podíval se na mě s úsměvem a chytil mě za ruku, položenou na malém stolečku mezi námi.
„Děkuju,“ usmála jsem se a cítila horkost, která mi vehnala barvu do tváří.
„V kolik vstáváš do práce?“ překvapil mě náhlou změnou tématu.
„O půl sedmé,“ zamračila jsem se.
„Měli bychom jít, aby ses vyspala,“ pokynul mladé servírce, která k němu víc než ochotně přispěchala.
„Ty zítra nejdeš do práce?“ zeptala jsem se, když zaplatil účet, nechal aktivní servírce štědré spropitné a pomohl mi do saka.
„Pořád home office,“ vysvětlil a jeho „ř“ bylo neuvěřitelně miloučké.
„Kterým směrem?“ rozhlédl se po setmělé ulici.
Ukázala jsem doprava a bok po boku jsme se vydali k mému domovu, nedaleko vinárny. I po celém večeru jsme si stále měli co říct, takže jsme si povídali, dokud jsme se nezastavili před mým domem. S tím, jak ze mě postupně vyprchával alkohol, jsem ale zároveň vedla vnitřní debatu sama se sebou na téma, zda Miguela pozvat k sobě nebo ne. Proč jsem nedokázala nechat věci jen tak přirozeně plynout a pořád jsem musela mít všechno pod kontrolou? Můj život by byl o tolik jednodušší!
Miguel mě konečky prstů pohladil po tváři: „Děkuju za krásný večer.“ Bylo tohle loučení?
„Já děkuju za pozvání,“ měla jsem na mysli jak pozvání na rande, tak to, že za mě bez váhání zaplatil. Ze svých bohatých randících zkušeností jsem věděla, že to není norma.
„Věř mi,“ (zase to roztomilé „ř“) „že potěšení bylo na mé straně.“
Nejistě jsem zatěkala očima ke dveřím a nevěděla co říct. Pozvat? Nepozvat?
„Anno?“ vyžádal si Miguel moji pozornost.
„Hmm?“ podívala jsem se mu do očí.
„Smím tě políbit?“
Roztála jsem jako zbytky sněhu na prvním jarním sluníčku. Já tady spekuluju, jestli ho mám vzít nahoru a on se ptá na svolení, jestli mě může políbit. Cítila jsem, že se mi tváře už poněkolikáté za těch pár hodin strávených s ním zbarvují do růžova. Přikývla jsem. Miguel mi opatrně položil dlaně na tváře, naklonil se ke mně a slíbal mi úsměv ze rtů.
Jen matně jsem si uvědomovala, jak dokonalý měl účes, než jsem mu vjela prsty do vlasů. On naopak ovinul paži okolo mého pasu a přitáhl si mě k sobě blíž. Byla jsem bez dechu. Španělé rozhodně umí líbat! Ačkoliv jsem samozřejmě neměla k dispozici větší vzorek, na kterém bych tu teorii potvrdila. A momentálně jsem o to ani neměla zájem.
Miguel se ode mě pomalu odtáhl, a když viděl, že se mi úsměv na rty vrátil, i jeho koutky se potěšeně zvedly.
Ještě jednou mě krátce políbil: „Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ odlepila jsem se od něj a vylovila klíče z tmavě modrého psaníčka.
Sotva za mnou bezpečně zaklaply dveře, kousla jsem se do rtu, abych radostně nevypískla a nevzbudila celý dům.


V sobotu jsem deset minut před devátou vykoukla z okna a uviděla na ulici velké černé auto (z té dálky jsem si značku netroufala odhadnout) a na chodníku před domem Miguela v tmavých riflích, světlém tričku a se slunečními brýlemi na očích. Projela mnou vlna vzrušení a nebyla jsem si úplně jistá, jestli to mělo co dělat s vidinou výletu na jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě, nebo s tím, kdo mě na výletě měl provázet.
K pohodlným květovaným šatům jsem si oblékla světlou riflovou bundičku, jelikož mi bylo jasné, že na Vysočině bude teplota o několik stupňů nižší, než ve městě.
Miguel se rozzářil, sotva mě uviděl. Brýle si zvedl do vlasů, aby mě mohl galantně políbit na tvář. Nepřestával mě překvapovat, když mi otevřel dveře na místo spolujezdce, měkce je za mnou přibouchl a potom oběhl auto, aby se sám usadil za volant. Do navigace zadal cíl naší cesty a já jsem se opravdu bavila, když mu příjemný ženský hlas dával pokyny ve španělštině.
„Mohli bychom zastavit?“ všimla jsem si zhruba v polovině cesty odbočky k benzince.
„Není ti dobře?“ strachoval se ihned Miguel.
„Ne,“ zasmála jsem se, „Jen si potřebuju odskočit.“
„Ah, nezlob se,“ zakroutil s úsměvem hlavou.
„Nic se neděje,“ ujistila jsem ho a vyhopkla z auta, sotva ho Miguel elegantně vmanévroval do úzkého parkovacího místa, kam já bych se nevlezla ani s polovičním vozidlem.
Těch pár minut, které jsem strávila na nepěkných toaletách, Miguel nelenil, protože když jsem se vracela k autu, držel v každé ruce jeden nanuk.
„Čokoláda nebo vanilka?“ zvedl je do úrovně mých očí.
„Čokoláda,“ nezaváhala jsem.
Miguel na mě udělal zklamaný obličej, až jsem se musela smát.
„Tak teda vanilka.“
Přesto mi Miguel podal čokoládovou zmrzlinu: „Ale musíš mi dát ochutnat.“
„Dobře,“ slíbila jsem.
Nakonec jsem ale skončila s oběma zmrzlinami v rukou, jelikož Miguel potřeboval ty svoje k řízení. V pravidelných intervalech jsem mu dávala líznout z jedné i druhé příchutě a zároveň jsem krmila i sama sebe. Přestože jsme se už líbali, sdílení zmrzliny mi přišlo snad víc intimní. Jako by to byla věc, kterou dělají páry, co jsou spolu už léta.
Zbytek cesty jsme strávili hrou, při které jsme si pokládali náhodné otázky.
„Kdybys mohla až do konce života jíst jen jedno jídlo, co by to bylo?“
„Hmm…“ zamyslela jsem se, „Čokoláda!“
„Do konce života? To bys nevydržela,“ zasmál se Miguel.
„To by ses divil!“ oponovala jsem mu. „Jakou příchuť zmrzliny máš nejraději?“
„Čokoládovou,“ podíval se na mě jako bych se ptala, jakou barvu má nebe.
„Vypadá to, že čokoláda je odpověď na všechno.“
„Kdybys mohla žít v jakémkoliv období, kdy bys chtěla žít?“ Miguel měl na otázky rozhodně větší fantazii než já. Nebo už tuhle hru s někým hrál…
„Asi bych zůstala v téhle době. Nemyslím, že v minulosti bylo nějaké období, které by mě nějak zvlášť lákalo. A v budoucnosti nevím, jaké to bude. Takže přítomnost. A ty?“
„Asi taky tak,“ přikývl Miguel a podle pokynu z navigace, kterému jsem rozuměla i já, zatočil na úzkou, vesnickou cestu.
„Kdybys měl jedno přání, co by sis přál?“
„Milion dalších přání?“ mrkl na mě.
„Ne ne,“ zakroutila jsem hlavou, „Kdyby mohlo být jen jedno.“
„A mohlo by být jen pro mě?“
„Jak to myslíš?“
„Jestli bych s ním mohl zachránit svět nebo by to muselo být něco, co bych si přál jen pro sebe.“
„Tak teď už vím, že kdybys mohl, tak zachráníš svět. Ale kdyby to mohlo být jen pro tebe?“
„Tak bych si přál, aby moje rodina byla šťastná a zdravá,“ nezaváhal ani na vteřinu.
„Ale to by přece nebylo pro tebe,“ nesouhlasila jsem.
„Jak to, že ne? Je snad něco víc, co bych si pro sebe mohl přát, než žít s vědomím, že je moje rodina navždy šťastná a zdravá?“ zamračil se s nechápavou upřímností.
Nemohla jsem jinak. Musela jsem se naklonit a políbit ho alespoň na tvář, když jsem za jízdy nic jiného nemohla. Miguel se na mě usmál a znovu zatočil a já už jsem začínala poznávat okolí. Blížili jsme se k cíli. Poslední úsek cesty jsme se kodrcali polňačkou skrz lán obilí a navazující jehličnatý les. Potom už se stromy rozestoupily a nám se naskytl výhled na klidnou hladinu rybníka s břehy porostlými rákosím. Oči mi zvlhly dojetím. Tohle místo jsem nenavštívila už celá léta a kromě některých chatek, které dostaly nový nátěr, se tady nic nezměnilo. Jako ve snu jsem vystoupila z auta a nadechla se čerstvého vzduchu, provoněného jehličím. Miguel vypadal stejně ohromeně jako já.
„Wow! Tady jsi trávila dětství?“
Zkoušela jsem se na místo podívat jeho očima. Očima někoho, kdo vyrostl v naprosto odlišném prostředí v jiné zemi. Pro koho byla česká příroda skoro stejně exotická jako pro mě moře a pláž.
„Ukážu ti, která chata byla naše,“ vzala jsem ho za ruku a vydali jsme se okolo rybníka.
Pomalým krokem jsme došli až na druhý břeh, kde Miguela zklamalo, že se rybník nedá obejít celý dokola a musíme se vrátit stejnou cestou. To by ale stejně trvalo dlouho, a přestože se před chvílí zdálo, že je obloha dokonale modrá, najednou se zpoza vysokých smrků objevila tmavá mračna. Předpokládala jsem, že máme jen pár minut, než se objeví první kapky. Přidali jsme do kroku, ale i tak jsme byli ještě kus od místa, kde jsme zaparkovali, když se spustil jemný, ale vytrvalý déšť. Ruku v ruce jsme se rozeběhli a mně se kdoví proč strašně chtělo smát. Sotva jsme naskočili do auta, Miguel nastartoval a zapnul topení, abychom rychleji uschnuli. Třela jsem si studené ruce, když si mě k sobě Miguel přitáhl a objal mě. Zřejmě mě chtěl jenom zahřát, ale stačilo, abych se mu podívala do očí, projela mu prsty v mokrých vlasech a bylo jasné, že hned tak neodjedeme. Nejdříve jsme se jenom vášnivě líbali na předním sedadle, a pak jsme se se smíchem přesunuli na zadní. Bylo mi jedno, že nedodržíme ani pravidlo třetího rande. Měla jsem pocit, že jsem ho za tu chvilku znala líp, než některé kluky před ním za dva měsíce chození.
Miguel ze mě pomalu stáhl mokré oblečení, a zatímco jsem se pokoušela o to stejné u něj, mě líbal snad na každém kousku mého těla. I přes hučící topení mi naskočila husí kůže a byla jsem ráda, když Miguel přikryl moje tělo svým. Všechna okna se úspěšně zamlžila, takže když jsme v tom maličkém prostoru leželi, trhaně oddechovali a pomalu se vraceli zpátky na zem, líně jsem zvedla ruku a na jedno ze skel namalovala srdíčko. Vzápětí jsem se lekla, aby to Miguel špatně nepochopil. Aby si nemyslel, že jsem nějaká zaláskovaná stíhačka, zatímco já jsem srdíčko nakreslila jen tak z rozmaru, že mě to zrovna napadlo. On se ale jen sladce usmál a ruku, která mi váhavě klesla zpátky, něžně políbil.


„Kde bydlí tvoje babička?“ zeptal se Miguel. Už jsme zase spořádaně seděli vedle sebe v přední části auta.
„Babička?“ zamračila jsem se.
„Taková ta starší paní, co obvykle v rodině bývá,“ vysvětlil mi a na rtech mu hrál spokojený úsměv.
„Ještě kousek odsud. Černá.“
„Co Černá?“ podíval se po mně Miguel.
„Tak se jmenuje ta vesnice,“ smála jsem se, ale vzápětí jsem se zarazila, když zadal nový cíl do navigace. On tu návštěvu myslel vážně!
Nebyla jsem si úplně jistá, co babičku vyšokovalo víc. Jestli to, že jsem se objevila na jejím prahu bez ohlášení a navíc s cizím chlapem, nebo to, že ten chlap nejen že vypadal exoticky a mluvil s cizím přízvukem, ale navíc se ještě choval tak, že beze vší pochybnosti patřil ke mně. Z čeho jsem naopak byla v šoku já bylo, když Miguel vytáhl z kufru auta drahou bonboniéru a podával ji ohromené babičce. On s tou návštěvou opravdu počítal!
„Vždyť jsem ti říkal, že sem zajedeme, když jsi říkala, jak jsi babičku dlouho neviděla,“ upřímně nechápal můj údiv.
„To jste moc hodný,“ pokývala babička, „Andulka mi ani neříkala, že má nějakého chlapce.“
„Víš, babi, ona je to vlastně docela novinka,“ představila jsem si, jak bude babička pyšná, až zjistí, že to ví dřív, než mamka.
„Ale sluší vám to,“ zhodnotila nás pochvalně, než se zvedla, aby zalila kávu.
„Odkud že jste?“ podávala Miguelovi hrníček z růžového porcelánu. Usmála jsem se. Ty používala jen při zvláštních příležitostech.
„Ze Španělska. A klidně mi, prosím, tykejte.“
„To je dobře, že nejste nějaký uprchlík. Jste taky takový snědý,“ nevzrušeně si vhodila do kávy kostku cukru. Nedostatek jejího taktu omlouval snad jen její vysoký věk.
Miguel se naštěstí ale jen zasmál: „Nebojte se. Jsem tady pracovně.“
„Navždycky?“ zajímala se babička.
„Na neurčito,“ řekl jí to stejné co mně.
Na neurčito rozhodně nebylo navždy. Ale mně to prozatím stačilo.


Ten večer už jsem se nerozmýšlela, jestli vzít Miguela k sobě do bytu. Bylo to naprosto samozřejmé. Stejně jako to, když si vedle mě po promilované noci ráno čistil zuby.
Potom už to šlo ráz na ráz. Během následujících třech týdnů se z nás stal opravdový pár. Miguel trávil víc času v mém bytě než v tom svém, který sdílel se spolubydlícím, a proto jsem se tam moc nehrnula. Volný čas jsme si plánovali spolu a většina našich přátel už to brala tak, že patříme k sobě. Proto mě ani nepřekvapilo, když mě Miguel chtěl vzít na narozeninovou oslavu jeho kamaráda ze Španělska, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Měla jsem trochu obavy, co budu dělat v partě lidí, kde se všichni znají navzájem a já neznám nikoho. A taky jak se Miguelovu kamarádovi bude líbit, že na jeho oslavu dotáhl cizí holku, kterou zná všeho všudy měsíc. Miguel mě ale přesvědčil, že se mu určitě budu líbit, a tak jsem v pátek večer vcházela do baru s dárkovou taškou v ruce po jeho boku.
Znáte tu chvíli, kdy v davu uvidíte kamaráda a jako by kolem něj byla nějaká záře? Ten známý obličej okamžitě přitáhne vaši pozornost, a i kdyby kolem vás stálo tisíc lidí, váš zrak by padl právě na něj a jako by se všichni ostatní rozestoupili. Přesně to se mi stalo. Tam, u zadního stolu, obklopený přáteli, seděl Filip. Vypadal trošku jinak než na posledních fotkách, které jsem viděla. Ale i kdyby se změnil v úplně jiného člověka, poznala bych ho stejně. Ten smích, ty gesta. Filip. Jestli to bylo vůbec možné, s krátkými vlasy a jednodenním strništěm mu to slušelo snad ještě víc, než jak jsem si ho pamatovala. Jako z dálky jsem zaregistrovala Miguelův hlas.
„Támhle je,“ ukázal přímo na Filipa, který se v tu chvíli podíval ke vchodu.
Naše oči se střetly a já jsem měla pocit, jako by mi někdo dal přes obličej facku mokrým hadrem. Můj anděl strážný (nebo můj osud, nebo co to nad námi drží ochrannou ruku) měl vážně zvláštní smysl pro humor. Poté, co mi do cesty přihrál úžasného přítele a po týdnech, kdy se mi Filip nezjevoval ve snech, a kdy jsem na něj vlastně ani nemyslela, byl najednou přede mnou. A tentokrát to nebyl jen nehmatatelný sen. Tentokrát byl z masa a kostí.
„Anno,“ zakroutil nevěřícně hlavou, když jsme se protlačili k jeho stolu, aniž by věnoval jakoukoliv pozornost Miguelovi.
Ten se díval střídavě na mě a na Filipa: „Vy se znáte?“
Přikývla jsem.
„Chodili jsme spolu do školy,“ konečně ode mě Filip odtrhl oči a zaregistroval i můj doprovod.
A protože jedna facka mokrým hadrem zřejmě byla málo, přistála mi na obličeji další. Chodili jsme spolu do školy? Na to zredukoval naše léta kamarádství nekamarádství?
„Vážně?“ zasmál se Miguel, „El mundo es el paňuelo!“*
Znovu jsem našla svůj hlas a podala Filipovi ruku: „Všechno nejlepší k narozeninám.“
„Děkuju,“ naklonil se k polibku, ale já jsem se rychle klidila za Miguela.
Jelikož jsme dorazili mezi posledními, zbylo na nás místo na kraji stolu. Naprosto mi to vyhovovalo, protože jsem alespoň byla v bezpečné vzdálenosti od Filipa, usazeného uprostřed. Přesto pokaždé, když jsem se neudržela a zabloudila k němu pohledem, načapala jsem ho, jak zírá zpátky na mě. Vždycky jsem oči hned klopila a nedávala mu tak šanci, navázat jakýkoliv kontakt. Když už jsem toho měla dost, vzala jsem svoji a Miguelovu prázdnou sklenici a přes jeho protesty, že tam skočí on, jsem se vydala k baru. Než jsem stihla odchytnout barmana, stál vedle mě Filip.
„To je fakt neuvěřitelná náhoda,“ začal opatrně.
„Jo, když Miguel říkal ‘kamarád ze Španělska‘, tak jsem předpokládala, že to bude Španěl. Ne Čech.“
„Takže ty a Miguel?“ tázavě pozvedl obočí.
„Jo,“ přikývla jsem a utekla pohledem k barmanovi. Ještě víc se plížit nemohl?
„Jak jste spolu dlouho?“
„Chvíli.“
„Je to fajn kluk.“
„Jo, to je.“
„Anno, mohla by ses na mě podívat?“
Neochotně jsem ho poslechla.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že tě vidím.“
Přikývla jsem.
„Chyběla jsi mi.“
Mlčky jsem na něj zírala.
„Půjdeš na třídní sraz?“
„Ano, zaškrtla jsem účast na facebooku.“
„Ten já moc nepoužívám.“
Všimla jsem si.
„Jsem docela zvědavý, co všichni dělají. Nedávno jsem potkal Zbyška Doležala. Víš, že si vzal Janu Neprašovou?“
Vyprskla jsem smíchy: „Jako vážně?“
Filip přikývl, zjevně potěšený, že se mu konečně podařilo uvolnit napjatou náladu: „Co se škádlívá…“
„To nebylo žádné škádlení. Vždyť se nesnášeli,“ nemohla jsem uvěřit, že ze spolužáků, kteří byli neustále na nože, se stali manželé.
Zvláštní, jak se můžou spárovat dva lidé, u kterých by to nikdo nečekal, zatímco ti, u kterých to naopak všichni čekali…
„Že prý k sobě láska a nenávist mají blízko,“ pokrčil Filip rameny.
Zasmála jsem se: „To ti Zbyšek řekl?“
„Ne, to ne,“ smál se se mnou, „Ale říká se to.“
„Já jsem zase slyšela, že opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.“
Filipův smích rázem zhasl: „Nechtěl jsem, abychom se přestali vídat, ale…“
„To je jedno,“ přerušila jsem ho a myslela jsem to vážně. Teď už přece nezáleželo na tom, kdo komu neodepsal a kdo zrušil schůzku. Stejně, kolik asi existuje párů, kterým to vydrželo od školy až doteď? Tedy kromě Doležala a Neprašové.
Filip se zamračeně nadechoval k odpovědi, ale Miguel, který mě objal kolem pasu, ho předběhl: „Tak tady jste! Vzpomínáte na školu?“
„Tak nějak,“ usmála jsem se na něho.
„Za dva týdny máme školní sraz,“ vysvětlil mu Filip.
„To se zase brzy uvidíte,“ řekl Miguel bezelstně.
„Určitě,“ přikývl Filip, jako by tím neodpovídal Miguelovi, ale sliboval to mně.


Čekala jsem, až ke mně přijde Miguel, a proto mě překvapilo, když se místo domovního zvonku bytem rozeznělo pípání mobilu.

-        Ahoj Anno, doufám, že ještě pořád používáš tohle číslo. Filip

Nemusel se podepisovat. Přesto, že už mezi námi dávno nependlovaly sms, ani jsme netrávili hodiny telefonickými hovory, jeho číslo jsem nikdy nesmazala.

-        Ahoj, nevím, kdo je Anna. Tady Ivan. Ale jestli máš zájem o erotické hrátky, tak jsem pro.

-        Milý Ivane, těší mě tvůj zájem, ale nepíšu kvůli erotickým hrátkám (i když by to byl docela fajn bonus). Hledám ztracenou kamarádku.

-        Ztracenou? Už od narození mě můžeš najít ve stejném městě.

-        Ok, tak kamarádku, které jsem se ztratil já.

-        A co bude teď, když jsme se našli?

-        Anno, můžu ti zavolat?

Zadívala jsem se z okna a pak jsem vzdychla.

-        Můžeš

„Ahoj,“ doslova jsem slyšela jeho úsměv, když jsem přejela prstem po displeji v půlce prvního zazvonění a přiložila si mobil k uchu.
„Ahoj,“ odpověděla jsem a čekala.
„Upřímně nevím, co to dělám, že ti takhle zničehonic volám. A hlavně nechápu, co jsem dělal posledních pár let, že jsem ti nevolal častěji.“
Filip vždycky věděl, co říct. A já jsem vždycky věděla, co má na mysli. A přesto jsem často nevěděla, co mám odpovědět.
„Anno, jsi tam?“ zeptal se po chvíli.
„Jsem,“ pípla jsem.
„Zajímalo by mě, na co myslíš.“
„Na to, že mě mrzí, že jsi nevolal. Nebo že jsem já nezavolala tobě.“ Nebyl důvod nebýt upřímná. Neměla jsem pocit, že to byla něčí vina. Prostě se to tak stalo.
„Nám by to stejně neklapalo,“ poskočil náhle Filip od kamarádství o level výš.
„To už se teď nedozvíme,“ pokrčila jsem rameny, i když to nemohl vidět.
„Ale přesto mi chybí kamarádka.“
„Kamarádi jsme pořád. Teď, když jsi v Česku, to bude jednodušší.“ Uprostřed věty se rozdrnčel zvonek.
„Přišel Miguel. Musím jít.“
„Pozdravuj ho. Uvidíme se…“ čekala jsem, co řekne „brzy,“ doplnil nejistě.
Večer s Miguelem byl úžasný jako vždycky. Když ale vedle mě usnul a bytem se rozhostilo ticho, přemýšlela jsem nad tím, co Filip řekl. Nám by to stejně neklapalo. Vážně ne?


„Anno?“
„Co mám koupit Bezouškové?“
Ze sluchátka se ozvalo o oktávu vyšším Filipovým hlasem: „Ahoj Filipe, tady Anna. Jak se máš?“
„Tak za prvé, takhle nemluvím, a za druhé, známe se myslím už dost dlouho, abychom mohli tyhle zdvořilosti přeskočit.“
„Ok,“ zasmál se Filip, „Co jsi teda chtěla?“
„Co mám koupit Bezouškové?“
„Komu?“
„Bezouškové! Naší třídní,“ zakroutila jsem hlavou. Zase tak dlouho jsme ze školy snad nebyli, ne?
„Jak já to mám vědět?“ podivil se Filip.
„Byl jsi přece její oblíbenec,“ nadhodila jsem.
„I kdyby to byla pravda, což není, tak bych stejně netušil, co jí koupit. A proč jí vůbec chceš něco kupovat?“
„Já si moc dobře pamatuju, jak se k tobě lísala. Napadlo mě koupit jí nějakou drobnost, když ji uvidíme po tak dlouhé době. Jenomže Peťa, co sraz organizuje, má v práci nějakou uzávěrku a nemá čas, tak pověřila sháněním mě. A já fakt netuším.“
„Lísala?? Vzpomeň si na Malýho, jak s tebou flirtoval!“ Filip naprosto ignoroval můj problém.
„Ten byl pěkně nechutnej. A smrděl! Nosil vždycky jedno tričko týden. V létě se k němu už ve středu nedalo přiblížit na metr.“
Filip se rozesmál: „Máš pravdu. Na to už jsem zapomněl.“
„Na to se nedá zapomenout! I když ty sis nepamatoval ani jméno třídní. Což mě přivádí zpátky k tématu.“
„Anno, já fakt netuším, co koupit naší třídní v důchodovém věku. Ty jsi ženská. Vy rády nakupujete.“
„To je ale strašlivě stereotypní názor,“ naoko jsem ho pokárala.
„Vždyť já ještě pořád nosím to tričko, co jsi mi vybrala před maturitou.“
„Vážně?“ usmála jsem se při vzpomínce, jak jsem na Filipa v obchodním domě natáhla proužkované tričko s límečkem s tím, že nemůže pořád chodit oblékaný jako puberťák.
„Vážně. I když už asi nevypadá nic moc.“
„Přítelkyně ti oblečení nekupuje?“ zkusila jsem.
„Až nějakou potkám, tak ti dám vědět. Anno, promiň, ale něco tady mám. Vyhovuje ti čtvrtek třeba v pět?“
„Na co?“ nedošlo mi.
„Na nákup toho dárku. Nebo už nechceš pomoct?“
„Jasně, že chci. Čtvrtek je perfektní. Sejdeme se pod hodinama.“
„Páni, pod hodinama jsem neměl sraz snad pět let,“ zasmál se Filip.
„Některé věci se nemění.“
„Pravda.“


Na sraz jsem přicházela o pár minut dřív, ale Filip tam už přesto čekal. Zíral na mobil, takže jsem měla šanci si ho v tričku s límečkem pořádně prohlédnout. Nebylo to to stejné, co jsme kdysi kupovali spolu, ale i tak mi na tváři vykouzlilo úsměv, který Filip opětoval hned, jak zvedl oči a zmerčil mě pár metrů od sebe.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ zlehka mi položil ruku na rameno a políbil mě na obě tváře, „Tak kde začneme?“
„Kousek odsud je obchod s různýma blbůstkama. Říkala jsem si, že tam třeba něco najdeme.“
„Takže ty už to máš vymyšlený! Věděl jsem, že by ses obešla i beze mě,“ prohodil, ale jeho rozzářený výraz prozrazoval, že je ve skutečnosti rád, že jsem mu zavolala.
„Aby tě neubylo,“ zvedla jsem oči v sloup a vydala se zvoleným směrem, nicméně stejně jako on jsem nedokázala potlačit úsměv.
Filip mě dohonil: „Obětuju se. Ale jen kvůli tobě.“
„A kvůli Bezouškové,“ připomněla jsem.
„Ta je mi popravdě řečeno celkem ukradená.“
„Kdyby to věděla, čeho se dočkala od svého oblíbence!“ zvolala jsem zděšeně.
Filip se zasmál: „Nechápu, jak jsi přišla na to, že jsem byl její oblíbenec.“
„A já zase nechápu, že si nepamatuješ, že jsi byl,“ pokrčila jsem rameny.
„Vídáš se s někým ze školy?“ rozhodl se tohle téma opustit.
„Jenom s Dančou. Ty čtyři roky sezení spolu nás sblížily.“
„No jasně, Danča! Nikdy jsem úplně nechápal, že jste si tak rozuměly. Byly jste každá úplně jiná.“
„Možná právě proto. A mělo to svoje výhody. Ona byla zaměřená spíš humanitně, já spíš na přírodní vědy. Hezky jsme si navzájem vylepšovaly průměr,“ usmívala jsem se při vzpomínkách na naše vymakané způsoby razení a opisování.
„Co vlastně dělá?“
„Pořád ve školce. Vždycky milovala děti.“
„Jestli si dobře vzpomínám tak ty taky. Vždycky jsi chtěla velkou rodinu,“ podotkl Filip. Některé věci si tedy pamatoval úplně přesně.
„No jo, to bývávalo,“ povzdechla jsem si.
„Miguel nechce děti?“ testoval Filip terén.
„Spíš už trochu nestíhám. V té době, kdy jsem chtěla tři děti, jsem si taky myslela, že budu ve dvaadvaceti vdaná. S Miguelem jsme se k takovým rozpravám zatím nedostali,“ vysvětlila jsem.
„Počkej, myslel jsem, že spolu už nějakou dobu jste,“ podíval se po mně Filip.
„Vlastně jen pár týdnů,“ ačkoliv mně už to taky připadalo mnohem déle.
„Hmm,“ zamručel Filip a mě docela zajímalo, co si myslel.
„Tady to je,“ zatáhla jsem ho do prosklených dveří, za nimiž se skrývaly regály s desítkami drobností.
„Hele! Už jsem to pravé našel,“ zastavil se Filip hned u prvního, na němž byly vyskládané knihy různých žánrů a kvality. V ruce držel Kámasútru.
„Nemyslím, že by to ve svém věku kdoví jak využila,“ nekompromisně jsem mu knihu sebrala z ruky a položila zpět na hromádku.
„A pro sebe bys ji nechtěla?“ pozvedl hravě obočí.
„Ne, díky. Já ji nepotřebuju,“ mrkla jsem na něho a otočila se k blokům a barevným propiskám.
„Škoda, že už neučí. To by se jí mohlo hodit.“
„Nuda,“ ušklíbl se Filip.
„Když jsi začal s Kámasútrou, tak teď už bude nuda všechno,“ zasmála jsem se.
„Můžu za to, že byla hned u vchodu?“ pokrčil rameny a začal se probírat hrníčky s rádoby vtipnými nápisy.
„Absolutně ne,“ zavrhla jsem to dřív, než mohl některý z nich chtít koupit.
„Ty mě vezmeš do obchodu a pak se ti nezdá nic, co v něm vyberu,“ rozhodil rukama.
„Protože vybíráš ve špatných regálech,“ mašírovala jsem dál podél dlouhých výkladních skříní a koutky mi cukaly. Tohle. Tohle jsme byli my. Těch několik let, co jsme nebyli v kontaktu jako by neexistovalo.
Každý z nás ukázal ještě na několik kousků vystaveného zboží, přičemž se od toho druhého vždycky dočkal komentáře jako například „Trapný!“, „Nevkusný!“, „To myslíš jako fakt vážně?“. Nakonec jsme se zastavili u malých, ozdobných košíků se sadou kosmetiky uvnitř. Vytáhla jsem krásný hnědo-zlatý a prohlížela si ho ze všech stran.
„To vypadá dobře,“ pokýval Filip.
„Že?“ usmála jsem se na něho spokojeně, „Asi máme vítěze.“
Zaplatili jsme náš malý, ale dlouze vybíraný nákup a s povídáním o všem a o ničem jsme došli až k placenému parkovišti, kde stálo Filipovo auto.
„Hodím tě domů,“ oznámil mi, a já jsem bez váhání nasedla.
Až po chvíli mi došlo, kam jedeme.
„Já už u našich nebydlím,“ podívala jsem se na něj pobaveně.
„Promiň, vůbec mi to nedošlo. Jel jsem automaticky,“ zakroutil hlavou a odbočil podle mých instrukcí.
Domů k našim mě doprovázel snad milionkrát a pokaždé jsem před vchodem čekala, jestli se konečně odváží a políbí mě.
„Tady ten dům vpravo,“ ukázala jsem a Filip zajel k chodníku u domu, kde jsem přebývala od té doby, co jsem opustila rodné hnízdo.
„Bylo to fajn,“ otočil se ke mně. „Bylo to jako…“
„Za starých časů?“ zeptala jsem se jen napůl žertem.
„Jo,“ zasmál se, „Ale taky ne. To jsme byli v podstatě ještě děti.“
„A teď už jsme velcí,“ pokývala jsem důležitě hlavou.
„Hlavně jsme tak nějak víc sami sebou. Nepřijde ti?“
Zamyslela jsem se. Měl pravdu. Na střední škole člověk ještě tápe. Moc neví, co se sebou. Nechá se snadno ovlivnit. A hlavně se strašně rychle mění. Když se dívám sama na sebe na střední škole, dívám se shovívavě jako na mladší sestru, která snad brzy dostane rozum.
Asi bylo dobře, že jsme spolu s Filipem nezačali chodit. Pravděpodobně by to nedopadlo dobře, a i když teď jsme si k sobě našli cestu až po několika letech, tak bychom si ji nenašli třeba už vůbec.
„Asi máš pravdu,“ přikývla jsem a potom dodala: „Tak v sobotu?“
„V sobotu,“ usmál se na mě.


Na setkání naší třídy se kupodivu dostavili téměř všichni. Seděli jsme kolem několika sražených stolů v samostatném salónku krásné restaurace a někdo dostal ten geniální nápad, že si postupně každý stoupne a něco o sobě řekne. Poslouchala jsem bývalé spolužačky, jak se chlubí svatbami a dětmi (jedna se dokonce dovalila s obrovským břichem a termínem porodu za necelý týden) a fotky, které nechávaly kolovat, jsem posílala dál. Další spolužačky a spolužáci povídali o svých závratných kariérách. Filip se s námi podělil o své pracovní zkušenosti z Německa a Španělska. A já jsem začínala být čím dál víc v depresi. O čem zajímavém budu vyprávět já? Dělala jsem práci, která mě sice bavila, ale nevydělávala jsem hromady peněz, ani jsem neměla kdoví jaké postavení. Neměla jsem děti a doma na mě nečekal dokonalý, milující manžel. Když si vedle mě stoupla Tamara a já jsem věděla, že jsem další na řadě, zoufale jsem vymýšlela, co nevšedního bych o svém životě řekla.
„Na posledním srazu jsem taky ukazovala fotky ze svatby a byla pyšná na svého úspěšného manžela,“ začala Tamara.
„Pak se ale ukázalo, že zase tak úžasný nebyl. Před rokem jsem se rozvedla. A protože jsem pracovala v manželově firmě a bydlela v jeho domě, musela jsem začínat úplně od nuly. Takže teď bydlím zpátky u rodičů a snažím se postavit na vlastní nohy. Docela mi to jde,“ pousmála se, „I zlé je někdy pro něco dobré.“
Posadila se zpět vedle mě, aniž by se svěřila s dalšími detaily, a kolem stolu se rozhostilo rozpačité ticho. Podívala jsem se na ni, jak seděla s hlavou vztyčenou, a zakroutila jsem nad sebou hlavou. Co bych proboha ještě chtěla?
Odvážně jsem vstala: „Na rozdíl od toho, co jsem říkala na minulém srazu, teď pracuju na marketingovém oddělení jedné velké firmy. Tu práci miluju. Je zajímavá a kreativní. Nemám děti a nejsem vdaná, ale mám skvělého přítele.“
Neuniklo mi, jak se několik spolužáků podívalo na Filipa, který mě pozoroval s neutrálním výrazem.
„Je to Španěl,“ dodala jsem, než jsem si kecla zpátky na židli.
Přestože jsem v práci běžně prezentovala před plnou zasedačkou lidí, tady těch pár vět mě rozhodilo, jako kdybych před spolužáky skládala nějakou zkoušku. Netušila jsem, co říkala Danča, která si stoupla vzápětí po mně. Hučelo mi v uších a tep se mi zpomalil, až když jsme se přiblížili ke konci informativního kolečka.
Školní srazy byly vůbec zvláštní. Bez ohledu na to, jak dlouho člověk své spolužáky neviděl, nakonec se stejně celý večer bavil s těmi, se kterými byl v kontaktu pravidelně. Připadalo mi legrační, že se utvořily nachlup stejné skupinky, jaké byly v naší třídě k vidění o přestávkách. Já jsem si chvíli povídala s třídní, poté, co jsem ji za nás za všechny předala kosmetický balíček, velkou část večera jsem si špitala v koutku s Dančou a nakonec jsem skončila na baru s Filipem.
„Chceš si taky vsadit, jestli Kamila během večera porodí?“ přistrčil mi panáka.
Podívala jsem se na spolužačku, která přes blížící se termín porodu tancovala na parketu v hlavní části restaurace.
„Radši ne. Nerada prohrávám,“ přičichla jsem ke sklenici před sebou, identifikovala skotskou a popostrčila ji zpátky k Filipovi.
„Ty dnes nepiješ?“ podivil se.
„Jenom víno.“
„Nejsi taky těhotná?“ zeptal se škádlivě.
Ušklíbla jsem se na něj.
„Takže si se mnou zatančíš?“ mrkl na mě.
Tohle bylo nebezpečné území. Restaurace, v níž jsme se nacházeli, nebyla žádná diskotéka. Z kvalitních reprobeden hrálo pomalé blues. Lidé na parketu tancovali v párech. Ale právě proto, že jsme nebyli na diskotéce a tanečníci se po sobě neplazili, svolila jsem.
„Vzpomínáš, jak jsme spolu tančili na maturiťáku?“ zasmál se Filip a já jsem cítila, jak mu vibroval hrudník, když si mě k sobě přitáhl.
„Nebudeme vzpomínat na střední,“ zaprosila jsem. Měla jsem toho za celý večer plné zuby. Škola byla dávno za námi a já jsem chtěla žít teď a dívat se do budoucna, ne do minulosti. Stejně jsem ji už nemohla změnit.
„Teď je to stejně lepší,“ usmíval se na mě dolů. I když jsem měla podpatky, pořád mě o hlavu převyšoval.
„Je?“ zírala jsem na něj s úsměvem.
„I kdybych se mohl vrátit v čase, neudělal bych to.“
„Já taky ne,“ byla jsem si jistá.
„Nezeptáš se proč?“
„Proč?“
„Protože to bych před sebou zase měl těch několik let, co jsme se nevídali.“
„Filipe…“ zakroutila jsem hlavou.
„Já vím, řekli jsme, že nebudeme vzpomínat. Takže mi řekni, ale upřímně!“ zadržela jsem dech, „Co si myslíš o Zbyškově novém účesu?“
Vyprskla jsme smíchy: „Je… originální.“
„I tak se to dá říct,“ přikývl Filip.
K vážným rozpravám o nás už jsme se nevrátili. Proč taky?
Dvě hodiny po půlnoci jsem si zavolala taxi a Filip se mnou vyšel ven před restauraci. Vzduch už teď nechladnul ani v noci, takže jsem nepotřebovala lehoučké sáčko, co jsem měla přehozené přes kabelku. Auto se svítícím žlutým nápisem už stálo opodál a čekalo.
„Napiš mi, že jsi v pořádku dorazila.“
„Napíšu.“
„Dobrou noc,“ políbil mě na tvář, zarazil se centimetr ode mě, já jsem se natočila k němu a on mě políbil na rty.
Nedokázala bych spočítat, kolikrát jsem si představovala, jaké by to bylo políbit Filipa. A stejně tolikrát jsem přesvědčovala samu sebe, že bylo lepší, že k tomu nedošlo. Že by se to stejně nemohlo vyrovnat mým představám. Teď jsem je mohla porovnat s realitou. A musela jsem si přiznat, že jsem měla pravdu. Skutečný polibek byl od mých představ naprosto odlišný. Nebyl horší nebo lepší. Nebylo to, jako když jsem se líbala s kýmkoliv jiným. Přestože jsem na polibek tak dlouho čekala, země se nezachvěla. Nebe nad námi neozářily ohňostroje ani se nocí nerozezněly zvony. Naopak se kolem mě rozhostil naprosto dokonalý klid. Cítila jsem… úlevu. Všechno do sebe zapadalo. Bylo to, jako by mě někdo dlouho držel pod hladinou a já jsem se poprvé mohla svobodně nadechnout.
Pevně jsem mu omotala ruce kolem krku, a zatímco mě silou tiskl k sobě, hltala jsem jeho polibky. Z transu mě vytrhlo krátké zatroubení. Podívala jsem se na Filipa a snad poprvé v životě jsem mu nedokázala číst v očích.
„Dobrou noc,“ vydechla jsem.
„Dobrou,“ zašeptal.
Nastoupila jsem do taxíku a byla jsem tak mimo, že jsem řidiči ani nevynadala za tu drzost, že na mě troubil, když jsem se líbala s Filipem. Líbala jsme se s Filipem…


Probudilo mě zvonění. Zamžourala jsem na hodiny a rozespalou myslí mi proletělo několik myšlenek zaráz. Proč jsem si proboha nastavila budík na půl dvanáctou? Kristepane! Půl dvanácté! Zaspala jsem půlku pracovní doby! Počkat! Není náhodou neděle? A jak to, že ten budík přestal zvonit sám od sebe?
Nadzvedla jsem hlavu a podívala se na mobil na nočním stolku, který byl nejen naprosto ticho, ale displej byl tmavý, bez jakékoliv známky toho, že by byl v posledních minutách v provozu. A pak mi to došlo. To bylo jiné zvonění!
Vyskočila jsem z postele, saténová noční košile, která se mi během noci vyhrnula až k pasu, mi sklouzla zpět přes zadek a hlava se mi zatočila. Kupodivu to nebylo ani včera vypitým alkoholem, ani vzpomínkami, které mi zaplavily mysl. Díky svému nízkému tlaku jsem byla na houpání podlahy a hvězdičky před očima zvyklá. Naštěstí doby, kdy jsem v pubertě pravidelně omdlívala, sotva jsem si nedala pozor a prudce vstala, byly nadobro za mnou. Závrať pominula, než jsem došla k domovnímu telefonu.
„Hálo?“
„Anno? Tady Filip…“ Zpátky do puberty mě vrátilo nejen motání hlavy, ale i hlas, který se na rozdíl od vzhledu zase tolik nezměnil.
„… Asi bychom si měli promluvit…“ Do háje! Čekala jsem, že tohle přijde, ale pevně jsem doufala, že půjde o telefonický rozhovor. Nebo ideálně zprávy jakéhokoliv typu. To bych měla aspoň nějaký manévrovací prostor pro promýšlení odpovědí a kontrolování svých emocí.
„… Takže jsem si říkal, že bych tě pozval na oběd.“
„Jako teď?“ vyjekla jsem.
„No…jo,“ slyšela jsem jeho pobavený smích.
Zatěkala jsem očima. Neměla jsem ani vyčištěné zuby. O oblečení, vlasech a make-upu ani nemluvě. I když veškeré procedury zkrátím na minimum, budu potřebovat dvacet minut. Ideálně třicet, a to za předpokladu, že mým vlasům zůstala ještě špetka včerejšího stylingu. Snažila jsem se natáhnout k zrcadlu v předsíni, ale šňůra od telefonu tak daleko nedosáhla.
„Ok, ale potřebuju pár minut. Pojď nahoru,“ zabzučela jsem mu. Venku ho přece takovou dobu čekat nenechám.
Než se chodbou rozezvučely energické, rychlé kroky (jako by se snažil mít to co nejdřív za sebou), přiskočila jsem k zrcadlu, projela si rukou vlasy a promnula oči. Víc jsem nestihla. Ozvalo se zaklepání na pootevřené dveře. S nádechem, jenž mě měl nejen uklidnit, ale taky mi dodat odvahu, jsem je otevřela dokořán a ocitla se tváří v tvář na rozdíl ode mě kompletně oblečenému a upravenému Filipovi. Obočí mu vyputovalo přes celé čelo, snad až do vlasů. Pohled mu utekl k mým holým nohám a potom hezky celou cestou po mém těle zpátky nahoru. Vteřinu jsme se bez hnutí dívali jeden druhému do očí a najednou byl u mě a já jsem byla přitisknutá k jeho hrudníku. Moje ruce cuchaly jeho vlasy a jeho rty splývaly s mými. Nevšimla jsem si, kdy z mého těla zmizela noční košile, ale o to rychleji jsem se snažila rozepnout ty pitomé malé knoflíčky na jeho košili. V půlce jsem to vzdala a ještě pořád napůl zapnutou košili jsem mu přetáhla přes hlavu. Bez váhání jsem ukázala na ložnici, když mě Filip zvedl ze země, protože nemělo cenu si nalhávat, že se ještě dostaneme k rozebírání toho, co se stalo včera večer. Ostatně v tuto chvíli už nás dopady nějakého líbání absolutně nemusely stresovat.
„O čem sis to chtěl promluvit?“ zachichotala jsem se, když jsem mu později ležela v náručí.
„Už asi o ničem,“ po tváři se mu rozlil líný úsměv.
„Chtěl jsi jít na oběd,“ připomněla jsem.
„Teď zrovna nechci jít vůbec nikam.“
Na mě ale hlad nakonec dolehl, takže jsem se rozhodla prozkoumat útroby své lednice. Zatímco jsem na pánvi restovala kuřecí maso, Filip se sám od sebe ujal krájení zeleniny. Fascinovaně jsem pozorovala, jak po sobě umýval nádobí. Ne, že by to moji bývalí nikdy nedělali, ale vidět Filipa v mé vlastní kuchyni byla naprosto nová zkušenost. Vypadal, jako kdyby tam patřil. Jako kdyby patřil do celého mého bytu, do celého mého života. Ke mně. Ani po obědě se neměl k odchodu a já jsem se nedokázala přimět, abych se zeptala, co bude dál. Uklidila jsem talíře a omluvila se, že opravdu potřebuju sprchu. Zrovna jsem si v rukou napěnila sprchový gel, když se dveře sprchového kouta otevřely a Filip se ke mně bez dovolení přidal. On ode mě povolení nikdy nepotřeboval.
Byla půlnoc a přes veškeré své aktivity během dne (vlastně jen jednu aktivitu, ale za to několikrát opakovanou) jsem byla čilá jako rybička.
„Mýlil jsem se,“ ozvalo se vedle mě ze tmy.
„V čem?“ nadzvedla jsem hlavu.
„Když jsem říkal, že by nám to stejně neklapalo.“
„Což znamená?“
„Že bychom neměli dopředu odsuzovat něco, co jsme ještě nevyzkoušeli.“


„Musím ti něco říct!“ vyhrkli jsme s Miguelem oba zaráz.
Miguel se rozesmál, ale mně to moje výčitky svědomí nedovolily. Nervózně jsem poklepávala podpatkem o nohu kavárenského stolku, a i když jsem si přála mít tenhle rozhovor za sebou, zdvořile jsem mu pokynula, ať pokračuje.
„Anno, hrozně mě to mrzí, ale vracím se do Španělska. Firma mi nabídla lepší plat a budu blíž rodině. Nejde o to, že bych tě neměl rád. Budeš mi chybět,“ vysypal ze sebe a s očividnými obavami čekal, co já na to.
Vydechla jsem. Tak to podstatně mění situaci. Chvilku jsem zvažovala, že bych mu o sobě a Filipovi neříkala, ale nakonec jsem ten nápad zavrhla. Miguel byl úžasný a ke mně se vždycky choval jako dokonalý gentleman. Mohla bych ho milovat, kdybych už roky nemilovala někoho jiného. Takže jsem šla s pravdou ven.
„To je super!“ překvapil mě Miguel snad jedinou reakcí, kterou jsem nečekala.
„Super?“ zopakovala jsem a přemítala, jestli to slovo nemá ve španělštině nějaký jiný význam.
„Filip je skvělý chlap. Dobře se o tebe postará,“ chytil mě Miguel za ruku v přátelském gestu.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Dojatě jsem mu dala pusu na tvář.
„Těch pár měsíců s tebou bylo úžasných. Hodně štěstí a doufám, že se ještě někdy uvidíme.“
„Až přijedu na návštěvu, udělám babičce churros, co jsem jí slíbil,“ pronesl tu naprosto nepodstatnou maličkost tak vážně, že jsem se musela smát.


Znovu se mi zdálo o Filipovi. Cítila jsem, že to byl jen sen a nelíbilo se mi to. Přestože jsem vždycky dřív věděla, že je to jediná možnost, jak ho vidět, chtěla jsem se probudit. S cuknutím jsem otevřela oči a zírala na lustr, který visel na nesprávném místě. Obvykle jsem ho vídala víc nalevo, a ne přímo nad postelí. Z pro někoho nepochopitelného důvodu mě to zjištění, že je lustr někde jinde, než by měl být, rozradostnilo. Věděla jsem totiž, co uvidím, když natočím hlavu doprava. Mrkla jsem tím směrem a usmála se při pohledu na strniště okolo mírně pootevřených rtů a zamračené obočí nad poklidně zavřenýma očima. Zajímalo mě, co se mu asi zdá, že se tak mračí. Ale ať to bylo cokoliv, sny jsou jen sny. Tohle je skutečnost a ta je mnohem lepší.





*Svět je malý! 

Pozn. Když jsem psala o Miguelovi, tak jsem skoro chtěla, aby Anna zůstala s ním :-) Co vy? Kdo se vám líbil víc?