čtvrtek 24. května 2018

CO ČTU JÁ? - Hledání Aljašky

První román Johna Greena je jednou zásadní událostí rozdělen na dvě části - Předtím a Potom. Abych úplně neprozradila zápletku, nebudu psát o tom, o jakou událost se jedná, ale silně zasáhne do životů všech hlavních hrdinů. První část - Předtím je z mého pohledu taková klasická greenovka. Parta kamarádů, kteří jsou tak trochu outsideři, a kteří mají nezvyklé přezdívky jak sami pro sebe, tak pro téměř všechny okolo. A mezi nimi Aljaška. Neuvěřitelně krásná, chytrá a po všech stránkách cool holka. (Tady ze mě asi mluví dospělost, ale vážně se ještě pořád považuje kouření a chlast za cool?)
Miles, kterému jeho spolubydlící Plukovník ihned přidělí přezdívku Váleček, přijíždí do internátní školy Culver Creek jako nováček a s touhou zažít velké dobrodružství. Není se tedy čemu divit, že se do nespoutané a tak trochu sebedestruktivní Aljašky okamžitě zamiluje až po uši. Bez váhání se od Plukovníka a Aljašky učí kouřit a zapojuje se do kanadských žertíků, které jsou pro internát tak typické. Když už si Váleček myslí, že u Aljašky začíná mít šanci, děj knihy se láme a z Předtím se stává Potom.

Photocredit: Mega Knihy

Potom se mi líbilo mnohem víc než Předtím, a to přesto, že se jedná o kratší a smutnější část příběhu. Přátelství chlapců utrpí značné trhliny a Váleček zjišťuje, že Aljašku nezná tak dobře, jak si myslel. Zatímco se kamarádi pomalu vzpamatovávají ze šoku, který prožili, pátrají po tom, co se oné osudné noci stalo, ačkoliv si sami nejsou jistí, jestli jim nalezení pravdy uleví nebo spíš přitíží. A je vůbec možné najít pravdu nebo najdeme vždycky jen svoji vlastní verzi pravdy?
Pro mě bylo Hledání Aljašky příběhem o tom, jak dokáže jeden malý čin, jedno špatné rozhodnutí nebo i to, že něco neuděláte, když byste měli, ovlivnit celý zbytek vašeho života. Pokud chcete něco udělat nebo říct, neměli byste váhat, protože další příležitost už nemusíte dostat.
Četla jsem, že podle knihy má vzniknout několikadílný televizní seriál. I když se mi knížka líbila, upřímně si nedovedu představit, čím naplní těch několik dílů, protože zase tolik děje v ní nebylo.  Za to ale byla tradičně plná zajímavých Greenových postřehů a myšlenek. Necháme se překvapit, a já se na seriál určitě podívám.
Pasáž, která se mi líbila: Tolik z nás bude muset žít s tím, co člověk sám tu noc udělal a co neudělal, s věcmi, které se nepovedly, s věcmi, které se v té chvíli zdály správné, protože jsme neznali budoucnost. Kéž bychom znali nekonečný řetěz následků, které vzejdou z nejmenších našich činů. Ale nemůžeme vědět, co děláme, dokud to už pak není k ničemu.
Z.

pondělí 14. května 2018

CO ČTU JÁ? - Harry Potter a prokleté dítě

Je mi jasné, že každý správný fanoušek Harryho Pottera má Prokleté dítě přečtené už dávno. Já, ačkoliv celou sérii zbožňuju, jsem knížku přečetla teprve před několika týdny. Nějak se mi nechtělo do formátu scénáře a možná jsem se i trošku bála, že už to nebude takové, jako původní série. Což vlastně nebylo. Zprvu mi vadilo, že postavy nezní tak, jak jsem si je pamatovala. Jenomže potom jsem si uvědomila, že od posledního dílu uběhla celá řádka let, a já jsem teď pravděpodobně taky jiná, než jsem byla v sedmnácti. Takže je jasné, že i postavy prošly určitým vývojem. Více toho prožily, staly se z nich rodiče a život je jiný, než jaký byl a možná i než jaký si ho představovaly. A nejspíš i já sama jsem se na děj dívala jinýma očima, než před deseti lety.
Na druhou stranu jsem byla nadšená, že jsem zpět v Bradavicích. Že se spolu s postavami vracím na známá místa a znovu prožívám některé okamžiky (díky cestování v čase to občas byly skutečně přesně ty samé okamžiky). A i když díky formě scénáře chybí v knize vypravěčský um J. K. Rowlingové, vlastně mi to ani nevadilo. Dialogy se hezky rychle četly a krátké popisy míst mi taky stačily. Co mě bavilo opravdu hodně, byly poznámky ohledně toho, co se v tu danou chvíli děje na jevišti či v hledišti. Často to znělo tak zajímavě, že bych se nejraději rozjela do Londýna, abych mohla divadelní hru vidět, a prožít všechny efekty.

Photocredit: Martinus

Kniha začíná v okamžiku, kdy Relikvie smrti končí. Bradavický expres se chystá vyrazit z nástupiště 9 a 3/4 a malý Albus Potter se strachuje, že ho Moudrý klobouk zařadí do Zmijozelu. Což se nakonec k překvapení všech opravdu stane, a zásluhu na tom zřejmě má fakt, že se Albus nečekaně skamarádil se Scorpiem Malfoyem. Navzdory postavení a pověsti svých otců jsou oba chlapci spíš outsideři, snažící se vystoupit ze stínu Harryho a Draca. Brzy tak vznikne plán, jak napravit staré křivdy a zachránit jeden nevinný život. A znovu nalezený obraceč času má být pro kamarády hlavním pomocníkem. Co si Albus a Scorpius neuvědomují, je, že každá, byť jen nepatrná změna minulosti, může spustit řetězec souvisejících událostí, které mohou mít v budoucnosti nedozírné následky. Nakonec to musí být naši staří známí hrdinové, kteří chlapcům přijdou na pomoc - Harry, Ron, Hermiona, Ginny a také Draco.
Část, která se mi líbila: V každém zářivém okamžiku štěstí je kapka jedu: vědomí, že se bolest jednou vrátí. (vlastní překlad)
Celkově se mi kniha líbila, bavila i dojímala jsem se u ní, a protože se jednalo o Harryho Pottera, byla jsem schopná odpustit i nesrovnalosti v ději. A mám takové tušení, že divadelní hra, viděná naživo, by byl opravdu neuvěřitelný zážitek...
Z.

středa 9. května 2018

MD - Duben

Většinu dubna jsem propajdala o berlích, což mě značně zbrzdilo v rozletu. Na víc než týden se můj svět smrskl na křeslo a televizní obrazovku. Když jsem se potom konečně dostala mezi lidi, dělala jsem si srandu, že si udělám na krk cedulku s nápisem: "Natažený sval. Ano, při sportu. Ano, bolí. Ne, nevím, jak dlouho to bude trvat." :-) Jak jsem psala v předešlém článku, zrovna jsem četla Než jsem tě poznala a můžu vám říct, že mít nějaké zdravotní omezení je vážně na houby. Najednou si totiž uvědomíte, co všechno vám komplikuje život. Na druhou stranu se mi dost zlepšilo mínění o lidech, protože bych nečekala, kolik mi jich bude ochotně nabízet pomoc. A to nejen kamarádi a kolegyně, ale i úplně cizí lidé (Až na pár výjimek, které bych nejraději přetáhla berlí po hlavě :-) ). Jinak je život o berlích hrozná dřina, ale zároveň taky hrozná nuda.

Když jsem se konečně trošku zvetila, dala jsem vám na blog svou oblíbenou část z Nely. Brzy nám k Niky a Nele přibude i třetí díl, na kterém dělám už jen kosmetické úpravy.
Zhlédla jsem dost nesourodou směsici filmů - Zbav se svých miláčků (Dane DeHaan a Daniel Radcliffe? Ano, prosím!), Než jsem tě poznala (Nádherný film a nádherná knížka.), Ladíme 3 (Pokud chcete něco odpočinkového a líbily se vám první dva díly.) a Klub výtržníků (Ten jako jediný nedoporučuju, i přesto, že tam hrála spousta mých oblíbených herců).
Není tohle ten nejhezčí symbol jara?

Vrátila jsem se k seriálu Nikita, který už mám teď skoro dokoukaný. Se seriály to mám tak, že se buď dívám na celou sérii v kuse, nebo se na další díl nekouknu i několik měsíců. Moje zranění mi umožnilo zvolit tu první možnost.
Co se týče oblíbených písniček, tak to byla taneční Mad love od Seana Paula, Davida Guetty a Becky G, a pak dvě písničky od Harryho Stylese - Ever since New York a Sweet creature.
Prý je to yorkshire a já myslela, že takový ten malý vlkodlak z Hotelu Transylvánie :-)
Jinak jsem začala používat Můj příběh nebo Stories nebo jak se to jmenuje na Facebooku, tak mě tam nezapomeňte sledovat, pokud by vás zajímaly drobnosti z mého života. Květen už snad zase bude trochu akčnější :-)
Z.

středa 2. května 2018

CO ČTU JÁ? - Než jsem tě poznala

I přes celosvětové nadšení jsem knížku Než jsem tě poznala vůbec neměla v plánu číst. Asi před rokem jsem totiž od Jojo Moyes četla jinou knížku a k té jsem se musela vyloženě nutit, abych ji dočetla, tak moc mě nebavila. Jenomže pak jsem k narozeninám dostala knížku Život po tobě, druhý díl k Než jsem tě poznala, takže jsem se rozhodla, že dám šanci aspoň filmu. A ten jsem si okamžitě zamilovala! Moje nadšení přetrvává, i přesto, že po přečtení knížky vidím, jak je film plytký. Úplně v něm chybí jak některé postavy, tak důležité momenty ze života postav, které zůstaly. Zároveň mi připadá, že pro film byla dějová linka osekána jen na tu romantickou část, a úplně se zapomnělo na okamžiky, které vůbec romantické nejsou, jako třeba Willovy bolesti, zdravotní komplikace a nekonečná závislost na ostatních. Přitom i tohle dodávalo vztahu Willa a Lou na intimitě. Ale abych vysvětlila, o co vlastně v knize jde...

Photocredit: Penguin

Louisa žije v malebném anglickém městečku docela obyčejný život. Malý domek sdílí s rodiči, dědečkem, mladší sestrou a jejím synem. Léta má stejného přítele i práci a vlastně nemá v plánu na tom něco měnit. Jenomže potom přijde nečekaná výpověď a jediná práce, která je široko daleko k mání je pečovatelka pro ochrnutého muže. Ačkoliv se Lou obává, co ji čeká, k jejímu překvapení nejde o nemohoucího stařečka, nýbrž o mladého Willa, kterého na invalidní vozík upoutala nehoda. A její prací není zdravotnická péče o něho. Jejím úkolem je dělat Willovi společnost a snažit se ho v jeho vozíkem a neustále se opakujícími nemocemi omezeném světe trochu rozveselit. Na což by optimistická Lou pravděpodobně byla tou pravou, pokud by Will projevil alespoň sebemenší snahu o spolupráci. I přes naprosto rozdílné povahy a Willovu absolutní neochotu si k sobě postupně nachází cestu, dozvídají se o sobě věci, které nikdy nikomu jinému neřekli, a krůček po krůčku se do sebe zamilovávají. Jenomže Willův stav není jedinou překážkou jejich vztahu. Neúprosně se blíží také termín, který si Will vybral pro ukončení svého trápení a Lousiným hlavním cílem se stane zabránit, aby k tomu došlo.
Musím říct, že knížka vůbec nebyla tak smutná, jak jsem se bála. Vlastně právě naopak. Opravdu jsem se u ní bavila, milovala Lou i protivného Willa, líbila se mi atmosféra městečka i hradu a zbožňovala jsem trochu potrhlou rodinu Lou. Je to takový ten příběh, který chcete pořád číst, ale zároveň nechcete, abyste došli ke konci. Příhodně jsem knížku četla zrovna v době, kdy jsem sama skončila o berlích, takže jsem Willa v jeho uvažování a frustraci chápala mnohem lépe, než bych mu asi rozuměla za normálních okolností. Vlastně ani teď zpětně nevím, jestli jsem souhlasila s Willem, že takový život nemá smysl, nebo s Lou, která si stála za tím, že i ve Willově situaci se dá žít zajímavý a plnohodnotný život. Knížka je takovou směsicí lehkého letního čtení a něčeho k zamyšlení a já ji doporučuji všemi deseti!
Z.