úterý 28. dubna 2020

CO ČTU JÁ? - Nebe nezná vyvolených

Stárnoucí automobilový závodník Clerfayt přijíždí do švýcarského sanatoria, položeného vysoko v horách, navštívit svého bývalého kolegu. Tady potkává křehkou, nemocnou Lillian, která většinu svého života prožila ukrytá před válkou nebo uvězněná v sanatoriu. Ačkoliv si Lillian myslí, že Clerfayt pro ni bude jen několikadenním flirtem, než se zase vrátí zpátky mezi zdravé, před jeho odjezdem se dozví, že se její nemoc zhoršila. Je už v sanatoriu natolik dlouho, aby věděla, že jí moc času nezbývá. A nehodlá ho strávit na místě, kde ji nic nového nečeká. Chce tam, dolů, aby alespoň chvíli žila jako zdraví. Lillian tedy odjíždí s Clerfaytem. Zdá se, že jsou pro sebe jako stvoření. Ani jeden nečeká velkou lásku a nehodlá se vázat. A oba neustále balancují na hranici života a smrti. Každé chrlení krve může být Lillianino poslední a Clerfaytův život může zhasnout při kterémkoliv dalším automobilovém závodě. Když se ale Clerfayt do Lillian skutečně zamiluje, těžko se jí vysvětluje, proč se nechce vdát a usadit v rodinném domě. Neprozradila mu totiž pravdu. Že tohle jaro plné cestování, nakupování drahých šatů a automobilových závodů je její poslední.


Román od Ericha Maria Remarquea jsem četla už podruhé. Nezanechal ve mně tak hluboký dojem jako před více než patnácti lety, ale přesto nemůžu říct, že by se mi nelíbil. Kniha je plná nádherných pasáží, díky kterým si člověk uvědomuje křehkost života.
Ačkoliv je úsměvné, že jen pár let po válce jsou všechny postavy tak bohaté, aby cestovali po celé Evropě, ubytovávali se v hotelích a jedli ústřice v restauracích, právě tohle dává knize její nezaměnitelnou atmosféru. A i když už začátek dává tušit, že děj nesměřuje k happy endu, po přečtení zůstává ve čtenáři spíš jakási melancholie, než přímo smutek.
Pokud hledáte nějakou povinnou četbu, která je lehce stravitelná, román E. M. Remarquea rozhodně doporučuji.
Pasáž, která se mi líbila: "Podvádíš mě se stínem," vyčetl jí trpce. "A pláčeš!"
Ano, pomyslela si, ale ten stín se nejmenuje Boris. Mám mu říct, jak se jmenuje? Ale pak mě zavře do nemocnice a ke dveřím postaví stráže lásky, aby mě za okny z mléčného skla a v zápachu dezinfekčních prostředků, dobré vůle a mdlého pachu lidských odpadků utrápily svou péčí až k smrti.
Z.

úterý 14. dubna 2020

CO ČTU JÁ? - Teorie vraždy

Doktor Theo Cray se vrací na místo, kde vrah, kterého dříve odhalil, pohřbíval své oběti. Ačkoliv je vrah už po smrti, došlo zde za podivných okolností k dalším dvěma vraždám. Tentokrát jsou oběťmi techničky FBI, které na místě zajišťovaly forenzní důkazy. Třetí technik, muž, který z místa činu záhadně zmizel, je okamžitě Theovým podezřelým číslo jedna. Jenomže nikdy v minulosti nevykazoval známky agrese a z osudné noci si ani nic nepamatuje. Navíc vyšetřovatelé Theovi přiznají, že se v několika případech vyskytují anomálie. Důkazy, které spojují různá místa činu, nebo se objevují na místech, kam nepatří. Theo se domnívá, že někdo záměrně vytvořil virus, který v lidech vyvolává násilné chování. Proto, aby tohoto člověka, očividně geniálního vědce, vypátral, neváhá sám překročit celou řadu zákonů a vytvořit fiktivní místo činu. Potom je sice dopadení vraha mnohem blíže, ale sám se dostává do hledáčku FBI jako možný podezřelý. Ani to mu ovšem nebrání, aby s drzostí sobě vlastní dál pokračoval ve vyšetřování na vlastní pěst.


Teprve když jsem knihu Andrewa Maynea začala číst, zjistila jsem, že se jedná už o třetí díl, v němž je hlavní postavou doktor Theo Cray. Naštěstí se každý příběh dá číst zvlášť, a přestože jsou v knize odkazy na předchozí díly, člověk se v ději i postavách rychle zorientuje.
Je to paradox, že knihu o ochrnutém muži jsem četla v době, kdy jsem sama chodila o berlích, a kniha o virech se mi dostala do ruky v době světové pandemie. O to víc znepokojující byly některé pasáže. Ale na druhou stranu taky o to zajímavější.
Kniha má rychlý spád a svým způsobem otevřený konec napovídá, že asi nepůjde o poslední knihu o Theo Crayovi.
Věta, která se mi líbila: Moc dobře vím, že sice můžete před světem utíkat, ale on si vás nakonec stejně najde.
Z.

pondělí 6. dubna 2020

MY DIARY - Březen

Měsíc, který začal docela normálně a skončil naprosto nenormálně. Měsíc, který se pravděpodobně zapíše do historie.
Když jsme s Verčou byly na lívancích a dělaly si srandu, že jsme to stihly tak tak, než nám všechno zavřou, ještě jsme netušily, že nejsme daleko od pravdy. Ze dne na den se nám zrušil veškerý program na kdoví kolik týdnů dopředu a můj jindy nabitý diář najednou zeje prázdnotou. Je to zvláštní pocit, kdy se toho na jednu stranu hrozně moc děje, ale na druhou se neděje nic. Na jednu stranu máme strach, co bude, ale na druhou jsme o to vděčnější za všechno, co máme. Pořád si říkám, že bude doba, kdy ze všeho, co teď prožíváme, budou jen vzpomínky.
Jak jsem psala už v předešlém příspěvku, dalo se očekávat, že březen nebude moc silný na zážitky, a bohužel zřejmě to stejné bude platit i o dubnu. Už teď jsme přišli o akci Dopoledne mezi stranami, ale pevně doufáme, že se se stejným programem přesune na srpen. Samozřejmě se vše zavčas dozvíte. Jako takovou malou náplast si pro vás Sára připravila rozhovor se mnou, kde se dočtete o tom, jak píšu a kdy nepíšu, jestli mám nějakou oblíbenou postavu, nebo co ráda dělám kromě psaní. Rozhovor najdete TADY.
Dlouhou karanténní chvíli si můžete ukrátit i s mou novou povídkou Po tom všem. Je to asi první věc, kterou jsem nepsala v ich formě. Všimli jste si? :-) Snad se vám bude líbit jako holkám z Niky stories fanpage, které jsou naprosto zlaté!
A na závěr tradičně písnička měsíce, kterou je Next to me od Imagine dragons. Tu jsem znovuobjevila díky Superstar. Věděli jste, že první řada Superstar byla už před patnácti lety? Kolik vám tenkrát bylo? Já jsem byla ve třeťáku na gymplu a pamatuju si, že jsem nosila bílo-modré Nike tenisky a riflovou sukni :-) To jen taková menší odbočka od tématu.
Doufám, že jste všichni v pořádku, a že tuhle netradiční situaci zvládáte.
Držte se!
Z.