pondělí 17. září 2018

Rande naslepo

Pozn.: Po delší době pro vás mám novou povídku. Tentokrát úplně jinou než všechny předešlé. Tak snad se vám bude i přesto líbit :-) Z.

„Trinity,“ nahlásila jsem a cítila se u toho neuvěřitelně trapně, přestože jsem si přezdívku sama nevymyslela. Přišla mi z agentury spolu s potvrzením o zaplacení akce.
„Sofie Nedomová?“ usmála se na mě sympatická brunetka.
„Správně,“ potvrdila jsem svoje skutečné jméno.
„Tady máte papír na poznámky, tabulku s přezdívkami a čísly protějšků, welcome drink na vás čeká na baru a stoleček si můžete vybrat, jaký se vám líbí,“ vypočítala slečna automaticky.
„Děkuju,“ sesbírala jsem všechny papíry, vzala si na baru skleničku sektu a s pocitem, že by to možná chtělo něco ostřejšího, jsem se vmáčkla do křesílka u nejbližšího stolku.
Zvědavě jsem si prohlížela další příchozí slečny, ačkoliv mě samozřejmě mnohem víc zajímali pánové, kteří se srocovali u baru.
„Měli bychom být všichni, takže si v krátkosti vysvětlíme pravidla pro ty, co jsou na speed datingu poprvé,“ usmála se brunetka z agentury mým směrem.
Bože! To je to na mně tak poznat? Instinktivně jsem se narovnala, abych nepůsobila nervózně nebo nejistě.
„Pánové se za chvíli posadí ke stolečkům k dámám. Na rozhovor máte čtyři minuty. V protějšcích se budete orientovat podle přidělených přezdívek. Pokud se chcete představit skutečným jménem, je to jen na vás. Doporučuji vám dělat si poznámky. Věřte mi, že na konci večera už nebudete vědět, kdo byl kdo. Pokud se vám protějšek líbí, zaškrtnete ho v tabulce, kterou jste dostali při příchodu. Po uplynutí čtyřech minut zazvoním na zvoneček a pánové se posunou o stoleček dál, dokud nenavštíví všechny dámy. Až skončíme, odevzdáte mi vyplněné tabulky. V případě shody v zájmu o protějšek vám přijde na e-mail kontakt na danou osobu. A pak už to bude na vás. Nějaké dotazy?“ rozhlédla se po malé kavárně, o jejíž existenci jsem do této doby neměla ponětí.
„Výborně. Takže poprosím pány ke stolečkům a můžeme začít.“
Moje první rychlé rande představoval pán, o němž jsem silně pochybovala, že se opravdu vešel do doporučeného věkového limitu. Vypadal minimálně na pětašedesát. Ačkoliv jsem se po sérii mladších partnerů zařekla, že ten další musí být starší než já, nemyslela jsem tím někoho v důchodovém věku! Po vyměřených čtyřech minutách jsem se s ním rozloučila a s nadějí se usmála na dalšího, výrazně mladšího, kandidáta. S vervou jsem se pustila do rozhovoru, ale už po první minutě jsem cítila, že tudy cesta nevede. Nikdy bych nevěřila, že čtyři minuty jsou tak dlouhá doba!
Po pátém potenciálním partnerovi moje nadšení značně ochladlo a začínala jsem ztrácet přehled o tom, kdo byl kdo. Po hodině a půl zely můj papír na poznámky i tabulka s přezdívkami prázdnotou. Počkala jsem, až se všichni ostatní vytratili a šrumec okolo mě utichnul a potupně jsem se vydala k východu.
„Co ten pohřební výraz?“ znovu se na mě usmála slečna z agentury.
Pokrčila jsem rameny: „Doufala jsem ve větší úspěšnost.“
„Jako organizátorka bych to neměla říkat, ale někdo tak krásný jako vy přece nemusí chodit na speed dating. Stačí vyjít na ulici a chlapi se o vás poperou.“
„Myslíte?“ položila jsem před ni tabulku, v níž jsem ani s oběma přivřenýma očima nedokázala zaškrtnout byť jen jednu jedinou přezdívku.
Brunetka na ni v rychlosti mrkla: „Nikdo vás nezaujal?“
Odložila jsem prázdnou skleničku vedle ní na bar: „Na začátku jsem si říkala, že by to možná chtělo radši panáka. A asi jsem měla pravdu.“
Nechtěla jsem slečně kritizovat její akci, ale bohužel přesně tak jsem to cítila.
„Dnešní osazenstvo opravdu nebylo nic moc,“ souhlasila se mnou nakonec. „Ale vždycky to tak nebývá.“
„Budu vám věřit,“ usmála jsem se a přehodila si přes ramena koženou bundu. „Tak se tady třeba zase potkáme. Mějte se.“
Otočila jsem se k odchodu, ale brunetka za mnou ještě zavolala: „Sofie?“
Ohlédla jsem se. Zapomněla jsem si něco?
„Co kdybych vás na toho panáka pozvala já? Abych trochu napravila to zklamání.“
Zarazila jsem se. Tohle už bylo nad rámec mého zaplaceného večera. Ale vlastně proč ne? Stejně jsem neměla žádné další plány a třeba mi brunetka poví něco víc o tomhle typu seznamování. Když už jsem si nenašla nového přítele, třeba si najdu alespoň novou kamarádku.
„To beru,“ přikývla jsem.
„Mimochodem, já jsem Aneta,“ podala mi ruku.
„Sofie,“ potřásla jsem si s ní.
„Ale Trinity ti taky docela sedělo,“ mrkla na mě, zatímco si skládala spoustu papírů do elegantní aktovky.
„No vidíš, a to jsem Matrix nikdy neviděla. Čímž jsem šokovala kandidáta číslo tři,“ zasmála jsem se.
„To byl ten s tričkem Star wars?“ oblékla si Aneta černé sako a společně jsme zamířily k východu.
Přisvědčila jsem: „Raději jsem nezmiňovala, že ty jsem taky neviděla.“
Aneta se zasmála, zatímco jsme vyšly do teplého, jarního večera.
„Kam půjdeme?“
„Šla bych někam na zahrádku.“
„Hned za rohem je docela fajn bar.“
„Tak mě veď,“ pokynula jsem jí.
„To byl tvůj první speed dating?“
„První a zřejmě poslední.“
„Až tak zlé to bylo?“ podívala se na mě z boku a na tváři jí hrál pobavený úsměv.
„Ale ne, zase tak ne. Byla to zajímavá zkušenost. A rozhodně z toho vznikne vtipný článek na blog.“
„Ty jsi bloggerka?“ povytáhla se zájmem obočí.
„Povoláním ne. Dělám copywritera u jedné reklamní agentury. Blog je spíš pro zábavu. Jeden z mých velkých koníčků.“
„Divím se, že jsme se ještě nikdy nepotkaly. Naše agentura organizuje kromě seznamovacích večerů ještě spoustu různých propagačních akcí.“
„Třeba potkaly,“ pokrčila jsem rameny a ukázala na zahrádku, která zabírala kus chodníku na ulici před námi. „Tady?“
„Jojo, pojďme tady na kraj.“
Usadily jsme se do proutěných křesílek a dřív, než Aneta sklopila oči k rozmanité nabídce alkoholických i nealkoholických nápojů, podívala se na mě: „Věř mi, že tebe bych si pamatovala.“
Na chvíli mezi námi zavládlo ticho, zatímco jsme studovaly nápojový lístek.
„Co to bude, dámy?“ objevil se vedle nás docela hezký číšník.
„Mojito,“ poručila jsem si.
„Gin tonic a dvakrát Bucanero. Děkujeme.“
Překvapeně jsem povytáhla obočí. Na co ke koktejlům ještě dva rumy?
„Slíbila jsem ti panáka, ne?“ mrkla na mě Aneta.
„No jo, ale…“
„Ber to jako takovou omluvu od naší agentury za nepovedený speed dating.“
„Jen abys mě pak nemusela uložit. Sekt, mojito a rum… To asi nebude moc dobrá kombinace,“ řekla jsem, ačkoliv za mých divočejších let by takový trojboj znamenal teprve začátek večera. Jenomže časy vysokoškolských pitek byly už za mnou a já jsem svoje noci raději než v baru trávila doma s knížkou, popřípadě filmem. Což, jak mi moje nejlepší a už dva roky vdaná kamarádka nezapomněla při žádné příležitosti připomenout, byl také hlavní důvod toho, proč jsem byla stále sama. Neměla jsem kde se s někým seznámit. V práci jsem moc příležitostí neměla a doma v obýváku člověk asi těžko někoho potká. Proto jsem taky přistoupila na ten bláznivý nápad se speed datingem.
„Prosím tě, to nějak zvládneme,“ mávla Aneta bezstarostně rukou.
Číšník, který nám přinesl naši objednávku, byl ještě hezčí, než ten první.
„To sem vybírají modely?“ ohlédla jsem se za ním. „Bez urážky, ale takhle na tom tvém speed datingu nikdo nevypadal.“
Aneta se se zájmem naklonila, aby si odcházejícího číšníka prohlédla. Potom pokrčila rameny: „Když já to moc nedokážu posoudit.“
„Co na tom nedokážeš posoudit? Vždyť se na něj podívej!“ zdvihla jsem sklenici s rumem a přičichla k ní.
„Koukat můžu, jak chci, ale stejně mi to nic neřekne. Já totiž lovím na opačném břehu.“
Zvedla jsem oči od zlatavě hnědé tekutiny. Aneta se nevinně usmála, ale v očích jí jiskřilo.
„Ty jsi…“ nevěděla jsem, jestli je korektní vyslovit to slovo.
„Na holky, jo,“ řekla to jinak, ale se stejným výsledkem. Natáhla ke mně ruku se sklenicí a já jsem o ni automaticky cinkla tou svojí.
Usrkla jsem, a když se mi útrobami rozlilo teplo jemného alkoholu, zarazila jsem se. Bylo tohle rande?
„Netvař se tak vyděšeně,“ rozesmála se Aneta. „Já tě nebalím.“
Pousmála jsem se. Možná trošku křečovitě.
„Leda že bys chtěla,“ zamrkala a mně došlo, že naproti tomu, co právě řekla, tohle bylo přesně to, co celou dobu dělala. Balila mě.
„Byla jsi mi sympatická a napadlo mě, že by se ti hodila nějaká vzpruha,“ kývla směrem k drinkům.
Sáhla jsem po svém mojitu. Možná jsem to jen moc analyzovala. Ne každému, kdo se s tebou dá do hovoru, se nutně líbíš, napomenula jsem sama sebe.
„Chtěla by ses k tomu na něco zeptat?“ zkoumala mě Aneta pohledem.
„Jako na co?“ zvedla jsem k ní oči.
„Já nevím,“ pokrčila rameny. „Lidi mají vždycky spoustu otázek, když se dozví, že jsem na holky.“
„Asi ani ne,“ zatřepala jsem hlavou.
„A jsi s tím v pohodě?“
„Proč bych nebyla?“ nechápala jsem.
„Lidi jsou různí. Ne každý to akceptuje…“
„To jako že ses setkala s nějakými negativními reakcemi?“ nevěřila jsem. „Proboha, snad žijeme v jednadvacátém století, ne?“
„Ale možná by ses divila, jak středověké uvažování někteří mají.“
„To je přece pitomost!“ skoro jsem se rozčílila. Měla jsem několik kamarádů gayů a představa, že by se k nim někdo choval zle jen kvůli jejich sexuální orientaci, mě naplňovala zuřivým vztekem.
„Láska je přece vždycky krásná! Ať milujeme opačné pohlaví nebo stejné. Navíc nevím, co je komu do toho. Podle mě, pokud člověk nikomu neubližuje, tak ať si dělá, co chce.“
Anetě se rozzářily oči: „Myslíš to vážně?“
„Samozřejmě!“ A opravdu myslela.
„Tak na to se napijeme,“ pozvedla svůj gin tonic.
Hladina v mém mojitu klesla do poloviny sklenice a musím se přiznat, že jsem to už začínala cítit. Jedna otázka mě přece jen napadla.
„Chodíš s někým?“
„Momentálně bohužel ne.“
„No, tak to jsme dvě,“ povzdechla jsem si.
„Ty bys už nemusela být. Co jsem si všimla, tak tě dnes zaškrtli téměř všichni.“
„Doopravdy?“ Myslela jsem si, že když jsem necítila přitažlivost já, nemohou ji cítit ani mí nápadníci.
„Tak se podíváme,“ natáhla se Aneta po aktovce.
„Copak to není důvěrné?“ usrkla jsem drinku a zvědavě se naklonila k papírům, které rozprostřela na stůl.
„Pro tebe udělám výjimku,“ mrkla na mě, a kdybych byla lepší ve čtení signálů, přísahala bych, že se mnou flirtuje.
„Takže… Trinity… Zaškrtnuto, zaškrtnuto, taky zaškrtnuto,“ probírala se tabulkami.
Nakonec jsem zjistila, že kromě dvou protějšků si mě skutečně zaškrtli všichni. Byla jsem ohromená. Já jsem si nevybrala ani jednoho!
„Asi jsem byla moc kritická…“
„Když to tam není, tak nemá cenu se do toho nutit. Nicméně kdyby sis to rozmyslela, máš jedinečnou šanci si ještě někoho zaškrtnout,“ přistrčila mi prázdnou tabulku.
Hlavou mi proletěla přehlídka dnešních kandidátů.
Nakrčila jsem nos: „Asi ani ne.“
„Jak myslíš,“ shrnula Aneta papíry nazpět do aktovky a pokynula číšníkovi, aby nám donesl další dva rumy.
„Neblázni,“ brzdila jsem ji.
„Noc je ještě mladá,“ usmívala se.
„Ale já už zase tak ne,“ zasmála jsem se. Naposledy jsem se opila na svatbě sestřenice. A léčila jsem se potom ještě dva dny. Už jsem holt neměla takovou výdrž ani cvik.
Aneta nad mojí poznámkou zvedla oči v sloup: „Kdejaká středoškolačka by si mohla gratulovat, kdyby vypadala jako ty.“
Zmizela ve mně druhá skelnička rumu a i mého mojita povážlivě ubylo, takže jsem se odvážila zeptat: „Flirtuješ se mnou?“
Aneta se ke mně naklonila: „Správná otázka zní: Pokud ano, vadilo by ti to?“
„Ne,“ vyklouzlo ze mě bez zaváhání. Možná už ze mě mluvil alkohol.
„Fajn,“ spokojeně se opřela zpět do křesílka. „Pověz mi něco o sobě. Odkud jsi, co jsi studovala…“
„Teď zníš skoro jako nápadník číslo dva. Zdálo se mi, že má promyšlený seznam otázek. Věk, vzdělání, práce, jestli mám ráda zvířata a kolik chci dětí,“ zasmála jsem se.
„Já tě vyslýchat nebudu. Jen bych se o tobě ráda dozvěděla víc,“ pohrávala si s brčkem ve svém drinku.
„A můžu mít na oplátku taky jednu otázku?“
„Sem s ní.“
„Proč jsi mě pozvala? Ale popravdě.“ Tušila jsem, co uslyším a uvědomila jsem si, že přesně to taky slyšet chci.
„Líbíš se mi,“ povytáhla Aneta jeden koutek a musela jsem si přiznat, že to její sebevědomí bylo zatraceně sexy. To jsem dokázala posoudit dokonce i já.
„Ale uvědomuješ si, že z toho nic nebude? Já hledám chlapa,“ povytáhla jsem obočí a přikývla na číšníka, který se zeptal, jestli si dám další mojito. Všimla jsem si, jak se po mém prohlášení překvapeně otočil a zvědavě se po nás podíval.
Aneta s úsměvem pokrčila rameny. Jako by říkala: „To se ještě uvidí.“
Spolu s druhým koktejlem jsem se pustila i do vyprávění o sobě. Neměla jsem pocit, že by byl můj život kdoví jak zajímavý, ale Aneta mě přesto pečlivě poslouchala. Než bar ve dvě ráno zavřel, zjistila jsem, že toho máme hodně společného.
„Kde bydlíš?“ zeptala se mě, když jsme se ocitli zpátky na ulici, odkud nás kolem desáté vyhnala zima do útrob spoře osvětleného baru.
„Kousek odtud,“ mávla jsem zhruba směrem, kde se pár ulic od baru nacházel můj podkrovní byt. „Dojdu to pěšky.“
„Doprovodím tě,“ rozhodla se Aneta.
„To vážně nemusíš. Zvládnu to sama,“ odporovala jsem.
„To já jsme tě vytáhla do baru. Kdybys nedorazila domů ve zdraví, vyčítala bych si to,“ zakroutila rozhodně hlavou.
Pokrčila jsem rameny a vydala se po dlažebních kostkách s Anetou po boku.
„Jsem ráda, že jsi mě vytáhla. Jinak by to znamenalo další večer s knížkou. Nebo hůř s prací,“ zakoulela jsem očima.
„Nápodobně,“ poklepala si na aktovku, obsahující téměř tři desítky formulářů, z nichž pouze ten můj zel prázdnotou.
„Všichni účastníci teď určitě refreshují svou mailovou schránku, aby se dozvěděli výsledky, a ty zatím trávíš večer se mnou,“ zasmála jsem se.
„Pokud by je refreshovali teď, tak to by museli být hodně zoufalí,“ pobaveně se podívala na hodinky.
„Tak budou refreshovat hned ráno,“ mávla jsem rukou a ten pohyb mě na vysokých podpatcích nečekaně vyvedl z rovnováhy.
Aneta mě pohotově zachytila za loket: „V pohodě?“
„Jo,“ podívala jsem se na ni a z doteku jejích štíhlých prstů mě polila horkost.
Usmála se a pustila mě dřív, než jsem se stihla vzpamatovat.
„Už jsme tady,“ ukázala jsem na opravený historický dům.
„To mi chceš říct, že bydlíš v úplném centru a večery trávíš doma?“ podivila se Aneta.
„Kde bydlíš ty?“ zajímala jsem se.
„Na sídlišti na kraji města.“
„Ale rozjezd ti jede až za hodinu. Jak se dostaneš domů?“ Po letech, kdy jsem si navykla, že všude dojdu pěšky, jsem zapomněla, jak to chodí, když tomu tak není.
„Zavolám si taxi,“ bezstarostně se usmála, vytáhla mobil a přesně to udělala.
Zatímco diktovala adresu, napadlo mě, jestli nečekala, že ji pozvu k sobě. Ale přece jsem jí jasně řekla, že takhle to mezi námi není. Nebo ne?
„Přijede za deset minut,“ oznámila mi, když hovor ukončila.
Přikývla jsem a po celém večeru se mezi námi poprvé rozhostilo ticho. Aneta mě pozorovala a na tváři jí hrál jemný úsměv. Potom ke mně přistoupila blíž a zastrčila mi pramen vlasů za ucho. Věděla jsem, co se chystá udělat. Měla bych ji zarazit, než to začne být pro nás obě trapné. Měla bych prohodit něco vtipného a přerušit tak tu napjatou atmosféru. Namísto toho jsem stála jako opařená a sledovala ji, jak mírně naklonila hlavu. Opatrně přitiskla svoje rty na moje. Vydržela tak jen vteřinu, a poté o krok ustoupila. Chystala se něco říct. Možná se omluvit. Ale já jsem si ji přitáhla zpátky a opravdu ji políbila. Jednou rukou si přidržela moji bradu a dychtivě mi polibky oplácela. Matně jsem si uvědomila, jak jsou její vlasy mezi mými prsty jemné, a jak její prsty tančí na mých bedrech. Začínala jsem popadat dech, když nás náhle ozářila světla přijíždějícího taxíku. Aneta znovu ustoupila a podívala se na mě s tisíci otázkami v očích.
Usmála jsem se: „Dobrou noc.“
„Dobrou,“ ještě se zlehka dotkla mé paže a nastoupila do čekajícího auta.

Můj neklidný spánek prořízlo vyzvánění mobilu. Zamručela jsem a poslepu zašátrala na nočním stolku.
„Prosím?“
„Tak co? Jak to včera dopadlo?“ ozval se zvědavý hlas mé mladší sestry.
Do mého kocovinou zamlženého mozku začaly pronikat vzpomínky na předešlý večer.
„No… bylo to zajímavé.“ To jsem tedy nelhala.
„Takže se ti tam někdo líbil?“ vyzvídala.
„Nakonec vlastně asi jo,“ se zívnutím jsem se posadila.
„Tak povídej. Jak vypadal, co ti říkal, co ty jemu…?“ chrlila na mě ségra.
„Víš, on to tak úplně nebyl nikdo z toho speed datingu,“ poškrábala jsem se na hlavě.
„Cože? Tak kdo?“ nechápala.
„I když svým způsobem…“ kousala jsem se do rtů a vzpomněla si, jak na nich ještě před pár hodinami chutnaly Anetiny rty.
„Můžeš přestat mlžit a normálně mi to říct? Snad si říkáme všechno, ne?“ začínala ségra ztrácet trpělivost. „Nebo je to nějaký tajemství?“
Povytáhla jsem obočí. Tajemství zrovna ne, ale…
„On není tak úplně on jako spíš ona.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
„Cože?“ ozvalo se nakonec zaskočeně.
Zhluboka jsem se nadechla a všechno ségře vyklopila. Ostatně měla pravdu. Říkaly jsme si všechno.
„Takže ty jsi lesba?“ vyhrkla nakonec slovo, které jsem se já včera večer ostýchala vyslovit nahlas.
„Proto sis nemohla najít chlapa,“ dodala ještě, jako by se najednou vyřešila nějaká dlouho trvající záhada.
„Ne, to ne. Není to tak, že by se mi nelíbili chlapi. Teď se mi prostě ještě navíc líbí ona.“
„To asi nechápu.“
„Já asi taky ne,“ přiznala jsem.
„Tak to hodně štěstí, až to budeš vysvětlovat rodičům,“ poznamenala ségra.
„Byla to jen jedna pusa. Než začnu někomu něco roztrubovat, musím si v tom sama udělat jasno. Copak ty jsi nikdy nedala pusu holce?“
„No joo, ale to bylo jen blbnutí. Nikdy bych neřekla, že by se mi ta holka líbila.“
„Třeba jsi jen nepolíbila tu pravou.“
„Nemyslím, že by existovala nějaká taková pravá, který by změnila můj názor na to, jestli se mi líbí chlapi nebo ženský.“
Než jsem stihla odpovědět, mobil cinknul příchozí zprávou. Mrkla jsem na displej.
„To je ona. Můžu ti za chvíli zavolat zpět?“
„Budu čekat,“ zavěsila ségra.
Otevřela jsem zprávu: „Ahoj, jak ti po včerejšku je? Doufám, že se na mě nezlobíš.“
Chystala jsem se odepsat, když jsem si to rozmyslela a zmáčkla jsem zelené sluchátko.
„Jsi odvážnější než já. Já jsem si netroufala ti zavolat,“ řekla mi Aneta namísto pozdravu.
„Proč ne?“ nechápala jsem.
„Bála jsem se, co si po včerejšku myslíš.“ Krátká pauza, a potom: „Nebo možná spíš, co cítíš.“
„Popravdě? Sama moc nevím. Ale určitě se na tebe nezlobím. Ten večer jsem si skvěle užila. Úplně celý,“ zdůraznila jsem a obě jsme věděly, o čem mluvím.
„To jsem ráda,“ slyšela jsem v jejím hlase úsměv. „Takže by ses se mnou ještě někdy sešla?“
„Jako na rande?“ sondovala jsem.
„Nebo jen jako kamarádky. Jakkoliv budeš chtít.“
Volnou rukou jsem si nervózně pohrávala s cípem peřiny: „A co kdybychom se sešly, aniž bychom to definovaly? Ono to nějak vyplyne samo.“
„Dobře, souhlasím.“
„Super,“ usmála jsem se a trochu se mi ulevilo.
Nechtěla jsem Anetě slibovat něco, co jsem nevěděla, jestli vůbec slíbit můžu. Zároveň jsem ale předchozí večer nemohla nechat být. To proto, že jsem cítila něco, co už dlouhou dobu ne. A ačkoliv mi bylo jasné, že ta cesta nebude úplně snadná, chtěla jsem se po ní vydat, protože jsem tušila, že by na jejím konci mohlo být něco, co mi změní život.

Žádné komentáře:

Okomentovat