S očima navrch hlavy jsem zaparkovala, vyskočila z auta a rozeběhla se k nejbližšímu stromu. Resort mi na přivítanou připravil naducané růžové překvapení. Díky teplé frontě přes víkend rozkvetly sakury. Nejdříve jsem udělala několik fotek a poté jsem jen s hlavou zakloněnou pozorovala tu nádheru. Slunce probleskávalo mezi záplavou okvětních lístků a šimralo mě na tvářích. Slastně jsem vdechla teplý voňavý vzduch a koutky se mi samovolně roztáhly do spokojeného úsměvu.
„Děje se něco?“ ozvalo se za mnou náhle.
Překvapeně jsem se otočila a rázem se ocitla v těsné blízkosti Tobiho. Poprvé od té chvíle, co mě osvítilo.
„Děje,“ usmála jsem se, rozhodnutá chovat se k němu stejně jako doposud. „Podívej.“
Tobi následoval můj pohled do korun stromů: „Vidím. Všiml jsem si už včera.“
„A nenutilo tě to se zastavit a chvíli jen obdivovat, co příroda dokáže?“ stočila jsem k němu oči.
„Obdivuju to každý den,“ krátce se na mě zadíval.
(Livi, str. 151)
Žádné komentáře:
Okomentovat