Zaparkovala
jsem svůj letitý Ford na jedno z volných míst u rozlehlé budovy. Vypnula
jsem motor, zatáhla ruční brzdu, ale pořád jsem se nějak neměla k tomu,
abych vystoupila a pomyslně tak vykročila k této nové etapě mého
života.
„Tak
jo,“ zhluboka jsem se nadechla a vytáhla klíčky ze zapalování.
Mrkla
jsem na svůj odraz ve zpětném zrcátku. Z mírně pobledlého obličeje na mě
zíraly vytřeštěné oči. Zakroutila jsem nad sebou hlavou. Tohle přece vůbec
nejsem já! Odmalička jsem tančila a zpívala. Neměla jsem problém stát na pódiu
a předvádět se před lidmi. Nepatřila jsem mezi stydlivé děti ani nejisté
teenagery. Nikdy jsem nebývala nervózní. Až na tuhle chvíli. Právě teď jsem si
zřejmě vybírala nervozitu za celý předchozí život.
Možná
měla mamka pravdu, blesklo mi hlavou. Samozřejmě jsem věděla, že moje
rozhodnutí přejít z prezenčního studia na distanční byla tak trochu hurá
akce. Nicméně studovat management volného času (nebo, jak říkala moje
sarkastická mladší sestra, vysokou školu hopsání) teoreticky v posluchárně
mi příliš nedávalo smysl, takže když se nečekaně objevila nabídka práce hlavní
animátorky v jednom z největších rekreačních komplexů v Česku, věděla
jsem, že není nad čím přemýšlet.
Mamka
to tak jednoznačně neviděla. Podle jejího názoru nebyl jediný důvod, abych se
do pracovního života tak hrnula. Navíc se bála, že jakmile jednou překročím
práh univerzity, už si titul nikdy nedodělám. Musela jsem téměř odpřisáhnout,
že dostuduju dálkově. Ostatně s vědomím, že budu muset čas od času odjet
do školy nebo budu potřebovat volno na zkoušky, mě v resortu Lake Paradise
přijímali. A nezdálo se, že by s tím mí budoucí zaměstnavatelé měli
problém. Kdyby ano, nerozdýchávala bych se teď v autě k prasknutí
narvaném mými osobními věcmi na jejich parkovišti.
Znovu
jsem přejela pohledem po řadě nablýskaných oken hotelu a napadlo mě, že jestli
mě za některým z nich někdo pozoruje, pravděpodobně si říká, jestli ta
holka nepotřebuje umělé dýchání. Případně svěrací kazajku. Ta představa mě
konečně donutila vystoupit do štiplavého vzduchu, který dával jasně najevo, že
se zima své vlády nad světem nevzdá tak snadno.
Hodila
jsem si přes rameno batůžek s nejdůležitějšími nezbytnostmi a rozhodným
krokem se vydala k recepci za prosklenými automatickými dveřmi.
„Dobrý
den,“ usmívala se na mě mladá recepční ještě dřív, než jsem došla
k naleštěnému pultu. „Vítám vás v Lake Paradise resortu.“
„Dobrý
den,“ oplatila jsem jí úsměv, moc dobře si vědoma faktu, že už jsme
v podstatě kolegyně, „jsem Olivia Nilsson. Nová animátorka. Poradíte mi,
kde bych našla pana Schobera?“
„Vteřinku
vydržte, hned vás ohlásím,“ sáhla recepční po telefonu a za chvíli už
pokračovala plynnou angličtinou: „Mister Schober? Miss Nilsson is here. Should
I send her to your office? OK. Thank you.“
„Pokračujte
dále touto chodbou. Předposlední dveře vpravo,“ přepnula zpátky do češtiny
spolu s tím, jak se znovu obrátila na mě.
„Děkuji
moc,“ ještě jednou jsem se na ni usmála a zamířila do kanceláře provozního
celého resortu, Markuse Schobera.
Už
když jsem si o resortu hledala informace, dávno předtím, než jsem vůbec poslala
životopis, jsem zjistila, že tohle bude místo, kde se nikdo nebude pozastavovat
nad mým ne zrovna typicky českým jménem. Zahraniční klientela tady
představovala významné procento příjmů a i mezi zaměstnanci se našlo několik
cizinců. Věděla jsem, že kromě mých pracovních předpokladů byla skutečnost, že
jsem vyrůstala v trojjazyčné domácnosti, zásadním faktorem, který mi
pomohl práci získat.
„Come
in,“ ozvalo se za dveřmi, na které jsem zaklepala, poté, co jsem neslyšně
přeťapala chodbou po měkkém koberci.
„Dobrý
den, Olivia,“ překvapila mě uvnitř čeština, která se vydrala z hrdla
udržovaného čtyřicátníka v dokonale padnoucím saku.
„Dobrý
den,“ pozdravila jsem překvapeně, protože z jazyků, kterými jsem se
s panem Schoberem byla schopná domlouvat, jsem výběr mé mateřštiny
z jeho strany rozhodně nečekala. Online pohovor, který se mnou před časem
vedl striktně v angličtině a němčině, byl zřejmě prvním testem mých
jazykových schopností. Díky tomu mě doteď ale vůbec nenapadlo zkoušet na něj
mluvit česky.
„Prosím,
posaďte se,“ pokynul mi, jakmile jsme za sebou měli potřásání rukou.
Následovalo
zhruba dvacet minut, při kterých se monolog jeho řeči nepravidelně přeléval
mezi češtinou a angličtinou, ačkoliv jeho přízvuk, stejně jako jeho jméno,
prozrazoval, že ani jeden ze dvou jazyků, které ovládal, není jeho mateřský.
„Nějaké
otázky?“ zadíval se na mě pronikavě modrýma očima.
„Ani
ne,“ s úsměvem jsem zakroutila hlavou.
Ve
skutečnosti jsem měla otázek asi tak milion, ale věděla jsem, že odpovědi na
většinu z nich se dozvím za provozu. Nebylo to poprvé, co jsem prožívala
první den v nové práci. Vždycky to chtělo trochu času, aby se všechno
setřepalo a člověk se zaběhl do jakýs takýs kolejí.
Pan
Schober se se mnou nápomocně vydal zpět k recepci, aby pro mě vyžádal klíč
od pokoje, který se na příští měsíce stane mým domovem.
O
pult se zrovna opíral světlovlasý kluk a zřejmě povídal recepční něco strašně
vtipného, protože se smála na celé kolo. Když nás zahlédla, jak se s panem
Schoberem blížíme, odkašlala si a rukama si urovnala halenku ve snaze působit
opět profesionálně.
„Hi
Markus!“ usmál se neznámý kluk na mého nového šéfa a prozradil tím, že není
klientem, který se přišel ubytovat. Potom jeho pohled sklouzl ke mně a
přísahala bych, že mu malinko poskočilo obočí.
„Hey
Toby, this is our new staff member, Olivia,“ ukázal na mě pan Schober.
„Nice
to meet you,“ snaživě jsem natáhla ruku.
„Tobi,“
opravil anglickou výslovnost na českou a moje drobná dlaň se na chvíli ztratila
v jeho pevném stisku.
Nechápavě
jsem se zamračila.
„Tobiáš,“
dodal na vysvětlenou. „A taky mě moc těší.“
Aha,
pousmála jsem se. Tak tady jsem si očividně své jazykové znalosti mohla
ušetřit.
„Když
už jsme u toho představování, tak já jsem Radka,“ naklonila se ke mně přes pult
recepční. „Tady si skoro všichni tykáme.“
„Olivia,“
potřásla jsem i jí pravačkou a napadlo mě, kolikrát dnes ještě to gesto
zopakuju.
Zatímco
jsem spolu s klíči od pokoje fasovala také další pokyny, Tobi zevloval u
pultu a na rozdíl od Radky mu zřejmě nevadilo, že to před panem Schoberem
vypadá, že nemá co na práci.
„Hodně
štěstí. If you need anything, víte, kde mě najít,“ vyhnul se pan Schober
elegantně písmenku „ř“ a odporoučel se zpět do své kanceláře a k nejspíš
důležitější práci, než je vítání nováčků.
„Chceš
pomoct s kufry?“ podíval se na mě Tobi a množné číslo prozrazovalo, že ví,
jak to se zavazadly zaměstnanců chodí. Když se člověk balí na několik měsíců,
během nichž se můžou potenciálně vystřídat všechna roční období, opravdu si
s jedním kufrem nevystačí.
„Ty
jsi místní portýr?“ povytáhla jsem na něj obočí a Radka vyprskla smíchy.
Očividně jí připadalo vtipné úplně všechno.
„Ne,
kuchař,“ zazubil se na mě. „Navíc portýři zavazadla nenosí.“
„To
o mně prozrazuje, že jsem nikdy v hotelu, který by měl portýra, nebyla,“
usmála jsem se.
Čekala
jsem, že Tobi řekne, že on taky ne, ale ten se jen zeptal: „Kde parkuješ?“
Asi
jsem měla zdvořile odmítnout, ale popravdě jsem byla ráda, že mi někdo
s mým rozměrným nákladem pomůže, takže jsem ho jen nasměrovala ke svému
tmavě modrému autu, které jsem zdědila po tátovi.
„Nemáš
toho zase tolik,“ prohlásil Tobi, když jsem s trhnutím otevřela
zavazadlový prostor.
Pochybovačně
jsem se zadívala na svoje tři kufry, sportovní tašku a dvoje barevné tenisky,
které už se mi nepovedlo nikam nacpat, takže se bez ladu a skladu válely
v útrobách auta.
„Jako
že si toho někdo dovezl ještě víc? To už si snad musel sbalit celý byt, ne?“
„To
by ses divila,“ vytáhl dva kufry a sportovní tašku si hodil přes rameno.
Zatímco
jsme spolu kráčeli k další budově, kde podle všeho přebývali zaměstnanci,
kteří nepocházeli z nejbližšího okolí, a kolečka kufrů drkotala po
chodníku, se ke mně otočil: „Takže Olivia… Má to jméno nějakou kratší verzi?“
„Nejčastěji
mi říkají Livi. Ale táta mě zásadně oslovuje celým jménem. Babička mi říká
Olivko, což nesnáším, protože je to jako malá oliva,“ ušklíbla jsem se.
„Náhodou
je to hezký. Taky bych se chtěl jmenovat jako nějaká potravina. I když by asi
záleželo která,“ zasmál se.
„Profesní
deformace?“ mrkla jsem na něj a on jen s úsměvem pokrčil rameny.
„Každopádně
kdyby se ti kvůli tomu děti ve škole posmívaly, tak bys svoje přání rychle vzal
zpátky,“ zastavili jsme se u výtahu.
„Copak
ty jsi nebyla včelí královna?“ vmanévroval moje zavazadla do kabiny.
V tom
maličkém prostoru jsem se mu tázavě zadívala do očí.
„Však
víš, nejhezčí, nejoblíbenější holka ze školy,“ vysvětlil s lehce
povytaženými koutky.
Ještě
vteřinu jsme si opětovali pohled, a pak jsem pobaveně zakroutila hlavou. Známe
se sotva patnáct minut a už se mnou flirtuje?
„Ne,
nebyla,“ vykročila jsem z výtahu. Byla to jen krátká cesta, vzhledem
k tomu, že se můj pokoj nacházel hned v prvním patře.
„Zvláštní,“
naklonil hlavu, „v tomhle se obvykle nepletu.“
„A
v čem konkrétně?“ zastavila jsem se u dveří s číslem 102.
„V
odhadování lidí,“ nespouštěl ze mě oči a já jsem si všimla, že mají zvláštní,
téměř šedou barvu.
„No,
jestli to měl být kompliment, tak ti děkuju, ale dál už to, myslím, zvládnu
sama,“ odemknula jsem dveře a posunula přes práh první kufr.
„Nechceš
pomoct s vybalováním?“ pozoroval mě a já jsem si nebyla jistá, jestli je
jeho nabídka upřímná, nebo se za ní skrývá něco úplně jiného. V každém
případě jsem mu nehodlala dávat falešnou naději.
„Uhádnul
jsi. Nechci,“ počastovala jsem ho sladkým úsměvem, a když naoko zklamaně svěsil
ramena, dodala jsem: „Ale díky za pomoc.“
„K
vašim službám,“ pokynul mi a otočil se k odchodu.
Teprve
potom jsem otevřela dveře dokořán a spadla mi brada. Ukázalo se, že můj pokoj
je ve skutečnosti malý byteček. Dvě ložnice spojoval krátký pruh předsíně, ze
které vedly jedny dveře do miniaturní kuchyně a druhé do koupelny. Teď už mi
bylo jasné, proč jsou na svazku tři klíče. Jeden od budovy, druhý od bytu a
třetí od ložnice napravo od vchodu. Že mi patří právě tato ložnice, mi bylo
jasné hned, protože z té nalevo se vyřítila sympatická tmavovláska.
„Ahoj!
Olivia, že? Říkala jsem si, kdy asi dorazíš. Já jsem Sára. Jsem tady už třetí
den. Snad nevadí, že jsem si zabrala tenhle pokoj. Dívala jsem se, že jsou
úplně stejné. Jen zrcadlově obrácené. Kdyby ses chtěla prohodit, tak klidně
můžeme. Akorát že už jsem si všechno vybalila,“ nakrčila nos a vyčkávavě se na
mě zahleděla.
„Neboj,
nebudu tě nutit se stěhovat,“ usmála jsem se na ni, když jsem si byla jistá, že
už ten příval slov skončil.
„To
jsem ráda,“ oddechla si. „Chceš, abych ti pomohla vybalit?“
Tentokrát
jsem neodmítla. Ne že bych to nezvládla sama, ale brala jsem to jako fajn
příležitost poznat se s novou spolubydlící.
Můj
pokoj byl malý, ale dobře zařízený a moje věci pojmul naprosto v pohodě.
Ale hlavně, byl jenom můj! Když jsem několikery předchozí prázdniny pracovala
jako animátorka u moře, bydlela jsem vždycky minimálně s jednou kolegyní.
V Řecku jsme jeden pokoj obývaly dokonce čtyři. Vlastní pokoj byl tedy
naprostý luxus.
Zatímco
jsem o svých předchozích zkušenostech povídala Sáře, dozvěděla jsem se, že ona
loni odmaturovala a od té doby pracovala jako učitelka v mateřské školce.
Protože ale toužila po nějakém dobrodružství, rozhodla se, stejně jako já,
strávit celou sezónu jako animátorka v resortu u jezera. Na starosti měla
mít program pro děti. Jak jsem brzy zjistila, nemohlo vedení resortu najít pro
tuto práci nikoho lepšího. Sára totiž byla princezna. Jako vážně. Jejím dlouhým
vlnitým vlasům chyběla už jen korunka se závojem, jejímu drobnému obličeji
dominovaly velké nevinné oči, její nejoblíbenější barva byla růžová, a když
náhodou nezpívala, alespoň si něco tichounce broukala. Kdybych ji viděla mluvit
s lesní zvěří nebo zahlédla, jak ji ráno oblékají ptáčci, ani by mě to
nepřekvapilo. K dětem byste těžko hledali někoho vhodnějšího.
Kromě
mě a Sáry sestával animátorský tým z dalších dvou holek a také dvou kluků.
Pomyslně jsme byli rozděleni na dvě poloviny – ty, co měli vytvářet program pro
dospělé, a ty, kteří měli hlídat a bavit děti. Já jsem navíc měla na starost
koordinaci obou skupin. Proto byl také zřejmě můj a Sářin byteček uprostřed
mezi ubytováním zbylých animátorů.
O
pár kroků dál po chodbě jsem zaklepala na dveře s číslem 103 a našla za
nimi mužskou část našeho týmu. A plán na animační aktivity se mi v hlavě
rodil téměř sám. Ondra, sportovec a trenér, bude zajišťovat volejbalové nebo
tenisové zápasy, turnaje v kuželkách či vyjížďky na kole. Pro to všechno,
a mnohem víc, měl resort vybavení. Tanečník Miky se uplatní především při
večerním programu a v teplejších měsících při zábavě u bazénu. Sára,
Maruška a Kristýna, která by měla přijet zítra, budou především v baby clubu.
A já, jakožto akreditovaná instruktorka, povedu různé lekce společného cvičení,
od jógy až po aqua aerobik.
Ačkoliv
mi bylo jasné, že v praxi se takto vytyčené hranice rychle smažou a budeme
si navzájem vypomáhat, kde bude třeba, byla jsem ráda, že mám alespoň hrubý
náčrt toho, jak budou následující měsíce probíhat. Součástí seznamu, který jsem
si vyvěsila na korkovou nástěnku v pokoji, byly také akce, u nichž bylo
zapotřebí, aby se nás zapojilo všech šest. Například taneční či divadelní
představení a hry a soutěže pro klienty. V podstatě jsem hodlala
zužitkovat všechny své zkušenosti z předchozích let na postu animátorky
v zahraničí.
Mile
mě překvapilo, že když jsme si den po mém příjezdu udělali strategickou
schůzku, přišli ostatní s vlastními nápady. Nadšeně jsem přikyvovala a
propiska mi po papíře jen letěla.
Na
přípravu jsme měli zhruba týden. Poté začne hlavní sezóna. Ovšem ani teď, když
jsme seděli v jedné ze dvou restaurací resortu, jsme tu nebyli sami.
Někteří klienti po nás zvědavě pokukovali a jiní se nerušeně ládovali
vyhlášenými specialitami místní kuchyně. Resort fungoval nepřetržitě celý rok,
ovšem během zimních měsíců neposkytoval některé služby, mezi které patřily
právě animace a hlídání dětí.
„Některé
rodiny tu bývají i víc týdnů, takže nebudeme moct dělat každých čtrnáct dní to
samé,“ podotkla Kristýna.
„Podrobnosti
každého týdne budeme řešit za pochodu,“ řekla jsem. Dávno jsem věděla, že
všechno člověk naplánovat nemůže. Obzvlášť když naše práce byla z velké
části závislá na počasí.
Zaklapla
jsem složku se svými poznámkami: „Myslím, že pro dnešek už bylo práce dost.“
„Souhlasím,“
vehementně přikývl Miky. „Dal bych si pivo. Z toho plánování mi nějak
vyschlo v krku.“
Nakonec
pivo či víno přistálo před každým z nás. Konverzace se stočila
k osobnějším tématům, jako byly naše rodiny, koníčky či vztahy. Ukázalo
se, že jsme všichni single. Což asi nebylo tak těžké uhádnout, vzhledem
k tomu, že jsme se zavázali k několika měsícům mimo domov. Rozhlédla
jsem se kolem stolu. V nejbližší budoucnosti bude moji rodinu představovat
těchto pět lidí. Čím déle jsme si povídali a atmosféra mezi námi se uvolňovala,
tím více jsem si byla jistá, že i přes mamčiny protesty a nervozitu, kterou
jsem při svém příjezdu cítila, tohle byla správná volba.
„…
jenomže jak jsme byli namol, nastoupili jsme do jiného vlaku. A sotva jsme si
sedli do kupé, vytuhli jsme. Že jedeme úplně jinam, jsme zjistili, až když nás
po několika zastávkách probudil průvodčí,“ vykládal zrovna Ondra, když se
z kuchyně vynořil Tobi a zamířil k našemu stolu.
Až
na jeden pár povídající si nad lahví vína už restaurace zela prázdnotou, takže
kuchaři měli pro dnešek zřejmě padla.
„Vypadá
to, že nováčci si udělali večírek,“ s úsměvem pohlédl Tobi na osazenstvo
našeho stolu.
„Starousedlíci
si večírky nedělají?“ zamrkala na něj Maruška.
„Obvykle
ne,“ zakroutil Tobi hlavou. „Stálí zaměstnanci jsou, na rozdíl od vás
sezónních, povětšinou místní, takže přímo v areálu nebydlí.“
To
mě překvapilo. Měla jsem za to, že nízká budova, ve které se nacházel náš
byteček, slouží právě pro ubytování personálu. Jak jsem časem zjistila,
v přízemí se ve skutečnosti nacházely technické místnosti jako prádelna
nebo sklady. Na to, co zabíralo druhé patro, jsem měla přijít velmi brzy.
„A
věřte mi,“ pokračoval Tobi, „že když tu pracujete nějakou dobu, tak vám to tady
zevšední. Po konci směny všichni spěchají domů a raději si zajdou do nějaké
místní hospody, než aby se dobrovolně zdržovali v práci.“
„To
je asi docela pochopitelný,“ přikývla jsem.
„Tak
se můžeš přidat k naší párty,“ pohotově mu nabídla Maruška. „Jestli tedy
taky nespěcháš domů.“
„Já
patřím k těm chudákům, co bydlí tady,“ zasmál se Tobi, přitáhl si židli a
kývl na barmana, aby mu načepoval pivo.
Zdálo
se, že kromě Kristýny už se stihl se všemi členy animačního týmu seznámit,
takže mu nedělalo problém okamžitě se do probíhající zábavy zapojit.
Brzy
nato jsme v restauraci osaměli. Tobi poslal barmana domů a ten se vděčně
rychlostí blesku sbalil a zmizel. Od té chvíle se o přísun alkoholu staral
Tobi.
„Tvoje
přítelkyně tady žije s tebou?“ zajímala se Maruška, když před ni postavil
cuba libre.
„S
přítelkyní jsme se před nějakou dobou rozešli, takže nebylo potřeba to řešit.
Prosím,“ přisunul mi Tobi mojito a usmál se na mě.
„Díky,“
stihla jsem mu jen rychle oplatit úsměv, než si Maru znovu vyžádala jeho
pozornost.
„To
mě mrzí,“ zlehka se dotkla jeho ruky a snad každému muselo být jasné, že ji to
nemrzí ani maličko.
„To
vážně nemusí,“ mrkl na ni Tobi a já bych se vsadila, že ti dva spolu dřív nebo
později skončí v posteli.
„Z
vás je někdo zadaný?“ zajímal se Tobi.
„Ne,“
odpověděla za všechny Kristýna.
„Nikdo?“
podivil se Tobi a kdoví proč se přitom podíval na mě.
„Nikdo,“
potvrdila jsem.
„Ale
třeba se to brzy změní,“ zapředla Maru koketně a já jsem se musela kousnout do
rtu, abych zakryla svůj pobavený úsměv. Nesnažila se být zrovna nenápadná.
„Třeba,“
přikývl Tobi zamyšleně, a teprve když jeho hlas dozněl v prostoru
vylidněné restaurace, odtrhl zrak ode mě a usmál se na Marušku.
Ta
se už už nadechovala, ale než stihla něco říct, předběhl ji Ondra: „S Mikym
uvažujeme, že bychom si zítra vyjeli někam na kole. Nechceš se přidat?“
„No
jasně!“ naklonil se Tobi dychtivě přes stůl. „Obvykle tady nemám žádného
sparing partnera. Jsem vděčnej za každou příležitost, kdy nemusím sportovat
sám.“
„Super!“
rozzářil se Miky. „Určitě znáš okolí líp než my. Můžeš nám ukázat nějakou
dobrou trasu.“
Kluci
se pustili do plánování svého výšlapu a Maruška nespokojeně špulila pusu nad
tím, jakým směrem se konverzace začala ubírat. Já, Sára a Kristýna jsme brzy
přestaly dávat pozor a raději jsme si povídaly mezi sebou. Kika zrovna líčila
úskalí své předchozí brigády jakožto chůvy tříletých dvojčat, když jí do řeči
skočil Tobi.
„Vy
se k nám nepřidáte?“ povytáhl obočí, jako by nás tím vyzýval, abychom
řekly, že ano.
„Rozhodně
ne!“ rezolutně odmítla jeho návrh Sára.
„Proč
ne?“ vypadal Tobi trochu zklamaně.
„Zbláznili
jste se? V té zimě?“ zakroutila jsem hlavou.
Vzhledem
k tomu, že během zimy sněžilo všeho všudy dvakrát, bylo sice sucho, ale několik
týdnů víceméně nepřetržitě mrzlo. Byla pravda, že teď, když se únor líně
přehoupl do března, vystoupala teplota o několik stupínků nad nulu, ale stejně
jsem v nejbližších dnech nehodlala opustit teplo tělocvičny. A to jsem
sportování venku zbožňovala!
„Však
pojedeme na kole. To nás zahřeje,“ namítl Ondra.
„Můžeme
si dát závod. Holky proti klukům,“ navrhl Miky, a ačkoliv jsem si myslela, že
mám poměrně dobrou kondičku, bylo mi jasné, kdo by v takovém případě byl
vítězem.
„Hned
je to mnohem lákavější,“ protočila Kika panenky.
„Snad
se nebojíte,“ drcnul do ní Miky hravě.
„Tahle
obrácená psychologie na mě nefunguje,“ nakrčila na něho Kika nos.
„My
bychom vás taky netlačily k tomu, ať jdete třeba na jógu,“ vstoupila do
jejich pošťuchování Sára.
„Já
bych na jógu klidně šel,“ pokrčil Tobi rameny.
„Kecáš,“
nevěřila mu Kristýna.
„Přece
to nemůže být tak těžký,“ věřil si Tobi.
„To
by ses divil,“ zasmála jsem se.
„Tak
fajn. Půjdu hned na první lekci jógy, kterou tady budeš mít, když s námi
zítra vyrazíš na kolo,“ otočil se ke mně Tobi a natáhl ruku.
Vteřinu
jsem mu zírala do očí, které mu pobaveně jiskřily, a poté jsem vložila svoji
dlaň do jeho a krátce ji stiskla: „Platí.“
Coby
personál jsme měli v resortu tři možnosti, jak se stravovat. Mohli jsme si
sami vařit v naší mini kuchyňce, objednávat si z bohatého menu
restaurace, kde jsme ovšem stejně jako klienti museli platit, nebo jsme se
mohli vmísit mezi rekreanty, kteří si v rámci pobytu objednali plnou či
polopenzi a chodit na jídlo do druhé restaurace, která sloužila v podstatě
jako jídelna. Ovšem velmi luxusní jídelna. Poslední varianta pro nás byla
logicky nejvýhodnější a také nejpohodlnější.
„Myslíš,
že se nám to někdy omrzí?“ podívala se na mě Sára, když jsme ještě celé uzívané
dorazily na snídani.
Z bohatého
švédského stolu jsem si zrovna nabírala míchaná vajíčka a krajíc nadýchaného,
ještě teplého, chleba: „Myslím si, že ne.“
„Ale
vlastně je mi trochu trapně, že tady v podstatě zadarmo bydlíme a jíme,“
vzhlédla Sára od svých palačinek.
„Myslela
jsem na to samé,“ připustila jsem. Ačkoliv technicky vzato jsme pracovali,
protože jsme chystali program, který od příštího týdne spustíme, oficiálně jsme
zatím nic nepředvedli. Taky jsem měla pocit, že jsme momentálně placení za nic.
„Co
kdybychom alespoň částečně začali s animacemi už teď? Byli byste pro?“
zeptala jsem se, přestože naproti mně seděla jen Sára.
„Stoprocentně,“
horečně přikývla a zbytek týmu, který se k nám přidal o něco později, její
stanovisko bez váhání potvrdil.
Dřív,
než stihli Ondra s Mikym sežvýkat svoji třetí porci, jsme sestavili plán
na následující dny, a já jsem s ním vyrazila za panem Schoberem. Ten byl
naší aktivitou malinko zaskočen, ale v podstatě mile překvapen.
Ještě
to dopoledne se nás všech šest dostavilo do skladu textilu, kde jsme vyfasovali
uniformu. Což v tomto případě představovalo téměř kompletní garderobu ve žluté
a tmavě modré barevné kombinaci. Do skříně ve svém pokoji jsem si uložila
několik triček, bundu, teplákovku, kraťasy i sukni. Na hlavu jsem si narazila
kšiltovku a podívala jsem se do zrcadla. Při pohledu na výšivku s logem
resortu mnou projela známá vlna vzrušení. Další nová práce a nové
zkušenosti. Další nový začátek! A já jsem se nemohla dočkat, co mi přinese.