„Trinity,“
nahlásila jsem a cítila se u toho neuvěřitelně trapně, přestože jsem si
přezdívku sama nevymyslela. Přišla mi z agentury spolu s potvrzením o
zaplacení akce.
„Sofie
Nedomová?“ usmála se na mě sympatická brunetka.
„Správně,“
potvrdila jsem svoje skutečné jméno.
„Tady
máte papír na poznámky, tabulku s přezdívkami a čísly protějšků, welcome
drink na vás čeká na baru a stoleček si můžete vybrat, jaký se vám líbí,“
vypočítala slečna automaticky.
„Děkuju,“
sesbírala jsem všechny papíry, vzala si na baru skleničku sektu a
s pocitem, že by to možná chtělo něco ostřejšího, jsem se vmáčkla do
křesílka u nejbližšího stolku.
Zvědavě
jsem si prohlížela další příchozí slečny, ačkoliv mě samozřejmě mnohem víc
zajímali pánové, kteří se srocovali u baru.
„Měli
bychom být všichni, takže si v krátkosti vysvětlíme pravidla pro ty, co
jsou na speed datingu poprvé,“ usmála se brunetka z agentury mým směrem.
Bože!
To je to na mně tak poznat? Instinktivně jsem se narovnala, abych nepůsobila
nervózně nebo nejistě.
„Pánové
se za chvíli posadí ke stolečkům k dámám. Na rozhovor máte čtyři minuty.
V protějšcích se budete orientovat podle přidělených přezdívek. Pokud se
chcete představit skutečným jménem, je to jen na vás. Doporučuji vám dělat si
poznámky. Věřte mi, že na konci večera už nebudete vědět, kdo byl kdo. Pokud se
vám protějšek líbí, zaškrtnete ho v tabulce, kterou jste dostali při
příchodu. Po uplynutí čtyřech minut zazvoním na zvoneček a pánové se posunou o
stoleček dál, dokud nenavštíví všechny dámy. Až skončíme, odevzdáte mi vyplněné
tabulky. V případě shody v zájmu o protějšek vám přijde na e-mail
kontakt na danou osobu. A pak už to bude na vás. Nějaké dotazy?“ rozhlédla se
po malé kavárně, o jejíž existenci jsem do této doby neměla ponětí.
„Výborně.
Takže poprosím pány ke stolečkům a můžeme začít.“
Moje
první rychlé rande představoval pán, o němž jsem silně pochybovala, že se
opravdu vešel do doporučeného věkového limitu. Vypadal minimálně na
pětašedesát. Ačkoliv jsem se po sérii mladších partnerů zařekla, že ten další
musí být starší než já, nemyslela jsem tím někoho v důchodovém věku! Po
vyměřených čtyřech minutách jsem se s ním rozloučila a s nadějí se
usmála na dalšího, výrazně mladšího, kandidáta. S vervou jsem se pustila
do rozhovoru, ale už po první minutě jsem cítila, že tudy cesta nevede. Nikdy
bych nevěřila, že čtyři minuty jsou tak dlouhá doba!
Po
pátém potenciálním partnerovi moje nadšení značně ochladlo a začínala jsem
ztrácet přehled o tom, kdo byl kdo. Po hodině a půl zely můj papír na poznámky
i tabulka s přezdívkami prázdnotou. Počkala jsem, až se všichni ostatní
vytratili a šrumec okolo mě utichnul a potupně jsem se vydala k východu.
„Co
ten pohřební výraz?“ znovu se na mě usmála slečna z agentury.
Pokrčila
jsem rameny: „Doufala jsem ve větší úspěšnost.“
„Jako
organizátorka bych to neměla říkat, ale někdo tak krásný jako vy přece nemusí
chodit na speed dating. Stačí vyjít na ulici a chlapi se o vás poperou.“
„Myslíte?“
položila jsem před ni tabulku, v níž jsem ani s oběma přivřenýma
očima nedokázala zaškrtnout byť jen jednu jedinou přezdívku.
Brunetka
na ni v rychlosti mrkla: „Nikdo vás nezaujal?“
Odložila
jsem prázdnou skleničku vedle ní na bar: „Na začátku jsem si říkala, že by to
možná chtělo radši panáka. A asi jsem měla pravdu.“
Nechtěla
jsem slečně kritizovat její akci, ale bohužel přesně tak jsem to cítila.
„Dnešní
osazenstvo opravdu nebylo nic moc,“ souhlasila se mnou nakonec. „Ale vždycky to
tak nebývá.“
„Budu
vám věřit,“ usmála jsem se a přehodila si přes ramena koženou bundu. „Tak se
tady třeba zase potkáme. Mějte se.“
Otočila
jsem se k odchodu, ale brunetka za mnou ještě zavolala: „Sofie?“
Ohlédla
jsem se. Zapomněla jsem si něco?
„Co
kdybych vás na toho panáka pozvala já? Abych trochu napravila to zklamání.“
Zarazila
jsem se. Tohle už bylo nad rámec mého zaplaceného večera. Ale vlastně proč ne?
Stejně jsem neměla žádné další plány a třeba mi brunetka poví něco víc o tomhle
typu seznamování. Když už jsem si nenašla nového přítele, třeba si najdu
alespoň novou kamarádku.
„To
beru,“ přikývla jsem.
„Mimochodem,
já jsem Aneta,“ podala mi ruku.
„Sofie,“
potřásla jsem si s ní.
„Ale
Trinity ti taky docela sedělo,“ mrkla na mě, zatímco si skládala spoustu papírů
do elegantní aktovky.
„No
vidíš, a to jsem Matrix nikdy neviděla. Čímž jsem šokovala kandidáta číslo
tři,“ zasmála jsem se.
„To
byl ten s tričkem Star wars?“ oblékla si Aneta černé sako a společně jsme
zamířily k východu.
Přisvědčila
jsem: „Raději jsem nezmiňovala, že ty jsem taky neviděla.“
Aneta
se zasmála, zatímco jsme vyšly do teplého, jarního večera.
„Kam
půjdeme?“
„Šla
bych někam na zahrádku.“
„Hned
za rohem je docela fajn bar.“
„Tak
mě veď,“ pokynula jsem jí.
„To
byl tvůj první speed dating?“
„První
a zřejmě poslední.“
„Až
tak zlé to bylo?“ podívala se na mě z boku a na tváři jí hrál pobavený
úsměv.
„Ale
ne, zase tak ne. Byla to zajímavá zkušenost. A rozhodně z toho vznikne
vtipný článek na blog.“
„Ty
jsi bloggerka?“ povytáhla se zájmem obočí.
„Povoláním
ne. Dělám copywritera u jedné reklamní agentury. Blog je spíš pro zábavu. Jeden
z mých velkých koníčků.“
„Divím
se, že jsme se ještě nikdy nepotkaly. Naše agentura organizuje kromě
seznamovacích večerů ještě spoustu různých propagačních akcí.“
„Třeba
potkaly,“ pokrčila jsem rameny a ukázala na zahrádku, která zabírala kus
chodníku na ulici před námi. „Tady?“
„Jojo,
pojďme tady na kraj.“
Usadily
jsme se do proutěných křesílek a dřív, než Aneta sklopila oči k rozmanité
nabídce alkoholických i nealkoholických nápojů, podívala se na mě: „Věř mi, že
tebe bych si pamatovala.“
Na
chvíli mezi námi zavládlo ticho, zatímco jsme studovaly nápojový lístek.
„Co
to bude, dámy?“ objevil se vedle nás docela hezký číšník.
„Mojito,“
poručila jsem si.
„Gin
tonic a dvakrát Bucanero. Děkujeme.“
Překvapeně
jsem povytáhla obočí. Na co ke koktejlům ještě dva rumy?
„Slíbila
jsem ti panáka, ne?“ mrkla na mě Aneta.
„No
jo, ale…“
„Ber
to jako takovou omluvu od naší agentury za nepovedený speed dating.“
„Jen
abys mě pak nemusela uložit. Sekt, mojito a rum… To asi nebude moc dobrá
kombinace,“ řekla jsem, ačkoliv za mých divočejších let by takový trojboj
znamenal teprve začátek večera. Jenomže časy vysokoškolských pitek byly už za
mnou a já jsem svoje noci raději než v baru trávila doma s knížkou,
popřípadě filmem. Což, jak mi moje nejlepší a už dva roky vdaná kamarádka
nezapomněla při žádné příležitosti připomenout, byl také hlavní důvod toho,
proč jsem byla stále sama. Neměla jsem kde se s někým seznámit.
V práci jsem moc příležitostí neměla a doma v obýváku člověk asi
těžko někoho potká. Proto jsem taky přistoupila na ten bláznivý nápad se speed
datingem.
„Prosím
tě, to nějak zvládneme,“ mávla Aneta bezstarostně rukou.
Číšník,
který nám přinesl naši objednávku, byl ještě hezčí, než ten první.
„To
sem vybírají modely?“ ohlédla jsem se za ním. „Bez urážky, ale takhle na tom
tvém speed datingu nikdo nevypadal.“
Aneta
se se zájmem naklonila, aby si odcházejícího číšníka prohlédla. Potom pokrčila
rameny: „Když já to moc nedokážu posoudit.“
„Co
na tom nedokážeš posoudit? Vždyť se na něj podívej!“ zdvihla jsem sklenici
s rumem a přičichla k ní.
„Koukat
můžu, jak chci, ale stejně mi to nic neřekne. Já totiž lovím na opačném břehu.“
Zvedla
jsem oči od zlatavě hnědé tekutiny. Aneta se nevinně usmála, ale v očích jí
jiskřilo.
„Ty
jsi…“ nevěděla jsem, jestli je korektní vyslovit to slovo.
„Na
holky, jo,“ řekla to jinak, ale se stejným výsledkem. Natáhla ke mně ruku se
sklenicí a já jsem o ni automaticky cinkla tou svojí.
Usrkla
jsem, a když se mi útrobami rozlilo teplo jemného alkoholu, zarazila jsem se.
Bylo tohle rande?
„Netvař
se tak vyděšeně,“ rozesmála se Aneta. „Já tě nebalím.“
Pousmála
jsem se. Možná trošku křečovitě.
„Leda
že bys chtěla,“ zamrkala a mně došlo, že naproti tomu, co právě řekla, tohle
bylo přesně to, co celou dobu dělala. Balila mě.
„Byla
jsi mi sympatická a napadlo mě, že by se ti hodila nějaká vzpruha,“ kývla
směrem k drinkům.
Sáhla
jsem po svém mojitu. Možná jsem to jen moc analyzovala. Ne každému, kdo se
s tebou dá do hovoru, se nutně líbíš, napomenula jsem sama sebe.
„Chtěla
by ses k tomu na něco zeptat?“ zkoumala mě Aneta pohledem.
„Jako
na co?“ zvedla jsem k ní oči.
„Já
nevím,“ pokrčila rameny. „Lidi mají vždycky spoustu otázek, když se dozví, že jsem
na holky.“
„Asi
ani ne,“ zatřepala jsem hlavou.
„A
jsi s tím v pohodě?“
„Proč
bych nebyla?“ nechápala jsem.
„Lidi
jsou různí. Ne každý to akceptuje…“
„To
jako že ses setkala s nějakými negativními reakcemi?“ nevěřila jsem.
„Proboha, snad žijeme v jednadvacátém století, ne?“
„Ale
možná by ses divila, jak středověké uvažování někteří mají.“
„To
je přece pitomost!“ skoro jsem se rozčílila. Měla jsem několik kamarádů gayů a
představa, že by se k nim někdo choval zle jen kvůli jejich sexuální
orientaci, mě naplňovala zuřivým vztekem.
„Láska
je přece vždycky krásná! Ať milujeme opačné pohlaví nebo stejné. Navíc nevím,
co je komu do toho. Podle mě, pokud člověk nikomu neubližuje, tak ať si dělá,
co chce.“
Anetě
se rozzářily oči: „Myslíš to vážně?“
„Samozřejmě!“
A opravdu myslela.
„Tak
na to se napijeme,“ pozvedla svůj gin tonic.
Hladina
v mém mojitu klesla do poloviny sklenice a musím se přiznat, že jsem to už
začínala cítit. Jedna otázka mě přece jen napadla.
„Chodíš
s někým?“
„Momentálně
bohužel ne.“
„No,
tak to jsme dvě,“ povzdechla jsem si.
„Ty
bys už nemusela být. Co jsem si všimla, tak tě dnes zaškrtli téměř všichni.“
„Doopravdy?“
Myslela jsem si, že když jsem necítila přitažlivost já, nemohou ji cítit ani mí
nápadníci.
„Tak
se podíváme,“ natáhla se Aneta po aktovce.
„Copak
to není důvěrné?“ usrkla jsem drinku a zvědavě se naklonila k papírům,
které rozprostřela na stůl.
„Pro
tebe udělám výjimku,“ mrkla na mě, a kdybych byla lepší ve čtení signálů,
přísahala bych, že se mnou flirtuje.
„Takže…
Trinity… Zaškrtnuto, zaškrtnuto, taky zaškrtnuto,“ probírala se tabulkami.
Nakonec
jsem zjistila, že kromě dvou protějšků si mě skutečně zaškrtli všichni. Byla
jsem ohromená. Já jsem si nevybrala ani jednoho!
„Asi
jsem byla moc kritická…“
„Když
to tam není, tak nemá cenu se do toho nutit. Nicméně kdyby sis to rozmyslela,
máš jedinečnou šanci si ještě někoho zaškrtnout,“ přistrčila mi prázdnou
tabulku.
Hlavou
mi proletěla přehlídka dnešních kandidátů.
Nakrčila
jsem nos: „Asi ani ne.“
„Jak
myslíš,“ shrnula Aneta papíry nazpět do aktovky a pokynula číšníkovi, aby nám
donesl další dva rumy.
„Neblázni,“
brzdila jsem ji.
„Noc
je ještě mladá,“ usmívala se.
„Ale
já už zase tak ne,“ zasmála jsem se. Naposledy jsem se opila na svatbě
sestřenice. A léčila jsem se potom ještě dva dny. Už jsem holt neměla takovou
výdrž ani cvik.
Aneta
nad mojí poznámkou zvedla oči v sloup: „Kdejaká středoškolačka by si mohla
gratulovat, kdyby vypadala jako ty.“
Zmizela
ve mně druhá skelnička rumu a i mého mojita povážlivě ubylo, takže jsem se
odvážila zeptat: „Flirtuješ se mnou?“
Aneta
se ke mně naklonila: „Správná otázka zní: Pokud ano, vadilo by ti to?“
„Ne,“
vyklouzlo ze mě bez zaváhání. Možná už ze mě mluvil alkohol.
„Fajn,“
spokojeně se opřela zpět do křesílka. „Pověz mi něco o sobě. Odkud jsi, co jsi
studovala…“
„Teď
zníš skoro jako nápadník číslo dva. Zdálo se mi, že má promyšlený seznam
otázek. Věk, vzdělání, práce, jestli mám ráda zvířata a kolik chci dětí,“
zasmála jsem se.
„Já
tě vyslýchat nebudu. Jen bych se o tobě ráda dozvěděla víc,“ pohrávala si
s brčkem ve svém drinku.
„A
můžu mít na oplátku taky jednu otázku?“
„Sem
s ní.“
„Proč
jsi mě pozvala? Ale popravdě.“ Tušila jsem, co uslyším a uvědomila jsem si, že
přesně to taky slyšet chci.
„Líbíš
se mi,“ povytáhla Aneta jeden koutek a musela jsem si přiznat, že to její sebevědomí
bylo zatraceně sexy. To jsem dokázala posoudit dokonce i já.
„Ale
uvědomuješ si, že z toho nic nebude? Já hledám chlapa,“ povytáhla jsem
obočí a přikývla na číšníka, který se zeptal, jestli si dám další mojito.
Všimla jsem si, jak se po mém prohlášení překvapeně otočil a zvědavě se po nás
podíval.
Aneta
s úsměvem pokrčila rameny. Jako by říkala: „To se ještě uvidí.“
Spolu
s druhým koktejlem jsem se pustila i do vyprávění o sobě. Neměla jsem
pocit, že by byl můj život kdoví jak zajímavý, ale Aneta mě přesto pečlivě
poslouchala. Než bar ve dvě ráno zavřel, zjistila jsem, že toho máme hodně
společného.
„Kde
bydlíš?“ zeptala se mě, když jsme se ocitli zpátky na ulici, odkud nás kolem
desáté vyhnala zima do útrob spoře osvětleného baru.
„Kousek
odtud,“ mávla jsem zhruba směrem, kde se pár ulic od baru nacházel můj
podkrovní byt. „Dojdu to pěšky.“
„Doprovodím
tě,“ rozhodla se Aneta.
„To
vážně nemusíš. Zvládnu to sama,“ odporovala jsem.
„To
já jsme tě vytáhla do baru. Kdybys nedorazila domů ve zdraví, vyčítala bych si
to,“ zakroutila rozhodně hlavou.
Pokrčila
jsem rameny a vydala se po dlažebních kostkách s Anetou po boku.
„Jsem
ráda, že jsi mě vytáhla. Jinak by to znamenalo další večer s knížkou. Nebo
hůř s prací,“ zakoulela jsem očima.
„Nápodobně,“
poklepala si na aktovku, obsahující téměř tři desítky formulářů, z nichž
pouze ten můj zel prázdnotou.
„Všichni
účastníci teď určitě refreshují svou mailovou schránku, aby se dozvěděli
výsledky, a ty zatím trávíš večer se mnou,“ zasmála jsem se.
„Pokud
by je refreshovali teď, tak to by museli být hodně zoufalí,“ pobaveně se
podívala na hodinky.
„Tak
budou refreshovat hned ráno,“ mávla jsem rukou a ten pohyb mě na vysokých
podpatcích nečekaně vyvedl z rovnováhy.
Aneta
mě pohotově zachytila za loket: „V pohodě?“
„Jo,“
podívala jsem se na ni a z doteku jejích štíhlých prstů mě polila horkost.
Usmála
se a pustila mě dřív, než jsem se stihla vzpamatovat.
„Už
jsme tady,“ ukázala jsem na opravený historický dům.
„To
mi chceš říct, že bydlíš v úplném centru a večery trávíš doma?“ podivila
se Aneta.
„Kde
bydlíš ty?“ zajímala jsem se.
„Na
sídlišti na kraji města.“
„Ale
rozjezd ti jede až za hodinu. Jak se dostaneš domů?“ Po letech, kdy jsem si
navykla, že všude dojdu pěšky, jsem zapomněla, jak to chodí, když tomu tak
není.
„Zavolám
si taxi,“ bezstarostně se usmála, vytáhla mobil a přesně to udělala.
Zatímco
diktovala adresu, napadlo mě, jestli nečekala, že ji pozvu k sobě. Ale
přece jsem jí jasně řekla, že takhle to mezi námi není. Nebo ne?
„Přijede
za deset minut,“ oznámila mi, když hovor ukončila.
Přikývla
jsem a po celém večeru se mezi námi poprvé rozhostilo ticho. Aneta mě
pozorovala a na tváři jí hrál jemný úsměv. Potom ke mně přistoupila blíž a
zastrčila mi pramen vlasů za ucho. Věděla jsem, co se chystá udělat. Měla bych
ji zarazit, než to začne být pro nás obě trapné. Měla bych prohodit něco
vtipného a přerušit tak tu napjatou atmosféru. Namísto toho jsem stála jako
opařená a sledovala ji, jak mírně naklonila hlavu. Opatrně přitiskla svoje rty
na moje. Vydržela tak jen vteřinu, a poté o krok ustoupila. Chystala se něco
říct. Možná se omluvit. Ale já jsem si ji přitáhla zpátky a opravdu ji
políbila. Jednou rukou si přidržela moji bradu a dychtivě mi polibky oplácela.
Matně jsem si uvědomila, jak jsou její vlasy mezi mými prsty jemné, a jak její
prsty tančí na mých bedrech. Začínala jsem popadat dech, když nás náhle ozářila
světla přijíždějícího taxíku. Aneta znovu ustoupila a podívala se na mě
s tisíci otázkami v očích.
Usmála
jsem se: „Dobrou noc.“
„Dobrou,“
ještě se zlehka dotkla mé paže a nastoupila do čekajícího auta.
Můj
neklidný spánek prořízlo vyzvánění mobilu. Zamručela jsem a poslepu zašátrala
na nočním stolku.
„Prosím?“
„Tak
co? Jak to včera dopadlo?“ ozval se zvědavý hlas mé mladší sestry.
Do
mého kocovinou zamlženého mozku začaly pronikat vzpomínky na předešlý večer.
„No…
bylo to zajímavé.“ To jsem tedy nelhala.
„Takže
se ti tam někdo líbil?“ vyzvídala.
„Nakonec
vlastně asi jo,“ se zívnutím jsem se posadila.
„Tak
povídej. Jak vypadal, co ti říkal, co ty jemu…?“ chrlila na mě ségra.
„Víš,
on to tak úplně nebyl nikdo z toho speed datingu,“ poškrábala jsem se na
hlavě.
„Cože?
Tak kdo?“ nechápala.
„I
když svým způsobem…“ kousala jsem se do rtů a vzpomněla si, jak na nich ještě
před pár hodinami chutnaly Anetiny rty.
„Můžeš
přestat mlžit a normálně mi to říct? Snad si říkáme všechno, ne?“ začínala
ségra ztrácet trpělivost. „Nebo je to nějaký tajemství?“
Povytáhla
jsem obočí. Tajemství zrovna ne, ale…
„On
není tak úplně on jako spíš ona.“
Na
druhé straně se rozhostilo ticho.
„Cože?“
ozvalo se nakonec zaskočeně.
Zhluboka
jsem se nadechla a všechno ségře vyklopila. Ostatně měla pravdu. Říkaly jsme si
všechno.
„Takže
ty jsi lesba?“ vyhrkla nakonec slovo, které jsem se já včera večer ostýchala
vyslovit nahlas.
„Proto
sis nemohla najít chlapa,“ dodala ještě, jako by se najednou vyřešila nějaká
dlouho trvající záhada.
„Ne,
to ne. Není to tak, že by se mi nelíbili chlapi. Teď se mi prostě ještě navíc
líbí ona.“
„To
asi nechápu.“
„Já
asi taky ne,“ přiznala jsem.
„Tak
to hodně štěstí, až to budeš vysvětlovat rodičům,“ poznamenala ségra.
„Byla
to jen jedna pusa. Než začnu někomu něco roztrubovat, musím si v tom sama
udělat jasno. Copak ty jsi nikdy nedala pusu holce?“
„No
joo, ale to bylo jen blbnutí. Nikdy bych neřekla, že by se mi ta holka líbila.“
„Třeba
jsi jen nepolíbila tu pravou.“
„Nemyslím,
že by existovala nějaká taková pravá, který by změnila můj názor na to, jestli
se mi líbí chlapi nebo ženský.“
Než
jsem stihla odpovědět, mobil cinknul příchozí zprávou. Mrkla jsem na displej.
„To
je ona. Můžu ti za chvíli zavolat zpět?“
„Budu
čekat,“ zavěsila ségra.
Otevřela
jsem zprávu: „Ahoj, jak ti po včerejšku je? Doufám, že se na mě nezlobíš.“
Chystala
jsem se odepsat, když jsem si to rozmyslela a zmáčkla jsem zelené sluchátko.
„Jsi
odvážnější než já. Já jsem si netroufala ti zavolat,“ řekla mi Aneta namísto
pozdravu.
„Proč
ne?“ nechápala jsem.
„Bála
jsem se, co si po včerejšku myslíš.“ Krátká pauza, a potom: „Nebo možná spíš,
co cítíš.“
„Popravdě?
Sama moc nevím. Ale určitě se na tebe nezlobím. Ten večer jsem si skvěle užila.
Úplně celý,“ zdůraznila jsem a obě jsme věděly, o čem mluvím.
„To
jsem ráda,“ slyšela jsem v jejím hlase úsměv. „Takže by ses se mnou ještě
někdy sešla?“
„Jako
na rande?“ sondovala jsem.
„Nebo
jen jako kamarádky. Jakkoliv budeš chtít.“
Volnou
rukou jsem si nervózně pohrávala s cípem peřiny: „A co kdybychom se sešly,
aniž bychom to definovaly? Ono to nějak vyplyne samo.“
„Dobře,
souhlasím.“
„Super,“
usmála jsem se a trochu se mi ulevilo.
Nechtěla
jsem Anetě slibovat něco, co jsem nevěděla, jestli vůbec slíbit můžu. Zároveň
jsem ale předchozí večer nemohla nechat být. To proto, že jsem cítila něco, co
už dlouhou dobu ne. A ačkoliv mi bylo jasné, že ta cesta nebude úplně snadná,
chtěla jsem se po ní vydat, protože jsem tušila, že by na jejím konci mohlo být
něco, co mi změní život.
Žádné komentáře:
Okomentovat