pondělí 25. ledna 2016

Lovebirds IV

Pozn. Na další díl doufám nebudete tak dlouho čekat :-) Z.

Bethany
Ztichlým, losangeleským domem mé matky se rozlehlo známé vyzvánění. Ačkoliv jindy jsem nechávala mobil hrát aspoň o pár vteřin déle, abych si užila svoji oblíbenou písničku, tentokrát jsem Lennyho Kravitze utnula, ještě než stihnul dozpívat první verš.
„Alex?“ vyhrkla jsem netrpělivě.
Na tenhle telefonát jsem čekala už několik dní, ale věděla jsem, že mu musel předcházet jiný, směrovaný mé agentce. A zdálo se, že ten teď konečně přišel.
„Je to oficiální,“ potvrdila mou domněnku.
Vydechla jsem úlevou, kterou ale vzápětí vystřídala nervozita.
„Teď už záleží na tobě, jestli…“
„Jsem pro!“ skočila jsem jí do řeči.
„Nechceš si nechat den na rozmyšlenou?“ vyzkoušela to ještě Alex, ačkoliv z jejího tónu jsem snadno vyčetla, že už zná moji odpověď.
„Nechci. Jsem si jistá.“
„Ok. Hned zavolám do studia. Jsme v dobré vyjednávací pozici, nemá cenu tvářit se, že se ještě rozhoduješ.“
Bylo mi upřímně jedno, v jaké vyjednávací pozici jsme byly. Jestli se dá z kontraktu vytřískat o několik set tisíc víc nebo větší provize ze zisku. Kdyby mi teď produkční společnost poslala smlouvu faxem, podepsala bych ji, aniž bych si přečetla podmínky ohledně dablérů nebo natáčecích hodin.  Tak moc jsem chtěla, aby se drby, které posledního půl roku kolovaly po internetu, staly skutečností a začal se natáčet druhý díl Lovebirds.
Tušila jsem, že Alex moje nadšení nesdílí. Ne kvůli samotnému filmu. Co víc si mohla pro svou klientku přát, než stamilionový velkofilm, který neunikne pozornosti ani jedné televize, časopisu či blogu? Věděla jsem, že to, co jí dělalo starosti, bylo, že se znovu ocitnu před kamerou s Joshem. Že zase budeme hrát zamilovaný pár a veškerá média se na nás slétnou jako supi, ve snaze zjistit, jestli jím jsme i ve skutečnosti. Ačkoliv v tuhle chvíli jsme to nevěděli ani my dva.
Sotva jsem skončila hovor s Alex, našla jsem v mobilu jiný kontakt. Cameronovi už se produkce určitě taky ozvala. Takže Josh musel stejně jako já dostat oficiální nabídku.
Zarazila jsem se. Co když ji odmítl? Dal by mi to alespoň vědět? Nebo bych se o tom dozvěděla od studia skrze Alex? Od té noci v New Yorku jsme nebyli v kontaktu. Připadalo mi, jako by těch pár hodin, co jsme spolu strávili, co jsme byli zase šťastní, byl jen střípek, který při rozbití našeho vztahu doletěl na místo, kam nepatřil. Do doby, kdy už Joshua nebyl můj, kdy jsme se nevídali, kdy jsme spolu nemluvili.
Nevěřila jsem, že mu mohla uniknout ta mediální smršť, když jedna z fanynek neomylně identifikovala tričko, které jsem na sobě měla při tiskové konferenci, jako to, v němž si Joshua jen pár dní předtím vykračoval po newyorských ulicích. Kdo ví, jestli se Cameron vztekal tak, jako Alex, když to zjistil. Protože ta byla snad na pokraji infarktu. Přesto jsem se ani tehdy nedočkala od Joshe jediného telefonátu. Nebo zprávy.
Dal by mi tedy vědět, že roli ve filmu, který nás oba vynesl ke hvězdám, odmítnul? A pokud to skutečně udělal, co by se stalo s Lovebirds II? Zrušilo by se natáčení? Přeobsadili by jeho roli? Stáhl se mi žaludek při představě, že by Rileyho hrál někdo jiný.
Moje nedočkavost, abych měla co nejdříve podepsanou smlouvu, rychle vyprchala.
Tak dlouho jsem váhala s palcem nad Joshovým jménem, dokud displej mobilu nezhasnul.

pátek 8. ledna 2016

MD - Bye '15, Hello '16

Během uplynulého týdne jsem na různých blozích (Opravdu se to takhle skloňuje? Vypadá to divně :-) ) četla tolik článků, rekapitulujících loňský rok a obsahujících předsevzetí a motivaci do toho, který nám právě začal, že se mi v hlavě začal rodit tento článek.
Musím se přiznat, že když se ohlédnu za rokem 2015, vybaví se mi především dvě vzpomínky. První z nich má hodně smutný začátek, ale o to veselejší konec. Na podzim zemřel můj milovaný kocourek Miky. Už jednou jsem o tom psala, takže nebudu zabíhat do podrobností. Brzy poté se v našem bytě a taky v našich srdcích usídlilo mourovaté britské koťátko Charlie. Teď už je to přes dva měsíce, co s námi bydlí (nebo my s ním, jak si on myslí), ale mně to připadá mnohem déle. Je to neuvěřitelné, jak rychle roste a všechno se učí. Především to, co by se učit neměl, jako skákání na kuchyňskou linku, kousání koberce nebo kradení ozdob z vánočního stromečku. Mimochodem, máte ještě vánoční stromek?


Druhý silný zážitek z loňského roku bylo samozřejmě knižní vydání Niky a všechny kroky, které tomu předcházely. Byl to dlouhý proces, který nezasahoval jen do roku 2015, ale ještě do několika předchozích. Ale všechna ta práce stála za to! Pokud by vás zajímalo, jak to probíhalo, mohla bych napsat článek o tom, jak vlastně taková kniha vzniká. Pořád nedokážu uvěřit, že mám opravdovou knihu! Že si ji lidé mohou koupit a přečíst. Je to něco, o čem jsem snila od dětství.

Photocredit: Eva Svobodová

I když jsou tyto dvě vzpomínky nejvýraznější, samozřejmě jsem během roku prožila spoustu dalších věcí. Byla jsem za svědka své nejlepší kamarádce, což znamenalo, že jsem pár týdnů před svatbou chystala i rozlučku se svobodou. A obojí jsem si skvěle užila!


Byla jsem lednovou dívkou v kalendáři Fitness Blue Gym.


Založila jsem tady na blogu rubriku My diary, abych se s vámi mohla podělit o střípky ze svého života. Kromě toho jsem napsala a zveřejnila i několik povídek a snad můžu prozradit, že pracuju na druhé knize :-)
Celkově mám za sebou hodně nabitý rok a teď už nám zbývá jen čekat, co přinese rok 2016.
Moje předsevzetí:
Budu víc číst. Čtení mám spojené s létem, kdy se usadím na zahradě nebo na pláži a strávím celý den s nosem zabořeným do knížky. Přes zimu se snažím číst vždycky aspoň chvíli před spaním. Momentálně mám rozečtenou lifestylovou knihu od britské youtuberky Louise (Sprinkle of Glitter), u které nevadí, když zvládnu přečíst jen dvě strany, než padnu únavou, protože nemusím sledovat děj.
Budu psát. S psaním to mám podobné jako se čtením. Potřebuju několik hodin klidu na to, abych mohla přemýšlet, psát a upravovat. Takže moje předsevzetí vlastně je, abych si udělala víc času na psaní.
Budu se učit španělštinu. Předsevzetí, které se už několik let přelévá z jednoho roku do druhého. Docela úspěšně ho dodržuju, i když se musím hodně nutit, abych se učila, když už jsem pár let pryč ze školy. Španělské blogy a seriály s krásnými herci (Hola Sr. González :-) ) mi to trošku usnadňují.
Nebudu se stresovat a budu myslet pozitivně. Jsem ten typ člověka, co musí všechno třicetkrát kontrolovat a vždycky se bojí, že něco nedopadne, což mě zbytečně stresuje, i když k tomu často není důvod. Takže to se budu snažit nedělat a navíc se budu obklopovat pozitivními věcmi a zprávami.
Jaká jsou vaše novoroční předsevzetí?
Krásný nový rok vám všem!
Z.