neděle 25. března 2018

Niky - Favourite part

Když se mě kamarádi ptají, jestli mám raději Niky nebo Nelu, je to těžká volba. Miluju oba dva příběhy. Kdyby ne, tak bych je nepsala :-) Ale když se někdo zeptá na oblíbenou pasáž, tak těch bych dokázala vyjmenovat hned několik. Co se týče Niky, tak jedna z nich, možná dokonce ta nejoblíbenější, je tahle.
Máte i vy nějakou oblíbenou scénu? POZOR! Pokud jste Niky nečetli, obsahuje spoilery!
Hezkou neděli Z. :-)

„Mám přinést sůl,“ řekl, jako by mi snad musel vysvětlovat přítomnost ve vlastní kuchyni.
Přikývla jsem, neschopná slova. Martin chvíli otvíral jednu skříňku po druhé, očividně zcela ztracený. Nakonec se mi ho zželelo a sáhla jsem do správné přihrádky. Už mockrát jsem tady Barče pomáhala připravovat něco na zub, a proto jsem věděla, kde co hledat. Pořád mlčky jsem Martinovi podala skleněnou dózu.
„Díky,“ vzal si ji a zamířil zpět k obývacímu pokoji.
Vztek ve mně vybublal na povrch. Teď se bude tvářit jako že nic? Poté, co mě dusil před našimi kamarády? Před mým klukem?
„Co to mělo znamenat?“ vyštěkla jsem na něj, než se mi stihl ztratit z dohledu.
Martin se zarazil a pomalu se ke mně otočil. Výraz v obličeji mu ztvrdnul.
„Co máš na mysli?“ optal se s arogantním úšklebkem, který jsem na něm nesnášela. Tolik mi připomínal Martina z těch prvních měsíců po našem seznámení.
„Ty to moc dobře víš,“ sykla jsem a popošla k němu blíž. Nechtěla jsem, aby nás zaslechli ostatní. Obzvlášť ne Tomáš.
„Hráli jsme hru na pravdu, ne? Ty ses nebavila?“ skoro se mi vysmíval.
„Jo, bylo to k popukání. Obzvlášť když jsi vytahoval to, co se mezi námi stalo, před mým klukem a tvou holkou!“ Navztekaně jsem se mu dívala přímo do očí.
„Já nic tajit nemusím. Já,“ to slovo zdůraznil, „jsem svou holku nepodvedl.“
„Řekli jsme si, že to bude mezi náma,“ připomněla jsem.
„A ty jsi to nikomu neřekla, co?“ uchechtl se sarkasticky. „Vidím, jak Niky s Bárou pozorují každej náš pohyb. Poslouchají každý naše slovo.“
„Neřekla jsem to nikomu, komu by to mohlo ublížit,“ bránila jsem se.
„No jistě. Chraň pánbůh, abys ty někomu ublížila,“ odfrkl.
„Jak to myslíš?“ založila jsem si ruce v bok.
„Zeptej se na vysvětlení svýho kluka. To k němu jsi běžela hned, co jsme se vrátili z Itálie!“ sekl po mně výčitkou ostrou jako břitva.
„Měli jsme snad dohodu!“ rozhodila jsem zoufale rukama. V Itálii s ním, doma s Tomem, ne? „Byl to tvůj nápad,“ zdůraznila jsem.
„To bylo předtím,“ výraz v obličeji se mu změnil. Už v něm nebyla agrese ani výsměch.
„Před čím?“ nechápala jsem.
„Do háje, Niky!“ bouchl pěstí do kuchyňské linky a pak se o ni opřel jen pár centimetrů ode mě.
„Já jsem ti řekl, že tě miluju!“ zašeptal tak důrazně, jako kdyby ta slova na mě zakřičel.
Nadechovala jsem se k odpovědi, když se objevila Barča.
„Kde jsi s tou solí? Nině tam zůstane flek!“
„Už jdu,“ otočil se rychle Martin a zmizel.
Vydechla jsem a pohlédla na zmatenou Báru.
„Co to bylo?“ zvedla obočí.
Jenom jsem zavrtěla hlavou. Sama jsem nevěděla. 

neděle 11. března 2018

MD - Únor

Před rokem jsem napsala, že únor je nejhorší měsíc v roce. To pořád platí, ale teď, když už se konečně oteplilo a je déle světlo, už to nevidím tak tragicky. Letošní únor byl měsícem olympijských her a chřipkové epidemie. Obojí mě zastihlo až v závěru. Co se týče olympiády, bohužel musím říct, že nejdelší souvislý úsek, co jsem viděla, byl závěrečný ceremoniál. Jinak jsem viděla jen útržky několika sportů, ale vcelku vlastně nic moc. Což mělo spojitost právě s chřipkovou epidemií. Protože byli všichni okolo mě nemocní, musela jsem pracovat víc než obvykle, takže mi moc času nezbývalo. Nakonec ale nemoc dostihla i mě, takže jsem chtě nechtě musela zvolnit. To ale bylo až na konci měsíce a do té doby jsem zvládla spoustu věcí :-)
Když vás vyfotí, jak si děláte selfie :-)
Photocredit: KC Babylon
S Vendy jsme byly na plese gymnázia Elgartova, což je docela vtipné, protože jsme tam ani jedna nechodily. Chodí tam ale dcera mojí kolegyně, a jelikož jsem jim věnovala Niky a Nelu do tomboly, dostala jsem dvě vstupenky.  Myslím, že jsme si to obě až nečekaně užily a zavzpomínaly jsme na naše školní léta. Zvláštní, že se to zdá na jednu stranu teprve před chvílí, ale na druhou už je to docela dávno. A i když miluju svůj současný život, svým způsobem mi chybí taková ta studentská bezstarostnost.

S Verčou jsme po složitém domlouvání konečně vyrazily do kina na poslední díl Fifty shades. Jakmile člověk dospěje a má plno povinností, dá to docela práci, domluvit se s kamarády, kteří jsou úplně stejně zaneprázdnění. Sice na knop, ale stihly jsme dokonce i večeři, ze které jsme odcházely ve chvíli, kdy film začínal. Díky bohu za dvacetiminutové reklamy na začátku :-) Mimochodem to bylo asi poprvé, kdy jsem byla jedním z těch otravných lidí, co se trousí do sálu, když už je zhasnuto, nad kterými vždycky obracím oči v sloup :-) A víte podle čeho ještě poznáte, že jste už dospělí? Když při romantickém filmu s kamarádkou nejvíc vzdycháte nad tím, jak krásné oblečení Anastasia nosí. Žádný svalnatý Jamie Dornan, žádná romantická gesta. Ne. Šaty a sukně do kanceláře. Ach jo :-)
Když už jsem u těch filmů, viděla jsem ještě sci-fi Valerian. Nejsem si jistá, jestli už jsem o tomhle filmu nepsala, protože jsem ho viděla už podruhé. Každopádně Dane DeHaan a Cara Delevingne, kteří ve Valerianovi hrají, jsou oba mí velcí oblíbenci, takže mi bylo jasné, že se mi film bude líbit. Taky to občas máte tak, že se vám film líbí jen díky hercům?
A co Valentýn, důležitý únorový svátek? No, vzhledem k tomu, že od doby, co jsem přestala randit s jistým Švédem, jsem sama, tak jediné, co mi tento svátek připomnělo, bylo valentýnské focení s Nelou pro Backstage books :-)
A jak jinak zakončit měsíční článek, než mými oblíbenými písničkami? V únoru jsem se pořád držela nových písniček Justina Timberlakea, takže to byly Say something a Man of the woods. Mimochodem viděli jste jeho Superbowl halftime show? Nebyl k sežrání? :-)
Joo a pokud jste ještě nečetli Bonus k Nele, tak hurá do toho!
Hezký první jarní měsíc :-*
Z.