neděle 21. ledna 2018

CO ČTU JÁ? - Sněží, sněží

Knížku Sněží, sněží jsem si plánovala přečíst už několikrát před Vánoci. Nějak k tomu ale nedošlo a číst si o sněhové vánici o Štědrém dnu během léta by asi nebylo úplně ono. Takže na tuhle knihu došlo až před právě uplynulými svátky. Jedním z důvodů, proč jsem si ji vyhlídla, bylo, že je jejím spoluautorem John Green. Druhým důvodem byla nádherná obálka. Sice se říká, že by člověk neměl soudit knihu podle obalu, ale buďme upřímní, stejně to všichni děláme. Nicméně nakonec musím říct, že víc, než část, kterou napsal John Green, se mi líbila hned první povídka od Maureen Johnson, Zasněžený expres (Vzhledem k tomu, že jsem knihu četla v angličtině, musím se spoléhat na názvy povídek tak, jak jsem je našla na internetu).
Přestože každá ze třech povídek má své postavy a svou zápletku, asi uhádnete, že v závěru se děje všech protnou. Rozhodně se jedná o čtení pro holky, protože nosným tématem je láska. Já bych ještě přidala, že kniha se hodí spíš pro mladší ročníky. Určitě mladší než já :-)

Photocredit: Databáze knih

The Jubilee express (Zasněžený expres) - Jubilee je nucena Štědrý den strávit úplně jinak, než si představovala. Namísto přítele a rodičů se ocitne ve společnosti roztleskávaček a neznámého kluka, který jí ale velmi ochotně nabídne pomoc. Po strastiplné cestě vlakem a následně pěšky ve sněhové vánici tak přece jen najde svůj vánoční dárek.
A cheertastic Christmas miracle (Vánoční zázrak) - Druhá povídka mi opravdu hodně připomínala Greenova Papírová města. Když to shrnu, tak v podstatě jde o to, jak se tři kamarádi snaží přes sněhovou vánici dostat do restaurace Waffle house, protože jsou tam roztleskávačky ze zapadlého vlaku. Přes všechno možné a nemožné, co se jim přitom stane, se tam opravdu dostanou, ale samozřejmě to nedopadne tak, jak si mysleli.
The Patron saint of pigs (Archanděl prasátek) - Poslední povídka mě bavila nejméně, protože hlavní hrdinka první polovinu jen profňukala kvůli rozchodu s přítelem, za který mohla ona sama. Nakonec se za nečekané pomoci jedné důchodkyně a prasátka (snad) naučí, že musí nejdřív změnit sama sebe, než se bude moci v životě posunout dál.
Musím říct, že na to, jak moc jsem se na knihu těšila, mě zase až tak nenadchla. Ale pokud hledáte něco milého, odpočinkového, co si přečtete během těšení se na Vánoce, tak po knížce Sněží, sněží určitě sáhněte.
Z.

neděle 14. ledna 2018

MD - Prosinec

Další rok je za námi. Když jsem si na jeho začátku říkala, že budu každý měsíc psát takové malé reporty o tom, co jsem zažila, a co se mi líbilo, upřímně jsem netušila, jestli to dodržím. A tady jsem s posledním měsícem :-) Při psaní jsem trošku bojovala s tím, jak moc ze svého života chci zveřejňovat. Vážně obdivuju vloggery, kteří natáčí každý svůj den. Já vím, že je to jen pár minut, ale stejně... Zatím nevím, jestli v psaní měsíčního deníku budu pokračovat. To se asi uvidí na konci měsíce.
Asi se mi úplně nechce dělat nějaké zhodnocení uplynulého roku. Stalo se toho hodně, jak dobrého, tak špatného, ale tak to funguje každý rok, celý život. Tentokrát jsem si nedávala ani žádná novoroční předsevzetí. Zjistila jsem totiž, že všechno má svůj čas, a přijde to, kdy má, bez ohledu na to, jak moc na to tlačíme. Takže jediné, co pro tento rok mám, jsou plány. Nic, co by se nedalo splnit, a co když nesplním letos, dokončím příští rok. Svět se kvůli tomu nezboří :-)


Takže v tomhle článku opět jen napíšu něco o tom, jaký byl můj měsíc.
Prosinec je samozřejmě vždycky nejvíc o adventu, Vánocích, vánočních večírcích a scházení se s přáteli. Letos, teda vlastně už loni, tomu nebylo jinak.
Přes vánoční trhy jsem tentokrát víceméně jenom proběhla. Samozřejmě, že jsem nevynechala tradiční svařák a trdelník, ale vlastně jsem se ani jednou v klidu neprošla mezi stánky. Ale nějak zvlášť mě to netrápilo. Za to jsem pečlivě prohledala pulty knihkupectví, abych zjistila, jestli mají moje holky :-) A našla jsem je hezky bok po boku.


Co se týkalo přípravy na Vánoce, tak těm samozřejmě předchází Mikuláš, kdy dostanu adventní kalendář, a pak už můžu začít odpočítávat dny. Jestli si říkáte, jestli na to už nejsem stará, tak odpověď zní, že ne. Až jednou budu mít děti, tak budeme mít hezky každý svůj adventní kalendář a budeme odpočítávat spolu :-)


Letos (sakra loni) jsem se kromě každoročního zdobení perníčků s babičkou ujala ještě přípravy kokosových kuliček. Byly moc dobré, a pokud byste je chtěli vyzkoušet, tak stačí rozmixovat datle, přidat nastrouhaný kokos a uplácat kuličky. Některé jsem potom ještě obalovalo ve zbylém kokosu.


Ve druhé půlce prosince jsme se s Vendy vydaly do Primarku do Vídně. Ačkoliv jsem se jako navigátor moc neosvědčila, nakonec jsme šťastně dorazily tam i zpět, nakoupily plné tašky dárků a výlet zakončily v sushi restauraci.
Kromě toho, že jsem poslala výtisky Nely výhercům soutěže na Facebooku, věnovala jsem další i do dětského domova. Doufám, že tam i tam udělaly radost.
Zveřejnila jsem novou povídku Čtyři dny, a předtím, než jsem se začala povalovat u pohádek a cpát se, jsem ještě s Luckou stihla i návštěvu Míši a malého Filípka v porodnici. Holky patří k těm, které se asi nejsnadněji najdou v mých knihách. Je to neuvěřitelné, ale poté, co celé čtyři roky na gymplu seděly přede mnou, jsme po víc než deseti letech ještě pořád kamarádky.


Příchod nového roku jsem nijak bouřlivě neslavila, ale začal poměrně úspěšně, protože jsem před pár dny dopsala třetí díl ze série Niky stories. Takže se rozhodně společně máme na co těšit. :-)
Z.

sobota 6. ledna 2018

Čtyři dny

Pozn.: Povídka Čtyři dny, teď už kompletní. Z.

Den první

„Studenti jsou největší peklo!“ postěžovala jsem si nahlas, přestože jediný, kdo mě mohl slyšet, byl kocour Fousek, spící v umyvadle.
Pozorovala jsem hladinu vody, jak se otřásá v rytmu hudby, dunící z vedlejšího bytu, a namísto toho, abych relaxovala, ve mně čím dál víc bobtnal vztek. Vypustila jsem vanu a vklouzla do saténového pyžama, na které už začínalo být docela chladno, ale já jsem se odmítala smířit s tím, že je léto u konce. Ovšem start semestru, který moji hluční sousedé zřejmě oslavovali, to jen potvrzoval.
Jindy bych byla tolerantní. Vždyť to nebylo tak dávno, co jsem ještě sama byla studentkou. Jenomže představa páteční ranní porady, na níž mám prezentovat půlroční výsledky našeho oddělení, mi na náladě zrovna nepřidávala. A jako by nestačilo, že mě v pátek čeká dlouhý pracovní den, předpokládá se, že budu veselá a čilá i celou noc, ideálně až do sobotního rána. Jitka se totiž bude loučit se svobodou. Na střední jsme byly nerozlučné. Potom jsme si sice našly kamarádky, které se více hodily k našim současným já, ale i tak jsme zůstávaly v kontaktu. Za svědka jsem jí tedy nešla, jak jsme si to kdysi slibovaly, ale popravdě jsem o to ani moc nestála. Všechno to zařizování a organizování… Takhle jsem si rozlučku i svatbu mohla pořádně užít. Samozřejmě pokud se dnes alespoň trochu vyspím. Zatím to nevypadalo, že mi k tomu sousedi dají příležitost.
V jednu ráno, kdy se hudba ani smích za zdí neztišily byť jen o píď, jsem rázně odhodila peřinu, hodila si přes ramena svetr a bosky vyrazila na chodbu. Zvonek jsem držela stlačený dobrých deset vteřin, než si toho v sousedním bytě někdo všimnul. Konečně se ve dveřích objevil vysoký, štíhlý kluk.
„Dobrý den,“ zazubil se na mě.
„Spíš noc,“ opravila jsem ho.
„Pravda,“ pokýval, aniž mu docházelo, na co narážím.
„Můžete se trochu ztišit? Někteří z nás ráno vstávají do práce,“ oznámila jsem mu nabroušeně.
Neskrývaně mě přejel pohledem od hlavy až k patě.
„A nechcete se k nám přidat?“ povytáhnul obočí.
No tak to uhádl!
„To tedy nechci!“
„Škoda,“ pokrčil rameny.
„Takže?“ podívala jsem se na něj v očekávání nějakého řešení.
„Takže?“ zapředl a opřel se o rám dveří.
Zoufale jsem rozhodila rukama: „Ztlumíte to nebo ne?“
„Hej!“ křikl do útrob bytu tak hlasitým a silným hlasem, až jsem nadskočila. „Držte huby a ztlumte tu hudbu.“
K mému nemalému údivu ho osazenstvo, o jehož počtu ani složení jsem neměla potuchy, opravdu poslechlo.
„Lepší?“ otočil se zpátky ke mně se sladkým úsměvem.
Beze slova jsem se otočila na patě a odpochodovala.

Den druhý

„Uíííí,“ zachytila se Jitka za dopravní značku a zhoupla se jako tanečnice u tyče.
Chytla jsem ji za ruku a vlekla pryč. Byla sťatá už v baru, kde její rozlučka se svobodou začínala. Nejspíš bylo dobře, že se rozhodla ji pořádat týden před svatbou, protože představa, že by po dnešku měla vstávat v pět ráno, aby si nechala udělat make up a vlasy, byla docela směšná. Nehledě na to, že se po pěti koktejlech, které dohromady obsahovaly asi osm různých druhů alkoholu, rozhodla, že musíme vyrazit na diskotéku. Naposledy si spolu zatančit jako svobodný holky! Upozornila jsem ji, že na diskotéky se chodilo možná za našich mladých let. Teď se chodí do klubu!
K jednomu jsme doklopýtaly a postavily se do fronty před vchodem. Jitka si poupravila plastovou korunku se závojem a sytě růžovým nápisem „Bride to be“ a požádala mě, ať jí půjčím rtěnku. Na vyhazovače potom vycenila svoje nově vybělené zuby a zamávala bankovkami v ruce, na které se leskl prstýnek s diamantem.
„Rozlučka se svobodou?“ zeptal se vyhazovač pobaveně.
Sborově jsme přikývly. Takových tu musí mít tucet do měsíce.
„Tak běžte,“ pokývl hlavou, aniž by si vzal nachystané peníze.
„A hodně štěstí,“ dodal téměř ironicky.
„Díky,“ rozzářila se navzdory jeho tónu. „Já jsem Jitka. Říkej mi „nevěsta“.“
Vyhazovač se zatvářil tak, jako že lituje ženicha, ke kterému naše „nevěsta“ patří.
„Děkujeme,“ usmála jsem se a popostrčila Jitku ke dveřím klubu, za nimiž to dost hlasitě žilo.
Jitce stačila pouhá vteřina, aby zmerčila bar a vyrazila k němu. Po jedné rundě tequily se nevěsta plus její doprovod nahrnuly na parket a já jsem se omluvila, abych si mohla odskočit.
Když jsem se davem lidí snažila procpat zpátky k poskakujícímu závoji, srazila jsem se s vysokým klukem. Překvapeně jsme se na sebe zadívali. Měla jsem dojem, že ho odněkud znám. Za boha jsem ho ale nedokázala zařadit.
„Ale! Moje krásná sousedka,“ zasmál se a v tu ránu mi bylo jasné, o koho jde.
Ačkoliv bylo s podivem, že on okamžitě poznal mě. Tak nějak jsem tušila, že včera, s rozcuchanými vlasy a bez špetky make upu jsem vypadala poněkud jinak než teď.
„Dobrý den,“ krátce jsem přikývla a protáhla se mezi změtí tancujících těl zpátky ke své výpravě.
„Spíš noc,“ křikl za mnou, ale dělala jsem, že ho neslyším.
Holky už byly pořádně rozjeté a já jsem se vzápětí nechala strhnout a tančila jsem a zpívala jako o život. Co se týkalo množství požitého alkoholu, o moc jsem za Jitkou nezaostávala.
Při jednom obzvlášť efektním pohození hlavou jsem si všimla, že mě můj soused pozoruje od baru. Trochu jsem se zastyděla. Včera jsem je peskovala jako nějaká stará semetrika a dnes tady řádím, jako by mi bylo šestnáct a rodiče mě poprvé pustili na diskotéku. Ehm, do klubu. Opravdu to nebylo zase tak dávno, co si sousedi chodili stěžovat na naše hlasité večírky. A přitom se od té doby tolik změnilo. Já jsem se změnila.
Znovu jsem mrkla k baru. Už tam neseděl. Díky bohu! S novou vervou jsem se roztančila na písničku, kterou jsem v životě neslyšela. Nejspíš proto, že jsem v poslední době snídala spíš u ranních zpráv, než u MTv.
„Tak vy se umíte i bavit,“ ozvalo se mi pobaveně u ucha.
Trhla jsem sebou, ale samozřejmě jsem věděla, koho uvidím, když se otočím. Můj soused mi podával skleničku.
„Co to je?“ přičichla jsem k jejímu obsahu.
„Jed,“ mrkl na mě a obrátil do sebe tu svoji.
Následovala jsem jeho příkladu, přestože mi bylo jasné, že žádná z mých kamarádek už nebyla ve stavu, aby se o mě dokázala postarat v případě, že by mi do pití skutečně něco namíchal.
Vzal mi z ruky prázdnou skleničku a zmizel v davu dřív, než jsem stihla něco říct. Zmateně jsem zatřepala hlavou. Co to bylo?
Neměla jsem čas nad tím dál polemizovat, protože mou pozornost upoutala sama nevěsta.
Zarazila se v půli pohybu: „Je mi špatně.“
Přiskočila jsem k ní: „Budeš zvracet?“
„Nevím,“ nakrčila nos.
„Tak pojď,“ vzala jsem ji pod paží a vedla ven.
„Hele, nevěsta,“ smál se vyhazovač.
Kdybych neměla plné ruce práce, něco bych mu řekla. Jenomže Jitka škytla a vypadla z klubu na chodník.
„Sakra,“ přiskočila jsem k ní a vytáhla ji na nohy.
„Ale néé,“ podívala se nešťastně na roztržené silonky, pod nimiž bylo vidět odřené koleno.
Věděla jsem, na co myslí.
„Stejně budeš mít dlouhé šaty,“ chlácholila jsem ji.
„To je pravda,“ usmála se spokojeně a sedla si na obrubník.
„Jíťo, neseď tady,“ zaprosila jsem. „Nachladíš se a budeš špinavá.“
„Jenom si chviličku odpočinu,“ podívala se na mě bezelstnýma očima.
S povzdechem jsem si sedla vedle ní: „A je ti aspoň líp?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, jako kdyby si právě teď vzpomněla, proč jsme vlastně šly ven.
„Dáš mi napít?“ zamrkala a korunku na hlavě měla nakřivo.
Zamračila jsem se. Asi bych ji tu neměla nechávat samotnou. Zkusila jsem zavolat jedné z kamarádek. Pak druhé, třetí. Ani jedna to nebrala. To jsou tedy kamarádky. Kdo ví, jestli si vůbec všimly, že jim ta hlavní chybí. Spása přišla v trošku nečekané podobě.
„Jejda,“ ozvalo se nad námi. „Všechno v pořádku?“
„Nemohl byste nám donést vodu?“ vytahovala jsem z peněženky bankovku.
Můj soused nad tím jen mávnul rukou a zmizel zpět v útrobách tepajícího klubu. Jitka jen koukala před sebe a sem tam škytla. Instinktivně jsem ji hladila po vlasech, jako bych utěšovala malé dítě. Zrovna mi opakovala, že je jí špatně, když se objevil můj soused s dvěma lahvemi vody.
„Děkuju,“ vděčně jsem si je od něj vzala a jednu rovnou podala Jitce.
Voda se v ní udržela přesně dvě vteřiny. Potom šla ven spolu se zbytkem obsahu jejího žaludku. Můj soused stihnul hbitě uhnout, zatímco já jsem přiskočila k Jitce a chytla jí vlasy.
„Dobrý?“ ptala jsem se ustaraně a jednou rukou hledala v kabelce papírový kapesníček.
Jitka se po chvíli kuckání uklidnila a oznámila mi novou skutečnost: „Chce se mi spát.“
Podívala jsem se na souseda, který tam kupodivu ještě pořád stál.
„Mám vám chytnout taxi?“ nabídnul se přičinlivě.
„Jenom tady s ní chvilinku vydržte. Skočím pro naše věci.“
Bez okolků jsem Jitce prohrabala kabelku a považovala za úspěch, že během večera neztratila lísteček od šatny. Můj soused si Jitku zamračeně prohlížel a zřejmě se snažil odhadnout, jak moc hrozí, že bude znovu zvracet. Nakonec se ale o krok přiblížil, což jsem brala jako souhlas s tím, že ji pohlídá, než vyzvednu svoji koženou bundu a její bílé sáčko.
Překvapilo mě, že když jsem vyběhla zpět na ulici, čekalo před vchodem přistavené taxi a Jitka klimbala na zadním sedadle.
„Asi by neměla jet domů sama,“ prohodil můj soused, který se ledabyle opíral o otevřené dveře.
„Spí dnes u mě,“ překvapila jsem sama sebe, protože tohle původně nebylo v plánu.
Jenomže ostatní holky, včetně svědkyně, mi jen zamávaly, když jsem jim oznámila, že odcházíme, a vůbec se nezajímaly, co je s nevěstou. A můj soused měl pravdu. V tomhle stavu jsem ji rozhodně nemohla nechat samotnou.
„Super, svezu se s vámi,“ usídlil se můj soused vedle řidiče a nadiktoval adresu.
Řidič z nás kdoví jakou radost neměl a neuniklo mi, jak ve zpětném zrcátku co chvíli Jitku kontroloval. S největší pravděpodobností se stejně jako já modlil, aby na ni další vlna zvracení nepřišla za jízdy. Viditelně si oddechl, když jsme ji před naším domem vymanévrovali z auta, aniž by potahy utrpěly jakoukoliv újmu.
Můj soused, jehož jméno jsem pořád neznala, mi s Jitkou, která už napůl spala, pomohl jak do výtahu, tak do bytu. Mlčky mě pozoroval, když jsem ji ukládala na pohovku a zakrývala dekou.
„Raději jí dejte k hlavě kýbl,“ poradil mi.
„Dobrý nápad,“ přikývla jsem. Očividně z něj mluvila zkušenost.
Než jsem se vrátila z koupelny, Jitka spokojeně chrupkala. Podívala jsem se na svého souseda, který s povytaženými koutky zíral na mě.
„To byl zajímavý večer,“ zhodnotil to.
Přikývla jsem, a když nebyly moje ruce zaměstnány starostí o opilou kamarádku, najednou jsem nevěděla, co s nimi.
„Děkuju za pomoc.“
„Není zač. Kdyby bylo cokoliv třeba, jsem k dispozici,“ mrknul na mě a o otočil se k odchodu.
Následovala jsem ho ke dveřím, kde se ke mně ještě jednou obrátil.
„Dobrou noc,“ podíval se na jmenovku, připevněnou nad kukátkem, „slečno Kratochvílová.“
„Dobrou noc,“ usmála jsem se a dala si za úkol podívat se na to, co má na dveřích napsáno on.

Den třetí

To snad není možné, aby se někomu chtělo pařit tři dny po sobě! To přece nemůžou vydržet. Každou chvíli to musí zabalit, přesvědčovala jsem sama sebe. Jenomže stoupající veselí ve vedlejším bytě tomu zrovna moc nenasvědčovalo. S povzdechem jsem zesílila hlasitost seriálu, na který jsem se právě dívala, a snažila se soustředit na to, co detektiv říká, a ne na povykování za zdí.
Nemohla jsem si na sousedy jít znovu stěžovat. Ne po včerejšku. Poté, co mi A. Navrátil tak ochotně pomohl. Ačkoliv jsem se podívala na jmenovku na dveřích sousedního bytu, zatímco jsem Jitku okolo poledne vyprovázela v o moc lepším stavu, než v jakém jsem ji večer vlekla sem, víc než příjmení a první písmeno křestního jména jsem se nedozvěděla. A to ještě kdoví jestli. Byla jsem totiž stoprocentně přesvědčená, že v bytě nebydlí jen on. Dost možná to ani nebylo jméno jednoho ze současných obyvatel bytu. Mohl se tak jmenovat majitel, který byt studentům pronajímal. Přesto jsem hloubala, jaké jméno by se k tomu vysokému klukovi hodilo. Adam? Alois? Arnošt? Adolf? Ne, Adolf rozhodně ne. Ledaže by měli jeho rodiče zvláštní vztah k dějinám. Asi jako moje matka k literatuře. Proto jsem si při představování musela vždycky vyslechnout rádoby vtipné poznámky o tom, kde mám Romea.
Jenže bez ohledu na to, jak se můj soused jmenoval, nebo jak byl včera milý, dnes mi opět pil krev. Neutěšoval mě ani fakt, že si zítra můžu přispat. Chtěla jsem mít klid teď hned. Přesně ve chvíli, kdy mi myšlenka na vytoužené ticho proběhla hlavou, zadrnčel domovní zvonek. Úlekem jsem sebou trhla a Fousek, který do té doby podřimoval na hromádce čistého prádla, nadskočil, až se oblečení rozletělo na všechny strany.
Jako první mě napadlo, že si někdo ze sousedů myslí, že jde hluk ode mě a přišel si stěžovat. Prudce jsem otevřela dveře a zarazila se, když jsem na jejich prahu našla A. Navrátila.
„Jejda,“ o krok jsem ustoupila. „Dobrý den.“
„Dobrý večer,“ usmál se a do úrovně očí mi zvedl dvě sklenice se zlatavou tekutinou.
Nechápavě jsem se na ně zamračila.
„Taková malá omluva za… však víte,“ kývl bradou směrem k vedlejšímu bytu, kde někdo právě hlasitě zpíval.
Stále jsem podezíravě zírala na sklenici, kterou mi teď podával.
„Kdybych chtěl, otrávil bych vás už včera,“ připomněl.
S povzdechem jsem nabízený alkohol přijala.
„Tak na nečekaná setkání,“ mrkl na mě.
„A na tiché sousedy,“ doplnila jsem ironicky.
A. Navrátil do sebe obrátil obsah svojí sklenice a pak se do ní bezradně podíval: „Hm.“
„Vteřinku,“ zdvihl prst a vytratil se do vedlejšího bytu.
Bůhví, proč jsem stála jako přikovaná a zvědavě čekala, co se bude dít dál. Můj soused se opravdu po pár vteřinách vynořil zpět na chodbě a nesl rovnou celou láhev. Tázavě jsem pozvedla obočí.
„Pravá skotská,“ informoval mě. „Tu jim tam přece nenechám.“
„Trochu škoda pít takovou kvalitu ve chvíli, kdy už to člověk nerozezná,“ souhlasila jsem.
„Trochu škoda pít takovou kvalitu na chodbě,“ nadhodil šibalsky. „Nemohl bych dál?“
Pobaveně jsem zakroutila hlavou, nicméně jsem ustoupila, aby se kolem mě mohl protáhnout. Jeho drzost mě bavila.
Protože po včerejšku věděl, kde se nachází můj titěrný obývák, zamířil přímo tam. Nad pohovkou se ale náhle zarazil.
„Neutrpěl ten gauč dnes v noci nějakou újmu, že ne?“
Rozesmála jsem se: „Ne. Jediné zvracení proběhlo na ulici za tvojí přítomnosti.“
Povytáhl obočí. Pokrčila jsem rameny. No co už.
„Tak na tykání?“ natáhla jsem k němu ruku s prázdnou sklenicí.
„Na tykání,“ přikývl a oběma nám dolil.
„Julie,“ natáhla jsem k němu ruku.
„Alex,“ ťukl svojí sklenicí o moji a naklonil se ke mně.
Zamrkala jsem, když se jeho rty zlehka dotkly mých. Rozpaky jsem schovala za sklenici, ze které jsem se rychle napila. Nebyla jsem si jistá, jestli teplo, které se mi rozlévalo po těle, mělo co do činění se zkonzumovaným alkoholem nebo s polibkem, od něhož mě zlehounka brněly rty.
„Alex?“ zeptala jsem se, abych odvedla pozornost jinam.
„…andr,“ doplnil. „Ale už předem tě upozorňuju, že na Sašu ani Lexu neslyším.“
S touto informací žuchl na gauč a láhev skotské položil na konferenční stolek. Vzhledem k tomu, že moje sedací souprava zahrnovala právě jen ten gauč a přinést si židli z kuchyně by asi vypadalo divně, nezbylo mi nic jiného, než se usadit vedle něj. Přestože ještě před pár hodinami na tomto místě spala dospělá žena, najednou mi pohovka připadala nesmyslně malá.
„Jak dlouho tady bydlíš?“ rozhlížel se Alex okolo.
„Tři roky. Nastěhovala jsem se hned po škole. A ty?“ zajímalo mě. Neuvědomovala jsem si, že bych ho potkávala na chodbě.
„Teď od začátku semestru.“ Jak jsem si myslela.
„Předtím jsi byl na kolejích?“
„Rok jsem žil ve Skotsku. Proto taky ještě pořád studuju. Měl jsem končit na jaře, ale nestihl jsem dodělat všechny předměty v termínu. Komu by se chtělo učit a psát seminárky, když je ve Skotsku?“ pokrčil rameny.
„No jasně. Komu?“ přikývla jsem a usrkla skotské.
Pokud o rok prodlužuje, tak není zase o tolik mladší než já. Ne že by na tom záleželo. Protože… proč taky.
„Ale nelituju toho. Takovou dobrou skotskou bych tady nesehnal.“
„Alkohol je rozhodně dobrý důvod, proč prodlužovat studium,“ zasmála jsem se.
„A taky studentský život. Ten vůbec není špatný,“ výmluvně poklepal na svou sklenici.
„To já jsem se nemohla dočkat, až ze školy vypadnu,“ přiznala jsem.
„Proboha proč?“ upřímně se divil.
Pokrčila jsem rameny: „Nevím. Chtěla jsem už mít tuhle povinnost za sebou. Získat titul a najít si práci. Asi jsem si myslela, že pak budu mít pocit, že jsem něčeho dosáhla.“
„A máš ho? Myslím ten pocit?“
„Asi ani ne,“ podívala jsem se na něj. „Titul a práci má teď skoro každý. To není nic extra, čím by se člověk v CV chlubil. V tomhle jsem asi docela průměrná.“
Se zájmem se ke mně otočil: „Budu hádat. Bezproblémové dítě. Premiantka na střední škole. Nějaký dobrý obor na vysoké. Ne indonéština nebo něco podobného. Něco, co se využije v praxi. Studium samozřejmě ukončené v řádném termínu. Práce v kanceláři. Administrativa? Možná lidské zdroje. Solidní přítel. Nejspíš bankéř. Do třiceti let svatba, potom děti.“
„Páni!“ vydechla jsem. „Skoro jsi to trefil. Až na toho přítele.“
„Tak právník?“ pousmál se vševědoucně.
„Ne. Přítel už není. Vzal si jinou. A já jsem nerada druhá.“
„Takže jsi mu dala kopačky?“ zajímal se.
„Nebylo to spíš naopak, když byl v té době už zasnoubený?“
„Dobře jsi udělala. U žádného chlapa bys neměla být ta druhá. Ty totiž vůbec nejsi průměrná.“
Cítila jsem, jak mi červenají tváře.
„Děkuju,“ pípla jsem.
„Kdybys ve čtvrtek přijala pozvání ke mně, viděla bys, jak by se o tebe kámoši poprali.“
Dolil si, a když naklonil láhev i k mojí sklenici, s mrknutím dodal: „Ne doslova samozřejmě.“
„To určitě,“ rozesmála jsem se.
„Chceš to vyzkoušet?“ demonstrativně vstal.
„Ne, prosím tě,“ stáhla jsem ho za ruku zpátky na gauč.
Než jsem ho stihla pustit, krátce mi stiskl prsty a mnou projelo něco, co jsem už nějakou dobu necítila. Jemným dotekem pokračoval přes moje zápěstí, celou paži až k rameni a nakonec mi zastrčil zatoulaný pramen vlasů za ucho. Sledovala jsem ho se zatajeným dechem.
Alex odtáhl ruku a prohrábl si svoje vlasy: „Každopádně je tě pro tenhle život škoda.“
Tomu jsem se musela zasmát: „A co bych podle tebe měla dělat?“
„Cokoliv,“ usmíval se. „Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?“
„Malířkou.“
„Tak vidíš,“ ukázal na mě, jako by mi právě našel životní cestu.
„Ale tím bych se přece neuživila,“ namítla jsem prakticky.
„To nemůžeš vědět,“ oponoval mi.
„Tak schválně. Kolik znáš lidí, kteří se živí malováním?“
„Pár jich je.“
„Ano, pár. Proč myslíš, že zrovna já bych byla jednou z nich?“
„Proč bys nemohla být? Hlavně to musíš zkusit!“
„Co když to nevyjde?“ zeptala jsem se a rozčilovalo mě, že o malování najednou mluvím, jako by to byla nějaká skutečná alternativa.
„Tak se vrátíš zpátky do kanceláře. To přece můžeš dělat vždycky. Nemáš co ztratit. A i kdyby to nevyšlo, alespoň budeš vědět, že jsi to zkusila. Představ si, že jsi na smrtelné posteli,“ podíval se na mě vážně. „Čeho budeš víc litovat? Že jsi udělala pro svůj sen všechno, co se dalo, i když to nebyla snadná cesta, nebo toho, že ses nechala hned v začátku odradit?“
„Ty si to představuješ jako Hurvínek válku,“ rozhodila jsem rukama, ale v koutku duše jsem věděla, že má naprostou pravdu.
Co můžu ztratit kromě práce, která mi stejně kdoví jak nepřirostla k srdci?
„Život není zase tak komplikovanej, jak si ho lidi dělají,“ pokrčil rameny. „Moje filozofie zní: Když něco chceš, tak běž a vezmi si to.“
„To praktikuješ v každém aspektu života?“ pousmála jsem se.
„Víceméně,“ zachytil můj pohled a držel ho, dokud jsem jím neuhnula.
„A co ty bys chtěl dělat? Co je životním cílem Alexandra Navrátila?“ pronesla jsem vzletně.
„Chci mít bar,“ odzbrojil mě Alex civilností svého snu.
„Bar?“ podivila jsem se. „Tak na co studuješ vysokou školu?“
„To jsem zjistil až tam. Díky work and travel a erasmu jsem procestoval kus světa a abych byl upřímný, z některých měst jsem toho o moc víc, než ty bary neviděl. Začal jsem je porovnávat, říkat si, co se mi líbí, a co bych udělal jinak. No a nějak z toho vylezl tenhle nápad.“
„Ale barů je plno,“ nějak mi nešlo do hlavy, že by něco tak obvyklého byl něčí sen.
„Ten můj bude jiný,“ usmál se Alex sebejistě. „Dokonce jsem našel i ideální místo. Už piluju jen detaily. Brzy by mi měli přiklepnout půjčku.“
Alex se v mých očích během jednoho večera dokázal změnit z otravného, hlučného studentíka v kluka, který má všech pět pohromadě. Najednou jsem si vedle něj připadala, že sama nevím, co se životem.
„Zní to hloupě?“ vyložil si moje mlčení po svém.
„Právě naopak,“ zakroutila jsem hlavou.
Alex mě chvíli s úsměvem pozoroval, jak mi to všechno šrotuje v hlavě.
„Máš nějaká svoje díla?“ zeptal se zničehonic.
„Prosím?“ zamrkala jsem.
„Něco, co jsi namalovala,“ upřesnil.
„Něco málo,“ ošila jsem se.
„Ukaž,“ pobídl mě.
„To nejsou žádná díla. Velká plátna nebo tak,“ nechtělo se mi do toho. „Jenom si tak čmárám.“
„Stejně to chci vidět,“ stál si na svém.
Dopila jsem svoji sklenici. Kolikátou už? Zdržovala jsem.
„No taaak,“ hravě do mě šťouchl.
Neochotně jsem se zvedla a přinesla ze své ložnice ohmataný skicák.
„Jestli se ti to nebude líbit, tak radši nic neříkej,“ řekla jsem, než jsem mu ho podala.
Alex se zájmem odložil sklenici, která byla, stejně jako moje, opět plná, zatímco láhev už zela prázdnotou. Otevřel sešit s tvrdými papíry a zahleděl se na tahy tužkou, které na jiných stranách střídaly barvy.
„Ty první nejsou nic moc, já vím,“ vyhrkla jsem ještě.
Mlčky listoval jednotlivými výjevy a já už jsem si říkala, že možná uposlechl mé prosby a raději neříká nic, než aby mi přiznal, že se mu moje tvorba nelíbí.
„Páni!“ zvedl ke mně oči. „Jsi vážně dobrá. A to neříkám jen proto, že se mi líbíš a celý večer se musím držet, abych tě nepolíbil.“
Ztěžka jsem polkla, ale Alex opět sklopil oči ke skicáku, jako by to, co právě řekl, nebylo bůhví jak důležité. Možná bylo dobře, že se na mě nedíval, a já jsem mohla v klidu vydýchat ten dvojitý kompliment. Popravdě jsem nevěděla, která jeho část mě potěšila víc.
„Být tebou, nebojím se, že bys měla nouzi o zakázky. Tohle je hodně dobré,“ poklepal prstem na jednu z kreseb tužkou.
Naklonila jsem se k němu: „To je Yvona. Ta, co si ji vzal můj ex-přítel. Tohle by si asi nikdo namalovat nenechal.“
Moje bývalá spolužačka byla na obrázku vypodobněná jako dívka – medúza. Málem jsem zapomněla, že jsem kdysi něco takového nakreslila.
„Možná by ses divila,“ oponoval mi Alex.
„Až někoho takového najdeš, dej mi vědět,“ usmála jsem se.
Alex ke mně zvedl oči a já jsem si uvědomila, jak strašně blízko u sebe jsme. Nehybně jsem na něj zírala a tušila, co asi přijde. Jenomže v tu chvíli se jeho mobil ohlásil známým zvukem příchozí zprávy na messengeru.
Odtrhla jsem od něj oči a poposunula se po pohovce kousek dál.
Alex jen krátce mrkl na displej: „Kamarádi mě shání.“
„Asi bys měl jít. Tady už stejně není co pít,“ s úsměvem jsem kývla k láhvi, o jejímž obsahu už teď informovala jen anglicky psaná etiketa.
„Nemáš schované nějaké tajné zásoby?“ pousmál se.
„Obávám se, že ne.“
„Tak to do příště naprav,“ zvedl se k odchodu.
„Dobře,“ slíbila jsem a uvědomila si, že opravdu doufám, že nějaké „příště“ bude.
Doprovodila jsem ho ke dveřím, kde se ke mně ještě jednou otočil.
„Dobrou noc, slečno Kapuletová,“ naklonil se ke mně a na pár vteřin přitiskl svoje rty na moje.
To bylo vůbec poprvé, co mi narážka na Shakespearovu hru v souvislosti s mým jménem ani trošku nevadila.

Den čtvrtý

Poklidným nedělním odpolednem se rozdrnčel domovní zvonek. Tušila jsem, koho najdu za dveřmi. Ostatně žádný ze sousedů mě za dobu, co tenhle dům obývám, ještě tolikrát nenavštívil. Pomalu se z toho stával rituál.
„Chci ti něco ukázat,“ oznámil mi Alex namísto pozdravu.
„Dobře,“ přikývla jsem a trochu mě mátlo, že nic nenesl.
„Musíme kvůli tomu někam zajít,“ vysvětlil.
„Aha,“ podívala jsem se na svoje domácí legíny a vytahanou mikinu.
„Sraz za půl hodiny? Aby ses mohla v klidu převléct a udělat takové ty holčičí věci?“
Ačkoliv jsem se tomu musela zasmát, měl pravdu. Pokud hodlám jít na veřejnost, je třeba udělat pár holčičích věcí. Třeba se učesat nebo se aspoň trochu nalíčit. Uvědomila jsem si, že před Alexem tohle nějak neřeším. Zřejmě proto, že nemůžu vypadat hůř, než když mě před třemi dny viděl poprvé. A přesto jsem se mu líbila.
Ze dveří jsme vycházeli v dokonalém synchronu.
„Jsi přesná,“ usmíval se. „A sluší ti to.“
„Děkuji,“ oplatila jsem mu úsměv. „Takže kam jdeme?“
„To je tajemství,“ zamrkal na mě.
„Mám se bát?“ dala jsem se vedle něj do kroku.
„Možná,“ seskočil z posledního schodu a u vchodu mi galantně podržel dveře.
Šli jsme vycházkovým tempem, a i když jsem tuhle část města znala jako své boty, stejně jsem netušila, kam máme namířeno, nebo co má Alex za lubem. Mnohem víc mi ale vrtalo hlavou, jestli je tohle rande, vzhledem k tomu, jak se mnou neustále nepokrytě flirtoval.
Zničehonic se zastavil před starým domem a vytáhl z kapsy klíče. Zvedla jsem oči k fasádě, která kdysi musela být krásná, ale teď už na ní bylo vidět, že ledasco pamatovala. Co mi tady chtěl ukazovat? Kupoval nový byt? Nebyla jsem si jistá, jestli by mě to mrzelo, nebo bych měla radost. Přece jen bych se bez těch každodenních hlučných mejdanů obešla. Ale na druhou stranu…
Zarazila jsem se, když se Alex nevydal po točitém schodišti do patra, ale zamířil dolů.
„Asi se vážně začínám bát,“ řekla jsem jen napůl v žertu.
Konečně odemknul kovové dveře a zmáčknul vypínač. Slabé světlo se rozlilo po klenutých stropech a rozpadajícím se zdivu velkého sklepa.
„Chceš mě zabít a schovat tady tělo?“ nakoukla jsem dovnitř.
Alex se rozesmál, chytil mě za ruku a vtáhnul dovnitř: „Tady to bude. Tady bude můj bar.“
S pochybami jsem se podívala do jeho rozzářené tváře.
„Není to úžasné místo?“
„Když myslíš,“ pokrčila jsem rameny.
„Jasně, zatím to vypadá hrozně, ale zkus si to představit. Vchod se udělá támhle z druhé strany. Tady bude dlouhý bar. Vodovodní a odpadní trubky vedou tudy, což je ideální. A tadyhle budou vysoké stoly s barovými stoličkami,“ vodil mě za ruku z místa na místo a jeho nadšení dokázalo, že jsem najednou viděla to, co on.
Police s vyskládanými lahvemi alkoholu, barmany, jak se otáčí za pultem a návštěvníky, mávající na obsluhu bankovkami.
„A tady mám překvapení pro tebe,“ zastavil se u prázdné zdi a stiskl mou dlaň.
Přestože mnou projel záchvěv elektřiny, zamračila jsem se: „Nechápu.“
„Tvoje první zakázka,“ zazubil se na mě. „Chci, abys na tuhle zeď namalovala tu medúzu. Nebo ne přímo ji, ale něco podobného.“
Ohromeně jsem na něj zírala.
„Samozřejmě to bude ještě za strašně dlouho. Čeká nás tady neuvěřitelná práce. A nespíš ani nebudu mít na to, abych ti zaplatil, kolik by sis zasloužila. Ale i tak doufám, že to přijmeš. Co říkáš?“ vyčkávavě se na mě zahleděl.
Podívala jsem se mu do očí, které hořely vzrušením. Ačkoliv byla ve sklepě zima, od ruky, za kterou mě pořád ještě držel, se šířilo teplo do zbytku mého těla. A jak jsem se na něj tak dívala, jakoby do sebe něco zapadlo.
„Dobře, udělám to,“ přikývla jsem, aniž bych z něj spustila oči.
Alex mě přitáhnul k sobě a spontánně políbil. Nejdřív to bylo jen takové radostné mlasknutí, ale sotva se naše rty spojily, atmosféra mezi námi se jako lusknutím prstů změnila. Znovu přitisknul svoje ústa na moje a tentokrát se hned neodtáhnul. Naopak mě chytil okolo pasu, až se naše těla dotýkala po celé své délce, aby mohl polibek prohloubit. Nic jsem nenamítala. Jednou rukou jsem mu sevřela paži, kterou mě objímal a druhou, uvolněnou z jeho sevření, jsem mu obtočila okolo krku. Když se jeho jazyk nesměle dotkl mých rtů, ochotně jsem ho vpustila dovnitř. Jeho prsty teď putovaly nahoru a dolů po mém těle, až nakonec zajely pod vrstvu svetru a kožené bundy. Vydechla jsem a sevřela chomáč jeho vlasů v dlani. Bylo mi jasné, že nebýt toho, že se nacházíme ve špinavém, studeném sklepě, došlo by na víc, než jen žhavé polibky. Takhle jsme se s nimi museli spokojit. Byť s těžkým srdcem. A to nejen z mojí strany. Když se ode mě Alex neochotně odtrhl, bylo snadné mu v očích vyčíst, co se mu honí hlavou.
„Tohle místo mám čím dál radši,“ pousmál se.
Chápala jsem ho. I mně se staré sklepení najednou zdálo mnohem útulnější. Ačkoliv to bylo spíš proto, že jsem se hřála v Alexově objetí.
„Tak pojď,“ líbl mě do vlasů. „Ať se tady nenastydneš.“
Procházka nazpátek byla i navzdory chladnému večeru příjemná a o to zvláštnější bylo vstoupit zpátky do našeho domu. Jako vrátit se do života, který už není tak úplně pravda.
V našem patře jsme se rozpačitě zastavili. Nevím proč, ale náhle mi připadalo hloupé pozvat ho k sobě do bytu.
„Dobrou noc,“ zvedla jsem se na špičky a ještě jednou ho políbila.
„Hezké sny,“ odhrnul mi vlasy z čela.
„Dnes žádná párty?“ optala jsem se spíš proto, abych tenhle okamžik ještě o něco prodloužila, než že bych si opravdu myslela, že budou pařit čtyři dny po sobě.
Alex zakroutil hlavou: „Slibuju, že dnes bude klid.“
„Tak si užij zbytek večera,“ usmála jsem se.
„Ty taky.“
Uvnitř svého bytu jsem nad námi zvedla oči v sloup. Takové formální rozloučení. Už chybělo jen, abychom si podali ruce.
Klidný večer. Hmm… Zrovna dnes bych si spíš přála, aby tak úplně klidný nebyl. A sousedský večírek jsem přitom samozřejmě na mysli neměla. Vyzula jsem si boty a odložila bundu, zatímco mi v hlavě šrotovalo, pod jakou záminkou bych Alexe vytáhla z bytu. V tu chvíli se za dnešek už podruhé rozdrnčel domovní zvonek, abych na prahu našla toho, koho jsem měla plnou hlavu. Alex očividně žádnou záminku nepotřeboval.
Aniž by řekl jediné slovo, vkročil do bytu, jednou rukou přibouchl dveře a druhou si mě vtáhnul do náruče. Nedal mi šanci zaprotestovat a bez okolků mě políbil. Ne, že bych se k nějakým protestům chystala. Nedočkavě jsem hltala jeho polibky, zatímco jsem mu z ramen stáhla bundu. Ještě než dopadla na zem, sahala jsem po jeho košili. Nemělo cenu tvářit se upejpavě. Bylo nad slunce jasné, proč přišel. Koho zajímalo, že se neznáme ani týden?
Bojovala jsem s titěrnými knoflíčky: „Musel sis zrovna dnes brát košili?“
Ačkoliv v ní vypadal zatraceně sexy, právě teď bych ocenila spíš jedno z jeho bavlněných triček.
Alex mě na vteřinu pustil a bez rozepínání si přetáhl košili přes hlavu. Skončila na podlaze hned vedle jeho bundy. Přejela jsem mu prsty po břiše a za kožený opasek ho přitáhla zpátky k sobě. Alex se pousmál, chytil mě pod zadkem a zvedl ze země. Obmotala jsem mu nohy okolo boků a on vykročil směrem k mé ložnici, jediné místnosti mého bytu, kterou zatím nenavštívil.
Společně jsme žuchli do neustlaných peřin a Alex se zvědavě rozhlédl.
„Tohle je tvá postel?“ podíval se na mě pobaveně.
„No a?“ zavrtěla jsme nechápavě hlavou.
„Myslíš, že bude stačit?“ usmíval se.
„Myslíš, že ne?“ povytáhla jsem obočí a zamířila prsty ke sponě jeho opasku.
„Pro teď ano,“ políbil mě.
„A pro kdy ne?“ podařilo se mi uvolnit knoflík na jeho riflích.
„Rád bych s tebou zůstal přes noc,“ zašeptal mi na rty.
„Tak zůstaň,“ vydechla jsem a přitiskla ho k sobě.

Nový rok

„Nemůžu uvěřit, že nás opouštíš,“ pronesl Alex do potemnělého ticha.
Zvedla jsem hlavu z jeho ramene, abych se mu mohla podívat do tváře: „Nás?“
„Tenhle dům, Českou republiku, mě…“ vysvětlil.
„Víš, že to byl tvůj nápad?“ přejela jsem mu rty po krku.
„Vím. A vím, že nemám právo to říkat, ale nechci tě ztratit.“
Chtěla jsem namítnout, že člověk nemůže ztratit něco, co není jeho. Od začátku jsme měli jasně stanovené hranice. Jsme jen sousedi a kamarádi. Kamarádi s výhodami. Kamarádi, kteří se navzájem neuvěřitelně přitahují. Kamarádi, kteří by nejraději veškerý volný čas trávili spolu. Kamarádi, kteří často přemítají, jestli to, co je mezi nimi, je opravdu jen kamarádství. Ale pořád jen kamarádi. Nebylo by rozumné nechat se unést a čekat od našeho vztahu víc. Protože to by nemohlo fungovat. Obzvlášť ne teď, když jsem se stěhovala do zahraničí. A i přes Alexovu malou výčitku jsem věděla, že mě v tom rozhodnutí stoprocentně podporuje. Ostatně byl to jeho nápad. To jeho kamarád mu řekl o pozici ilustrátorky, o kterou by mě ani ve snu nenapadlo se ucházet. A byl to Alex, kdo mě přesvědčil, abych ji přijala, přestože to znamenalo opustit rodné město i zemi. Nutno říci, že měl naprostou pravdu. Taková příležitost už se nebude opakovat. Když něco chceš, tak jdi a vezmi si to.
Tohle všechno jsem Alexovi mohla říct, jenomže jsem se cítila úplně stejně. A to tak, že ho opouštím. Protože ačkoliv jsme spolu nechodili, tohle několikaměsíční nechození bylo mnohem lepší, než všechna moje dosavadní chození. Představa, že už za pár dní tomu bude konec, mi trhala srdce.
„Budeme se vídat,“ řekla jsem spíš pro sebe, než jemu.
„Přijedu za tebou,“ slíbil. „Teď bude mít Skotsko dvě moje nejoblíbenější věci – skotskou a tebe.“
„Mlč nebo neodjedu,“ zasmála jsem se, ale hrdlo se mi svíralo.
„Musíš jít za svým snem,“ řekl Alex, ačkoliv jsem věděla, že by raději řekl: „Nejezdi.“
Taky bych chtěla, aby to řekl, ale ještě raději jsem byla, že to neudělal. Jelikož pak bych opravdu zůstala. A to jsem nemohla.
Políbila jsem ho a věděla, že přesně takhle to má být. Měla jsem ho potkat proto, aby mi otevřel oči. Měla jsem ho potkat právě proto, abych odjela, ne abych zůstala. A za to jsem byla osudu vděčná. I když měl být Alex v mém životě jen na chvíli, změnit ho měl navždy. Proto, i když spolu nebudeme, budu jeho přítomnost cítit na každém kroku. Už napořád.