Protože se blíží vydání mé čtvrté knížky Bea, mám dnes pro vás, co mě nesledujete na Facebooku ani na Instagramu, malou ukázku obálky a textu ;-) Z.
„Beo, vstávej,“ strčil Michal hlavu k nám do stanu.
„Hmmm,“ zabořila jsem obličej do spacáku.
Zatahal mě za nohu: „No tak. Všichni už se chystají.“
„Dej mi pokoj,“ zabručela jsem.
„Jestli nevylezeš, tak přísahám, že tě vytáhnu a hodím do řeky.“
Rozlepila jsem oči a zpražila ho pohledem: „Panebože ty jsi otravnej!“
Vyhrabala jsem z batohu miniaturní kosmetickou taštičku a tři stejně miniaturní kousky oblečení a v tričku na spaní zamířila do umývárny. Neušlo mi, jak se po sobě Katka s Vláďou významně podívali, když jsem je míjela. Ušklíbla jsem se. Ti dva by se měli dát dohromady. Mohli by mě nenávidět hezky spolu.
Ačkoliv jsem v umývárně nestrávila ani deset minut, když jsem z ní vycházela s vyčištěnými zuby, vyčesaným culíkem, natřená opalovacím krémem a převlečená do bikin a trička na ramínka, jeden klučičí stan už byl složený a zavřený v plastovém barelu. Do dalšího, navlas stejného barelu jsem uložila svůj batoh a smotaný spacák.
„Na,“ objevil se vedle mě najednou Michal a podával mi rohlík s paštikou a tatranku. „Budeš to potřebovat.“
„Děkuju,“ nezkoumala jsem, odkud se snídaně objevila, a zakousla jsem se do bílého pečiva.
„To ti koupil Michal,“ informovala mě pohotově Iris, když jsem s rohlíkem v jedné ruce obcházela stan, a druhou rukou vytahovala kolíky ze země.
Povytáhla jsem na ni obočí.
„Měl strach, aby ještě něco měli, až se vzbudíš,“ pokračovala, jako bych se jí na něco ptala. „On je vždycky tak hodný. Pokaždé se o ostatní stará.“
„Tak zítra zaspi a taky od něj budeš mít snídani,“ poradila jsem jí.
Myslela jsem si, že po tom posledním fiasku už máme vzdychání nad tím, jak je Michal úžasný, za sebou, ale očividně jsem se pletla. Stan jsme naštěstí zvládly sbalit bez dalších poznámek. Já jsem tedy víc zavazela, než pomáhala, ale pořád byla naděje, že se to během následujících dní ještě naučím.
Když jsme spouštěli loď na vodu, otočila jsem se na Michala: „Kolik dlužím za snídani?“
„Prosím tě, to nech plavat,“ mávl rukou a vzápětí se zasmál nad výběrem svých slov.
„Tak zítra kupuju snídani já, jo?“ opatrně jsem se nalodila.
„Jestli už budeš vzhůru,“ podotkl Michal a bez jakýchkoliv obtíží ke mně přistoupil. „Nerad bych zůstal o hladu.“
„Ts! Budeš mít naservírovanou snídani dřív, než rozlepíš oči.“
„Vsadíme se?“ zasmál se a pádlem nás odstrčil od břehu.
Mrkla jsem přes rameno: „Klidně.“
„Jen abys nelitovala,“ zajiskřily mu oči.
„Bojíš se?“ pousmála jsem se sebevědomě.
„Tebe určitě,“ nenechal se rozhodit. „A koukej dopředu.“
Otočila jsem se po směru jízdy a zabrala pádlem, abychom se konečně pohnuli. Vláďa, Maťo a Jirka se za námi právě skládali do raftu a další dvě kánoe před námi ujely sotva pár metrů. Stačilo jen několikrát zabrat a snadno jsme je dohonili. Zpomalili jsme u břehu, kde nebyl proud tak silný, a počkali, až nás dojede i raft. Potom jsme se konečně pustili po řece, která k nám v ranním slunci vysílala stříbřité odlesky.
„Tak o co?“ vrátila jsem se k tématu.
Za mnou bylo chvíli ticho, ale za jízdy už jsem si netroufala otočit se, abych se na svého kormidelníka podívala.
„O večeři,“ ozvalo se nakonec přes bublání vody. „Když už nebudu mít snídani.“
„Ty budeš mít snídani. Což mě přivádí k tomu, co vyhraju já.“
„V tom případě na tu večeři pozvu já tebe.“
Pousmála jsem se. Takže tak či tak spolu půjdeme na večeři. Zajímavá sázka…
