Livi - Favourite part

Moje oblíbená část z mé páté knihy Livi. Fun fact: Tuhle scénu jsem měla vymyšlenou jako jednu z úplně prvních. Ještě dřív, než jsem věděla, kde přesně v knize bude :-)

Tobi mi otevřel v dobré náladě: „Jsem rád, že sis na mě udělala čas.“
„Potěšení je na mé straně,“ zazubila jsem se na něj.
Zastavila jsem se uprostřed obývacího pokoje a tázavě se na něj zahleděla.

„Říkal jsem si, že bychom konečně mohli ochutnat tu skotskou,“ usmál se na mě.

„A já jsem si myslela, že si budeš chtít promluvit,“ povytáhla jsem obočí.

„Je to potřeba?“ pozoroval mě.
Pokrčila jsem rameny.

Tobi se uchechtl a vzal mě za ruku: „Pojď.“
Dovedl mě ke kuchyňské lince, na které už čekaly dvě broušené sklenice.
„Jenom trošku,“ bránila jsem se, když do nich začal nalévat zlatavou tekutinu. „Víš, že to stejně nedokážu ocenit.“
„Zatím,“ pousmál se, ale poslechl a v mojí sklenici nechal jen na dně.
Přiťukli jsme si a já jsem se na něj zkoumavě zadívala.
„Takže…“ usrkla jsem. „Pořád jsme kamarádi.“
„Kamarádi,“ přikývl Tobi s pohledem skloněným ke své sklenici, načež se na mě podíval zpod řas: „To znamená, že nechceš, abych tě teď políbil?“
Pobaveně jsem se zasmála: „Na to neexistuje správná odpověď.“
Tobi jen naklonil hlavu a čekal, až svoje prohlášení více rozvedu.
„Když řeknu, že ne, tak by ses mohl urazit,“ začala jsem.
„Nehledě na to, že by to byla lež,“ skočil mi Tobi do řeči.
„A když řeknu, že ano…“ nevšímala jsem si ho a pokračovala.
„Tak vyzradíš pravdu?“ provokativně se na mě culil.
„… tak si o sobě budeš moc myslet,“ dokončila jsem, ačkoliv původně jsem chtěla říct něco úplně jiného.
„Opravdu máš o mně tak nízké mínění?“ nespouštěl ze mě oči.
„Ne,“ vážně jsem zakroutila hlavou. „Nemám.“
„Ale kdybych tě teď chtěl políbit, tak bys mi to nedovolila.“
„Pravděpodobně,“ přitakala jsem.
Tobi odložil sklenici a přistoupil ke mně blíž: „Jak vysoká je ta pravděpodobnost?“
„Moc vysoká ne,“ zrychlil se mi dech.
Tobi mi hřbetem ruky přejel přes bok, nahoru po vnitřní straně paže a přes krk až k tváři, kde bříškem palce obkreslil tvar mé lícní kosti.
„Čím dál nižší,“ řekla jsem tak tiše, až jsem se bála, jestli mě vůbec slyšel.

Abych se ujistila, že ví, jak moc ve skutečnosti chci, aby mě políbil, raději jsem to udělala první.

Soused

Mám pro vás zbrusu novou (romantickou, letní) povídku pro horké dny či noci :-) Hezké čtení! Z.

Soused

Ještě jsem ani nevypnula motor a už se v okýnku vedle mě objevil široký úsměv.

„Ahoj,“ pozdravil mě jeho majitel.

„No nazdar,“ zazubila jsem se na něj, zavřela okýnko, div, že jsem mu nepřivřela nos, vytáhla klíčky ze zapalování a vystoupila, abych se s ním mohla konečně pozdravit tváří v tvář.

„To je teda přivítání,“ odfrknul naoko pobouřeně.

„Tak snad bys měl vítat ty mě, ne?“ naklonila jsem hlavu. „Ty jsi tady doma.“

„Už dlouho ne,“ mávnul rukou.

„Zase tak dlouho to být nemůže,“ namítla jsem.

Byly to necelé dva roky, co babička zemřela, její dům se prodal a já jsem přišla o důvod, proč se vracet do vesnice, v níž jsem strávila téměř celé dětství. A zároveň i o příležitost pravidelně se potkávat s Kryštofem, synem babiččiných sousedů, místním raubířem a mým dlouholetým kamarádem.

„Pět a půl měsíce,“ informoval mě.

„OK, to už je nějaká doba,“ uznala jsem. „A kde jsi teď doma?“

„V Praze,“ povytáhl obočí a očividně ho zajímalo, jestli mě ta novinka ohromí. Což se, popravdě řečeno, stalo. Nikdy bych netipla, že se kluk, který se mnou skákal přes potok a po večerech chystal dřevo na táborák, přestěhuje zrovna do Prahy.

„Tak ty jsi vyměnil vesnici za velkoměsto,“ měřila jsem si ho pohledem, jako bych čekala, že se na něm ta změna nějak fyzicky projeví.

„Začínala tady být trochu nuda,“ pousmál se a i on mě přejel pohledem od hlavy až k patě.

„To věřím,“ přikývla jsem, zatímco se jeho oči vpily do mých.

„Dlouho jsi tu nebyla,“ řekl najednou, jako kdyby ho myšlenky odvedly někam jinam.

„Nemohla jsem,“ hlas se mi zadrhl.

„Já vím,“ přitakal Kryštof a já jsem věděla, že nepřehání.

Na celém světě neexistoval nikdo jiný, kdo by lépe chápal můj výjimečný vztah s babičkou. V mém turbulentním dětství představovala jedinou jistotu. Můj bezpečný přístav. Její ztráta mě zasáhla víc, než kohokoliv jiného z rodiny.

„Ale teď jsi tady,“ Kryštofovy hnědo-zelené oči se rozzářily.

„Teď jsem tady,“ potvrdila jsem a sama jsem nemohla uvěřit, že jsem pozvání na poslední chvíli neodmítla. Ale i když jsem původně měla zaječí úmysly, neúčast na svatbě další kamarádky z dětství bych si určitě nadosmrti vyčítala. Přes všechen ten stále přetrvávající žal jsem zatnula zuby a svým služebním autem se dopravila do uličky vedoucí ke kostelu, kde stále ještě žili Darčini rodiče.

„A sluší ti to,“ podotkl nečekaně Kryštof, čímž mě vytrhl ze spárů chmurných myšlenek.

„Ačkoliv na svatbu je to trochu neobvyklý outfit,“ naklonil hlavu, jak si prohlížel moji riflovou sukni, crop top a tenisky. „Byl na pozvánce nějaký dress code, kterého jsem si nevšiml?“

Rozesmála jsem se a výmluvně ukázala zpět ke svému autu, kde se na ramínku, zavěšeném nad okýnkem u zadního sedadla houpaly světle modré šaty.

„Lepší?“ zasmála jsem se, když Kryštof uznale přikývl, a on namísto odpovědi zvedl oba dva palce.

„Ale ty taky nevypadáš, že bys byl připravený vyrazit do kostela,“ byla jsem na řadě, abych zhodnotila jeho ležérní kraťasy a sportovní tričko.

„Já si to musím nejdřív odpracovat. Ne jako někdo, kdo si přijede jen užívat,“ zamrkal na mě.

„Ale prosím tě! A co máš tak důležitého na práci?“ culila jsem se na něj, protože už jsem tušila.

„Dvacet krabic cukroví a svatebních koláčků!“ zalomil dramaticky rukama stejně jako to vždycky dělala jeho maminka, místní vyhlášená pekařka. V okruhu deseti kilometrů se nemohla pořádat byť jen jediná svatba, která by se obešla bez jejího cukroví.

„Tak ty už jsi převzal rodinný byznys a vrhl se na pečení?“ rádoby zvědavě jsem vykulila oči.

„Ještě to tak!“ zasmál se Kryštof. „Stačí, že mám za úkol to sem všechno přivézt.“

„Alespoň ti může být útěchou, že díky tvé snaze neumřeme při čekání na oběd hlady,“ poznamenala jsem. „A třeba ti některá z družiček projeví svou vděčnost.“

Kryštof nakrčil nos: „Úlet na svatbě? To je trochu klišé.“

„Nepovídej,“ s úsměvem jsem naklonila hlavu.

„Jedině že by…“ načal Kryštof další větu, ale než ji stihl dokončit, vyřítila se ze vrat nízkého domku s červenou střechou Darča a bez okolků naši debatu přerušila.

„Maky! Konečně jsi tady! Už jsem se bála, že nepřijedeš!“ vrhla se mi okolo krku.

„Já popravdě taky,“ zamumlala jsem jí do vlasů a potom, když se ode mě odtrhla, jsem se už normálním hlasem zeptala: „Neměla by ses už pomalu chystat?“

„Času dost,“ mávla bezstarostně rukou, načež se otočila na Kryštofa: „Už je to všechno?“

„Ještě tam zbylo posledních pár krabic,“ informoval ji a pohodil si v ruce klíčky od auta.

„Chceš pomoct?“ nabídla jsem se a překvapila tím i sama sebe.

Tahat v tomhle horku krabice s cukrovím nebyla zrovna zábava. Obzvlášť když už jsem měla udělané vlasy i make-up. Na druhou stranu bych se po dlouhé době ráda viděla s Kryštofovými rodiči. A co si budeme namlouvat, ta konverzace s Kryštofem taky vůbec nebyla špatná. Skoro jsem zapomněla, jak moc jsme si rozuměli. Darča pro mě ale měla nachystaný jiný program.

„Blázníš?“ zakoulela na mě očima. „Musíme si dát panáka.“

Rozesmála jsem se. Jak jsem si mohla myslet, že se na moravské svatbě vyhnu slivovici, která tu teče proudem?

Kryštof zvedl ruce v náznaku kapitulace: „Tomu se nedá konkurovat.“

„Ani odporovat,“ uchichtla jsem se.

Zatímco Kryštof zmizel v útrobách svého auta a vzápětí na to i s ním pryč z ulice ke kostelu, Darča mě za ruku vtáhla do domku, kde kdysi žili její praprarodiče, později prarodiče a nakonec tak dalece, jak jsem si pamatovala, její rodiče. Jak se dalo čekat, na dřevěném stole s krajkovým ubrusem stála láhev domácí slivovice a Darčina maminka právě z jedné z velkých papírových krabic vytahovala miniaturní svatební koláčky a úhledně je skládala na malované talířky.

Zahřálo mě u srdce. Jakkoliv jsem svůj dospělý život ve městě milovala, právě teď jsem měla pocit, jako bych vkročila zpět do mého venkovem vonícího dětství.

 ***

Odmítla jsem třetího panáka slivovice, nechala Darču a její tři družičky napospas kadeřnici a vyklouzla zadním vchodem na zahradu. Nezastavila jsem se, abych si utrhla černý rybíz, ani abych si přivoněla k růžím, které snad nikde jinde nekvetly tak intenzivně a tak dlouho jako tady, ale namísto toho jsem proběhla mezi záhonky se zeleninou až k nízké zídce na samém konci zahrady. Naučeným pohybem jsem se přes ni přehoupla a ocitla se v další ulici vesnice tak malé, že tady ulice neměly názvy. Já jsem ale nic takového nepotřebovala. Tuhle trasu jsem měla natrénovanou i potmě. Kolem staré stodoly, podél kvetoucích zahrádek, po lávce přes potok, a potom už jenom zahnout doleva do lipové aleje. Zhluboka jsem se nadechla. Zbývalo posledních pár kroků a budu u babiččina domu. Neviděla jsem ho téměř dva roky. A k mému naprostému šoku jsem ho neviděla ani teď. To, co stálo na místě babiččina domu, nemělo se starou chalupou nic společného. Snad jen půdorys. Původně přízemní domek vyrostl o další patro, dřevěná okna nahradila plastová, pod novou střechou se vyjímala štuková omítka a namísto plotu zakrývaly dvůr vzrostlé túje.

Vzduch, který jsem před chvílí nabrala do plic, se z nich náhle vytratil. Stála jsem jako opařená, neschopná pohybu.

„Markét?“ ozvalo se za mnou opatrně.

Trhaně jsem se otočila.

„Já…“ snažila jsem se vysvětlit, co to tady dělám.

„Napadlo mě, že sem přijdeš,“ nedal mi k tomu Kryštof příležitost. „A říkal jsem si, že bys neměla být sama.“

Kousla jsem se do rtu a proti mé vůli se mi oči zalily slzami.

Kryštof popošel až ke mně a beze slova mě chytil za ruku.

Zakroutila jsem hlavou: „Jsem pitomá. Mohla jsem to čekat. Každý, kdo koupí starý dům, ho zmodernizuje.“

„Ale stejně tě to zasáhlo,“ doplnil Kryštof.

Setřela jsem si z tváře jednu zatoulanou slzu: „Myslela jsem si, že když už ji nikdy v životě neuvidím, tak uvidím alespoň její dům. Ale už tady není ani jeden z nich.“

„Mrzí mě to,“ stiskl mi Kryštof dlaň, kterou ještě pořád svíral ve své. „Měl jsem si lehnout před stavební stroje a zabránit tomu.“

Přes slzy jsem vyprskla smíchy.

„Nebo se sem tajně vkrást, až budou na dovolené, zbourat to horní patro a vykopat túje,“ pokračoval ve fantazírování. „Z jiného domu, než toho našeho, sem stejně není vidět. Nikdo by mi nic nedokázal.“

„A co bys s těmi tújemi dělal?“ zajímala jsem se.

„Vyskládal bych je do nějakého strašidelného symbolu jako varování,“ nasadil drsný výraz a hrubým tónem zašeptal: „S Markétiným domem si nezahrávejte!“

Uchichtla jsem se: „To by stoprocentně zabralo.“

Nicméně potom jsem si povzdechla: „Bohužel to můj dům není. A nikdy nebyl.“

V dědickém řízení připadl mojí mámě a mým strýcům a ti ho po krátké domluvě obratem prodali. Co se starou chalupou, když můžete mít cash? Původně jsem doufala, že bych ji mohla koupit já, ale bylo to prostě nad moje finanční možnosti. Ledaže bych se vzdala svého bytu daleko odsud a vyměnila jednu hypotéku za druhou.

„Přece by ses nechtěla zahrabat tady,“ namítl Kryštof, jako by mi četl myšlenky.

„Máš pravdu. Bez babičky asi ne,“ odvrátila jsem se od domu, který jsem už nepoznávala a zadívala se na něj: „Když už ani Darča tady nebydlí, ani ty tu nejsi…“

Kryštof mě upřeně pozoroval: „Já tady budu vždycky.“

Oba jsme věděli, že tím „tady“ nemá na mysli tuhle vesnici, ale to, že tady bude vždycky pro mě.

Pousmála jsem se: „Jsem ráda, že tě napadlo, že sem půjdu. A díky, že jsi mě v tom nenechal samotnou.“

Aniž by ze mě spustil oči, lehce zavrtěl hlavou: „Nikdy.“

Zvedla jsem se na špičky a pevně ho objala. Na nějakém domě nezáleželo. Pořád jsem měla důvod, proč se sem vracet.

 ***

Shodila jsem svoje boty na podpatku a spolu s Darčou se vrhla na taneční parket. Po dojemném obřadu jsem měla pocit, že pro dnešek už bylo dost slz. Bylo načase začít se bavit.

Nechávala jsem se unášet hudbou a obratně se vyhýbala táckům s panáky, které po parketu neustále kolovaly. Čemu jsem se ale vyhnout nedokázala, byli taneční partneři. Pánové svatebčané si zřejmě dali za úkol provést každou tanceschopnou dámu. Se zdvořilým úsměvem jsem přetrpěla taneček s tatínkem i strýčkem Dariny a litovala svého rozhodnutí nechat boty pod stolem, když mi ženichův svědek dvakrát šlápl na nohu. Ovšem když se ke mně přimotal kamarád Darčina táty a místní starosta v jednom, vyslala jsem zoufalý pohled směrem ke Kryštofovi, který se očividně pohledem na mé zápolení s tanečníky královsky bavil. Nicméně k jeho cti se okamžitě odlepil od baru, kde už nějakou chvíli posedával, a hbitým krokem zamířil ke mně.

„Dovolíte, pane starosto? Tahle je naše oblíbená,“ hladce zalhal, ačkoliv právě hrající písnička určitě nebyla moje oblíbená a taky rozhodně neexistovalo žádné „my“.

Starosta se ochotně zdekoval a já jsem se nechala přivinout do Kryštofovy náruče. Dnes už podruhé.

„To jsi neměl říkat,“ zvedla jsem k němu oči. „Přijde pro mě, až začnou hrát něco jiného.“

„Tak tě znovu zachráním,“ pokrčil rameny jako by to bylo úplně samozřejmé.

„To bys mě musel pozorovat celý večer,“ namítla jsem.

„To stejně tak nějak nechtěně dělám,“ uchechtl se a mně naprosto nečekaně poskočilo srdce.

Nicméně jsem se tvářila, že jsem naprosto nad věcí.

„Nechtěně?“ s úsměvem jsem povytáhla obočí.

Kryštof pokýval hlavou: „Vůbec se to nedá ovládat. Jako bys přitahovala můj pohled. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně je to tvoje chyba.“

„Tak moje chyba?“ zasmála jsem se. „Ty ho nedokážeš udržet v kalhotách a je to moje chyba?“

„Hej hej,“ ohradil se pobaveně. „O kalhotách tady nepadla ani zmínka. Jen jsem tím chtěl říct, že ti to moc sluší. Ale nevěděl jsem, jestli by to dvakrát v jednom dni nebylo už trochu moc.“

Koutky se mi zvedly ještě o něco výš: „Toho není nikdy moc. A mimochodem, nápodobně.“

Sice se už zbavil saka a kravaty, podobně jako já podpatků, ale i tak vypadal ve sněhobílé košili a tmavých kalhotách neskutečně přitažlivě. Čím to, že stačilo, aby si chlap vzal oblek, a hned mu sex appeal poskočil minimálně o dvě třídy výš?

„Děkuju,“ potěšeně se usmál.

„A netvař se tak překvapeně,“ drcla jsem do něj. „Dobře víš, jak po tobě holky koukají.“

„Tak za prvé – to teda nevím,“ ohradil se, ačkoliv jsme oba věděli, že to není pravda. „A za druhé – i kdyby některé koukaly, tak bych nečekal, že k nim budeš patřit i ty.“

„Nejsem slepá, tak jsem jen okomentovala, co vidím,“ pokrčila jsem rameny. „Ale rozhodně si teď nemysli, že si tajně píšu do deníčku svoje jméno s tvým příjmením.“

„Jasně, že ne,“ okatě na mě zamrkal.

Hravě jsem ho plácla po rameni: „Přestaň s tím!“

„Ale já se docela dobře bavím,“ oči mu zajiskřily.

Sice mě lákalo pokračovat v našem popichování, ale při pohledu na Kryštofa jsem nakonec vsadila na upřímnost: „Já vlastně taky.“

 ***

Noc značně pokročila a Kryštof se na chvíli někam vypařil, takže jsem se před neúnavnými tanečníky musela zachránit sama. Svůj úprk z parketu jsem maskovala za důležitý hovor a s mobilem v ruce jsem zmizela do tmy. Sotva jsem se ztratila z dohledu i doslechu, schovala jsem telefon do kabelky, kterou jsem během dne transformovala z psaníčka na pohodlnější cross body, zvedla oči ke kropenatému nebi a zhluboka se nadechla svěžího vzduchu. Tohle mi ve městě chybělo.

Pomaloučku jsem se vydala po cestičce vysypané pískem, opatrně, aby se mi podpatky bot, které už jsem zase měla na nohou, nezabořily příliš hluboko. Zatočila jsem kolem okrasných keřů a překvapeně nadskočila. Protože jediné, co jsem slyšela, bylo křupání písku pod mými podrážkami a vzdalující se dunění taneční hudby, tak jsem postavu, do které jsem málem vrazila, zaregistrovala, až když se objevila přímo přede mnou.

„Panebože!“ položila jsem si ruku na srdce, které se mi rozbušilo úlekem dřív, než jsem si uvědomila, o koho jde. A jakmile mi to došlo, rozeběhlo se ještě dvojnásobnou rychlostí.

„Preferuju, když se mi říká normálně Kryštofe,“ zazubil se na mě.

„Co se tady plížíš potmě?“ ignorovala jsem jeho vtípek.

„Mohl bych se zeptat na to stejné,“ nepřestával se usmívat.

„Já prchám z parketu,“ řekla jsem popravdě.

„Já vlastně taky,“ přiznal Kryštof. „Nesnáším tancování.“

„Vždyť se mnou jsi ochotně tančil,“ zamračila jsem se. A ne jednou.

„No právě,“ přitakal.

„Co právě?“ nechápala jsem.

„Právě že to bylo s tebou. Jinak by mě na parket nikdo nedostal.“

Mlčky jsem se na děj dívala a snažila se odhadnout, jestli mají jeho slova takový význam, jaký si myslím.

Kryštof mě ale na pochybách nenechal dlouho. O krůček se ke mně přiblížil a urovnal mi zatoulaný pramen vlasů. Hvězdy nad námi jako by najednou ustoupily o něco výš a hudba z oslavy jako by ztratila svůj rytmus. Všechno okolo nás jako by ztratilo své ostré obrysy a zanořilo se hlouběji do tmy. Moje rty se s šokovaným výdechem automaticky pootevřely ještě dřív, než se jich dotkly ty jeho. Což ale netrvalo dlouho.

Ve chvíli, kdy se naše rty spojily, se k sobě přitiskla i naše těla. Nevěděla jsem jak Kryštof, ale já jsem měla pocit, že to svoje tak úplně neovládám. Moje ruce hladově putovaly po jeho pažích, ramenou, zádech a vplétaly se do jeho vlasů. Kryštof se ani nesnažil maskovat svůj zrychlující se dech. Mohli jsme tam tak stát hodiny a stejně by to nestačilo. Nejspíš proto, že jsme na tuhle chvíli tak dlouho čekali. Možná nevědomky anebo jsme si to možná až doteď nechtěli přiznat. Ale nyní, když už k tomu konečně došlo, jsme ani jeden nechtěli, aby to skončilo.

Naše polibky byly čím dál intenzivnější a naše ruce čím dál nenechavější. Začínala se mi motat hlava a ta trocha vína, co jsem na hostině vypila, s tím rozhodně neměla nic společného. Kromě nás dvou neexistovalo nic jiného, dokud…

„Jejda,“ zachichotala se Darča a já s Kryštofem jsem se od sebe jako na povel odtrhli.

„Nechtěli jsme rušit,“ se smíchem se k Darině přidal její novomanžel.

„Nerušíte. My jsme jenom…“ zatěkala jsem očima.

„Není třeba to vysvětlovat,“ zarazila mě Darča zvednutýma rukama.

„Půjdeme se projít někam jinam a necháme vás, ať… si vyřešíte, co potřebujete,“ objal ji její manžel okolo pasu a odváděl pryč.

Sotva se dostatečně vzdálili, vyprskla jsem smíchy.

„Bylo to trapný?“ podíval se na mě Kryštof pobaveně.

„Prosím tě,“ mávla jsem bezstarostně rukou. „Beztak sem šli dělat to stejné.“

Kryštof znovu popošel ke mně a prsty se jemně dotkl mojí dlaně: „Pojďme se projít podél potoka.“

Pousmála jsem se: „Jako za starých časů?“

„Tentokrát ale vynecháme skákání na opačný břeh,“ kývl směrem k mým podpatkům.

„To zní docela rozumně,“ s úsměvem jsem přikývla. Ostatně teď jsme měli na výběr mnohem zajímavější aktivity než přeskakování vody.

Kryštof propletl svoje prsty s mými a ruku v ruce jsme zamířili k místu, které jsem s ním měla nesmazatelně spojené dávno před dnešní nocí.

„Mimochodem,“ drcla jsem do něj ramenem. „Neříkal jsi, že úlet na svatbě je klišé?“

„Možná doufám, že tohle nebude jen úlet,“ zboku na mě mrkl.

„To je zvláštní,“ škádlivě jsem nakrčila nos. „Já možná taky.“

„Tak to můžeme doufat spolu,“ na oplátku do mě šťouchl on.

„Anebo můžeme zařídit, aby to nebyl jenom úlet,“ s úsměvem jsem povytáhla obočí.

„To zní ještě líp,“ přitakal a zdálo se, že se ani jeden z nás nemůže přestat usmívat.

„Ruku na to?“ zastavila jsem se, vymanila svoji dlaň z jeho sevření a natáhla ji k němu.

Kryštof se rozesmál, protože správně uhádl, co bude následovat. Nicméně bez váhání vložil svoji ruku do mé a po nevím kolika dlouhých letech jsme si znovu potřásli naším přísně tajným dětským pozdravem. Jediným rozdílem bylo, že tentokrát byl zakončen naprosto dospělým polibkem.