Stárnoucí automobilový závodník Clerfayt přijíždí do švýcarského sanatoria, položeného vysoko v horách, navštívit svého bývalého kolegu. Tady potkává křehkou, nemocnou Lillian, která většinu svého života prožila ukrytá před válkou nebo uvězněná v sanatoriu. Ačkoliv si Lillian myslí, že Clerfayt pro ni bude jen několikadenním flirtem, než se zase vrátí zpátky mezi zdravé, před jeho odjezdem se dozví, že se její nemoc zhoršila. Je už v sanatoriu natolik dlouho, aby věděla, že jí moc času nezbývá. A nehodlá ho strávit na místě, kde ji nic nového nečeká. Chce tam, dolů, aby alespoň chvíli žila jako zdraví. Lillian tedy odjíždí s Clerfaytem. Zdá se, že jsou pro sebe jako stvoření. Ani jeden nečeká velkou lásku a nehodlá se vázat. A oba neustále balancují na hranici života a smrti. Každé chrlení krve může být Lillianino poslední a Clerfaytův život může zhasnout při kterémkoliv dalším automobilovém závodě. Když se ale Clerfayt do Lillian skutečně zamiluje, těžko se jí vysvětluje, proč se nechce vdát a usadit v rodinném domě. Neprozradila mu totiž pravdu. Že tohle jaro plné cestování, nakupování drahých šatů a automobilových závodů je její poslední.
Román od Ericha Maria Remarquea jsem četla už podruhé. Nezanechal ve mně tak hluboký dojem jako před více než patnácti lety, ale přesto nemůžu říct, že by se mi nelíbil. Kniha je plná nádherných pasáží, díky kterým si člověk uvědomuje křehkost života.
Román od Ericha Maria Remarquea jsem četla už podruhé. Nezanechal ve mně tak hluboký dojem jako před více než patnácti lety, ale přesto nemůžu říct, že by se mi nelíbil. Kniha je plná nádherných pasáží, díky kterým si člověk uvědomuje křehkost života.
Ačkoliv je úsměvné, že jen pár let po válce jsou všechny postavy tak bohaté, aby cestovali po celé Evropě, ubytovávali se v hotelích a jedli ústřice v restauracích, právě tohle dává knize její nezaměnitelnou atmosféru. A i když už začátek dává tušit, že děj nesměřuje k happy endu, po přečtení zůstává ve čtenáři spíš jakási melancholie, než přímo smutek.
Pokud hledáte nějakou povinnou četbu, která je lehce stravitelná, román E. M. Remarquea rozhodně doporučuji.
Pasáž, která se mi líbila: "Podvádíš mě se stínem," vyčetl jí trpce. "A pláčeš!"
Ano, pomyslela si, ale ten stín se nejmenuje Boris. Mám mu říct, jak se jmenuje? Ale pak mě zavře do nemocnice a ke dveřím postaví stráže lásky, aby mě za okny z mléčného skla a v zápachu dezinfekčních prostředků, dobré vůle a mdlého pachu lidských odpadků utrápily svou péčí až k smrti.
Z.
Žádné komentáře:
Okomentovat