Město
přikryla čerstvá dávka sněhu, což vyvolalo notnou dávku nadšení u koulujících
se primánů. Já jsem si naproti tomu přitáhla šálu ještě blíž k bradě a
zalitovala, že jsem si nevzala i čepici. Jenomže to jsem radši mrzla, než bych
si na hlavu narazila tu pletenou ohyzdnost. Byla jsem ten typ, kterému
neslušela žádná pokrývka hlavy.
Kolem
mě se jako vítr prohnala partička maturantů. Očividně nejen děcka z primy
sníh potěšil.
„Kluci,“
zakroutila jsem nad nimi hlavou.
V tu
chvíli mi ale tašku z ramene srazil další z nich.
„Promiň,“
zastavil se v letu a já jsem překvapeně zamrkala.
Robin.
Moje o rok starší platonická láska. Která samozřejmě vůbec netušila, že
existuju. Zatímco já jsem už od primy se zaujetím sledovala jeho měnící se
účesy a spolužačky, které se po jeho boku střídaly. Nikdy jsem nepřestala
toužit být jednou z nich. I kdyby jen na chvíli. I kdyby jen pro jeden
polibek.
„Jsi
v pohodě?“ sklouznul mě pohledem od hlavy až k patě a já jsem
v duchu nadávala na počasí, díky kterému jsem byla zachumlaná do prošívané
bundy a teplých kozaček.
„Jasně,“
usmála jsem se.
„Super,“
mrkl na mě a běžel za svými kamarády.
Ve
školní šatně jsem si musela sednout, abych to rozdýchala.
„Jsi
v pohodě?“ zeptal se mě někdo během pěti minut už podruhé. Tentokrát to
ovšem byla moje kamarádka Pavča.
„Jak
se to vezme,“ uculila jsem se na ni a pověděla jí o sněhové bitvě, která právě
probíhala v parku u školy.
Pavlína
usoudila, že nejlepší výhled budeme mít z chodby v prvním patře, kam
jsme se s prvním zvoněním vydaly. Primáni se pomalu trousili do školy, ale
maturanty očividně zvonění nijak nevzrušovalo.
V bílých
závějích jsem neomylně identifikovala Robinovu tmavě modrou kšiltovku, zpod níž
mu vykukovaly světlé vlasy. Na rozdíl ode mě si mohl na hlavu narazit cokoliv a
stejně byl pořád nejvíc sexy kluk z celého gymplu. A když říkám cokoliv,
myslím opravdu cokoliv. Kromě několika kšiltovek nosil často taky beanie, ale
během jeho krátké éry dlouhých vlasů jsem ho viděla i s culíkem nebo
čelenkou. Nejvíc se mi ale podlamovala kolena, když v létě nosil ve
vlasech usazené černé Ray-Bany.
Momentálně
mu kšiltovku z hlavy málem srazila přesně mířená sněhová koule jeho
spolužáka. Robin se jí na poslední chvíli vyhnul a zakřičel něco, co přehlušilo
druhé zvonění. Neochotně jsem se odtrhla od okna a s Pavčou v zádech
zamířila do naší učebny. Pět minut na to se chodbou rozezněl dupot provázený
halasným smíchem.
Náš
profesor podrážděně rozrazil dveře: „Co se to tady děje?“
„Spěcháme
na hodinu, pane profesore,“ pohotově se Robin ujal slova.
Natáhla
jsem krk, abych ze svého místa v řadě u oken lépe viděla.
„Druhé
zvonění znamená, že máte sedět ve třídě s nachystanými pomůckami. Ne, že
se teprve vydáte do školy,“ hřímal profesor. „Jakou máte omluvu pro svůj pozdní
příchod?“
„Sněží,“
řekl prostě Robin a celá naše třída se rozesmála.
Vzápětí
na to zachytil můj pohled a zazubil se. Nešlo než mu úsměv oplatit.
„Doufám,
že budete takhle výřečný i u maturity. Ať už vás tady nevidím,“ mávl nad ním
profesor rukou.
Robin
zasalutoval a zmizel nám i se svým doprovodem z dohledu.
Zírala
jsem z okna autobusu a modlila se, aby mi nebylo špatně. Kvůli sněhové
kalamitě jsem musela cestou do školy vzít zavděk náhradní dopravou. Až na to,
že od školního výletu v druhé třídě jsem s autobusy nebyla zrovna
kamarádka.
„Hele,
to jsi ty,“ ozvalo se nade mnou, a když jsem překvapeně zvedla hlavu, usmíval
se na mě Robin.
„Můžu?“
ukázal na prázdné místo vedle mě, a než jsem stihla něco říct, už na něj
žuchnul.
„Ty
jsi…“ přimhouřil oči jako by si snažil vzpomenout.
„Diana,“
ušetřila jsem ho námahy.
„Krásná
a bláhová?“ pousmál se.
„Bláhová
každopádně.“
Obzvlášť
směrem k určitým typům kluků, které jsem nikdy nemohla mít, a přesto jsem
o nich, přesně, bláhově snila.
„Krásná
taky,“ prohodil Robin jako by nic a mně poskočilo srdce.
„Robin,“
podal mi ruku a já jsem nemohla uvěřit, že se ho opravdu dotýkám.
Bylo
hezké, že se představil, ačkoliv musel vědět, že ho zná celá škola.
„Ty
jsi v septimě, že?“ zajímal se.
„Jo,
v béčku,“ přitakala jsem.
„Že
jsme se nikdy dřív nepotkali,“ divil se.
Ale
potkali! Kdyby jen tušil, kolikrát jsme se na chodbě míjeli!
„No
jo, škoda,“ pousmála jsem se.
„Takže
tě letos čeká anglické divadlo,“ přestože to bylo konstatování, a ne otázka,
přikývla jsem.
„Co
chystáte?“
„Zatím
nevíme. Bosáková už to s námi nechtěla začínat, takže čekáme, až za ni
nastoupí někdo nový.“
Popravdě
mi bylo celkem ukradené, jaká hra se letos vybere. A to i přesto, že anglické
divadlo se spolu s plesem na našem gymplu považovalo za vrchol školního
roku. Na loňské představení Robinova ročníku stejně nikdy nebudeme mít. Dodnes
jsem si dokázala živě vybavit jeho excelentní výkon v Králově řeči.
„Áčko
by prý chtělo, ať si hru napíšeme sami,“ dodala jsem ještě nejnovější zvěst, co
se šířila po chodbách.
„Budu
hádat. Klára a Bára,“ zasmál se Robin.
Zamrzelo
mě, že zatímco svoje jméno jsem mu musela říct, jména volejbalových
reprezentantek naší školy a pravidelných přispěvatelek do školního časopisu
vysypal z rukávu jako nic. Na druhou stranu Klára a Bára byly něco jako
Robin ve dvojitém dívčím vydání. Každý je znal.
„A
co ty by sis chtěla zahrát?“ díval se na mě se zájmem.
„Nejraději
nic. Nejsem ráda středem pozornosti,“ přiznala jsem.
„To
nějak nechápu,“ zamračil se Robin. No jistě, pro něj bylo přirozené, že byl
středem pozornosti a nedělalo mu to problém. Dost možná si to dokonce užíval.
Ukázalo se ale, že to myslel trošku jinak.
„Proč
mají hezký holky problém s tím být středem pozornosti?“
„Zkus
se nějaké zeptat,“ zasmála jsem se nervózně.
„To
právě dělám,“ podíval se mi do očí.
Cítila
jsem, jak mi červenají tváře. Bylo zbytečné doufat, že si toho Robin nevšimne.
Seděli jsme deset centimetrů od sebe. Namísto toho se mu koutky roztáhly do
typického úsměvu a ramena mu nadskočila potlačeným uchechtnutím.
Vzpomněla
jsem si na Pavčina slova: „Jo, je hezkej, ale dej si na něj pozor. Je to hráč.“
Uhnula
jsem pohledem a silou vůle se snažila vyhnat krev z tváří.
„Promiň.
Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků,“ naklonil se ke mně.
Podívala
jsem se na něj zpod řas.
„Ale
dobře, že jsem to udělal,“ pousmál se. „Jsi roztomilá, když se červenáš.“
Zalapala
jsem po dechu, ale než jsem stihla vyplodit nějakou kloudnou odpověď, autobus
zabrzdil na zastávce u školy.
Robin
vystoupil jako první, a potom se otočil a podal mi ruku: „Opatrně. Klouže to.“
„Děkuju,“
zamumlala jsem, zatímco mi galantně pomohl seskočit ze třech schůdků.
Ačkoliv
bych se ho klidně držela dál, když jsem byla na pevné zemi, pustil mě a strčil
si ruce do kapes.
„Jak
to, že jsi dnes jel tudy?“ odvážila jsem se položit otázku, která ve mně hlodala
celou cestu.
„Jezdím
tudy vždycky, když jsem u otce. Což není zrovna často…“ zamračil se.
„Aha,“
pokývala jsem hlavou a rozhodla se v tom dál nešťourat. Jenomže jsem jaksi
ani nevěděla, co říct jiného. Málem se mi zavařily mozkové závity, jak jsem rychle
vymýšlela nové téma. Ke škole nám chybělo posledních pár kroků a nechtěla jsem
si nechat ujít tu výjimečnou příležitost, že mluvím s Robinem. Už už jsem
se nadechovala, když na něj zavolal dívčí hlas.
Robin
zamával na partičku spolužáků, kteří postávali v parku před školou, a ani
se nesnažili zakrývat, že kouří.
„No,
tak já tě tady opustím. Díky za příjemnou cestu,“ mrkl na mě a zatočil na
přechod.
Vzápětí
se ale otočil, jako by si ještě na něco vzpomněl: „Kolik máš dnes hodin?“
„Šest,“
odpověděla jsem automaticky.
„Tak
to se třeba ještě potkáme cestou domů,“ usmál se, než dlouhými kroky vyrazil do
parku.
„A
pak mi musíš říct, jakou budeš hrát roli. Ať vím, na co se těšit,“ křikl na mě
ještě z druhé strany přechodu, načež se jeho spolužačky podívaly nejdřív
na něj, potom na mě a začaly se chichotat.
„Oktáva
A tu zase nechala třídnici,“ povzdechla si profesorka Králová, když zjistila,
že na katedře leží kromě naší třídní knihy ještě jedna. „Nemůžete jim ji někdo
odnést? Nebo mě z nich dnes už asi klepne!“
„Já
tam skočím,“ přihlásila jsem se pohotově, protože moji pozornost měla ve
vteřině, kdy vyslovila zaklínadlo „oktáva A“.
„Díky,
Diano,“ podala mi profesorka Králová třídní knihu Robinovy třídy a začala
zapisovat do té naší.
Seběhla
jsem do prvního patra, abych se na velké nástěnce podívala na rozvrh oktávy.
Zrovna měli základy společenských věd v přízemí.
O
patro níž jsem se zastavila před dveřmi do učebny, pročísla si prsty vlasy a
zhluboka se nadechla. Teprve potom jsem zaklepala a vešla.
„Dobrý
den, nesu třídní knihu. Zůstala v učebně 307.“
„Ani
tak nezůstala, jako ji tam spíš někdo nechal,“ rozhlédla se profesorka
Dvořáková po třídě a já jsem ji následovala.
Když
jsem se pohledem střetla s Robinem, mrkl na mě. Pousmála jsem se a rychle
se podívala zpět na profesorku: „Tak na shledanou.“
„Díky,
Diano. I když poděkovat byste měli spíš vy, že jste nemuseli jít třídnici
hledat,“ podívala se znovu na maturanty.
„Děkujemeee,“
ozvalo se vzápětí sborově a já jsem vyprskla smíchy.
„To
jsem ráda, že jste před zkoušením tak veselí,“ zpražila je Dvořáková.
„Na
shledanou,“ zopakovala jsem a otočila se k odchodu.
Neušla
jsem ani pět kroků, když dveře znovu klaply a tichou chodbou se ozvalo tlumené:
„Počkej!“
Překvapeně
jsem se otočila, ale to už stál Robin vedle mě.
„Kam
jdeš?“ podivila jsem se.
„Oficiálně
na záchod,“ zazubil se na mě.
„A
neoficiálně?“
„Tě
doprovodit do třídy.“
Pousmála
jsem se: „Myslíš, že bych to sama nezvládla?“
„Proč
to riskovat?“ s úsměvem pokrčil rameny. „Kde že teď jste?“
Náš
gympl měl tu zvláštnost, že jsme se na každou hodinu stěhovali do jiné učebny.
Nikdy jsem moc nepochopila, jaký to mělo smysl.
„Učebna
307.“
„Tolik
pater,“ rádoby se zhrozil, nicméně se dal do kroku.
„Já
tě přece nenutím, abys šel se mnou,“ zasmála jsem se. Nenutím, ale chci to.
Když jsem se nabídla, že odnesu třídnici, ani ve snu by mě nenapadlo, že se
dočkám něčeho víc, než jen letmého pohledu.
„Ale
stejně půjdu,“ mrkl na mě zboku, když jsme začali stoupat po prvním schodišti.
„Nebude
to vypadat podezřele, že jsi tak dlouho pryč?“ zajímalo mě.
„Jako
že jsem schválně nechal třídní knihu ve vaší učebně, abych si s tebou mohl
dát rande během vyučování?“ usmíval se.
„No…
třeba,“ přikývla jsem, už zase v rozpacích.
„Kdyby
to byl záměr, tak bych to vymyslel líp. Radši bych pořádný rande, než procházku
po chodbě.“
Ačkoliv
mi srdce v hrudním koši udělalo přemet, snažila jsem se v jeho
prohlášení nevidět víc, než tam bylo. Je
to hráč.
Možná
bych měla taky hrát.
„A
já jsem si myslela, že jsi na rande na chodbě odborník,“ pousmála jsem se.
Kolikrát jsem ho viděla líbat se s některou spolužačkou ve studovně nebo
flirtovat s jinou v šatně.
„Budeš
se divit, ale tohle je poprvé,“ pobaveně se na mě podíval. Naše definice rande
byla zřejmě odlišná.
„Všechno
je jednou poprvé,“ pokrčila jsem rameny a snažila se dělat, jako že jsem hrozně
v pohodě s tím, že právě potvrdil, že máme rande. Sice to nebylo
rande v pravém slova smyslu, ale stejně…
„Pravda,“
přikývl. „Ale některá poprvé se člověku vryjí do paměti víc než jiná.“
Zatnula
jsem zuby, ale bylo pozdě. Moje tváře už zdobila barva přezrálých rajčat.
Robin
se rozesmál: „Teď bych dal nevím co za to, abych věděl, na co právě myslíš.“
Trhla
jsem rameny. No na co asi?
Robin
mě ještě pár schodů nechal potrápit, načež mě konečně vzal na milost: „Já jsem
náhodou měl na mysli den, kdy jsem poprvé přišel do téhle školy.“
Zvědavě
jsem se po něm podívala. To jsem ho ještě neznala. Zajímalo mě, jaký byl Robin,
sex symbol naší školy, jako vyjukaný prvák.
„Byl
jsem hrozný ucho,“ usmál se na mě, jako by mi četl myšlenky. „Zrovna jsme se
sem přestěhovali z vesnice. A tahle škola vypadala tak velká a
strašidelná. Bál jsem se, že nikdy nezapadnu. Chtěl jsem zpátky na základku.
Ale ono to nakonec nějak klaplo.“
„Vlastně
ani moc ne,“ zastavila jsem se před učebnou 307.
„Jak
to myslíš?“ zamračil se.
„Ty
nejsi zrovna zapadávací typ. Spíš se přizpůsobuje okolí tobě, než ty okolí,“
vysvětlila jsem.
Robin
vždycky vyčníval z řady. Byl jeden
z těch, co nesleduje trendy, ale určuje je. Minimálně na naší škole
určitě.
Chvíli
nad tím přemýšlel s pohledem upřeným z okna chodby, za nímž znovu
začalo sněžit.
„Na
tom možná něco bude,“ zasmál se po chvíli. „I když mě to nikdy dřív nenapadlo.“
Podíval
se na mě: „Takže nejen krásná a bláhová, ale taky chytrá.“
„Spíš
všímavá,“ usmála jsem se.
„To
je to samé. Hloupí lidé všímaví nebývají,“ mrkl na mě tak sebejistě, že jsem
jeho slova brala jako fakt, ne názor. „A řekl bych, že taky zodpovědná. Určitě
už teď trneš, co ti ve vyučování utíká, zatímco se tu vybavuješ se mnou.“
„To
do mě tak vidíš?“ zasmála jsem se, ačkoliv částečně měl pravdu.
„Podle
toho, co jsi mi řekla před chvílí, tak ne tolik, jako ty do mě,“ pobaveně
povytáhl obočí.
„Uvidíme
se,“ lehce mi stiskl paži a otočil se k odchodu.
Moje
obavy z toho, co jsem během procházky do třídy maturantů zameškala, byly
naprosto zbytečné. Ze zbytku hodiny jsem stejně nevnímala vůbec nic.
„Diano!“
Už
už jsem měla nakročeno do trolejbusu, ale ve vteřině, kdy jsem uslyšela známý
hlas volat moje jméno, jsem nohu vrátila na namrznutý chodník.
Robin
se hnal k zastávce, jak jen mu to neposolená ledovka dovolovala, nicméně
řidič přesto, anebo možná proto, v poslední chvíli zavřel dveře a ujel.
„Idiot!
To udělal naschvál!“ rozčiloval se Robin.
Potom
se ale otočil na mě a zazubil se: „Třikrát v jednom dni. To nemůže být
náhoda. To musí být osud.“
Zasmála
jsem se: „Potkat se ve škole, kam oba chodíme? To není ani náhoda, ani osud,
ale vysoká pravděpodobnost.“
„Ty
vůbec nejsi romantik,“ obvinil mě pobaveně.
„A
ty snad ano?“ povytáhla jsem obočí.
„Vlastně
ani ne,“ uchechtl se. „Nepůjdeme zastávku pěšky? Nechce se mi tu jen tak
postávat.“
„Klidně,“
přikývla jsem.
Ne,
že bych měla zrovna náladu na procházku, ale byla jsem ráda za příležitost
vzdálit se od školy. Tak se aspoň vyhneme zvědavým pohledům každého spolužáka,
co projde okolo.
„Jaký
jsi měla den?“ optal se Robin, když jsme se bok po boku vydali k další
zastávce.
„Docela
to šlo,“ odpověděla jsem popravdě. Samozřejmě, že ty okamžiky, co jsem strávila
s ním, byly highlightem mého dne, ale jeho zbytek díky dvěma písemkám za
moc nestál. Když se to zprůměrovalo, tak to docela šlo.
„A
co ty?“
„Vyhrožování
maturitou, vyhrožování přijímačkama na vysokou… Prostě normální den čtvrťáka.
Však to příští rok taky poznáš.“
„Z
čeho budeš maturovat?“ zajímala jsem se.
„Prosím,
nemluvme o škole,“ zaúpěl Robin.
„Tak
o čem chceš mluvit?“
„Řekni
mi něco o sobě,“ podíval se na mě.
„Hmm…
Mám sestru, psa a ráda čtu.“
„Myslel
jsem něco zajímavého. Nebo vtipného. Něco, co nikdo neví.“
„Třeba
co?“ marně jsem v mysli pátrala, co z mého docela obyčejného života
by se dalo považovat za zajímavé.
„Tak
já dám příklad. Když jsem byl malý, naši chtěli, abych hrál na housle. Nevím,
jak na to přišli, a já jsem to samozřejmě nesnášel. Takže když jsme jednou byli
u dědečka, vzal jsem sekeru, rozsekal je a hodil do kamen. Dva měsíce jsem
potom každou středu chodil s prázdným futrálem pryč z domů, aby to
vypadalo, že pořád chodím na lekce. Starší ségra od mého kamaráda zavolala do
hudební školy jako moje máma, aby mě omluvila, že mám nějakou vleklou nemoc.
Prasklo
to, když děda našel v kůlně smyčec. Nedovedeš si představit ten průser, co
jsem doma měl. Jenomže já jsem ty dva měsíce strávil na hřišti a trenér si mě
vybral do přípravky. Takže od té doby hraju fotbal. A když jsem dvěma brankami
pomohl naší vesnici vyhrát žákovský přebor, táta mi řekl: „Ještě že jsi ty
housle tenkrát rozsekal.“ To mě naučilo, že člověk má vždycky jít za svým
srdcem, protože jenom to je ta správná cesta.“
Usmála
jsem se: „A pak že nejsi romantik.“
Mrknul
na mě: „Trochu možná jo.“
„A
teď ty,“ hravě do mě drcnul.
„Já
asi nemám žádnou historku s takovým životním poselstvím. Ale vzpomněla
jsem si na jednu věc. Jako malá jsem si vymyslela imaginární kamarádku Anaid.“
„Jako
pozpátku Diana?“ ihned to pochopil. „To je roztomilý.“
„No,
mamce to tak moc nepřišlo. Dokud jsem si s ní jen hrála a povídala, tak na
to nic neříkala, ale když jsem pro ni vyžadovala židli navíc u stolu, začala se
bát, jestli nejsem blázen, a vzala mě k psychologovi.“
„A
ten řekl co?“
„Že
jsem úplně normální dítě s velkou představivostí.“
„Tak
to se mi ulevilo, že tady celou dobu nesbírám odvahu k tomu, abych pozval
na rande blázna,“ zasmál se Robin.
Překvapeně
jsem se po něm podívala a přesně v tu chvíli mi na náledí podklouzla noha.
Instinktivně jsem ho chytila za paži, a i když mi ve vteřině blesklo hlavou, že
ho strhnu s sebou a skončíme na zemi oba, Robin okamžitě zareagoval,
přitáhl si mě k sobě oběma rukama, a tím nás oba vybalancoval.
Z několika
málo centimetrů jsem mu zírala do očí, přitisknutá v jeho náručí a cítila,
jak se mi srdce rozbíhá dvojnásobným tempem.
„Budu
se snažit nebrat si to osobně, že tě ta představa tak vyděsila, že jsi upadla,“
sklouzl pohledem k mým rtům.
„Ne,
to ne,“ zakroutila jsem hlavou.
Ačkoliv jsem si ještě před chvílí gratulovala,
jak jsem schopná s ním docela obstojně komunikovat a nepřipadat si přitom
trapně a v rozpacích, najednou moje mysl s údajně velkou
představivostí nedokázala najít žádná vhodná slova.
„Já…“
„Klid,
dělám si srandu,“ mrkl na mě.
Najednou
kolem nás projel trolejbus.
„Měli
bychom sebou pohnout, nebo nám ujede i ten další,“ chytil mě Robin za ruku a
společně jsme se rozeběhli na pár metrů vzdálenou zastávku.
Samozřejmě
jsem tušila, že takové štěstí, abych Robina potkala cestou do školy dva dny po
sobě, mít nebudu. Ani tak jsem ale nedokázala potlačit zklamání, když
nenastoupil na stejné zastávce jako včera. Namísto toho jsem ho zahlédla
s partičkou kouřících spolužáků v parku. Rozdíl oproti včerejšku byl
ten, že dnes se odpojil od nich, aby se přidal ke mně.
„Dnes
jsi tu nějak brzy,“ usmála jsem se na něj.
Podíval
se na mě: „Nějak jsem nemohl dospat.“
To
já jsem zase včera nemohla usnout. Ale nahlas bych mu to nepřiznala.
„Počkej
ještě,“ chytil mě za ruku, když jsem chtěla vstoupit na schody, vedoucí ke
vchodu do školy, a zatáhl mě stranou.
„Vím,
že už se pravděpodobně ptám pozdě, ale stejně to zkusím. Šla bys se mnou na
ples?“ díval se na mě a ignoroval mého spolužáka, který kolem nás právě prošel
a ještě dvakrát se po nás ohlédl.
„Já?“
musela jsem se ujistit, že tohle není taky jen výplod mojí fantazie, a snažila
jsem se zaplašit představu, jak spolu vcházíme do sálu. Vždyť jsem neměla ani
plesové šaty!
„Ano,
ty,“ zasmál se mému nevěřícnému výrazu.
V hlavě
se mi rozezněl Pavčin varovný hlas: „Dej si na něj pozor. Je to hráč.“
Stejně
jsem se ho ale rozhodla ignorovat a odpověděla: „Tak dobře.“
Robinovi
přeběhla po tváři úleva a já jsem se musela zasmát. Jako by snad existoval
nějaký paralelní vesmír, ve kterém bych já odmítla jeho.
Palcem
mi setřel vločku, která mi přistála na tváři, usmál se na mě a popošel o krůček
blíž.
Zatajil
se mi dech, když jsem si uvědomila, co se chystá udělat.
Chytil
mě za ruku, propletl svoje prsty s mými a naklonil hlavu.
Možná
bych ho měla zarazit. Možná si se mnou opravdu jen hraje. Vždyť ještě včera ani
nevěděl, jak se jmenuju! Možná bych se měla chovat jako rozumný, dospělý člověk.
Jeho
rty se dotkly mých.
Možná…
Pootevřela
jsem rty a dala mu tak tiché svolení.
Jenomže
dospělá budu celý život. Ale bláznivou studentskou lásku můžu prožít jen tady a
teď. A v tuhle chvíli jsem si byla jistá, že nic lepšího prostě
neexistuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat