pondělí 29. února 2016

Lovebirds V

Josh
Rozhlédl jsem se po místnosti, po jejímž obvodu se táhla souvislá řada stolů se jmenovkami, ale zrzavé vlasy jsem nezahlédl. Že by Beth měla zpoždění? To jí nebylo podobné. Podíval jsem se na hodinky a uvědomil si, že to naopak já jsem na první čtené zkoušce o víc než čtvrt hodiny dřív. Cameron jen významně povytáhl obočí, ale neřekl nic. Oba jsme moc dobře věděli, proč jsem do prostor studia tolik spěchal. Zatímco se Cam dal do řeči s jedním z producentů, vzal jsem si ze stolu s občerstvením láhev vody a zamyšleně si pohrával s jejím víčkem.
Nabídku na roli Rileyho v prvním dílu jsem dostal až několik měsíců poté, co byla Beth vybrána pro roli Zoe. Bylo nervy drásající jít na „test chemie“, přehrání několika scén ze scénáře, aby režisér a producent viděli, jestli je mezi námi potřebná přitažlivost, abych mohl roli dostat, a vědět, že tahle ani ne dvacetiletá holka možná bude mít rozhodující slovo v mojí kariéře. Ačkoliv jsem ji samozřejmě znal z těch několika málo dílů seriálu Palms, které jsem viděl (A přetrpěl, abych se přiznal. Přece jen jsem nebyl holka v pubertě, čili cílová skupina seriálu.), stejně jsem vůbec netušil, co čekat. A rozhodně jsem nečekal, že se přede mnou objeví dokonale milé stvoření, se světle hnědými vlasy a přirozeným úsměvem, které mě naprosto odzbrojí svým vyspělým a profesionálním chováním, na hony vzdáleným Melisse, její postavě v Palms. Ve vteřině jsem jejímu kouzlu totálně propadl, a doufal, že to jiskření, co jsem mezi námi cítil, uvidí i režisér. Snad bych se i doprošoval, abych mohl s Bethany strávit několik měsíců na place a více ji poznat. Pro dobro mého ega nebylo nic takového potřeba a ještě tentýž večer jsem se dočkal telefonátu, který nastartoval moji kariéru a změnil mi život.
Moc dobře jsem věděl, že i co se týkalo druhého dílu, byla role Zoe jistá dřív, než role Rileyho. Zatímco Beth na nabídku kývla okamžitě, já jsem s odpovědí několik dní váhal. Nevěděl jsem, jestli zvládnu Bethany dennodenně vídat, mluvit s ní, líbat ji.
A teď jsem to byl paradoxně já, kdo tady čekal jako natěšené štěně, patnáct minut před začátkem schůzky. Od poslední společně strávené noci jsme spolu nemluvili a já jsem se nemohl dočkat, až se to změní. Nedalo se ovšem říct, že bych Beth od té doby neviděl. I když jsem se v rámci zachování duševního zdraví vyhýbal všem fanouškovským blogům i novinovým stánkům, pro případ, že by byla na obálce některého z časopisů, jakoby si mě našla sama. Málem jsem vrazil do dopravní značky, když jsem při ranním běhu zahlédl obrovský billboard s Bethaninýma slastně přivřenýma očima a plnými rty. Věděl jsem, že se stala tváří nového parfému Marc Jacobs. Musela ale být reklama na něj zrovna na mojí obvyklé trase? Opravdu těžko se vyhýbalo někomu, kdo byl zkrátka všude. A proto jsem si řekl, že když už, tak už. Proč se nevídal přímo na place bez všech těch tajností?
Těžké dveře do místnosti se pomalu otevřely a vzápětí po Alex vstoupila Beth s velkými slunečními brýlemi na očích. Vyhlížel jsem zrzavé vlasy, ale Beth byla už zase tmavovláska, připravená na roli. Sundala si sluneční brýle a usmála se na mě zpod čerstvě ustřižené ofiny.
„Ahoj Joshi. Camerone,“ kývla na mého agenta, který se záhadně náhle zhmotnil za mými zády.
„Zdravím Bethany. Jak se vede, Alex?“ optal se Cam příkře. Ještě stále jí neodpustil fiasko s mým tričkem. Alex prý měla mít víc rozumu, než aby mě pustila k Beth do pokoje a následně jí povolila vzít si na tiskovou konferenci něco, co očividně patřilo mně. Dle jeho názoru to udělala schválně kvůli publicitě. Tak trochu jsem ho podezříval, že ho spíš mrzelo, že to stejné nenapadlo jeho.
„Came,“ vzala jeho přítomnost na vědomí Alex a dál nevzrušeně datlovala do iPhonu.
„Jak se máš?“ podívala se na mě Beth a přes přetrvávající přítomnost našich agentů se zlehka dotkla mé paže.
„Viděl jsem tvou novou reklamu,“ jako politik jsem odpověděl na naprosto něco jiného, než na co jsem byl tázán. „Sluší ti to tam.“
„Doufala jsem, že vyberou jinou fotku,“ ušklíbla se Beth a sáhla po neperlivé vodě.
Nedokázal jsem si představit, co by se mohlo na dokonalé fotce Bethany nelíbit. Dřív, než jsem se stihl zeptat, se ujal slova jeden z producentů.
„Zdá se, že jsme tady všichni. Poprosím vás tedy, abyste zaujali svá místa, a můžeme začít.“
Podržel jsem židli, před níž byla na stole umístěna cedulka s nápisem „Zoe“ předtím, než jsem se usadil ke své vlastní cedulce s nápisem „Riley“, obě dvě v čele. Zatímco Alex tiše vyklouzla ze studia, Cameron se k mé nelibosti usídlil na jednu z volných židlí.
Po úvodních slovech producenta, režiséra a několika poznámkách od pár dalších lidí, jsme začali postupně pročítat scénář. Testovat, jak jednotlivé repliky chutnají na jazyce a poslouchat, jak zní řečené nahlas. Koutkem oka jsem pozoroval, jak si Beth svým drobným, nečitelným písmem zaznamenává přímo do scénáře svoje postřehy a nápady. Každý z nás pracoval s daným textem úplně jiným způsobem.
Po pár minutách se Alex vrátila, beze slova postavila před Beth zelené smoothie a aniž by mrkla okem, zabrala si místo vedle Camerona. Pobaveně jsem odfrkl.
„Co?“ zašeptala zvědavě Beth. Svoje scény právě četly vedlejší postavy.
„Ještě tě to nepřešlo?“ prstem jsem žduchl do průhledného kelímku se slámkou.
„Péče o zdraví?“ tiše se zasmála. „Ne, ta mě nepřešla.“
Bez dovolení jsem usrkl hustého nápoje a zašklebil se. Fuj!
„Hej!“ odsunula mi smoothie z dosahu a zatímco všichni okolo stolu otočili další stránku scénáře, hravě mě píchla prstem do břicha: „Taky bys se sebou měl něco dělat. Natáčení se blíží.“
„Obnovíme společné tréninky?“ pozvedl jsem obočí.
Při natáčení prvního dílu, uprostřed americké pouště, jsme pravidelně chodili běhat, trénovali spolu s ostatními v obrovské hale, kde se chystaly scény před zeleným plátnem, a dokonce se pokoušeli šplhat na červené skály. Alespoň do té doby, než nám to pojišťovací společnost zatrhla. Občas se mi zdálo, že bych měl mít kaskadéra i na svůj vlastní život.
„Proč ne,“ usmála se Beth.
„Pátá scéna. Zoe plave v oceánu,“ ozval se producent a Beth sklonila hlavu ke scénáři.
Zvedl jsem oči a zachytil upřené pohledy Alex a Camerona. Těžko odhadnout, kdo z nich se mračil víc. Snažil jsem se potlačit úsměv. Čím víc nás hlídali, tím zábavnější bylo, když se jim to nedařilo. Byli jsme s Beth tvrdý oříšek. Oba vytrénovaní unikat očím veřejnosti. Tušil jsem, že to nebude problém ani v případě našich agentů.

pátek 5. února 2016

MD - Knihy, knihy, knihy

Moje první nejoblíbenější knížka byly Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové. Četli jsme ji na prvním stupni a mně se tak líbila, že mi ji naši museli koupit a já jsem ji přelouskla dřív, než jsme ji ve škole dočetli.
Můj první dívčí román Marek, já a Iveta od Jany Smetanové mi naši koupili cestou na dovolenou do Jeseníků. Vzpomínám, jak jsem ho na našem pokoji v penzionu zhltla jedním dechem a potom jsem ho četla ještě několikrát.
První dospělácká knížka, kterou jsem četla, byla Nebe nezná vyvolených od E. M. Remarquea. Tu jsem pro změnu četla na dovolené v Chorvatsku. Už si nepamatuju, jak jsem byla stará a vlastně ani moc o čem knížka byla. Vím jen, že se mi opravdu líbila. Vlastně bych si ji mohla přečíst znovu :-)
Moje první knižní série nebyl ani Harry Potter ani Twilight. Bylo to šest tenkých knížek Holky z internátu – Dvojčata od Enid Blytonové. Četly jsme je zaráz s kamarádkou Sandrou a hrozně jsme chtěly prožívat to, co dvojčata (aspoň já ano). Taky nás bavilo porovnávat, na které obálce jsou dvojčata nejhezčí :-)
Poprvé, kdy jsem při čtení knížky brečela, bylo u Harryho Pottera a Prince dvojí krve od J. K. Rowlingové. Bylo to u scény, kdy umřela jedna z postav. Pro případ, že HP ještě někdo nečetl ani neviděl filmy (Existuje vůbec ještě někdo takový?) nebudu psát, o jakou postavu šlo. Každopádně od té doby jsem brečela u spousty knížek.
První knížka, kterou jsem zvládla přelousknout v angličtině, bylo Twilight od Stephenie Meyerové. Četla jsem ji předtím v češtině, takže to bylo o něco jednodušší. Protože filmy jsem viděla v angličtině s titulkama, hrozně jsem si chtěla příběh v aj i přečíst. Když jsem zjistila, že to jde, začala jsem všechny knížky anglicky píšících autorů číst v originále.
Už víte, že se učím španělsky, takže se nabízí otázka, jestli čtu i ve španělštině. Přiznám se, že se přes svoji první knížku ve šp prokousávám právě teď. A co by to mohlo být jiného než Půlnoční slunce (Sol de medianoche) od Stephenie Meyerové? Čili Twilight z pohledu Edwarda. Opět proto, že už jsem to předtím četla v čj, a taky proto, že je španělský překlad volně přístupný na internetu. Neděste se, i originál se dá stáhnout z oficiálních stránek Stephenie, takže nejde o žádné nelegální stahování :-)
No a abychom kapitolu Twilight uzavřeli, tak Stmívání je taky mou nejrychleji přečtenou knížkou. Četla jsem ji ve chvíli, kdy byl v kinech třetí díl. Do té doby mě tohle šílenství nějak minulo (říkala jsem si, že na upíry a vlkodlaky už jsem stará), ale pak jsem viděla v televizi první díl a okamžitě jsem vystartovala do knihkupectví a koupila celou sérii. První díl jsem přečetla během 24 hodin. Doteď jsem tento rekord nepřekonala a pochybuju, že ještě někdy překonám. Mimochodem v ČR vyšlo Stmívání u nakladatelství Egmont, stejně jako Niky ;-)
Co mi na druhou stranu trvalo nejdéle, bylo všech sedm dílů Harryho Pottera, a to samozřejmě z toho důvodu, že jsem vždycky musela čekat, až vyjde další díl. První díl jsem četla už na základní škole a poslední na vysoké. Pamatuju si, jak si spolužák mylně myslel, že jsem nevyspalá, protože jsem někde pařila a já jsem ho vyvedla z omylu, že jsem do třech do rána četla HP, protože jsem prostě musela vědět, jak to dopadne.

Photocredit: Igor Ryšavý

Byli byste zvědaví na další zajímavosti ohledně mě a knih?
Hezký víkend
Z.