úterý 31. března 2020

Po tom všem

Pozn.: Krátká povídka pro dlouhou (karanténní) chvíli. Hezké čtení a držte se! Z.

„Ahoj,“ zašeptala, když otevřel dveře.
Jedinou odpovědí, které se dočkala, bylo jeho ostré vdechnutí, zatímco na ni bez mrknutí oka zíral.
„Mohla bych jít dál?“ váhavě se zeptala.
Poodstoupil jen o tolik, aby kolem něj mohla proklouznout.
Rozhlédla se po malém domku, jehož útroby, kam až její oči dohlédly, byly zaplněny nevybalenými krabicemi. Věděla, že se nastěhoval teprve před pár dny. Zhluboka se nadechla a otočila se, aby se na něj mohla znovu podívat.
„Přišla jsem se omluvit…“ zmlkla, když o krok couvl, zatímco ona udělala krok kupředu.
„Ani nevíš, jak je mi to líto,“ zkusila to znovu. „Pořád tě miluju! Byla to chyba.“
„Chyba?“ odfrkl skoro pohrdavě. První slovo, které z jeho úst slyšela po… Jak dlouhé době? Měsíci?
„Prosím…“ popošla o další krok k němu a jemně mu položila dlaň na tvář.
Zavřel oči, jako by se snad před ní mohl schovat za stisknutými víčky s nekonečně dlouhými řasami. Rozhodla se toho využít a zlehka ho políbila.
„Ne,“ zašeptal a v jeho hlase bylo slyšet tolik bolesti.
„Prosím,“ zopakovala a znovu ho políbila.
Všechno to působilo tak dramaticky. Jako v nějaké pitomé telenovele. Jenomže tohle byla skutečnost. Její život. Jejich život!
Sice neuhnul, ale polibek jí ani neoplatil. Vjela mu prsty do vlasů a nepřestávala jemně tisknout svoje rty k jeho. Malinko ho zatahala za vlasy, aby ho probrala z té divné strnulosti, a nehty druhé ruky mu sjela po zádech. Utekl mu polohlasný sten a konečně svůj tichý protest vzdal. Prudce ji objal a hltal její polibky, jako by chtěl dohnat svoji předchozí nečinnost.
Přitiskl ji ke zdi, zvedl jí ruce nad hlavu a jen na kratičký okamžik se od ní odtáhl, aby jí mohl stáhnout tričko přes hlavu.
Z té náhlé změny situace se jí malinko zamotala hlava. Přece sem přišla, aby si s ním promluvila. A měli by si promluvit! Jenomže… tohle bylo prostě lepší!
Rozepnula mu košili a ve spěchu mu ji stáhla z těla, aby už konečně cítila jeho kůži na své. Jeho vůně ji obestoupila a ona měla pocit, že je konečně zpátky tam, kam patří.
Svými hladovými polibky se přesunul k jejímu odhalenému krku a ona už teď věděla, že zítra budou její citlivou kůži zdobit tmavé fleky. Ale tentokrát jí to nevadilo. Bude to nepopiratelný důkaz, že je pořád jeho.
Chytil ji za ruku a podíval se jí do očí. Nebyla si jistá, jestli se ptá na svolení, nebo vede vnitřní debatu sám se sebou. Malinko se pousmála a jeho pohled zněžněl. Zvedl ji do náruče a odnesl do ložnice. Byla to jediná místnost v domě, která byla kompletně zařízená. Přesto se mu až doteď, bez ní, zdála prázdná.
Rozhodně to nebylo poprvé, co se spolu milovali, ale svým způsobem jí to tak připadalo. Doufala, že tohle by pro ně mohl být nový začátek. Že by mohli zapomenout na všechno, co se pokazilo, a začít zase s čistým štítem.
Zatímco se jejich trhaný dech pomalu uklidňoval, dovolila si prolomit ticho mezi nimi.
„Miluju tě.“
„Potřebuju čas,“ řekl s pohledem upřeným ke stropu.
„Dobře,“ přikývla. „To je v pořádku.“
A pro ni to opravdu bylo v pořádku. Neřekl jí, ať odejde, nebo že ji už nemiluje. Jen potřeboval čas. A to jí stačilo. Znamenalo to, že ještě mají šanci.
Když ji pevně objal a ona si položila hlavu na jeho hrudník a poslouchala klidný tlukot jeho srdce, věděla, že když ji nechává spát ve své posteli, pořád ji chce. Pořád ji miluje.
A oba spali lépe, než za celé měsíce, přitisknutí jeden k druhému.

neděle 22. března 2020

MY DIARY - Leden + Únor

Není to zvláštní, jak čas plyne naprosto nekonzistentně? Měla jsem dojem, jako by leden trval minimálně dva měsíce. Potom stačilo mrknout a únor byl u konce. A teď jako by se čas úplně zastavil.
Působí to trochu nepatřičně psát v téhle situaci běžný příspěvek na blog. Na druhou stranu myslím, že všichni oceníme trochu "normálnosti" ve všem tom chaosu okolo. A taky oddech od nepřetržitých špatných zpráv. To, že píšu tenhle příspěvek rozhodně neznamená, že se mě aktuální dění nedotýká. Právě že dotýká. A možná dokonce víc, než jiných. Ale o to víc jsem ráda, že jsem toho v prvních měsících stihla tolik, když březen asi na zážitky moc silný nebude...

Původně jsem chtěla tenhle článek začít tím, že vás pozvu na Dopoledne mezi stranami, které se mělo konat v Knihovně Jiřího Mahena, a na které mě pozvala Sára, alias Dívka mezi stranami. Kvůli momentální situaci je akce z pochopitelných důvodů zrušená, ale doufáme, že ne nadobro, a že se jen přesune na jiný termín, kdy to bude pro nás všechny bezpečnější. Pokud program zůstane stejný, měla bych spolu s nakladatelstvím Backstage books, u kterého vyšla Nela, mluvit o knihách, jejich psaní a vydávání. Samozřejmě vám dám na svých sociálních sítích zavčas vědět, kdy se bude akce konat, a budu se na vás těšit.
A teď tedy k tomu, jaký byl můj začátek roku, než jsme se všichni zavřeli do bezpečí našich domovů. Hned v prvním týdnu jsme s babičkou vyrazily na prohlídku vily Tugendhat. Byl to vlastně můj vánoční dárek pro babičku, která tam nikdy nebyla. Měly jsme štěstí, že svítilo sluníčko, takže jsme viděly nádherně zářící onyxovou stěnu. Ještě víc fascinující je ale technické zázemí vily. Pokud se tam vydáte (až to zase bude možné), rozhodně si vyberte prohlídku, která zahrnuje i toto.
Dalším kulturním zážitkem prvního měsíce byla divadelní představení Kytice a Mamma mia. Na Kytici jsme byly v Mahenově divadle, kde hostoval Pražský komorní balet (chápejte, fanynka Dominika Vodičky :-) ). Vtipné bylo, že před představením jsme se s mamkou dohodly, že nebudeme kupovat program, že to pochopíme. Načež jsem se v půlce prvního dějství k mamce naklonila: „Já to nechápu.“ No takže jsme o přestávce hezky šupajdily pro program. Na Mamma mia si můžete zajít do Městského divadla a na tomto představení není nic k nepochopení :-)
S kamarádkami se základky jsme zašly do waflárny Waf-Waf. Marta donesla naše staré dopísky, malůvky a časopisy a musím říct, že tak jsem se dlouho nenasmála. Doma jsem potom vyhrabala svůj starý památník a schované dopisy nebo různé hry, co jsme hráli, a když na to tak člověk po (hodně) letech kouká, jsou to ty nejhezčí vzpomínky.
Když jsme u těch vzpomínek, v únoru to byl přesně rok, co jsme křtili mou třetí knihu Linda.
Vzhledem k tomu, že jsem se asi jako poslední na planetě zamilovala do Billie Eilish, písničkami měsíce byly její When the party's over a pro tuto dobu velmi příznačné No time to die.
Úlovky z Instagramu
Pokud už se doma, stejně jako já, nudíte, tak doporučuji film Vlastníci (některá kina už prý promítají online), anebo si přečtěte moje nové povídky Zimní I a Zimní II.  A dejte mi vědět, která se vám víc líbila. Je to sranda, že můj prvotní nápad byl na Zimní I. Zimní II byl jen takový doplněk, co mě trknul až v průběhu psaní Zimní I. Když jsem se ale ptala na Instagramu, většině lidí se víc líbila druhá část. Zajímalo by mě, čím to :-)
Opatrujte se, buďte zdraví a noste roušky!
Z.

neděle 2. února 2020

Zimní I

Pozn.: První díl Zimní je tu! :-) Pokud jste ještě nečetli Zimní II, tak klikněte TADY. A samozřejmě nezapomeňte na Podzimní a Letní. Hezké čtení! Z.


Město přikryla čerstvá dávka sněhu, což vyvolalo notnou dávku nadšení u koulujících se primánů. Já jsem si naproti tomu přitáhla šálu ještě blíž k bradě a zalitovala, že jsem si nevzala i čepici. Jenomže to jsem radši mrzla, než bych si na hlavu narazila tu pletenou ohyzdnost. Byla jsem ten typ, kterému neslušela žádná pokrývka hlavy.
Kolem mě se jako vítr prohnala partička maturantů. Očividně nejen děcka z primy sníh potěšil.
„Kluci,“ zakroutila jsem nad nimi hlavou.
V tu chvíli mi ale tašku z ramene srazil další z nich.
„Promiň,“ zastavil se v letu a já jsem překvapeně zamrkala.
Robin. Moje o rok starší platonická láska. Která samozřejmě vůbec netušila, že existuju. Zatímco já jsem už od primy se zaujetím sledovala jeho měnící se účesy a spolužačky, které se po jeho boku střídaly. Nikdy jsem nepřestala toužit být jednou z nich. I kdyby jen na chvíli. I kdyby jen pro jeden polibek.
„Jsi v pohodě?“ sklouznul mě pohledem od hlavy až k patě a já jsem v duchu nadávala na počasí, díky kterému jsem byla zachumlaná do prošívané bundy a teplých kozaček.
„Jasně,“ usmála jsem se.
„Super,“ mrkl na mě a běžel za svými kamarády.
Ve školní šatně jsem si musela sednout, abych to rozdýchala.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě někdo během pěti minut už podruhé. Tentokrát to ovšem byla moje kamarádka Pavča.
„Jak se to vezme,“ uculila jsem se na ni a pověděla jí o sněhové bitvě, která právě probíhala v parku u školy.
Pavlína usoudila, že nejlepší výhled budeme mít z chodby v prvním patře, kam jsme se s prvním zvoněním vydaly. Primáni se pomalu trousili do školy, ale maturanty očividně zvonění nijak nevzrušovalo.
V bílých závějích jsem neomylně identifikovala Robinovu tmavě modrou kšiltovku, zpod níž mu vykukovaly světlé vlasy. Na rozdíl ode mě si mohl na hlavu narazit cokoliv a stejně byl pořád nejvíc sexy kluk z celého gymplu. A když říkám cokoliv, myslím opravdu cokoliv. Kromě několika kšiltovek nosil často taky beanie, ale během jeho krátké éry dlouhých vlasů jsem ho viděla i s culíkem nebo čelenkou. Nejvíc se mi ale podlamovala kolena, když v létě nosil ve vlasech usazené černé Ray-Bany.
Momentálně mu kšiltovku z hlavy málem srazila přesně mířená sněhová koule jeho spolužáka. Robin se jí na poslední chvíli vyhnul a zakřičel něco, co přehlušilo druhé zvonění. Neochotně jsem se odtrhla od okna a s Pavčou v zádech zamířila do naší učebny. Pět minut na to se chodbou rozezněl dupot provázený halasným smíchem.
Náš profesor podrážděně rozrazil dveře: „Co se to tady děje?“
„Spěcháme na hodinu, pane profesore,“ pohotově se Robin ujal slova.
Natáhla jsem krk, abych ze svého místa v řadě u oken lépe viděla.
„Druhé zvonění znamená, že máte sedět ve třídě s nachystanými pomůckami. Ne, že se teprve vydáte do školy,“ hřímal profesor. „Jakou máte omluvu pro svůj pozdní příchod?“
„Sněží,“ řekl prostě Robin a celá naše třída se rozesmála.
Vzápětí na to zachytil můj pohled a zazubil se. Nešlo než mu úsměv oplatit.
„Doufám, že budete takhle výřečný i u maturity. Ať už vás tady nevidím,“ mávl nad ním profesor rukou.
Robin zasalutoval a zmizel nám i se svým doprovodem z dohledu.

Zírala jsem z okna autobusu a modlila se, aby mi nebylo špatně. Kvůli sněhové kalamitě jsem musela cestou do školy vzít zavděk náhradní dopravou. Až na to, že od školního výletu v druhé třídě jsem s autobusy nebyla zrovna kamarádka.
„Hele, to jsi ty,“ ozvalo se nade mnou, a když jsem překvapeně zvedla hlavu, usmíval se na mě Robin.
„Můžu?“ ukázal na prázdné místo vedle mě, a než jsem stihla něco říct, už na něj žuchnul.
„Ty jsi…“ přimhouřil oči jako by si snažil vzpomenout.
„Diana,“ ušetřila jsem ho námahy.
„Krásná a bláhová?“ pousmál se.
„Bláhová každopádně.“
Obzvlášť směrem k určitým typům kluků, které jsem nikdy nemohla mít, a přesto jsem o nich, přesně, bláhově snila.
„Krásná taky,“ prohodil Robin jako by nic a mně poskočilo srdce.
„Robin,“ podal mi ruku a já jsem nemohla uvěřit, že se ho opravdu dotýkám.
Bylo hezké, že se představil, ačkoliv musel vědět, že ho zná celá škola.
„Ty jsi v septimě, že?“ zajímal se.
„Jo, v béčku,“ přitakala jsem.
„Že jsme se nikdy dřív nepotkali,“ divil se.
Ale potkali! Kdyby jen tušil, kolikrát jsme se na chodbě míjeli!
„No jo, škoda,“ pousmála jsem se.
„Takže tě letos čeká anglické divadlo,“ přestože to bylo konstatování, a ne otázka, přikývla jsem.
„Co chystáte?“
„Zatím nevíme. Bosáková už to s námi nechtěla začínat, takže čekáme, až za ni nastoupí někdo nový.“
Popravdě mi bylo celkem ukradené, jaká hra se letos vybere. A to i přesto, že anglické divadlo se spolu s plesem na našem gymplu považovalo za vrchol školního roku. Na loňské představení Robinova ročníku stejně nikdy nebudeme mít. Dodnes jsem si dokázala živě vybavit jeho excelentní výkon v Králově řeči.
„Áčko by prý chtělo, ať si hru napíšeme sami,“ dodala jsem ještě nejnovější zvěst, co se šířila po chodbách.
„Budu hádat. Klára a Bára,“ zasmál se Robin.
Zamrzelo mě, že zatímco svoje jméno jsem mu musela říct, jména volejbalových reprezentantek naší školy a pravidelných přispěvatelek do školního časopisu vysypal z rukávu jako nic. Na druhou stranu Klára a Bára byly něco jako Robin ve dvojitém dívčím vydání. Každý je znal.
„A co ty by sis chtěla zahrát?“ díval se na mě se zájmem.
„Nejraději nic. Nejsem ráda středem pozornosti,“ přiznala jsem.
„To nějak nechápu,“ zamračil se Robin. No jistě, pro něj bylo přirozené, že byl středem pozornosti a nedělalo mu to problém. Dost možná si to dokonce užíval. Ukázalo se ale, že to myslel trošku jinak.
„Proč mají hezký holky problém s tím být středem pozornosti?“
„Zkus se nějaké zeptat,“ zasmála jsem se nervózně.
„To právě dělám,“ podíval se mi do očí.
Cítila jsem, jak mi červenají tváře. Bylo zbytečné doufat, že si toho Robin nevšimne. Seděli jsme deset centimetrů od sebe. Namísto toho se mu koutky roztáhly do typického úsměvu a ramena mu nadskočila potlačeným uchechtnutím.
Vzpomněla jsem si na Pavčina slova: „Jo, je hezkej, ale dej si na něj pozor. Je to hráč.“
Uhnula jsem pohledem a silou vůle se snažila vyhnat krev z tváří.
„Promiň. Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků,“ naklonil se ke mně.
Podívala jsem se na něj zpod řas.
„Ale dobře, že jsem to udělal,“ pousmál se. „Jsi roztomilá, když se červenáš.“
Zalapala jsem po dechu, ale než jsem stihla vyplodit nějakou kloudnou odpověď, autobus zabrzdil na zastávce u školy.
Robin vystoupil jako první, a potom se otočil a podal mi ruku: „Opatrně. Klouže to.“
„Děkuju,“ zamumlala jsem, zatímco mi galantně pomohl seskočit ze třech schůdků.
Ačkoliv bych se ho klidně držela dál, když jsem byla na pevné zemi, pustil mě a strčil si ruce do kapes.
„Jak to, že jsi dnes jel tudy?“ odvážila jsem se položit otázku, která ve mně hlodala celou cestu.
„Jezdím tudy vždycky, když jsem u otce. Což není zrovna často…“ zamračil se.
„Aha,“ pokývala jsem hlavou a rozhodla se v tom dál nešťourat. Jenomže jsem jaksi ani nevěděla, co říct jiného. Málem se mi zavařily mozkové závity, jak jsem rychle vymýšlela nové téma. Ke škole nám chybělo posledních pár kroků a nechtěla jsem si nechat ujít tu výjimečnou příležitost, že mluvím s Robinem. Už už jsem se nadechovala, když na něj zavolal dívčí hlas.
Robin zamával na partičku spolužáků, kteří postávali v parku před školou, a ani se nesnažili zakrývat, že kouří.
„No, tak já tě tady opustím. Díky za příjemnou cestu,“ mrkl na mě a zatočil na přechod.
Vzápětí se ale otočil, jako by si ještě na něco vzpomněl: „Kolik máš dnes hodin?“
„Šest,“ odpověděla jsem automaticky.
„Tak to se třeba ještě potkáme cestou domů,“ usmál se, než dlouhými kroky vyrazil do parku.
„A pak mi musíš říct, jakou budeš hrát roli. Ať vím, na co se těšit,“ křikl na mě ještě z druhé strany přechodu, načež se jeho spolužačky podívaly nejdřív na něj, potom na mě a začaly se chichotat.

„Oktáva A tu zase nechala třídnici,“ povzdechla si profesorka Králová, když zjistila, že na katedře leží kromě naší třídní knihy ještě jedna. „Nemůžete jim ji někdo odnést? Nebo mě z nich dnes už asi klepne!“
„Já tam skočím,“ přihlásila jsem se pohotově, protože moji pozornost měla ve vteřině, kdy vyslovila zaklínadlo „oktáva A“.
„Díky, Diano,“ podala mi profesorka Králová třídní knihu Robinovy třídy a začala zapisovat do té naší.
Seběhla jsem do prvního patra, abych se na velké nástěnce podívala na rozvrh oktávy. Zrovna měli základy společenských věd v přízemí.
O patro níž jsem se zastavila před dveřmi do učebny, pročísla si prsty vlasy a zhluboka se nadechla. Teprve potom jsem zaklepala a vešla.
„Dobrý den, nesu třídní knihu. Zůstala v učebně 307.“
„Ani tak nezůstala, jako ji tam spíš někdo nechal,“ rozhlédla se profesorka Dvořáková po třídě a já jsem ji následovala.
Když jsem se pohledem střetla s Robinem, mrkl na mě. Pousmála jsem se a rychle se podívala zpět na profesorku: „Tak na shledanou.“
„Díky, Diano. I když poděkovat byste měli spíš vy, že jste nemuseli jít třídnici hledat,“ podívala se znovu na maturanty.
„Děkujemeee,“ ozvalo se vzápětí sborově a já jsem vyprskla smíchy.
„To jsem ráda, že jste před zkoušením tak veselí,“ zpražila je Dvořáková.
„Na shledanou,“ zopakovala jsem a otočila se k odchodu.
Neušla jsem ani pět kroků, když dveře znovu klaply a tichou chodbou se ozvalo tlumené: „Počkej!“
Překvapeně jsem se otočila, ale to už stál Robin vedle mě.
„Kam jdeš?“ podivila jsem se.
„Oficiálně na záchod,“ zazubil se na mě.
„A neoficiálně?“
„Tě doprovodit do třídy.“
Pousmála jsem se: „Myslíš, že bych to sama nezvládla?“
„Proč to riskovat?“ s úsměvem pokrčil rameny. „Kde že teď jste?“
Náš gympl měl tu zvláštnost, že jsme se na každou hodinu stěhovali do jiné učebny. Nikdy jsem moc nepochopila, jaký to mělo smysl.
„Učebna 307.“
„Tolik pater,“ rádoby se zhrozil, nicméně se dal do kroku.
„Já tě přece nenutím, abys šel se mnou,“ zasmála jsem se. Nenutím, ale chci to. Když jsem se nabídla, že odnesu třídnici, ani ve snu by mě nenapadlo, že se dočkám něčeho víc, než jen letmého pohledu.
„Ale stejně půjdu,“ mrkl na mě zboku, když jsme začali stoupat po prvním schodišti.
„Nebude to vypadat podezřele, že jsi tak dlouho pryč?“ zajímalo mě.
„Jako že jsem schválně nechal třídní knihu ve vaší učebně, abych si s tebou mohl dát rande během vyučování?“ usmíval se.
„No… třeba,“ přikývla jsem, už zase v rozpacích.
„Kdyby to byl záměr, tak bych to vymyslel líp. Radši bych pořádný rande, než procházku po chodbě.“
Ačkoliv mi srdce v hrudním koši udělalo přemet, snažila jsem se v jeho prohlášení nevidět víc, než tam bylo. Je to hráč.
Možná bych měla taky hrát.
„A já jsem si myslela, že jsi na rande na chodbě odborník,“ pousmála jsem se. Kolikrát jsem ho viděla líbat se s některou spolužačkou ve studovně nebo flirtovat s jinou v šatně.
„Budeš se divit, ale tohle je poprvé,“ pobaveně se na mě podíval. Naše definice rande byla zřejmě odlišná.
„Všechno je jednou poprvé,“ pokrčila jsem rameny a snažila se dělat, jako že jsem hrozně v pohodě s tím, že právě potvrdil, že máme rande. Sice to nebylo rande v pravém slova smyslu, ale stejně…
„Pravda,“ přikývl. „Ale některá poprvé se člověku vryjí do paměti víc než jiná.“
Zatnula jsem zuby, ale bylo pozdě. Moje tváře už zdobila barva přezrálých rajčat.
Robin se rozesmál: „Teď bych dal nevím co za to, abych věděl, na co právě myslíš.“
Trhla jsem rameny. No na co asi?
Robin mě ještě pár schodů nechal potrápit, načež mě konečně vzal na milost: „Já jsem náhodou měl na mysli den, kdy jsem poprvé přišel do téhle školy.“
Zvědavě jsem se po něm podívala. To jsem ho ještě neznala. Zajímalo mě, jaký byl Robin, sex symbol naší školy, jako vyjukaný prvák.
„Byl jsem hrozný ucho,“ usmál se na mě, jako by mi četl myšlenky. „Zrovna jsme se sem přestěhovali z vesnice. A tahle škola vypadala tak velká a strašidelná. Bál jsem se, že nikdy nezapadnu. Chtěl jsem zpátky na základku. Ale ono to nakonec nějak klaplo.“
„Vlastně ani moc ne,“ zastavila jsem se před učebnou 307.
„Jak to myslíš?“ zamračil se.
„Ty nejsi zrovna zapadávací typ. Spíš se přizpůsobuje okolí tobě, než ty okolí,“ vysvětlila jsem.
Robin vždycky vyčníval z řady.  Byl jeden z těch, co nesleduje trendy, ale určuje je. Minimálně na naší škole určitě.
Chvíli nad tím přemýšlel s pohledem upřeným z okna chodby, za nímž znovu začalo sněžit.
„Na tom možná něco bude,“ zasmál se po chvíli. „I když mě to nikdy dřív nenapadlo.“
Podíval se na mě: „Takže nejen krásná a bláhová, ale taky chytrá.“
„Spíš všímavá,“ usmála jsem se.
„To je to samé. Hloupí lidé všímaví nebývají,“ mrkl na mě tak sebejistě, že jsem jeho slova brala jako fakt, ne názor. „A řekl bych, že taky zodpovědná. Určitě už teď trneš, co ti ve vyučování utíká, zatímco se tu vybavuješ se mnou.“
„To do mě tak vidíš?“ zasmála jsem se, ačkoliv částečně měl pravdu.
„Podle toho, co jsi mi řekla před chvílí, tak ne tolik, jako ty do mě,“ pobaveně povytáhl obočí.
„Uvidíme se,“ lehce mi stiskl paži a otočil se k odchodu.
Moje obavy z toho, co jsem během procházky do třídy maturantů zameškala, byly naprosto zbytečné. Ze zbytku hodiny jsem stejně nevnímala vůbec nic.

„Diano!“
Už už jsem měla nakročeno do trolejbusu, ale ve vteřině, kdy jsem uslyšela známý hlas volat moje jméno, jsem nohu vrátila na namrznutý chodník.
Robin se hnal k zastávce, jak jen mu to neposolená ledovka dovolovala, nicméně řidič přesto, anebo možná proto, v poslední chvíli zavřel dveře a ujel.
„Idiot! To udělal naschvál!“ rozčiloval se Robin.
Potom se ale otočil na mě a zazubil se: „Třikrát v jednom dni. To nemůže být náhoda. To musí být osud.“
Zasmála jsem se: „Potkat se ve škole, kam oba chodíme? To není ani náhoda, ani osud, ale vysoká pravděpodobnost.“
„Ty vůbec nejsi romantik,“ obvinil mě pobaveně.
„A ty snad ano?“ povytáhla jsem obočí.
„Vlastně ani ne,“ uchechtl se. „Nepůjdeme zastávku pěšky? Nechce se mi tu jen tak postávat.“
„Klidně,“ přikývla jsem.
Ne, že bych měla zrovna náladu na procházku, ale byla jsem ráda za příležitost vzdálit se od školy. Tak se aspoň vyhneme zvědavým pohledům každého spolužáka, co projde okolo.
„Jaký jsi měla den?“ optal se Robin, když jsme se bok po boku vydali k další zastávce.
„Docela to šlo,“ odpověděla jsem popravdě. Samozřejmě, že ty okamžiky, co jsem strávila s ním, byly highlightem mého dne, ale jeho zbytek díky dvěma písemkám za moc nestál. Když se to zprůměrovalo, tak to docela šlo.
„A co ty?“
„Vyhrožování maturitou, vyhrožování přijímačkama na vysokou… Prostě normální den čtvrťáka. Však to příští rok taky poznáš.“
„Z čeho budeš maturovat?“ zajímala jsem se.
„Prosím, nemluvme o škole,“ zaúpěl Robin.
„Tak o čem chceš mluvit?“
„Řekni mi něco o sobě,“ podíval se na mě.
„Hmm… Mám sestru, psa a ráda čtu.“
„Myslel jsem něco zajímavého. Nebo vtipného. Něco, co nikdo neví.“
„Třeba co?“ marně jsem v mysli pátrala, co z mého docela obyčejného života by se dalo považovat za zajímavé.
„Tak já dám příklad. Když jsem byl malý, naši chtěli, abych hrál na housle. Nevím, jak na to přišli, a já jsem to samozřejmě nesnášel. Takže když jsme jednou byli u dědečka, vzal jsem sekeru, rozsekal je a hodil do kamen. Dva měsíce jsem potom každou středu chodil s prázdným futrálem pryč z domů, aby to vypadalo, že pořád chodím na lekce. Starší ségra od mého kamaráda zavolala do hudební školy jako moje máma, aby mě omluvila, že mám nějakou vleklou nemoc.
Prasklo to, když děda našel v kůlně smyčec. Nedovedeš si představit ten průser, co jsem doma měl. Jenomže já jsem ty dva měsíce strávil na hřišti a trenér si mě vybral do přípravky. Takže od té doby hraju fotbal. A když jsem dvěma brankami pomohl naší vesnici vyhrát žákovský přebor, táta mi řekl: „Ještě že jsi ty housle tenkrát rozsekal.“ To mě naučilo, že člověk má vždycky jít za svým srdcem, protože jenom to je ta správná cesta.“
Usmála jsem se: „A pak že nejsi romantik.“
Mrknul na mě: „Trochu možná jo.“
„A teď ty,“ hravě do mě drcnul.
„Já asi nemám žádnou historku s takovým životním poselstvím. Ale vzpomněla jsem si na jednu věc. Jako malá jsem si vymyslela imaginární kamarádku Anaid.“
„Jako pozpátku Diana?“ ihned to pochopil. „To je roztomilý.“
„No, mamce to tak moc nepřišlo. Dokud jsem si s ní jen hrála a povídala, tak na to nic neříkala, ale když jsem pro ni vyžadovala židli navíc u stolu, začala se bát, jestli nejsem blázen, a vzala mě k psychologovi.“
„A ten řekl co?“
„Že jsem úplně normální dítě s velkou představivostí.“
„Tak to se mi ulevilo, že tady celou dobu nesbírám odvahu k tomu, abych pozval na rande blázna,“ zasmál se Robin.
Překvapeně jsem se po něm podívala a přesně v tu chvíli mi na náledí podklouzla noha. Instinktivně jsem ho chytila za paži, a i když mi ve vteřině blesklo hlavou, že ho strhnu s sebou a skončíme na zemi oba, Robin okamžitě zareagoval, přitáhl si mě k sobě oběma rukama, a tím nás oba vybalancoval.
Z několika málo centimetrů jsem mu zírala do očí, přitisknutá v jeho náručí a cítila, jak se mi srdce rozbíhá dvojnásobným tempem.
„Budu se snažit nebrat si to osobně, že tě ta představa tak vyděsila, že jsi upadla,“ sklouzl pohledem k mým rtům.
„Ne, to ne,“ zakroutila jsem hlavou.
Ačkoliv jsem si ještě před chvílí gratulovala, jak jsem schopná s ním docela obstojně komunikovat a nepřipadat si přitom trapně a v rozpacích, najednou moje mysl s údajně velkou představivostí nedokázala najít žádná vhodná slova.
„Já…“
„Klid, dělám si srandu,“ mrkl na mě.
Najednou kolem nás projel trolejbus.
„Měli bychom sebou pohnout, nebo nám ujede i ten další,“ chytil mě Robin za ruku a společně jsme se rozeběhli na pár metrů vzdálenou zastávku.

Samozřejmě jsem tušila, že takové štěstí, abych Robina potkala cestou do školy dva dny po sobě, mít nebudu. Ani tak jsem ale nedokázala potlačit zklamání, když nenastoupil na stejné zastávce jako včera. Namísto toho jsem ho zahlédla s partičkou kouřících spolužáků v parku. Rozdíl oproti včerejšku byl ten, že dnes se odpojil od nich, aby se přidal ke mně.
„Dnes jsi tu nějak brzy,“ usmála jsem se na něj.
Podíval se na mě: „Nějak jsem nemohl dospat.“
To já jsem zase včera nemohla usnout. Ale nahlas bych mu to nepřiznala.
„Počkej ještě,“ chytil mě za ruku, když jsem chtěla vstoupit na schody, vedoucí ke vchodu do školy, a zatáhl mě stranou.
„Vím, že už se pravděpodobně ptám pozdě, ale stejně to zkusím. Šla bys se mnou na ples?“ díval se na mě a ignoroval mého spolužáka, který kolem nás právě prošel a ještě dvakrát se po nás ohlédl.
„Já?“ musela jsem se ujistit, že tohle není taky jen výplod mojí fantazie, a snažila jsem se zaplašit představu, jak spolu vcházíme do sálu. Vždyť jsem neměla ani plesové šaty!
„Ano, ty,“ zasmál se mému nevěřícnému výrazu.
V hlavě se mi rozezněl Pavčin varovný hlas: „Dej si na něj pozor. Je to hráč.“
Stejně jsem se ho ale rozhodla ignorovat a odpověděla: „Tak dobře.“
Robinovi přeběhla po tváři úleva a já jsem se musela zasmát. Jako by snad existoval nějaký paralelní vesmír, ve kterém bych já odmítla jeho.
Palcem mi setřel vločku, která mi přistála na tváři, usmál se na mě a popošel o krůček blíž.
Zatajil se mi dech, když jsem si uvědomila, co se chystá udělat.
Chytil mě za ruku, propletl svoje prsty s mými a naklonil hlavu.
Možná bych ho měla zarazit. Možná si se mnou opravdu jen hraje. Vždyť ještě včera ani nevěděl, jak se jmenuju! Možná bych se měla chovat jako rozumný, dospělý člověk.
Jeho rty se dotkly mých.
Možná…
Pootevřela jsem rty a dala mu tak tiché svolení.
Jenomže dospělá budu celý život. Ale bláznivou studentskou lásku můžu prožít jen tady a teď. A v tuhle chvíli jsem si byla jistá, že nic lepšího prostě neexistuje.

neděle 19. ledna 2020

Zimní II

Pozn.: Pokud teď hledáte Zimní I, hledáte marně. Měla jsem ji rozepsanou, když mě napadlo tohle pokračování. Obě části se dají číst zvlášť, takže nechám na vás, jestli si nejdřív přečtete Zimní II, nebo počkáte na první část. Pokud jste ještě nečetli Letní a Podzimní, tak klikněte TADY a TADY. Hezké čtení! Z.

Oknem na chodbě v druhém patře jsem pozorovala, jak se Kopřivová a Procházka líbají v neúnavně padajícím sněhu. Pousmála jsem se. Jako pedagožka bych asi měla zasáhnout, ale nechala jsem je být. Vlastně jsem to Dianě přála. A byť o patnáct let starší, dokonce jsem ji i chápala. Procházka byl objektivně nejhezčí kluk na celém gymplu. Tak trochu úleťák, ale správný kluk. Rebel, díky čemuž byl mezi spolužáky oblíbený, ale zároveň vtipný a chytrý kluk, takže ho měla ráda i většina profesorského sboru.
„Na co se tu tak culíš?“ přitočila se ke mně Ilona.
Kývla jsem bradou ke dvojici, která se od sebe očividně nedokázala odtrhnout.
„No jo, Procházka,“ mávla nad čerstvým párem nezaujatě rukou.
„Není to sladký? Tyhle první lásky?“ otočila jsem se k ní a opřela se o radiátor. Nesnášela jsem dozory na chodě. Obzvlášť v zimě, kdy v nezateplené části školy nebylo o moc tepleji než venku.
„Jo, takhle to začíná a takhle,“ ukázala na své vzedmuté těhotenské šaty, „to končí.“
„Doufejme, že u nich to tak daleko nezajde,“ rozesmála jsem se. „Ale vážně. Jak se cítíš?“
„Jako že už je načase, aby tady tu divou zvěř převzal někdo pohyblivější. Kučero! Nelítej tady! Nejsi na dostizích!“
„Spěchám do třídy, paní profesorko,“ křikl přes rameno jeden z letošních maturantů.
„Tak spěchej, ale nedupej přitom jako slon,“ stihla na něj ještě zavolat Ilona, než smykem zmizel za rohem.
„Mně se snad ani nebude stýskat,“ zakroutila hlavou.
„Ale mně jo,“ málem jsem se cítila dotčeně.
„Však jen dvoje maturity a jsem zpátky jako na koni,“ pohladila si Ilona rostoucí bříško.
My učitelky jsme neměřily čas na měsíce a roky, ale na čtvrtletí, pololetí a počty maturit. Můj bývalý přítel tvrdil, že učitelka není povolání, ale diagnóza.
„Evo, nevyřvávej tu jako hokynářka na trhu!“ křikla jsem po blondýnce z tercie.
Nutno říct, že můj ex měl možná pravdu.

„Sednout,“ mávla jsem rukou na třídu septimánů, kteří neochotně vstali, když jsem vplula do třidy. Byla to zvláštní korelace. Čím starší studenti, tím líněji se při příchodu vyučujícího zvedali ze židlí. Bylo mi to šumák. Na tyhle kraviny jsem si moc nepotrpěla. Maturantům jsem často dovolovala, aby mi tykali. Zase o tolik starší jsem ještě nebyla.
Diana vrazila do třídy přesně ve chvíli, kdy se zase všichni usadili.
„Omlouvám se, já…“ zatěkala bezradně očima.
Pokynula jsem jí, aby si sedla a její pozdní příchod nijak nekomentovala. Zazubila se na Pavlínu, se kterou seděla, a já jsem musela potutelný úsměv schovat do třídní knihy.
„Kdo má službu?“ rozhlédla jsem se po třídě.
„Já,“ vyklonil se z poslední lavice Vrba.
Beze slova jsem ukázala na zaňahňanou tabuli a zatímco ji Vrba šudlal špinavou houbou, jsem vyzkoušela dva jeho spolužáky. Dnes žádná sláva. Trojka a čtverka.
„Příští týden si napíšeme písemku,“ oznámila jsem potom a dočkala se sborového: „Neee.“
„Bez řečí,“ utrousila jsem suše.
Za ta léta, co jsem učila, už jsem to znala. Den před písemkou mě přijdou dva vyslanci třídy přemlouvat, jestli bychom ji nemohli posunout, protože už píšou z matiky/fyziky/chemie. Vždycky to je nějaký těžký předmět, aby se mohli vymlouvat, že toho mají straaašně moc. Jenže já už vím, že nemá cenu jim vyhovět, protože by se za týden opakovalo to samé.
„Otevřete si učebnici na straně 68,“ řekla jsem a mrkla z okna na poletující vločky. Vsadila bych se, že se na zazvonění těším skoro stejně jako oni. Ne-li víc.

„Děkuju vám všem. Vážně se mi bude stýskat,“ tvrdila Ilona v naprostém rozporu s tím, co mi říkala ještě dopoledne, když jsme jí po poslední hodině předávali ve sborovně dárek na rozloučenou – balení vlhčených ubrousků, plen a titěrný outfit neutrální krémové barvy. Snad jako jediná těhule si totiž nenechala říct pohlaví dítěte a nechávala si překvápko na porodní sál.
„Už se nějak chystáš na porod? Čteš knížky nebo tak?“ zajímala se naše kolegyně, profesorka biologie.
„Ne. Předpokládám, že doktoři budou vědět, co dělat a uvnitř to dítě nenechají.“
Zasmála jsem se. Ilona byla tak trochu drsňačka a nikdy se s ničím nepárala. Nejspíš i proto byla jedna z nejoblíbenějších profesorek. Už teď bylo jasné, že to její nástupce nebude mít u dětí snadné. Nebo jsem si to aspoň myslela, dokud jsem ho v pondělí ráno neuviděla.
Když ředitel nakráčel do sborovny s novým kolegou, spadla mi brada.
To. Si. Děláš. Srandu!
Mrkla jsem po Veronice. Když teď byla Ilona na mateřské, byla tu můj jediný spojenec. Ostatní kolegyně byly všechny okolo padesátky a pravděpodobně se jim nehonilo hlavou to, co nám dvěma. Verča koukala na ředitele a jeho doprovod se zdviženým obočím a nebylo těžké uhodnout, na co právě myslí.
„Dovolte, abych vám představil našeho nového angličtináře magistra Petra Vaňka,“ ujal se slova ředitel, a poté nastalo představovací kolečko.
Vtipné je, že když se představují učitelky, neříkají jen své jméno, ale taky předmět, který učí. Potřásání rukou tedy provázela slova jako: „Soňa Doubravová, biologie, chemie.“ Nebo „Veronika Dvořáková, základy společenských věd.“
Když přišla řada na mě, usmála jsem se: „Lada Králová, čeština, dějepis.“
Velká silná dlaň jemně stiskla tu moji a já jsem měla co dělat, abych nevzdechla.
Když se ředitel s novým kolegou vydali po dalších povinnostech, vyšly jsme s Verčou ze sborovny, podívaly se na sebe a zachichotaly se jako dvě puberťačky.
„Panebože! Viděla jsi ho?“ vykulila na mě Veronika oči, jako bych snad měla šanci nového angličtináře přehlédnout.
„Asi požádám o výměnu kabinetu,“ zasmála jsem se.
„Myslíš, že bude chodit na obědy?“ spekulovala Veronika.
„Těžko říct. Ale už vím, koho poprosím, aby jel s mojí třídou jako druhý dozor na výlet.“
Abyste pochopili naše nadšené špitání, museli byste vědět, jaké to je pracovat v ženském kolektivu, kde je nulová šance zakopnout o normálního chlapa. Jistě, v našem profesorském sboru se našlo pár kolegů – chlapů. Ovšem ani vysloužilý profesor zeměpisu, ani potrhlý vyučující fyziky nebyli zrovna moje typy.
Petr Vaněk měl dle mého odhadu přes metr osmdesát. Modrá košile mu dokonale seděla na širokých ramenou a zpod světle hnědých vlasů se na mě při potřásání ruky dívaly inteligentní oříškově hnědé oči. Lhala bych, kdybych tvrdila, že když se otočil k odchodu, nemrkla jsem na jeho zadek v tmavých riflích. A ten mě jenom přesvědčil o tom, že magistr Petr Vaněk by rozhodně stál za hřích.
„Vsadím se, že nevydrží ani do konce zkušební lhůty,“ prohodila Veronika, když zazvonilo.
„To neee,“ protáhla jsem zklamaně, když jsem si uvědomila, že má nejspíš pravdu.
Státní gympl s tabulkovým platem nebyl zrovna slibný stupínek na kariérním žebříčku mladého, perspektivního chlapa. Ačkoliv… třeba bych dokázala najít důvod, který by ho přiměl zůstat.

„Dobrou chuť,“ přisedla jsem si k profesorskému stolu ve školní jídelně.
„Když myslíš,“ nadzvedla Soňa vidličku a pozorovala, jak z ní odkapává UHO na talíř s rýží.
„A já jsem si naivně myslel, že tohle už se v jídelnách nevaří,“ ozvalo se za mnou a mně přeběhl mráz po zádech. Takže magistr Petr Vaněk na obědy chodí!
„Tak to asi přicházíš z nějaké lepší školy,“ vydedukovala jsem si.
„Vlastně z vůbec žádné. Učím angličtinu soukromě. Tohle je jen výpomoc strýci,“ vysvětloval, zatímco se usadil naproti mně vedle Soni.
„Strýci?“ podivila jsem se.
„Ředitel téhle školy je můj strýc,“ přitakal a málem jsem viděla, jak se rázem změnil postoj ostatních kolegů k nováčkovi. „Nemohl sehnat dalšího angličtináře, tak mě poprosil, jestli bych na ty dva roky nemohl zaskočit.“
„Mladým se učit nechce,“ pokývala profesorka výtvarné výchovy. „Tadyhle Lada je čestná výjimka.“
„Princezna se zlatou hvězdou na čele?“ usmál se na mě Petr.
„No jo,“ ušklíbla jsem se. „Našim zřejmě připadalo, že když je můj otec Král, bude vtipné mě pojmenovat po princezně.“
„Mně se to jméno líbí,“ nepřestával se usmívat.
„Však já si nestěžuju,“ ujistila jsem ho a spolkla sousto jídla, které chutnalo podobně, jako vypadalo. Ani jsem se nedivila studentům, že vrací své porce téměř netknuté.
V jídelně posedávali spíš mladší ročníky. Podle septimánů a maturantů bylo chození na školní obědy trapné a o velké přestávce houfně vyráželi do blízké Brněnky pro chipsy, čokoládové tyčinky a případně cigarety, což jsem se už dávno rozhodla přehlížet. Dnes bych se k nim nejraději přidala. Ačkoliv ne zrovna kvůli těm cigaretám.
„Myslím, že mám pro dnešek dost,“ zvedla jsem se a odnesla napůl nedojedený talíř k okýnku. Ke mně si alespoň kuchařka nedovolila mít žádné připomínky.
Na chodbě mě dohonil Petr: „Nedá se tady stravovat nějak jinak?“
„Za rohem prodávají pizzu,“ poradila jsem mu. „Jinak bys musel někam na polední menu, ale to bys asi během přestávky nestihl. Ne, že by studentům vadilo, kdyby ses na hodinu opozdil.“
Usmála jsem se na něho: „A jak vlastně proběhly tvoje první hodiny?“
„Překvapivě dobře. Ani jsem nečekal, že je tady angličtina na tak vysoké úrovni. Až na pár výjimek,“ zasmál se.
„Ilona, tvoje předchůdkyně, je dost cepovala.“
„A přesto se zdá, že ji milovali. Zajímalo by mě, jak toho dosáhla.“
„Tebe budou určitě taky milovat,“ byla jsem si jistá. Minimálně holky bezpochyby.
„No nevím… Zatím si je ani nedokážu všechny zapamatovat. Jsem zvyklý mít jednoho studenta na lekci, ale dvacet, třicet? Ty si opravdu pamatuješ celou školu?“ podíval se na mě.
„Ty třídy, které učím, ano. Obvykle ti jako první utkví ta největší kvítka.“
„To dává smysl,“ přikývl.
„Koho máš teď?“ optala jsem se.
„Tercie A,“ řekl automaticky, aniž by se musel podívat do rozvrhu.
„Ti jsou zlatíčka. Jen holky v zadní lavici jsou dost ukecané,“ podívala jsem se na Petrův soustředěný výraz. I když dnes možná holky nebudou ani dutat, napadlo mě.

Tichým kabinetem se rozlehlo zaťukání na dveře. Zvedla jsem oči v sloup. Delegace ze septimy je tady.
„Dále,“ nasadila jsem svůj přísný učitelkovský tón.
K mému překvapení do místnosti se starým nábytkem a hromadou knih vešel náš hojně diskutovaný angličtinář.
„Neruším?“ zeptal se, když za sebou zavřel dveře.
„Ne,“ zalhala jsem, ačkoliv jsem před sebou měla stoh slohovek.
„Přišel jsem tě o něco poprosit,“ popošel o pár kroků ke mně a moje neposedná mysl byla záhy zaplavena všemi možnými i nemožnými scénáři, které zahrnovaly také sex na kabinetním stole.
„Probírali jsme se septimou divadlo a nějak nemůžeme přijít na nic, co by se nám líbilo.“
„Vám nebo jim?“ podívala jsem se na něj.
Každý rok hrála septima anglické divadlo. Byla to zábavná forma, jak se naučit nová slovíčka nejen pro ně, ale i pro další třídy, které se na představení chodily dívat do malého divadla, které nám v dopoledních hodinách zapůjčilo své prostory. A každoročně se septimě nezdálo nic z osnov, co by bylo považováno za vhodné, aby se hrálo pro žáky různých věkových kategorií.
„Popravdě ani mně ne. Takže mě napadlo, že bychom si něco napsali sami.“
Tušila jsem, kam tím míří, ale mlčela jsem.
„Jenomže děcka by v tom potřebovaly nějaké vedení a já nejsem zrovna spisovatel. Ale Klára a Bára mi řekly, že v učitelském sboru jednu spisovatelku máme…“ sladce se na mě usmál.
Povzdechla jsem si. Kromě toho, že jsem češtinu vyučovala, jsem napsala a nějakým zázrakem i vydala dvě knihy pro děti a krátkou sbírku básní. Za spisovatelku jsem se ale nepovažovala. Byl to spíš koníček.
„Víš, kolik to zabere času? Vymyslet námět, a potom ho zpracovat do nějaké přijatelné podoby? Nehledě na to, že to bude muset odsouhlasit ředitel.“
„S tím už jsem mluvil a je pro,“ pohotově mi skočil Petr do řeči.
Ušklíbla jsem se. No jistě. Strýček.
„A námět už taky máme. Jen potřebujeme, aby tomu, co napíšeme, dal někdo formu.“
„Hmmm,“ zabručela jsem otráveně.
„Prosím,“ k mému překvapení padl na kolena: „Prosím.“
Zvedla jsem se ze židle: „Proboha vstaň.“
„Až řekneš, že do toho jdeš,“ mrkl na mě.
„Co když někdo přijde?“ nechtěla jsem se tak snadno vzdát.
„Tak řeknu, že tě žádám o ruku,“ hravě se na mě uculil.
„To není vtipný,“ procedila jsem skrz zuby.
„Trošku jo,“ nenechal se vyvést z míry.
O krok jsem se k němu přiblížila: „Dobře, jdu do toho. Spokojen?“
„Naprosto,“ zazubil se na mě.
„A teď už proboha vstaň, než někdo přijde!“
Petr se se smíchem zvedl do stoje a z výšky se mi podíval do očí: „Uvidíš, jakou budou mít děcka radost.“
„Proto jsme tu. Abychom rozdávali lásku a radost,“ pronesla jsem ironicky.
„I lásku?“ naklonil hlavu a já jsem si najednou uvědomila, jak blízko sebe stojíme, a že kdyby někdo přišel, bude to vypadat ještě podezřeleji, než když přede mnou klečel.
„Když je to potřeba…“ pousmála jsem se.
Na chodbě začalo zvonit.
„Měl bych jít,“ řekl Petr, přestože stál jako přikovaný.
Přikývla jsem a dál na něj zírala.
Najednou se sklonil a mně se zatajil dech. Petr si ale jen oprášil kolena a otočil se k odchodu.
„První schůzka je zítra po vyučování v učebně 204,“ otočil se ještě ode dveří.
Teprve když za ním zapadly, jsem vydechla.
Sedla jsem si k neopraveným slohovkám a položila si hlavu do dlaní. K čemu jsem se to proboha upsala?

Musela jsem si přiznat, že mě to neskutečně bavilo. Když mi septimáni nastínili svůj námět, kreativní část mého mozku se okamžitě sepnula a během necelých dvou týdnů jsme dali dohromady téměř celé první dějství. Petr studentům pomáhal to, co jsem s nimi sepsala, přeložit do angličtiny a líbilo se mi, že jsme měli k práci stejný přístup. Nechávali jsme je pracovat samostatně, aby to bylo opravdu jejich dílo, jen jsme uhlazovali drobné nedokonalosti. Brzy se tak stalo, že jsme si téměř každý oběd nebo přestávku povídali spolu a Verča na mě pokaždé významně mrkala. Přesto jsem na její vyzvídání neměla, co odpovědět. Mezi mnou a Petrem k ničemu nedošlo. Ani nemohlo, vzhledem k tomu, že kolem nás byla vždycky banda děcek. Ty ovšem nebyly o nic lepší, než Veronika.
„Paní profesorko?“ naklonila se ke mně Bára.
„Ano?“ podívala jsem se na ni přes monitor malého notebooku.
„Nelíbil by se vám profesor Vaněk?“ zeptala se narovinu.
„Prosím?“ vykulila jsem na ni oči.
„My jsme si říkaly, že byste se k sobě skvěle hodili,“ přisedla si k nám Klára.
„Jak jste na to, prosím vás, přišly?“ zakroutila jsme pobaveně hlavou.
„Vy jste mladá a hezká, on je mladej a hezkej…“ pokrčila Klára rameny.
Zasmála jsem se. Jak jednoduchá kritéria mají sedmnáctileté holky. V dospělosti už je to trochu složitější.
„Dobrý den, pane profesore,“ zacvrlikala Bára.
Ohlédla jsem se přes rameno a uviděla ve dveřích učebny Petra. Zadoufala jsem, že předchozí rozhovor nezaslechl, ale zbytečně, protože holky podobné obavy nesdílely.
„Zrovna říkáme tady profesorce Králové, jak byste se k sobě hodili,“ usmála se na něj Klára bezelstně.
„Kláro!“ okřikla jsem ji, nicméně Bára se okamžitě přidala.
„Nechcete ji pozvat na rande?“
„Přestaňte vymýšlet kraviny a soustřeďte se radši na hru. Co nejdřív musíme začít zkoušet,“ okřikl je Petr přísně.
Holky zklamaně protáhly obličeje, ale věděla jsem, že mu jeho příkrost odpustí. Během pár týdnů se z Petra stal idol půlky školy. Kláru a Báru nevyjímaje.
„Pro dnešek už stejně končíme,“ zaklapla jsem notebook a vyhnala známé dívčí duo ze třídy.
„Někdy je to s nimi náročné,“ dívala jsem se za mizejícími dlouhými vlasy.
„Všiml jsem si,“ usmál se Petr.
„Ale myslí to dobře.“
Petr si sedl na okraj levice, u které jsem seděla, a podíval se na mě.
S úsměvem jsem se opřela o dřevěnou židli. Najednou jsem si připadala jako jedna ze studentek.
Koketně jsem si namotala pramen vlasů na prst: „Pane profesore, nemůžeme tu písemku vynechat?“
Petrovi přeběhlo po tváři překvapení, ale v další vteřině mu to došlo a přistoupil na moji hru: „Ale já si vás potřebuju vyzkoušet.“
„Proč musíte být tak přísný? Víte, že jste náš nejoblíbenější učitel? Snad nechcete, aby se to změnilo,“ zamrkala jsem na něj.
Petr se zasmál: „Ty jsi musela být pěkný kvítko. Tohle jsi zkoušela na profesory?“
S úsměvem jsem pokrčila rameny.
„Tak to jsem rád, že jsem tě neučil.“
„Proč ne? Mohla by to být sranda,“ nespouštěla jsem z něj oči.
„Protože by bylo těžké ti odolat,“ opětoval mi upřený pohled.
„A teď to není těžké?“
„Odolat studentkám?“ povytáhl obočí. „Nebo tobě?“
Zasmála jsem se: „Studentkám, samozřejmě.“
„Ani ne. Tobě na druhou stranu…“
Pevně jsem se mu dívala do očí a čekala, jestli odolávat přestane. Možná v to trošku i doufala. On se ale jen pousmál a já jsem mu s povzdechem úsměv oplatila. Jasně, asi ne tady a teď.
„Můžu se podívat?“ ukázal na můj stříbrný notebook.
Znovu jsem ho otevřela. Petr seskočil z lavice, stoupl si za mě a četl mi přes rameno. Když se natáhl, aby stránku posunul, přitiskl se ke mně hrudníkem. Stiskla jsem rty.
„Je to skvělý,“ zamumlal mi polohlasně těsně u ucha. „Vlastně mi to připadá škoda překládat. V angličtině se ztratí plno těch tvých geniálních obratů.“
„Ale to by potom anglické divadlo trochu ztratilo smysl,“ podívala jsem se na něj a snažila se ignorovat, jak blízko jsou jeho oči. Nebo jeho rty.
Petr mi pohled opětoval: „Jen abys věděla, nemyslím si to, co jsem říkal. Že by byla kravina pozvat tě na rande.“
„Ale?“ povytáhla jsem obočí.
Najednou se ozval dívčí hlas.
„Promiňte, jenom jsme si zapomněly…“ Klára s Bárou se překvapeně zarazily ve dveřích, „…sešit.“
Petr se ode mě odtáhl a opřel se o lavici za námi. Zatímco Bára zašátrala v lavici a vítězoslavně vytáhla pomalovaný sešit, oba jsme mlčeli. Když se potom chodbou neslo dvojí chichotání, povzdechla jsem si. A zítra to ví celá škola.

Slíbila jsem účast na první zkoušce naší společné hry v divadle. Dokud studenti text jen načítali ve třídě, nemělo smysl, abych je chodila poslouchat. Ale trvali na tom, že v divadle, kde opravdu začnou hrát, musím jako scénáristka být.
Usedla jsem do třetí řady ztmavlého hlediště a pozorovala septimány, jak se scénáři posedávají nebo popochází po jevišti. Najednou vypadali tak dospěle a to teprve nedávno nastupovali do primy. Zkusila jsem si představit letošní primány, jak tu budou za pár let podobně stát. Budu v té době taky sedět v hledišti?
„Tak jsi přece jen přišla,“ usmál se na mě Petr a očividně bez přemýšlení mě políbil na obě tváře.
„Juuu,“ ozvalo se z jeviště sborově.
„No tak se všichni uklidníme a nachystejte se na první scénu,“ otočil se k nim Petr.
Někteří studenti se uklidili do zákulisí a pár jich zůstalo sedět v první řadě. Na scéně zůstala jen Diana a pět kluků v hloučku kousek od ní.
„I can’t believe this!“ pronesla Diana první repliku a hra se tak uvedla do pohybu.
Fascinovaně jsem sledovala, jak se slova, která jsem doteď znala jen na papíře, budí k životu.
„Jsou úžasní,“ naklonila jsem se k Petrovi.
Pyšně se na mě usmál a já jsem věděla, že už si děcka zamiloval stejně jako ony jeho. Bylo to zvláštní, ale o to víc sexy mi připadal.
Po chvíli do mě drcnul ramenem, a když jsem se po něm podívala, nenápadně kývnul bradou ke kraji jeviště, kde si Bára se soustředěným výrazem mumlala text spolu s herci.
„Berou to strašně vážně,“ zašeptal mi do ucha.
„To je dobře, ne?“ odvětila jsem stejně tiše jako on.
Naše paže se teď dotýkaly a jeho dech mě šimral na tváři. Docela mě zajímalo, jestli na něj intimní atmosféra a bezprostřední blízkost působí stejně jako na mě.
Když na jeviště vstoupil další z žáků, pokusila jsem se znovu dávat pozor, jenomže v té chvíli jsem ucítila jemný dotek na koleni. Po očku jsem mrkla po překladateli mé první divadelní hry, který se ale díval přímo před sebe a zdánlivě zaujatě hru sledoval.
Stočila jsem pohled zpátky k dění na scéně a snažila se potlačit úsměv. Takže ty elektrické výboje, které vibrovaly vzduchem okolo nás, taky vnímal. Zřejmě byl konec odolávání.
Zatímco se na jevišti rozvíjela zápletka, Petrovy horké prsty pomaloučku putovaly nahoru po mém stehně a mně dávalo čím dál větší práci soustředit se na anglický text. Když se dostal až k lemu mojí sukně a nehtem ho obtáhl, uniklo mi hned několik vět, které z jeviště zaznívaly.
„Pane profesore, je ta výslovnost správná?“ pronikla ke mně skrz změť angličtiny čeština.
Rázem se k nám všechny hlavy otočily a Petr ruku stáhl.
„V podstatě ano. Jen pozor na to ostré „er“.“
Další hodinu, během níž se na jevišti vystřídali téměř všichni žáci obou tříd, jsem seděla jako na trní. Zbytečně, Petr se o nic dalšího nepokusil.
„Co na to říkáte, paní profesorko?“ přitočila se ke mně Diana, když jsem si sbírala kabát a kožené rukavice.
„Myslím, že budete mít velký úspěch,“ řekla jsem popravdě.
„Opravdu si to myslíte?“ visela na mých slovech Bára, která se náhle zhmotnila vedle mě.
„Opravdu,“ ujistila jsem ji.
Bára nadšeně zatleskala a zbytkem osazenstva zašumělo vzrušení.
„Kdyby byli takhle aktivní v každém předmětu,“ povzdechla jsem si, když se divadlo rychlostí blesku vylidnilo, Petr pozhasínal a vydali jsme se spolu k proskleným dvoukřídlým dveřím.
„Copak ty jsi v jejich věku projevovala ve vyučování nějaké nadšení?“ vzal mi kabát z ruky a galantně mi ho podržel, abych se mohla obléci.
„Ne,“ zasmála jsem se a omotala si kolem krku dlouhatánskou šálu.
„Tak vidíš,“ usmál se na mě Petr, když jsem se k němu otočila. „Ale může tě těšit, že mají radost z projektu, na kterém ses podílela.“
Bok po boku jsme vyšli do mrazivého večera a Petr vypůjčeným svazkem klíčů zamkl divadlo. V pondělí večer se nehrálo, takže nám bylo volně k dispozici.
Zastavili jsme se pod pouliční lampou, kde se naše cesty rozcházely. Zvedla jsem hlavu k nebi. Ani jsem nepamatovala, kdy byla taková zima, že by sněžilo téměř každý den. Pozorovala jsem, jak se vločky třpytily, když na ně dopadlo světlo lampy. Vzhledem k tomu, jaké teplo bylo na Vánoce, to byl skoro zázrak.
„Mám dojem, že jsem ti dostatečně nepoděkoval,“ porušil Petr to posvátné ticho. „Bez tebe by nic z toho nebylo možné.“
„Jsem ráda, že jsi mě přemluvil. Stálo to za to,“ řekla jsem a popravdě tím nemyslela jen samotné tvoření hry.
„Takže se ti první zkouška líbila?“
„Líbila,“ přikývla jsem a dodala: „Některé části víc než jiné.“
„To nejlepší teprve přijde,“ usmíval se na mě dvojsmyslně.
„Doufám v to,“ odpověděla jsem v podobném duchu.
„Dobrou noc,“ líbl mě na tvář.
„Dobrou,“ krátce jsem se mu podívala do očí a otočila se k odchodu.
„Lado?“ chytl mě za ruku.
Ohlédla jsem se. Petr si mě přitáhl k sobě, a když už jsem si myslela, že mě políbí, jako by si to rozmyslel a jen centimetr od mých rtů se zastavil.
Povytáhla jsem obočí v němé otázce.
„Poslední šance mě zarazit,“ zašeptal.
„Ale já nechci,“ opáčila jsem.
Zdálo se, že takové ujištění mu stačilo. Zlehka přitiskl svoje rty na moje dřív, než z nich dozněla poslední slabika. Dlaň, kterou mi nesvíral, jsem mu položila na hrudník a ochotně pootevřela rty. Krátká sukně a vysoké kozačky očividně konečně zabraly. Byla jsem ráda, že mi zadek nemrzl zbytečně. Nicméně když si mě Petr přitáhl blíž a vjel mi prsty do vlasů, o nějakém mrazu nemohla být řeč. Rázem mi celé tělo zalila vlna horka, bez ohledu na studené vločky, které mi tály na tvářích obrácených k tmavému nebi.
Těžko odhadnout po jak dlouhé době jsme se od sebe konečně odtrhli, ale Petr i nadále odmítal pustit moji ruku.
„Kdybych tušila, že k divadlu patří takové benefity, nenechala bych se přemlouvat,“ usmála jsem se.
„Právě proto, že jsem v takové benefity doufal, jsem tě tak ochotně přemlouval,“ kontroval Petr.
„Takže ty jsi měl plán,“ naklonila jsem hlavu.
„Spíš zbožné přání,“ líbl mě na špičku nosu. „Jsi úplně zmrzlá. Měli bychom jít.“
Měla jsem sto chutí navrhnout, že by mě mohl zahřát, ale nakonec jsem se spokojila ještě s jedním letmým polibkem a vydala se domů. Však nás čeká ještě spousta zkoušek a měl pravdu. To nejlepší teprve přijde.

„Je to pravda, co se říká?“ zvedla k nám při obědě oči Soňa.
Podívala jsem se na Petra a hlavou mi probleskly obličeje všech studentů, kteří nás mohli zahlédnout spolu.
„Že jste pro anglické divadlo vymysleli úplně novou hru?“ zvedla Soňa tu větu do otázky, když se ani od jednoho z nás nedočkala odpovědi.
„Ah,“ vydechla jsem (snad ne příliš nápadnou) úlevou. „Jo, to je pravda. Septimě se žádná klasika nezdála.“
„No, to si tedy troufáte,“ nabodla Soňa těstovinu a vymáchala ji v rajčatové omáčce.
„Štěstí přeje odvážným,“ pokrčila jsem rameny a snažila se zamaskovat úsměv, když Petr pod stolem nenápadně přisunul svoji nohu k mojí.
„Myslíš, že jsme udělali chybu, když jsme se rozhodli pro autorské divadlo?“ podívala jsem se na něj poté, co jsme opustili jídelnu a zamířili ke svým kabinetům.
„Rozhodně ne. A i kdyby… Vždyť o nic nejde,“ pokrčil Petr rameny.
„Ty asi úplně nechápeš, jak vážně se tady anglické divadlo bere,“ zasmála jsem se.
„Řekl bych, že na téhle škole nechápu víc věcí,“ položil mi ruku na bedra.
Rychle jsem jeho doteku uhnula: „Někdo nás uvidí.“
„Odvážným štěstí přeje,“ zašeptal mi provokativně do ucha a bez ohledu na moje varování mě líbl na tvář, než s lišáckým úsměvem zmizel za rohem.

Nejistě jsem se zastavila u dveří a zaposlouchala se do zvuků za nimi.
Když mi Petr během druhé vyučovací hodiny napsal, ať přijdu na polední přestávku za ním do kabinetu, bez váhání jsem souhlasila. Potom mi ale došlo, že sdílí kabinet s další angličtinářkou a nadšení mě rázem přešlo. Možná chtěl jen probrat něco ohledně divadla.
Dvakrát jsem klepla do lakovaného dřeva a vzala za kliku.
„Můžu?“ nakoukla jsem dovnitř a zase jsem si připadala jako studentka, která jde za svým hezkým profesorem, ačkoliv ví, že tady nemá co dělat.
„Samozřejmě,“ vstal Petr s úsměvem od stolu, pokrytého plastovými krabičkami.
„Kde je Jitka?“ rozhlédla jsem se po malém kabinetu.
„Šla dnes k doktorovi. Supluju za ni dvě hodiny. Tak jsem si říkal, že by byla škoda toho nevyužít. Školních obědů bylo už dost. A i když nestihneme nikam zajít, pořád existuje donášková služba,“ odkryl víko jedné z krabiček a odhalil úhledný řádek sushi.
S úsměvem jsem za sebou zavřela a přistoupila k němu: „Jestli máš v plánu ohromovat kolegyně obědem, tak velmi brzy zjistíš, že učitelský plat ti na každodenní donášku moc dlouho nevydrží.“
Petr mi zlehka položil dlaně na boky: „Neboj, nemám v plánu ohromovat své kolegyně.“
Sklonil se, a než mě políbil, zamumlal mi na rty: „Možná jen jednu.“

„Pojď sáňkovat,“ řekl zničehonic Petr, zatímco mě doprovázel domů.
„Sáňkovat?“ zopakovala jsem. Doufala jsem, že mě konečně pozve na rande mimo školu, ale v mých představách jsem viděla spíš víno a svíčky.
„Jo,“ zasmál se na mě.
„Nejsme na to už trochu staří?“ povytáhla jsem obočí.
„Ne,“ odpověděl prostě.
Se smíchem jsem se zastavila před vchodem. Vlastně proč ne.
„Tak fajn, ale mám jeden problém. Nemám sáňky.“
„Já ano. Problém vyřešen.“
„Ty jsi se vším hned hotov,“ usmívala jsem se na něj, když mě objal okolo pasu.
„Se vším ne,“ mrkl na mě.

Ukázalo se, že kromě sáněk nevlastním ve svých dvaatřiceti letech ani žádné oblečení vhodné na sáňkování. Nakonec jsem si vzala svůj outfit na snowboard, na kterém jsem nestála už tři roky, a za tu dobu moje modrobílé kalhoty a bunda pravděpodobně vyšly z módy.
Podívala jsem se na hromádku písemek a přesvědčovala sama sebe, že je opravím, až se večer vrátím. Jestli se tedy do svého bytečku vrátím sama… Ach jo, kdo by čekal, že i jako učitelka budu mít domácí úkoly?
Při nasedání do Petrova auta jsem si všimla snad třicet let starých sáněk na zadním sedadle.
„To si děláš srandu,“ zasmála jsem se. „Přesně takové jsem měla jako malá.“
„Zůstaly ve sklepě po předchozím nájemníkovi,“ vysvětlil. „A bylo mi líto je vyhodit. Tak se aspoň vrátíš do dětství.“
Vycouval z našeho sídliště, a když jsme najeli na výpadovku z města, zamyšleně dodal: „Je to zvláštní, ale co jsem u vás na gymplu, připadám si, jako bych se vrátil do studentských let. Asi to dělá ta atmosféra školy a energie děcek.“
„Taky si občas přijdu jako studentka,“ přiznala jsem, ale už ne, že obvykle ve spojení s ním.
A ačkoliv jsem měla pocit, že sáňkování je pro malé děti, když si za mě Petr obkročmo sedl a přitiskl se ke mně, nedovedla jsem si představit dospělejší zábavu.
Odrazili jsme se a naše společná váha nás tryskem poslala z kopce dolů. V půlce kopce se mi z hrdla vydral spontánní výkřik a Petr se mému zavýsknutí zasmál, zatímco maminka, která opodál bobovala s malým chlapečkem, se po nás podezřívavě ohlédla.
Se soumrakem, který v této roční době přicházel brzy a rychle, ale řady maminek notně prořídly, a poté začalo být sáňkování opravdu zajímavé. Svištěli jsme dolů přitisknutí jeden k druhému a vzápětí opět ruku v ruce stoupali do kopce a od úst se nám zvedaly obláčky páry, zatímco jsme si povídali o všem a o ničem.
Po několika dnech vydatného sněžení ležela na zemi taková vrstva bílého poprašku, že když jsme nestihli zabrzdit a společně se svalili ze saní, bylo to jako spadnout do chladných peřin.
„Jsi v pořádku?“ naklonil se nade mnou Petr.
Beze slov jsem ho stáhla na sebe a moje promrzlé rty pod jeho dotekem snadno roztály.
Líbaly jsme se dlouze a pomalu a být o několik stupňů víc, klidně bych tu ležela až do svítání. Bohužel v této roční době musela jít romantika stranou.
„Pojď, vezmu tě domů,“ odhrnul mi mokré vlasy z čela. „Nerad bych, aby ses mi nachladila.“
„Pročpak? Máš něco v plánu?“ propletla jsem svoje prsty s jeho.
„Mám toho v plánu spoustu,“ zašeptal mi na rty, a potom mě bez varování vytáhl na nohy. „Ale hlavně děcka by mi neodpustila, kdybys tak krátce před premiérou onemocněla. Chystají pro tebe překvapení.“
„Vážně?“ zajiskřily mi oči nad oběma částmi jeho odpovědi.
„Vážně,“ ujistil mě a odvedl k nedaleko stojícímu autu.
Uvelebila jsem se na vyhřívaném sedadle a znovu si připadala jako nezkušená holka, když jsem celou cestu sama se sebou debatovala, jestli se mám zeptat nebo ne. Když jsme zastavili před mým domem a Petr mě políbil na rozloučenou, zatnula jsem zuby. Není ti přece šestnáct, okřikla jsem sama sebe.
„Nechceš jít ještě na chvíli ke mně?“ Znělo to vždycky takhle trapně, nebo jen dnes večer?
„Až jindy. Zítra máme dlouhý den a měla by sis odpočinout,“ usmál se na mě Petr, a i když se zřejmě snažil být ohleduplný, moje pocity byly všelijaké.
Než jsem vešla do domu, ještě jsem mu zamávala, a pak jsem si povzdechla. No, stejně mě ještě čekají domácí úkoly.

Seděla jsem na svém oblíbeném místě ve třetí řadě hlediště malého divadla a pozorovala dění na jevišti. Studenti už dávno zkoušeli bez papírů v ruce a po scéně se pohybovali s mnohem větší jistotou. Mně ale pohled neustále utíkal k režisérovi, ve kterého se Petr velmi rychle proměnil. Dost možná jsem působila jako zamilovaná puberťačka, ale opravdu mě bavilo sledovat, jak s děckama umí pracovat, a jak ony jeho poznámky bez připomínek přijímají. A přiznejme si to. Taky mě neskutečně bavila skutečnost, že přesto, jak na něj některé holky dělaly oči, byla jsem to já, kdo za ním mohl po zkoušce jít a políbit ho.
„Tak co myslíš?“ objal mě okolo pasu.
„Že už to vypadá jako skutečné divadlo. Až tě přestane bavit učení, můžeš se dát na dráhu divadelního režiséra,“ prohrábla jsem se mu prsty v krátkých vlasech.
„Leda že bys mi dělala scénáristku,“ pousmál se.
„Říká se tomu u divadla scénáristka?“ naklonila jsem hlavu a přejela mu nehty po zádech.
„Kdoví,“ zdvihl mě ze země a posadil na stůl, který byl jako rekvizita uklizený v zákulisí.
„Očividně máme ohledně práce v divadle ještě nějaké mezery,“ zajela jsem mu prsty pod černé tričko a otiskla dlaň o jeho holou kůži.
„Očividně,“ vydechl Petr a přitiskl svoje pootevřené rty na můj krk.
„Jedno ale vím,“ zašeptala jsem mu do ucha.
„Hmm?“
„Tohle bychom tu dělat neměli,“ hravě jsem ho odstrčila a seskočila ze stolu.
Než jsem se kolem něj ale stihla prosmýknout, chytil mě za ruku a stáhl nazpět k sobě.
„To je mi ale úplně jedno,“ prohlásil tiše, zvedl mi bradu a hluboce mě políbil.
Protože jsem před chvílí protestovala jen tak pro formu, víc než ochotně jsem mu polibky oplácela. Aniž by se naše rty rozdělily, mě znovu vyzvedl na stůl a já jsem kolem něj omotala nohy a přitáhla si ho blíž. Když svými polibky zamířil zpátky k jemné kůži na mém krku a zároveň jeho prsty zmizely pod lemem mojí sukně, hlava mi s povzdechem spadla vzad.
Mžourala jsem na otřískaný zákulisní strop a nevnímala nic, než nás dva.
Jasně, občas jsem si přála být zase studentka, stát na jevišti a nacvičovat divadelní hru. Ale panebože! Být dospělá a prožívat v zákulisí svůj vlastní příběh bylo mnohem lepší!