středa 2. září 2020

CO ČTU JÁ? - Andělé a démoni

Robert Langdon je povolán do švýcarského CERNu k tělu Leonarda Vetry. Vědec a kněz v jedné osobě byl zavražděn a na hruď mu byl cejchovacím železem vypálen znak Iluminátů. Ačkoliv historické prameny tvrdí, že řád, jehož členy byli nejvýznamnější vědci své doby, dávno zanikl, nyní se zdá, že znovu povstal, aby navždy vyhrál svůj dávný spor s církví. Leonardo Vetra totiž jako první vytvořil větší dávku antihmoty, jejíž nepatrné množství by mohlo z povrchu zemského smést i menší město. Jako je třeba Vatikán. Právě tam se totiž kanystr s antihmotou, který byl Vetrovi po jeho smrti ukraden, právě nachází a hrozí, že za necelých 24 hodin vybuchne. Pokud ho Langdon spolu s Vittorií Vetrovou, dcerou zavražděného vědce, do té doby nenajdou a nepřemístí do bezpečí. Kromě Vatikánu jsou ale v ohrožení také čtyři lidské životy, které mají vyhasnout ještě před výbuchem antihmoty. Načasování Iluminátů je totiž dokonalé. Před patnácti dny zemřel papež a právě v tento den se ve Vatikánu koná konkláve - volba nového papeže. A právě čtyři kardinálové, kteří jsou horkými kandidáty na post papeže, byli uneseni a každou hodinu má být na symbolických místech zavražděn jeden z nich. Pro Langdona a Vittorii začíná zběsilý a nebezpečný hon napříč Římem. Boj s časem, který je téměř nemožné vyhrát.

Po Ztraceném symbolu byla tohle moje už druhá knížka od Dana Browna a musím říct, že Andělé a démoni se mi líbili o hodně víc. Děj byl opět protkán zvrácenými myšlenkovými pochody vraha a záplavou historických faktů, které Brown mistrně kombinuje s fikcí, takže často nejste schopní rozeznat, co je ještě pravda, a co už ne. První polovina knihy měla z mého pohledu o něco pomalejší tempo, ale v druhé polovině nabrala spád. Zhruba od poloviny už mi taky bylo jasné, kdo za vším stojí, takže mě kupředu hnala zvědavost, jestli jsem se trefila :-) Chápu, že církev a věřící lidé pravděpodobně vnímají Anděle a démony jako naprosto nepřijatelnou knihu, ale musím se přiznat, že mě nijak nepobouřila. Naopak se v budoucnu chystám přečíst ještě další Brownovu knihu - Inferno.                                                                              Věta, která se mi líbila: Média jsou pravou rukou anarchie.

středa 12. srpna 2020

MY DIARY - Červenec

Ještě předtím, než se v dnešním článku vrhneme na to, co bylo, podíváme se na to, co teprve bude. A to knižní akce Odpoledne mezi stranami, která se bude konat už 20. srpna 2020 v Knihovně Jiřího Mahena v Brně na Kobližné (TEEN sekce ve 3. podlaží). Na této akci vás čeká bohatý program během celého odpoledne a hlavně se tu budeme moci potkat spolu :-) V čase od čtvrt do tři čtvrtě na tři zde budu mluvit o psaní a budu také odpovídat na vaše dotazy (klidně nejen o psaní :-)). Akce je zdarma, ale je lepší se na ni přihlásit dopředu. Přihlašovací formulář, program i všechny další informace najdete ve výše uvedeném prokliku. Budu se těšit, že se potkáme.
A jaký byl tedy můj červenec? Na to, že jsem nebyla u moře, ani nikde jinde na dovolené, vlastně docela fajn. Vyrazila jsem na několik jednodenních výletů a musím uznat, že v dojezdové vzdálenosti se dá najít spousta krásných míst i u nás v Česku.
Nejdříve jsem se byla podívat na Pálavě, kde to sice znám jako svoje boty, ale vždycky se sem ráda vracím. Cestou jsme se stavili na skleničku vína do vinařství Sonberk a teprve potom pokračovali do Pavlova. Než jsme vyšli na zříceninu Dívčí hrady, odkud je mimochodem opravdu nádherný výhled, dali jsme si ještě brunch ve viničním domě Marináda. Ten sice nemá takový výběr jako brněnská Marináda, ale v obou se mi líbí, že používají kvalitní suroviny a dělají věci tak jaksi poctivě. Mimochodem zrovna pár dní předtím, než jsem jela na Pálavu, tam jela na výlet i Bea v mojí čtvrté knize :-) Takže to je takový mini spoiler.
Poslední zastávkou byla levandulová farma ve Starovičkách, kde sice prodávají plno úžasně voňavých věcí, ale samotné pole mě popravdě trošku zklamalo. Představovala jsem si nekonečné lány a ono to tak úplně nebylo. Nicméně pokud toužíte po krásné fotce na Instagram, tak se tam určitě zastavte. Ale samozřejmě musíte vychytat tu správnou roční dobu, kdy levandule kvete.
Další tip na výlet není moc nápaditý, protože tím je Praha :-) Ale říkala jsem si, proč nevyužít příležitosti, kdy není totálně zaplavená turisty. Takže jsme prošli tradiční trasu Václavák - Staroměstské náměstí - Židovský hřbitov - Náplavka - Karlův most - Hrad - Národní divadlo. Je to sice trochu delší procházka, ale počasí nám nádherně vyšlo a úplně jsme se nehnali, takže ve výsledku byla náročnější cesta po D1. Ale to už je takový náš český folklór :-) Musím ale říct, že i když turistů bylo méně, než obvykle, tak úplně vylidněná Praha tedy nebyla.
Posledním takovým delším výletem v červenci byla Olomouc. Jakožto fanynka MasterChefa jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít návštěvu restaurace Entrée. Několikachodové menu bylo úžasné a kupodivu se mi ani nestal nějaký trapas, že bych nevěděla, co je jedlé, a co ne :-) Ale vlastně musím pochválit celou Olomouc, protože je to opravdu nádherné město se všemi těmi fontánami, kostely a klidným parkem s botanickou zahradou podél řeky. A oproti Praze byla milým bonusem cesta. Ani jsem se pořádně nestačila usídlit v autě a už jsme byli v cíli. Ale to samozřejmě mluvím o trase Brno - Olomouc. Záleží, odkud byste vyráželi vy.
Písnička měsíce mě napadá jen Dážď od Barbory Piešové, kterou zbožňuju (písničku i Báru :-)).
Doufám, že si prázdniny užíváte a nezapomeňte přijít na Odpoledne mezi stranami :-)
Z.

úterý 28. července 2020

CO ČTU JÁ? - Štěstí pro začátečníky

Rok po rozvodu se Helen rozhodne, že je načase, aby se přestala užírat doma, a začala se vídat i s někým jiným, než se svou vzteklou jezevčicí Píďalou. Start do nového života pro ni má představovat třítýdenní kurz přežití v divočině, kde hodlá překonat své limity a najít sama sebe. První rozčarování ovšem přijde už ve chvíli, kdy veze Píďalu na hlídání ke svému bratrovi Duncanovi a zjistí, že na kurz přežití pojede i jeho nejlepší kamarád Jake. Ale Helen přece chtěla jet sama! Nechat svoji minulost za sebou a poznat nové lidi! Nakonec sice svolí, že Jakea na místo konání kurzu sveze, ale nadšená z toho rozhodně není. Navíc se všechno zamotá už první večer, kdy s Jakem prohraje sázku, což znamená, že ho musí naučit líbat. Namísto toho, aby se z Helen díky dobrodružství stával nový člověk, nechá se vtáhnout do milostné aférky, která stejně nemá budoucnost. Tím spíš, že po Jakeovi jede polovina holek z kurzu. A tady je další problém. Helen okamžitě zjišťuje, že na kurzu přežití je nejen suverénně nejstarší, ale velmi rychle se taky zařadí mezi ty nejhorší. Helen je ovšem skoro stejně sveřepá jako Píďala. Ať si Jake klidně střídavě flirtuje s ní i s Windy, nejkrásnější holkou pod sluncem. Ať klidně vedoucí kurzu stále dokola prohlašuje: "Nebuďte jako Helen." Ona kurz úspěšně dokončí stůj co stůj. A získá také vysněný diplom pro nejlepšího účastníka! Anebo nakonec získá něco úplně jiného?

Román od Katherine Center se na první pohled tváří jako jednoduchá romantická oddechovka. Ovšem s tím, jak se noříme do příběhu Helen a Jakea, objevujeme jeho skryté hlubiny. Nakonec totiž nikdy nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Přesto se kniha čte rychle a je naprosto ideální právě na léto někam k vodě. Příběh vás pobaví i dojme a zaručuji, že si oblíbíte nejen Helen a Jakea, ale i Windy, Duncana a všechny účastníky kurzu přežití. No, nebo aspoň většinu :-) V průběhu vyprávění navíc zjistíte, že rozhodně neplatí omílané "Nebuďte jako Helen." Protože v některých věcech bychom si z Helen měli vzít příklad.
Část, která se mi líbila: Frustrace je touha... A chtít je vždycky lepší než dostat.
Z.

úterý 14. července 2020

CO ČTU JÁ? - Věštkyně

Na prahu nového milénia vede archeoložka Kateřina Alexanderová vykopávky na Sinajském poloostrově. Pokračuje ve výzkumu své matky a snaží se dokázat, že ženy byly již od samého počátku křesťanství stejně důležitými zástupci církve jako muži, a že tedy muži nemají výhradní právo na úřad papeže a další vysoké funkce. Tento postoj se pochopitelně církvi příliš nelíbí, takže Kateřinu, stejně jako kdysi její matku, bedlivě sleduje. Když odstřel při stavbě nového hotelu odkryje zasypanou studnu a v ní koš se starými svitky, dostává se však Kateřina do hledáčku mnohem nebezpečnějších lidí. Protože nechce, aby byly svitky zneužity, nebo ještě hůře ukryty, dřív, než se jejich poselství dostane do světa, prchá Kateřina spolu se svým vzácným nálezem ze země. Její pronásledovatelé jsou jí však v patách. Na pomoc jí nečekaně přichází zástupce jí nenáviděné církve - kněz Michael. Zdá se, že Michael je odhodlaný chránit Kateřinu za každou cenu, bez ohledu na to, že svitky by mohly otřást celým křesťanstvím. Spolu s tím, jak Kateřina svitky překládá a vyjevuje tak jejich tajemství, odhalují svá tajemství i ona a Michael. Je možné, že důvodem, proč jí tak ochotně pomáhá je láska? Nebo je v jejich nečekaném spojenectví něco víc?


Věštkyně byla už pátou knížkou, kterou jsem od Barbary Wood četla. Ačkoliv se mi všechny předchozí opravdu líbily, do téhle jsem se ani přes její zajímavé téma dlouho nemohla začíst. Trošku mi neseděl český překlad, což samozřejmě není chyba autorky. Ale když se mezi záplavou anglických jmen najednou objeví "Kateřina", docela vás to překvapí. Taky mi nebylo úplně jasné, proč se kniha jmenuje Věštkyně, když se v příběhu mluví pouze o prorokyni. Nicméně v druhé polovině nabrala kniha spád a nakonec nemůžu říct, že by se mi nelíbila. Vlastně v ní byla spousta zajímavých i krásných myšlenek. Obzvlášť se mi líbily informace (nedokážu posoudit jak moc historicky přesné) o různých spasitelích různých náboženství. Jednoduše to ve výsledku byla kniha, která člověka nutí se zamyslet. A to se mi vždycky líbí. Pokud jste ji ale někdo četl, můžete mi, prosím, vysvětlit tu pasáž s tygrem? Tu jsem totiž vůbec nepochopila a ani jsem se nedočkala žádného vysvětlení.
Část, která se mi líbila: ... víra tvoří. Jak věříš, tak se i stane.
Z.

čtvrtek 2. července 2020

MY DIARY - Duben, Květen, Červen

Nemůžu uvěřit tomu, že už jsou zase prázdniny! Mám dojem, jako by nám někdo ukradl jaro. Říká se, že dny se vlečou, ale roky utíkají, a přesně tak mi to v karanténě připadalo. Moje dny sestávaly z práce, procházky a jógy. Není se tedy čemu divit, že moje fotky z té doby zobrazují především jídlo. Ono jaksi nebylo moc co jiného fotit.
Největším zážitkem byla samotná karanténa a sledování uvolňování opatření. Na druhou stranu potom pro mě první návštěva kavárny s Wendy byla, jako bych prožila nějaké dobrodružství :-) Člověk si v téhle podivné době začal vážit maličkostí. Domácí zábavou pro mě byla nová série La casa de papel, která byla naprosto úžasná, a taky moje televizní guilty pleasure trio - Slunečná, MasterChef a Superstar. Mimochodem mě pobavilo, že Janek ze Slunečné - bohatý, sebevědomý floutek - se jmenuje Linhart jako Martin z Niky - bohatý, sebevědomý floutek :-)
Když už zmiňuju svoje psaní, tak si možná říkáte, že jsem volný čas v karanténě využila k dopsání Bey. A ono to bylo přesně obráceně. Vůbec jsem neměla náladu psát, takže jsem se do toho vrhla zase až když se věci vrátily do (relativního) normálu.
Ostatně kdyby vás něco ohledně psaní nebo vydávání knih zajímalo, můžete se mě na to zeptat na besedě v rámi akce Odpoledne mezi knihami, která proběhne 20. srpna v Knihovně Jiřího Mahena. Oficiální informace budou zveřejněny už brzy. Budu se těšit, s kým z vás se tam potkám :-)
Nejlepšími karanténními písničkami byly rozhodně Tyga - Bored in the house a Megan Thee Stallion - Savage. Jinak jsem si zamilovala Jealous v podání Martina Schreinera a taky Everything I wanted od Billie Eilish.
Teď už se těším na to, až zase budeme mít měsíce plné normálních zážitků a tajně toužím jet k moři. Ale popravdě nevím, jestli si na to letos troufnu...
Krásné prázdniny!
Z.

středa 20. května 2020

CO ČTU JÁ? - Osm

U Míšina nemocničního lůžka se střídá jedna návštěva za druhou. Její snoubenec Honza, nejlepší kamarádka Alice i rodina Milerova, kde pracovala jako chůva. Všichni mají Míšu rádi. Tak proč tady teď leží v kómatu poté, co se ji někdo pokusil zabít? Zatímco se rozjíždí policejní vyšetřování, vrací se kniha v čase zpět do doby, kdy bylo ještě všechno tak, jak má být. Alespoň na první pohled. Míša chodí s Honzou a zdá se, že jejich vztah je naprosto ideální. Až na to, že nemají moc peněz a Honza se bojí Míšu požádat o ruku. Jeho matka totiž Míšu nesnáší. Alice má dokonalý život. Má desítky koníčků a na sociálních sítích tisíce sledujících. Jenomže by tohle všechno ihned vyměnila za možnost mít konečně milujícího muže a dítě. A Milerovi jsou prototypem úspěšné, kosmopolitní rodiny. Jen ta láska a porozumění v poslední době jaksi pokulhávají.
Když Alice dohodí Míše práci u Milerových, zdá se, že náhodou našla ideální řešení pro všechny. Jenomže to ještě nikdo z nich netuší, že je to začátek konce. Vztah Honzy a Míši se hroutí spolu s tím, jak nezdravě se prohlubuje její vztah s Milerovými. Alice je konečně těhotná, ale šťastná ani náhodou. A Milerovi netuší, že se budou brzy znovu stěhovat, i když přísahali, že zůstanou už nadobro v Česku. Příběh se blíží ke zlomovému okamžiku a podezřelých z pokusu o Míšinu vraždu, kteří měli motiv i příležitost, rapidně přibývá...


Musím se přiznat, že po knize Radky Třeštíkové jsem sáhla jen proto, že jsem zrovna nic jiného ke čtení neměla. O to překvapenější jsem byla, jak se mi líbila. Vztahové drama, ve kterém se snad každý okolo třicítky najde, mě úplně vtáhlo a nedovolilo mi knihu odložit. Postavy byly z těch, které na jednu stranu chápete, ale na druhou vlastně ani jednu nemáte nějak moc v lásce. A postupně odhalujete, že v knize, tak jako v životě, nic není černobílé.
Nejsem si jistá, jestli knihu ocení mladší čtenáři, ale pro nás, kterým už "náct" není nějakou dobu, je ideální.
Věta, která mě pobavila:...poslouchat řeči o tom, jak si skvěle zameditovala, jak je vyklidněná, to určitě, nakonec se ožere a začne brečet, jógínka.
Z.

úterý 28. dubna 2020

CO ČTU JÁ? - Nebe nezná vyvolených

Stárnoucí automobilový závodník Clerfayt přijíždí do švýcarského sanatoria, položeného vysoko v horách, navštívit svého bývalého kolegu. Tady potkává křehkou, nemocnou Lillian, která většinu svého života prožila ukrytá před válkou nebo uvězněná v sanatoriu. Ačkoliv si Lillian myslí, že Clerfayt pro ni bude jen několikadenním flirtem, než se zase vrátí zpátky mezi zdravé, před jeho odjezdem se dozví, že se její nemoc zhoršila. Je už v sanatoriu natolik dlouho, aby věděla, že jí moc času nezbývá. A nehodlá ho strávit na místě, kde ji nic nového nečeká. Chce tam, dolů, aby alespoň chvíli žila jako zdraví. Lillian tedy odjíždí s Clerfaytem. Zdá se, že jsou pro sebe jako stvoření. Ani jeden nečeká velkou lásku a nehodlá se vázat. A oba neustále balancují na hranici života a smrti. Každé chrlení krve může být Lillianino poslední a Clerfaytův život může zhasnout při kterémkoliv dalším automobilovém závodě. Když se ale Clerfayt do Lillian skutečně zamiluje, těžko se jí vysvětluje, proč se nechce vdát a usadit v rodinném domě. Neprozradila mu totiž pravdu. Že tohle jaro plné cestování, nakupování drahých šatů a automobilových závodů je její poslední.


Román od Ericha Maria Remarquea jsem četla už podruhé. Nezanechal ve mně tak hluboký dojem jako před více než patnácti lety, ale přesto nemůžu říct, že by se mi nelíbil. Kniha je plná nádherných pasáží, díky kterým si člověk uvědomuje křehkost života.
Ačkoliv je úsměvné, že jen pár let po válce jsou všechny postavy tak bohaté, aby cestovali po celé Evropě, ubytovávali se v hotelích a jedli ústřice v restauracích, právě tohle dává knize její nezaměnitelnou atmosféru. A i když už začátek dává tušit, že děj nesměřuje k happy endu, po přečtení zůstává ve čtenáři spíš jakási melancholie, než přímo smutek.
Pokud hledáte nějakou povinnou četbu, která je lehce stravitelná, román E. M. Remarquea rozhodně doporučuji.
Pasáž, která se mi líbila: "Podvádíš mě se stínem," vyčetl jí trpce. "A pláčeš!"
Ano, pomyslela si, ale ten stín se nejmenuje Boris. Mám mu říct, jak se jmenuje? Ale pak mě zavře do nemocnice a ke dveřím postaví stráže lásky, aby mě za okny z mléčného skla a v zápachu dezinfekčních prostředků, dobré vůle a mdlého pachu lidských odpadků utrápily svou péčí až k smrti.
Z.

úterý 14. dubna 2020

CO ČTU JÁ? - Teorie vraždy

Doktor Theo Cray se vrací na místo, kde vrah, kterého dříve odhalil, pohřbíval své oběti. Ačkoliv je vrah už po smrti, došlo zde za podivných okolností k dalším dvěma vraždám. Tentokrát jsou oběťmi techničky FBI, které na místě zajišťovaly forenzní důkazy. Třetí technik, muž, který z místa činu záhadně zmizel, je okamžitě Theovým podezřelým číslo jedna. Jenomže nikdy v minulosti nevykazoval známky agrese a z osudné noci si ani nic nepamatuje. Navíc vyšetřovatelé Theovi přiznají, že se v několika případech vyskytují anomálie. Důkazy, které spojují různá místa činu, nebo se objevují na místech, kam nepatří. Theo se domnívá, že někdo záměrně vytvořil virus, který v lidech vyvolává násilné chování. Proto, aby tohoto člověka, očividně geniálního vědce, vypátral, neváhá sám překročit celou řadu zákonů a vytvořit fiktivní místo činu. Potom je sice dopadení vraha mnohem blíže, ale sám se dostává do hledáčku FBI jako možný podezřelý. Ani to mu ovšem nebrání, aby s drzostí sobě vlastní dál pokračoval ve vyšetřování na vlastní pěst.


Teprve když jsem knihu Andrewa Maynea začala číst, zjistila jsem, že se jedná už o třetí díl, v němž je hlavní postavou doktor Theo Cray. Naštěstí se každý příběh dá číst zvlášť, a přestože jsou v knize odkazy na předchozí díly, člověk se v ději i postavách rychle zorientuje.
Je to paradox, že knihu o ochrnutém muži jsem četla v době, kdy jsem sama chodila o berlích, a kniha o virech se mi dostala do ruky v době světové pandemie. O to víc znepokojující byly některé pasáže. Ale na druhou stranu taky o to zajímavější.
Kniha má rychlý spád a svým způsobem otevřený konec napovídá, že asi nepůjde o poslední knihu o Theo Crayovi.
Věta, která se mi líbila: Moc dobře vím, že sice můžete před světem utíkat, ale on si vás nakonec stejně najde.
Z.

pondělí 6. dubna 2020

MY DIARY - Březen

Měsíc, který začal docela normálně a skončil naprosto nenormálně. Měsíc, který se pravděpodobně zapíše do historie.
Když jsme s Verčou byly na lívancích a dělaly si srandu, že jsme to stihly tak tak, než nám všechno zavřou, ještě jsme netušily, že nejsme daleko od pravdy. Ze dne na den se nám zrušil veškerý program na kdoví kolik týdnů dopředu a můj jindy nabitý diář najednou zeje prázdnotou. Je to zvláštní pocit, kdy se toho na jednu stranu hrozně moc děje, ale na druhou se neděje nic. Na jednu stranu máme strach, co bude, ale na druhou jsme o to vděčnější za všechno, co máme. Pořád si říkám, že bude doba, kdy ze všeho, co teď prožíváme, budou jen vzpomínky.
Jak jsem psala už v předešlém příspěvku, dalo se očekávat, že březen nebude moc silný na zážitky, a bohužel zřejmě to stejné bude platit i o dubnu. Už teď jsme přišli o akci Dopoledne mezi stranami, ale pevně doufáme, že se se stejným programem přesune na srpen. Samozřejmě se vše zavčas dozvíte. Jako takovou malou náplast si pro vás Sára připravila rozhovor se mnou, kde se dočtete o tom, jak píšu a kdy nepíšu, jestli mám nějakou oblíbenou postavu, nebo co ráda dělám kromě psaní. Rozhovor najdete TADY.
Dlouhou karanténní chvíli si můžete ukrátit i s mou novou povídkou Po tom všem. Je to asi první věc, kterou jsem nepsala v ich formě. Všimli jste si? :-) Snad se vám bude líbit jako holkám z Niky stories fanpage, které jsou naprosto zlaté!
A na závěr tradičně písnička měsíce, kterou je Next to me od Imagine dragons. Tu jsem znovuobjevila díky Superstar. Věděli jste, že první řada Superstar byla už před patnácti lety? Kolik vám tenkrát bylo? Já jsem byla ve třeťáku na gymplu a pamatuju si, že jsem nosila bílo-modré Nike tenisky a riflovou sukni :-) To jen taková menší odbočka od tématu.
Doufám, že jste všichni v pořádku, a že tuhle netradiční situaci zvládáte.
Držte se!
Z.

úterý 31. března 2020

Po tom všem

Pozn.: Krátká povídka pro dlouhou (karanténní) chvíli. Hezké čtení a držte se! Z.

„Ahoj,“ zašeptala, když otevřel dveře.
Jedinou odpovědí, které se dočkala, bylo jeho ostré vdechnutí, zatímco na ni bez mrknutí oka zíral.
„Mohla bych jít dál?“ váhavě se zeptala.
Poodstoupil jen o tolik, aby kolem něj mohla proklouznout.
Rozhlédla se po malém domku, jehož útroby, kam až její oči dohlédly, byly zaplněny nevybalenými krabicemi. Věděla, že se nastěhoval teprve před pár dny. Zhluboka se nadechla a otočila se, aby se na něj mohla znovu podívat.
„Přišla jsem se omluvit…“ zmlkla, když o krok couvl, zatímco ona udělala krok kupředu.
„Ani nevíš, jak je mi to líto,“ zkusila to znovu. „Pořád tě miluju! Byla to chyba.“
„Chyba?“ odfrkl skoro pohrdavě. První slovo, které z jeho úst slyšela po… Jak dlouhé době? Měsíci?
„Prosím…“ popošla o další krok k němu a jemně mu položila dlaň na tvář.
Zavřel oči, jako by se snad před ní mohl schovat za stisknutými víčky s nekonečně dlouhými řasami. Rozhodla se toho využít a zlehka ho políbila.
„Ne,“ zašeptal a v jeho hlase bylo slyšet tolik bolesti.
„Prosím,“ zopakovala a znovu ho políbila.
Všechno to působilo tak dramaticky. Jako v nějaké pitomé telenovele. Jenomže tohle byla skutečnost. Její život. Jejich život!
Sice neuhnul, ale polibek jí ani neoplatil. Vjela mu prsty do vlasů a nepřestávala jemně tisknout svoje rty k jeho. Malinko ho zatahala za vlasy, aby ho probrala z té divné strnulosti, a nehty druhé ruky mu sjela po zádech. Utekl mu polohlasný sten a konečně svůj tichý protest vzdal. Prudce ji objal a hltal její polibky, jako by chtěl dohnat svoji předchozí nečinnost.
Přitiskl ji ke zdi, zvedl jí ruce nad hlavu a jen na kratičký okamžik se od ní odtáhl, aby jí mohl stáhnout tričko přes hlavu.
Z té náhlé změny situace se jí malinko zamotala hlava. Přece sem přišla, aby si s ním promluvila. A měli by si promluvit! Jenomže… tohle bylo prostě lepší!
Rozepnula mu košili a ve spěchu mu ji stáhla z těla, aby už konečně cítila jeho kůži na své. Jeho vůně ji obestoupila a ona měla pocit, že je konečně zpátky tam, kam patří.
Svými hladovými polibky se přesunul k jejímu odhalenému krku a ona už teď věděla, že zítra budou její citlivou kůži zdobit tmavé fleky. Ale tentokrát jí to nevadilo. Bude to nepopiratelný důkaz, že je pořád jeho.
Chytil ji za ruku a podíval se jí do očí. Nebyla si jistá, jestli se ptá na svolení, nebo vede vnitřní debatu sám se sebou. Malinko se pousmála a jeho pohled zněžněl. Zvedl ji do náruče a odnesl do ložnice. Byla to jediná místnost v domě, která byla kompletně zařízená. Přesto se mu až doteď, bez ní, zdála prázdná.
Rozhodně to nebylo poprvé, co se spolu milovali, ale svým způsobem jí to tak připadalo. Doufala, že tohle by pro ně mohl být nový začátek. Že by mohli zapomenout na všechno, co se pokazilo, a začít zase s čistým štítem.
Zatímco se jejich trhaný dech pomalu uklidňoval, dovolila si prolomit ticho mezi nimi.
„Miluju tě.“
„Potřebuju čas,“ řekl s pohledem upřeným ke stropu.
„Dobře,“ přikývla. „To je v pořádku.“
A pro ni to opravdu bylo v pořádku. Neřekl jí, ať odejde, nebo že ji už nemiluje. Jen potřeboval čas. A to jí stačilo. Znamenalo to, že ještě mají šanci.
Když ji pevně objal a ona si položila hlavu na jeho hrudník a poslouchala klidný tlukot jeho srdce, věděla, že když ji nechává spát ve své posteli, pořád ji chce. Pořád ji miluje.
A oba spali lépe, než za celé měsíce, přitisknutí jeden k druhému.

neděle 22. března 2020

MY DIARY - Leden + Únor

Není to zvláštní, jak čas plyne naprosto nekonzistentně? Měla jsem dojem, jako by leden trval minimálně dva měsíce. Potom stačilo mrknout a únor byl u konce. A teď jako by se čas úplně zastavil.
Působí to trochu nepatřičně psát v téhle situaci běžný příspěvek na blog. Na druhou stranu myslím, že všichni oceníme trochu "normálnosti" ve všem tom chaosu okolo. A taky oddech od nepřetržitých špatných zpráv. To, že píšu tenhle příspěvek rozhodně neznamená, že se mě aktuální dění nedotýká. Právě že dotýká. A možná dokonce víc, než jiných. Ale o to víc jsem ráda, že jsem toho v prvních měsících stihla tolik, když březen asi na zážitky moc silný nebude...

Původně jsem chtěla tenhle článek začít tím, že vás pozvu na Dopoledne mezi stranami, které se mělo konat v Knihovně Jiřího Mahena, a na které mě pozvala Sára, alias Dívka mezi stranami. Kvůli momentální situaci je akce z pochopitelných důvodů zrušená, ale doufáme, že ne nadobro, a že se jen přesune na jiný termín, kdy to bude pro nás všechny bezpečnější. Pokud program zůstane stejný, měla bych spolu s nakladatelstvím Backstage books, u kterého vyšla Nela, mluvit o knihách, jejich psaní a vydávání. Samozřejmě vám dám na svých sociálních sítích zavčas vědět, kdy se bude akce konat, a budu se na vás těšit.
A teď tedy k tomu, jaký byl můj začátek roku, než jsme se všichni zavřeli do bezpečí našich domovů. Hned v prvním týdnu jsme s babičkou vyrazily na prohlídku vily Tugendhat. Byl to vlastně můj vánoční dárek pro babičku, která tam nikdy nebyla. Měly jsme štěstí, že svítilo sluníčko, takže jsme viděly nádherně zářící onyxovou stěnu. Ještě víc fascinující je ale technické zázemí vily. Pokud se tam vydáte (až to zase bude možné), rozhodně si vyberte prohlídku, která zahrnuje i toto.
Dalším kulturním zážitkem prvního měsíce byla divadelní představení Kytice a Mamma mia. Na Kytici jsme byly v Mahenově divadle, kde hostoval Pražský komorní balet (chápejte, fanynka Dominika Vodičky :-) ). Vtipné bylo, že před představením jsme se s mamkou dohodly, že nebudeme kupovat program, že to pochopíme. Načež jsem se v půlce prvního dějství k mamce naklonila: „Já to nechápu.“ No takže jsme o přestávce hezky šupajdily pro program. Na Mamma mia si můžete zajít do Městského divadla a na tomto představení není nic k nepochopení :-)
S kamarádkami se základky jsme zašly do waflárny Waf-Waf. Marta donesla naše staré dopísky, malůvky a časopisy a musím říct, že tak jsem se dlouho nenasmála. Doma jsem potom vyhrabala svůj starý památník a schované dopisy nebo různé hry, co jsme hráli, a když na to tak člověk po (hodně) letech kouká, jsou to ty nejhezčí vzpomínky.
Když jsme u těch vzpomínek, v únoru to byl přesně rok, co jsme křtili mou třetí knihu Linda.
Vzhledem k tomu, že jsem se asi jako poslední na planetě zamilovala do Billie Eilish, písničkami měsíce byly její When the party's over a pro tuto dobu velmi příznačné No time to die.
Úlovky z Instagramu
Pokud už se doma, stejně jako já, nudíte, tak doporučuji film Vlastníci (některá kina už prý promítají online), anebo si přečtěte moje nové povídky Zimní I a Zimní II.  A dejte mi vědět, která se vám víc líbila. Je to sranda, že můj prvotní nápad byl na Zimní I. Zimní II byl jen takový doplněk, co mě trknul až v průběhu psaní Zimní I. Když jsem se ale ptala na Instagramu, většině lidí se víc líbila druhá část. Zajímalo by mě, čím to :-)
Opatrujte se, buďte zdraví a noste roušky!
Z.

neděle 2. února 2020

Zimní I

Pozn.: První díl Zimní je tu! :-) Pokud jste ještě nečetli Zimní II, tak klikněte TADY. A samozřejmě nezapomeňte na Podzimní a Letní. Hezké čtení! Z.


Město přikryla čerstvá dávka sněhu, což vyvolalo notnou dávku nadšení u koulujících se primánů. Já jsem si naproti tomu přitáhla šálu ještě blíž k bradě a zalitovala, že jsem si nevzala i čepici. Jenomže to jsem radši mrzla, než bych si na hlavu narazila tu pletenou ohyzdnost. Byla jsem ten typ, kterému neslušela žádná pokrývka hlavy.
Kolem mě se jako vítr prohnala partička maturantů. Očividně nejen děcka z primy sníh potěšil.
„Kluci,“ zakroutila jsem nad nimi hlavou.
V tu chvíli mi ale tašku z ramene srazil další z nich.
„Promiň,“ zastavil se v letu a já jsem překvapeně zamrkala.
Robin. Moje o rok starší platonická láska. Která samozřejmě vůbec netušila, že existuju. Zatímco já jsem už od primy se zaujetím sledovala jeho měnící se účesy a spolužačky, které se po jeho boku střídaly. Nikdy jsem nepřestala toužit být jednou z nich. I kdyby jen na chvíli. I kdyby jen pro jeden polibek.
„Jsi v pohodě?“ sklouznul mě pohledem od hlavy až k patě a já jsem v duchu nadávala na počasí, díky kterému jsem byla zachumlaná do prošívané bundy a teplých kozaček.
„Jasně,“ usmála jsem se.
„Super,“ mrkl na mě a běžel za svými kamarády.
Ve školní šatně jsem si musela sednout, abych to rozdýchala.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě někdo během pěti minut už podruhé. Tentokrát to ovšem byla moje kamarádka Pavča.
„Jak se to vezme,“ uculila jsem se na ni a pověděla jí o sněhové bitvě, která právě probíhala v parku u školy.
Pavlína usoudila, že nejlepší výhled budeme mít z chodby v prvním patře, kam jsme se s prvním zvoněním vydaly. Primáni se pomalu trousili do školy, ale maturanty očividně zvonění nijak nevzrušovalo.
V bílých závějích jsem neomylně identifikovala Robinovu tmavě modrou kšiltovku, zpod níž mu vykukovaly světlé vlasy. Na rozdíl ode mě si mohl na hlavu narazit cokoliv a stejně byl pořád nejvíc sexy kluk z celého gymplu. A když říkám cokoliv, myslím opravdu cokoliv. Kromě několika kšiltovek nosil často taky beanie, ale během jeho krátké éry dlouhých vlasů jsem ho viděla i s culíkem nebo čelenkou. Nejvíc se mi ale podlamovala kolena, když v létě nosil ve vlasech usazené černé Ray-Bany.
Momentálně mu kšiltovku z hlavy málem srazila přesně mířená sněhová koule jeho spolužáka. Robin se jí na poslední chvíli vyhnul a zakřičel něco, co přehlušilo druhé zvonění. Neochotně jsem se odtrhla od okna a s Pavčou v zádech zamířila do naší učebny. Pět minut na to se chodbou rozezněl dupot provázený halasným smíchem.
Náš profesor podrážděně rozrazil dveře: „Co se to tady děje?“
„Spěcháme na hodinu, pane profesore,“ pohotově se Robin ujal slova.
Natáhla jsem krk, abych ze svého místa v řadě u oken lépe viděla.
„Druhé zvonění znamená, že máte sedět ve třídě s nachystanými pomůckami. Ne, že se teprve vydáte do školy,“ hřímal profesor. „Jakou máte omluvu pro svůj pozdní příchod?“
„Sněží,“ řekl prostě Robin a celá naše třída se rozesmála.
Vzápětí na to zachytil můj pohled a zazubil se. Nešlo než mu úsměv oplatit.
„Doufám, že budete takhle výřečný i u maturity. Ať už vás tady nevidím,“ mávl nad ním profesor rukou.
Robin zasalutoval a zmizel nám i se svým doprovodem z dohledu.

Zírala jsem z okna autobusu a modlila se, aby mi nebylo špatně. Kvůli sněhové kalamitě jsem musela cestou do školy vzít zavděk náhradní dopravou. Až na to, že od školního výletu v druhé třídě jsem s autobusy nebyla zrovna kamarádka.
„Hele, to jsi ty,“ ozvalo se nade mnou, a když jsem překvapeně zvedla hlavu, usmíval se na mě Robin.
„Můžu?“ ukázal na prázdné místo vedle mě, a než jsem stihla něco říct, už na něj žuchnul.
„Ty jsi…“ přimhouřil oči jako by si snažil vzpomenout.
„Diana,“ ušetřila jsem ho námahy.
„Krásná a bláhová?“ pousmál se.
„Bláhová každopádně.“
Obzvlášť směrem k určitým typům kluků, které jsem nikdy nemohla mít, a přesto jsem o nich, přesně, bláhově snila.
„Krásná taky,“ prohodil Robin jako by nic a mně poskočilo srdce.
„Robin,“ podal mi ruku a já jsem nemohla uvěřit, že se ho opravdu dotýkám.
Bylo hezké, že se představil, ačkoliv musel vědět, že ho zná celá škola.
„Ty jsi v septimě, že?“ zajímal se.
„Jo, v béčku,“ přitakala jsem.
„Že jsme se nikdy dřív nepotkali,“ divil se.
Ale potkali! Kdyby jen tušil, kolikrát jsme se na chodbě míjeli!
„No jo, škoda,“ pousmála jsem se.
„Takže tě letos čeká anglické divadlo,“ přestože to bylo konstatování, a ne otázka, přikývla jsem.
„Co chystáte?“
„Zatím nevíme. Bosáková už to s námi nechtěla začínat, takže čekáme, až za ni nastoupí někdo nový.“
Popravdě mi bylo celkem ukradené, jaká hra se letos vybere. A to i přesto, že anglické divadlo se spolu s plesem na našem gymplu považovalo za vrchol školního roku. Na loňské představení Robinova ročníku stejně nikdy nebudeme mít. Dodnes jsem si dokázala živě vybavit jeho excelentní výkon v Králově řeči.
„Áčko by prý chtělo, ať si hru napíšeme sami,“ dodala jsem ještě nejnovější zvěst, co se šířila po chodbách.
„Budu hádat. Klára a Bára,“ zasmál se Robin.
Zamrzelo mě, že zatímco svoje jméno jsem mu musela říct, jména volejbalových reprezentantek naší školy a pravidelných přispěvatelek do školního časopisu vysypal z rukávu jako nic. Na druhou stranu Klára a Bára byly něco jako Robin ve dvojitém dívčím vydání. Každý je znal.
„A co ty by sis chtěla zahrát?“ díval se na mě se zájmem.
„Nejraději nic. Nejsem ráda středem pozornosti,“ přiznala jsem.
„To nějak nechápu,“ zamračil se Robin. No jistě, pro něj bylo přirozené, že byl středem pozornosti a nedělalo mu to problém. Dost možná si to dokonce užíval. Ukázalo se ale, že to myslel trošku jinak.
„Proč mají hezký holky problém s tím být středem pozornosti?“
„Zkus se nějaké zeptat,“ zasmála jsem se nervózně.
„To právě dělám,“ podíval se mi do očí.
Cítila jsem, jak mi červenají tváře. Bylo zbytečné doufat, že si toho Robin nevšimne. Seděli jsme deset centimetrů od sebe. Namísto toho se mu koutky roztáhly do typického úsměvu a ramena mu nadskočila potlačeným uchechtnutím.
Vzpomněla jsem si na Pavčina slova: „Jo, je hezkej, ale dej si na něj pozor. Je to hráč.“
Uhnula jsem pohledem a silou vůle se snažila vyhnat krev z tváří.
„Promiň. Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků,“ naklonil se ke mně.
Podívala jsem se na něj zpod řas.
„Ale dobře, že jsem to udělal,“ pousmál se. „Jsi roztomilá, když se červenáš.“
Zalapala jsem po dechu, ale než jsem stihla vyplodit nějakou kloudnou odpověď, autobus zabrzdil na zastávce u školy.
Robin vystoupil jako první, a potom se otočil a podal mi ruku: „Opatrně. Klouže to.“
„Děkuju,“ zamumlala jsem, zatímco mi galantně pomohl seskočit ze třech schůdků.
Ačkoliv bych se ho klidně držela dál, když jsem byla na pevné zemi, pustil mě a strčil si ruce do kapes.
„Jak to, že jsi dnes jel tudy?“ odvážila jsem se položit otázku, která ve mně hlodala celou cestu.
„Jezdím tudy vždycky, když jsem u otce. Což není zrovna často…“ zamračil se.
„Aha,“ pokývala jsem hlavou a rozhodla se v tom dál nešťourat. Jenomže jsem jaksi ani nevěděla, co říct jiného. Málem se mi zavařily mozkové závity, jak jsem rychle vymýšlela nové téma. Ke škole nám chybělo posledních pár kroků a nechtěla jsem si nechat ujít tu výjimečnou příležitost, že mluvím s Robinem. Už už jsem se nadechovala, když na něj zavolal dívčí hlas.
Robin zamával na partičku spolužáků, kteří postávali v parku před školou, a ani se nesnažili zakrývat, že kouří.
„No, tak já tě tady opustím. Díky za příjemnou cestu,“ mrkl na mě a zatočil na přechod.
Vzápětí se ale otočil, jako by si ještě na něco vzpomněl: „Kolik máš dnes hodin?“
„Šest,“ odpověděla jsem automaticky.
„Tak to se třeba ještě potkáme cestou domů,“ usmál se, než dlouhými kroky vyrazil do parku.
„A pak mi musíš říct, jakou budeš hrát roli. Ať vím, na co se těšit,“ křikl na mě ještě z druhé strany přechodu, načež se jeho spolužačky podívaly nejdřív na něj, potom na mě a začaly se chichotat.

„Oktáva A tu zase nechala třídnici,“ povzdechla si profesorka Králová, když zjistila, že na katedře leží kromě naší třídní knihy ještě jedna. „Nemůžete jim ji někdo odnést? Nebo mě z nich dnes už asi klepne!“
„Já tam skočím,“ přihlásila jsem se pohotově, protože moji pozornost měla ve vteřině, kdy vyslovila zaklínadlo „oktáva A“.
„Díky, Diano,“ podala mi profesorka Králová třídní knihu Robinovy třídy a začala zapisovat do té naší.
Seběhla jsem do prvního patra, abych se na velké nástěnce podívala na rozvrh oktávy. Zrovna měli základy společenských věd v přízemí.
O patro níž jsem se zastavila před dveřmi do učebny, pročísla si prsty vlasy a zhluboka se nadechla. Teprve potom jsem zaklepala a vešla.
„Dobrý den, nesu třídní knihu. Zůstala v učebně 307.“
„Ani tak nezůstala, jako ji tam spíš někdo nechal,“ rozhlédla se profesorka Dvořáková po třídě a já jsem ji následovala.
Když jsem se pohledem střetla s Robinem, mrkl na mě. Pousmála jsem se a rychle se podívala zpět na profesorku: „Tak na shledanou.“
„Díky, Diano. I když poděkovat byste měli spíš vy, že jste nemuseli jít třídnici hledat,“ podívala se znovu na maturanty.
„Děkujemeee,“ ozvalo se vzápětí sborově a já jsem vyprskla smíchy.
„To jsem ráda, že jste před zkoušením tak veselí,“ zpražila je Dvořáková.
„Na shledanou,“ zopakovala jsem a otočila se k odchodu.
Neušla jsem ani pět kroků, když dveře znovu klaply a tichou chodbou se ozvalo tlumené: „Počkej!“
Překvapeně jsem se otočila, ale to už stál Robin vedle mě.
„Kam jdeš?“ podivila jsem se.
„Oficiálně na záchod,“ zazubil se na mě.
„A neoficiálně?“
„Tě doprovodit do třídy.“
Pousmála jsem se: „Myslíš, že bych to sama nezvládla?“
„Proč to riskovat?“ s úsměvem pokrčil rameny. „Kde že teď jste?“
Náš gympl měl tu zvláštnost, že jsme se na každou hodinu stěhovali do jiné učebny. Nikdy jsem moc nepochopila, jaký to mělo smysl.
„Učebna 307.“
„Tolik pater,“ rádoby se zhrozil, nicméně se dal do kroku.
„Já tě přece nenutím, abys šel se mnou,“ zasmála jsem se. Nenutím, ale chci to. Když jsem se nabídla, že odnesu třídnici, ani ve snu by mě nenapadlo, že se dočkám něčeho víc, než jen letmého pohledu.
„Ale stejně půjdu,“ mrkl na mě zboku, když jsme začali stoupat po prvním schodišti.
„Nebude to vypadat podezřele, že jsi tak dlouho pryč?“ zajímalo mě.
„Jako že jsem schválně nechal třídní knihu ve vaší učebně, abych si s tebou mohl dát rande během vyučování?“ usmíval se.
„No… třeba,“ přikývla jsem, už zase v rozpacích.
„Kdyby to byl záměr, tak bych to vymyslel líp. Radši bych pořádný rande, než procházku po chodbě.“
Ačkoliv mi srdce v hrudním koši udělalo přemet, snažila jsem se v jeho prohlášení nevidět víc, než tam bylo. Je to hráč.
Možná bych měla taky hrát.
„A já jsem si myslela, že jsi na rande na chodbě odborník,“ pousmála jsem se. Kolikrát jsem ho viděla líbat se s některou spolužačkou ve studovně nebo flirtovat s jinou v šatně.
„Budeš se divit, ale tohle je poprvé,“ pobaveně se na mě podíval. Naše definice rande byla zřejmě odlišná.
„Všechno je jednou poprvé,“ pokrčila jsem rameny a snažila se dělat, jako že jsem hrozně v pohodě s tím, že právě potvrdil, že máme rande. Sice to nebylo rande v pravém slova smyslu, ale stejně…
„Pravda,“ přikývl. „Ale některá poprvé se člověku vryjí do paměti víc než jiná.“
Zatnula jsem zuby, ale bylo pozdě. Moje tváře už zdobila barva přezrálých rajčat.
Robin se rozesmál: „Teď bych dal nevím co za to, abych věděl, na co právě myslíš.“
Trhla jsem rameny. No na co asi?
Robin mě ještě pár schodů nechal potrápit, načež mě konečně vzal na milost: „Já jsem náhodou měl na mysli den, kdy jsem poprvé přišel do téhle školy.“
Zvědavě jsem se po něm podívala. To jsem ho ještě neznala. Zajímalo mě, jaký byl Robin, sex symbol naší školy, jako vyjukaný prvák.
„Byl jsem hrozný ucho,“ usmál se na mě, jako by mi četl myšlenky. „Zrovna jsme se sem přestěhovali z vesnice. A tahle škola vypadala tak velká a strašidelná. Bál jsem se, že nikdy nezapadnu. Chtěl jsem zpátky na základku. Ale ono to nakonec nějak klaplo.“
„Vlastně ani moc ne,“ zastavila jsem se před učebnou 307.
„Jak to myslíš?“ zamračil se.
„Ty nejsi zrovna zapadávací typ. Spíš se přizpůsobuje okolí tobě, než ty okolí,“ vysvětlila jsem.
Robin vždycky vyčníval z řady.  Byl jeden z těch, co nesleduje trendy, ale určuje je. Minimálně na naší škole určitě.
Chvíli nad tím přemýšlel s pohledem upřeným z okna chodby, za nímž znovu začalo sněžit.
„Na tom možná něco bude,“ zasmál se po chvíli. „I když mě to nikdy dřív nenapadlo.“
Podíval se na mě: „Takže nejen krásná a bláhová, ale taky chytrá.“
„Spíš všímavá,“ usmála jsem se.
„To je to samé. Hloupí lidé všímaví nebývají,“ mrkl na mě tak sebejistě, že jsem jeho slova brala jako fakt, ne názor. „A řekl bych, že taky zodpovědná. Určitě už teď trneš, co ti ve vyučování utíká, zatímco se tu vybavuješ se mnou.“
„To do mě tak vidíš?“ zasmála jsem se, ačkoliv částečně měl pravdu.
„Podle toho, co jsi mi řekla před chvílí, tak ne tolik, jako ty do mě,“ pobaveně povytáhl obočí.
„Uvidíme se,“ lehce mi stiskl paži a otočil se k odchodu.
Moje obavy z toho, co jsem během procházky do třídy maturantů zameškala, byly naprosto zbytečné. Ze zbytku hodiny jsem stejně nevnímala vůbec nic.

„Diano!“
Už už jsem měla nakročeno do trolejbusu, ale ve vteřině, kdy jsem uslyšela známý hlas volat moje jméno, jsem nohu vrátila na namrznutý chodník.
Robin se hnal k zastávce, jak jen mu to neposolená ledovka dovolovala, nicméně řidič přesto, anebo možná proto, v poslední chvíli zavřel dveře a ujel.
„Idiot! To udělal naschvál!“ rozčiloval se Robin.
Potom se ale otočil na mě a zazubil se: „Třikrát v jednom dni. To nemůže být náhoda. To musí být osud.“
Zasmála jsem se: „Potkat se ve škole, kam oba chodíme? To není ani náhoda, ani osud, ale vysoká pravděpodobnost.“
„Ty vůbec nejsi romantik,“ obvinil mě pobaveně.
„A ty snad ano?“ povytáhla jsem obočí.
„Vlastně ani ne,“ uchechtl se. „Nepůjdeme zastávku pěšky? Nechce se mi tu jen tak postávat.“
„Klidně,“ přikývla jsem.
Ne, že bych měla zrovna náladu na procházku, ale byla jsem ráda za příležitost vzdálit se od školy. Tak se aspoň vyhneme zvědavým pohledům každého spolužáka, co projde okolo.
„Jaký jsi měla den?“ optal se Robin, když jsme se bok po boku vydali k další zastávce.
„Docela to šlo,“ odpověděla jsem popravdě. Samozřejmě, že ty okamžiky, co jsem strávila s ním, byly highlightem mého dne, ale jeho zbytek díky dvěma písemkám za moc nestál. Když se to zprůměrovalo, tak to docela šlo.
„A co ty?“
„Vyhrožování maturitou, vyhrožování přijímačkama na vysokou… Prostě normální den čtvrťáka. Však to příští rok taky poznáš.“
„Z čeho budeš maturovat?“ zajímala jsem se.
„Prosím, nemluvme o škole,“ zaúpěl Robin.
„Tak o čem chceš mluvit?“
„Řekni mi něco o sobě,“ podíval se na mě.
„Hmm… Mám sestru, psa a ráda čtu.“
„Myslel jsem něco zajímavého. Nebo vtipného. Něco, co nikdo neví.“
„Třeba co?“ marně jsem v mysli pátrala, co z mého docela obyčejného života by se dalo považovat za zajímavé.
„Tak já dám příklad. Když jsem byl malý, naši chtěli, abych hrál na housle. Nevím, jak na to přišli, a já jsem to samozřejmě nesnášel. Takže když jsme jednou byli u dědečka, vzal jsem sekeru, rozsekal je a hodil do kamen. Dva měsíce jsem potom každou středu chodil s prázdným futrálem pryč z domů, aby to vypadalo, že pořád chodím na lekce. Starší ségra od mého kamaráda zavolala do hudební školy jako moje máma, aby mě omluvila, že mám nějakou vleklou nemoc.
Prasklo to, když děda našel v kůlně smyčec. Nedovedeš si představit ten průser, co jsem doma měl. Jenomže já jsem ty dva měsíce strávil na hřišti a trenér si mě vybral do přípravky. Takže od té doby hraju fotbal. A když jsem dvěma brankami pomohl naší vesnici vyhrát žákovský přebor, táta mi řekl: „Ještě že jsi ty housle tenkrát rozsekal.“ To mě naučilo, že člověk má vždycky jít za svým srdcem, protože jenom to je ta správná cesta.“
Usmála jsem se: „A pak že nejsi romantik.“
Mrknul na mě: „Trochu možná jo.“
„A teď ty,“ hravě do mě drcnul.
„Já asi nemám žádnou historku s takovým životním poselstvím. Ale vzpomněla jsem si na jednu věc. Jako malá jsem si vymyslela imaginární kamarádku Anaid.“
„Jako pozpátku Diana?“ ihned to pochopil. „To je roztomilý.“
„No, mamce to tak moc nepřišlo. Dokud jsem si s ní jen hrála a povídala, tak na to nic neříkala, ale když jsem pro ni vyžadovala židli navíc u stolu, začala se bát, jestli nejsem blázen, a vzala mě k psychologovi.“
„A ten řekl co?“
„Že jsem úplně normální dítě s velkou představivostí.“
„Tak to se mi ulevilo, že tady celou dobu nesbírám odvahu k tomu, abych pozval na rande blázna,“ zasmál se Robin.
Překvapeně jsem se po něm podívala a přesně v tu chvíli mi na náledí podklouzla noha. Instinktivně jsem ho chytila za paži, a i když mi ve vteřině blesklo hlavou, že ho strhnu s sebou a skončíme na zemi oba, Robin okamžitě zareagoval, přitáhl si mě k sobě oběma rukama, a tím nás oba vybalancoval.
Z několika málo centimetrů jsem mu zírala do očí, přitisknutá v jeho náručí a cítila, jak se mi srdce rozbíhá dvojnásobným tempem.
„Budu se snažit nebrat si to osobně, že tě ta představa tak vyděsila, že jsi upadla,“ sklouzl pohledem k mým rtům.
„Ne, to ne,“ zakroutila jsem hlavou.
Ačkoliv jsem si ještě před chvílí gratulovala, jak jsem schopná s ním docela obstojně komunikovat a nepřipadat si přitom trapně a v rozpacích, najednou moje mysl s údajně velkou představivostí nedokázala najít žádná vhodná slova.
„Já…“
„Klid, dělám si srandu,“ mrkl na mě.
Najednou kolem nás projel trolejbus.
„Měli bychom sebou pohnout, nebo nám ujede i ten další,“ chytil mě Robin za ruku a společně jsme se rozeběhli na pár metrů vzdálenou zastávku.

Samozřejmě jsem tušila, že takové štěstí, abych Robina potkala cestou do školy dva dny po sobě, mít nebudu. Ani tak jsem ale nedokázala potlačit zklamání, když nenastoupil na stejné zastávce jako včera. Namísto toho jsem ho zahlédla s partičkou kouřících spolužáků v parku. Rozdíl oproti včerejšku byl ten, že dnes se odpojil od nich, aby se přidal ke mně.
„Dnes jsi tu nějak brzy,“ usmála jsem se na něj.
Podíval se na mě: „Nějak jsem nemohl dospat.“
To já jsem zase včera nemohla usnout. Ale nahlas bych mu to nepřiznala.
„Počkej ještě,“ chytil mě za ruku, když jsem chtěla vstoupit na schody, vedoucí ke vchodu do školy, a zatáhl mě stranou.
„Vím, že už se pravděpodobně ptám pozdě, ale stejně to zkusím. Šla bys se mnou na ples?“ díval se na mě a ignoroval mého spolužáka, který kolem nás právě prošel a ještě dvakrát se po nás ohlédl.
„Já?“ musela jsem se ujistit, že tohle není taky jen výplod mojí fantazie, a snažila jsem se zaplašit představu, jak spolu vcházíme do sálu. Vždyť jsem neměla ani plesové šaty!
„Ano, ty,“ zasmál se mému nevěřícnému výrazu.
V hlavě se mi rozezněl Pavčin varovný hlas: „Dej si na něj pozor. Je to hráč.“
Stejně jsem se ho ale rozhodla ignorovat a odpověděla: „Tak dobře.“
Robinovi přeběhla po tváři úleva a já jsem se musela zasmát. Jako by snad existoval nějaký paralelní vesmír, ve kterém bych já odmítla jeho.
Palcem mi setřel vločku, která mi přistála na tváři, usmál se na mě a popošel o krůček blíž.
Zatajil se mi dech, když jsem si uvědomila, co se chystá udělat.
Chytil mě za ruku, propletl svoje prsty s mými a naklonil hlavu.
Možná bych ho měla zarazit. Možná si se mnou opravdu jen hraje. Vždyť ještě včera ani nevěděl, jak se jmenuju! Možná bych se měla chovat jako rozumný, dospělý člověk.
Jeho rty se dotkly mých.
Možná…
Pootevřela jsem rty a dala mu tak tiché svolení.
Jenomže dospělá budu celý život. Ale bláznivou studentskou lásku můžu prožít jen tady a teď. A v tuhle chvíli jsem si byla jistá, že nic lepšího prostě neexistuje.